A.HOGENOVÁ: Zmanipulovaní mladí a ČT. Z Ruska strach nemám. Stop slepé důvěře. A proč vládne strach?

[hudba] [hudba] A přesto se stále více bojíme. Pt [hudba] let slýcháme, že jsme ve válce. >> Budou se bát jeden druhého. Já například vůbec z Ruska strach nemám. >> Proč bychom měli věřit někomu jeno? [hudba] že je takzvaně uznávaný a má vysoké postavení. >> To je naprostá pitomost. Jo, to je naprostá pitomost. Já moc dobře vím, že studenti [hudba] se na žádnou televizi vůbec nedívají. Vždycky jim říkají, to je pro vás, pro důchodce. >> Hrubé vojenské síle, [hudba] na síle, která vraží, na síle, která usmrcuje. >> Oni vlastně tu válku chtějí. [hudba] A kdo prosazuje mírová jednání a diplomacii, tak bývá označován za [hudba] chciíra pro ruského. >> To je v chamtivosti. Ta výroba zbraní vydělává ty obrovské prachy. Kdyby byla válka, tak co to Česko maličkatý zmůže? Jo, co vzmuše? Prostě nic. >> Co může člověk udělat proto, aby se nenechal tím strachem ovládat? Na to je jednoduchá odpověď. >> Vítejte u pořadu Nepohodlné pravdy, milí diváci, pořadu, ve [hudba] kterém se ptáme i na to, o čem se příliš nemluví a zpochybňujeme věci, které se často považují za samozřejmé. Žijeme v době mimořádného technického pokroku. Umíme léčit dříve nevyléčitelné nemoci. Vyvíjíme umělou inteligenci. Máme přístup k obrovskému množství informací. A přesto se stále [hudba] více bojíme. Bojíme se války, budoucnosti, bojíme se jiných názorů a v poslední době i stále [hudba] více jeden druhého. Prezident Petr Pavel ve svém projevu k 28. říjnu varoval před bezpečnostními [hudba] hrozbami. Zdůrazňoval vojenskou připravenost a vyzýval k důvěře v zavedené autority. [hudba] Ale má být odpovědí na nejistotu především síla, poslušnost a [hudba] připravenost na konflikt. A kam se v takovém světě podělí svobodné [hudba] myšlení, pochybnost a hledání míru? A právě o tom dnes budu hovořit s filozofkou, profesorkou Annou Hogenovou. Paní profesorko, vítám vás. Dobrý den. >> Dobrý den. Děkuju, že jsem s vámi. >> Prezident Petr Pavel ve svém projevu hovořil o demokracii, pravdě a odpovědnosti a současně vyzýval k důvěře v zavedené autority. Víte, ale já jsem se chtěla zeptat, zda není podstatou demokracie právě právo občana autoritám nedůvěřovat. >> Ano, přesně tak to je. Když se podíváme na Chartu 77, tak tam je psáno o tom, že člověk má nikoliv pouhé právo bránit se proti nějakému násilí, proti něčemu, co mu bere svobodu, ale že má povinnost se bránit. Povinnost se bránit. Ano. Což znamená, že takový člověk pochopil, že on není jenom ten třeba nevím Josef Novák, ale on je také občan a on má povinnost toho občana v sobě bránit proti jakémukoliv násilí, proti jakékoliv nespravedlnosti, ale to dokonce i proti strašení a proti manipul populaci proti tomu, když se člověku lže. A neustálým opakováním tohoto lhaní pak lidé dostávají do hrůzy, kterou v sobě nosí. A to určitě není dobré jak pro jejich život, tak pro celé společenství. Víte, prezident Pavel vyzval také k důvěře v zavedené autority. Možná, že to bylo kvůli té rozjitřené situaci kolem České televize, kolem veřejnoprávních médií, byť je explicitně nejmenoval, ale mně to znamená obecněji. Proč bychom měli věřit někomu jen proto, že je takzvaně uznávaný a má vysoké postavení? >> To je naprostá pitomost. Jo, to je naprostá pitomost. To se děje tam, kde nespravedlnost stává něčím, co se má jevit jako spravedlnost, kde se prostě lže, ne? Naopak. Ano, ten člověk musí nacházet tu neskrytou pravdu v sobě samém a musí být s ní tak ztotožněn, že nepotřebuje k tomu nějakou autoritu. Naopak ta autorita se stává autoritou jen tehdy, když také ten člověk žije z vlastního pramene, což se ukáže i na tom, že má odvahu říkat názory, které právě nejsou zrovna chtěnými názory a je prostě svůj. Tam teprve je svoboda. Svoboda je svobodou k tomu, co nás v našem zvnitřnění zakládá, ne to, co nám nějaká autorita řekne. Ano. A to zvnitřnění je něco, na čem ten člověk vlastně celý svůj život pracuje, aby jeho jistota opravdu byla jistá, aby se nemusel před sebou samým stydět. Pak může v noci spát a má pocit, že prostě život může být občas velice krásný. Vy říkáte, život může být krásný, ale já přece jen zůstanu ještě u projevu prezidenta. Prezident Pavel v něm chtěl, aby politici občanům vysvětlovali bezpečnostní hrozby a svá rozhodnutí. Ale co když občané s jejich rozhodnutími vůbec nesouhlasí? Mají politici jejich názor respektovat a nebo je mají dál přesvědčovat? Kdyby to byli moudří politici, tak by je určitě nepřesvědčovali ještě k takovým násilím, v jakém se dnes ocitá to naše lidské společenství ve věci těch poplatků. Je třeba prostě si položit otázku, proč ta opozice nemůže nevynechat tuto hystérii a toto prostě násilí. ke kterému jsou povoláváni i studenti, když jde jenom o nějaké poplatky, které tu dřív nebyly a bylo také dobře. Zatím musí být něco jiného. že tito lidé vlastně o sobě říkají něco úplně jiného, než jsou významy slov a vět, které z nich přicházejí do novin prostřednictvím těchto médií. Ano, je to naprosto jednoznačný důkaz, že jim jde o něco jiného a jde jim o to tak strašně moc, že nemají vůbec stud. Ano. On se nestydí. Nestydí se říkat úplně něco jiného, než bylo. Útočí všude možně. Dokonce se ta intenzionalita té opozice dostala vlastně do celého projevu našeho pana prezidenta na té veliké slavnosti, kde se dávala ta vyznamenání. Každá jeho věta byla implicitně podepření toho, co chce opozice. Ano. A já si ani nemyslím, že jsme tak, že bysme se měli tak strašně bát a že bychom měli tak šíleně zbrojit, zbrojit, zbrojit, jak prostě to jsme slyšeli ve slobech pana prezidenta. Ano. Čili mně se zdá, že spousta lidí v opozici vlastně vůbec nevycházejí z vlastního pramene, ale poslouchají nějakou moc, o které přesně nevím a která je tak hloupá a nemoudrá, že posílá tu opozici do svolávání demonstrací a používání studentů k tomu. Já moc dobře vím, že studenti se na žádnou televizi vůbec nedívají. Já je učím už strašně moc let. Vůbec se nedívají. No, ta je vůbec nezajímá. Vždycky jim říkají:„To je pro vás, pro důchodce." Ano, >> čili tady musí jít o něco jiného a o něco, co má pro tu opozici šílenou hodnotu. Jinak by se takto šíleně neobjevili v té reakci na to, co se stalo. Ano, ta reakce je naprosto jednoznačně vypovídající. Zde jde o něco jiného a je třeba to pojmenovat. A paní profesorko, jak se student, vysokoškolský student, dospělý člověk, jak se rozhodne proto jít demonstrovat za televizi, na kterou se vůbec nedívá? Jaká informace se k němu musí dostat? Co se v něm musí pohnout? To je právě ten problém toho současného vzdělávání, že ti studenti, že se jim nedostává, řekla bych, takového obsahu vzdělávacího, ve kterém by našli tu nádhernou možnost věřit sobě samému, protože se prodrali k tomu svému nejvlastnějšímu prameni. Ano, ten ne student je v podstatě nádržka informací, které jednou budou uplatněny na trhu práce a jinak v podstatě téměř ničemu nerozumí. Já jsem například včera v televizi poslouchala chvilku rozhovor mezi moderátorkou a nějakou paní, která představovala expozici Masarikovu. Ano. A ta moderátorka se ptala, jestli také v té době byli dezoláti, jestli tam byly vejky a jestli tam byly nějaké prostě ošklivosti, jako je dneska. Ona ta moderátorka ani nepochopila, nemohla prostě číst toho Masarika. nezná ho. Ano, protože ona tu naši dobu i s těmi, řekla bych anglickými slovy přenesla do té Masarikový doby. Kdo četl Masarika, tak ví, že mu šíleně šlo o etické společenství lidí, že pro něj etický smysl byl vyšší než ten ekonomický. To dokonce explicitně říká. Ano, ale mluvit o fejcích a o takovýchhle záležitostech je jenom důkaz, jak ta vzdělanost u těch novinářů je v podstatě vzdělaností, která nevychází z počátků, které se vždycky v té duši rodí, ale že vycházejí z něčeho, co je pouze typické pro tu dnešní dobu a tu naši časov OST. Pokud je člověk moudrý, tak zná počátky a zná taky nejvyšší účely. Tomu se už od Aristotela říká Sofia nebo moudrost. Ale když člověk zná jenom takovou tu pragmatickou, praktickou chytrost, tak to je strašně málo. A právě těm našim studentům se dostává jenom tato praktická, pragmatická chytrost, která nemá s tou Sofií, s tou moudrostí nic společného. Ty politici musej znat, znát úvody, počátky, které se rodí v duši, protože ten člověk vede sám se sebou hluboký rozhovor po celý život a hledá to, co je pravdivé a co je dobré. Ale pokud se ten dnešní student nechá takhle rychle zblbnout, dá si na hlavu tu čepičku toho večerníčka a přitom na televizi nekouká, nechápe vůbec, vo co jde. Ano. A jde a křičí o tom, že tady je něco, co je hrozného, že se jde proti demokracii, tak je to opravdu manipulace odporného charakteru, bych řekla. A pak se člověk nemůže nebát takové společnosti. >> Paní profesorko, my už více [hudba] než no pt let slýcháme, že jsme ve válce. Tento pojem zavedl bývalý premiér Petr Fiala a prezident Pavel se toho zřejmě svým způsobem drží, protože ve svém projemu varoval před sabotážemi, kybernetickými útoky a zhoršující se [hudba] bezpečnostní situací. A mě by zajímalo, co se stane se společností, [hudba] když její představitelé už pt let kontinuálně zdůrazňují, co všechno jí hrozí a v podstatě tu [hudba] rétoriku zesilují. >> Zní to, že ti lidé se budou bát. Budou se bát jeden druhého, budou se bát promluvit někde v metru a tak dále, protože vidí, jak se zvyšuje ta intenzita toho strašení a ona jde z Evropského parlamentu, ona jde jako z bývalé vlády, kde do dneška jde ten důkaz Jak se ta bývalá vláda, která ztratila tu moc, jak najednou se ocitla v hrozném strachu ona. Tak důkazem toho je to, jak šíleně se dneska chovají ti opoziční politici a jak hrozně moc jsou hysteričtí, nenechají druhého domluvit. Je to prostě něco, co dokazuje, že u nás se děje něco nedobrého, že v tom musí být nějaké úplně jiné zdroje, než si myslíme. A z toho pak vzniká ten strach u lidí, že cítí přesně to, co jsem teď řekla já. cítí ten strach a neví přesně, o co jde. Ano. Já například vůbec z Ruska strach nemám. Ano, ale vůbec, protože to vůbec neodpovídá té situaci, ve které to Rusko dneska je, ve které je ten svět. Ti mají plno práce doma a vůbec nechtějí něco takového jako jako válku. Č oni jediní Jusové v té druhé válce prožili něco tak nevýslovně hrozného, že když se hrajou jejich písně jako válečné písni, tak všichni se postaví, i kdyby šli na náměstí. Ano, oni tu válku znají tak bytostně, jak my ne, a tak se jí také i bojí. Čili ten strach je u nás vyráběn a lidé pak se tak bojí, že jsou velice dobře manipulovatelní a o to pravděpodobně někomu jde. Víte, paní profesorko, vy jste vzpomněla utrpení Rudé armády a tehdejších občanů Sovětského svazu, kde ta tradice a ty vzpomínky přetrvávají. Nicméně prezident Pavel připomněl ve svém projevu, že i on viděl utrpení lidí ve válce a neměla by taková zkušenost vést politika především k tomu, jak hledat cesty, jak těm válkám nebo té válce zabránit diplomaticky. Kdyby tito lidé, o kterých vy teď mluvíte, znali ty počátky a ty konečné účely smyslu lidské společnosti, tak by se báli stejně jako já tý války v této chvíli a nemohli by vůbec takto mluvit. Ale oni žijí jenom krátkým výsekem, kterému říkáme současnost. Neznají ty počátky. neumí teda vymyslet nevyhnutelnost těch těch účelů, které pak řídí rozhodování v dané společnosti. Znamená to, že tito lidé vlastně poslouchají někoho, koho nemohou neposlouchat. Jinak to není možné. Ano. Nežijí z vlastního pramene. Nežijí. Absolutně ho asi nikdy nepotkali. Já u problémů války a míru ještě zůstanu, protože Petr Pavel prohlásil, cituji, připravenost a kuráž vždy zvyšují šanci uchovat mír, protože na toho, kdo je silný, si agresor netroufne. A chtěla jsem se zeptat, není nebezpečné založit představu o míru především na hrubé vojenské síle, na síle, která vraží, na síle, která usmrcuje? On si to právě ti lidé, kteří takhle zdůvodňují nutnost zbrojení, si neuvědomují, že tím o sobě strašně moc říkají, že oni vlastně tu válku chtějí. Ano, oni vlastně chtějí, protože jestliže člověk dělá dobrou věc jen proto, že se bojí nějaké nějakého poznání, že takhle, jestliže člověk opravdu chce být dobrý a chce dělat dobré věci, tak musí být natolik čistý, že se nebojí říct, že pokud se neválčí jenom proto, že se někdo nás bojí nebo my se někoho nebojíme, tak je to neustálá příprava na válku. To je to, čemu Patočka říkal. To je vlastně neustálá válka, která se tak nejebí lidem a přesto je to příprava na válku. Ano. Čili tohle je něco, co vůbec není dobré, když člověk nevraždí jenom proto, že se bojí, že bude ficem a že se dostane před soud, tak je to, my tomu říkáme, tak je vrahem o sobě, ale ale pro jiné není vrahem. Ano, to je to hegelovské myšlení. Ano. Čili takovíto lidé nejsou etičtí. A když pak přijde situace, kdy vycítí, že mohou dělat to, co chtějí, tak pak opravdu to ukážou v tom nejhorším světle a pak se všichni hrozně moc diví. >> Ano. >> Víte, my stále slyšíme, kolik peněz musíme vydat na obranu a na zbrojení a tím nemyslím jenom my v České republice, v podstatě v celé Evropě. Proč se ale s podobnou naléhavostí nemluví o tom, co musíme udělat pro mír? O tom se jen tak stydlivě šeptá a jenom někdo, například premiér Fico. Ale moc podobných hlasů slyšet není. Já musím o sobě říct, že já jsem nesmírně jako zničená z toho, jak se mohlo to myšlení lidí tak v krátké době proměnit, že ten mír je dnes opravdu sprosté slovo. Jako by ti lidé nevěděli, že smrt jejich dětí a jejich samých a příbuzných a ostatních za šílených podmínek válečných je prostě to největší zlo. Ale je tu jedna věc a to je vášeň lidí. To je ta chamtivost, která se propojuje s tím, že v podstatě ta výroba zbraní přináší obrobité zisky. A když někdo participuje na těchto ziscích, tak pak mluví tak, jak jsme si na počátku řekli, prostě o míru nechce ani slyšet. No a bude ještě navíc si vymýšlet jiné důvody, abychom prostě strašně zbrojili. Kdyby byla válka, tak co to Česko maličkatý zmůže? Jo, co vzmuže? prostě nic. A tohle je něco, co já prostě nemůžu pochopit. Co je zdrojem té společenské atmosféry, která dnes říká, že kdo podporuje zbrojení, tak je považován za odpovědného. A kdo prosazuje mírová jednání a diplomacii, tak bývá označován za chciíra pro ruského, za slabého, za přítele, nepřítele. Kde je zdroj této atmosféry, paní profesorko, >> to je v chamtivosti. To je jenom v tý apejronský neomezený chamtivosti mít moc, mít sílu, mít peníze. A protože ta výroba zbraní vydělává ty obrovské prachy, tak se na tom veze i ta, řekla bych, politická politická část té opozice a tam jsou kořeny i té hysterie nevídané, neslýchané proti ubohým poplatkům pro televizi. Ano, i tam je tato tento zdroj a tento kořen i u nich je v tom toto. E, my hovoříme, řekněme, o celosp o celospolečenském jevu, ale dnes se lidé dokážou kvůli politice i kvůli poplatkům za televizi, koneckonců rozhádat do krve i ve vlastních rodinách. Co se to s člověkem stalo, že je pro něj politický názor důležitější než třeba vztah k sourozenci nebo vztah k dítěti, vztah k rodiči, k prarodiči? Já myslím, že takových příkladů bohužel kolem sebe máme spoustu. >> Ano. Ano. To je bohužel pravda, co říkáte. A to nastává vždycky, když ti lidé nežijí z toho svého posledního základu, jak jak říká patočka, z toho svého posledního pramene, když nemají v v sobě celky, které tolik miloval Patočka. Ano, Patočka říkal, že základem vzdělaného politika je vhled do celku, který nemá žádné okraje, to jest není njakým předmětem, kterému by se dalo vyučovat. Ano, že ta moudrost k politikovi přichází tou cestou negativní, že on zjišťuje, co nesmí, co nemůže nedělat, aby bylo v pořádku to, co lidé považují za dobré. Ano. A pokud ten člověk nežije z vlastního pramene, tak nemůže mít v sobě jistotu pořádnou. nemůže a protože ji nemá v sobě, tak ji musí ukazovat do vnějšího světa svou nenávistí, svou vášnivostí negativní. Ano. Jako se to děje teď, řekla bych, na celé planetě, alespoň v celém tom západním světě. Čili když člověk nežije z toho svého pramene, jak to už opakuji, donekonečna téměř, ale není to moje myšlenka, je to patočková myšlenka a je spojena právě s étosem roku 89 jako nejhlubší její základ. Když člověk nežije z této jistoty, se kterou je ztotožněný. Ztotožnice znamená, že tuto jistotu mám zvnitřněnou v sobě. Ano, Němci tomu říkají the inike. A ta ta to toto zvnitřnění v sobě je pak na těch lidech vidět v tom, že oni se nebojí mluvit třeba jako Ivan David nebo někdy pan Nacher nebo pan Schneider nebo nebo spousta jiných. Ano. Čili když člověk nemá tu jistotu zvnitřnělou, tak jí musí dávat tu ten svůj strach, který si ani nepřizná v sobě, tak musí jakoby ničit tím, že na ve vnějším světě se chová s takovou, řekla bych, arogancí, až se dostává i do, řekla bych, takové té naprosté sprostoty třeba v těch dialozích. Ano. A tohle je něco, co dokazuje, že to vzdělávání opravdu v těch posledních létech je placaté. je něčím, co ty lidi neotvírá, že je jenom zdáním, kde je prostě důležité kdokolik vydělá a tak dále, ale vůbec tam není ta pravdivost, která vždycky patřila těm Čechám a tý Moravě. Ano, jako středu té Evropy. To není náhoda, že pravda vítězí, že tu máme Komenského, že tu máme Chelčického, že tu máme Dobrovského, že to, že jsme tu měli Masarika, že jo. I toho Havla, ten taky snad tu pravdu takhle miloval. Já teda tomu věřím osobně, jo. Tak to není náhoda, že ta pravda je pro nás tak důležitá. Je to proto, poněř na západě jsou Němci, na východě Rusové, na severu Poláci, že jo. Tude jsou silní na národy a my jsme museli vždycky vévoditi mezi těmito národy, tak jak to říká Masadik, svým vzděláním, svojí vyšlechtěností. To, co prostě bylo typické i pro první republiku. Ano. Nesmírně vzdělaná země to byla. Ano. Co tady všechno vzniklo v té době, jaké umění, jaké knihy, jaké myšlenky a tak dále. A to už teď bohužel tu nemáme, i když tu máme univerzit, jak na seto. V každé větším městě je univerzita, ale vycházejí z ní polovzdělanci, kteří nežijí ze svého pramene, kteří hrají pouze role, které jim přísluší z toho, že jsou členové jisté partaje. A pak vlastně těmto lidem, kteří jsou v sobě takhle nalomeni, nezbývá nic jiného, než žít pro ty peníze. Ano. >> Já, paní profesorko, když dovolíte, teď ten poslední dotaz, já ho otočím. Vy tady popisujete velmi neutěšený stav současné společnosti. Mluvíme spolu o válce, o vzdělání, o strachu, o autoritách, o rozdělených rodinách, rozdělené společnosti. [hudba] Ale co musí nebo co může člověk udělat proto, aby se nenechal tím strachem ovládat a dokázal žít svobodně [hudba] i v tom světě, který ho neustále děsí a kde třeba nezískal takové, [hudba] řekněme to prvorepublikové hluboké vzdělání, ale přesto si chce nějakým [hudba] způsobem poradit sám se sebou. nechce být zbabělý a nechce žít v tom strachu. >> Na to je jednoduchá odpověď. Pokládat lidem otázky, jakou jste mi vy teď řekla. Ano, protože v tom je to rozkrývání těch neutěšených poměrů té naší doby a k tomu není možné jenom poznávat současnou politickou situaci v Evropě a ve světě, ale k tomu musí mít ten člověk v sobě ty kořeny, ty uršprungy, ty prapůvodní skoky musí mít v sobě ze kterých mu právě v jeho duši vzniká ta sebedůvěra, která jediná je jedinou možnou cestou k ozdravění společnosti. To, že někdo dostane jaksi takovými lehkými slovy v podstatě rozkaz, že má poslouchat autority, tam se nikdy důvěra nezrodí. Ta důvěra se musí zrodit v každém jednotlivém člověku. A pokud toto není schopna ta kulturní, řekla bych, nadstavba dnešní doby spolu s tím vzděláním, tak je to výraz nějaké chudoby, obrovské chudoby. Ano. Protože my víme o tom, že když člověk nemá v sobě stud, tak většinou nemá ani sebevě nemá ani svědomí. Ano. A ten potom za peníze a za moc a sílu a za slávu je schopen udělat téměř cokoliv. Čili jediná možnost je otevírat jednotlivce a otevírat je k tomu, aby našli tu vlastní cestu k tomu žhnutí, které říkali ti staří řekové Ajdos. a které bylo tak důležité pro polis, že pokud někdo toto žhnutí, to jest vlastně ten étos, v sobě neměl, tak musel opustit ty atterénny pňač. Nedával těm aténám možnost věřit, že tento člověk se ze svých chyb poučí a bude lepším člověkem. Ano. Nestačí jenom logika, nestačí jenom matematika, nestačí jenom historie. My potřebujeme dějiny, dějiny počátků, dějiny literatury. Potřebujeme znova se naučit mít radost z toho, že jsme vlastenci, že jsme Češi, Moravané, Slováci, že se máme rádi a že patříme ke Slovanům a že máme rádi všechny lidi na planetě a že bychom byli zase šťastný, kdyby tomu tak mohlo být. Takhle je to jednoduchý. až na tu praxi. Pak >> paní profesorko, já vám děkuji za rozhovor. Na shledanou. >> Na shledanou. Děkuju vám. >> Přátelé. Prezident republiky nám připomíná, že musíme být připraveni na nebezpečí, [hudba] ale připravenost na válku sama o sobě ještě není cestou k míru a důvěra v autority ještě [hudba] není totéž, co hledání pravdy. Demokratická společnost potřebuje občany, kteří dokážou, jak jsme slyšeli, [hudba] samostatně myslet, ptát se, pochybovat a odmítnout názor i těch nejvyšších [hudba] představitelů státu. A možná právě to je dnes jedna z nejdůležitějších podob skutečné občanské odvahy. [hudba] Na shledanou. [hudba] >> [hudba] >> เ