28. říjen v Brně: Vzpomínkové shromáždění u sochy Edvarda Beneše

Takže dnešní shromáždění, já vás tady vítám, zahájíme husickým chorálem. Po zaznění husického chorálu bude prostor na kladení kytic a věnců památníku prezidenta Beneše a potom by po kladení věnce následovaly projevy. Takže můžeme zahájit. Děkuji. [hudba] [hudba] [hudba] >> [hudba] [hudba] [hudba] [hudba] [hudba] [hudba] [hudba] [hudba] >> Takže děkuji a je prostor pro kladení kytic a věnců. Eh Fšku, flešku. Chci se s vámi podělit o zážitek z dnešního dne z dopoledne, kdy u Masarika si město Brno připomnělo výročí založení republiky a v hlavním projevu zazněly takové věci, které opravdu eh mě nenechaly klidným a já se musím omluvit, ale já jsem musel odejít. Protože takové útoky, ať už na komunisty, ale i na eh vládu, na eh vlastně de facto dobu socialismu, kdy tam zaznělo přesně toto, že v době socialismu se Brno ponořilo do šedí a do úpadku, eh což mě teda nazvedlo úplně neskutečně a ve finále teda eh se tam pomalu začala vyhlašit. šovat válka Rusku, tak to už mě nenechalo chladným a já jsem musel odejít. To, co se dělo potom na náměstí svobody, kdy eh ta takzvaně demokratická opozice zmanipulovala mladé lidi proti vládě a snaží se tímto uzmout moc v této zemi, nenechává klidný. Tak zmanipulovaný děti jsou schopný jít do ulic za svobodu slova. Přitom ani ani nevědí, co to je. Ani nevědí, co to je ty poplatky na Českou televizi a pro českej rozhlas a budou za to bojovat. Platí to za ně rodbiče. Oni ani nevědíj, kolik kolik to je. Když se jich zeptáte, kolik to je, tak nevím, kolik to je. Ale nebudu vás víc obtěžovat tady tímhletím. Čekajou nás nelehké časy, ale my si dneska tady připomínáme založení České republiky a já bych předal hlavně slovo Václavu Ferovi. Děkuji. >> Dobrý den, všichni vážení, přítomní přátelé, soudružky a soudruzi. Dnešní počasí nám přece moc nepřeje. Kdyby bylo po 50 knihu víc, asi by nás taky i víc bylo. Nicméně jsem za chvíl českého pohraničí třeba by svolavatele tohleto shromáždění velmi rád, že jsme se alespoň v tomto počtu zde sešli. Dovolte mi proto, abych vás věnem klubu Českého pohraničí přivítal na dnešním slavnostním shromáždění u památníků prezidenta Edvarda Beneš. Shromáždili jsme se zde o státním svátku věnovanému výročí vzniku Československé republiky v roce 1918. Všichni však víme a prožíváme, že tato pro naše oba bratřské národy, dějiná událost jejich historií a výročí si už 33 let připomínáme v takzvané samostatné České republice zřízené 1. ledna 1993. Je tomu tedy již 108 let, kdy vznikl společný stát Čechů a Slováků Československu. Nebylo to jednoduché století a stručně řečeno byla společná státnost vystavená těžkým zkouškám. především za druhé světové války podobu německé nacistické okupace, kterou se podařilo překonat jen za cenu 100 000 obětí a za pomocí osvobození našich zemí z moci nacistického Německa především rudou armádou Sovětského svazu. Ne, eh není zde na místě provádět politickou agitaci. Je to ale fakt, který nelze popčít. Zrovna tak však nelze povčít hrdinství vlastenců bojujících za osvobození vlasti v armádách západních spojenců nebo v domácím odbojí. Vlastenec prostě nemá politickou stranu. Druhou těžkou zkoušku přinesla Československou rozpad Sovětského svazu sním celého takzvaného východního klubu. Situace se stala příležitostí pro vzednutí nacionalistických nálad a tuto zkoušku i společný stát neustál a byl rozdělen na dva státy. Dodnes je však mechanismus rozdělení předmětem dohadů a spekulací, přičem jedno se zpochybnit nedá, že vůli k rozdělení sami Českoslov sami občané Československa obecným referendem nevyslovili, jak žádala tehdy platná ústavka. Těžký úder podpás byl pak rozdělením státu v zájmu a mocí politických exponentů uštěřen pojmu vlast a vlastenectví. Trevně to shrnula historička Milena Bartlová věnující se státní a národní identitě. Cituji: "České intelektuální elity po roce 1990 se ve velké míře postavily za stanovisko, kterému se říká kosmopolitismus. To znamená býti občanem celého světa." A zapomnělo se na to, že většina občanů České republiky takhle neuvažuje. Zapomněli na to, že každý člověk chce být přirozeně součástí nějaké skupiny nebo patřit na nějaké místo, v tomto případě náležet k nějakému národu. Ale tyhle otázky se prostě neřešily. Otázky vlastenectství nebo národní identity byly odloženy stranou. Dokonce se jimi po dlouhou dobu opovrhovalo, nemluvilo o nich, nechávali se led stranou. Tento postoj, který se stal takřka oficiální postojem pol listopadých vlád, přinesl, přináší a ještě dlouho přinášet bude pro existenci naší státní suverenity mnohé velmi neblahé důsledky. Jedním z těch nejviditelnějších je otevření dveří německému válečnému revanšismu, potvržbu proti českému, příkladně v podobě aktivit takzvaného sudetu německého lansmanchaftu, přímo v České republice a zejména právě zde v Brně. Před rokem jsme zde u povniku prezidenta Beneši v podstatě zahájili organizaci národního protestu proti zamýšlenému konání 76. sněmu Sletoněck Mačev. Všichni jsme se zúčastnili a rozsah květnových protestů nedokázala vymlčet ani Česká televize. Ano. Řada posměváčků ve smyslu pohrdání vlastenectvím poukazuje na vyšumění, veškerou snahu a výsledek banalizují a dehonestují a nachází k tomu podporu v nejvyšších patrech naší politiky. Také letošní volby do zastupitelstev obcích ovládli v Brně a na Moravě právě ti, kteří jdou sudeťákům nejvíc na ruku. Současně ale vzrostl i počet Čech, kteří situaci pochopili a je mnohem víc vidět činnost řady občanských spolků s vlasteneckým zaměřením. Není tady na místě pesimismus a poraženoství. To vlastencům vlastní není. Naopak je třeba se opět schopit a v zájmu [frknutí] zachování vlasti překlenout pro podstatu nevýznamné, například svá ega v zájmu zachování národa a jeho budoucnosti ve vlastním stát. Není nás málo. Existují průzkumy vypovídající o tom, že vlastence se cítí být až 90% Čechů. Je třeba jen hledat a najít k sobě cestu a nevzdávat se před překážka. Kdyby to vzdali ti, kteří pro nás před stoletím vytvořili vlastní stát v Československu, nebo ti, kteří jeho právo na existenci hájili před nepřítelem se zbraní v ruce, nebo i ti, kteří její svou prac jen v uvozovkách, obnovili po válce. Všichni ti, kteří cctili opřídlené rčení, neptej se, co udělá vlast, ale co ty uděláš pro svou vlast. Pravděpodobně bychom se už vůbec nebyli. Považujme právě tuto odvahu být vlastencem, československým vlastencem za jádro odkazu našich předků a zásadní důvod pro zachování dne 28. října jako státního svátku připomínajícího den vzniku Československa v roce 1918. Na závěr mi dovolte přiznat svou příslušnost ke spolku klub Českého pohraničí, jeho základní veslé. Jen zůstaneli naše pohraničí české, zůstane Českou celá naše vlast. Děkuji vám za pozor. chvilku počkáme, naladíme Českou stálu zpátky divně a tím bude naše dnešní shromáždění, slavnostní shromáždění končenů >> [hudba] [hudba] [hudba] >> Sě [hudba] >> [hudba] [hudba] >> krása země [hudba] zeměa >> [hudba] [hudba] >> Íme si ještě připomenout slovenskou. >> [hudba] [hudba] [hudba] >> ziova [hudba] >> [hudba] [hudba] [hudba] >> posle [hudba] zalo >> [hudba] [hudba] [hudba] [hudba] [hudba]