2026-10-02 - Studio Itálie - Zpravodajské pilulky

Milí posluchači, já vás vítám. Je pátek 2. října 2026 a máme zde první téma. Jakou budoucnost má střední Evropa? Je to přednáška Ladislava Zemánka v rámci přednášek spolku Svatopluk, z jehož youtubového kanálu je tento pořad převzat. Já mám poměrně nesnadný úkol tady vystoupit po docence Švihlíkové, která je velice zkušená a znalá věci i přednášení, což se v mém případě úplně říct nedá, ale přesto věřím, že to, že to zvládneme. A eh já zároveň teda tady nahrazuju Oskara Krejčího, který e k tomu tématu střední Evropy přistoupil trošku nebo chtěl podle toho, co teda vím, chtěl přistoupit trochu jinak než já. Já tím, že jak už bylo naznačeno, se věnuji hodně i zahraniční politice a a mezinárodní politice, tak jsem se rozhodl podívat se na střední Evropu očima velmocí. [hudba] eh, respektive zamyslet se nad tím a zanalyzovat to, jakým způsobem eh velmoci, řekneme si eh jaké, e, vlastně ke střední Evropě přistupovali a přistupují, jak ji vnímají a jestli vůbec ji nějak vnímají jako nějaký autonomní nebo svébitný eh celek na mapě Evropy. Eh rozhodl jsem se tedy, že se podíváme na e Francii, Británii, Spojené státy americké, Rusko a Čínu. chvíli jsem přemýšlel o tom, jestli tam zahrnout Německo, ale vzhledem k tomu, že já osobně se mám tendenci vnímat Německo do jisté míry jako součást toho prostoru středoevropského, tak jsem se rozhodl ho tam nezahrnout, protože si myslím, že jako takové by si zasloužil spíš vlastní vlastní přednášku, protože to je opravdu velká e velká kapitola. Takže můžeme začít tou Francií a to z jednoho prostého důvodu. Francie byla pro Českoslov meziválečné Československo pro první republiku i pro některé další středoevropské státy velmi významnou eh velmi významným zahraničním partnerem, možná strategickým spojencem, e bychom mohli říct, protože Francie byla rozhodující velmocí, která utvářela eh ten mezinárodní řád, který v Evropě e a nejenom v Evropě vznikl po e po první světové válce. Můžeme ho nazvat možná versajským versajským systémem, který vedl i k tomu, že ve střední Evropě vznikla řada nových státních útvarů, včetně Československa, Polska, vznikla Jugoslávie, Rakousko-Maďarsko jako ty nástupnické státy eh rakousko-uhersherské monarchie. Samozřejmě vzniklo také Finsko či pobaltské státy, ale těmi se zabývat eh zabývat nebudeme. A eh proto je potřeba vnímat Francii jako toho primárního externího aktéra, který který ve střední Evropě tak či onak působil či měl nějaké zájmy, protože Francie tady měla enormý zájem především především v tom, aby sem nepronikalo nebo aby tady neposilovalo svůj vliv. e neposilovalo svůj vliv Německo. Jedním z nástrojů, jak toho dosáhnout a to prosazování těch dejme tomu hegemonních nebo velmocenských zájmů ve středoevropském prostoru ze strany Francie byla také existence takzvané malé dohody. Možná, možná jste nebo asi asi jste o ní už slyšeli, což bylo, což byla iniciativa. Já si vlastně netroufám říct a ani to, přiznám se, nevím, eh, čí přesně to původně byla iniciativa, odkaď ta iniciativa na vytvoření malé dohody vzešla nebo nevzešla. Každopádně Francie tento projekt velmi silně podporovala a jenom teda připomenu, že že malá dohoda zahrnovala tři státy a sice Československo, Jugoslávii a a Rumunsko a vlastně se dá říct, že byla do určité míry právě nástrojem nástrojem francouzského vlivu nebo francouzských zájmů v tom středoevropském prostoru. Eh, Francie mimochodem chtěla nebo si přála to, aby k malé dohodě přistoupilo i Polsko, což ale naráželo na soustavný odpor zejména ze strany Československa, protože tady byly prostě určitá animozita vyplývající z nějakejch teritoriálních sporů a tak dále mezi Československem a a Polskem. Takže, takže to byla malá dohoda jako určitý, určitý jako integrační možná do určité míry projekt, ale nebyl jediný, který v meziválečném období ze strany Francie byl podporován nebo který, který byl dán na stůl. Tím dalším byl takzvaný Tadiev plán. Já teda doufám, že to vyslovuju správně. Byl to krátce ministerský předseda Francie a zároveň ministr zahraničí. A v roce 32 uprostřed té celosvětové hospodářské krize a tenhleten francouzský představitel přišel s nápadem vytvořit určitou jako dunajskou nebo podunajskou konfederaci nebo určitý integrovaný celek eh přinejmenším na úrovni nějaké celní unie který by integroval integroval ty státy malé dohody plus eh plus Rakousko a Maďarsko, ale zůstalo jenom u plánu na papíře. Nic z toho se nic z toho se z řady důvodů nerealizovalo. Ale chtěl bych vlastně tím poukázat na to, že Francie měla určitou vlastní představu o tom, jak by střední Evropa e měla vypadat, což se nedá říct o o řadě jiných velmocí, který prostě středovropský prostor nějak specifickým specificky ani e ani nevnímali, ani k němu eh nepřistupovali. E pokud uděláme skok na konec vlastně 20. 20. století, protože my se k tomu několikrát dostaneme, že vlastně za studené války nějaká střední Evropa jako samostatný nebo autonomní akter, to vůbec nebylo nebylo relevantní s ohledem na to blokové rozdělení na východ a západ. Tak vlastně do značné míry toleto tenhleten bipolární pohled eh přetrval i po eh po roce 89 a po pádu po pádu Sovětského svazu. Francie, nakolik je mi teda známo, nemělo úplně nějakou jasnou představu nebo vyhraněný zájem o to, eh, že by střední Evropa měla měla hrát nějakou autonomní úplně úlohu v rámci Evropy nebo něčeho takového, ale spíš šlo o to integrovat postupně ty postkomunistické státy regionu do do západních struktur. A vlastně ten i ten současný pohled eh francouzský se zaměřuje primárně na tu celoevropskou nebo paneevropskou evropskou eh úroveň. Můžeme si to ukázat na na tom konceptu strategické autonomie a nebo evropského politického společenství, což je iniciativa, kterou se kterou přišel Emanuel Macron v roce e 2022. její summit první zakládající mimochodem probíhal v Praze, ale ukazuje to, že že střední Evropa není pro Francii. V tuhle chvíli možná by k tomu profesor Druhák mohl říct něco víc, ale z mého pohledu e není pro Francii střední Evropa e jako téma úplně na stole. Pokud jde o Británii, tak ta měla opět, když se vrátíme k meziválečnému do meziválečného období, tak to bylo trošku o něčem jiném, protože britské elity nebo britský stát, političtí představitelé cítili určitou míru nostalgie eh po Rakousku, Uhersku na rozdíl od Francie. A ono to vlastně korespondovalo s tou jejich globální globální strategií, která byla založená na nějaké představě jako rovnováhy sil a regionální stability a tak dále. Co s Francií sdílela sdílela, bylo určitě to, že že nechtěli nějaké dominantní úplně Německo v Evropě, včetně teda střední střední Evropy, ale ale jinak jinak e spíše oproti oproti Francii akcentovali akcentovali vztahy e s Rakouskem a Maďarskem. O to se snažili nepříliš úspěšně s ohledem na to, že ta situace eh nebo nálady byly poměrně jako vyhraněné a a polarizované mezi těmi jednotlivými nově vzniklými eh státy ve střední Evropě. A vlastně ten jejich pohled na střední Evropu dost e do značné míry charakterizuje to, že se o střední Evropě eh často mluvilo v Británii e jako o nemocném srdci Evropy. Takže takto tak to vnímali. Nevnímali to zkrátka úplně jako nejpozitivnější scénář. To, že tady vzniklo x nových států, ale spíš z jejich pohledu velmacenského by jim bývalo vyhovovalo bývala vyhovovala nějaká eh nějaké soustátí větší, jako právě bylo třeba Rakousko-uherská e monarchie. Ale třeba v roce 1942, což pro mě byla nová věc, když jsem se připravoval na to dnešní vystoupení na úrovni ministerstva zahraničí, Británie a zároveň i USA, tam probíhala nějaká komunikace na toto téma. eh padal nebo se diskutoval návrh na vytvoření určité středoevropské konfederace, což vlastně pořád eh vlastně navazuje na to, co jsem říkal, že prostě preferovali existenci trošku větších státních útvarů a ne rozdrobený ne ten rozdrobený prostor, jaký tady vlastně vznikl po roce 1918. A bylo to neseno právě tím, že chtěli, aby tady existoval nějaký konkurenceschopný a životaschopný státní útvar mezi Německem a a Sovětským svazem. A zase jeho cílem byla přinejmenším nějaká ekonomická integrace a a prevence národnostních konfliktů a tak dále, ale vlastně nevyselo to úplně ve vzduchu nebo ve vzduchoprázdnu tenhleten tahleta debata, protože souběžně vlastně na začátku roku 1942 exilová reprezentace Československa a polská uzavřela dohodu o konfederaci Československo-polské a nebyli jediní, protože ve stejné době k něčemu podobného došlo mezi představitel Jugoslávie a Řecka. Takže možná to byl i nějaký jako módní trend. Každopádně nebylo to nebyla to ojedinělá iniciativa. Eh, ale v každém případě z toho nic nebylo. Jak známo, už v roce '4' eh Britové pochopili, že s tímhletím plánem úplně jako ne díru do světa e neudělají a souviselo to i s odmízavým stanoviskem Sovětského svazu a následnému i zbližování e Edvarda Beneše a té československé reprezentace se Sovětským svazem, který měl jinou představu o tom, jak by jak by tenhleten prostor měl vypadat. A vlastně v roce 1944 dochází k uzavření té takzvané procentní dohody mezi Čerčilem a a Stalinem, ve kterém si navzájem definovali sféru vlivu v Evropě, míru vlivu západních států a Sovětského svazu v jednotlivých v jednotlivých evropských státech. vlastně potom pro to období studené války a a vlastně i pro období po skončení studené války vlastně platí totéž, co jsem říkal o Francii, že nějaká strategie eh středoevropská úplně neexistovala a nebyl pro ní vlastně ani prostor. Eh, dalším státem nebo další velmocí, o které bychom se rozhodně měli zmínit, jsou Spojené státy americké, které ale v mezi to zase, pokud bychom se eh stručně dotkli toho meziválečného období, nebyli nějakým zásadním aktérem tady pro nás pro středoevropské státy, eh což se nedá říct o současnosti, ale tehdy to tak tehdy to tak bylo. navzdory tomu, že že v lednu 1918 tehdejší prezident Wilson eh vlastně přišel se svojí představou toho, jak by jak by mezinárodní řád vypadat a týkalo se to i Evropy i i střední Evropy a který vlastně byl jako určitou idealistickou vizí v tom smyslu, že podporoval eh podporoval ten princip sebeurčení národů, což samozřejmě mělo v důsledku potom vést nebo by vedlo ke vzniku těch jednotlivých eh národních států, což se v praxi také stalo, ale už a vlastně to vlastně to e se promítlo i do těch versajských smlouv, které zakončily zakončily první světovou první světovou válku. Ale to, že tahleta představa nebyla nějak populární nebo dominantní v rámci toho amerického establishmentu, tak ukazuje už to, že že kongres ty versajské smlouvy neratifikoval. Pokud bychom potom udělali rovnou skok doby po druhé světové válce, protože jak jsem říkal, tak v tom meziválečném období vlastně pro americkou politiku byla typická ta izolacionistická pozice a tak prostě střední Evropa neměla nebo nebyla vnímána jako nějaký specifický specifický region, ale bylo to podřízeno té logice konfrontace se Sovětským svazem. To znamená to blokové rozdělení, východ, e, východ, západ. My jsme byli vnímaní jako východní Evropa a do značné míry to možná jako přetrvává do dneška eh v tom americkém pohledu na svět a nejenom americkém, i v tom ruském. To k tomu se k tomu se za chvíli za chvíli dostaneme. A po skončení teda studené války zase dominoval ten dominovala ta představa té postupné integrace středoevropských zemí do západních struktur. ať už politicko-ekonomických, tak tak vojenských EU a NATO především. A a to bylo asi tak všechno. Nicméně eh udělal bych tady dvě menší poznámky, které tak trochu jako nabourávají tenhleten narativ nebo tenhleten pohled, který jsem tu představil. A sice v roce 2015 vzniklo vznikla iniciativa Trojmoří, což zase netroufám si úplně říct, jestli to byl primárně americký a nebo polský projekt, možná obojí a nebo možná spíš polský. V každopádně Američané se stali jejím výrazným jako podporovatelem i snad oficiálně strategickým partnerem a vlastně to oživuje nějakou představu eh toho, jak si jaksi jak by chtěla Polsko, aby vypadala eh ten prostor střední Evropy a a nejenom střední Evropy, ale celkově ten prostor od jednoho moře eh k tomu jižnímu a tak dále. Takže ten ta ambice nebo projekt je širší, ale v každém případě Američané ho podpořili a podporují. I jsem se díval na nějaké nejnovější výstupy, tak před pár nebo letos došlo i k nějakému jako summitu, kterého se e nebo schůzi, které se účastnili američtí představitelé. A jako zdá se, že přece jenom aspoň část té americké elity nebo establishmentu je schopna vnímat thleten prostor jako nějakou specifickou entitu nebo prostě a a že to není, že neberou Evropu jako celek, že jsou schopný jí přece jenom nějakým způsobem trochu diferencovat. A k tomudle závěru mě vede i i skutečnost, že vlastně loni e publikoval Bílý dům Národně bezpečnostní strategii, kde se explicitně hovoří o státech střední, východní a jižní Evropy. Takže to není jenom ostřední Evropě, ale přece jenom je tam je tam zmíněna a to ve velice jako pozitivním smyslu, samozřejmě ze zišlých důvodů, pochopitelně, protože to odpovídá nějakým jako národním zájmům nebo zájmům té současné administrativy. To je to je pochopitelné. Ale vnímám i na základě nějakých jako besed, kterých jsem se v posledních měsících účastnil, kde byli zástupci třeba Heritage Foundation a tydlety prominentní stinktanky, eh, blízký tý současný Trumpově. administrativativě, tak tam cítím poměrně silnou averzi z jejich strany k těm západoe lídrům na rozdíl od od nás, jo, nebo od těch jako středoevropanů nebo možná východoevropanů. A to je určitě jako zajímavá zajímavá věc, protože se zdá, že oni v nás vidí určitého jako partnera nebo spojence, to je jedno, jak tomu budeme říkat, ale někoho přinejmenším, s kým můžou bojovat nebo realizovat nějaké svoje zájmy proti proti třeba evropským jako unijním elitám a nebo některým západoevropským státům. Takže tam vidím určitý jako posun k něče jako k mnohem diferencovanějšímu vidění eh toho kontinentu evropského. A mimochodem v únoru, letos v únoru, ministr zahraničí Rubio navštívil Německo př během jedné pracovní cesty Německo, Slovensko a Maďarsko. Setkal se s Robertem Ficem samozřejmě a oni dva tam diskutovali o tom, že by se vytvořil nějaký e jako formalizovanější a nebo dlouhodobější mechanismus spolupráce mezi Vyšegrádskou čtyřkou a USA, což což je jako taky a Robert Fico to velice podporuje před nějším v oblasti energetiky. Takže to jako ukazuje na to, že přece jenom jako to nevnímají Američané nebo současná administrativa Evropu jako e jako jeden celek nebo neviděj nevidí to úplně černobíle. Tak můžeme přejít k Rusku, což je pro mě mnohem zásadnější a zajímavější téma s ohledem na to, že já jsem původně vystudoval rusistiku, takže i k té zemi a a k té problematice mám poměrně poměrně blízko. A možná bych tady na úvod e zmínil to, že vlastně jako panuje v určitých kruzích nebo mezi mnohými jako lidmi, kteří třeba mají eh k Rusku neutrální nebo i i pozitivní vztah. představa, že eh že e součástí jako ruské ruské politiky oficiální bylo a nebo je eh nějaká představa jako slovanské vzájemnosti a nebo eh nebo toho, že že se Rusko vnímá samo sebe nebo ty elity jako jako nějaký garantů jedno nebo všech možná jako slovanských států, tak musím říct, že na základě toho, co já vím, toho svého dlouholetého studia, Tak teda musím říct, že takovoudle tenhleten dojem eh nemám. Eh ono to jako souvisí nebo vyplývalo to už třeba, pokud bychom se velice stručně podívali do 19. století, tak to vyplývá už z toho samotného faktu, že eh že ten stát, ta říše byla velice rozmanitá, vnitřmě heterogenní a a mnohonárodnostní a a šlechta, jakožto teda to společenská společenská elita. eh na tom byla úplně stejně, no, možná dokonce víc a třeba na přelomu 19. 20. století je jenom 53 % příslušníků Šlechty vnímalo jako svůj rodný jazyk ruštinu. Takže to jako naznačuje eh, že ty společenské a státní elity byly velice multikulturný v tomhletom smyslu. A dá se to demonstrovat i na tom, že podle sčítání, provedeného sčítání lidu, tuším, že z roku 1903, eh, tak Velkorusové, což jsou vlastně ti dnešní Rusové, tvořili pouze 44 % obyvatelstva, jo, takže neměli ani nadpoloviční nadpoloviční většinu. Takže z toho logicky vyplývá, že pokud by oficiální politikou toho státu byla nějaká slovanská vzájemnost, tak by to dost do značné míry naráželo na tydlety objektivní e objektivní eh skutečnosti. Ale zároveň je jako fér fér přiznat nebo říct, že byl velice už jako napříč 19. stoletím od první poloviny od 30. let velmi silný proud takzvaného slaviofilství v Rusku, což ale neznamená, což ale neznamená primárně nějakou jako představu slovanské vzájemnosti a prosazování nějakých představ třeba slovanské celo celoslovanské nějaké federace nebo něčeho takového, byť i takové názory seak objevovaly. To zase ne, že ne, ale celá tahleta jako konstrukce nebo tenhleten proud a neplatí to jenom o slavianofilství, ale i o té státní politice. Byl primárně postaven jako na eh náboženské identitě, ne etnické. Jo, takže v případě teda Ruska e pravoslaví. Pro to slavenofilství je to taky typické, byť je zároveň pravda a právě to souvisí s tím poměrně rozšířeným slavianofilství slavianofilským eh proudem v rámci e v rámci toho společenského prostředí e v Rusku, tak se třeba konaly nejrůznější slovanské sjezdy. První se uskutečnil v Praze, pokud vím. V 60. letech proběhl jeden v Moskvě, účastnil se ho třeba Riger nebo Palacký, část toho sjezdu tam vedl Dostojevský a tak dále. tak to nejsou úplně nevýznamné osobnosti. Takže to mělo určitě tu svoje svůj dopad, svojí eh svojí roli, ale zároveň to prostě neznamená neznamená to, že by že by Rusko třeba nějak jako ten středovropský prostor vnímalo prizmatem toho slovanství, jo, nebo něčeho takového. Tak to tak to nebylo. eh zrovna zrovna Čechy vnímalo primárně jako příslušníky Rakouska Uherska nebo Rakous Habsburské e monarchie a tak trochu jako zvláštní Slovany, protože jsme nebyli pravoslavní, takže to z jejich pohledu bylo trošku jako divné ve srovnání třeba se Srbii, Bulhari a a tak dále a dalšími. A v každém případě je možné jako konstatovat, že pro tu ruskou říši do roku 1917 střední Evropa nebylo nebylo nějaké jako nosné nosné téma. A pokud ho nějak vnímali a tématizovali a pracovali s ním v rámci té státní politiky, tak to bylo tak, tak to bylo toho, tak to bylo prizmatem prostě rakouské monarchie, že jsme byli prostě součástí tohohle stř středoevropského soustátí, ale neznamená to, že by tady podporovali nějaké jako emancipační snahy nebo něco takového. Ano, tyhlety tendence se začaly objevovat krátce e před vypuknutím první světové války, kdy se zostřoval velice vztah mezi Moskvou a Vídní, teda Petrohradem a Vídní. To je to je pravda, ale pokud jako bychom se podívali na to, na kolik oni podporovali tyhlety tendence emancipační třeba v rámci toho slovanského prostoru nebo nebo středoevropského, tak v podstatě se dá mluvit jedině o Balkánu, kde kde ta politika byla velice aktivní v tomhletom směru. To je to je pravda, ale neplatí to o střední Evropě nebo o eh o té užší střední Evropě, pokud se budeme prostě dívat na tu rakouskoherskou eh monarchii. s tím eh nebo poté, co teda došlo k pádu ruské říše a ke vzniku e sovětského Ruska a posléze Sovětského svazu, tak ani tam jako prostor pro střední Evropu nebo pro nějakou specifickou politiku vůči tomudle regionu a úplně nebyl. Souvisí to s několika věcmi, primárně s tím ideologickým ideologickým motivem, protože jak známo, eh, tak zpočátku převažovala nebo dominovala ta představa jako vývozu komunistické jako ideologie, revoluce do zahraničí a tak dále, tak tam jako střední Evropa, to to je naprosto irelevantní irelevantní záležitost. snad jedině s výjimkou toho jako krátké epizody v letech 18 a 19, kdy zrovna tady v tom našem prostoru v Bavorsku, na Slovensku a a v Maďarsku vznikaly takzvané republiky rad, což byly takové jako efemérní efemérní eh státní útvary, které byly vedené eh komunisty nebo komunistickými stranami, ale které byly rozprášeny velice záhy. zrovna na Slovensku v Prešově tuším měli sídlo, tak tam to potlačovala československá armáda. Takže Takže tak. No a potom, když teda převážel v Sovětském svazu ten ta představa budování socialismu v jedné zemi, no tak ani tam jako prostřední Evropu nebo a specifickou politiku vůči ní nebyla nebyl vlastní důvod z tohodle pohledu. A už a to už proto, že primárním partnerem Sovětského svazu v Evropě bylo Německo. A to z toho důvodu, že vlastně oba tydlety státy, jak Meziválečné Německo, tak Sovětský svaz, byly do značné míry jako marginalizovány a vytlačovány z toho nebo nebyly zapojeny do toho e do toho versajského eh systému, který jako prosazovala Francie nebo prosadila, dokázala prosadit v Evropě Francie, takže je to přirozeně táhlo k sobě a a spolupracovali spolupracovali spolu navzory těm naprosto jako odlišným ideologickým eh základům. Potom už jsem o tom taky mluvil vlastně v souvislosti s výsledky nebo s pr s průběhem druhé světové války a s jejmi výsledky došlo prostě k tomu známému rozdělení na ty dva bloky. Střední Evropa naprosto bez významu. Bylo to pro ně prostě součást e součást e jako toho východního nebo sově sovětského e sovětského bloku a byli jsme vnímáni prostě jako zpřátelené státy nárazníkové pásmo do značné míry také nebo jako prostor případného střetu vojenského se západními zeměmi, takže to není úplně jako role, která by byla nějak jako úplně pro nás příznivá nebo nebo důstojná. A tenhleten postoj vlastně přetrvával po celou dobu té studené války nebo existence Sovětského svazu. A po jeho rozpadu v tom novém novém Rusku tam zase jako střední Evropa nebylo úplně téma, protože tam dominovala zpočátku e jako velice silně západnické nebo jak to říct uvažování už v tom 19. století. Mimochodem to byly dvě hlavní dva hlavní proudy slavianofilství, o kterém jsem mluvil a západnictví. Tak jako to moderní západnictví v tom novém Rusku jednoznačně dominovalo a a prostě tak jako smířili se s tím, že že ty středoevropské státy prostě se stanou eh součástí těch západních struktur a tak k tomu přistoupili. Neměli na to ostatně ani sílu nějak objektivně tomu asi čelit ohledem na ten na ten bordel, co tam v 90. letech byl. No a z toho vyplývá jediné a a a sice to, že že my a ty další středoe státy vlastně začaly být vnímány do značné míry jako západní Evropa nebo součást součást toho politického nebo kolektivnímu kolektivního západu, jak o tom jak o tom v Rusku hovoří. No a to bylo všechno. Byť teda je pravda, že samozřejmě k nám třeba eh české republice nebo ke Slovensku chovají jako jiné jiné emoce nebo jiné city e než e já nevím k Německu nebo k Francii. Ale pořád pořád jako je to tak, že že se smířili s tím, že že jsme součástí toho e toho západního světa nebo západního bloku západních struktur. byť je pravda, že vedle tohodle dominantního západnického e směřování eh a vidění světa týdlety perspektivy existovaly i alternativy, které obzvlášť po roce 2012 vlastně s návratem Vladimíra Putina do do funkce prezidenta nabírají na síle a samozřejmě to akcelerovala válka na Ukrajině. To je to je to je logické. Tak tam už jako tam už je to trochu jinak, byť jako pro nás nebo střední Evropa zase tam jako není téma. Já teda musím musím říct, že loni jsem skoro dva měsíce strávil v Moskvě a a snažil jsem se tam s různými lidmi třeba z akademického prostředí a tak dále bavit na toto téma, na téma střední Evropy a setkával jsem se s vesměs jako s nepochopením nebo s udivenými reakcemi, co to jako je. Jo, ale to prostě vyplývá z toho, že pořád, že pořád nás vynímali, předtím nás vnímali jako součást východní Evropy, toho jejich jako bloku, no a teďka zase jako součást západu. Takže pořád tam je dominantní vlastně toleto dualistické jako tenhleten dualistický pohled, který pro nás není úplně jako příznivý jakožto střední Evropu, pokud tady máme nějaké ambice k autonomní politice. K tomu se na závěr e na závěr potom eh dostanu a vlastně jako ukazují to i eh koncepce nebo strategie zahraniční politiky, které eh které po nevím, tuším od roku 92 eh po letech se aktualizují a vycházejí. v Rusku vydává i ministerstvo zahraničí a tam jsou mimo jiné definovány jako regionální priority nebo pohled pohled na ty jednotlivé [odkašlání] části části světa s tím, že se tam definuje ta oficiální pozice pozice Ruska a jejich zájmy. A ať se podíváme jako na ty strategie třeba z nultých let nebo z minulé dekády nebo v současnosti, tak tam není jedna jediná zmínka o něčem, jako je střední Evropa. Není. Je tam, hovoří se tam o Evropské unii, o USA a tak dále a potom taky o některých jednotlivých specifických státech, které se mění. Já jsem si dal tu práci, že jsem se, že jsem se na to podíval a porovnal porovnal jsem si to. Ale ani jeden středoevropský stát se tam prostě neobjevuje. Ani v jednom případě. Je to Německo, Španělsko, třeba Francie, Británie, Holandsko a tak dále. V různých obměnách tydlety státy tam jsou, ale střední Evropa ani jednou, což je určitě jako věc, která jako dokresluje to, co jsem ten argument nebo to pozorování, ke kterému jsem jako dospěl i i na místě. v tom loňském roce, že prostě střední Evropa tam téma není. Byť určitý prostor pro zlepšení nebo pro změnu tady vidím a eh vrátím se k tomu e v tom samotném závěru. No a možná jako nejzajímavější v jistém ohledu je přístup Číny, protože to je to je aktér, který tady nebyl nějak jako aktivní v minulých, no, nemluví o staletích, ale ani úplně ani dekádách, což samozřejmě souvisí s tím, že Československo bylo součástí toho sovětského bloku, který měl velmi své své rázný vztah e s Čínou, který nebyl pořadu let úplně přátelský, což samozřejmě jako do značné míry definovalo to, jak ty vztahy třeba mezi Československem, Československem a Čínou. Ale v každém případě, pokud bychom se bavili o době studené války, tak Čína samozřejmě vnímala střední Evropu nebo tydlety naše tady státy jako součást sovětského bloku jako východní Evropu. Teď je to trochu jinak a lze to demonstrovat na jednom jako poměrně pěkným e příkladu z čínské akademie sociálních věd, což je což je instituce, která samozřejmě do značné míry jako slouží nebo reflektuje reflektuje zájmy eh státu z toho státního aparátu a plní nějakou roli v rámci tohodle té státní politiky jako celku. Takže to, jakým způsobem ona pracuje nebo jak se jmenují ty jednotlivé útvary, které tam jsou, tak do značné míry odrážejí to, jak se ten stát a ta ta elita politická dívá na svět. A když se podíváme na to, eh, který útvar se zabýval Československem dřív, tak to byla tak to byl Institut sovětských a východoevropských studií. Takže to jak jasně dokládá nebo ukazuje ukazuje to, že prostě jsme byli zkoumáni nebo vnímáni jako součást východní Evropy, jako součást sovětského bloku. Vedle toho v 80. letech tam vzniká Institut západoech studií, který s Československem neměl vůbec nic společnýho. Dnes se jmenuje Institut evropských studií a je primární jednotkou, která zkoumá střední Evropu. Takže vlastně jsme se přesunuli z té východní Evropy z čínského pohledu taky do západní nebo do západní do spíš k pokud někam tak k západu, ale každopádně od východu někam jako na západ, což reflektuje prostě změnu změnu uvažování i i těch politických elit o o tomhletom regionu. Zároveň je ale potřeba říct, že Čína neměla nějakou jako svébytnou strategii ve vztahu ke střední Evropě dlouho, až v roce 2012 s nástupem Sitin Pchkinga, což se hezky jako překrývá s návratem Vladimíra Putina e do čela do čela Ruské federace. To je tak to je významný rok, bych řekl, 2012. Eh, tak vzniká, asi jste o tom slyšeli. Ono hlavně za za prezidentování Miloše Zemana to bylo velké téma. Ta platforma pro spolupráci Číny a střední Evropy 16+1, potom to bylo 17+1 od roku 2019, kdy se k tomu přidalo Řecko. Teď je to 14+1 a vlastně je to platforma, kterou iniciovala Čína pro rozvoj spolupráce mezi ní. a tímhletím, řekněme těmi postkomunistickými státy plus Řeckem, tak to jako ukazuje, že přece jenom taky nevnímají tu Evropu jako nebo nepřistupují k ní jako k jednomu jednolitému celku, ale jsou schopni určité diferencia a ta jako můžu říci zvláštní zkušenosti se zlepšuje nebo prohlubuje, protože když já do Číny čas od času e zavítám a zase když se tam setkávám