(2) M. Semín, M. Téra, M. Zeman: Klíčové pilíře české státnosti - Hrdinství a vlastenectví 6.10.2026

Tak dámy a pánové, dovolte mi, abych přivítal mezi námi pana prezidenta Miloše Zemana a moc mu poděkoval za to. Pozvání tady druhou čá druhou čá. Musím prozradit, že nápad na uspořádání toho semináře a na téma vzešel právě od pana prezidenta, když jsem u něj byl na návštěvě v červnu a setrvá s námi celý tento druhý panel. ta dramaturgie bude bude taková, že nejprve promluví Michal Semín se svým příspěvkem, potom docent Michal Téra, potom pan prezident a pak určitě ještě bude čas na diskuzi a na konci případně na podpisy knih, které vím, že tady máte pro pana prezidenta. Tak děkuji vám, pane prezidente, ještě jednou ze srdce a poprosím ke českému kultu kolegu mgristra Michala Semína s tématem docela také štěpným. jsme opravdu národem sitů s otazníkem na konci. Tak prosím. >> Vážený pane prezidente, milí kolegové, dámy a pánové. Tomáš Doležal mě požádal o nějaký příspěvek, který by byl trochu kontroverznější. Tak doufám, že se tady nezopakuje scéna podobná té z doby covidu, když tady probíhal ten boj o ten kecpult s poslancem volným, tuším, že jo. 6. července léta páně 1915 Tomáš Garik Masarik v Ženevě prohlásil, že Hus, Žiška, Chelčický a Komenský jsou naším živoucím programem. Z této věty se stala osa výkladů českých dějin. Osa, která dodnes určuje, jak o sobě smýšlí i velká část českých vlastenců. Rád bych dnes ukázal, že tato linie není nestranným popisem našich dějiv, ale jejich jednostrannou a v mnohem zavádějící interpretací. Byla sestavena vybíravě. z bohatství tisíciletých dějin ponechala jen to, co se hodilo potřebám doby, aktuálních ideologií, ať už to byl liberalismus nebo socialismus. A především vytěsnila tradici, bez niž by český stát, česká státnost, ani národní obrození vůbec nevznikly, totiž tradici katolickou. S tímto vytěsněním souvisí předsudek, že katolík nemůže být skutečným vlastencem, protože jeho církev je všesvětová, univerzální a její hlava sídlí v Římě. Ale kdyby to byla pravda, pak bychom za vlastence nemohli považovat ani dnes zmíněného Karla IV, Bohuslava Balbína, Františka Sušila. ani desítky venkovských farářů, kteří pro lid psali a kázali česky v dobách, kdy to nebylo vůbec samozřejmé. Ještě se k nim vrátím. V následujících minutách nejprve ukážu, kde se ten Masarikovský program vzal a proč ho odmítli přední historici jeho doby. Pak se pokusím vrátit Jana Husa do jeho vlastního středověkého křesťanského světa a nakonec připomenu, co české vlasteneectví dluží v katolické tradici. Masarikova linie není omylem nevzdělaného člověka. dobře věděl, co činí. Jeho výklad národních dějin měl tři motivy. Uvědomme si, že vzniká v době hluboké krize české politiky. Staročeši ztratili důvěru. Mladočeši nenabízeli nic než radikální gesta a Masarik hledal pro politiku malého národa, jak sám rád říkal, mravní základ. nechtěl stavět na jen na historickém státním právu, které spojoval se šlechtou, s konzervativci a s monarchií. Potřeboval ideu, která by český národ dovedla na prách modernity. A tou ideou se stala humanita a jejím nositelem měla být česká reformace. Masalik tím nepokračoval v díle Františka Palackého, jak se často tví. On opustil paladského pojetí, v němž smysl českých dějin spočíval hlavně ve střetu češtví a němectví a buditelům připsal uskutečňování husických a českobratských ideálů, což by oni sami považovali za více než sporné. Druhý Masaripův motiv byl osobní. ať se narodil do katolické rodiny, v roce 1880 přestoupil k evangelíkům, když v době vzniku republiky se už nehlásil vlastně k žádné z těch denominací, ale vůči katolíkům si vypěstoval antipatii. Nepřál si, aby hrály významnější roli v československé politice. Třetí motiv byl politický. Rakousko byla monarchie, monarchie s katolickou dynastií. Ta monarchie samotná už katolická nebyla, protože od prosincové ústavy v zásadě byla se jednalo o stát liberální. Nicméně měla katolickou dynastii a tak kdo chtěl zpochybnit oprávněnost vlastně této monarchie, musel ukázat, že katolicismus je české povaze cizí. Proto Masarik postavil Čechy před tuto volbu. Každý Čech znalý svého národa musí volit mezi reformací a protiformací. Masariku víkal však mnozí jeho vrstevníci odmítli a to z důvodů odborných, historických. Tím hlavním kritikem se stal už zmíněný Josef Pekař, přední historik gólově školy, který namítal, že historik myslí nehistoricky. Myšlení lidí v odlišných dobách bylo zásadně rozdílné a Husu boj byl jiný než boje obrozenců 19. století. Podívejme se, kdo husá husví fakticky do české vzdělanosti vrátil. První rozsáhlý novodobý životopis mistra Jana nenapsal nějaký evangelický kazatel, ale pražský katolický kněz Augustin Zite v roce 1790. Dějiny kosnického koncilu sepsal profesor církevních dějin a katolický kněz Kašpar Rojko a do češtiny je přeložil kněz Václav Stach. Husovu dobu popsal František Martin Pelzl. A husické písemnictví docenil teprve další katolický kněz, totiž Josef Dobrovský, jehož dílo zpřístupnělo i texty dlouho zakázané pro svůj protestantský obsah. Nešlo tedy o dědice přetržené reformace, šlo o katolické vzdělance, pravda ovlivněné ideologií osvíceneectví, kteří si ale vážili husova kulturního přínosu, jakkoli odsudzovali náboženský fanatismus jeho stoupenců. Ten oslavní kult husický vznikl vlastně až o dvě generace později s rokem 1848. Nakonec ani samotný Masarik netvrdil, že jeho linie je nestranným popisem minulosti. Hájil se tím, že historii nelze pěstovat pro ně samotnou, ale vždy tak, aby sloužila, aby sloužila době. Když tedy dnes mluvím o dobově podmíněných instrumentalizacích huse a husictví, tak nevinní Masarika z něčeho, čeho by si sám nebyl vědom. Chceme-li mluvit o Husovi poctivě, musíme rozlišit tři věci, které se v našem povědomí slily v jednu. Skutečného Jana Husa, husví a pozdější obraz obou. Skutečný Hus byl středověký kněz. Sloužil mši svatou, spovídal, ctil panu Marii a svaté. Věřil v Kristovu přítomnost v Eucharistii. Byl to katolický kněz. Zároveň a tehdy nebyl zdaleka sám, kritizoval církevní zlořády a hříšný život kněží. Až do své tragické smrti se považoval za syna jediné obecné církve. Nikdy o založení nějaké jiné církve, než je katolická neuvažovala. Dále je třeba poznamenat, že hů nerovná se husví. Revoluce začala až o čtyři roky eh po upálení v roce 1419. Kalich nebyl husovým požadavkem. Zabedl ho jakoubek ze stříbra. A samotní úsité taky nebyli jednotní. Umírnění praští kališníci toužili po smíru s Římem. Nakonec ho v bazilejských kompaktátech dosáhli, zatímco táborité ničily kláštery a Žiška upaloval Adamity. Kdo tedy říká, že jsme národem husitu, musí nejprve říct, které z těchto husitů má na mysli. No a třetí věc je obraz Husa a hnutí, které se na něj odvolává. Obraz, který si každá doba vytvářela podle své vlastní potřeby. Už Němec Martin Luther v roce 1520 prohlásil, že jsme všichni husité. Osvícenci v Husovi viděli oběť tmářství, liberálové mučedníka svobody svědomí, Masarik mravního reformátora a komunisté předchůdce přídního boje. Otakar Vávra, že natočil tu slavnou sickskou trilogii, v ní se ti středověcí kazatelé chovají trochu jako funkcionáři okresního výboru strany. jsem si nedávno pustil jeden díl s tím pláteníkem, jestli jste to někdy viděli. A tak jsem si na to vzpomněl, na tuhletu analogii. Tak tentýž muž vlastně posloužil jak luteránům, volnomyšlenkářům, stalinistům. To samo o sobě dokazuje, že jim nešlo o pravdivé poznání, ale o dobé využití, použití. Zkusme si nyní představit, jak by se mistr Jan díval na ty, kdo si ho dnes berou do úst. Jak stojí 6. července u betlémské kaple a poslouchá ty slavnostní projevy, tak asi by ho nejprve potěšilo, že slyší o pravdě. Pak by ale zjistil, že řečník nemá na mysli pravdu Boží, ale jen tu svou. Pro člověka, který šel na hranici, by to byl blud horší než všechny, ze kterých byl sám obviněn. Pak by se zeptal, kolik z přítomných bylo o Velikonocích spovědi. Rozpačité ticho by ho asi nepřekvapilo, protože nedbalé křesťany znal dobře i ze své doby. No a nakonec by si třeba rozpomněl na své žáky, kteří v roce 1420 sepsali čtyři artikuly pražské. Ten čtvrtý žádá, aby veřejné, aby smrtelné hříchy trestala veřejně příslušná vrchnost. No a mezi těmito hříchy jmenuje například smilstvo, obžerství, lichvu, křivou přísahu, léži, pověrečná řemesla. Takže myslím, že kdyby dnes někdo chtěl vzít ten husův program, bocký program doslova, tak asi by to možná byli tiho nejhlasitější obdivovatelé, kdo by se začali najednou dovolávat liberálních svobod. Prostě Hus nebyl žádný liberál, ani socialista. Dokonce nebyl ani husita. Byl to přísný křesťan své doby, který měl v mnohem pravdu, v mnohem se zase mýlil. Asi jen málokdo by dnes hájil jim zastávanou tezi, že veřejná osobnost ztrácí těžkým hříchem veškerý úřad, totiž církevní či světský. Tolik Husovi. Zamyslíme-li se nad přítomností Žišky a Chelčického v té Maserikovské linii. Stěží najdeme dvě odlišnější osobnosti. Spojuje je to husické prostředí a odpor k římské církvi? To ano, ale každý z toho vyvodil pravý opak. Žiška prosazoval své přesvědčení mečem, zatímco Chelčický učil, že křesťan má raději snášet křivdu, než aby prolil krev bližního a odsuzoval i ty husické kněze, kteří náboženskou válku ospravedlňovali. Kdyby Chelčický viděl e legie, které nesly Žiškovo jméno, tak by je odsoudil stejně rozhodně, jako kdysi odsuzoval samotného Žišku. No a nyní mi dovolte pár slov na adresu teze, že mezi katolictvím a ryzním vlastenectvím existuje nějaké napětí či dokonce rozpor. Ono když se řekne české vlasteneectví, asi si většina z nás vybaví ty obrozence ve Fracích Palackého, Sopolské slety, ale mnohem méně si uvědomujeme, kolik z toho, co dnes bereme jako samozřejmost vyrostlo na katolické půdě. Začněme v době, kterou jsme si zvykli nazývat temnem. Tento název nepochází od historiků, ale z Iráskova románu. Právě v tomto temnu napsal jezuita Bohuslav Balbín svou rozpravu na obranu jazyka slovanského zvláště českého. Hájí vní češtinu jako jazyk rovnocenný ostatním a stěžuje si na její vytlačování z veřejného života. Vydalý roku 1775 František Martin Pelcil a Obrozenci jí tehdy četli jako svůj maniřes. Ve stejné době jezuit Jiří Konstancěj Václav Štajer sepisovaly pravidla správné češtiny. Štajer vydal kancionál český a jeho řád připravil svatováclavskou Bibli. V temnu se tedy na českém katolickém venkově zpívalo, modlilo i četlo česky. nikoli německy. Jistě ta stejná doba měla svého Koniáše, pálení knih, vyhnání nekatolíků. Kdo ale vidí jenom toho Koniáše a nevidí Balbína, tak nevypráv české dějiny, ale manipuluje s nimi. V první fázi obrození totiž katoličtí kněží tvořili páteř národního hnutí na venkově. Fara to bylo často jediné místo, kde se česky četlo a psalo, ale i později se mnozí kněží a biskupové významně zapojovali do utváření a posilování naší české národní identity. Vyšehradský kanovník Karel Alojs Vinařický psal pro české děti, usiloval o zavedení češtiny do škol. Díky pateru Františku Sušilovi máme bohatou sbírku moravských národních písní. Biskup Jan Valerian Jirsík založil v převážně německých Budějovicích první české gymnázium v jižních Čechách z velké části z vlastních prostředků. A Antonín Cyril Stojan, pozdější olomoucký arcibiskup, učinil z Velehradu místo, kde se vše, co bylo národní a křesťanské, vzájemně prolíná. Připomenme si také, že 1. září 1918, tedy ještě před pádem říše, vydal pater Bohumel Stašek, pozdější významná osobnost toho politického katolicismu, vydal provolání Idea svatováclavská a boj o samostatnost českého národa. A 28. pozáří eh na narozeniny tady pana prezidenta Zemana eh se při svatováclebské poutě sloužily bohoslužby na tento úmysl. Katolíci tedy nestáli jednotně na straně Bídně, jak se dodnes mylně tvrdí. Tentýš Stašek po okupaci prosadil, aby byly ostatky Karla Hinka Máchy přeneseny na Vyšehrad. To byla jeho jim organizovaná akce, což se v květnu 39 stalo národní manifestací porobené země. 13. srpna tohož roku kázel na poi ke svatému Vavřinečku u Domažlic. Podle úředních odhadů se sem sjelo na 120 000 lidí z celých Čechy Moravy. Mezi nimi i lidé jako Josef Hora, Karel Hašle, Jiří Mucha, dokonce i Julius Pučík přijel. Stašek tu mluvil o víře v Boha a o lásce k národu, které se podle něj vždy spojovaly v srdcích nejlepších českých lidí. Krátce na to byl Stašek začena přes panác a Oranienburg se dostal do Dachau, kde byl vězněn až do osvobození. Stašek nebyl sám. Těch kněží a řeholníků poslaných do koncentračních táborů pro svoje vlastenecké smýšlení bylo mnoho. Vzpomeňme alespoň převoda augustiniánského kláštera u svatého Tomáše na malé straně Augustína Šuberta, jezuitu Adolfa Kajpra či budoucího arcibiskupa Josefa Berana. Tito lidé nebyli vlastenci navzdory své víře, ale právě díky ní. Tomáš Akvinský a od něj celá teologická tradice totiž řadí lásku vlas k vlasti vedle úcty k rodičům pod cnost zbožností je ta proč protože vlast je ta, které po Bohu a po rodičích vděčíme za svůj život, za svoji existenci. že celosvětová církev nebrání milovat vlastní zemi. Je tomu přesně naopak, ale máme ji milovat tak, aby nebyla náhražkou toho nejvyššího dobra, kterým je Bůh. Díky tomu, díky tomuto pojetí vlastně necví také neupadli čeští katoličtí národovci do nesnášenlivého šovinismu, který v minulém století pohltil jiných duší. Vylučovat katolickou tradici z utváření naší národní identity proto není jenom historický omyl, ale i nespravedlnost vůči katolíkům, kteří pro dobro svého národa trpěli nebo dokonce za něj položili život. Já jsem tyto trochu nekonformní teze eh nepředložil proto, že bych chtěl otevírat nějaké staré rány, kradůh, jo, vzniklé nějakou náboženskou nesnášenlivostí. Nevolám po odstranění Šalounova pomínku ze Staromského. Nic takového by mě nenapadlo. Myslím, že to tam oběma těm sokám dneska spolu sluší. Já naopak souhlasím střízí, že bychom se měli vážně zamyslet nad tím, jak by asi mistr Jan posoudil morální stav společnosti, která se na něj tak ráda přinejmenším e v den výročí jeho smrti odvolává. Prostě chci jen, abychom v zrcadle vlastních dějin spatřili celou tvář našeho národa, nikoli jen její část. Bez poctivého přístupu k našim národním dějinám ta tvář zůstává znetvořena, na čemž já nic vlasteneckého nevidím. Děkuju za pozornost. Já mockrát děkuji Michalu Seminovi za velmi velmi oslovující, až bych řek i novátorský, kdyby to nebylo v přímém protikladu s jeho konzervatismem projev. Nyní závěrečný projev panelů pronese docent Michal Téra, kde shrné klíčové peníře českých věnin včetně vlastenců, přátel a nepřátel české státnosti a suverénity. Prosím, pane docen. >> Jo, děkuji. Dobrý den. Já nevím, jestli teda všechno takhle shrnu, ale eh připravil jsem si vlastně pár takových drobných tezí na závěr spíš takového spíš poetického duchu, eh abych naplnil naplnil to téma a eh nejspíš budu i opakovat nějaké věci, které tady už, které tady už zazněly. Já jsem si položil v rámci vlastně toho tématu jsem si položil vlastně otázku, co je cílem státnosti. Co je cílem státnosti? A cílem státnosti je podle mého názoru domov. Máme mít domov. Státnost, která nezajišťuje domov, tak není naše státnost. Každý stát má vytvářet pro člověka prostor, ve kterém, do kterého nějakým způsobem patří. A eh co je, co jsou vlastně ty základní pilíře domova, co nás vytváří, co je to, k čemu vlastně tíhneme, čím jsme a kam patříme? Podle mě jsou to tři základní věci. Za prvé je to jazyk. Jak už tady zaznělo, ve středověkých slovanských jazycích, ve středověkých slovanských textech, slovo jazyk prakticky všude supluje slovo národ. To, co bysme dnes řekli národ, to se objevuje pod termínem jazyk. Od staroruských textů až po staročeské texty. To znamená, je to jazyk. Druhá důležitá věc, druhý důležitý parametr domova je krajina. Pokud nepatříme do nějaké krajiny a viděli jsme to vlastně a můžeme to sledovat i v dějinách, pokud nemáme vlastní krajinu, tak jsme vykořenění. Člověk, který nežije v krajině, to máte třeba 19. století, to máte ty dělnické slamy, to máte vlastně to, jakým způsobem se potom vytváří ty nejrůznější radikální hnutí. Lidé, co byli přesazeni z krajiny, vykořeněni, vytrhnuti ze své krajiny, tak vlastně ztrácejí domov a ztrácejí ztrácejí vlastně vazby. Potom platí to Marxovo, že tihleti lidé nemají co ztratit, >> jo, pokud nemají krajinu, pokud nemají tu eh ten domov, který je za jaksi tímhletím způsobem nějakým jaksi vymezen. A ta třetí věc, která vytváří, která formuje náš domov, tak je víra. Každé společenství vychází z nějakého náboženství a to náboženství formuje jejich myšlení, vztah k životu, chápání, co je smysl života. A tato a v našem případě je to křesťanství, které nejenom formovalo naše sociální vztahy, náš pohled na svět, ale právě i ten jazyk a tu krajinu. Neexistuje zformované společenství, které jehož základech by neležela nějaká náboženská víra, protože ta odpovídá na základní lidské otázky, které člověka přesahují. Tohleto jsou tři pilíře, které nám vytvářejí doma a žijeme v tom dodnes. Ačkoliv nemusíme bejt třeba křesťany, tak stejně žijeme v tomhletom světě. Stejně je to náš dom. Z tohodle toho vycházejí z těhletěch tří pilířů domova vycházejí tři pilíře státnosti. Tou první jazyku odpovídá naše identita. Jazyk vymezuje naši identitu. Krajina je vymezená teritoriem. To znamená tam, kam patříme a tam, kam přijdeme a cítíme, že tam patříme, tam jsme doma. To vymezuje stát, toto teritorium i tu identitu. A víra nám vytváří kulturu. Každá kultura vychází z nějakého z nějakého náboženství a z toho, ze kterého jsme vzešli my, tak máme dodnes svojí kulturu. To jsou základní tři pilíře naší státnosti. Identita, teritorium a kultura, které vycházejí z toho, že chceme mít domov, který je vymezen na tomto světě. A tento svět, tento svět je vymezen právě tou státností. Státnost, která tyto věci nechrání, nepěstuje, nesnaží se je uchovávat, tak nemůže být naší státností. Jo, v tomhletom v tomhletom smyslu. Pokud se na to podíváme, tak to je mimochodem také náš národní příběh. Tak to vykrystalizoval náš národní příběh. Náš národní příběh spočívá v tom, že tyto základní pivíře se snažíme uchovat, uchránit a předat. To je náš národní příběh. Náš národní příběh není o budování impéria, není o expanzi, není o nějakých jaksi koloniálních tradicích nebo nebo kolonizaci. Není o ani o tom, což mají i jiné národy, že bychom vlastní hrudí bránili celý kontinent proti nějakému nebezpečí. Náš národní příběh spočívá v tomhletom, že se vlastně snažíme tyto tři hodnoty, které vytvářejí náš domov, že se je snažíme nějakým způsobem uchovat, uchránit a předat, jo, což je čím dál tím těžší například, jo, protože tady se hovořilo o spoustě eh problémů, které na které naráží vlastně ten náš stát a naše národní společenství, ale ještě bychom k tomu měli předat ten nejhorší a nejdůležitější problém. problém, který dnes máme a to je demografický propad. Za chvilku nebude komu předávat. Jo, to je to nejdůležitější. Eh, co jsou nebo jaké jsou rizika nebo jaké jsou jakcí jsou nepřátelé tohodle toho eh tohodle toho našeho společenství, kteří by se kteří by se ho snažili snaží nějakým způsobem rozložit nebo získat. Pochopitelně, že pro nás eh vždycky existuje nějaký vnější nepřítel. S tím se musíme smířit díky naší poloze i naší velikosti. Eh je to tak, že v podstatě celé naše dějiny probíhají tím způsobem, že vždycky máme nějakého velikého nepřítele, nějaké nějaké impérium, které má tady nějaké zájmy, jo? Ať už to impérium se snažilo sem dostat ze západu nebo z jihho východu. To bychom si měli uvědomit, jo, že to taky staletí a staletí se tady vlastně byla byl tady nějaký boj nedaleko od nás, který nás ohrožoval a nebo případně i z toho východu, což se také pochopitelně stalo. Naším vnějším nebezpečím je to, že přijde nepřítel nebo nějaká mocnost, která bude silně bude tak silná, že si s ní nebudeme schopni nějakým způsobem poradit. To je první nebezpečí. Druhé nebezpečí, které vlastně může vycházet a které je svým způsobem ještě horší, tak je to vnitřní. Jo, první z těhletěch vnitřních nebezpečí je, že budeme mít elitu, která nebude mít vztah k realitě. Nebude mít rozumný vztah k realitě. Nebude vnímat realitu. Jo, nebudu dávat příklady ze současnosti. Dám příklad, navážu tady na Michala a dám příklad takový kontroverzní. Nezodpovědná protestantská elita vyvolala povstání, které nás nakonec stálo státnost v roce 1620. Jo, naprosto nepřipravené, nerealisticky provedené postání, které prostě nemohlo dopadnout dobře. Jo, například, jo, kdy ta kdy ta elita ztratila prostě vztah vztah kreití. Druhá druhé takovéhle nebezpečí, že tu elitu vystřídá skupina lidí, která bude natolik úplatná, že dá přednost jakýmkoliv zájmům toho společenství před vlastním prospěchem a kariérou. Třetí nebezpečí je, že nastoupí elita a nebo obecně se rozšíří pocit, že ty tři pilíře našeho domova nepotřebujeme. Jednoduše, že se otevře, že se otevře prostor pro myšlenku, že je, je nám to málo, jo, že se bude velká část lidí stydět za svůj jazyk nebo se velká a bude se ho snažit nějakým způsobem jako proměnit, jo, bude hovořit, jo, let's go na oběd, please a tak dále, jo, že budou mluvit tímhletím způsobem, že se budou stydět za svůj jazyk a že jim ten jejich prostor bude malý, že budou chtít být součástí něčeho většího. něčeho, co je zrovna módní, co je zrovna jakoby v trendu. A takovádle takovádle atmosféra v té společnosti potom vygeneruje elitu, kterou bychom mohli nazvat jako lokajskou, o které tady mluvil Petr Druák případně. Jo, tahleta elita potom bude nějakým způsobem dělat všechno proo abychom nebyli tím, čím jsme. Jenomže my si musíme uvědomit jednu důležitou věc. Jak jsem mluvil o té o jazyku, krajině a víře, my nemáme nic jiného. My nemáme kam odejít. My nemáme jinou zemi. Nemůžeme jí mít. Jo, nejsme velký národ, který by se rozprostřel přes přes několik území. My, pokud něco z toho, o čem jsem hovořil, ztratíme, tak se staneme cizinci vykořenění bez vlasti. cizinci ve vlastní zemi. My to nemůžeme ztratit, protože ve v tu chvíli přestanem přestaneme být tím, čím jsme a nebudeme ničím. To je také možné. I to je možný. Takže tohleto jsou eh tohleto jsou tři základní nebezpečí. A pokud jedno z těch nebezpečí vstoupí do té do té společnosti, tak pochopitelně začne také deformovat ten náš národní příběh. Jo, ve chvíli, kdy náhle máme svůj příběh, o který má ty parametry, o ktereých jsem říkal, o kterých jsem mluvil, tak když bude chtít někdo nějakým způsobem se zmocnit nebo odstranit ten příběh, odstranit tu naši identitu, tu naši státnost, tak začne vlastně deformovat dějiny. Tímhletím způsobem dochází k tomu, čemu se čemu se říká přepisování dějin. Jo. Existuje dokonce i nějaký podcast, jo, který se tak jmenuje, přepiš, přepišme dějiny. A eh tyhlety tyhlety eh tyhlety snahy potom vedou k tomu, že se vlastně začne deformovat ten náhodný příběh, jo, a začne se většinou deformovat tím způsobem právě těm myšleních, že je špatný, že ho musíme upravit, že si musíme vytvořit nový jiný, že ho eh že ho musíme zařadit do nějakého kontextu, že ho musíme nahradit vlastně příběhem někoho jiného. Pokud chceme být světový, tak se musíme zříci toho našeho provincionálního uzavřeného malého příběhu. Jo, to je ta tendence, která která se objevuje neustále. Překročte svou malost. Jo, překročte svou malost. Ale todle je největší příznak provincionalismu. Ve chvíli, kdy člověk se snaží být světový. Ve chvíli, kdy člověk se snaží být světový, tak prokazuje, že je v podstatě velmi provincionální, protože takhle se například chovala koloniální elita, jo. A většinou to vypadalo strašně trapně, jo, ve chvíli, kdy například v Indii, když ta elita se chtěla přiblížit těm Britům, jo, asi to znáte ty obrázky, jak nosili ty svoje indický kalhoty a na to si dali to anglický sako, jo, takhle vypadají ty lidé, co se dneska snaží nějakým způsobem z nás udělat světové nás posunout na světovou úroveň. Jo, je to trapné pro nás, je to trapné i pro ty, kteří jsou jaksi za těmi za hranicema, a ke kterým se tihleti lidé snaží nějakým způsobem přiblížit. Je to hrozně hloupé, jo, když se na to podíváte, je to směšné, jo, a nikdo to nikdy nebude brát vážně. Tak a na závěr si ještě řekneme, co eh vlastně může způsobovat, že si tenhle tyhlety postoje, které vlastně rozkládají to naše eh ten náš rámec naší státnosti a naší identity, co eh v čem spočívá nebo co se eh eh co je pro nás nebez bezpečné a na co bychom si měli dávat pozor. První věc je absence odvahy v našem prostředí, přičemž nemám na mysli, protože kulturní antropologie mluví vlastně o dvou typech kultur. Jedna je kultura hanby a druhá je kultura viny. Kultura hanby je kultura, kterou mají často různé jaksi velká společenství, vojenské kruhy, eh různé válečné kmy měly a tak dále. Tam v téhleté kultuře odvaha vlastně je definována skutečně jako heroismus, protože záleží na tom, jak se na vás dívá okolí. Jo, to je ta to je ta to je ten boj o čest, jo, že kvůli cti uděláte nejrůznější nejrůznější čin. Kulura ziny spočívá v tom, že vám nejde o čest, ale že vám jde o dobro. A hrdinství a odvaha v kultuře viny spočívá především v tom, že jste ochotni jít proti veřejnému mínění. V tom spočívá ta největší odvaha. Nechat se ponižovat. Nechat se ponižovat. Jo, to je ten příběhř základní křesťanství. ten pašový příběh, kdy člověk jde, je ponižován a ví, že špatně skončí a stejně jde. A tohle je přístup, který je nutný dnes. Dnes nepotřebujeme válečnický heroismus. Dnes pro zachování těchto věcí potřebujeme lidi, kteří se nebudou bát být ponižováni, jít proti proudu. To je první věc. Druhá věc, které, kterou můžeme nazvat jako velké neštěstí především středoevropských národů, že mnoho dobrých lidí se domnívá, že jejich domov, jejich stát, jejich národ, jejich identitu uchrání ty instituce, které se je snaží o ně připravit. Jo, že žijeme vlastně v prostředí, kdy velká část lidí jsou vlastenci, milují svoji zemi, mají rodiny, o které se starají, snaží se jim něco předat, ale domnívají se a na to už nás upozorňoval právě zmíněný Roger Scruton. Domnívají se, že tenhleten náš domov a tento život, který a tu kulturu a všechno dobré, co zažívají a snaží se předat svým dětem, že jim to zajistí instituce, které se o to ve skutečnosti snaží připravit. To znamená, že dokud nepadne tahleta slepota, tak v podstatě nedojde v té společnosti k žádnému zásadní zásadní. Tak bud >> a to je tak asi všechno, co jsem vám chtěl říct. Já mockrát děkuji docentu Térovi za jeho projev. No a nyní už si dovolím poprosit o závěrečné shrnutí o vystoupení toho, na kterého se všichni těšíme, pana prezidenta Miloše Zemana. Prosím, pane prezidente. >> Děkuji. Dobrý den, dámy a pánové. Chtěl bych poděkovat poslanci Dolažalovi za organizaci tohoto semináře i za moje pozvání. A z těch témat, které jsou v názvu našeho semináře, jsem si vybral téma poměrně nevděčné a sice kolaboraci. Pracovně to můžeme chápat jako kontrapozici vůči vlast, o kterém se zde už mluvilo. Kolaborace se rodí ze zbabělosti a vrcholy s radou z radou vlastního národa. Objevuje se především, ale nikoli jenom v okamžicích velkých krizí, například krize válečné. A své kolaboranty měli prakticky všechny národy. V Norsku je nejznámější Vitkun Kysling, ale ve Francii byl Pier Laval, v Británii Osold Mosli, v Belgii Leon degré, v Rusku generál Vlasov a tak dále a tak dále. Chtěl bych vám vyprávět příběh o latentní kolaboraci, která není tak viditelná, ale je možná o to nebezpečnější. Na podzim roku 1944 vystoupil v kopci nad obcí Kořenov v Jizerských horách. předseda sudotoněmecké strany Konrad Henline. V jeho projevu zazněla jedno zásadní věta. Ten, kdo se nevzdává, nemůže být nikdy poražen. Že je to věta nesmyslná a že dokonce neodpovídala ani tehdejší situaci na prontách je jedna věc. Ale tato věta měla mobilizovat Němce v Sudetech, aby bojovali až do hořkého konce. A právě proto na tom kopci Konrad Enl odhalil masivní kabenný kříž, v jehož středu byl ještě vytesán kříž Hákový. V květnu 1945 čeští vlastenci odřezali Hákovi kříž a kříž, který kopíroval německé vyznamenání, to znamená železný kříž, hodili do rokle pod tím tím kopcem, kde se roztříštil. Uplynula řada let a v roce 2009 byl ustaven spolek Jizeran. Tento spolek si vytknul za svůj cíl obnovit tento kříž, přičemž tvrdil, že je to kříž na památk