19:00 - Studio Berlín - ŽIVĚ - Doc. Radim Valenčík CSc-Důchodová reforma a ekonomická budoucnost

[hudba] [hudba] >> [hudba] [hudba] >> Tak.

[hudba] [hudba] >> Vážení posluchači Svobodného rádia, vítejte u dalšího vydání pořadu Pozvání. Přijal studia Berlín.

Česká republika i celá Evropa stojí před hřadou zásadních ekonomických výzev. Stárnutí populace, rostoucí náklady na důchodový systém, nízká porodnost, změny v sociálních dávkách i otázka dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí. To patří mezi témata, která budou v příštích letech zásadně ovlivňovat život každého občana.

V posledních dnech navíc vzbudil pozornost návrh na zvýšení rodičovského příspěvku a úpravy systému sociálních dávek. Jsou podobná opatření skutečně cestou k podpoře rodin a řešení demografické krize? Jaké dopady mohou mít na státní rozpočet a je současný důchodový systém schopen obstát právě v podmínkách rychle se měnící ekonomiky a společnosti?

Právě o těchto tématech a otázkách budu dnes hovořit s mým dnešním hostem, kterým je docent Radim Valenčík.

Pane docente, pěkný dobrý večer. Vítejte ve vysílání.

>> Dobrý večer všem.

>> Pane docente, já bych začal tím zvýšením rodičovského příspěvku, protože to je relativně čerstvá informace. Chci se vás zeptat, jestli to navrhované zvýšení z 350 000 na 400 tisíc Kč je dostatečné a jestli vůbec něco řeší zásadně.

>> Tak určitě to přinejmenším aspoň částečně valorizuje tu původní dávku. Takže ono to není zvýšení reálného příspěvku, to je udržení reálného příspěvku nebo tak tak udržení reálného příspěvku.

>> Mhm.

>> A částečně je to nepochybně reakce na populační propad, který jsme měli v plynulém roce, který je opravdu tristní. Tady se narodilo nejméně lidí za snad od války. A to je nesmírně nebezpečné. Svědčí to ani ne tak o materiální nouzi, i když třeba problém bydlení je velmi ožehavý, ale mnohem více to svědčí o babách mladých lidí z budoucnosti.

Většinou vždycky dochází k populačnímu poklesu tehdy, když nechtějí rodiče, potenciální rodiče přivést děti na svět do nejisté doby. A to, co nám dneska chybí, tak nejsou ani tak ty peníze. Zaplať pánu za ně, tedy samozřejmě, ale potřebovali bychom jasnou vizi, jak řešit problémy a optimistickou vizi, a nejenom chmurné představy a strašení tím, že nás někdo chce přepadnout a vyvraždit a podobně. Nebo strašení tím, že se rozpadne penzijní systém, což je další z nesmyslů, protože ten průběžný penzijní systém je trvale stabilní a dá se udržet na velmi vysoké úrovni.

Takže dobré jsou opatření, ale chce to zejména v té oblasti racionálně duchovní. My musíme vědět, odkud kam jdeme, proč ta doba je taková, co vlastně způsobilo současné problémy a realisticky, srozumitelně představenou cestu, jak se z toho průšu, ve kterém se nacházíme, dostat.

>> Dobře, pane docente, moje další otázka je, jestli ten rodičovský příspěvek, který se zvýšil, tak jenom nominálně.

>> Ano, nominálně.

>> Jo, to je důležité vědět. A je to důležité z hlediska všeobecného světy, že máme nominální zvýšení, čili číselné zvýšení, a pak máme jeho reálnou hodnotu. Já si nejsem jist, jestli ta jeho reálná hodnota je větší než v době, kdy byl stanoven na té původní úrovni.

>> Mhm.

>> My jsme měli přece od roku 20 tady je přes 30 % inflace.

>> Rozumíme.

>> Ano.

>> Třetina.

>> Hm.

Pane docente, a může mít tedy, jak vy říkáte, toto udržení nějaký vliv na porodnost? Nebo spíše ne, spíše je to prostě jenom udržení v těch kolejích, ve kterých jsme teď, nebo v té situaci, ve které jsme teď.

>> Zásadní vliv na zvýšení porodnosti to mít nebude. Rodinám to pomůže.

>> Hm.

Nejdůležitější vliv na zvýšení porodnosti bude mít, když budeme dělat sebevědomou politiku, budeme schopni vycházet se všemi zeměmi na bázi já pán, ty pán. Na to máme ve spolupráci s vůdci dalších zemí ve střední Evropě a kdy budeme mít jasnou představu o tom, jak řešit současné problémy. To by mohlo sehrát mnohem výraznější úlohu v té populační politice.

>> Mhm.

Pane docente, já se chci zeptat. Vy jste hovořil o té porodnosti dětí, že ta porodnost byla teď nejmenší vlastně vůbec za historii. Ono to není jenom u nás. Ono je to, bych řekl, napříč Evropou, kromě pár výjmek. Jak ty mladé lidi motivovat ještě kromě toho, tedy kromě té finančníky? Jak je motivovat ještě jiným způsobem, aby ty děti měly? Protože finanční stránka je jedna věc, ale do toho zapadá ještě i to sociální i duchovno.

>> Jo, to je znalost toho, jak řešit problémy. Ale já bych teď řekl přesně jenom jednu věc. Nepoužívejme to slovo Evropa tak lehkovážně. Evropa končí na Uralu geograficky.

>> Mhm.

>> A zatím to nikdo nezrušil. Ano. My bychom měli mluvit spíše o tom západoevropském poloostrově.

>> Hm.

>> Nebo jak to nazvali. Máme na mysli tu část, která zhruba jde od Karpat na západ.

>> Mhm.

Hm.

>> A kterou dělíme na střední Evropu, Balkán a západní Evropu, včetně pireneјského a peninského poloostrovu a skandinávského poloostrovu. Jo, to je Evropa. Ono to je velmi členitý poloostrov, který má spoustu dalších výběžků, a ten se nejvíce nachází dneska v problémech.

Ale kdo ty problémy způsobuje? Já si myslím bez přehánění, že je to sebevražedná politika Evropské unie. Málokdo chápe, proč vlastně Evropská unie pořádá sebevraždu. Proč dělá to, co nedává žádný smysl a čím si prudce zhoršuje své postavení ve světě.

Já zrovna předtím, než jsem přišel domů, tak jsme měli v pozdních odpoledních hodinách malou obhajobu doktorské práce.

>> Mhm.

>> Jedna talentovaná dívka, nebo přesně i paní už, na národohospodářské fakultě měla malou obhajobu a měla tam velmi kvalifikované propočty týkající se perspektiv Evropské unie z hlediska přijetí těch emisních norem a závazků.

>> Hm.

>> No, ale problém je v tom, že Evropa dneska dělá něco mezi 6 až 7 % globální ekonomiky. Tedy pardon, 6 až 7 % toho, co může ovlivnit. A ten závazek snížit emise – jestliže největší znečišťovatelé, což je Čína a Spojené státy, se k ničemu podobnému nechystají, tak to nemá číselně na vývoj klimatu žádný význam. Akorát to znamená podstatné snížení konkurenceschopnosti Evropské unie, protože má mnohem vyšší náklady. Znamená to odepsání automobilového průmyslu. Ano.

>> A znamená to zaostávání Evropské unie. Se co změnilo, protože ten automobilový průmysl, který bude plnit emisní normy, tak přejde stejně z Evropské unie do těch zemí, které se žádnými limity neváží. A teďka by mohla být další politika – jak my počítáme ty emisní úspory, protože my musíme započítat. Když porovnáváme třeba, když se domníváme, že jsme ušetřili převodem na elektromobilitu něco, tak je potřeba uvědomit si, že ta elektřina také znamená určité znečištění. I když existuje čistá, ale v průměru existuje určitá zátěž na 1 MWh.

A také elektromobily jsou z hlediska – a to nikdo nepočítá do těch – jak se šetří – tak když vyrábíme elektromobil, spotřebujeme nebo zatížíme planetu větším množstvím emisí, než když vyrábíme standardní automobil.

>> Mhm.

Takže my nic nešetříme. Děláme ze sebe blbce, likvidujeme, podřezáváme si větev toho, co nás živí, a všichni z nás mají srandu.

>> Ano.

V Německu se trend obrací, pokud jde o preference politických stran.

Jo, ono už to bylo vidět při posledních volbách do německého parlamentu, do Bundestágu, kdy zejména mladí lidé dávali své hlasy buďto levici – Die Linke – a podobně, protože ty mají více tu sociální politiku zakořeněnou. Ale dávali i hodně hlasů pravicové AfD, která spíš jede ten ekonomický růst, obchod a hospodářství.

Tento trend je důkaz toho, že ti mladí lidé v podstatě začínají požadovat tu globální, řekněme, nebo unijní politickou změnu.

>> No, tak dochází to i mladým lidem.

To, že jim to dochází, se projevuje v tom, jaké mají obavy s pořízením rodiny.

Jo, to je nejlepší důkaz.

A pokud se týká AfD, já bych nemyslel, že to je nějaká nacionalistická strana. To je strana, která hájí obyčejný lidský rozum a obyčejné národní zájmy. Každý stát má právo na to, aby hájil zájmy svých občanů – tedy národní zájmy – a netancuje, jak se píská.

Jsou v ní vymýšlené různé lži i v naší propagandě, ale je to strana cizlivého rozumu. Ale já se obávám, že dojde k něčemu podobnému, jako došlo nedávno – k připočítání hlasů v Arménii, když tam hlasy se začaly vyvíjet úplně jinak, než se slibovalo, tak bylo zastaveno sčítání.

Pak najednou naskočily jiné hlasy.

>> A byl to podvod, jako naprosto zřetelný.

Jo, něco, co vlastně znamená, že institut voleb se ukazuje, že je podobnými akcemi znehodnocen.

>> A samozřejmě současné vedení Evropy tomu tleská a připravuje se, že něco podobného použije v dalších zemích.

Což znamená další problém. Kromě ztráty konkurenceschopnosti vytváří Evropa vnitřní pnutí. Protože jestliže neřešíme problémy a umožníme jejich prohlubování tím, že si děláme, co chceme, a zlikvidujeme demokratickou zpětnou vazbu, tak to se dá udržet jedině tím, co ostatní ale pozorujeme – oživováním historického nacismu a návratem, jak by řekl klasik, cestu zpět.

Ano.

>> Teď myslím, >> pane docente, jak vnímáte reakce lidí, nebo spíš tu skoro až lhostejnost k tomu dění, nebo k těm zásahům zejména Bruselu právě do voleb? Protože my jsme byli svědky ovlivňování voleb ve Francii, kdy Marine Le Pen dostala zákaz na šest let kandidovat, měla nejvyšší preference.

Sledovali jsme dění v Rumunsku, ovlivňování voleb v Maďarsku, a víte, spousta lidí má pocit, že se stále nic neděje, že je to prostě legitimní, když Brusel rozhodne, že bude zasahovat, tak zasáhne a je to v pořádku.

Jak vy to vnímáte? To vnímání té společnosti právě těchto věcí, protože to už není ani možné.

>> Já si myslím, že nejčastější pocit je, že lidé tomu nechtějí věřit, že si to vůbec mohou dovolit.

>> Hm.

>> Jo.

Že ten pocit – no, oni by si nemohli dovolit.

Jo, to je něco, co mě překvapilo. Dávali myslím na ČT2 film Sexmise pro mladší generaci, pokud to sleduje. >> Tak to není erotický film, i když jsou tam nějaké lehčí záběry, ale dneska je to čajíček z hlediska toho, co je dostupné.

Ale hlavně je to kritika totalitního režimu, tak jak byl ten minulý.

>> Hm.

>> No a dneska tam člověk, když ten film vidí, vidí tam tu Evropskou unii. Když se naivní funkcionářka dostane z toho podzemí, které symbolizuje totalitu, a vidí v televizi, že tam lžou, tak říká: „To není možné. Vždyť oni nám lžou. Jak je to možný?"

Jo, tak já si myslím, že pořád – a já se s těmi reakcemi setkávám čím dál tím více – říkají to. Oni nám ji nemohli přece takhle systematicky lhati, kterou si platíme ještě navíc.

Jo, to oni by si nemohli dovolit.

No, lžou. A ještě mají nějaké řeči o dezinformátorech. Oni jsou dezinformátoři.

>> Hm.

Pane docente, já bych se teď vrátil zpět k těm ekonomickým tématům. Superdávka a sociální systém. Prosím vás, jenom na začátek jednoduše – pro ty, kdo to neví – co to je ta superdávka.

>> No, já to taky v podstatě nevím.

Hm.

>> To znamená spojení všech čtyřech základních dávek do jedné, včetně příspěvku na bydlení, které mělo zjednodušit ten systém a výrazně, aby to bylo testovatelné všechno souhrně jednotným metrem, snadno prokazatelné, aby to nezpůsobovalo náklady na straně toho, kdo se té sociální dávky dožaduje, aby on to měl také zjednodušené. A vzešlo z toho něco, s čím si nikdo nevěví rady.

>> Klienti, kteří by měli na to nárok, jsou pod takovou administrativně složitou procedurou a z hlediska transačních nákladů – nejenom časových, ale i finančních – zatížení, aby prokázali, že na ni mají nárok. Ale nerozumí tomu ani ti úředníci.

Jo, já si myslím, že jednotná dávka byla výborný nápad, měla by všechno zjednodušit, a ona je všechno zkomplikovaná. Tak to je myslím její hlavní nedostatek.

>> Hm.

Ten systém sociálních dávek, tak jak je nastavený teď, je pro Českou republiku vůbec udržitelný do budoucna? Nebo je zde potřeba nějaký velký zásah?

No, já myslím, že moc velké zásahy v téhle oblasti – víte, nejlepší je dělat změny postupně, protože se musí vžít, musí se ukázat, v čem fungují špatně. Skoky patří do tělocvičiny, jak říkal jeden z mých ekonomických učitelů.

>> Ano.

>> Ekonomie potřebuje všechno dělat opatrně. To zaprvé. Ale ten problém není v tom, že by na to nebyly peníze. Na tu sociální dávku – tak na tom ještě nejsme tak špatně, aby se ty peníze nenašly.

Ten problém té sociální dávky a těch ekonomických ztrát, ke kterým vede, je v tom, že je demotivující. I tato superdávka se dá doložit – že se někdy vyplatí nežít pracovat.

>> Hm.

>> A to se nemůže stát.

Jo.

Ona má motivovat, má být ten odrazový můstek pro to, aby člověk nemusel žít ze sociálních dávek, pokud není tělesně postižený a podobně.

>> Hm.

>> A ona je nastavená tak, že pro některé chytráky, zejména přes ten příspěvek na bydlení, je to dobrý tunel a vyplatí se jim nepracovat. A na ty, kteří by chtěli pracovat, nebo ty, kteří jsou skutečně v nouzi, je až příliš přísná.

Jo, prostě to zkomplikovala a je ještě víc demotivující než předcházející systém. Nevidím v tom nic rozumného.

>> Hm.

Já teď trošičku odbočím, protože za dva dny – 12. – vstupuje v platnost ten migrační pakt Evropské unie. V něm jsou zahrnuty i povinné kvóty na přerozdělování těch uprchlíků.

A já se vás chci zeptat, jak ještě k tomu jenom dodám, že určitě ani Babiš a dokonce i pan Metnar už se vyjádřil, že nebudou akceptovat tento pakt.

Nicméně, pokud by byl aplikován u nás, jak do jaké míry by to ten sociální systém mohlo zatížit? Jestli o tom máte nějaký přehled, nebo jestli se to dá nějakým způsobem odhadnout?

>> Ehm, to je zase složité – kdo se tam započítá. A vždyť my jsme přijali v některých případech poměrně velké množství Ukrajinců, kteří tady pracují.

Hm.

A to jsou taky migranti, jo.

>> Teď je tady ale bezpečnostní riziko. Migranti ze Sýrie například představují určitá rizika, na která musely reagovat i státy, které je takhle nazvu.

Ano.

Takže museli a jsou už v situaci, kdy některé regiony neovládají a kdy při určitém počtu těch migrantů a jejich populační dynamice už není možné ten problém v podstatě řešit.

To je případ Velké Británie a Francie. Německo je někde na hraně, že jo?

Ano.

>> A otázka je, jestli oni k nám se budou nějak zvlášť chystat, a jestli my ty kvóty nepřekračujeme z hlediska – když započítáme, kolik je zde Ukrajinců, obyvatel z Ukrajiny, z Vietnamu, z některých balkánských zemí a podobně.

>> Hm.

A ta rizika nejsou jenom – já zase říkám, to je poslední, co by byl problém. Uvědomme si, že všechny sociální dávky, tak nějaké výdaje na migranty, se velmi rychle vrací, protože ti, kteří tady žijí, je utrácejí tady.

>> Hm.

>> A to se do té ekonomiky vrací podobně poptávkou, podobně příjmu státního rozpočtu.

My jsme to počítali teďka – než přejdeme k penzijnímu systému, tak důchodce. Když dostane důchod – ne, když se mu postupně vyplácí to, co do systému vložil, protože to tam vložil a podle pojistné matematiky je má dostávat zpátky – tak z toho důchodu, i když započítáme, že někdy z nich jezdí na dovolenou zahraniční a část nákupu je zboží ze zahraničí, ale to je minimum, protože důchodci u nás nejsou na tom tak, aby si mohli libovat ve francouzských vínech a jezdit na dovolenou do atraktivních turistických destinací – tak 26 procent na daních vrací zpátky do rozpočtu. Čili více než čtvrtinu.

>> Hm.

Jo, takže ty peníze se do ekonomiky velmi rychle vrací a navíc táhnou poptávku a ta táhne ekonomiku. Takže ekonomicky to není problém.

Problém sociálních dávek je, že demotivují, a problém je, že zatěžují sociální systém. Migranti – ne, oni taky někteří podávají pracovní výkony, ale že vytvářejí některá bezpečnostní rizika, zejména žití v uzavřených komunitách, a nebo přes ně penetrují mafiánské a někde i státně teroristické struktury. A to je nebezpečí.

>> Hm.

>> Ehm, vy jste narazil na téma penzí, důchodů. Než toto téma otevřeme úplně, tak já mám dotaz osobní, který jsem vám chtěl položit už hrozně dlouhou dobu, ale nebyl jakoby na to tématicky vhodný čas. Nyní ten čas je.

Já jsem ve Německu před 15 lety chodil na jeden kurz a ten kurz vedl člověk, který byl z oboru pojišťovnictví. Byl to kurz ekonomický – řekněme, jak se člověk může stát a prosperovat, když se udělá podnikatelem. A on tenkrát před těmi 15 lety už nám na těch sezeních říkal, že v celé Evropské unii těm, komu je 30 a více – mně v té době bylo 30 – my můžeme zapomenout na důchody. Žádné důchody nebudou a budou jen a pouze minimální sociální dávky, protože členské státy Evropské unie zkrátka a dobře nebudou mít v budoucnu žádné finance na to, aby důchody tak, jak jsou nastavené – tedy v té době, před těmi 15 lety – aby byly ekonomicky udržitelné a aby se mohly vyplácet.

A já se vás chci zeptat, jestli tady skutečně není zájem na tom – a to i vzhledem k tomu, že Německo uvažuje o vlastně o vstupu do nebo o vyplácení důchodu od 70 let věku – jestli tady není skutečně zájem na tom, ty důchodce, ty staré lidi, kteří mají odpracováno mnoho let, zahrnout pouze do těch nejnižších sociálních dávek, pokud nebudou pracovat? A takto na těchto lidech nespravedlivě šetřit peníze?

No, tak já – pokud by to řekl přede mnou – tak mu řeknu, že je mamlas. Nebo bych se asi možná vyjádřil i vulgárnějšími slovy. Je to prostě lež.

>> Ehm, my, když počítáme i ty nejzávaznější scénáře, tak tady bude období zhruba od roku 2040, ne dřív. Náznaky se začnou projevovat někde po roce 2035, ale tam to nehraje žádná procenta.

Po roce 2040, po dobu necelých 20 let – čili odchod Husákových dětí do důchodu, ne? Že by dědek všechno obskákal, jo, naopak. On měl jenom dva syny, pokud se pokud vím. Ale on dal tehdy štědré sociální dávky. Byla to i určitá reakce, aby byl podporován režim, který strpěl okupaci – tedy náš režim.

Jo, to si přiznejme. Někdo se to bojí nazvat okupaci. Já si myslím, že to byla okupace a že za ní zaplatil tehdejší Sovětský svaz velmi mnoho a nic z ní nezískal.

A následoval ovšem poměrně úspěšný ekonomický vývoj. To většinou tak nebývá. V případě to je snad největší odlišnost jiných okupací od tehdejší. U nás byl – ale to je vlastně i Německo po válce zaznamenalo úspěšný ekonomický boj. U nás to bylo jenom trochu jinými faktory. Začaly se rodit děti, lidé věřili budoucnosti – to také něco znamená. Nejvíce přestali věřit budoucnosti za fialové vlády. To je jednoznačně doložitelné.

A vlastně ta populační vlna se hrála velmi pozitivní úlohu a těžila z ní ten polistopadový vývoj v těch určitých letech.

Teďka dojde k téhle vlně, ale ta není tragická. Ta se to dá řešit.

Ehm, dostal jsem – tím, co dělala Babišova vláda, že zastropovala odchod do důchodu na 65 letech. Z řady důvodů nemá smysl ho administrativně prodržovat, protože to působí kontraproduktivně.

A teď je potřeba nastavit účinný motivační systém k tomu, aby lidé dobrovolně – jsou to lidé většinou v kvalifikovaných profesích, které mají co říct, kteří jsou schopni pracovat v mezigeneračních týmech, kteří jsou schopni přenášet zkušenosti, ale i osobní kontakty – a ten jejich přínos pro ekonomiku je obrovský.

>> Mhm.

>> Já to znám – abych uvedl konkrétní příklad.

>> Ano, přesně.

Na naší univerzitě, na VŠFS, pracoval do 93 let Vláďa Pavla – zakladatel výuky českého bankovnictví, docent, nesmírně slušný člověk, který se angažoval i v tom etickém formování těch skutečných bankéřů. Protože on se po listopadu stal bankéřem kdekdo, a podle toho to taky vypadalo.

Ale zatímco byla ta konjunktura těch rychlobankéřů, tak on se věnoval systematické výuce, kterou na střední škole tehdy začínala dodnes existující bankovní akademie Neples od tehdejší bankovní univerzity. To je střední škola, na ní jsem měl tu čest učit. A potom zakládal katedru financí a bankovnictví a pojišťovnictví. Měla tyto dva názvy a existuje do dneška. Je to významná katedra na vysoké škole finanční a správní.

A on ještě v 90. letech byl živý. Juraje a vždycky mi říkal: „Jsi můj kamarád?" Já říkám: „Jo, můžeš mi něco odpřisáhnout?" Já říkám: „No samozřejmě."

Tak mě odpřisáhni, že až zblbnu, tak mě řekneš, že jsem zblbil, protože až zblbnu, tak nepoznám, že jsem zblbil.

To ale svědčí o tom.

A ještě v 92 letech publikoval texty, které byly přínosné. Samozřejmě, že už měl nižší úvazek, už vedl jenom pár doktorandů.

Jo, člověk v tom věku musí rozvolňovat, ale byl schopen konzultovat, napsat kvalitní texty i v tomhle věku a hlavně on bez toho nemohl žít, jo. Bez toho by neměl společenské kontakty, bez toho by necítil dostatečnou motivaci a podobně.

Jo, takových lidí — oni mají obrovský význam. Já bych mohl uvádět více příkladů. Armin Delong, ten byl myslím v 90 letech místo předsedou akademie věd, zakladatel elektronkových mikroskopů — do dneška ta firma běží a podobně.

Tady jde o to, aby samozřejmě ne pokrývač pokrýval po 60 a lezl na střechu. Tam by se ten problém penzijního systému vyřešil poměrně rychle, že jo. Ten by se vyřešil, jak se to řeší na těch kokosových ostrovech.

Hm.

A to asi taky těžko by mohl někdo do dolů a nebo jiné profese, ale tam právě jde o to, aby si člověk byl schopen projektovat svoji dráhu celoživotního uplatnění. A třeba kdybych dělal těžkou fyzickou práci ve firmě, tak aby tam přes odbory nebo přes jinou iniciativu v rámci firmy si v rámci firemní kultury vyjednali, že budou moct dělat třeba noční strážce nebo nějakou jinou pozici. Pro staršího člověka — někdo se těší na zahrádku, ale někdo se těší, že se pozdraví s těmi lidmi, se kterými pracoval, s těmi mladými lidmi, které třeba zaučoval.

Mm.

To je individuální volba, ale citlivou podporou toho, aby ten člověk zůstal v tom prostředí, na kterém si zvykl, aniž by ho to traumatizovalo, aniž by cítil, že nestíhá, že nemá co říct — tak lze tady zapojit obrovské ekonomické zdroje.

A my si musíme uvědomit, že všechno, co ten člověk po tom zastropování na 65 letech vydělá, tak z toho odvádí. I když nemusí platit penzii, tak stejně — nemusí platit odvody do penze — tak má odvádí těch zhruba 25,6 procenta a v podobě spotřebních daní a tak dále také přispívá do systému zdravotního pojištění.

Zase zdravotní pojišťovny — a nad tím my teďka pracujeme. Je potřeba vytvořit motivační systém tak, aby se jim vyplatilo. Aby jim to — ti důchodci, které udrželi fit a mají je v pojišťovaném kmeni — tak aby za to měli tučný bonus, aby se podíleli minimálně půl napůl na tom, co přinášejí.

Jo, tady si myslím, že je potřeba zdravotní pojišťovny. A to je strašně důležité ještě z jednoho důvodu. My tady už se dostáváme přímo k meritu věcí.

Ano.

A vezměte si normálního člověka.

Já chodím do práce, která mě baví. Cítím, že ještě ve mně je nějaká síla něco dělat. No a mám zdravotní pojišťovnu, která je zainteresována na tom, aby byl co nejdéle a co nejvíce fit. Je na tom zainteresována jako lékař čínského císaře. To byl totiž jediný nenákladový způsob stimulace.

Ano. Já můžu jít do důchodu, ale v tu chvíli už nebudu mít ten nadstandard, že někdo má upřímný ekonomický zájem. A tomu bych věřil vždycky nejvíce — mě udržovat fit.

Jo. Takže to je motivující pro ty klienty. Když my budeme motivovat zdravotní pojišťovny, tak motivujeme i ty klienty, aniž bychom kohokoliv diskriminovali.

Mhm.

Víte, jak to bylo s tím lékařem čínského císaře, že jo? Ten dostával plat — poměrně vysoký, nebo hodně vysoký — když byl císař fit. A když onemocněl tak, že nemohl vykonávat svůj úřad, tak se jeho plat zastavoval.

Mhm.

A když císař zemřel, tak si ho vzal s sebou do věčnosti. Ne vždycky. No, minimálně přišel o velmi výnosné zaměstnání, ale někdy to bylo i natvrdo.

Jo. Takže ten se snaží. A takhle ta pojišťovna — když by měla všechny ty, nebo polovinu z těch peněz, které ten penzista pracující přinese státu — no, tak by se o to snažila. Navíc je to reklama, to se dá všechno evidovat. Pojišťovny zdravotní by mohly povinně zveřejňovat, jaké procento mají těch pracujících důchodců v kmeni? Kolik vydělávají? A myslím si, že by se hodně snažili potom více.

Ano, pane doc.

A za peníze dobrého doktora nekoupí, protože ten bude čím bohatší pacient, tím ho víc zmáčkne. Ale když musí těmi peníze udržovat co největší kmen tady, tak musí naopak ty prostředky vynakládat efektivně.

Hm.

Pane docente, ale já se vás chci zeptat nebo s vámi rozebrat detailněji tu záležitost rozdílnosti profesní právě u lidí. Protože někteří lidé mají profesi, kde si mohou dovolit ještě po tom 55., 60. roce dále pokračovat — nebo trochu slevy, dělat něco podobného. Ale potom jsou velmi tvrdé procesy, kde ti lidé prostě už jsou — řekněme v těch 55 — tak vyčerpaní a tak vyčerpaní, že už prostě nelze, jo, u nich.

Víte, mně jde o tu rozdílnost. Protože já si třeba nedokážu představit, že by takový — jak jste tady řekl příklad — horník ještě v 60 letech fáral do dolů a podobně.

Kolik máme dneska horníků, kteří fárají do dolů?

Já to uvádím jenom jako příklad, ale jsou tu i jiné. Ale těchto profesí bude velmi ubývat.

Mhm.

Dokonce budou ubývat i profese intelektuální.

Mhm.

Včetně třeba herectví.

Jo. Já si myslím, že poměrně brzy se začnou točit filmy tak, že ta kvalita bude poměrně vysoká.

Hm.

Mně poslal kamarád video, jak spolu jdeme po Národní třídě a rozmlouváme spolu o zajímavých věcech. Já jsem si říkal: „No, ty už seš úplně vygumovanej." Já jsem si nemohl pořád vzpomenout, když jsme tam šli po tý Národní třídě a to vyrobila umělá inteligence. Takže spousta profesí bude ubývat. To je samozřejmě další problém.

A proto já od počátku říkám — včera jsme měli k tomu velkou diskuzi. Velmi důležitý seminář v poslanecké sněmovně, který pořádala SPD — konkrétně poslanec Doležal, poslankyn Němcová — ta ze SPD, neplést s tou jinou — a poslankyn Lucinka, Šafráková. Za účastí středních odborníků Honzy Mertla, Járy Šulce, který patří k Nestorům tady, k této problematice. Henky Farkačové, která patří mezi nejlepší odborníky na týmovou práci ve firmách a mezigenerační týmy. Byla to nesmírně zajímavá diskuze v poslanecké sněmovně, ze které ještě něco určitě vzejde právě k tomu, jaké jsou možnosti dobrovolného prodloužení.

A já jsem tam zdůrazňoval jednu věc — že člověk by měl být od nejranějšího věku veden k tomu, aby si dokázal představit celoživotní dráhu svého profesního uplatnění.

Nejenom tím, na kterou školu půjde studovat střední a potom vysokou, ale aby si byl schopen představit, jakou chce mít první profesi, jaký je exodus z této profese, neboli respektive kdy mít nějaký kariérní růst, kdy pocítí potřebu změny profesní dráhy, jak to souvisí s jeho fyzickou kondicí, jak to souvisí s jeho postupným celoživotním vzděláváním. Protože já tvrdím, že všichni máme jenom neukončené celoživotní vzdělání.

A jak to souvisí s tím, jaké bude, jak se vůbec bude uplatňovat v praxi, jestli bude mít zpětnou vazbu z hlediska své úspěšnosti nebo neúspěšnosti a aby včas přešel třeba i z té dravé kariérní strategie na takovou tu rozvojovou a na profese, kde záleží na dlouhodobé výdrži a kde může to, co získal v těch předchozích letech uplatnit, protože životní zkušenosti jsou nenahraditelné.

Při této příležitosti jenom tak jako trochu na okraj. Já hrozně rád čtu Fulžumana. Já ho považuju za člověka, který psal povídky skoro tak dobré jako Karel Čapek a on má jednu povídku o nějakém loserovi, který na co stál, to pokazil. Ať už prodával nitě nebo se pokusil dělat reverenda nebo já nevím co, ale všechno, na co stál, tak tam neuspěl.

Jednoho dne sedl ke klavíru a začal tam pukovat a vytukl rockový, rockový a ta skladba se stala nejranější skladbou všech dob, takže nikdo by to neměl vzdávat. Někde na něho čeká ta štěstěna, která mu umožňuje, aby se uplatnil.

Hlavně je potřeba vědět, že ta profesní dráha není: nastoupím do práce, dělám tam kariéru a pak mě vyhodí pro neschopnost. Ta profesní dráha je úplně něco jiného a člověk by se měl i naučit včas přesadrovat na to postupné efektivní přistávání, když to řeknu takhle. I to patří k té kultuře, kterou by se člověk měl naučit.