11. ročník udělování Krameriovy ceny za nezávislou žurnalistiku za rok 2026 - Praha 4.11.2026
11. ročník udělování Krameriovy ceny za nezávislou žurnalistiku za rok 2026 - Praha 4.11.2026
Přepis videa
Zobrazit / skrýt přepis
Dámy a pánové, vážení a milí, eh schází scházíme se opět po roce, protože je tady mnoho známých tváří, takže vytváříme už takovou příjemnou komunitu, eh, která ví, co se sluší a patří. Některé věci možná nemusím ani říkat znovu uvádět, ale přesto nějaká eh rekapitulace, protože eh jsou tady taky nováčci. To je prostě novinka, že jsou nováčci. Eh, dřív prostě to bylo tak, že jsme byli už jenom takový prostě jako na okraji společnosti a stále stále přebývá těch, kteří si uvědomují, že nezávislost, objektivita, profesionalita zároveň, že se musí snoubit dohromady a to, že je důležité v novinařině, nejenom v novinařině. Takže každý, kdo se snaží podávat zprávy o světě, kdo se snaží objektivizovat a má na to odvahu objektivizovat, ono dneska to ono to dneska vyžaduje odvahu, eh, tak samozřejmě do této komunity velně patří a je vítán. Eh, scházím se v čase, kdy se pruce mění svět a jenom málo bystří si tuto změnu neuvědomují. Scházíme se ty k udělování cen Václava Matěje Kraméria, člověka, který v době, kdy se to vůbec nevyplácelo, tak bojovala za za svůj národ, za svobodu slova, e, za osvobození češtiny jako přirozeného komunikačního nástroje mezi lidmi žijícími na tomto území. Je tedy velká čest nosit jaksi tuto cenu ve svém srdci a mít ji i třeba na papíře napsanou. Je to velké morální povzbuzení. Eh, scházejí se tedy lidé, kteří si uvědomují, že třeba i jenom mlčením, eh, že tady, že to znamená jakousi odpovědnost toho toho mlčení za to, kam se řítí svět, kam se řítí naše vlastní společnost, česká společnost. A Kramerius se tolik obětoval pro pro právě tu českou společnost, pro Čechy, že nakonec Moravany a slezany, abych nezapomněl, pro všechny tedy, kteří hovoří stejným jazykem, eh, tak nakonec se obětoval tak, že zemřel chudobinci a tehdy si ho nikdo ani nevšiml. Eh, pořádně tedy za jeho života byl ještě některými opěován, ale pak už je to nezajímalo. E, předběl dobu, protože kdyby se narodil v polovině 19. století už to bylo potom módní býti vlastem a on začal příliš brzy a je to dobře, že začal brzy a že měl tu odvahu, protože odvaha to je něco, co by mělo eh vlastně být na hlavách, co by ma vavřínový věnec našich laureátů, protože k neblahým koncům naší civilizace a naší společnosti vede právě ono mlčení, zkreslování, manipulace, manipulace společn možností manipulovace lidmi, kteří nemají čas na to hledat poctivě informace a hlavně selektovat dobře. To znamená tak, abychom poctivě se snažili objektivizovat to, co se snažíme vidět. Já doufám, že takovými jste právě vy laureáti laureáti eh ti minulý i ti současní e ceny Václava Matěje Kraméria. To znamená lidé, kteří se méně bojí říkat pravdu, méně se bojí vůbec obecně, eh nebudu jaksi mluvit o superlativech, ale už to jenom stačí. Je dobré, že třeba necenzurují, e, nevylučují názory kromě nějakých hulváckých a nepatřičných, e, které mají mít přístup do médií všeobecně, nejenom tedy těch eh veřejnoprávních, ale i těch soukromých. Eh, více než kdy jindy je tedy zapotřebí vaše poctivost, odvaha k objektivitě. Odvaha k objektivitě a profesionalita v práci. Než ještě se pustíme do díla a začneme oceňovat, tak já bych možná přečetl takový text, který ilustruje, teď jsem se trošku bavil o světě všeobecně, ale který ilustruje možná tu naší situaci. Z mého pohledu je to samozřejmě subjektivní názor, ale jestli se na tom jestli se podařilo něco objektivizovat na přístupu ke koncesionářským poplatkům, tak se o to pokusím, protože možná se to na tom pozadí toho dnešního oceňování hodí diskutovat o takových věcech. My chceme peníze a chceme hodně peněz, volá pražská kavárna, stejně jako Marfuša z Brazíka. volá po dota všeho druhu, nárokuje si peníze lidu obecného, poklonkuje cizí moci a vděčně pak a za mzdu opakuje fráze, že jí diktuje Brusel či Washington. Nebylo už dost těch drzostí takzvaných novinářů, umělců a nekonečného zástupu dalších lehkoživků. Nebylo už dost jejich propagandistického lokaliství. Boj za udržení výběru peněz zaměstnanci veřejnoprávních médií symbolizuje pokrytectví kulturní scény stejně jako někdejší anticharta. Budou-li zrušeny koncesionářské poplatky zhyne prý tuzemská demokracie. Pominuli fakt, že o reálné demokracii v našich zemích lze pochybovat stejně jako kdysi o reálném socialismu. Musím naopak konstatovat, že dosavadní působení veřejnoprávních médií vykazuje všechny znaky jednostranné indoktrinace obyvatelstva, stejně jako kdysi vláda KSČ. Současná koalice zatím nic moc nepředvedla, ale k tomu jsme už uvykli. Každá vláda hraje tu svou kakofónii z cizích not, mlátí prázdnou slábu a prospěch všeobecný skutečně na mysli nemá. Ale malá naděje. Vláda chce zrušit sprostou daň, skrze kterou si veškeré občanstvo musí povinně kupovat zboží, o které valná jeho část nemá zájem. A tak musí na scénu milion kilek pro demogracii se sponzorskými penězi zbrojařů za zády, aby bleskově svolal demonstrace, protože celý střední proud médií je spojen s ČT a ČRo. O a nekritiční stoupenci Mikuláše Mináři jsou pod neustálou palbou jednostranné propagandy, zejména o něch veřejnoprávních médií. Obečky přijdou za bečet. My si chceme dále platit své cenzury, zkorumpované komedianty, pseudonovináře a neuměteli. Oni nás tak příjemně gblesovsky vedou, abychom nemuseli myslet, protože oni myslí za nás, jak říká jeden nepovedený satirik. Víme tak, že máme milovat Evropskou unii více než vlastní národ, že USA šíří po celém světě pravdu a lásku, že to s námi finanční oligarchie a její korporace myslí dobře, že máme věřit v každou infantilní zelenou pitomost, že homosexualita je darem od Pána Boha, že jsme méně cenní a proto se o nás musí postarat nad lidé ze západu, že musíme nenávidět Rusie a podporovat válku na Ukrajině, protože zájmy světových lekářů jsou i naše zájmy, že Izrael má vždy pravdu. že banderovci nejsou nacisté, že je naší povinností podstoupit povinné očkování experimentálními vakcínami a tak dále a tak podobně. A proto pro to všechno se musí sešlápnout plyn, musí se demonstrovat, protože vymývání mozku něco stojí a dokonce se nesmí ani kontrolovat, kolik, kdo a co stojí. Tak vysoce si demonstranti prolezlí příjemci prostředků z poplatků a dalších veřejných zdrojů a začasté i z rozkladných aktivit ze zahraničí cení svých ideolů. Koalice chce živit veřejnoprávní média ze státního rozpočtu. Má to rozhodně větší logiku než dosavadní stav, kdy o penězích rozhodovala zaměstnanecká struktura ČT a ČRo. Struktura, kterou doposud nesmí kontrolovat ani nejvyšší kontrolní úřad. Děje se tak v duchu hesla, při takzvané televizní revoluci virkl Karel Schwarzenberg. Televize patří jejím zaměstnancům, tedy nikoli občanům, kteří jsou prakticky nedobrovolnými akcionáři, jež se nemohou podívat a není na hospod hospodaření svých sloužících, ale zaměstnancům. Ano, státní rozpočet bude podléhat politickému vlivu, ale politická reprezentace se alespoň dostává k rozhodování skrze nepříliš dokonalý volební systém. Zaměstnanci ČT či ČDO jsou přijímáni v rámci klanových struktur, příbuzenských vztahů a lojálnosti vůči všeobecně prosazované cizí ideologii. Není žádným velkým tajemstvím, že někteří zaměstnanci ČT a ČRDO jsou přímo instruováni instruováni zaměstnanci z haoceánské velmoci, že svou prací pak neslouží vlastní zemi, ale cizím a často dosti nepřátelským zájmům. Krásným příkladem je člověk tísně, který byl hned na samotném počátku přímo napojen na rozpočet ČT. Jedná se přitom prakticky o americkou agenturu. Jaká překvapení nás mohou dále čekat, byl by rozklíčován rozpočet veřejnoprávních médií zejména ČT. Vynětí veřejnoprávních médií z kontrolovaní kompetence nejvyššího kontrolovního úřadu zavání od samého počátku nekalostí. Úporná snaha o tabuizování hloubkové kontroly hospodaření ČT zavání korupcí a krytím služby cizí moci. Veřejnoprávní média se kromě viditelné politické manipulace profilují jako bohatě naplněný žlab pro přebujilou scénu málo talentovaných novinářů a umělců. Soudní prostředky pro osoby, které jsou ochotny sloužit kdykoli a komukoli. A v bahněšti jsou odměňovány více než štědře. Díky starým bazbám jdoucím hluboko do předliopadové minulosti se v nekontrolovaném prostředí například dostávají k původní tvorbě lidé, kteří dehonestují naše národní hrdiny a znesvěcují klíčové okamžiky našich dějin. mizerná efektivita, mizerná kvalita a ohromná přezaměstnanost placená nehorázně z našich daní koncesionářských poplatků a navíc naprosto nesmyslně i z obtěžujících komerčních reklam nevolá jenom po hloubkovém auditu a restrukturizaci takzvaných veřejnoprávních médií. Nastolu je velmi silně otázku, zda jsou vůbec reformovatelná a zda by neměla být zrušena bez náhrady. Tak to je malá psuvka. Než přikročíme k tomu hlavnímu, ale myslel jsem si, že je dobré, protože dnes to vyšlo v jednom zahraniční médiu, e, ten text v různých jazycích a kupodivu je o to třeba zájem v německém prostředí, není německy mluvícím, je zájem ve Španělsku, v Itálii a tak dále, ale tady u nás je ten zájem slabý. Takže kupodivu o problém s koncesionářskými poplatky je zájem zahraničí, nikoliv v České republice. No, Grameriova cena už jsme si hodně povídali a všichni ji znáte, vy kdo tady sedíte. Z minulosti po 11 se uděluje a samozřejmě k tomu, aby se mohla udělovat, zasadla porota a přečtu její členstvo. Viktoria Hrcká, dramatička, divadelní a filmová teoretička, překladatelka a svého času i politička, je bohužel nemocná, protože zítra jí čeká operace. Dalším členem je Jaroslav Presl, šéfektornesu. Jirka Skupin, akademický fotograf. Tomáš Kňovurek, emeritní místopředseda Rady Českého rozhlasu. Daniel Váňa, emeritní místopředseda Rady České televize. Radomír Pekárek, přítomný, šéfektor prvních zpráv. Ivan Hoffman, novinář a písničkář. A já, co by předseda asociace nezávislých médím. Tak tolik asi všechny formality. No a pojďme udělat Petr Kolman, český právník, vysokoškolský pedagog, publicista. Odborně se věnuje zejména správnímu právu, veřejné správě, právu na informace, územní samosprávě, správnímu řízení a veřejným zakázkám, ale také vedle odborné právnické publikační činnosti se pan Golman věnuje také publicistice. Jeho texty se zabývají právními otázkami, veřejnou zprávou, samosprávou a aktuálními společenskými tématy. píše zejména do Lidových novin, neviditelného psa, MF dnes, Hospodářských novin a práva. No a laudátor je Radovan Suchánek, bývalý ústavní soudce, dnes člen kolegia NKU. No a ten teď přednese prostě to, co všechno má na srdci a co se Petra Kmana týče a pak Petr Kolman si přijde pro sebou. Děkuji za slovo. Vážené dámy, vážení pánové, je uměním i zručností zároveň vyjádřit myšlenku ve formě krátkého textu, sloupku, blogu či faonu. I když jde o útvary novinářsky staré, v dnešní době hrají Prim, protože lidé chtějí číst a čtou, alespoň někteří, jen dávají přednost novinářským textům kratším před delšími. Ústup tištěných novin tak neznamená ústup novinářských útvarů. Internet je pouze neuvěřitelně zlidověl tím, že každému umožnil psát, tvořit a najít si svého čtenáře. A to je dobře. Vlastnit noviny dnes nezaručuje dominantní vliv na ovlivnění myšlení lidí. Při zlidovělém psaní se může někomu zdát, že je toho až moc, že je toho záplava. Ovšem dobrý autor své čtenáře najde, ať ti se k němu vracejí. Neopustí ho, když on neopustí je. Posláním krátkých novinářských útvarů je pobavit, ale i poučit. Umění na krátkém prostoru uvést, v čem je problém, jak na něj nahlížet a případně jak jej řešit, je zárukou skvělého autora. Právnické vzdělání zde může být výhodou, ale může být i na obtíž. A to tehdy, když se autor utápí v odborných pojmech, číslech paragrafů a právnickém jazyku, kterému lidé nerozumějí a ani nechtějí rozumět. Jestliže však autor jako právník své vědomosti umí vtělit do čtivé formy za použití jazyka srozumitelného bez těch odborných a někdy až odporných právnických pojmů, tak je to skvělé nejen pro něj, ale především pro čtenáře. Takovým autorem je doktor Petr Kolman. Jeho právnickou činností je profese vysokoškolského učitele. Je výhodou, když učitel je učitelem dobrým. Dovednost učit tak, že mu porozumí studenti a to i studenti neprávnických oborů, je základem toho, aby jeho psanému slovu porozuměli také čtenáři. Petr Kolman má nadání jak vyučovat, tak také psát a psaním tvořit, protože psaní je práce, avšak práce radostná pro toho, kdo píše rád. má nadání vtělit do textu myšlenku a nikoli pouhý názor, jak se to dnes často zaměňuje, čímž se stává text obsažný a neprázdný a má schopnost i o právních či státověrných otázkách psát tak, že tomu porozumí i člověk, který se ani právem, ani politikou neživí, ale prostě se jen zajímá o veřejné dějí. Petr Kolman někdy užívá přezdívku medvěda. To je zvíře sice nebezpečné, ale současně i milé. Vždyť malé děti často mají nějakého plyšového méďu a dobrosrdeční medvědi jsou mnohdy v pohádkách. Petr Kolman má medvěda jen dobrosrdečnou polovinu. Určitě není nebezpečný. jistě nikoho nesežral a jeho texty jsou psány tak, že nerozčílí ani ty, kteří si o něčem myslí něco jiného než on. Často se totiž jeho články ocitají mimo takzvaný hlavní proud českých médií, zejména těch veřejnoprávních. Stačí zmínit jen některé titulky jeho článků z poslední doby, z nichž je čtenáři ihned jasné, že konformismus mainstreamu je jejich autorovi střelací. Například zbrojení jako náboženství úpadku. Už nejsme dědicové Masarika a Čapka, ale správci skladu s municí. Zapomeňte na Turka. Novým ministrem životního prostředí by měl být Václav Klaus. Rezignace expertů. Každý poradní orgán by měl obhájit svou existenci vlastní užitečnosti. Návrh na podjatost ústavního soudce není útokem na právní stát, ale jeho demokratickým potvrzením. Senát není automatickou pojistkou demokracie. Ústavnost a práva jednotlivce lze chránit i jinak. Rovnováha moci se týká i pokory. Tak však české justici, pokud jde o platy, nyní chybí. Síla prezidenta se nemíří tvrdosti spolu s vládou. Třikrát dražší než zpráva daní. Musí být televize nezávislejší než soudy nebo naše armáda. Jsou České soudy nezávislé dle senátorů bránících koncesionářské poplatky patrně nikoliv. Prezidentův morální kýč. Případná změna způsobu financování Českého rozhlasu a České televize opravdu není okupace. Konec demokratického světa. veřejnoprávní televize ani její poplatky nejsou posvátná kráva. Dovolte mi po včerejší stávce a v návaznosti na mého předřečníka krátce citovat z posledně zmíněných článků Petra Polmana. Ačkoliv po vzoru mladých lidí nemám již několik let v televizi, tak jako Kavčích hor bojný občan, tedy Kavka, tento kafkovský poplatek raději platím, i když veřej veřejnoprávní produkci logicky skoro nesleduju. Zaráží mě argumentace různých zastánců televizních poplatků, kteří neustále namítají, že by prišlo o výrazný zásah do takzvané nezávislosti médií. Mám naopak dlouhodobě za to, že ohrožení nezávislostí se opravdu netřeba obávat. Je snad ohrožena nezávislost policie či veřejných vysokých škol tím, že jsou financovány ze státního rozpočtu? Čím je televize tak výjimečná, že si zaslouží zvláštní a velice drahý systém financování? Hysterie kolem plánovaného zrušení televizních a rozhlasových poplatků připomíná spíše obranu nedotknutelné instituce, než věcnou debatu o tom, jak mají být financována média veřejné služby. Kdo tvrdí, že změna způsobu financování automaticky znamená jejich zestátnění, měl by nejprve vysvětlit, co tento právní pojem znamená. Nezávislost médií je nepochybně důležitá. Není však žádným právním argumentem tvrdit, že ji lze zaručit výhradně prostřednictvím zvláštního poplatku. Jsou snad soudy méně nezávislé protože jsou financovány z veřejných rozpočtů? Platí to o nejvyšším kontrolním úřadu, státním zastupitelství, veřejném ochránci práv? Samozřejmě, že samotný způsob financování o jejich nezávislosti nerozhoduje. Podstatné jsou institucionální záruky a ochrana před svévolnými zásahy. Veřejnoprávní média nejsou soukromým majetkem svých zaměstnanců, ani nedotknutelným chrámem, před jehož dveřmi musí daňový poplatník odložit kritické myšlení. jsou institucemi veřejné služby, které mají sloužit občanům a občané mají plné právo diskutovat nejen o jejich programu a hospodaření, ale také o tom, jakým způsobem na jejich provoz přispívat. Vzrušení poplatku samo o sobě nezaručí lepší televizi, stejně tak jako její zachování nezaručuje její větší nezávislost. Rozhodující bude kvalita zákonných pojistek, předvídatelnost financování a ochota politiků respektovat redakční autonomii. Přestaňme tedy zaměňovat kritiku konkrétního modelu financování za útok na demokracii. Veřejnoprávní média si zaslouží nezávislost. Jejich poplatkový systém však žádnou ústavně chráněnou nedochnutelností nedisponuje. A pokud někdo tvrdí opak, měl by předložit právní argumenty, nikoli pouze hlasitější varování před koncem demokratického světa. O způsobu financování veřejných institucí lze vést ostrou debatu. Můžeme diskutovat o výši poplatků jejich v konstrukci státním rozpočtu, míře veřejné kontroly, nezávislosti médií i o tom, jak má být veřejná služba definována. To všechno jsou legitimní otázky demokratické politiky. Ale přirovnávat takový spor k srpnu 1968 je laciné. Demokracie totiž stojí také na schopnosti rozlišovat mezi cenzurou a změnou financování, mezi politickým tlakem a politickým názorem, mezi skutečným ohrožením svobody slova a konfliktem o podobu veřejné instituce. Zvlášť když existují evropské země, kde jsou veřejnoprávní média financována prostřednictvím veřejných rozpočtů, aniž by to znamenalo konec demokracie. Samotný mechanismus financování neurčuje míru mediální svobody. To nepochybně neznamená, že veřejnoprávní média nepotřebují ochranu své nezávislosti. Potřebují stejně jako potřebují transparentní pravidla, odpovědnost a veřejnou kontrolu. Ale ochrana nezávislosti médií nesmí znamenat, že jakákoli změna jejich financování bude předem označena za útok na demokracii. Konec citátu. Dámy a pánové, Petr Kolman je skvělý autor, který si Krameriovu cenu za nezávislou žurnalistiku nepochybně zaslouží. K tomu mu gratuluji a přeji mu i nám všem, aby bylo vždy možné publikovat na internetu a nejen na něm to, co si napíšeme, aby již nikdy nebyly vládou či zpravodajskými službami ani iniciovány či doporučovány k likvidaci nějaké internetové weby, protože každý dobrosradečný medvěd se někdy umí naštvat a pak žádná vláda ani instituce netrvá ani na věčné časy a někdy ani pouhých stole let. Děkuji za pozornost. >> Skvělé. Děkujeme. No a nyní Kramériova cena za nezávislou žurnalistiku za rok 2026 je udělena Petru Kolmanovi za vynikající komentáře v Lidových novinách. A to je všechno a taky taky vlastně úplně nejvíc dálí, že to ukázal nakázat na kameruť. >> Děkuju mnohokrát. Děkuju ještě tady. Tak >> no a nějakou řeč, >> jo, chcete. >> Takže já strašně moc děkuji asociaci za udělení této krásné ceny. Děkuji kolegovi panu doktoru Suchánkovi za skvělou řeč. Oslavnout jsem velice samozřejmě potěšen. Já nevím vůbec, co mám říkat. Už jsem dlouho nic nevyhrál. Základní školy jsem snad nic nevyhrál, takže a myslím, že ani dlouho zase nic nevyhraju. nebo >> no něco tak no ve sportu to asi nebylo, ale no. Takže ještě jednou děkuju a přeju nám všem, co tady nějak sdílíme podobné hodnoty svobody, když třeba někdo více zleva, někdo více zprava, někdo více z Prahy, někdo více z Moravy nebo ze Slovenska nebo ze zahraničí, tak držme se a jak říkal Tirš, tužme se. Takže díky moc. Je velmi dobré, když právníci vylezají z té komfortní zóny, protože specielně pro právo je vždy vlastně určená a je to to hlavní rejediště. A já jsem vždycky rád, když to jsou právníci, kteří si uvědomují, že je zle. To je dobře. Marek Řezanka vystudoval demografii a dlouhodobě se věnuje publicistice. Přispíval svými komentáři do britských listů na literární noviny, kulturní noviny a další média. V současnosti je pravidelně ke čtení na webu literate.cz. K jeho dalším zájmům patří poezie. Marek Řezanka vydal několik básnických sbírek. patří zejména sbírky otisky, děti objevují svět, procházky po jelení, baldy o době na hlavu. Řezanka komentuje ve svých publicistických textech domácí i zahraniční politiku a činí to bezserví. Teď to máme rádi analyticky přesně a inspirativně, což provokuje myšlení a to je nám všem velmi cenné a žádané. No a laudátor, laudátora jsem tady viděl. Je tady samozřejmě Radim Balenčík. Tak já své laudácio začnu poděkováním. Jednak tím, že mě Marek umožnil, abych ho přednesl. Jedna tím, že komise vybrala Marka a to je důležité zejména z toho hlediska, že on, podívejte se na něho, má teprve většinu svého díla před sebou. On se snad ještě i dožije doby, kdy dojde k té velké změně k lepšímu a hlavně se na n bude podílet. Takže pro něho to vyznamenání je nepochybně silným motivem a také závazkem. Takže když jsem se připravoval, co řeknu a budu mluvit stručně, aby vyniklo to, co považuji za nejdůležitější, tak jsem se rozhodl, že to laudacího trošku ten formát ještě posunu a poradil jsem se svými znalostmi latiny, kterou jsem kdysi studoval a přeformátoval bych to, co povídám na nějaké laudaciho mandato. To je zaúkolování, to je eh poselství, aby ještě něco dál dělal. A já se k tomu hnedka vyjádřím. Využiju k tomu jeden z jeho nejlepších článků a to je zrovna můj mobil, teda eh jak na svině. Eh pardon. Eh eh využiju k tomu eh telefon se nechce vzdát. Eh využij ho k tomu. Hoď hoď tím vozem. Dupni na to. Tak využiju k tomu eh jeden z jeho nejlepších článků, který napsal. Tyho články se vyznačují obrovskou komplexností a záběrem do takového toho, co už mnozí zapomněli a že to umí připomenout a seřadit, aby vyniklo to poselství, které v tom článku je obsaženo. Za já za jeden z jeho nejlepších považuji článek starý něco před rokem eh v literáte, který se jmenuje a teď abych to nepopetl, on má takový složitý název vzorec systémového živoření. Doporučuji ho přečíst a připomenu ho zítra na počet Marka na svých stránkách a stojí za to přečistí jeho dnešní článek, kterým také reaguji na Kraměrovu cenu. A teď to zaúkolování, ten článek je vynikající. Všechny jeho články jsou dobré, jsou vyvážené, kritické, odpovídají realitě. Eh, ale jedno mě tam ještě předem chybí a to je to to je to mandáto, které z toho vyplývá. Eh, Marku, pokus se, ale on to nedělá nikdo, jo, to není, že bych to vytýkal, to by to vždycky, když kriticky zhodnotíme ten stav, tak říct, jak je možné, že k něčemu takovému vůbec došlo, protože dostatečnou odpověď nikdo nedá. Dívejte, my si ještě pamatujeme skvělý politiky, který by dneska bych použil slova z divadelní hry Ztráta třídní knihy, kdybych charakterizoval evropské politiky, když se vrací do té třídy a zjistí, že třídní kniha nebyla vracena. Takhle to můžu říct, aniž bych byl nějakým způsobem obžalován. Ale my nevíme, jak došlo k tomu, že nebo nemáme to dostatečně zanalyzováno, že došlo k naprosté degeneraci elit, k naprostému chaosu. To je potřeba promítnout. My musíme dát odpověď. Jestliže chceme vědět, jak napravit, tak musíme vět, proč došlo k tomuto obrovskému propadu. Nestačí ten propad jenom popisovat, ale analyzovat jeho příčiny. Tak to je první úkol. A druhej úkol je potom ještě, jak to změnit, jak dosáhnout té nápravy, tak aby se jí aspoň ti mladší, co jsou tady dožili. Tak tím bych zaokrováním končil a děkuju za celou tvoji dosavadní tvorbu a děkuji za to, žees byl vyznamená. Tak Kramériova cena za nezávislou žurnalistiku za rok 26 patří Marku Řezánkovi za vynikající komentáře na webu literáte.cz. Prosím pokažte fotografům. Já moc děkuju, >> co se stalo. >> Velmi si toho vážím a děkuju i za nádherný projekt radím a budu se tedy snažit dostat k tomu úkolu podle mě velmi nesnadnému. Hlavně na mikrofonu >> hlavně co se týče eh tedy té toho druhého bodu, co s tím staven, protože s tím si lám vlastně hlavu neustále. jestli mohu, tak teď bych přečet jen takovej svůj krátkej jeden sonet, který si myslím, že v těchto dnech má docela nějakej potenciál k zamyšlení. Jmenuje se Raději se ptát. Slyšíme volat toho, kdo je v tísni, komu se sluchu vůbec nedostává, dokud svým hněvem všechno nepotřísní. Zlé je, když nemoc jediná je zdravá. O pomoc žádá, kdo uvízl v síti, v níž s sebou mrská a v níž sebou hází. Čeká snad marně, že se někdo vcítí do jeho stavu protržených hrází. Čím více slov, tím nějak víc jsme němý. Propast a prázdnot zveme pevnou zemí. Významným krokem zve strmý pád. Přitom tak málo k pevné půdě stačí. Hledat cit v sobě a ne v počítači a než jít sdavem. Raději se ptát. Děkuju. Tomáš Vocelka, český fotograf a novinář, vítěz soutěže Sony World Photography Awards 2021 v kategorii Architecture and Design Professional. V posledních letech fotografoval především pro internetový portál aktuálně.cz, kde byl také editorem rubriky a o fotografii. Nyní působí v magazínu Reportér. Vyhrál Checkpress Poto 2018 kategorii proměny Prahy a je dvojnásobným finalistou soutěže Travel Photographer of the Year. Laudátor Jaroslav Kučer skvělý je to fotograf, který ví, o čem je řečí. Vážené dámy, vážení pánové, dovolte mi, abych vám představil mého kamaráda, novináře a skvělého fotografa Tomáše Vocelku, Rodáka z Krnova, Severní Morava, který dnes večer dostává významné ocení kamediu cenu. Podobně jako můj otec mě naučil fotografovat v temné komulce, vyvolávat filmy a zvětšovat fotografie, tak i Tomášův tatínek naučil mladého syna totéž lec o 20 let později. To asi vidíte, ten rozdíl uvidíte mezi námi. Přeci jenom těch 20 let tam je. A když studoval na gymnáziu, tak ho otec seznámil s místním mistrem humanistické fotografie Gustavem Aulehlou, který se, což se nedivím, stal jeho vzorem skutečným kompasem. Právě od něj se Tomáš naučil, že dobrý fotograf při focení využívá celé políčko negativu, jak to proklamoval slavný Cartier Brison a že skutečný fotograf se má dívat kolem sebe, chodit do galérií, čerpat z malýství, hudby a literatury. Já s tím využíváním celého políčka moc nesouhlasím, ale to je na diskuzi. listopadu 89 začal fotografovat pro nezávislé noviny, ale už za dva roky se z Tomáše Vocelky stal píšící novinář a fotoreportér nezávislého týdenníku Region krnovské noviny, které nakonec vycházely v nákladu až 100 000 týdně v řadě moravských okresů a novinařina ho na severní Moravě doprovázela celá 90. léta až ho přivedla do Prahy do Mladé fronty dnes, kde pracoval jako editor a v magazínu Mladé Fronty dnes byl zástupcem šéfredaktora. Další šty v letech 2016 až 2024 byla práce v magazínovej sexi webu aktualně.cz, kde založil rubriku foto a psal napsal stovky článků a rozhovorů o fotografii, kterou propagoval jako médium a přitom neustále fotografoval. A to tak, že naprosto skvěle. Já jeho fotografie velmi dobře mámovány a ty ceny o tom svědčí. Však taky dostal v roce 18, jak říkal tady pan Novotný, eh, na novinářské soutěži Checkpress foto Grand Primátora Prahy a v roce přišel největší úspěch, kdy vyhrál jako jediný český fotografých kategorii v jedné z nejvýznamnějších světových fotografických soutěží. Sony World Photography Everts a v roce 24 ještě získal Platinum Evers. To je taky v Londýně. Poslední dva roky pracoval v magazínu Reportér, kde jak mi u poslední společné kávy říkal, že bude končit, ale určitě nekončí s vydáváním dalších knih, hlavně z jeho zahraničních cest. Před 14 dny ukazoval připravenou knihu černobílých fotek z Paříže, kam jezdil v několik několika minulých letech. Je naprosto skvělá. Lepší Paříž jsem opravdu neviděl a že jsem těch knížek o Paříži viděl hodně a kdekdo tam jezdil z fotografů, tak knížku vždycky vydával. Možná bude mít nyní na volné noze víc času na cesty do zahraničí, třeba znovu do Číny, do Říma, Berlína a jeho práci opět uvidíme na nějaké výstavě. Tomáše, tehdy, již známého a úspěšného novináře a fotografa, jsem poznal asi až před dev lety na jakési fotografické vernisáži a protože jsme spolu mohli tak říkajíc o všem mluvit bez obalu, což dneska je to takový jako problematický, to všichni víme. Poměrně častá setkávání při pití dobré kávy s tímto slušným výjimečným člověkem je vždy zážitkem. Při své práci určitě narazil na situaci, kdy se přesvědčil, že respekt lidské důstojnosti a soukromí musí stát nad všemi ambicemi médií. Tato humanistická škola ho na rozdíl od mnohých novinářů ochránila před cynismem. Vážené dámy, vážení pánové.
Zobrazena první část přepisu (28 000 z 46 635 znaků).






