USA ve 250 letech: Čas vrátit se k moudrosti otců zakladatelů

V sobotu si Spojené státy připomenou 250. výročí přijetí Deklarace nezávislosti. Toto výročí si zaslouží hlubší zamyšlení – nejen nad tím, čím se Spojené státy staly, ale také nad zakládajícími principy, na které ve své historii až příliš často zapomínaly. Tři z těchto principů, formulované samotnými otci zakladateli, by – pokud bychom si je dnes znovu připomněli – mohly zásadně proměnit americkou zahraniční politiku a zlepšit vyhlídky na světový mír.

První z těchto principů je obsažen hned v úvodu Deklarace nezávislosti. Američtí kolonisté v ní své rozhodnutí oddělit se od Británie zdůvodnili odvoláním na „náležitý respekt k názorům lidstva“ („a decent respect to the opinions of mankind“). Byla to mimořádná formulace. Kontinentální kongres odvozoval svou legitimitu od racionální argumentace adresované širšímu lidskému společenství, jehož názory si zasluhují úctu. Nová republika se světu nepředstavovala jako jeho budoucí vládce, ale jako jeden z členů lidské rodiny. Základem americké politické identity měla být snaha zasloužit si respekt ostatních – nikoli požadovat jejich podřízení.

Druhým principem je rada prezidenta George Washington obsažená v jeho Rozlučkovém projevu z roku 1796. Znepokojen tím, že se jeho spoluobčané rozdělují podle sympatií k Británii nebo Francii, doporučil jiný směr: „Naší skutečnou politikou je vyhýbat se trvalým spojenectvím s jakoukoli částí zahraničního světa.“ O pět let později shrnul stejnou myšlenku prezident Thomas Jefferson ve svém inauguračním projevu do věty, která se od té doby stala slavnou: „Mír, obchod a poctivé přátelství se všemi národy – zapletená spojenectví s žádným.“ Mladá republika nemohla získat nic podstatného a naopak mohla mnoho ztratit, pokud by svůj osud svázala se soupeřením cizích mocností.

Třetí princip je dnes patrně nejvíce nepochopený. Monroeova doktrína, vyhlášená prezidentem James Monroe v každoročním poselství Kongresu dne 2. prosince 1823, bývá dnes – jak zastánci, tak kritiky Spojených států – vykládána jako zakládající dokument amerických hegemonních ambicí na americkém kontinentu.

Skutečný text však říká něco jiného. Monroe si nenárokoval americkou nadvládu nad Latinskou Amerikou. Naopak varoval evropské mocnosti, že nově vzniklé nezávislé republiky Ameriky „nadále nesmějí být považovány za objekty budoucí kolonizace kteroukoli evropskou mocností“.

Současně Monroe slíbil, že se Spojené státy nebudou vměšovat do evropských záležitostí, zejména do evropských válek: „Ve válkách evropských mocností, pokud jde o jejich vlastní záležitosti, jsme se nikdy neangažovali a není ani v souladu s naší politikou, abychom tak činili.“

Původní Monroeova doktrína byla tedy doktrínou vzájemného nevměšování a vzájemného respektu: Evropa se nebude vměšovat do záležitostí Ameriky a Spojené státy se nebudou vměšovat do záležitostí Evropy.

Teprve později, prostřednictvím takzvaného Rooseveltova dodatku (Corollary) z roku 1904, formulovaného prezidentem Theodore Roosevelt, byla tato doktrína přetvořena v nárok Spojených států vykonávat policejní moc nad západní polokoulí.

Tyto tři principy – politika hodná úcty ostatních, zahraniční politika bez svazujících vojenských aliancí a zásada vzájemného nevměšování mezi velkými oblastmi světa – vytvářely ucelenou představu o tom, jak by se měl stát chovat v mezinárodním prostředí: s rozvahou, zdrženlivostí a vědomím, že skutečným měřítkem legitimity jsou rozumné názory lidstva.

Současně však Spojené státy od samého počátku sledovaly i opačný impuls – touhu po impériu. Zatímco američtí státníci citovali Washingtona a Jeffersona, americká vojska vedla po celé století války proti původním obyvatelům Severní Ameriky a pod záminkou „Manifest Destiny“ je připravovala o jejich území. Ve 20. století se americké imperiální ambice rozšířily přes Tichý oceán na Filipíny, přes Floridský průliv na Kubu a pokračovaly dlouhou řadou intervencí během studené války – v Koreji, Vietnamu, Íránu, Guatemale, Chile, Kongu a Indonésii. Ve 21. století následovaly Afghánistán, Irák, Libye, Sýrie, Jemen a Ukrajina. A na konci letošního února se Spojené státy připojily k Izraeli v otevřené útočné válce proti Íránu, když zaútočily na suverénní stát v rozporu s mezinárodním právem i Chartou Organizace spojených národů.

Po dvě a půl století tak Spojené státy oscilují mezi svou lepší tváří a pokušením impéria. V naší době toto imperiální pokušení příliš často převládalo – a příliš často vedlo ke katastrofálním důsledkům.

Dvě stě padesáté výročí představuje příležitost, aby si Spojené státy znovu vybraly svou cestu. Dnešní svět již není jevištěm, na němž by jediná supervelmoc mohla jednat beztrestně. Je – a měl by být – společenstvím států, které spolu žijí na základě vzájemného respektu a rovnosti.

Návrat k moudrosti otců zakladatelů je zároveň cestou vpřed k míru. Je to cesta, po níž by se Spojené státy měly vydat společně s Čínou, Ruskem, Íránem, skupinou BRICS i s rozvíjejícími se a rozvojovými zeměmi všech regionů světa. Spojené státy by neměly svět zastrašovat, ale znovu se stát jeho váženým přítelem a partnerem při hledání společného dobra. Právě tím by při svém 250. výročí nejlépe vzdaly úctu otcům zakladatelům i společenství národů, jehož součástí chtěli být.