Úřad Ústeckého kraje proti soudům? Příběh roku, který vyvolává vážné otázky

Je zvláštní pocit, když člověk po několika letech soudních sporů zjistí, že největším protivníkem už není druhý rodič ani složitost rodinného konfliktu, ale samotný stát. Ne proto, že by stát rozhodl proti němu – na to má právo. Ale proto, že státní orgány začnou působit dojmem, že rozhodují podle vlastních pravidel, která se od těch zákonných začínají nebezpečně vzdalovat.

Příběh kolem školních přestupů dvou nezletilých dětí z Nymburska se postupně změnil ve studii fungování veřejné správy. V jeho centru už dávno nestojí jen otázka, do které školy mají děti chodit. Tou hlavní otázkou se stalo něco mnohem závažnějšího: platí v České republice ještě zásada, že správní úřady jsou vázány zákonem a soudními rozhodnutími, nebo mohou vytvořit vlastní právní realitu?

Celá věc začala rodičovskou neshodou. Občanský zákoník v § 876 a § 877 říká zcela jednoznačně, že významné záležitosti dítěte, mezi něž patří i volba školy, mají rodiče řešit společně. Nedohodnou-li se, rozhoduje soud. Není to doporučení ani metodický pokyn. Je to zákon.

Přesto byly vydány správní akty o přestupu dětí. Následovala obnova správních řízení, jejich přerušení, další podání, nové důkazy a další soudní rozhodnutí. Zdálo by se logické, že správní orgány budou pečlivě zkoumat každý nový dokument a reagovat na vývoj věci. Místo toho však vzniká dojem, že se vytvořil zvláštní mechanismus: čím více rozhodnutí a důkazů přibývá, tím méně jsou ochotny se jimi zabývat.

Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku č. j. 6 As 170/2025-37 připomněl několik důležitých principů. Potvrdil, že po pravomocném rozhodnutí o přestupu dítě nejen získává právo navštěvovat novou školu, ale současně je povinno tam plnit povinnou školní docházku. Zároveň uvedl, že pokud je škole známa neshoda rodičů, nemůže bez souhlasu obou rodičů nebo bez rozhodnutí civilního soudu o této otázce rozhodnout. Nejde o akademickou úvahu. Jde o výklad závazného práva.

Přesto krajský úřad ve svém pozdějším sdělení tvrdí, že rozhodnutí o přestupu dítěti ukládá pouze možnost školu navštěvovat, nikoli povinnost. Takový závěr není jen právní polemikou. Vyvolává zásadní otázku, jakým způsobem úřad interpretuje závazný rozsudek Nejvyššího správního soudu. Jestliže správní orgán dospěje k opačnému právnímu názoru než vrcholný správní soud, měl by velmi přesvědčivě vysvětlit proč. Pouhé konstatování nestačí.

Stejně znepokojivě působí přístup k procesním povinnostem. Žádosti o opatření proti nečinnosti, nové listinné důkazy, upozornění na další soudní rozhodnutí – to vše by mělo být řádně procesně vypořádáno. Místo jasných procesních kroků však přichází neformální sdělení, které ponechává otevřenou otázku, zda vůbec bylo o podáních rozhodováno způsobem předpokládaným správním řádem.

Další problém spočívá v tom, že správní orgán vytváří ostrou hranici mezi veřejným právem a rodičovskou odpovědností. Tvrdí, že otázka školní docházky je především výkonem rodičovské odpovědnosti. Jenže právě rodičovská odpovědnost je upravena občanským zákoníkem a právě ten stanoví, že při zásadní neshodě rodičů rozhoduje soud. Správní rozhodnutí proto nemůže nahrazovat chybějící souhlas rodiče ani vytvářet stav, který civilní soud dosud neposvětil.

Právní řád není soubor izolovaných ostrovů. Občanský zákoník, školský zákon, správní řád, Listina základních práv a svobod i mezinárodní úmluvy tvoří jeden celek. Jestliže správní orgán vykládá školský zákon způsobem, který prakticky neutralizuje pravidla rodičovské odpovědnosti, vzniká legitimní otázka, zda nedochází k narušení jednoty právního řádu.

Neméně důležitý je rozměr mezinárodního práva. Česká republika je vázána Úmluvou o právech dítěte i Evropskou úmluvou o lidských právech. Nejlepší zájem dítěte není politické heslo. Je to právní princip, který musí být zohledněn při každém rozhodování orgánů veřejné moci. Evropský soud pro lidská práva opakovaně zdůrazňuje, že stát nesmí svou nečinností nebo průtahy přispívat ke stabilizaci sporného skutkového stavu jen proto, že plyne čas. Pokud správní řízení zůstávají dlouhodobě přerušena, nové důkazy nejsou věcně vypořádávány a faktický stav se mezitím stává stále obtížněji změnitelným, je zcela legitimní ptát se, zda stát své pozitivní závazky skutečně plní.

Stejně důležitá je otázka odpovědnosti. České právo nestojí na principu, že úředník nikdy za nic neodpovídá. Zákon o státní službě, zákoník práce, zákon č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, případně kárné nebo disciplinární mechanismy – to vše představuje nástroje, které mají zajistit, aby výkon veřejné správy nebyl bezbřehý. Pokud se ukáže, že správní orgán skutečně postupoval nezákonně, nemůže být jedinou odpovědí konstatování, že „se stala chyba“. Právní stát stojí na osobní i institucionální odpovědnosti.

Nejde přitom o hledání viníků za každou cenu. Veřejná správa musí mít možnost právně argumentovat a hájit svůj výklad zákona. Musí však být připravena nést důsledky, pokud soudy dospějí k závěru, že její postup byl nezákonný. Bez této odpovědnosti se z právního státu stává systém, v němž jsou občané povinni dodržovat zákony, zatímco veřejná moc za jejich nerespektování nenese prakticky žádné následky.

Případ z Ústeckého kraje proto přesahuje hranice jednoho rodinného sporu. Dotýká se základní otázky fungování demokracie. Kdo skutečně rozhoduje o obsahu práva? Parlament, soudy a Ústava, nebo správní úřad, který si vytvoří vlastní interpretaci a setrvává na ní bez ohledu na další vývoj?

Na tuto otázku dají konečnou odpověď opět soudy. Po rozhodnutí, kdy se ukáže že správní orgán skutečně nerespektoval zákon, závaznou judikaturu nebo procesní pravidla, neskončí tato pouhou výměnou několika úředních dopisů. Právní stát není jen o právu občanů domáhat se spravedlnosti. Je také o povinnosti veřejné moci přijmout odpovědnost za vlastní chyby. Právě v tom se pozná, zda je vláda práva skutečnou hodnotou, nebo pouze frází v úředních dokumentech.

Zdroj:

Nejvyšší správní soud. 2026. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. února 2026, č. j. 6 As 170/2025–37. Brno: Nejvyšší správní soud. Dostupné z: Vyhledávač rozhodnutí NSS  

Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb., o Úmluvě o právech dítěte. Praha: Sbírka zákonů.

Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod. Praha: Sbírka zákonů.

Evropský soud pro lidská práva. 2025. M. P. a ostatní proti Řecku, stížnost č. 2068/24, rozsudek ze dne 9. září 2025. Štrasburk: Evropský soud pro lidská práva. Český komentář dostupný z: Výběr rozhodnutí ESLP pro justiční praxi – Nejvyšší soud

Nejvyšší soud. 2026. Výběr rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva pro justiční praxi. Brno: Nejvyšší soud. Dostupné z: Výběr rozhodnutí ESLP pro justiční praxi