Úklid po Koudelkovi: Odhaleno, co vše se dělo v BIS

Michal Koudelka by měl příští rok v únoru definitivně skončit v čele BIS. S odkazem na na své zdroje to tvrdí Sabina Slonková s tím, že mu to premiér už řekl a hledá náhradu. Je to podle vás dobrá nebo špatná zpráva a proč?

Je to zpráva logická, to je na ní dobré. Koudelkovi skončí funkční období a bylo by špatně, kdyby ve funkci setrval déle. Nejde jen o to, že svou funkci vykonával teatrálně a předpojatě. Ti zkušení ve zpravodajské branži vědí, že dlouhodobé setrvávání v čele tajných služeb je samo o sobě bezpečnostním rizikem. Svědčí o tom období v dějinách amerických tajných služeb, kdy J. Edgar Hoover byl v letech 1924-1935 pátým a posledním ředitelem BOI (Bureau of Investigation) a následně od roku 1935 prvním ředitelem jeho nástupní organizace FBI (Federal Bureau of Investigation) až do své smrti v roce 1972 (jinak by tam asi byl až dodnes). Celkem 48 let. Říkalo se, že nebylo jisté, zda Spojené státy řídí prezident (přežil jich pět!) nebo on. Tolik toho na všechny věděl, že byl nesestřelitelný. Zřejmě Koudelkův vzor! 

Jak byste charakterizoval jeho více než desetiletou éru v řízení Bezpečnostní informační služby? 

Vzpomínám si, že hned po nástupu dal Koudelka docela zajímavý rozhovor, a tak jsem doufal, že půjde ve stopách svého velitele, ředitele BIS Jiřího Langa. Ten vedl službu spíše v tom „tajném“modu, zejména v porovnání s tím spektáklem, který z toho postupně udělal Koudelka. Za jeho ředitelování se ze zpravodajské služby stal propagandistický vehikl, ovlivňující nejen politiky, ale zejména veřejné mínění. To je role vůči zákonu naprosto nepřípustná. Mnohé zpravodajské služby v euroatlantickém prostoru se ale chovají podobně, poskytují veřejnou podporu velmi kontroverzním politickým rozhodnutím publikací „argumentů“, které z principu nelze ověřit (zpravodajské služby jsou povinny chránit identitu svých zdrojů). To je cesta do pekel.

Koudelka výrazně proměnil roli ředitele civilní kontrarozvědky. Před tím to byla skutečně tajná služba v pravém smyslu slova tajná. Její šéf nebyl nijak zvlášť viditelný, nevystupoval na veřejnosti či médiích, veřejná komunikace BIS byla omezená. Za poslední roky to bylo naopak a Koudelka se stal dle svých kritiků de facto politickým hráčem. Jak by se podle vás měla BIS proměnit pod vedením nového šéfa?

Zpravodajská služba potřebuje „dekoudelkizovat“, a to až na dřeň. Musí se změnit sama podstata služby. Ta musí, slovy velezkušeného Miroslava Polreicha, být státním orgánem, který říká svým klientům pravdu. Klienty zpravodajské služby jsou exekutivní orgány, především vláda. Pravda bývá nepříjemná, proto veškerá komunikace probíhá v utajeném režimu. Zpravodajci podepisují služební přísahu, že v rámci plnění služebních povinností nasadí i vlastní život. Proto je povinností ředitele zpravodajské služby riskovat i případné své odvolání, ale musí podávat pravdivé informace, i kdyby byly politickým záměrům vlády (či aliančních partnerů) sebenepříjemnější. Ovšem inteligentní vláda umí ocenit skutečnost, že se ty důvěryhodné a přesné zprávy dozví první, byť by byly špatné. Ba dokonce právě ty špatné, protože má více času připravit reakci na ně.

Slonková také píše, že se Koudelka pokouší mít vliv na výběr svého nástupce. Dokáže si premiér prosadit vlastního kandidáta bez Koudelkova “posvěcení”? 

Z toho lze vyvodit podezření, že Koudelka budoval službu ideologicky ponachýlenou, řečeno velmi jemně, a má nyní péči, aby u toho zůstalo. Možná má i strach, aby jeho nástupce neodhalil skutečný význam této „úchylky“, která může vyvěrat z jakési pomatené víry, ale také může mít závažnější vysvětlení. Přejme proto premiérovi, potažmo sobě a celému státu, aby se mu podařilo vybrat kvalitního nástupce.

BIS pod aktuálním ředitelem čelila nejtvrdší kritice ve své historii. Často se jednalo o podezření z cílených úniků do vybraných médií, neschopnost zabránit některým činům (Vrbětice například), blamáž s ricinovým vrahem, který neexistoval a další věci.

Za Koudelky se z těch řízených úniků „spřáteleným“ médiím přes posluhující novináře (neboli „osoby pracující ve prospěch BIS“) stala doslova fraška. To byla cesta, kterou se flikovaly kauzy, které byly v lepším případě sporné, často však mohly být zgruntu vymyšlené. Vrběticím se nedalo zabránit, když si tuto podobu celé kauzy někdo vymyslel, a tak ani nemohlo být dokončeno trestní řízení. V celém případu je více důkazních děr, než v klasickém ementálu. Z toho se nedá uštrykovat nic, ledaže by se toho chopil někdo ideologicky kovaný, jako zle pověstný Urválek, a vybroušený tak, že by mohl být nedejbože i prezidentem.

O ricinové grotesce se bude učit v nástupnických kurzech zpravodajských služeb, a to možná nejen u nás. Do historie se dá vstoupit řádně, ale taky tragikomicky, což je tento případ.

Další výrazně zmatenou, v podstatě zřejmě neexistující kauzou je zavření onoho nebohého čínského novináře, který se zajímal o neutajované věci, jak tak novináři od nepaměti dělají. Soud totiž obžalobu nevzal a vrátil ji k došetření. Trapas!

Sám Koudelka a jeho podporovatelé z řad dnešní opozice tvrdí, že BIS pod jeho vedením získala velký respekt v zahraničí, že pomohla Česku budovat pozici suverénní země, která si tu nenechá operovat ruské a čínské špióny. Jak tohle vidíte?

Vidím to jako velmi smutné a špatné ochotnické představení. Strávil jsem v branži přece jen pár let a měl jsem možnost různé události sledovat z velkého nadhledu a konzultovat je se slovutnými odborníky. Vím, jak strašně se lže vládám, co se týče projevování vzájemného respektu mezi službami! To je skutečně falešná solidarita, jíž se budují – na základě hrozící vzájemné kompromitace – takové vlivové sítě, z nichž není úniku. Jak se zalže jednou, musí se v tom pokračovat.

Krom toho, zpravodajské služby nemají v zákoně stanoveno, jaké špióny mají stíhat – a jaké ne! Zkuste se zeptat BIS na to, jací špióni ze „spřátelených“ zemí tu operují bez souhlasu naší vlády! Vědeckotechnická a průmyslová špionáž totiž nezná bratra, hranice ani ideologii. Obávám se, že z tohoto pohledu je suverenita naší země velmi sporná.

Měla by se BIS po Koudelkově odchodu odstřihnout od jeho éry a přebudovat se? Co by měl nový ředitel prioritně změnit – ať už v kultuře služby, personální politice, stylu komunikace navenek, nebo v zaměření činnosti – aby obnovila důvěru a vrátila se k maximální profesionalitě?

Ano, zásadní změna je nezbytná. Nové vedení služby by mělo realizovat vše, co službě ukládá zákon. A pozor: pouze to a nic jiného! Státní instituce mohou dělat pouze to, co jim přikazuje zákon. Není v něm ani slovo o publikování výročních zpráv! Zákon jasně stanoví, kdo je příjemcem zpravodajských informací. Jsou to vyjmenované subjekty, ale veřejnost tam není. A média už ani náhodou. Zpravodajské služby musí poskytovat přesné a ověřené informace včas a správným adresátům. To je celé. Zpravodajské služby by se proto měly opět zanořit do „tajného“ modu operandi. 

Vláda by se měla poučit, k čemu zpravodajské služby nejsou, a v rámci jejich zákonné působnosti by se měla naučit je úkolovat a koordinovat a kontrolovat. Poslanecká sněmovna by si měla ke svým výborům a komisím, zabývajícím se zpravodajskými záležitostmi, zřídit poradní orgány, složené z emeritních zpravodajců, právníků, soudců, státních zástupců, policistů a dalších odborníků. Tyto poradní orgány by měly být permanentní, přecházet z jednoho volebního období do druhého, aby poslancům zajistily kontinuitu parlamentního dohledu.