Tyranie dobrých úmyslů

Připadá Vám, že politici žijí mimo realitu? Že nejsou schopni vnímat rozdíl mezi svými úmysly a reálnými výsledky své činnosti? Že podle jejich vidění nemohou z dobrých úmyslů vzejít špatné důsledky?

Jde o jeden z ústředních problémů moderní politiky. Pokud političtí aktéři jednají s absolutním přesvědčením o své morální nadřazenosti, ztrácejí postupně schopnost sebereflexe. Odmítají korektivní kritiku, přičemž výsledky jejich politik působí destruktivně. Ve společnosti roste frustrace, polarizace a radikalizace.

Vzniká „tyranie dobrých úmyslů“, ale dobré úmysly nezaručují dobré výsledky. Někdy mohou být nebezpečnější než cynismus, protože se chrání morální sebejistotou. Max Weber ve slavné přednášce Politik als Beruf rozlišil etiku přesvědčení (Gesinnungsethik) a etiku odpovědnosti (Verantwortungsethik). Politik orientovaný pouze na „správné úmysly“ může ignorovat reálné následky svých činů. Weber tvrdil, že politika bez odpovědnosti za důsledky vede ke katastrofám.

Weberova přednáška vznikla po první světové válce, během kolapsu císařského Německa a revoluční krize roku 1919. Weber se snažil odpovědět na otázku, co znamená dělat politiku jako povolání — psychologicky, morálně i institucionálně. Stát popisuje jako organizaci, která si úspěšně nárokuje monopol legitimního fyzického násilí na určitém území. Neznamená to, že stát používá násilí neustále, ale pouze stát smí legitimně rozhodovat o jeho použití. To je fundament Weberovy realistické politiky - politika není primárně morální kazatelství, ale práce s mocí.

Politiku můžeme vidět jako úsilí podílet se na moci nebo ovlivňovat rozdělení moci. To platí mezi státy, uvnitř stran, mezi společenskými třídami, v byrokracii. Romantické chápání politiky, které se zaštiťuje morálkou (v českém pojetí je to tzv. hodnotová politika) je bezobsažné. Weber rozlišuje dva typy politiků. Jedni žijí pro politiku, která je jejich posláním, službou a životním smyslem. Druzí žijí z politiky, kdy politika pro ně představuje zdroj příjmu, kariéru a materiální existenci. Druhé není automaticky špatné a moderní stát v politice potřebuje i pragmatické technokraty. Nebezpečí vzniká, když kariérismus a klientelismus, často zabalený do vzletných moralizujících frází, zcela převládnou nad věcnou odpovědností.

Weber neobhajuje cynický machiavelismus. Tvrdí, že etika přesvědčení a etika odpovědnosti musí být udržovány v trvalém napětí. Tento svár etiky přesvědčení s etikou odpovědnosti vidíme v moderní politice. Člověk má tendenci jednat podle absolutních principů, s přesvědčením o čistotě svých úmyslů. Hesla jako „Říkám pravdu bez ohledu na následky“ nebo „Správná věc musí být vykonána“ znějí líbivě a mají velký aktivizační potenciál. Morální odpovědnost za následky se přenáší na svět, dějiny, společnost. Jenže občanům by neměl stačit dobrý úmysl nebo zdánlivá morální čistota. Politik musí nést odpovědnost za reálné důsledky svých činů. Musí zvažovat pravděpodobné efekty, vedlejší škody, mocenskou realitu a také lidskou iracionalitu. Morální principy nejsou zbytečné. Politika bez odpovědnosti za následky je však nebezpečná.

Politici nám často vysvětlují svoji činnost jako hledání harmonie dobra a moci, jako usilování o „čistou“ politiku. K tomu mají směřovat jejich dobré úmysly a morálně radikální postoje. Jejich přístup a morální vlastnosti údajně zaručují dobrý výsledek. To není naivita, to je nebezpečná lež. Politika reálně pracuj s kompromisem, násilím a odpovědností za menší zlo. Dobrý člověk nemusí být dobrý politik, a dobrý politik někdy musí nést morálně problematická rozhodnutí.

Pro občany by proto nemělo být důležité, jakými úmysly se politik zaklíná, ale jaká je jeho osobnost. Max Weber uvádí tři klíčové vlastnosti politika. A zkusme se podívat na české politiky - Petra Pavla, Andreje Babiše, Petra Macinku nebo Víta Rakušana - zda se těmito vlastnostmi mohou vykázat.

Vášeň: u politika by to neměla být emocionální hysterie, ale oddanost věci. To samozřejmě předpokládá, že politik je schopen formulovat soudržný program, je ukotven na pravolevé škále a nepoletuje mezi dílčími řešeními podle aktuální nálady veřejnosti a průzkumů veřejného mínění.

Smysl pro odpovědnost: politik není zbabělec a vyznačuje se schopností nést důsledky svých rozhodnutí. U takového politika se nesetkáme s názorovými přemety v okamžiku, kdy se jeho činy okamžitě nesetkají s nadšením publika.

Odhad reality: politik se nemá vyznačovat vzletnými řečmi a gesty. Nemá si hrát na morální ikonu. To vše je laciné. Největší přidanými hodnotami kvalitního politika jsou střízlivost, distance a schopnost vidět svět reálně - bez iluzí. Weber varuje před ješitností a pocitem vlastní historické mise. Nazývá to narcismem moci. Takoví narcisové začnou milovat vlastní obraz, místo reality. Přestávají korigovat vlastní chyby a morální pózu zaměňují za odpovědnost. V konečném důsledku ničí nejen sebe, ale i stát, který měli spravovat.

Raymond Aron analyzoval, jak ideologie poskytuje morální imunitu. Vlastní tábor je politiky chápán jako nositel dobra, kritika je interpretována jako reakcionářství nebo zlý úmysl. Empirické neúspěchy se racionalizují. Dobré úmysly zde nevedou k sebereflexi, ale naopak k jejímu potlačení.

Jonathan Haidt se zabývá psychologií moci a tzv. morální superiority. Ukazuje, že morální intuice vznikají dříve než racionalizace. Lidé si nejprve vytvoří morální postoj a teprve potom hledají argumenty. U politiků to znamená, že čím silnější je jejich pocit morální mise, tím větší mají tendenci interpretovat nesouhlas druhých jako morální selhání protivníka. Tento u nás silně rozšířený přístup silně podporuje polarizaci.

Moderní politika v sobě spojuje nebezpečí technokracie, morální superiority a administrativní moci. Dochází k odtržení elit od sociální zkušenosti většiny populace, kdy elity věří, že jednají racionálně a humánně, mají ty “nejlepší úmysly”. Veřejnost však zažívá konkrétní negativní důsledky činnosti politiků. Oprávněná kritika je elitami naopak interpretována jako iracionalita nebo extremismus, vzniká resentiment a radikální síly získávají monopol na artikulaci frustrace.

Tyranie dobrých úmyslů se tak stává jedním z hlavních faktorů radikalizace společnosti. Ne proto, že by „dobré úmysly“ byly samy o sobě špatné, ale protože morální sebejistota politiků snižuje schopnost jejich korekce. Následuje delegitimizace opozičních názorů, ta zvyšuje symbolické ponížení nesouhlasících skupin. Asymetrii mezi zkušeností občanů a jazykem elit vede ke ztrátě důvěry v uspořádání společnosti a v platnost společenské smlouvy. Jakmile velká část společnosti získá pocit, že vládnoucí vrstvy nás nejen poškozují, ale ještě se považují za morálně lepší, polarizace prudce akceleruje.

Tento historický vzorec lze pozorovat u jakobínů, komunistických režimů nebo neoliberální technokracie. Nejde o problém jedné ideologie. Jde o obecný problém falešné morální jistoty spojené s mocí - problém neschopnosti rozlišit mezi dobrým úmyslem, dobrým výsledkem, legitimní kritikou a morální deviací.

Proto si dobře pamatujme, že dobré úmysly v politice nestačí. Moc, až na vzácné výjimky, korumpuje úsudek. Nevažme si moralizujících figur, ale politiků vykazujících trpělivost, disciplínu, odolnost vůči iluzím a především odpovědnost.