Rozdrcená noha, 16 měsíců ticha. A policie? Prý jen „ne zcela přiléhavá“

Někdy není největším problémem justice to, že by stát neměl dostatek pravomocí. Problém nastává tehdy, když má policie před sebou zraněného člověka, krev, svědky, fotografie a popis násilného útoku – a přesto se trestní řízení nerozběhne. A ještě větší problém vzniká ve chvíli, kdy se po měsících ukáže, že skutek byl natolik závažný, že skončil obžalobou pro zločin těžkého ublížení na zdraví, ale instituce kontrolující původní postup nejsou schopny otevřeně říct jednoduchou větu: tady se stala chyba.

Příběh začíná v srpnu 2024. Žena se stane obětí násilného incidentu. Výsledek není odřenina, modřina ani několik dní pracovní neschopnosti. Utrpí otevřenou tříštivou zlomeninu kostí pravého bérce. Zranění je tak vážné, že vyžaduje hospitalizaci a operaci. Podle jejího svědků jí útočník ji napadl a  po pádu velkou silou dupl na nohu. Zranění je drastické, kost je viditelná. Existují svědecké informace, zdravotnická dokumentace a fotodokumentace následků.

Člověk by očekával jedinou samozřejmou otázku: nestal se tady závažný trestný čin?

Jenže právě tady začíná příběh, který by mohl sloužit jako učebnicová ukázka toho, jak se z vážného násilného skutku může stát administrativně mnohem méně dramatická záležitost. Případem se zabývá místní policejní oddělení v Dobrovici. Trestní věc se nerozběhne způsobem, který by odpovídal tomu, kam případ dospěje později. Skutek se dostává do přestupkové roviny.

A čas běží. Týdny. Měsíce. Více než rok.

Poškozená a lidé, kteří se její věcí zabývají, se však odmítají smířit s tím, že otevřená zlomenina po popisovaném úmyslném útoku má skončit jako věc mimo standardní trestní vyšetřování. Přicházejí podněty, žádosti o přezkoumání a otázky. Proč nebyla věc řádně prověřována jako možné závažné násilné jednání? Co policie věděla? Co udělala? Co neudělala? A především: proč?

Pak přichází obrat.

Do věci vstupuje na základě opakovaných podnětů zmocněnce státní zastupitelství. Případ se dostává k policejní kriminálce. Začínají další úkony, výslechy, opatřování odborných podkladů a znalecké posouzení. Dne 29. prosince 2025 jsou podle pozdějších procesních dokumentů zahájeny úkony trestního řízení. Od útoku tedy uplynulo více než šestnáct měsíců.

A najednou se ukazuje něco pozoruhodného. Případ, který původně nedospěl k odpovídajícímu trestnímu prověřování, začíná mít úplně jinou právní podobu. V květnu 2026 je proti podezřelému zahájeno trestní stíhání. A 24. července 2026 podává státní zástupce obžalobu. Nikoliv pro bagatelní delikt. Podle obžaloby má být jednání posouzeno jako zločin těžkého ublížení na zdraví a přečin výtržnictví.

Tady se nabízí otázka, kterou nelze umlčet žádným úřednickým slovníkem: „Jak je možné, že případ, který nakonec skončí obžalobou pro úmyslné těžké ublížení na zdraví, byl původně posunut do přestupkové roviny?“

A právě zde začíná druhá, možná ještě znepokojivější část příběhu.

Člověk by čekal, že kontrolní mechanismy začnou fungovat jako skalpel. Vezmou původní spis, sestaví časovou osu, zjistí, co policisté věděli první den, co věděli za týden, kdy získali zdravotnickou dokumentaci, jaké měli fotografie, co vypověděli svědci a proč z těchto informací nevyvodili potřebu trestního prověřování.

Místo toho přichází instituční ping-pong.

Věcí se zabývají policejní kontrolní struktury. Objevuje se Generální inspekce bezpečnostních sborů. Přichází odbor vnitřní kontroly. Do hry vstupují státní zastupitelství. Každá instituce má svůj díl kompetence, svůj spis, svoji formulaci a svoji představu o tom, proč právě určitá část problému patří někomu jinému.

A občan může začít získávat zvláštní pocit: stát je mimořádně schopný vysvětlit, kdo co nepřezkoumává, ale mnohem méně ochotný jednoznačně odpovědět, kdo tedy přezkoumal původní chybu a s jakým výsledkem.

Policejní vyrozumění dokonce pracovalo s formulací, že u kontrolních orgánů „zřejmě“ nebylo zjištěno pochybení. Slovo „zřejmě“ je v takové situaci fascinující. Kontrolní systém veřejné moci přece nesmí fungovat na principu domněnky. Buď bylo něco přezkoumáno a závada zjištěna nebyla, nebo přezkoumáno nebylo, případně výsledek není znám. „Zřejmě“ není výsledek kontroly. Je to mlha.

Nakonec přichází vyrozumění státního zastupitelství v Mladé Boleslavi. A v něm věta hodná samostatného místa v učebnici úředního eufemismu. Původní postup policie před zahájením trestního řízení byl prý „ne zcela přiléhavý“.

Ne zcela přiléhavý? Co to znamená?

Byl zákonný? Nebyl zákonný? Byla porušena povinnost policie provést potřebná šetření? Existovaly už tehdy skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin? Měly být úkony trestního řízení zahájeny dříve? Byla chyba napravena úplně? Mohlo šestnáct měsíců prodlení ovlivnit důkazy?

Nic z toho výraz „ne zcela přiléhavý“ nevysvětluje.

Představme si stejný slovník v jiných profesích. Chirurg operoval nesprávnou nohu, ale jeho postup byl „ne zcela přiléhavý“. Pilot přistál na jiné dráze, než měl, ale postup nebyl „zcela přiléhavý“. Účetní někam založil několik milionů, nicméně jeho práce vykazovala jistou „nepřiléhavost“. Zní to absurdně. U veřejné moci jsme si však na podobný jazyk téměř zvykli.

Ještě podivnější je argument, že ne každé pochybení policisty představuje trestný čin. Samozřejmě že nepředstavuje. Jenže kdo tvrdil opak?

To je odpověď na jinou otázku.

Otázka totiž zní: „Pochybila původně policie, nebo ne?“

Teprve pokud odpověď zní ano, můžeme řešit druhou otázku: „Jakou povahu pochybení mělo?“ Mohlo jít o odbornou chybu, procesní závadu, služební provinění, nezákonný postup, a teprve v krajním případě o podezření z trestného činu. Tvrdit, že nebyl prokázán trestný čin policisty, a tím obejít otázku zákonnosti jeho postupu, je logický úhybný manévr.

A právě zde vzniká podezření na institucionální krytí pochybení – nikoli nutně ve smyslu prokázané vědomé dohody, ale ve smyslu systému, v němž jedna instituce relativizuje postup druhé a jasná odpovědnost se postupně rozpouští mezi kompetencemi, vyrozuměními a eufemismy.

To je možná nebezpečnější než jednotlivá chyba policisty.

Policista může udělat chybu. Státní zástupce může udělat chybu. Kontrolor může něco přehlédnout. Demokratický právní stát se nepozná podle toho, že jeho úředníci nikdy nechybují. Pozná se podle toho, co udělá, když je chyba odhalena.

Přizná ji? Popíše ji? Zjistí její příčinu? Vyvodí odpovědnost? Přijme opatření, aby se neopakovala?

Nebo vytvoří několikastránkové vyrozumění, v němž se chyba postupně promění v cosi „ne zcela přiléhavého“?

Právě proto tento příběh nekončí podáním obžaloby. Trestní stíhání útočníka je jen jedna část problému. Druhou je odpovědnost státu za to, jak se případem zabýval od prvního dne.

Český trestní řád přitom policii dává dostatečné nástroje. Pokud existují poznatky nasvědčující spáchání trestného činu, má policie konat. Státní zástupce má zákonnost jejího postupu kontrolovat. Vyšší státní zastupitelství má vykonávat dohled nad nižším. Kontrolní orgány policie a GIBS mají své zákonem vymezené kompetence. Problém tedy není v absenci institucí. Máme jich dost.

Otázkou je, zda skutečně kontrolují jedna druhou, nebo zda se někdy kontrolní systém změní v řetěz vzájemného potvrzování, že vlastně není co řešit.

Tento případ má přitom jednu mimořádnou vlastnost: realita sama provedla test původního rozhodnutí. Na jednom konci příběhu stojí případ odložený do přestupkové roviny. Na druhém obžaloba pro zločin těžkého ublížení na zdraví.

Mezi nimi leží šestnáct měsíců, podněty, kontroly, GIBS, policejní vnitřní kontrola, státní zastupitelství, a nakonec ono téměř poetické sousloví: „ne zcela přiléhavý postup“.

Možná právě tato tři slova vystihují problém nejlépe.

Protože pokud otevřená tříštivá zlomenina, operace, fotografie zranění, svědecké informace, a popis úmyslného násilí nestačily k tomu, aby byl případ od počátku odpovídajícím způsobem prověřován, veřejnost má právo vědět proč.

Ne „zřejmě“.

Ne „ne zcela přiléhavě“.

Ale kdo rozhodl, na základě, čeho rozhodl, zda postupoval podle zákona a kdo za případnou chybu odpovídá.

Právní stát totiž nezačíná okamžikem, kdy se po šestnácti měsících podaří věc napravit.

Právní stát začíná schopností veřejné moci říct dvě obyčejná slova: „Pochybili jsme!“

Zdroje:

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zejména § 157, § 157a a § 158. Dostupné z: Trestní řád – zákon č. 141/1961 Sb.

Zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, zejména § 2 a § 12c–12d. Dostupné z: Zákon o státním zastupitelství č. 283/1993 Sb.

GENERÁLNÍ INSPEKCE BEZPEČNOSTNÍCH SBORŮ (2026). Generální inspekce bezpečnostních sborů – působnost a úkoly inspekce. Praha: Dostupné z: Oficiální stránky GIBS – působnost inspekce

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA (2025). Guide on Article 3 of the European Convention on Human Rights: Prohibition of Torture. Strasbourg: European Court of Human Rights. Dostupné z: ESLP – Guide on Article 3 of the Convention

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA (2026). S.T. v. the Czech Republic, no. 28273/23, judgment of 16 July 2026.  Strasbourg: European Court of Human Rights. Dostupné z: ESLP – S.T. proti České republice