Pohlednice z Transoxánie

Transoxánie, starořecký název pro dnešní Uzbekistán, byla dějištěm mnoha velkých historických zlomů. Její jméno znamená „země za řekou Oxos“, kterou dnes nazýváme Amudarja – řeka, jež po tisíciletí přinášela život oázám této pouštní oblasti a učinila z ní jedno z nejvýznamnějších center Hedvábné stezky. Právě zde vedl Alexandr Veliký některé ze svých nejtěžších tažení proti východoperskému národu Sogdů.

Boje skončily ve chvíli, kdy si Alexandr vzal za manželku sogdskou princeznu Roxanu – její jméno znamená ve starém íránském jazyce „Malá hvězda“. Tím získal Sogdy na svou stranu. Náš dnešní místní řidič, veselý muž, se také jmenuje Iskander – tedy Alexandr. Stejné jméno se v této zemi, kterou si Makedonci kdysi získávali na svou stranu, s hrdostí předává již třiadvacet století.

Sogdové zde žili dávno před Alexandrem, před Římem a více než dvě tisíciletí před obdobím západní dominance posledních staletí. Před zhruba 750 lety tudy prošli bratři Poloové. A dnes do tohoto starobylého a okouzlujícího kraje dorazila i naše malá karavana elektromobilů.

Přijeli jsme do samotného středu světa, jak jej vnímala antika i středověk. Tady se stýkaly cesty mezi Čínou a Persií, Indií a euroasijskými stepmi. Tudy putovalo hedvábí, papír, náboženství i číslice, kterými dodnes počítáme. Dnes se tento kraj znovu stává významným centrem cestovního ruchu, obchodu i kultury díky novému „střednímu koridoru“, který opět propojuje Evropu a Čínu.

Spojené státy během naší cesty oslavily 250. výročí svého vzniku. V Transoxánii je dvě stě padesát let pouhým okamžikem. Pociťuji hluboký smutek nad tím, jak se toto ještě velmi mladé americké impérium chová – jak útočí na starobylé civilizace, především na Íránce, národ, jehož státnost, poezie i věda sahají přibližně desetkrát hlouběji do minulosti než krátká historie samotných Spojených států. Jak víme, letošní americká válka proti Íránu, vedená spíše z momentálního popudu než z promyšlené strategie, nedopadla dobře.

Ve starobylých hradbách a dávných medresách Chivy se skrývá moudrost, kterou by si Washington měl znovu osvojit: velké a staré národy nelze zastrašit ani přinutit k podřízenosti. Je třeba jednat s nimi jako se sobě rovnými obchodními partnery. Mír – první cíl naší Cesty Marca Pola – začíná pokorou před důstojností druhých národů.

Vnitřní opevněné město Chivy, Itčan Kala, je nádherně zachovalým středověkým městem. Jeho hliněné hradby se za soumraku zbarvují do jantarových odstínů, nad nimi se tyčí minarety, medresy i mohutný tyrkysový pahýl nedokončeného minaretu Kalta Minor. Jsem tím místem naprosto okouzlen.

Přesto toto opevněné město není pouhým muzeem. Za jeho hradbami dodnes žijí přibližně dva tisíce obyvatel. Jejich děti chodí do školy uličkami, které tisíc let uhlazovali obchodníci a řemeslníci. Vrstva za vrstvou se zde na sebe skládají dějiny – chorézmské, perské, turkické, mongolské, timúrovské, uzbecké i ruské. A to všechno stále tvoří živou součást dnešního města. Právě v tom spočívá jeho zázrak: je to místo, které nese celou svou minulost dál, aniž by přestalo být skutečným domovem.

Tento kraj – pro staré Řeky Transoxánie, pro nás Uzbekistán – zůstává dodnes křižovatkou velkých civilizací, které se navzájem prolínaly, místo aby jedna druhou vytlačila.

Perský svět vtiskl této zemi poezii i mimořádné správní schopnosti. Řecký svět zde zanechal Iskandery i města, jako je dnešní Chudžand v Tádžikistánu, kdysi nazývaný Alexandrie Eschaté – Nejzazší Alexandrie. Turkické národy daly této oblasti uzbecký jazyk i významnou část dnešního obyvatelstva.

Působilo zde také křesťanství, zejména prostřednictvím nestoriánských církví, které kdysi lemovaly Hedvábnou stezku až do Číny. A v Buchaře, kam dnes míříme, se dosud zachovaly stopy dávné židovské komunity – bucharských Židů, kteří zde po tisíciletí žili, obchodovali, modlili se a zpívali. Všechny tyto civilizační nitky jsou dosud patrné v bohaté tkanině tohoto výjimečného regionu.

Po Buchaře – městě poutníků, učenců a světců – dorazíme do Samarkandu, klenotu Transoxánie.

Samarkand byl hlavním městem obrovské říše Timura, kterého Evropa zná jako Tamerlána – dobyvatele stejně krutého jako kterýkoli jiný v dějinách, ale zároveň zakladatele dynastie, která proměnila toto město v zářící centrum umění a vzdělanosti.

Nejvíce se však těším, že zde vzdám hold jeho vnukovi.

Ulug Beg – princ, sultán a především astronom – vybudoval na návrší nad Samarkandem jednu z největších hvězdáren předmoderního světa. Její obrovský sextant byl tak rozměrný, že jeho oblouk zasahoval hluboko do skalního podloží. Během sedmnácti let zde spolu se svými matematiky měřil nebeskou sféru s přesností, jaké tehdejší Evropa nedokázala dosáhnout.

Jejich velký hvězdný katalog Zīj-i Sultānī z roku 1437 nově určil polohy více než tisíce hvězd. Šlo o první katalog založený na nových pozorováních od dob Ptolemaia, tedy po třinácti stoletích, a jeho přesnost překonal až o sto padesát let později Tycho Brahe.

Ulug Beg určil délku roku i sklon zemské osy přesněji než hodnoty, které později používal Mikuláš Koperník. Jeho poznatky se navíc dostaly do Evropy – roku 1665 je v Oxfordu vydal Thomas Hyde a studovali je astronomové, například Johannes Hevelius. Přispěly tak k proudu astronomických pozorování, z něhož později vzešla koperníkovská revoluce i moderní astronomie.

Že právě timúrovský princ na návrší nad Hedvábnou stezkou pomohl osvětlit cestu vědcům, jako byli Johannes Kepler a Isaac Newton, je přesně tím druhem propojení, které chce naše Cesta Marca Pola oslavovat – dlouhodobou, trpělivou a bezhraniční spolupráci lidských myslí napříč státy, náboženstvími i jazyky.

Ze srdce Hedvábné stezky, s prachem Chivy na našich sandálech a s modrými kopulemi Samarkandu stále před námi, vám posíláme srdečné pozdravy a upřímné přání míru – jak starým, tak mladým národům.

Jeff a Sonia