Otevřený dopis kancléři Friedrichu Merzovi

Kancléři Merzi,

když jsem Vám před půl rokem psal otevřený dopis, vyzýval jsem Německo, aby vůči Rusku zvolilo cestu diplomacie namísto normalizace války. O šest měsíců později je situace v Evropě dramaticky horší. Evropa a Rusko se nebezpečně přibližují otevřenému válečnému střetu. A právě v tomto vývoji je, pane kancléři, Vaše odpovědnost mimořádná.

Žádný evropský lídr – ani v Paříži, ani ve Varšavě, ani v Římě – nezastává takové postavení jako Německo ani nedisponuje takovou mocí, jakou disponujete Vy osobně, abyste tuto katastrofu zastavil. Pokusíte se o mír?

Vy sám jste spolu s premiérkou Meloniovou a prezidentem Macronem v lednu 2026 vyzvali k obnovení vztahů Evropy s Ruskem a označili Rusko za „evropskou zemi“. Diplomacii jste však následně nerozvíjel. V situaci, kdy je v sázce budoucnost Evropy, jde o mimořádné selhání politického vedení.

Pokusil jste se během svého působení ve funkci kancléře o jediný skutečně podstatný rozhovor s prezidentem Putinem? Pokusil se Váš ministr zahraničí o jediný skutečně podstatný rozhovor s ministrem Lavrovem? O skutečné rozhovory – takové, které kdysi ukončily studenou válku?

Odpověď, pokud vycházíme z veřejně dostupných informací, zní: ne. Ani jednou. A rozhodně ne proto, že by chybělo vědomí naléhavosti situace.

Poslední dny přinesly nebezpečnou eskalaci, která by měla znepokojit každého Evropana. Obě hlavní města jsou nyní vystavena soustavným útokům: ukrajinské dálkové drony zasáhly hluboko Moskvu, včetně civilních objektů; ruské raketové a dronové útoky na Kyjev výrazně zesílily.

Ukrajinské drony pronikly do vzdušného prostoru pobaltských států, čímž vznikla bezprostřední hrozba incidentu, který by mohl Evropu přímo vtáhnout do války. Hrůzný ukrajinský útok na chlapeckou školu v Luhansku dále oslabil poslední zbytky zdrženlivosti.

A 25. května ministr zahraničí Sergej Lavrov na pokyn prezidenta Putina formálně informoval amerického ministra zahraničí, že ruské ozbrojené síly nyní zahajují „systematické a trvalé údery“ proti objektům a rozhodovacím centrům v Kyjevě. Ruské ministerstvo zahraničí současně doporučilo Spojeným státům a dalším zemím, aby „zajistily evakuaci svého diplomatického personálu a dalších občanů z hlavního města Ukrajiny“.

Toto sdělení je předzvěstí významné eskalace. Diplomacie je nyní naléhavější než kdykoli předtím.

Cestou k obraně Ukrajiny není pokračující krveprolití, ale mír za podmínek přijatelných pro všechny strany. Místo toho čelíme další eskalaci, většímu počtu mrtvých, větším škodám a reálné možnosti, že se válka rozšíří za hranice Ukrajiny.

Tím, že voláte po stále větších dodávkách zbraní, po stále vyšší schopnosti vést válku a po stále hlasitějších projevech „odhodlání“, a tím, že vysíláte signál, že se Německo připravuje na válku místo toho, aby usilovalo o její ukončení, jste dopustil, aby se Berlín stal urychlovačem evropské války, nikoli její brzdou.

Odpovědnost Německa: šest konkrétních bodů

Německo nese za současnou situaci hlubokou odpovědnost. Než bude možné německou politiku nasměrovat zpět k míru, je třeba se poctivě vyrovnat s dosavadní bilancí.

Níže uvádím šest závažných selhání německé zahraniční politiky vůči Rusku od znovusjednocení Německa v roce 1990.

Za prvé – smlouva 2+4 a rozšiřování NATO na východ

Dne 12. září 1990 Německo v Moskvě podepsalo Smlouvu o konečném uspořádání ve vztahu k Německu, známou jako smlouva 2+4, která završila německé sjednocení.

Tato dohoda byla možná proto, že Michail Gorbačov obdržel slavnostní ujištění od Hanse-Dietricha Genschera, Helmuta Kohla, Jamese Bakera a dalších západních představitelů, že NATO se nebude rozšiřovat na východ.

Odtajněné dokumenty, včetně dnes veřejně dostupných záznamů shromážděných Národním bezpečnostním archivem Univerzity George Washingtona, jsou podle autora jednoznačné: tato ujištění byla skutečně poskytnuta a tehdy byla chápána jako závazek přesahující území bývalé NDR až do východní Evropy. Tato ujištění byla opakovaně potvrzována v letech 1990 a 1991.

Smlouva 2+4 omezuje rozmístění jednotek NATO na území bývalé NDR a připomíná principy Helsinského závěrečného aktu, podle nichž bezpečnost jedné země nesmí být budována na úkor jiné.

Opravdu si někdo myslí, že Sovětskému svazu vadily západní jednotky na území bývalé NDR, ale bylo mu lhostejné rozmístění armád NATO ve Varšavě, Vilniusu či Kyjevě? Samozřejmě že ne.

Otázka rozšiřování NATO byla projednávána podrobně a Německo sovětskému vedení poskytlo výslovná ujištění, že k rozšiřování na východ nedojde. Později však byla tato ujištění porušena.

Německo bylo hlavním příjemcem výhod plynoucích z těchto slibů, které představovaly protihodnotu za znovusjednocení země. Přesto již od roku 1993 začali němečtí představitelé podporovat jejich porušování.

Za druhé – svědectví kancléřky Merkelové

Angela Merkelová ve svých pamětech s pozoruhodnou otevřeností píše, že si již během summitu NATO v Bukurešti v roce 2008 uvědomovala, že pozvání Ukrajiny a Gruzie do NATO by Rusko vnímalo prakticky jako vyhlášení války.

Znala ruskou červenou linii. Přesto ustoupila americkému tlaku a přijala kompromisní formulaci, že Ukrajina a Gruzie se „stanou“ členy NATO.

Právě tato jediná věta podle autora odstartovala události vedoucí ke katastrofám let 2014 a 2022.

Za třetí – porušení dohody z 21. února 2014

Dne 21. února 2014 v Kyjevě zprostředkoval tehdejší německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier spolu s francouzskými a polskými partnery dohodu mezi prezidentem Janukovyčem a opozicí.

Dohoda předpokládala návrat k ústavě z roku 2004, vytvoření vlády národní jednoty a předčasné prezidentské volby.

Prezident Putin byl informován a dohodu potvrdil.

Šlo o významný diplomatický úspěch dosažený za mimořádně napjatých okolností. Přesto byl Janukovyč během následujících čtyřiadvaceti hodin násilně svržen.

Německo netrvalo na dodržení dohody, kterou samo garantovalo. Naopak podpořilo novou vládu, jako by žádná dohoda nikdy neexistovala.

Podle autora právě tehdy Moskva dospěla k závěru, že západním podpisům nelze věřit.

Za čtvrté – Minsk II

V únoru 2015 kancléřka Merkelová osobně vyjednala dohodu Minsk II a Německo se zavázalo k její podpoře.

Klíčové politické ustanovení – autonomie Donbasu v rámci suverénní Ukrajiny – však nebylo během následujících sedmi let realizováno.

Německo podle autora nevyvíjelo na Kyjev dostatečný tlak, aby závazek splnil. Merkelová později uvedla, že dohoda posloužila k získání času na vyzbrojení Ukrajiny. Totéž řekl i François Hollande.

Z pohledu Moskvy to znamenalo další potvrzení, že západní závazky nejsou míněny vážně.

Za páté – Nord Stream

Dne 7. února 2022 prohlásil prezident Biden v Bílém domě za přítomnosti kancléře Scholze:

„Pokud Rusko napadne Ukrajinu, Nord Stream 2 skončí. Ukončíme jej.“

Na otázku, jak toho dosáhne, odpověděl:

„Slibuji vám, že to dokážeme.“

Sedm měsíců poté byly plynovody zničeny sabotáží v Baltském moři.

Podle autora dostupné důkazy – investigativní práce novinářů, vyšetřování německé prokuratury i vyjádření bývalých představitelů – směřují k závěru, že šlo o společnou ukrajinsko-americkou operaci.

Německá vláda o tom podle něj dlouhodobě ví, přesto dovolila, aby vina byla přisuzována Rusku.

Za šesté – istanbulská dohoda z dubna 2022

Jen několik týdnů po ruské invazi se ruští a ukrajinští vyjednavači v Istanbulu přiblížili mírové dohodě.

Její součástí byla neutralita Ukrajiny mimo NATO, mezinárodní bezpečnostní garance, limity ozbrojených sil a postupné řešení otázek Donbasu a Krymu.

Podle autora byla dohoda jen několik dní od podpisu.

Bývalý izraelský premiér Naftali Bennett, který působil jako prostředník, veřejně uvedl, že dohoda byla na dosah a že Spojené státy a Velká Británie její uzavření zablokovaly.

Mise Borise Johnsona do Kyjeva v dubnu 2022 je podle autora veřejně zdokumentována.

Druhá katastrofa: hospodářská sebedestrukce Německa

Vaší první starostí musí být mír. Včerejší sdělení z Moskvy ukazuje, jak pozdě už je.

Vedle toho se však odehrává druhá katastrofa: vědomé ničení německé ekonomiky, v němž je Berlín zároveň pachatelem i obětí.

Německá průmyslová ekonomika byla vystavěna na obchodních vztazích s Ruskem.

Zničení Nord Streamu a následné přerušení hospodářských vazeb přimělo Německo nakupovat zemní plyn ze Spojených států za ceny několikanásobně vyšší, než byly ceny ruského potrubního plynu.

To je podle autora průmyslová sebevražda.

Chemický průmysl, hutnictví, sklářství i další energeticky náročná odvětví postupně ztrácejí konkurenceschopnost. Kvalifikovaná pracovní místa odcházejí do zahraničí.

Němečtí daňoví poplatníci a spotřebitelé současně převádějí obrovské bohatství k americkým producentům plynu.

K tomu se přidává plán masivního zbrojení v řádu stovek miliard eur během příští dekády.

Podle autora jde o zásadně chybné využití národních zdrojů.

Skutečnou výzvou Německa není válka, ale konkurenceschopnost v digitálním věku.

Každé euro vynaložené na tanky, rakety a dělostřeleckou munici je eurem, které není investováno do umělé inteligence, polovodičů, energetické infrastruktury a digitálních sítí.

Tvrdá realita podle autora spočívá v tom, že žádná zbraň neposkytne bezpečnost, kterou by nebylo možné získat diplomacií za zlomek nákladů.

Má výzva

Pane kancléři,

více než na kterémkoli jiném evropském lídrovi závisí právě na Vás, zda Evropa sklouzne do všeobecné války, nebo se vrátí k jednacímu stolu a k hospodářskému rozumu.

Je velmi pozdě.

Prosím, zahajte dialog s prezidentem Putinem.

Prosím, vyšlete svého ministra zahraničí do Moskvy nebo pozvěte ruského ministra zahraničí do Berlína.

Prosím, obnovte kanály Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, které Německo nechalo postupně ochabnout.

Prosím, vyzvěte Kyjev, aby ukončil útoky na civilní cíle.

Především však německé veřejnosti řekněte pravdu: že vyjednaný mír založený na neutralitě Ukrajiny představuje realistickou cestu z katastrofy a že obnovení normálních hospodářských vztahů s Ruskem je realistickou cestou z průmyslového úpadku Německa.

Podmínky přijatelné dohody jsou podle autora zřejmé:

• bojové operace by skončily na linii příměří,

• všechny strany by se vzdaly budoucího použití síly při řešení hraničních sporů,

• Ukrajina by obnovila svou neutralitu,

• NATO by se trvale vzdalo dalšího rozšiřování na východ.

Evropa a Rusko by obnovily hospodářské vztahy a ukončily válečnickou rétoriku.

OBSE by se opět stala hlavním fórem evropské bezpečnosti založené na principu nedělitelné bezpečnosti, nikoli na vojenských blocích rozdělujících Evropu.

Současně by Německo mohlo nasměrovat své zdroje do investic do digitalizace, umělé inteligence, polovodičů a energetiky – tedy do oblastí, na nichž závisí jeho budoucí prosperita.

Historie zaznamená, co v příštích týdnech uděláte – i to, co neuděláte.

Stejně tak německá veřejnost.

Stejně tak národy Ruska, Ukrajiny i celé Evropy.

Je čas na diplomacii, pane kancléři.

Volba je na Vás.

S úctou,

Jeffrey D. Sachs

Text byl v originále publikován na webu https://www.jeffsachs.org/newspaper-articles/sj32jtl6876pd8aaeb23y7pzxbyrrp a https://urldefense.com/v3/__https://www.berliner-zeitung.de/article/jeffrey-sachs-an-open-letter-to-chancellor-friedrich-merz-10038768__;!!BDUfV1Et5lrpZQ!SxyhpJ4IHGph38ojXxMMTAVGZTCJ4xtwLkn4WEKPz6DJnrxU0j3qEJqKvQSry94-Hang83sb5ETrsV4jOJxjrwM7TM83$

Pro Verox.cz byl přeložen se souhlasem profesora Sachse.