Nejnebezpečnější vězení je to, které nevidíme

Mezi Čechy se šíří úzkost a jako druhá strana mince agresivita. Jde o reakci na zdánlivě neřešitelné situace. Ať osobní, nebo celé společnosti. Vzrůstá poptávka po jednoduchém řešení problémů, jejichž struktuře lidé často nerozumějí. Je možná otázkou času, kdy u nás vyroste radikální politický fašismus jako odpověď na úpadek státu, rozpad společenského konsensu a pocity bezvýchodnosti a bezmoci u velké části populace.

Některé problémy, jako například kvalita českých politických elit, jsou objektivní. Jiné mohou být produktem kolektivních emocí, často vyvolaných politickou propagandou a cílenými kampaněmi. A téměř žádný z problémů, jimž dnes čelíme, není nevyhnutelný a fatální, nemluvě o způsobech jejich řešení. Jen je třeba, abychom o nich začali přemýšlet „out of the box“, resp. abychom o situaci, v níž se jako jednotlivci nebo společenství nacházíme, kriticky přemýšleli. Máme jednu výhodu. Evropa nepředstavuje jen úpadkovou kulturu progresivistických ideologií a bruselské byrokracie. Především jsme zdědili bohatou myšlenkovou tradici zakořeněnou již v antice.

Spolu se Sokratem si proto řekněme: „Vím, že nic nevím.“ Právě tento velký řecký filosof systematicky rozbíjel samozřejmosti. Věděl, že je třeba myslet kriticky a zpochybnit to, co tzv. „všichni vědí“. V novověku na něj navazoval třeba René Descartes s mottem: odlož všechny předpoklady a začni od nuly. Nebo Francis Bacon, popisující klamy mysli jako „boxy“, které zkreslují myšlení. Objevili se i kritici rámců samotných. Immanuel Kant poukázal na to, že mysl má apriorní struktury (prostor, čas, kategorie). Dochází tedy k paradoxu: „box“ je částečně neodstranitelný, ale přesto ho můžeme reflektovat. Friedrich Nietzsche tvrdil, že neexistují fakta, jen interpretace. Ve 20. století přišli Ludwig Wittgenstein a Michel Foucault. Pro jednoho je hranice jazyka hranicí světa a out-of-the-box znamená změnu jazykové hry. Pro druhého je out-of-the-box odhalení skrytých struktur. A nesmíme zapomenout na představitele kreativního myšlení (aplikovaná filosofie/psychologie) Edwarda de Bono nebo Arthura Koestlera. Pojmy jako lateral thinking (systematické „boční“ skoky mimo logickou linii) nebo bisociace (spojení dvou nesouvisejících rámců jako zdroj nového nápadu) nám pomáhají pochopit potenciál odvážného přemýšlení mimo stereotyp.

Albert Einstein: „Problém nelze vyřešit na stejné úrovni myšlení, na které vznikl.“

Marcel Proust: „Skutečná cesta objevování nespočívá v hledání nových krajin, ale v novém pohledu.“

Má to však jeden háček. Přemýšlení „out of the box“ není bez nákladů. Pokud se občan rozhodne vzepřít mainstreamu, musí být připraven nést náklady za tuto odchylku. Odvaha je proto nezbytnou podmínkou pro překročení běžného rámce. Hrozí sociální riziko. Nové myšlenky porušují normy a hrozí za ně sankce, od zesměšnění přes izolaci po kriminalizaci. Dále platí, že pokud se opouští osvědčená heuristika, člověk je vystaven vyšší pravděpodobnosti omylu. A tyto nezbytné omyly a slepé uličky vedou opět k očernění principu samotného. Nezanedbatelné je i existenciální riziko. Důsledné pochybování o stereotypních „pravdách“ vede často ke zpochybnění vlastních přesvědčení a narušení osobní identity. U Sokrata je to doslova: zpochybňování vedlo k zásadnímu konfliktu s polis. Ovšem bez ochoty nést tyto náklady zůstává většina lidí uvízlých v onom omezeném a zdánlivě bezvýchodném „boxu“.

Objevuje se otázka, zda lidé nejsou jen líní a nechtějí se dívat na svět s otevřenýma očima z čisté pohodlnosti. Pohodlnost však není jen lenost, hluboce souvisí s lidskou psychikou. Je to soubor adaptivních mechanismů. Mozek standardně minimalizuje námahu a drží se zavedených schémat (kognitivní ekonomie), lidé preferují známé věci a situace (status quo bias) a v neposlední řadě funguje sociální konformita – normální člověk usiluje, často třeba podvědomě, o sladění s okolím. Pohodlnost tak udržuje „box“ funkční a stabilní, funguje jako obranný mechanismus, nikoli neutrální preference. Odvaha otevírá dveře, pohodlnost je zavírá. Pokud chceme z „boxu“ vystoupit, musíme překonat sami sebe, svůj strach. (Immanuel Kant spojoval osvícenství s „Sapere aude“ – odvahou používat vlastní rozum.)

Pokud chceme překonat zdánlivou bezvýchodnost situace, v níž se nachází Česká republika, a přemýšlet mimo „box“, musíme se vyvarovat dvou nebezpečných pastí. První z nich je zdání nevyhnutelnosti. Jako téma se objevuje napříč staletími pod různými názvy: determinismus, fatalismus, historismus, strukturální nutnost. Zanechalo hlubokou stopu v tom, jak generace Evropanů vnímají svět, v němž žijí. U Marka Aurelia je svět determinován racionálním řádem. Zdání nevyhnutelnosti tak není iluze, ale správné pochopení nutnosti. Podle Barucha Spinozy vše plyne z nutnosti božské substance. Svoboda je pochopením nutnosti. Pro Hegela mají dějiny vnitřní logiku vývoje ducha. Události se zpětně jeví jako nutné a nutnost je často rozpoznána až retrospektivně. A pak je tu samozřejmě Marx.

Jenže stejně mohutná je v naší tradici kritika této myšlenkové pasti. Karl Popper kritizoval „historicismus“, iluzi, že dějiny mají předvídatelný zákonitý směr, jak hlásal Hegel nebo Marx. A existencialisté Jean-Paul Sartre či Hannah Arendtová zdání nevyhnutelnosti doslova rozmetali. Svět není nutný, ale kontingentní. Neexistuje žádná předem daná nutnost. Politické a historické procesy jsou přerušitelné. Zdání nevyhnutelnosti je podle nich často špatná interpretace svobody a nahodilosti.

Bohužel, i dnes „zdání nevyhnutelnosti“ zůstává v politické propagandě jedním z klíčových nástrojů. Nejde jen o interpretaci minulosti, ale o aktivní konstrukci toho, že určitý stav věcí musel vzniknout a musí pokračovat.

Říká se tomu retrospektivní teleologie – „tak to vždycky směřovalo“. Vybere se výsledek (např. aliance, konflikt, rozpad říše) a historie se přeuspořádá jako lineární směřování k němu. Současný stav pak vypadá jako „logický konec dějin“. To je přesně mechanismus, který popisoval Karl Popper při kritice historicismu: zpětné čtení dějin jako zákonité trajektorie.

Další účinnou propagandistickou technikou je selektivní kauzalita – výběr „nutných“ událostí. Zvýrazní se několik klíčových momentů a ignorují se alternativní větve (zmařené dohody, náhody, chyby jednotlivců). Historie vypadá jako řetěz nutných kroků, přitom ve skutečnosti jde o kontrolovaný výběr příčin, ne úplný kauzální model.

Oblíbeným nástrojem propagandistů je také naturalizace vztahů. Používají se termíny jako „tradiční či přirozené spojenectví“, „historická rivalita“ nebo „věčný konflikt“. Vztah se tím přesune z politické variability do kategorie přírodního faktu. To je klíčový ideologický trik. Politika se maskuje jako geografie nebo biologie dějin.

Lidská paměť i propaganda také pracují s redukcí. Komplexní vztah přetvářejí v jednoduchý příběh a mnoho proměnných v jeden motiv. Ať už je tím motivem „ohrožení“, „osvobození“ nebo „historická křivda“. Tím vzniká dojem, že vztahy nejsou výsledkem rozhodnutí, ale (nevyhnutelným) stavem světa. Geopolitika zpětně racionalizuje nevynucené kroky. Po vzniku určité konfigurace (aliance, válka, blok) se následně konstruuje historie, která ji „ospravedlňuje“. Tento mechanismus je blízký tomu, co v psychologii popisuje Daniel Kahneman jako hindsight bias na kolektivní úrovni.

Některé systémy jdou dokonce dál než jen na úroveň poutavého příběhu. Tvrdí lidem, že vztahy jsou určeny „strukturou“ – geopolitickou, civilizační nebo ekonomickou. Tady se „nevyhnutelnost“ už netváří jako historie, ale dokonce jako systémová nutnost.

Zdání nevyhnutelnosti má jasnou politickou funkci. Eliminuje představu alternativ, zmenšuje prostor pro odpor („stejně to tak musí být“) a legitimizuje současné uspořádání jako „historicky správné“. To je důvod, proč se tak často používá při odůvodnění aliancí („přirozený partner“), konfliktů („věčný nepřítel“) nebo při integracích a rozpadech států.

Typická propagandistická konstrukce vypadá takto: „vždy jsme byli odlišní“ – „konflikty jsou staleté“ – „pokud existuje mír, je výjimkou“ – „současný stav je přirozený“. Přitom jde v každém kroku o interpretaci, ne nutnost. V České republice jde snad o nejrozšířenější model ovlivňování veřejného mínění, který se na občany valí ze všech stran. Používá se pro vysvětlení konfliktu na Ukrajině, postavení České republiky v Evropě nebo pro vysvětlení našich vztahů s jinými zeměmi, počínaje USA a konče Ruskem. Přitom jde o iluzi: to, co je, vypadá jako to, co muselo být.

Na vnímání členství České republiky v NATO se dá velmi přesně ukázat, jak vzniká „zdání nevyhnutelnosti“. Můžeme u něj vidět tři hlavní vrstvy: retrospektivní historický příběh, bezpečnostní argument a civilizační rámování. Retrospektivním historickým narativem, který jsme zvlášť silně vnímali po roce 1989, byl „návrat na Západ“. V českém veřejném prostoru se stabilizoval silný příběh o meziválečném Československu jako demokracii západního typu, o letech 1948–1989 jako „odchylce“ (okupace/nesvoboda) a následném návratu do přirozeného prostoru. V tomto rámování se vstup do NATO jevil jako logické dokončení přerušené historické trajektorie. Tento příběh však zcela ignoruje alternativní geopolitické možnosti po roce 1989, například neutralitu nebo jinou bezpečnostní architekturu v Evropě.

Bezpečnostní argument akcentoval rozpad SSSR, kdy vstup ČR do NATO měl být „nevyhnutelný“. Podle této interpretace rozpad Sovětského svazu vytvořil bezpečnostní vakuum a nejistotu ve střední Evropě a NATO mohlo fungovat jako jediná realistická garance naší bezpečnosti. Vytvořil se dojem, že členství ČR v NATO nebylo politickou volbou, ale reakcí na objektivní tlak prostředí. Tady zafungovala klasická iluze nutnosti, tedy redukovaná množina viditelných alternativ. Ve skutečnosti existovaly i jiné koncepty evropské bezpečnosti.

A nesmíme zapomenout na chytlavý civilizační rámec „patříme na Západ“. Západ byl zejména v 90. letech synonymem pro demokracii, stabilitu a prosperitu. Naopak Východ představoval nestabilitu a autoritářství. Tento rámec převádí NATO z politické vojensko-bezpečnostní aliance na faktor civilizační identity. Tím se vytvořil dojem, že členství v NATO není volba, ale návrat k přirozenému civilizačnímu stavu. To je typická naturalizace politického rozhodnutí.

Například Václav Havel často rámoval integraci do západních struktur jako morální a civilizační orientaci nebo návrat do Evropy. Tím se geopolitické rozhodnutí posunulo z oblasti strategie do oblasti identity a nevyhnutelnosti. Dokonce i u Václava Klause, který jinak zdůrazňoval spíše pragmatickou dimenzi, se NATO postupně stabilizovalo jako jediná realistická varianta. Až na výjimky žije dnes v této iluzi nevyhnutelného naprostá většina českých politických elit. Přitom celý argumentační řetězec vznikl až zpětně. Ještě v 90. letech existovaly silné debaty o neutralitě našeho státu, část elit preferovala „most mezi Východem a Západem“ a bezpečnostní architektura Evropy se nezdála být uzavřená. Aby vzniklo zdání nevyhnutelnosti, musela se oslabit alternativa neutrality (finsko-rakouský model jako možnost), varianta „panevropské bezpečnosti“, představa dlouhodobě flexibilní geopolitiky i skutečnost, že NATO se po roce 1990 také redefinovalo, nebylo statické „řešení“, ale proměňující se organizace. Politická volba našeho členství v NATO byla zpětně přeformulována jako historická nutnost. Neutralita se redukovala na „nerealistickou iluzi“, jiné modely bezpečnosti vymizely z historické paměti a vznikl dojem jediného možného vývoje. Pomyslnou korunu tomu nasadila, za jiných okolností absurdní, volba armádního generála Pavla do funkce prezidenta republiky. Proto dnes pro většinu českých politiků není možné reagovat rozumně na vydírání týkající se nákladů na zbrojení v rámci NATO a na výhrůžky prezidenta Trumpa, že Spojené státy z NATO vystoupí. Museli by totiž nejdřív vystoupit z „boxu“ iluze nevyhnutelnosti našeho členství v NATO. Pak by teprve mohli uvažovat o reálných možnostech a logických řešeních:

Členství ČR v NATO není odměna nebo důvod k vděčnosti, každý ze členů získává a zároveň dává v rámci aliance rovnoprávných států.

Členství v NATO má pro ČR smysl jedině tehdy, pokud výhody převyšují náklady. Není důvodem pro to, aby se cizí země vměšovaly do vnitřní politiky naší země. Odchod ČR z NATO nebo opuštění jeho vojenských struktur není tabu. Stejně jako není tabu česká neutralita.

Není v českém národním zájmu, aby NATO bylo nástrojem politické, vojenské a ekonomické dominance USA a zdrojem konfliktů v různých regionech.

Pokud si USA přejí opustit NATO, mohou to udělat jako každý jiný člen. Aliance tento krok překoná.

V národním zájmu ČR není zneužívání „hodnotové politiky“ nebo otázky dodržování lidských práv jako nástroje pro rozdmychávání konfliktů s jinými zeměmi. Česká republika není velmoc a musí vyřešit řadu zásadních vnitřních problémů. V této situaci nemůže poučovat druhé o tom, jak mají lépe spravovat své vnitřní věci.

ČR nemá žádné „přirozené“ nepřátele ani přátele. Může budovat mírové, korektní a vzájemně výhodné vztahy na všechny světové strany. Zároveň musí bez výjimky trvat na dodržování mezinárodního práva, protože je zásadně spojeno s mírem a bezpečností ve střední Evropě.

Druhou pastí, které se musíme vyvarovat, pokud chceme přemýšlet mimo „box“, je falšování vlastní historie. To v politické propagandě obvykle nefunguje jako jednoduché lhaní. Je to spíš systematická úprava výběru, kontextu a interpretace. Jak se vytváří zkreslený historický obraz, v němž se tak dobře daří zdání nevyhnutelného?

Nejzákladnější metoda je tzv. cherry-picking, tedy selektivní paměť. Vyberou se jen události podporující požadovaný závěr, nepohodlné epizody se ignorují nebo minimalizují. Výsledný obraz historie působí jednoznačně, i když ve skutečnosti byla konfliktní a pluralitní. Minulost se také často přepisuje jako cesta k současnosti. Vzpomeňte si na to, až uslyšíte „vždy jsme směřovali k tomu“ nebo „tohle byl přirozený vývoj“. Tím se z dějin stává lineární příběh bez alternativ, místo otevřeného procesu. Politická rozhodnutí se naturalizují, popisují se jako historické nebo přirozené. Případně se zneužívá tzv. moral framing. Mizí historická ambivalence a současnost i minulost se reinterpretuje podle “naší strany”, která je synonymem pro obranu, civilizaci, kulturu a svobodu. Proti “druhé straně” jako obrazu agrese, barbarství, destrukce. Přijde Vám to primitivní? Stačí si připomenout pojetí Rusko-ukrajinského konfliktu v českém veřejném prostoru.

S tím se pojí vytrhávání událostí z dobového kontextu. Rozhodnutí se posuzují dnešní optikou, opomíjí se některá fakta, ignorují se vybraná omezení (informace, geopolitika, ekonomika). Několik ikonických událostí se naopak nafoukne: bitvy, smlouvy, zlomové roky, aby se zbytek historie zploštil. To vytváří iluzi, že dějiny jsou série jasných bodů, ne kontinuum. Systematicky se vynechává otázka, co mohlo být jinak? Historickým postavám se přisuzují moderní motivy nebo se zjednodušují komplexní rozhodnutí, např. pragmatická rozhodnutí se zpětně mění na ideologická. Mizí nuance: historie má méně aktérů, ale jasnější morální strukturu. Dochází ke zneužití jazyka. Jde o nenápadný, přitom však silný  nástroj. Změna pojmů mění samotnou interpretaci reality: „okupace“ vs. „osvobození“, „revoluce“ vs. „puč“, „obrana“ vs. „agrese“. Historie se uzavírá do stabilního příběhu a alternativní interpretace jsou označeny jako nepřijatelné. A v krajním případě jsou kriminalizovány. Tím se vytváří monopol na výklad minulosti.

Podívejme se na systematické snižování zásluh Rudé armády a československých vojáků o osvobození vlasti v roce 1945. Jako bizarní divadlo, připomínající velebení Sovětského svazu před rokem 1989, působilo v tomto týdnu zahájení oslav 81. výročí konce druhé světové války v centru Prahy. Hlavním bodem programu byl příjezd kolony historických vojenských vozidel k budově velvyslanectví USA a projev amerického velvyslance Nicholase Merricka. Ulice lemované školními dětmi a les amerických, nikoliv českých vlaječek. Ta drobnost, že vojska USA do Prahy v roce 1945 nikdy nedošla a hlavní město neosvobodila organizátorům této show jistě neunikla. Cíleně a bez nejmenších skrupulí ji překryli.

Chovají se podobně jako Sudetoněmecké krajanské sdružení, když potlačuje historickou paměť a vzývá tzv. smíření a dialog. A nenápadně falšuje historii prostřednictvím morální univerzalizace. Zní to vznešeně: utrpení je sdílené na všech stranách a minulost nemá být „konkurencí obětí“. Dochází k pozvolné depolitizaci historie, události 20. století (vyhnání, válka, odsun) se oddělují od současné politiky a důraz se klade na „dnešní vztahy“. Z minulosti se stává uzavřená a vlastně nezajímavá kapitola. Ve vztahu mezi Čechy a Němci se z historické křivdy stává sdílená zkušenost, přičemž politická dimenze je potlačena ve prospěch osobních příběhů. Dochází ke skrytému převedení dějin do etiky. Historický konflikt, s jeho příčinami, průběhem a důsledky, se překládá do morální roviny tzv. smíření. Tím ovšem dochází k velmi podstatnému posunu. Z kauzální analýzy (co se stalo a proč) se odsun Němců z poválečné republiky posouvá do do normativního rámce (jak bychom se měli chovat dnes). Tím se dostáváme k jádru otázky a k falzifikaci české historie. Komplexní historické rozdíly mezi rolí aktérů, strukturou moci a kontextem války a poválečného uspořádání se v diskurzu údajného „smíření“ zplošťují do symetrického obrazu utrpení. Namísto: „co vedlo k čemu“, se prosazuje „jak spolu dnes žijeme s minulostí“. „Smíření“ často funguje jako konečný rámec interpretace, který nahrazuje další spor o význam dějin. Oprávněná historická diskuse se překlápí do umělého morálního konsenzu. “Smíření” působí jako nástroj politické normalizace (stabilizuje vztahy, umožňuje kooperaci, snižuje konfliktní paměť). Zároveň ale deformuje vnímání historie, protože oslabuje analýzu příčin konfliktu, zakrývá asymetrii (moc, rozhodnutí, odpovědnost) a vytváří dojem morální ekvivalence. Přesně v duchu popsaných technik propagandistického přepisování historie.

Argument „smíření“ slouží landsmanšaftu jako nástroj, který mění způsob, jak se historie vůbec smí interpretovat. Jeho efekt není primárně v tom, co říká o minulosti, ale v tom, že posouvá důraz z vysvětlení na ukončení sporu, redukuje otevřenost historické debaty a nahrazuje kauzalitu morální kompatibilitou. Je třeba pochopit, že aktivity typu Paměť národa a iniciativy kolem Sudetoněmecké krajanské sdružení vycházejí z částečně překrývajícího se rámce, kdy se historický konflikt transformuje do jazyka paměti a smíření. Obě strany (a další aktéři těchto projektů) pracují s tím, že minulost není jen předmět sporu, ale materiál pro zpracování příběhů. Cílem není až tak vyhrát interpretaci, ale stabilizovat vztah k minulosti prostřednictvím převedení historických dějů do etiky.

Když se v takových projektech objeví jazyk „smíření“, funguje jako depolitizující faktor: historický konflikt (vysídlení, válka, poválečné uspořádání) se překládá do roviny mezilidské zkušenosti. Různé historické role se přibližují v rovině utrpení, s důrazem na „sdílenou bolest“. Cíl je už dále minulost neotevírat konfliktně. To ale zásadně relativizuje příčiny a následky, a v konečném důsledku to otevírá cestu k revizi těchto následků, jako nástroje “smíření”. Včetně majetkových transferů. Jakmile se politické a strukturální příčiny konfliktu přesouvají do pozadí a vzniká dojem „ekvivalentního utrpení“ bez historického kontextu, je pouze krok k “rehabilitaci” těch, kdo byli “postiženi”. Příběhy obětí nacistického běsnění v Kounicových kolejích v době okupace mají najednou zdánlivě stejný rozměr jako popravy nebo vraždy v době odsunu.

Problémy naší země nevyřešíme, pokud nenajdeme odvahu uvažovat mimo box, budeme pohodlní a spokojíme se s iluzí nevyhnutelného. Pokud si necháme vzít vlastní historii a identitu. Každý z nás může udělat malý pozitivní krok. Třeba když se nebudeme bát přemýšlet o fungování NATO a našich spojeneckých vazbách. Nebo když si připomeneme, kdo skutečně osvobodil naši vlast. A také když odmítneme sudetoněmecký sraz na brněnském výstavišti a hrátky s tzv. smířením. Smířit by se měli členové sudetoněmeckého sdružení a jejich čeští fanoušci především sami se sebou a s výsledky války, kterou jejich předkové pomohli rozpoutat.