Nejdřív umlčet důkazy, pak zamítnout žalobu? Nymburská justice budí děs

Česká justice se ráda zaklíná nezávislostí a právem. Bez nezávislých soudů není právní stát. Jenže nezávislost není licence k procesní libovůli a talár není ochranný plášť proti kritice. Soudce není majitel soudní síně, ale vykonavatel veřejné moci. Má rozhodovat podle zákona, na základě důkazů a za podmínek, v nichž obě strany dostanou skutečnou možnost svou věc přednést.

A především: soudní ochrana není laskavost státu ani služba poskytovaná občanovi podle momentální ochoty soudu. Je ústavně zaručeným základním právem. Článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod stanoví, že každý se může stanoveným postupem domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Článek 37 odst. 3 Listiny požaduje rovnost účastníků řízení a článek 38 odst. 2 zaručuje každému právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Nejde tedy o procesní dekoraci. Jde o ústavní limity výkonu soudní moci. Jestliže soud tyto garance nerespektuje, problém není pouze v „nesprávném procesním postupu“. Dotýká se samotného základního práva na soudní ochranu.

Právě proto stojí za pozornost dění u Okresního soudu v Nymburce v civilních řízeních vedených soudcem Mgr. Jakubem Fukalem. Nenormální začínají být chvíle, kdy se proces začne podobat mechanismu, v němž se důkazy odmítají, svědci nevyslýchají, námitky mizí v redukovaných protokolech, nakonec se účastníkovi vysvětlí, že své tvrzení dostatečně neprokázal.

Ve věci ochrany osobnosti sp. zn. 8 C 275/2025 je v protokolu z 6. srpna 2026 zachycena strohá věta: „Soud konstatuje, že další důkazy provádět nebude.“ Následuje poučení podle § 119a občanského soudního řádu a další navržený důkaz je odmítnut jako opožděný. Samo o sobě to může být legitimní. Jenže v téže věci byly už dříve označeny konkrétní svědecké důkazy k prokázání rozsahu, opakovanosti a šíření výroků, které byly předmětem žaloby. Žalobce navrhoval výslechy osob ze škol, obce, policie a OSPOD. Soud změnu žaloby připustil, spor tedy zahrnoval i tvrzené šíření difamujících výroků vůči třetím osobám, institucím. A pak se dokazování zavřelo. Pokud se následně žaloba zamítne s argumentem, že rozhodné skutečnosti nebyly dostatečně prokázány, vzniká otázka: jak má účastník něco prokázat, když soud odmítne vyslechnout lidi, kteří to podle něj měli dosvědčit?

Ještě výmluvnější je zacházení s procesním prostorem obou stran. Při jednání 4. června 2026 byla právnímu zástupci žalované předána replika žalobce. Požádal o čas k seznámení a soud jednání přerušil. O několik týdnů později se role obrátily. Závěrečný návrh žalované byl soudu doručen 13. srpna, žalobce jej však dostal fakticky až bezprostředně před jednáním 14. srpna. Podle procesního podání žalobce v této druhé situaci srovnatelný prostor k prostudování a reakci poskytnut nebyl což se navíc stalo opakovaně. Soudní protokol výslovně uvádí, že se žalobci podání „krátkou cestou doručuje“. Poté zazněly závěrečné řeči a bez přerušení byl vyhlášen rozsudek. Jedna strana tedy v obdobné situaci prostor k prostudování dostala, druhá před rozhodnutím nikoli. Je to konkrétní procesní rozdíl, který si zaslouží vysvětlení. Rovnost zbraní neznamená, že oba účastníci sedí ve stejné místnosti. Znamená, že mají srovnatelnou možnost reagovat na to, co může ovlivnit rozhodnutí.

A pak jsou tu protokoly. Dokumenty, které mají být oficiálním obrazem toho, co se v soudní síni stalo. V řízení 8 C 275/2025 končí protokol z 14. srpna větou „Hlasitě diktováno bez námitek.“ Jenže proti protokolaci byly vzneseny konkrétní námitky a ty odkazují na úřední zvukový záznam, podle něhož žalobce na zaznamenání svého přednesu trval a s jeho redukcí nesouhlasil. V námitkách je popsáno, že procesní požadavek týkající se uchování kamerových a přístupových záznamů se v protokolu smrskl na kostrbatou větu o žádosti „týkající se kamerových záznamů budovy“. Podle týchž námitek měl zvukový záznam zachycovat výslovný nesouhlas s neúplnou protokolací, přesto protokol skončil formulí „bez námitek“. Když veřejná listina zjednoduší procesní úkon tak, že změní jeho význam, vzniká problém s přezkoumatelností samotného řízení.

Podobná situace se objevuje i ve druhém řízení mezi stejnými účastníky, sp. zn. 8 C 87/2025. Podle námitek proti protokolu zvukový záznam zachycuje, že se soudce účastníka výslovně dotázal, zda vznáší námitku podjatosti, a ten odpověděl: „Je to tak.“ Námitky zároveň tvrdí, že tento procesní úkon v protokolu zachycen nebyl a několik rozdílných úkonů bylo redukováno na neurčitý „požadavek na kamerové záznamy“. A protokol je podle podání přesto zakončen formulí „bez námitek“, ačkoli samotný zvukový záznam má dokazovat opak. Jestliže zvukový záznam říká něco jiného než protokol, nelze problém odsunout na CD ve spise. Právě protokol čtou další soudy, a právě z něj se rekonstruuje procesní historie.

Ještě absurdněji působí průběh jednání dne 14. srpna. Podle námitek proti protokolu soud po identifikaci přítomných a sdělení o pořizování zvukového záznamu prakticky okamžitě vyzval přítomné, aby povstali, a začal vyhlašovat doplňující rozsudek, neboť se soudce v předešlém nevypořádal se vším, na což byl upozorněn Krajským soudem v Praze, tedy pouze přípisem a řízení se protáhlo o skoro další rok. Účastník před tím nedostal prostor k žádnému procesnímu přednesu. Teprve po vyhlášení rozhodnutí se na stále běžící záznam zeptal, zda může něco nadiktovat do protokolu, protože mu při zahájení prostor dán nebyl. Podání tento průběh lokalizuje dokonce časově: přibližně 26 sekund od začátku záznamu soud začal vyhlašovat doplnění rozhodnutí. Jestli je soud místem, kde má být člověk slyšen, pak je takový obraz téměř groteskní: nejdřív rozsudek, potom možnost promluvit.

A právě zde se ukazuje, proč není možné podobné situace bagatelizovat jako pouhé „procesní drobnosti“. Právo být slyšen je součástí ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Stát nemůže občanovi říct: máte právo obrátit se na soud – ale soud už nemusí skutečně slyšet vaše důkazy, vaše námitky nebo vaše vyjádření. Právo na soudní ochranu by se tím změnilo z materiálního základního práva na prázdnou vstupenku do soudní budovy.

Je fér dodat, že Krajský soud v Praze v květnu 2026 rozhodl, že Mgr. Jakub Fukal není z projednávání jedné z věcí vyloučen. To je třeba respektovat. Ale rozhodnutí o nevyloučení soudce není osvědčením procesní bezchybnosti na všechny budoucí úkony. Podjatost je jedna otázka, kvalita vedení řízení druhá. Kritika soudce proto není útokem na nezávislost justice. Právě naopak. Nezávislost bez odpovědnosti se velmi rychle mění v institucionální pohodlnost.

A zde se dostáváme od Nymburka k české justici obecně. Systém se neskládá z abstraktních paragrafů; skládá se z konkrétních soudců, protokolů, jednání a rozhodnutí. Každé jednotlivé pochybení lze snadno zlehčit. Jeden nevyslechnutý svědek? Procesní diskrece. Jeden nepřesný protokol? Administrativní detail. Jedno pozdě předané podání? Organizační nedopatření. Jednou nebyl prostor k vyjádření? Vždyť už se jen vyhlašovalo. Jenže právě tak vzniká nejnebezpečnější forma institucionálního selhání: nikoli velkým skandálem, ale sérií malých kroků, z nichž je každý zvlášť označen za bezvýznamný.

Spravedlivý proces není sbírka formulářů, razítek a poučení. Je to zkušenost, že soud skutečně slyší, co účastník říká, zachytí jeho podstatné návrhy a s důkazy obou stran nakládá podle stejných pravidel. Justice, která působí dojmem, že nejprve zavře dveře dokazování a potom vytkne člověku, že nic neprokázal, si sama podřezává větev důvěry veřejnosti.

Okresní soud v Nymburce a soudce Mgr. Jakub Fukal proto nejsou zajímaví jako terč osobní kampaně. Jsou zajímaví jako konkrétní test toho, zda česká justice umí přijmout kontrolu vlastního procesního postupu. Zda dokáže připustit, že protokol může být vadný. Zda odvolací soud dokáže posoudit kumulaci pochybení, a ne každé z nich izolovaně rozpustit ve větě „to samo o sobě nestačí“. A především zda ještě platí jednoduchá představa, že člověk přichází k soudu proto, aby byl vyslechnut.

Protože ve chvíli, kdy se začne rozhodovat dřív, než je účastník skutečně slyšen, už nejde jen o jednu žalobu, jednoho soudce ani jeden okresní soud. Jde o ústavně zaručené právo na soudní ochranu – a tím i o důvěru v samotný právní stát.

Zdroje

1. Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky. Sbírka zákonů České republiky  

2. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Sbírka zákonů České republiky [

3. NEJVYŠŠÍ SPRÁVNÍ SOUD. 2024. Rozhodnutí ze dne 17. dubna 2024, č. j. 11 Kss 5/2023-156. Brno: Nejvyšší správní soud  

4. ÚSTAVNÍ SOUD. 2024. Nález ze dne 15. května 2024, sp. zn. IV. ÚS 400/24. Brno: Ústavní soud

5. EUROPEAN COURT OF HUMAN RIGHTS. 2023. Janáček v. the Czech Republic, application no. 9634/17, judgment of 2 February 2023. Strasbourg: European Court of Human Rights