Má Česko ještě vlastní zahraniční politiku? Národní zájem v době nového světového řádu

Politiku lze dělat dvěma způsoby. Buď jako promyšlenou soustavu na sebe navazujících kroků, které vycházejí z jasného pohledu na svět, realistického hodnocení mezinárodního prostředí a důsledně formulovaných národních zájmů. Anebo jako sled mediálních epizod, jejichž smyslem není měnit realitu, ale na okamžik upoutat pozornost veřejnosti. První přístup buduje respekt státu. Druhý vede k tomu, že stát přestává být brán vážně.

Česká politika se bohužel stále častěji přiklání ke druhému modelu. Místo aby se soustředila na zásadní změny, které probíhají ve světě kolem nás, uzavírá se do domácích sporů o procedury, protokol a osobní prestiž. Je příznačné, že zatímco se prezident republiky, vláda a Ústavní soud přetahovali o účast na summitu NATO v Ankaře, skutečná zahraniční politika se odehrávala zcela jinde.

Ve Washingtonu totiž administrativa prezidenta Donalda Trumpa učinila další krok, který může mít dlouhodobé důsledky pro podobu mezinárodního řádu. Ministr zahraničí Marco Rubio oznámil zahájení systematické kampaně proti Mezinárodnímu trestnímu soudu (ICC). Nešlo o další z řady emotivních výroků americké administrativy, ale o veřejně deklarovaný záměr využít sankce, diplomatický tlak i další nástroje k omezení fungování instituce, jejímž členem je také Česká republika.

Právě podobné okamžiky odlišují státy, které zahraniční politiku skutečně vytvářejí, od států, které na ni pouze reagují. Nejde totiž jen o spor mezi Spojenými státy a Mezinárodním trestním soudem. Ve skutečnosti sledujeme střet dvou odlišných představ o budoucím uspořádání světa. Na jedné straně stojí důraz na státní suverenitu a omezení pravomocí mezinárodních institucí. Na straně druhé přesvědčení, že mezinárodní právo musí být schopno postihnout i ty nejmocnější aktéry a že některé hodnoty nelze ponechat výhradně na vůli jednotlivých států.

Česká republika není nezúčastněným pozorovatelem tohoto sporu. Je smluvní stranou Římského statutu, podílela se na budování systému mezinárodní trestní spravedlnosti a současně patří mezi nejbližší spojence Spojených států v Evropě. Právě proto by měla být schopna formulovat vlastní postoj, který nebude pouhým přepisem stanoviska Bruselu ani Washingtonu. O to více překvapuje téměř naprosté ticho české zahraniční politiky.

Nejde přitom jen o Mezinárodní trestní soud. Spor o ICC je pouze jedním z viditelných projevů mnohem hlubší proměny mezinárodního prostředí. Administrativa prezidenta Trumpa přehodnocuje vztah Spojených států k mezinárodním organizacím, spojeneckým závazkům i pravidlům, která po desetiletí spoluutvářela sama Amerika. Evropská unie častečně usiluje o zachování institucionálního mezinárodního řádu založeného na mnohostranných smlouvách a mezinárodních organizacích, částečně posiluje moc vlastních institucí na úkor národních států. Česká republika se nachází mezi těmito dvěma skalisky. Právě proto si nemůže dovolit luxus mlčení.

Namísto veřejné debaty o českých národních zájmech jsme však sledovali téměř výhradně domácí politické divadlo. Dny zaplnily spory o to, kdo bude zastupovat Českou republiku na summitu NATO, zda si premiér Andrej Babiš podal ruku s prezidentem Trumpem a jaký význam měla fotografie ze společného fototermínu. Premiér nakonec s uspokojením konstatoval, že mu ruku podal „nejmocnější muž planety“. Jenže zahraniční politika se neměří počtem podaných rukou ani počtem společných fotografií. Měří se schopností prosazovat vlastní zájmy, otevírat důležitá témata a vést skutečný dialog s klíčovými partnery.

A řekněme si otevřeně: Česká republika mezi státy určujícími agendu nepatřila. Nezazněla iniciativa, která by přitáhla pozornost spojenců. Neproběhla významná bilaterální jednání s hlavními aktéry. Nezaznělo ani veřejné stanovisko k jedné z nejvýznamnějších změn americké zahraniční politiky posledních let. Česká republika se spokojila s rolí přihlížejícího.

To není problém jedné vlády ani jednoho summitu. Je to symptom hlubšího stavu české zahraniční politiky. Země velikosti České republiky si nemůže získat respekt vojenskou silou ani ekonomickou převahou. Může jej získat pouze tím, že bude čitelná, předvídatelná a bude důsledně prosazovat vlastní národní zájmy. K tomu však nestačí komentovat kroky ostatních. Je třeba mít vlastní strategii.

Právě proto stojí za to podívat se podrobněji na spor o Mezinárodní trestní soud. Nejde o akademickou debatu několika právníků ani o okrajový konflikt mezi Washingtonem a Haagem. Je to jedna z prvních velkých zkoušek nově se formujícího mezinárodního řádu. A současně zkouška toho, zda Česká republika ještě dokáže formulovat vlastní zahraničněpolitickou pozici, nebo se spokojí s rolí státu, který čeká, až za něj rozhodnou jiní.

Dne 13. července 2026 zveřejnil americký ministr zahraničí Marco Rubio komentář v deníku The Wall Street Journal a současně publikoval videoprohlášení ministerstva zahraničí. Nešlo o běžnou kritiku Mezinárodního trestního soudu, jakou Spojené státy pronášejí již více než dvě desetiletí. Rubio oznámil kvalitativně novou fázi americké politiky vůči ICC. Podle jeho slov chce administrativa prezidenta Donalda Trumpa soud systematicky oslabit, případně jej fakticky rozložit (dismantle), a využít k tomu diplomatické, ekonomické i sankční nástroje.

Jeho výroky byly mimořádně ostré.

„ICC a jeho spojenci vedou proti naší zemi válku – ne kulkami ani raketami, ale prostřednictvím statutů, smluv a takzvaného mezinárodního práva.“

Současně označil Mezinárodní trestní soud za

„nesnesitelnou hrozbu pro suverenitu Spojených států.“

Rubio oznámil, že Spojené státy budou pokračovat v rozšiřování sankcí vůči představitelům ICC, zesílí diplomatický tlak na státy spolupracující se soudem a využijí další nástroje, včetně vízových omezení, aby omezily jeho činnost. Jinými slovy, Washington již neusiluje pouze o ochranu amerických občanů před jurisdikcí ICC. Otevřeně deklaruje snahu o omezení fungování samotné instituce.

Takto formulovaná politika představuje významný posun. Po celou dobu existence ICC Spojené státy odmítaly především možnost, aby soud vykonával jurisdikci vůči občanům států, které nejsou smluvními stranami Římského statutu. Nyní však americká administrativa poprvé otevřeně hovoří o systematickém oslabování soudu jako takového. To již není pouze právní spor o rozsah jurisdikce, ale střet o samotnou podobu institucionálního mezinárodního řádu.

Evropská unie reagovala již následující den. Mluvčí Evropské komise pro zahraniční věci Anouar El Anouni jednoznačně potvrdil podporu ICC a odmítl americkou argumentaci.

„Evropská unie pevně stojí za Mezinárodním trestním soudem.“

Současně zdůraznil, že

„útoky nebo výhrůžky vůči soudu, jeho představitelům, zaměstnancům nebo osobám spolupracujícím se soudem jsou nepřijatelné,“

a připomněl, že

„ICC není namířen proti státům ani nepředstavuje ohrožení jejich suverenity.“

Tak vznikla situace, která se České republiky dotýká bezprostředně. Jsme členským státem Evropské unie, smluvní stranou Římského statutu a zároveň spojencem Spojených států v NATO. Každá z těchto vazeb je pro naši bezpečnost i zahraniční politiku mimořádně důležitá. O to naléhavější je otázka, jaký je vlastně český postoj.

Právě zde však česká zahraniční politika prakticky zmizela z obrazu. Zatímco Washington formuloval novou strategii a Brusel na ni během několika hodin veřejně reagoval, z Prahy nezaznělo nic, co by umožnilo pochopit, jak Česká republika hodlá v této nové situaci hájit své vlastní zájmy. Přitom právě to je základní úkol každé zahraniční politiky. Ne mechanicky přebírat postoje spojenců, ale hledat rovnováhu mezi spojeneckou loajalitou, mezinárodním právem a vlastním národním zájmem.

Taková debata přitom není vůbec jednoduchá. Bylo by snadné označit americkou kritiku za útok na mezinárodní právo nebo naopak evropskou podporu ICC za projev naivního právního idealismu. Ani jeden z těchto pohledů však nevystihuje podstatu problému.

Abychom mohli posoudit oprávněnost amerických výhrad i evropské reakce, je nejprve třeba připomenout, proč Mezinárodní trestní soud vůbec vznikl, jaké poslání mu státy svěřily a v čem spočívá jeho skutečná role.

Mezinárodní trestní soud (International Criminal Court – ICC) byl zřízen Římským statutem z roku 1998, který vstoupil v platnost 1. července 2002. Stal se prvním stálým mezinárodním trestním soudem s celosvětovou působností. Jeho úkolem je stíhat jednotlivce odpovědné za nejzávažnější zločiny podle mezinárodního práva – genocidu, zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a za přesně vymezených podmínek také zločin agrese.

Jeho vznik nebyl výsledkem idealistické představy o světové vládě ani snahy oslabit státní suverenitu. Byl reakcí na tragické zkušenosti dvacátého století. Norimberský tribunál po druhé světové válce, tribunály pro bývalou Jugoslávii a Rwandu i zkušenosti s etnickými čistkami ukázaly, že mezinárodní společenství dokáže reagovat na nejhorší zločiny až poté, co byly spáchány. Chyběla stálá instituce schopná jednat bez nutnosti pokaždé znovu vytvářet zvláštní soud.

Právě tuto mezeru měl ICC zaplnit. Na rozdíl od norimberského tribunálu nebo tribunálů pro bývalou Jugoslávii a Rwandu však nevznikl rozhodnutím vítězných mocností ani rezolucí Rady bezpečnosti OSN. Je samostatnou mezinárodní organizací založenou mnohostrannou smlouvou, k níž státy přistupují dobrovolně. Tato skutečnost je pro pochopení dnešního sporu zásadní. Právě od ní se totiž odvíjejí téměř všechny právní i politické argumenty, které dnes zaznívají jak z Washingtonu, tak z Bruselu.

Od svého vzniku je Mezinárodní trestní soud předmětem jedné z nejzásadnějších debat současného mezinárodního práva. Ve skutečnosti se však nevede spor pouze o fungování jedné mezinárodní instituce. V jeho pozadí stojí mnohem hlubší otázka: jaké mají být hranice státní suverenity v době rostoucí mezinárodní provázanosti a zda existují zločiny, jejichž stíhání již nemůže záviset výhradně na vůli jednotlivých států.

Proti sobě zde nestojí zastánci práva a jeho odpůrci. Střetávají se dvě legitimní právní koncepce, z nichž každá vychází z odlišného chápání mezinárodního řádu.

První, označovaná jako univerzalistická, vychází z přesvědčení, že některé zločiny svou povahou ohrožují celé mezinárodní společenství. Genocida, systematické vyhlazování civilního obyvatelstva nebo rozsáhlé válečné zločiny nejsou pouze vnitřní záležitostí jednotlivých států. Podle autorů, jako byli Antonio Cassese, M. Cherif Bassiouni nebo William Schabas, musí mezinárodní společenství disponovat institucí, která bude schopna zasáhnout i tehdy, když národní soudy selžou nebo když samotný stát pachatele chrání.

Druhá koncepce, označovaná jako suverenistická, nepovažuje ochranu před nejzávažnějšími zločiny za méně důležitou. Zdůrazňuje však jinou hodnotu – státní svrchovanost jako základní stavební kámen mezinárodního práva. Její představitelé, například Curtis Bradley, Jack Goldsmith nebo John Bolton, upozorňují, že trestní jurisdikce patří k nejvýznamnějším atributům státní moci a že žádná mezinárodní smlouva nemůže bez souhlasu zavazovat státy, které se k ní nepřipojily.

Právě zde leží jádro dnešního sporu mezi Spojenými státy a ICC.

Nejkontroverznější otázkou totiž není stíhání občanů států, které Římský statut ratifikovaly. Tam je právní základ poměrně jednoznačný. Skutečný problém vzniká tehdy, když ICC uplatňuje jurisdikci vůči občanům států, které smluvní stranou nejsou.

Zastánci soudu argumentují, že stát může výkon své vlastní trestní jurisdikce svěřit mezinárodní instituci. Pokud je například trestný čin spáchán na území smluvního státu, může tento stát výkon své jurisdikce přenést na ICC. Soud podle tohoto výkladu nevykonává vlastní univerzální pravomoc, ale pouze pravomoc, kterou na něj dobrovolně delegoval smluvní stát.

Odpůrci naopak namítají, že takový výklad fakticky obchází jednu ze základních zásad mezinárodního smluvního práva – pacta tertiis nec nocent nec prosunt. Smlouvy podle ní nemohou vytvářet práva ani povinnosti pro státy, které se k nim nepřipojily. Pokud tedy Římský statut ratifikovalo například Německo nebo Česká republika, nemůže podle tohoto názoru založit jurisdikci vůči občanům Spojených států, Ruska, Číny nebo Indie bez jejich souhlasu.

Tento spor není uzavřen. Mezinárodní právo dosud neposkytlo autoritativní odpověď, která by byla všeobecně přijímána. Ani jedna z uvedených koncepcí proto nemůže být jednoduše označena za právně nesprávnou. Debata pokračuje jak mezi soudci, tak mezi předními odborníky na mezinárodní trestní právo.

Právě proto by bylo chybou odmítat americké argumenty pouze s odkazem na údajnou neúctu k mezinárodnímu právu. Ve skutečnosti značná část americké kritiky vychází z legitimní právní debaty, která probíhá již od přijetí Římského statutu.

Vedle těchto právních námitek zaznívá i rozsáhlá kritika praktického fungování soudu. Kritici upozorňují na riziko politizace trestního stíhání, na selektivní výkon jurisdikce i na skutečnost, že ICC nemá vlastní výkonnou moc a je při zatýkání obviněných zcela závislý na spolupráci jednotlivých států. Soud tak může postupovat rozhodně vůči státům ochotným spolupracovat, zatímco vůči mocnostem disponujícím rozsáhlými diplomatickými nebo vojenskými možnostmi zůstává jeho rozhodovací činnost často bez praktického účinku.

Dalším často uváděným argumentem je skutečnost, že mezi smluvními stranami Římského statutu chybí některé z nejvýznamnějších světových mocností – Spojené státy, Čína, Rusko i Indie. Kritici z toho dovozují, že vzniká asymetrický systém, v němž jsou jurisdikci soudu fakticky více vystaveny menší a středně velké státy než země disponující globálním mocenským postavením.

Bylo by však stejně nesprávné z těchto výhrad vyvozovat, že samotná existence ICC postrádá smysl. Ani většina předních evropských zastánců soudu nepřijímá neomezené kosmopolitní pojetí mezinárodního trestního soudnictví. Převládající evropská právní doktrína, reprezentovaná například Carstenem Stahnem, Kaiem Ambosem nebo Clausem Kreßem, vychází z podstatně střízlivějšího kompromisu.

Jeho základem je zásada komplementarity. Mezinárodní trestní soud nemá nahrazovat národní soudnictví ani vytvářet jakousi světovou trestní jurisdikci. Naopak, primární odpovědnost za vyšetřování a potrestání nejzávažnějších zločinů nadále nesou jednotlivé státy. ICC může zasáhnout pouze tehdy, pokud stát objektivně není schopen nebo není ochoten vést skutečné trestní řízení. Právě proto bývá označován za soud poslední instance.

Z tohoto pohledu je možné lépe porozumět i dlouhodobému postoji Spojených států. Washington nikdy neodmítal myšlenku mezinárodní trestní spravedlnosti jako takové. Naopak, Spojené státy patřily mezi hlavní iniciátory Norimberského tribunálu i tribunálů pro bývalou Jugoslávii a Rwandu. Jejich výhrady se soustřeďují především na možnost, aby stálý mezinárodní soud vykonával jurisdikci vůči občanům států, které se samy nerozhodly stát jeho členy. Americká argumentace vychází z ochrany státní suverenity, ústavních principů i obavy z politicky motivovaných řízení proti příslušníkům ozbrojených sil nebo vrcholným představitelům státu.

Právě zde však dochází k zásadnímu obratu, který představuje současná politika administrativy prezidenta Trumpa.

Jestliže Spojené státy po více než dvacet let usilovaly především o ochranu vlastní jurisdikce, nyní poprvé otevřeně deklarují cíl systematicky omezovat fungování samotného Mezinárodního trestního soudu. Rozdíl je podstatný. Obrana vlastní svrchovanosti představuje legitimní součást mezinárodněprávní debaty. Aktivní snaha oslabit instituci vytvořenou platnou mnohostrannou smlouvou je již krokem kvalitativně odlišným. Spor se tak neposouvá pouze na rovinu výkladu práva, ale stává se střetem o podobu budoucího mezinárodního řádu.

Právě v tomto okamžiku přestává být debata o ICC výlučně otázkou mezinárodního trestního práva. Stává se otázkou zahraniční politiky. A právě zde musí Česká republika odpovědět na otázku, která je podstatnější než samotný spor o jurisdikci: jakým způsobem chce jako středně velký evropský stát hájit své národní zájmy v době, kdy se mění samotná pravidla mezinárodního systému.

Co z toho plyne pro Českou republiku

Spor o Mezinárodní trestní soud není pouze právní debatou mezi odborníky na mezinárodní právo ani dalším konfliktem mezi Washingtonem a Bruselem. Ve skutečnosti jde o jednu z prvních významných zkoušek nově se formujícího mezinárodního řádu. Každý stát si bude muset odpovědět na otázku, jakou rovnováhu chce hledat mezi ochranou státní suverenity, podporou mezinárodních institucí a zachováním pevných spojeneckých vztahů.

Pro Českou republiku je tato otázka mimořádně důležitá. Nejsme globální mocností, která může pravidla sama vytvářet, ale nejsme ani bezvýznamným objektem rozhodování jiných států. Naše bezpečnost stojí na transatlantickém spojenectví, naše hospodářská prosperita na otevřeném mezinárodním prostředí a naše postavení ve světě také na existenci pravidel, která do určité míry chrání menší státy před čistě mocenskou politikou.

Právě proto si Česká republika nemůže dovolit ani nekritické přejímání postojů Evropské unie, ani automatické přebírání amerických stanovisek. Naším úkolem není vybírat si mezi Washingtonem a Bruselem jako mezi dvěma tábory. Naším úkolem je hájit vlastní národní zájmy v prostoru, jehož jsme součástí.

Americké výhrady vůči Mezinárodnímu trestnímu soudu si zaslouží seriózní pozornost. Otázka hranic mezinárodní trestní jurisdikce, ochrany státní suverenity a odpovědnosti mezinárodních institucí není pouze americkým argumentem. Jde o legitimní právní a politickou debatu, která probíhá již od vzniku ICC.

Současně však existuje zásadní rozdíl mezi obranou vlastní suverenity a aktivní snahou oslabit instituci vytvořenou na základě platné mnohostranné smlouvy. Česká republika nemá zájem na tom, aby se mezinárodní právo stalo nástrojem politického nátlaku. Stejně tak ale nemá zájem na světě, v němž by nejzávažnější mezinárodní zločiny zůstávaly bez účinné reakce pouze proto, že pachatelé pocházejí ze států disponujících dostatečnou politickou nebo vojenskou silou.

Racionální český postoj proto nemůže být ani nekritickou obhajobou všech kroků ICC, ani podporou jeho systematického oslabování. Český národní zájem spočívá v zachování Mezinárodního trestního soudu jako soudu poslední instance, který zasahuje tam, kde národní soudní systémy selhávají, současně však v důsledném trvání na zásadě komplementarity, jasných hranicích jeho pravomocí a zdrženlivém výkonu jurisdikce.

Právě takový přístup odpovídá postavení České republiky. Stát naší velikosti potřebuje mezinárodní pravidla, protože pravidla do určité míry vyvažují mocenskou převahu velkých států. Současně však potřebuje, aby tato pravidla byla předvídatelná, legitimní a nepřekračovala hranice, které jim státy dobrovolně svěřily.

Problémem je, že podobná debata v České republice prakticky neprobíhá.

Premiér Andrej Babiš zdůrazňoval, že si podal ruku s prezidentem Donaldem Trumpem. Samotné setkání s americkým prezidentem samozřejmě není bez významu. Problém je však v tom, že zahraniční politika se neměří okamžikem pozdravu ani společným snímkem. Měří se tím, zda stát dokáže v rozhodujících chvílích formulovat své zájmy, otevřít důležitá témata a získat pro ně podporu spojenců.

A právě zde je slabina současné české politiky. Nejde o to, že Česká republika neprosadí každý svůj požadavek. To není realistické ani pro mnohem větší státy. Problém je, když není zřejmé, jaké požadavky vlastně prosazovat chce.

Žádný stát nemůže být respektován, pokud sám neví, co hájí. Diplomacie není soutěž v počtu fotografií se světovými lídry ani v symbolických gestech. Je to schopnost spojit vlastní zájmy s realistickým hodnocením mezinárodní situace.

Česká republika nepotřebuje hlasitější zahraniční politiku. Potřebuje sebevědomější zahraniční politiku. Nepotřebuje se stavět proti každé velmoci, ale musí být schopna říci vlastní názor i tehdy, když se dotýká zájmů nejsilnějších spojenců.

Musíme být schopni říci Spojeným státům, že jejich bezpečnostní význam pro Českou republiku je nenahraditelný, ale že spojenecký vztah neznamená ztrátu vlastního úsudku. Stejně tak musíme být schopni říci evropským partnerům, že podpora mezinárodního práva nesmí znamenat rezignaci na princip státní suverenity.

Malé a středně velké státy nemění světový řád svou silou. Mohou jej však ovlivňovat svou schopností myslet, formulovat své zájmy a jednat včas. Česká republika si nemůže dovolit být pouze objektem rozhodování jiných.

Skutečnou otázkou proto není jen to, jaký postoj zaujmeme k Mezinárodnímu trestnímu soudu. Skutečnou otázkou je, zda ještě máme vlastní zahraniční politiku založenou na jasné představě o tom, co chceme chránit a čeho chceme dosáhnout.

Proto bychom od české vlády měli slyšet jasné slovo. Ne pouze k ICC, ale k místu České republiky ve světě, který se před našima očima zásadně mění.