Kryje Ministerstvo spravedlnosti soudce? Úmluvu o právech dítěte nechává stranou

Česká republika se ráda označuje za demokratický právní stát, který staví ochranu dítěte na první místo. Ústava, Listina základních práv a svobod, Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod i Úmluva o právech dítěte tvoří pevný základ našeho právního řádu. Na papíře je vše téměř dokonalé. Skutečný problém začíná ve chvíli, kdy mají být tato práva skutečně chráněna.

Právě tehdy se stále častěji nabízí nepříjemná otázka: Respektuje Ministerstvo spravedlnosti vlastní mezinárodní závazky České republiky, nebo je při posuzování nároků občanů odsouvá na vedlejší kolej?

Úmluva o právech dítěte není politickou deklarací ani morálním doporučením. Je závaznou mezinárodní smlouvou, která je součástí českého právního řádu. Článek 3 stanoví, že nejlepší zájem dítěte musí být předním hlediskem při každém rozhodování orgánů veřejné moci. Článek 9 ukládá státu povinnost respektovat právo dítěte na pravidelný osobní kontakt s oběma rodiči, pokud to není v rozporu s jeho zájmem. K tomu přistupuje článek 8 Evropské úmluvy, podle něhož je stát povinen aktivně chránit rodinný život.

Evropský soud pro lidská práva tuto povinnost opakovaně rozvedl ve své judikatuře. Ve věcech Hokkanen proti Finsku, Ignaccolo-Zenide proti Rumunsku, Sylvester proti Rakousku, Koudelka proti České republice, Zavřel proti České republice nebo Kuppinger proti Německu zdůraznil, že nestačí vydat rozsudek. Stát musí zajistit, aby soudní rozhodnutí byla skutečně vykonávána a aby ochrana rodinného života byla reálná, praktická a účinná. Čas je v těchto věcech rozhodující. Každý měsíc prodlení může nenávratně poškodit vztah dítěte s rodičem.

Právě zde však vzniká zásadní problém. Pokud občan požádá stát o odškodnění s tvrzením, že soudy dlouhodobě neposkytly účinnou ochranu jeho rodinnému životu, očekával by, že Ministerstvo spravedlnosti posoudí všechny aspekty věci. Místo toho se však v některých případech soustředí převážně na otázku délky řízení a ponechá stranou podstatu námitky – zda stát skutečně splnil své pozitivní závazky vůči dítěti a rodiči.

To není jen procesní detail. To je zásadní rozdíl mezi formálním a skutečným výkonem spravedlnosti.

Největší paradox spočívá v tom, že Ministerstvo spravedlnosti je orgánem, který má dbát na zákonnost a ochranu práv. Pokud však při mimosoudním projednávání nároků nevěnuje odpovídající pozornost Úmluvě o právech dítěte, čl. 8 Evropské úmluvy ani ustálené judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, vzniká oprávněná pochybnost, zda skutečně naplňuje své poslání.

Ještě závažnější otázka se nabízí při čtení některých stanovisek. Jestliže ministerstvo pouze konstatuje, že „na svých závěrech setrvává“, aniž se věcně vypořádá s konkrétními námitkami založenými na mezinárodních smlouvách, jaký smysl má vůbec institut mimosoudního projednání nároku podle zákona č. 82/1998 Sb.? Má být skutečnou možností nápravy, nebo jen administrativní překážkou před podáním žaloby?

Občan přitom nežádá nic mimořádného. Nežádá, aby ministerstvo měnilo soudní rozhodnutí. Žádá pouze, aby poctivě posoudilo, zda stát prostřednictvím svých orgánů splnil své zákonné a mezinárodní povinnosti. To je zásadní rozdíl.

Zcela legitimní je proto i další otázka. Nestává se Ministerstvo spravedlnosti v některých případech spíše obhájcem postupu soudů než nestranným posuzovatelem odpovědnosti státu? Pokud je každá námitka odmítnuta bez podrobného vypořádání, pokud se opomíjejí mezinárodní závazky a pokud se pozornost soustředí pouze na dílčí procesní otázky, může takový postup vyvolávat dojem, že hlavním cílem není objektivně posoudit odpovědnost státu, ale obhájit postup soudní moci za každou cenu.

Takový dojem je pro právní stát mimořádně nebezpečný. Ministerstvo spravedlnosti samozřejmě není odvolacím soudem ani disciplinárním orgánem vůči soudcům v jednotlivých věcech. Pokud však při posuzování odpovědnosti státu systematicky přehlíží námitky směřující proti možné nečinnosti či neefektivitě soudní ochrany, může být veřejností vnímáno jako instituce, která místo kritického přezkumu fakticky kryje postup justice. A právě takové vnímání podkopává důvěru občanů ve spravedlnost.

Nejde přitom jen o práva rodičů. Ve středu celé věci stojí dítě. Dítě, které má podle mezinárodního práva právo vyrůstat v kontaktu s oběma rodiči, pokud tomu nebrání závažné důvody. Každý měsíc nečinnosti, každé odložené rozhodnutí a každý neúčinný výkon soudního rozhodnutí může znamenat další krok k odcizení, které už žádný rozsudek ani žádné odškodnění nedokážou napravit.

Ministerstvo spravedlnosti by proto mělo odpovědět na jednoduchou otázku. Jak může tvrdit, že posoudilo nárok v souladu se zákonem, pokud se nevypořádá s argumentací založenou na Úmluvě o právech dítěte, čl. 8 Evropské úmluvy a ustálené judikatuře Evropského soudu pro lidská práva? A pokud tak nečiní, nejde o selhání jednotlivce, ale o problém metodiky a přístupu celé instituce.

Právní stát se nepozná podle počtu vydaných rozsudků ani podle počtu zamítavých stanovisek ministerstva. Pozná se podle toho, zda jsou orgány veřejné moci ochotny podrobit vlastní postup kritickému přezkumu a zda mezinárodní závazky, které stát slavnostně přijal, skutečně uplatňují v každodenní praxi. Pokud se z Úmluvy o právech dítěte stane jen dokument citovaný při slavnostních příležitostech, zatímco v konkrétních případech ustoupí administrativní rutině, pak největším poraženým není rodič. Je jím dítě, jehož práva měla být chráněna především.

Zdroj:

1. Council of Europe (1994) Case of Hokkanen v. Finland (Application No. 19823/92), Judgment of 23 September 1994. European Court of Human Rights. Dostupné z: HUDOC.

2. Council of Europe (2000) Case of Ignaccolo-Zenide v. Romania (Application No. 31679/96), Judgment of 25 January 2000. European Court of Human Rights. Dostupné z: HUDOC.

3. Council of Europe (2006) Case of Koudelka v. the Czech Republic (Application No. 1633/05), Judgment of 20 July 2006. European Court of Human Rights. Dostupné z: HUDOC.

4. Council of Europe (2015) Case of Kuppinger v. Germany (Application No. 62198/11), Judgment of 15 January 2015. European Court of Human Rights. Dostupné z: HUDOC.