Krajně pravicové politické násilí na Ukrajině: zhodnocení války na Donbasu a oděského masakru

Úvod

Tato studie analyzuje povahu a rozsah zapojení neonacistických a dalších krajně pravicových ukrajinských organizací jak do války na Donbasu – od jejího začátku v dubnu 2014 až do ruské invaze v únoru 2022 –, tak do oděského masakru ze dne 2. května 2014. Vedle masakru na Majdanu v únoru 2014 šlo o nejvýznamnější a zároveň nejspornější případy politického násilí na Ukrajině od získání nezávislosti v roce 1991 do začátku rusko-ukrajinské války dne 24. února 2022.1 Úloha ukrajinských krajně pravicových skupin v těchto klíčových epizodách politického násilí je předmětem sporů, protože ji obklopují soupeřící, účelové výklady. Ruský prezident Vladimir Putin prohlásil, že hlavním cílem invaze je „denacifikovat“ Ukrajinu.2 Již dlouho před ruskou invazí na Ukrajinu v roce 2022 zde však proběhlo několik otevřených i skrytých ruských vojenských zásahů, včetně anexe Krymského poloostrova a přímé podpory proruského povstání v oblasti Donbasu, zejména v srpnu 2014 a v únoru 2015. Po svržení proruské ukrajinské vlády v únoru 2014 Spojené státy a další západní vlády důsledně vystupovaly proti ruským intervencím a podporovaly tehdejší ústřední vládu Ukrajiny. Vedle politické podpory jí poskytovaly také finanční a vojenskou pomoc, včetně výcviku za prezidentství Baracka Obamy.3 Při zdůvodňování této podpory Spojené státy a další západní vlády zpochybňovaly, že by neonacistické ozbrojené formace měly na Ukrajině skutečnou moc, případně vůbec existovaly, anebo tvrdily, že se svých krajně pravicových prvků zbavily. Porozumění sporné otázce zapojení krajní pravice do války na Donbasu (2014–2022) a oděského masakru (2014) je důležité nejen pro objasnění historicky významných epizod politického násilí, ale také pro jejich aktuální význam v souvislosti s probíhající rusko-ukrajinskou válkou.

Článek je rozdělen do pěti částí. První vymezuje přínos naší studie: popisuje slabiny dosavadní odborné literatury a náš metodologický přístup k zaplnění významných mezer ve výzkumu. Druhá část rozebírá střet současných výkladů krajně pravicového politického násilí ve válce na Donbasu a při oděském masakru. Třetí a čtvrtá část předkládají kvalitativní případové studie založené na metodě sledování procesů, jež mají osvětlit úlohu krajní pravice ve válce na Donbasu a při oděském masakru. Pátá část obsahuje závěr.

Rozpracování dosavadní odborné literatury

Výzkum krajní pravice na Ukrajině po Euromajdanu byl nesoustavný. Studií věnovaných neonacistickým a dalším krajně pravicovým organizacím na Ukrajině po Euromajdanu vzniklo málo a jejich kvalita i záběr byly omezené. Většinu z nich vypracovali badatelé mimo akademickou sféru, působící ve stranicky orientovaných think-tancích či nevládních organizacích, nebo novináři, jejichž práce neprošla recenzním řízením.4 U takových hodnocení je pravděpodobnější, že budou politicky motivovaná a že jim bude chybět metodologická přísnost, případně i profesionalita. Anton Šechovcov, někdejší vůdce krymské pobočky proruského krajně pravicového Eurasijského svazu mládeže, například přirovnal žhářský útok na Dům odborů během oděského masakru 2. května 2014 k tomu, jak hubil mandelinky bramborové: nasbíral je do krabice a zaživa je spálil. Přímo tím naznačil, že šlo o masakr se zapojením krajní pravice, avšak ve svých publikacích tuto skutečnost opomenul.5 Jiné práce se opíraly o úzká měřítka, například o podíl hlasů pro krajně pravicové strany na Ukrajině, aniž by samotné násilí hodnotily z hlediska pachatelů a následků.6 Někteří badatelé tvrdili, že přítomnost ruskojazyčných členů v pluku Azov a dalších ozbrojených formacích vedených neonacisty je důkazem jejich relativní tolerance, a prohlašovali, že pluk Azov se zmírnil tím, že opustil své krajně pravicové kořeny.7 Takové analýzy měly sklon nekriticky přejímat výklady ukrajinské a západních vlád a jejich tvrzení brát za bernou minci.

Jiné studie naopak naznačují podstatně větší míru zapojení krajní pravice do politického násilí na Ukrajině. Jedna kvantitativní studie zjistila, že krajně pravicové skupiny, například Svoboda a Pravý sektor, dodávaly největší počet násilných pachatelů a měly na svědomí převážnou část útoků.8 Časový záběr této studie byl však omezen na protesty na Majdanu v roce 2014, které vedly k násilnému svržení poměrně proruské vlády a nakonec přerostly v občanskou válku na Donbasu, ruskou anexi Krymu a ruské vojenské zásahy v těchto částech Ukrajiny.9 Obdobně kvalitativní studie předložily důkazy v podobě videozáznamů, svědeckých výpovědí, doznání a forenzních expertiz o zapojení Svobody a Pravého sektoru do masakru na Majdanu.10 Některé další studie se soustředily na konkrétní aspekty krajně pravicových polovojenských a dalších ozbrojených formací během války na Donbasu.11 Jedna odborná publikace je výslovně věnována oděskému masakru, který označuje jako „oděskou tragédii“, zaměřuje se však spíše na jeho vnímání veřejností než na pachatele a důsledky.12 Tento výčet předchozích prací je ilustrativní, nikoli vyčerpávající. Výzkum těchto otázek se rozrůstá, jeho rozsah a spolehlivost jsou však nerovnoměrné. V literatuře tak přetrvává mezera: chybí důsledné, komplexní a nestranné posouzení povahy a rozsahu zapojení krajní pravice do války na Donbasu a oděského masakru. To je významné nejen pro naše porozumění rusko-ukrajinskému konfliktu, ale i politickému násilí obecně.

Aby tato studie osvětlila nedostatečně prozkoumané téma ukrajinské krajní pravice, ve značné míře využívá primární prameny v ukrajinštině a ruštině – hlavních jazycích Ukrajiny – a rovněž v angličtině. Tato jazyková vybavenost umožňuje jemnější a přesnější posouzení. Z metodologického hlediska využívají obě případové studie kvalitativní sledování procesů, přičemž autoři plynně ovládají všechny tři jazyky.13 Věcné zaměření i časový rámec analýzy jsou přísně vymezené. Úloha krajní pravice na ruské straně, v rusko-ukrajinské válce od února 2022 a během Euromajdanu představuje závažná témata, která zkoumáme v jiných pracích, avšak leží mimo rozsah této studie.

Pojem „krajní pravice“ v souladu s dosavadní odbornou literaturou označuje ultranacionalisty a zastánce rasové či etnické nadřazenosti.14 Termín „neonacistický“ se vztahuje na krajně pravicové organizace, které nově přejímají prvky nacistické ideologie, především rasovou a etnickou nadřazenost, a používají symboly spojené s nacistickým Německem nebo jejich stylizované podoby. Stejně jako nacismus představuje neonacismus jednu z forem fašismu. Mezi významné neonacistické organizace na Ukrajině v období sledovaném touto studií patřily Sociálně-národní shromáždění, jeho polovojenské křídlo Patriot Ukrajiny, Národní sbor, Bílé kladivo a C14. Analýza zahrnuje rovněž polovojenské a jiné ozbrojené formace, které tyto neonacistické organizace formálně či neformálně vytvořily a vedly, například prapor a pluk Azov. Je třeba připustit, že militantní skupiny bývají ideologicky různorodé.15 Rozvíjející se proud výzkumu politického násilí zdůrazňuje, že řadoví členové mohou být vedeni řadou motivů, které se liší od motivů vedení, čímž vzniká problém principál–agent.16 V této studii označujeme organizace za neonacistické, nebo přinejmenším za neonacisty vedené, jestliže jsou neonacisty jejich velitelé, i když nelze předpokládat, že všichni členové sdílejí tutéž ideologii.

Výrazným příkladem je Andrij Bileckyj, vůdce Patriotu Ukrajiny a Sociálně-národního shromáždění (SNA). Obě organizace byly v roce 2016 společně s veterány praporu a pluku Azov přeměněny v politickou stranu Národní sbor. Bileckyj nazýval ideologii Patriotu Ukrajiny a SNA „sociálním nacionalismem“. Ve sbírce svých článků vydané roku 2013 vysvětloval, že sociální nacionalismus, jak naznačuje jeho název, spojuje prvky ultranacionalismu Organizace ukrajinských nacionalistů s prvky nacionálního socialismu; radikální nacionalismus i nacionální socialismus označil za „velké ideje“. Napsal, že sociální nacionalismus stojí na „sociálnosti, rasismu a velmocenskosti“.17 Konkrétně vychází z představ, že „bílá rasa“ je „nadřazená“ ostatním rasám a tvoří základ árijského ukrajinského národa; že ukrajinský národ je „pokrevně-rasovým společenstvím“; a že „historickým posláním našeho národa (…) je stanout v čele a vést bílé národy světa v poslední křížové výpravě za jejich existenci, v pochodu proti podlidem vedeným Semity“.18 Bileckyj otevřeně pronášel antisemitské a rasistické výroky, například tvrdil, že Žid je „hospodářský a politický parazit“. Předvídal „vážný střet původních evropských národů s cizími kolonizátory, především afrického a muslimského původu“, a věřil, že „etnickou občanskou válku mohou původní Evropané vyhrát pouze pod praporem národních revolucí nové pravice“.19

Bileckyj byl označován za „Bílého vůdce“ a jeho texty vydávaly jak SNA, tak Patriot Ukrajiny. Stal se prvním velitelem praporu Azov, který v květnu 2014 zorganizovaly a vedly Patriot Ukrajiny a SNA. Patriot Ukrajiny, SNA i prapor Azov používaly znak připomínající stylizovanou svastiku a vlčí hák (Wolfsangel). Velitelé Azovu a jeho historik, který sám v Azovu slouží, označovali tento znak za „Ideu národa“ a tvrdili, že jde o starobylý ukrajinský symbol, přestože vznikl až v roce 1992 pro Sociálně-národní stranu Ukrajiny (SNPU). Autor znaku připustil, že název „Idea národa“ měl vyjadřovat radikálně nacionalistické myšlenky Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN). Přiznal také, že SNPU záměrně zvolila tento symbol s latinským písmenem N namísto odpovídajícího ukrajinského písmene v azbuce, a to s plným vědomím jeho podobnosti s nacistickými symboly a skutečnosti, že jej mnozí Ukrajinci, zejména ve Lvově, spojují se svastikou. Sociálně-národní strana Ukrajiny se – podobně jako jiné extremistické skupiny, které se z politické účelnosti přejmenovávají – v roce 2004 přejmenovala na Svobodu, protože nacistická asociace pro ni byla politicky nevýhodná.20 Tento znak si však ponechaly SNA a Patriot Ukrajiny, jehož charkovská pobočka se kvůli těmto změnám od SNPU odštěpila.21 Prapor Azov a jeho propagandistický časopis Černé slunce používaly rovněž symbol černého slunce, ideologický znak užívaný nacisty a různými neonacistickými organizacemi. Skupiny i jednotlivci – včetně Patriotu Ukrajiny, SNA, Národního sboru a vedoucích představitelů, velitelů a členů praporu a pluku Azov – navíc na uniformách vystavovali různé neonacistické a nacistické symboly, například svastiku, znak SS a číslo 88, tedy kód pro pozdrav „Heil Hitler“. Hitlerovy portréty, nacistické vlajky a symbol Totenkopf se objevovaly také na nášivkách, fotografiích, vlajkách a tetováních.

Přestože pojem krajní pravice zahrnuje ultranacionalistické i neonacistické organizace, tyto proudy nejsou ideologicky totožné, byť se často překrývají. Studie empiricky zkoumá úlohu ukrajinských ultranacionalistických organizací, jako jsou Svoboda, Pravý sektor, Ukrajinské národní shromáždění–Ukrajinská národní sebeobrana (UNA-UNSO) a Bratrstvo; neonacistických organizací, jako jsou Sociálně-národní shromáždění, Patriot Ukrajiny, Bílé kladivo a C14; a různých dalších polovojenských formací, zvláštních policejních jednotek a jednotek Národní gardy, které tyto organizace v různé míře vytvořily a ovládaly. Mezi tyto ozbrojené jednotky patří prapor a pluk Azov, prapory Dnipro, Donbas, Ajdar, Sič, Karpatská Sič, OUN a Svatá Marie a Ukrajinský dobrovolnický sbor. Při posuzování těchto aktérů studie analyzovala tisíce ruských a ukrajinských primárních pramenů: internetové záznamy živých přenosů, videozáznamy ozbrojeného konfliktu na Donbasu a v Oděse a informace zveřejněné na webových stránkách a sociálních sítích krajně pravicovými organizacemi, jejich ozbrojenými jednotkami a aktivisty. Dále analyzovala mediální zprávy v ukrajinštině, ruštině a angličtině z různorodých zdrojů, například Ukrajinska pravda, Strana, BBC, The Guardian, The Washington Post, The New York Times, YouTube, Telegram, VKontakte, Facebook a Twitter. Autoři se snažili omezit zkreslení tím, že analyzovali primární prameny, místo aby spoléhali na jejich sekundární interpretace.

Protikladné výklady

Hodnocení krajní pravice na Ukrajině je zatíženo účelovými, a tedy nespolehlivými pohledy. Ruští a separatističtí představitelé i média popisovali násilí na Ukrajině po Majdanu, zejména na Donbasu a v Oděse, jako dílo „fašistů“ a „nacistů“ a přirovnávali je ke genocidním masakrům Židů, Bělorusů, Rusů a Ukrajinců za holokaustu a druhé světové války.22 Oděský masakr často nazývali „oděskou Chatyní“, čímž odkazovali na rozsáhlý masakr běloruských vesničanů, který v roce 1943 spáchali nacisté a pomocný policejní prapor založený na polovojenské formaci melnykovského křídla Organizace ukrajinských nacionalistů. Na základě tohoto výkladu prezident Putin a jeho spojenci tvrdili, že invaze na Ukrajinu je nejen oprávněná, ale také „nevyhnutelná“, má-li čelit „nacistickému“ či „neonacistickému režimu“ v Kyjevě.23 Putin a jeho vláda proto vyhlásili „denacifikaci“ Ukrajiny za jeden z hlavních cílů „speciální vojenské operace“ zahájené v únoru 2022.24 Na Západě je tento pohled jako celek široce odmítán.25

Ukrajinská a západní vláda a média naopak obvykle tvrdí, že krajní pravice – včetně neonacistů – je na Ukrajině okrajová, či dokonce neexistující.26 Tvrdí, že od Euromajdanu se ukrajinští bojovníci téměř úplně, ne-li zcela, zbavili krajně pravicových, zejména neonacistických prvků. Často se proto uvádí, že poté, co byl prapor Azov začleněn do Národní gardy jako jeden z jejích pluků, přestal být veden neonacistickým Patriotem Ukrajiny, polovojenským křídlem SNA. Kyjev zdůrazňoval, že začlenění Azovu v listopadu 2014 dokládá jeho umírnění a nepřítomnost extremistických bojovníků v období po Majdanu.27 Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj v roce 2022 udělil titul „Hrdina Ukrajiny“ významným představitelům Azovu, například veliteli pluku Denysi Prokopenkovi, zástupci velitele Svjatoslavu Palamarovi a vyššímu důstojníkovi Olehu Chomenkovi.28 Po začátku rusko-ukrajinské války v únoru 2022 převzala řada západních médií, politiků, vládních činitelů a akademiků stanovisko, podle něhož Azov a další kontroverzní ukrajinští krajně pravicoví bojovníci nejen opustili extremistické prvky, ale stali se hrdiny odporu proti nezákonné ruské invazi.29 Teorie indexace v politické komunikaci zdůrazňuje, že západní média při informování o zahraničních konfliktech – včetně konfliktů v postkomunistických zemích – následují výklady vlastních vlád.30 V některých případech mohla západní média přebírat podněty přímo od ukrajinské vlády. Po oděském masakru 2. května 2014 ukrajinské ministerstvo zahraničí svalilo odpovědnost za žhářský útok na provokatéry, které „štědře zaplatily ruské tajné služby“, a The New York Times bezprostředně převzal stejnou linii, totiž že za zapálení budovy mohly být odpovědné proruské skupiny.31 Západní výklad ukrajinské krajní pravice po Euromajdanu však není bez sporů. Ukrajinský sociolog Volodymyr Iščenko, který se specializuje na ukrajinskou krajní pravici, dospěl k závěru, že „dominantní výklad v ukrajinském a z velké části i západním veřejném prostoru od Majdanu tento problém soustavně zlehčuje“ tvrzením, že „ukrajinská krajní pravice“ je „malá a okrajová“. Podle něj se „krajní pravice často jednoduše ignoruje“.32 Je příznačné, že obavy západních médií z krajně pravicových bojovníků na Ukrajině byly výraznější před invazí v únoru 2022. Časopis The Nation například v roce 2018 označil Azov za „pronacistický, jak dokládají jeho insignie, hesla a programová prohlášení“.33 Rádio Svobodná Evropa označilo v roce 2019 Azov za „krajně pravicový“.34 Deník The Guardian o něm v roce 2020 psal jako o „neonacistickém extremistickém hnutí“.35 V souladu s teorií indexace se toto zpravodajství o neonacistech na Ukrajině před ruskou invazí v únoru 2022 překrývalo s podobnými výroky západních vlád. Ministerstvo zahraničí USA ve své zprávě o lidských právech za rok 2018 označilo politické křídlo pluku Azov za „nenávistnou skupinu“.36 V roce 2019 velvyslanci zemí G7 varovali před „extremistickými politickými hnutími na Ukrajině, jejichž násilné činy jsou samy o sobě znepokojivé“. Varování se výslovně týkalo hnutí Azov a jeho násilí během prezidentských voleb v roce 2019.37

Americký Kongres dlouhodobě zaujímal k označení Azovu rozporuplný postoj. V roce 2018 podepsalo čtyřicet členů Kongresu dopis ministerstvu zahraničí s žádostí, aby byl Azov kvůli vazbám na teroristické útoky v několika zemích a náboru neonacistů do svých řad označen za teroristickou organizaci.38 V roce 2018 přijal celý Kongres dodatek k zákonu o obranných výdajích, který kvůli obavám z neonacistických postojů a členů pluku Azov zakázal jeho financování a výcvik americkou vládou. Američtí činitelé takové obavy vyjadřovali již několik let po Euromajdanu. Sněmovna reprezentantů přijala tento dodatek poprvé jednomyslně v roce 2015. Kongresman John Conyers to vyjádřil bez obalu: „Jsem vděčný, že Sněmovna reprezentantů včera večer jednomyslně schválila mé pozměňovací návrhy, které zajistí, aby naše armáda necvičila příslušníky odpudivého neonacistického praporu Azov.“39 Pod tlakem Pentagonu však Kongres tento první dodatek následně odstranil. Obdobný návrh, který měl zakázat americkou vojenskou pomoc radikálně nacionalistickým a neonacistickým organizacím a dobrovolnickým policejním a polovojenským formacím pod jejich velením, Kongres v roce 2014 zablokoval.40 Americká a evropské vlády byly nicméně obecně opatrné, aby proti ukrajinské krajní pravici veřejně nevystupovaly ani na ni neupozorňovaly. Tato zdrženlivost začala po Euromajdanu a po ruské invazi v únoru 2022 se ještě zvýraznila. Západní vlády a média navíc stále více zkreslovaly empirický obraz tak, aby ukrajinské krajně pravicové formace představovaly jako jednoznačně umírněné, a posílily tím mezinárodní podporu Ukrajině. V červnu 2024 ministerstvo zahraničí USA uvedlo, že brigáda Azov může podle „Leahyho zákona“ dostávat americké zbraně, protože byla očištěna od podezření na porušování lidských práv. K tomuto závěru dospělo s tvrzením, že brigáda Azov je novou jednotkou, na niž se dřívější zákaz Kongresu nevztahuje. Ve skutečnosti však tato brigáda vznikla na základě pluku Azov, desáté výročí založení praporu Azov slavila jako své vlastní výročí a vedou ji původní velitelé praporu Azov.41 Pozdější pozměňovací návrh, zahrnutý do zákona o obraně schváleného Sněmovnou reprezentantů, však výslovně stanovil, že „žádné finanční prostředky přidělené nebo jinak zpřístupněné tímto zákonem nesmějí být použity k poskytnutí zbraní, výcviku, zpravodajských informací ani jiné pomoci praporu Azov, 3. samostatné útočné brigádě ani žádné jejich nástupnické organizaci“.42

Takto instrumentální zobrazování spojenců se neomezuje na tento konflikt. Také v jiných nedávných případech politického násilí vedly vlády a média kampaně, které měly jejich spojence představit jako umírněnější, než naznačuje jejich minulost a současná ideologie. V syrské válce byly například protiasadovské džihádistické organizace spojené se Západem eufemisticky označovány za „povstalce“, někdy dokonce za „umírněné“, i když bojovaly pod vedením organizace, kterou americké ministerstvo zahraničí označilo za zahraniční teroristickou organizaci.43 Rozsáhlá literatura z oblasti výzkumu terorismu zjistila, že označování násilných pachatelů vládami a médii není hodnotově neutrální, nýbrž účelově slouží politickým záměrům.44 Právě v těchto sporných případech politického násilí může akademický výzkum sehrát důležitou úlohu tím, že prověří empirické záznamy a pomůže rozhodnout, co odpovídá skutečnosti.45

Krajní pravice ve válce na Donbasu

Výzkum terorismu opakovaně upozorňuje, jak obtížné je určit ideologické přesvědčení účastníků politického násilí.46 Podrobná znalost jednotlivých organizací však může míru jistoty podstatně zvýšit. Svoboda a hlavní organizace, které po Euromajdanu zůstaly součástí Pravého sektoru, byly všeobecně chápány jako krajně pravicové, protože zastávaly ultranacionalistické postoje a názory o etnické nadřazenosti. Otevřeně se označovaly za přirozené pokračovatele Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) a Ukrajinské povstalecké armády (UPA), inspirované nechvalně proslulým vůdcem OUN a nacistickým kolaborantem Stepanem Banderou.47 Společně s UNA-UNSO používaly heslo „Sláva Ukrajině! Hrdinům sláva!“, oficiální pozdrav banderovského křídla OUN (OUN-B). Tento pozdrav spolu s fašistickým vztyčením paže vycházel z pozdravů a gest jiných známých fašistických stran evropských dějin – od nacistické strany v Německu po ustašovské hnutí v Chorvatsku.48 Pravý sektor převzal od OUN-B a UPA rovněž červenočernou vlajku, symbolizující ukrajinskou krev a půdu; krev a půda byly zároveň výraznými motivy nacistické ideologie a symboliky.49 Samotná existence těchto symbolů však bez porozumění kulturnímu a historickému kontextu představuje jen slabý důkaz vlivu krajní pravice ve válce na Donbasu.

Násilné svržení vlády Viktora Janukovyče prostřednictvím masakru na Majdanu vyvolalo obnovení separatismu na Donbasu.50 Po jeho svržení v únoru 2014 krajně pravicové strany a organizace na Ukrajině rozšířily a zorganizovaly své ozbrojené formace. Pravý sektor měl spolu s oligarchou Ihorem Kolomojským, který se stal předsedou Dněpropetrovské oblastní správy, zásadní podíl na vytvoření praporu Dnipro na jaře 2014.51 Na jaře 2014 byl zorganizován také prapor Azov, proslulý užíváním neonacistických symbolů ve svém oficiálním znaku. Vedly jej SNA a Patriot Ukrajiny za účasti Radikální strany. Jak již bylo uvedeno, jeho prvním velitelem byl „Bílý vůdce“ Andrij Bileckyj.52 Prapor Svatá Marie se základnou v Mariupolu vznikl na podzim 2014 a vedla jej krajně pravicová strana Bratrstvo, kterou její vůdce Dmytro Korčynskyj označoval za „křesťanský Tálibán“.53 Přibližně ve stejné době vytvořila Sebeobrana Majdanu prapor Ajdar, formálně podřízený ukrajinskému ministerstvu obrany. Jedné z jeho čet velelo Bílé kladivo, neonacistická organizace, která byla během Euromajdanu součástí Pravého sektoru. Ilja Kiva, člen Pravého sektoru, velel jinému dobrovolnickému policejnímu praporu. Velitelem zvláštní policejní jednotky, roty Tornado, se stal dříve odsouzený zločinec s vytetovanou svastikou. On a sedm dalších příslušníků roty byli zatčeni a odsouzeni za různé zločiny ve válečné oblasti, například za mučení zadržených. V jejich vězeňské cele byla nalezena vlajka v nacistickém stylu se svastikou.54 Všechny tyto jednotky formálně spadaly pod ministerstvo vnitra, Národní gardu nebo ministerstvo obrany. Od svého vzniku však zůstávaly fakticky pod velením radikálně nacionalistických či neonacistických organizací.

Tyto ozbrojené formace vyrostly v počátečních fázích konfliktu na Donbasu a byly tam rozmístěny ve snaze potlačit proruský separatismus silou. Pravý sektor a Organizace ukrajinských nacionalistů aktivně vytvářely různé domobranecké a polovojenské jednotky, které nebyly podřízeny ústřední vládě Ukrajiny. Ukrajinský dobrovolnický sbor, největší polovojenská formace, byl zřízen a veden Pravým sektorem výslovně pro válku na Donbasu, ačkoli měl prapory i na západní Ukrajině.55 Polovojenské formace, zvláštní policejní a gardové jednotky, které zorganizovaly a vedly krajně pravicové organizace, například Pravý sektor, Sociálně-národní shromáždění, Patriot Ukrajiny, Svoboda, C14 a Bratrstvo, tvořily mezi ukrajinskými bojovníky na Donbasu malou menšinu. Na základě dostupných zpráv odhadujeme počet členů radikálně nacionalistických a neonacistických organizací, kteří na Donbasu sloužili v různých pravidelných i jiných ozbrojených formacích vedených krajní pravicí, přibližně na pět tisíc. Jde o konzervativní odhad odpovídající pouhému jednomu procentu z přibližně 400 000 lidí, kteří se války účastnili na straně ústřední vlády.56 Je však nutné zohlednit i jiná měřítka vlivu. Navzdory relativně malému počtu měli krajně pravicoví bojovníci na občanskou válku na Donbasu nepoměrně velký vliv, zejména v počáteční fázi před prvním přímým ruským vojenským zásahem v srpnu 2014. Po Euromajdanu se krajně pravicové ukrajinské skupiny rychle množily, protože byly ochotné bojovat a nesly odpovědnost za nepoměrnou míru násilí, především proti civilistům a válečným zajatcům v Mariupolu a Krasnoarmijsku. Krajně pravicové organizace a s nimi spojené prapory proto sehrály zásadní úlohu při eskalaci ozbrojeného konfliktu na Donbasu.

Svoboda a C14 – otevřeně neonacistická skupina přidružená ke Svobodě do léta 2014 – od června 2014 organizovaly a vedly prapor Sič.57 Pravý sektor mezitím 20. dubna 2014 provedl smrtící útok na separatistické kontrolní stanoviště u Slovjansku. Ukrajinská a západní média zapojení krajní pravice popírala, opačné důkazy však zahrnují vizitky spojené s členy krajní pravice, které byly po útoku nalezeny. Ukrajinské soudní řízení navíc odhalilo, že zbraně použité útočníky Pravého sektoru na stanovišti byly tytéž zbraně, z nichž odstřelovači této skupiny během Majdanu zabíjeli a zraňovali policisty.58 Dva roky po útoku na separatistické stanoviště Dmytro Jaroš, vůdce Pravého sektoru, přiznal, že se útoku osobně účastnil.59 Podle zpráv operaci Pravého sektoru zorganizovali tehdejší úřadující prezident Ukrajiny Oleksandr Turčynov a zástupce Kolomojského v Dněpropetrovské oblastní správě. Jejím cílem bylo obsadit a zničit televizní vysílač u Slovjansku několik dní poté, co oblast ovládla Strelkovem vedená ozbrojená skupina ruských nacionalistů a ukrajinských separatistů.60 Útok Pravého sektoru představoval zásadní eskalaci konfliktu na Donbasu, neboť porušil jak ženevskou dohodu o mírovém řešení konfliktu, kterou 17. dubna 2014 podepsaly Ukrajina, Rusko, EU a USA, tak pravoslavné velikonoční příměří mezi ukrajinskou vládou a separatisty na Donbasu.

Ozbrojené formace vedené krajní pravicí stály i za mnoha dalšími násilnými útoky na Donbasu, a dále tak konflikt vyhrocovaly v občanskou válku. Videozáznamy, mediální zprávy a přiznání velitelů a dalších členů praporů Azov a Dnipro ukazují, že se 9. května 2014 účastnili útoku na okresní policejní ředitelství v Mariupolu. Zahynulo přibližně deset lidí, včetně nejméně jednoho demonstranta.61 Z analýzy internetových živých přenosů, mediálních zpráv a dokumentů ukrajinské vlády také jasně vyplývá, že Azov sehrál v červnu 2014 významnou úlohu při znovudobytí Mariupolu z rukou separatistů.62 Prapor Dnipro spolu s dalšími jednotkami zadržoval civilisty v Doněcké oblasti, aby zabránil konání separatistického referenda 11. května 2014. Videozáznamy ukazují jeho příslušníky, jak z kalašnikovů střílejí na neozbrojené proruské demonstranty a zabíjejí dva místní obyvatele. Ukrajinská vláda přítomnost praporu Dnipro popírala, potvrdily ji však jiné věrohodné zdroje, včetně přiznání členů praporu na videozáznamech, například vyjádření Volodymyra Parasjuka na sociální síti; Parasjuk se později stal poslancem ukrajinského parlamentu.63

Ozbrojené formace vedené krajní pravicí spáchaly v prvních měsících konfliktu na Donbasu nepoměrně velkou část násilností, a sehrály tak zásadní úlohu při jeho rozšíření v rozsáhlejší občanskou válku. Radikálně nacionalistické a neonacisty vedené skupiny totiž byly v té době mnohem ochotnější použít sílu. Ukrajinské ozbrojené síly, tajná služba, policie a jednotky Národní gardy se zdráhaly zasáhnout proti separatistům na Donbasu, protože jejich velitelé a příslušníci byli novou vládou veřejně obviňováni z pokusu násilně potlačit protesty na Majdanu, zejména z masakru na Majdanu. Nová majdanovská vláda se dostala k moci prostřednictvím násilí, které zahrnovalo zabíjení policistů i demonstrantů, a proto v počáteční fázi konfliktu postrádala legitimitu v očích mnoha příslušníků armády, policie a SBU v oblasti Donbasu. Pravidelné ukrajinské ozbrojené síly, tajná služba, policie a jednotky Národní gardy navíc ve srovnání s krajně pravicovými skupinami, které po Euromajdanu náhle získaly na významu, trpěly nižší morálkou a vyšší mírou dezercí. Mezi příklady patří velitel doněcké jednotky Alfa SBU a příslušníci luhanského Berkutu, kteří se přidali k separatistům.64

Relativní úloha krajní pravice v politickém násilí nebyla stálá. Na Donbasu začala klesat poté, co nově zvolený prezident Petro Porošenko v červnu 2014 nařídil ukrajinské armádě, SBU, policii a Národní gardě použít proti separatistům smrtící sílu a zahájit ofenzivu.65 Válka byla nejintenzivnější a nejnásilnější v letech 2014 a 2015, po minských dohodách z roku 2015 však boje výrazně zeslábly. Ultranacionalističtí a neonacističtí bojovníci si přesto zachovali nezanedbatelnou úlohu i poté, co ukrajinská armáda své operace na Donbasu zesílila a krajně pravicové bojovníky údajně umírnila.

Po formálním začlenění do Národní gardy Ukrajiny si pluk Azov a jeho velitelé udržovali úzké organizační a ideologické vazby s neonacistickou stranou Národní sbor. Tuto stranu založil zakladatel a první velitel praporu Azov na základě neonacistických SNA a Patriotu Ukrajiny a patřilo do ní mnoho veteránů praporu a pluku Azov. Pluk Azov fungoval jako vojenské křídlo Národního sboru; v podstatě šlo o překrývající se součásti téhož hnutí Azov.66 Velitelé pluku Azov skutečně měli neonacistickou minulost a předtím sloužili v neonacisty vedeném praporu Azov.67 Jinými slovy, přejmenování z „praporu“ na „pluk“ nezměnilo klíčové personální obsazení.68 Velitel pluku Azov Denys Prokopenko byl například členem neonacistického White Boys Clubu, který založili ultras fotbalového klubu Dynamo Kyjev. Tato skupina ultras na sociálních sítích a při fotbalových zápasech vystavovala různé nacistické symboly a používala nacistický pozdrav. Prokopenkova četa v praporu Azov používala znak Totenkopf nacistických SS.69

Andrij Bileckyj se stal velitelem 3. útočné brigády, kterou vytvořili veteráni praporu a pluku Azov a aktivisté jeho neonacistické skupiny Národní sbor.70 V rozhovoru pro ukrajinská média v roce 2023 uvedl, že sjednocené hnutí Azov zahrnuje brigádu Azov pod jeho velením, pluk Azov a jednotku Kraken.71 Taková přiznání v ukrajinských médiích, jež dokládají trvající krajně pravicové vazby, se do západního tisku dostávají jen zřídka. Je důležité, že se velitelé Azovu nikdy veřejně nezřekli svých neonacistických názorů, symbolů a organizací. Vedoucí představitelé Azovu naopak v mediálních rozhovorech běžně popírali, že oni, jejich jednotky či organizace jsou neonacistické, a tvrdili, že dobře zdokumentované nacistické symboly jsou podvrhy nebo ruská propaganda. Náš výzkum ukrajinských sociálních sítí, stejně jako práce dalších badatelů zabývajících se ukrajinskou krajní pravicí, například Lva Golinkina a Mosse Robesona, identifikoval v letech 2014–2022 více než sto případů, kdy nejméně několik set velitelů a dalších příslušníků Azovu vystavovalo nacistické a neonacistické symboly. Patřily mezi ně svastiky, znak SS, číslo 88 coby kód pro „Heil Hitler“, Hitlerovy portréty, nacistické vlajky, Totenkopf a fašistický pozdrav, objevující se na uniformách, nášivkách, fotografiích, vlajkách a tetováních.72

Trvající význam krajně pravicového extremismu v Azovu byl patrný i na samém vrcholu. Ministr vnitra Arsen Avakov se osobně podílel na vzniku praporu Azov a jeho pozdějším rozšíření na pluk.73 Prezident Petro Porošenko zveřejňoval fotografie, na nichž uděluje ukrajinská státní vyznamenání a pochvaly některým z nejznámějších neonacistů v Azovu.74 Nacistické vazby Azovu tedy zjevně nebyly důsledkem toho, že by vedení nad organizací ztratilo kontrolu. Amnesty International a Human Rights Watch uvedly, že Azov byl během války na Donbasu zapojen do mnoha případů mučení, nezákonného zadržování a nucených zmizení.75 Dopad těchto krajně pravicových organizací nelze měřit pouze přímými fyzickými následky, jak výzkumníci terorismu zdůrazňují i v řadě jiných souvislostí.76 Ultranacionalistické a neonacistické organizace hrály zásadní roli při blokování či „sabotování“ mírového řešení ozbrojeného konfliktu na Donbasu, což je další dobře známý zdroj moci extremistů.77 Krajně pravicové skupiny, například Pravý sektor, Svoboda a Radikální strana, se stavěly proti přijetí ústavních změn vycházejících z ustanovení minských dohod.78 Aktivisté Svobody proto 31. srpna 2015 provedli před ukrajinským parlamentem granátový útok, při němž zabili čtyři a zranili desítky policistů a příslušníků Národní gardy. Útok pomohl tyto změny zablokovat a podkopal logiku provádění dohod.79

Krajně pravicové skupiny zpochybňovaly také uskutečnění volebního slibu prezidenta Volodymyra Zelenského, že válku na Donbasu vyřeší mírovou cestou.80 V říjnu 2019 Zelenskyj odjel na frontové postavení na Donbasu, aby osobně přesvědčil bojovníky Azovu, ať přestanou blokovat provádění minských dohod a společně se separatistickými jednotkami se stáhnou z frontové linie, jak se dohodl na pařížském summitu s Putinem a německými a francouzskými představiteli. Video ze setkání však ukazuje, že aktivisté této neonacistické organizace Zelenského zesměšňovali a jeho výzvu odmítli.81 Podle agentury Associated Press pochodovaly Kyjevem tisíce krajně pravicových a nacionalistických aktivistů, kteří provolávali krajně pravicové heslo OUN a UPA „Sláva Ukrajině! Hrdinům sláva!“ a protestovali proti mírovému plánu pro východní Ukrajinu.82

Radikální křídlo vyhrožovalo Zelenskému kvůli provádění minských dohod i při jiných příležitostech. V květnu 2019 Dmytro Jaroš, někdejší vůdce Pravého sektoru, veřejně pohrozil, že nového ukrajinského prezidenta pověsí na stromě, splní-li svůj volební slib mírového řešení konfliktu na Donbasu.83 V roce 2021 byl Jaroš, velitel Ukrajinské dobrovolnické armády vytvořené Pravým sektorem, jmenován poradcem vrchního velitele Ozbrojených sil Ukrajiny Valerije Zalužného.84 Videozáznamy, fotografie a zprávy ukrajinských médií z téhož roku ukazují, jak policie nezasáhla, když neonacističtí a další krajně pravicoví demonstranti napadli sídlo prezidenta Ukrajiny a malovali na jeho zdi svastiky.85 Odborník na Rusko Stephen F. Cohen dospěl k závěru, že Zelenskyj „nemůže pokračovat v mírových jednáních“, protože „šílená fašistická hnutí“ na Ukrajině „mu doslova vyhrožují smrtí“.86

Ačkoli krajně pravicoví odpůrci míru působili Zelenskému politické problémy, současně s ním podle dostupných údajů úzce spolupracovali. Aktivista neonacistického Patriotu Ukrajiny a bývalý zástupce velitele pluku Azov byl za Porošenkova prezidentství jmenován úřadujícím šéfem Národní policie Ukrajiny a za Zelenského se stal náměstkem ministra vnitra.87 Premiér Oleksij Hončaruk vystoupil na „večírku veteránů“, který pořádala krycí organizace neonacistické C14; za ním se přitom nacházela stylizovaná svastika neonacistické rockové skupiny.88 V poradní radě ministerstva pro záležitosti veteránů za Zelenského zůstali aktivisté této neonacistické skupiny, včetně osob obviněných z vraždy významného opozičního novináře Olese Buzyny v roce 2015.89

Ultranacionalistické a neonacistické militantní organizace tedy po celý konflikt na Donbasu působily hluboko uvnitř tábora ústřední vlády. Přestože tvořily jen malý zlomek ukrajinských sil, spáchaly nepoměrně velkou část násilností, zejména předtím, než prezident Porošenko v létě 2014 nařídil ukrajinské armádě, aby proti separatistům použila větší sílu. Tolik zdůrazňované začlenění Azovu a dalších krajně pravicových milicí pod oficiální velení ukrajinské Národní gardy, policie a armády nezměnilo jejich vedení ani ideologickou symboliku. Řada bojovníků úzce spolupracovala s kyjevským politickým vedením napříč jednotlivými vládami; v jiných situacích využívali faktického práva veta k blokování mírového řešení konfliktu v regionu.

Tato interpretace se liší od přístupů, které vliv krajní pravice poměřují výhradně podílem získaných hlasů. Vliv krajní pravice na Ukrajině po Majdanu totiž výrazně převyšoval její volební podporu a počet členů. V předčasných prezidentských volbách v květnu 2014 získali vůdci Svobody a Pravého sektoru každý pouze jedno procento hlasů. V parlamentních volbách v říjnu 2014 Svoboda těsně nepřekročila pětiprocentní hranici a obdržela 4,7 procenta hlasů. Pravý sektor dopadl ještě hůře, se dvěma procenty. Ruslan Košulynskyj, jeden z vůdců Svobody podporovaný Pravým sektorem, OUN a C14, získal v prezidentských volbách roku 2019 pouze 1,7 procenta hlasů; Svoboda v parlamentních volbách téhož roku získala 2,2 procenta. Tyto slabé volební výsledky dokládají omezenou celostátní podporu krajní pravice na Ukrajině, nikoli však její nepoměrně velkou úlohu v konfliktu na Donbasu.

Krajní pravice při oděském masakru

Vedle války na Donbasu byl oděský masakr po masakru na Majdanu nejvýznamnějším a nejsmrtelnějším případem politického násilí na Ukrajině od získání nezávislosti v roce 1991 do začátku rusko-ukrajinské války v únoru 2022. K násilnostem došlo 2. května 2014 mezi účastníky pochodu „Za jednotnou Ukrajinu“ a proruskými separatisty. Byly při nich použity zápalné lahve, střelné zbraně a kameny a zahynulo celkem 48 lidí, převážně separatistických demonstrantů.90 Naprostá většina obětí zemřela v Domě odborů. Při požáru budovy tam zahynulo 42 separatistických aktivistů a zaměstnanců; mezi celkovými oběťmi násilností bylo čtyřicet mužů, sedm žen a jeden chlapec.91

Masakr přispěl k tomu, že separatistický konflikt na Donbasu přerostl v občanskou válku. Jak již bylo uvedeno, separatističtí a ruští představitelé a média jej přirovnávali k nacistickému masakru v běloruské Chatyni a mnoho oděských separatistů se následně přidalo k separatistickým silám na Donbasu. Přes závažnost události Mezinárodní poradní panel Rady Evropy a další mezinárodní orgány konstatovaly, že ukrajinská vláda nedokázala masakr řádně vyšetřit a stíhat odpovědné osoby.92

Při zjišťování úlohy krajně pravicových skupin v oděském masakru lze analyzovat široké spektrum klíčových informačních zdrojů: videozáznamy a záznamy živých přenosů samotného politického násilí i událostí, které mu předcházely; zveřejněné zprávy; primární mediální prameny v ukrajinštině, ruštině a angličtině; přihlášení se k odpovědnosti; rozhovory; výpovědi účastníků a očitých svědků z obou stran i policejních velitelů. Dne 1. května 2014, tedy den před masovým násilím, separatisté v Oděse demonstrovali a požadovali referendum o nově ustavené vládě v Kyjevě, jejíž vznik připisovali krajně pravicovým aktivistům a západnímu vměšování.93

Podle výpovědí uvedených ve zprávě zvláštní parlamentní komise, která vznikla bezprostředně po masakru v květnu 2014, plánovali ukrajinští a regionální vládní činitelé využít krajně pravicové aktivisty a Sebeobranu Majdanu k potlačení separatistů v Oděské oblasti a k rozehnání lidí tábořících u Domu odborů.94 Rozsáhlé důkazy naznačují, že policisté a hasiči dostali od nadřízených příkaz během útoků nezasahovat. Zvláštní plán oděské oblastní policie pro případ hromadných nepokojů například nebyl aktivován, údajně v důsledku rozhodnutí na nejvyšší úrovni ministerstva vnitra.95 Vrcholní regionální představitelé policie a dalších bezpečnostních orgánů byli obdobně povoláni na poradu se svými celostátními protějšky před začátkem střetů a v době, kdy již propukaly.96

Přítomnost Andrije Parubije a pěti set členů Sebeobrany Majdanu, kteří byli v předvečer masakru přesunuti z Kyjeva do Oděsy, dále naznačuje, že násilné rozehnání separatistického tábora krajně pravicovými aktivisty zorganizovali nejvyšší představitelé vlády.97 Parubij byl v 90. letech zakladatelem a vůdcem neonacistického Patriotu Ukrajiny, polovojenského křídla Sociálně-národní strany Ukrajiny. Během Euromajdanu stál v čele Sebeobrany Majdanu a v době oděského masakru vedl Radu národní bezpečnosti a obrany. Státní úřad pro vyšetřování Ukrajiny proti němu kvůli oděskému masakru zahájil trestní řízení krátce poté, co po předčasných parlamentních volbách v roce 2019 přestal být předsedou ukrajinského parlamentu.98

Jeden z účastníků v izraelském dokumentárním filmu přiznal, že se během oděského masakru pod Parubijovým velením podílel na „provokacích“ a že Parubij vydal rozkaz zaútočit na separatisty a „všechno spálit“. Toto přiznání považujeme za věrohodné, protože dotyčný byl natočen společně s aktivisty Majdanu v levém křídle oděského Domu odborů v okamžiku, kdy začal hořet hlavní vchod.99 On a pět dalších bývalých gruzínských vojáků rovněž uvedli v amerických, italských a izraelských televizních dokumentech, v rozhovorech pro ruská média, v makedonské televizi, ve výpovědích právníkům Berkutu pro soudní řízení o masakru na Majdanu a ve svědectvích pro běloruskou generální prokuraturu v rámci vyšetřování ukrajinské generální prokuratury, že jejich skupiny gruzínských, pobaltských a s krajní pravicí spojených ukrajinských odstřelovačů dostaly zbraně, peníze a rozkazy od konkrétních politiků Majdanu a gruzínských politiků, včetně Parubije, aby provedly masové zabíjení policistů a demonstrantů.100 Soudní řízení o masakru na Majdanu později potvrdilo jejich totožnost.101

Pochod vedený Pravým sektorem a fotbalovými ultras dne 2. května 2014 posloužil jako krytí k uskutečnění plánu zničit a zapálit separatistický stanový tábor.102 SBU v Oděské oblasti předem získala informace o plánovaných „provokacích“ a násilných střetech mezi fotbalovými ultras a proruskými separatisty v den utkání oděského a charkovského týmu 2. května. Zvláštní vlak dopravil z Charkova do Oděsy stovky fotbalových ultras.103 Ukrajinští fotbaloví ultras byli známí vystavováním neonacistických symbolů a provoláváním neonacistických hesel během zápasů. Historicky byli propojeni s Pravým sektorem a dalšími krajně pravicovými organizacemi, jak se ukázalo i během protestů na Majdanu.104 V Pravém sektoru i mezi fotbalovými ultras v Oděse a Charkově dominovaly neonacistické Sociálně-národní shromáždění a Patriot Ukrajiny, které bezprostředně po oděském masakru zorganizovaly prapor Azov.

Mezi dalšími separatistickými aktivisty byla podle internetových přenosů, videozáznamů, výpovědí účastníků a očitých svědků a zpráv zvláštní parlamentní komise přítomna malá oděská separatistická organizace Oděská družina.105 Její členové používali rozpoznatelné červené pásky a nebyli agenty-provokatéry Pravého sektoru, jak tvrdila ruská média a separatisté. Také ukrajinská vláda a média však zapojení Oděské družiny zkreslovaly, když zveličovaly míru její koordinace s ostatními separatistickými aktivisty.106

Poměr sil byl nerovný. Početně silnější skupiny aktivistů Pravého sektoru z Oděsy a Charkova, vedené neonacistickými Sociálně-národním shromážděním a Patriotem Ukrajiny, krajně pravicoví fotbaloví ultras a jednotky Sebeobrany Majdanu z Oděsy a jiných oblastí zaútočily na separatisty. Ti byli v početní nevýhodě a kryli se za policejním kordonem.107 Jeden aktivista Oděské družiny byl natočen, jak střílí útočnou puškou typu AK-74 směrem ke krajně pravicovým demonstrantům.108 Oficiální vyšetřování a Skupina 2. května tvrdily, že příslušník této separatistické skupiny zabil aktivistu Pravého sektoru střelou ráže 5,45 mm.109 Uniklé zprávy soudních lékařů však uvádějí, že z jeho těla byla vyjmuta střela ráže 5,65 mm.110 Tato střela během vyšetřování údajně zmizela a později se znovu objevila. Skutečnost, že neodpovídala vzorkům střel z žádné legálně registrované zbraně, slabý zvuk výstřelů i chybějící zpětný ráz patrný na videozáznamech naznačují, že krajně pravicového demonstranta nemusel tento separatista zabít. Dotyčný tvrdil, že zbraň zachycená na videu byla rekvizitou filmového studia.111

Samotné zabití aktivisty Pravého sektoru není vidět na uvedeném videu ani na žádném jiném záznamu střetů. Vyšetřování a různé videozáznamy z místa neurčily přesný čas ani místo jeho smrti či směr, z něhož výstřel přišel. Zástupce velitele oděské policie, který byl natočen přibližně v době této smrti a později sám utrpěl zranění, uvedl, že viděl odstřelovače v maskovacích uniformách střílet z druhého patra nedalekého hotelu. Podle něj zabili tohoto aktivistu Pravého sektoru a druhého demonstranta, aby odpovědnost připsali separatistům a vyprovokovali násilnou odvetu proti nim.112 Videozáznamy pořízené před střelbou a po ní naznačují, že druhý přívrženec Majdanu byl zabit přibližně ve stejné době a na stejném místě během násilných střetů se separatisty a střelby jednoho ze separatistů ze zbraně typu kalašnikov.113 Vládní forenzní zkoumání však dospělo k závěru, že jej usmrtila střela z pneumatické sportovní zbraně. Za jeho smrt nebyl nikdo obviněn a okamžik ani další okolnosti jeho zabití nebyly veřejně objasněny.114

V následných střetech, které propukly po smrti těchto dvou provládních demonstrantů, byli zabiti čtyři separatističtí demonstranti a mnoho dalších separatistů, policistů a nejméně jeden místní novinář utrpěli zranění. Forenzní expertiza zjistila, že tři separatisté byli zabiti loveckým střelivem.115 Jeden provládní aktivista byl natočen, jak střílí loveckou puškou směrem k těmto separatistům.116 Ministr vnitra jej později označil za člena Pravého sektoru.117 Vládní vyšetřování jej obvinilo ze zabití nejméně jednoho separatisty. Z vazby byl však propuštěn a jeho soudní řízení bylo na neurčito přerušeno kvůli výhrůžkám, které během procesu směřovali členové Pravého sektoru a další krajně pravicoví aktivisté vůči soudcům.118

Důkazy, včetně nahraného telefonního hovoru, ukázaly, že události 2. května koordinoval představitel Oděské oblastní správy odpovědný za bezpečnostní orgány a že se na nich podíleli velitel Sebeobrany Majdanu, aktivisté Pravého sektoru, fotbaloví ultras a jednotky Sebeobrany Majdanu.119 Zaútočili na stanový tábor různých separatistických organizací a zapálili jej. Jejich aktivisté a příznivci následně utekli do nedalekého Domu odborů a pokusili se zabarikádovat hlavní vstupní dveře. Videozáznamy, internetové přenosy a výpovědi očitých svědků ukazují, že útočníci házeli na hlavní vchod Molotovovy koktejly a hořící pneumatiky, zapálili vstupní dveře a zablokovali další východy. Videozáznamy, nahrané hovory na hasičskou linku a svědecké výpovědi dokládají, že požár a hustý kouř vznikly z hořících pneumatik a Molotovových koktejlů vržených k hlavnímu vchodu.120

Důkazy nepodporují tvrzení, že separatističtí demonstranti zabití při této události byli ruskými občany, že sami sebe zapálili při házení Molotovových koktejlů ze střechy Domu odborů nebo uvnitř budovy, ani že se krajní pravice na jejich smrti nepodílela. Skupina 2. května po počátečním popírání připustila, že smrtící požár začal u hlavního vchodu. Skupina 2. května byla formálně nezávislým sdružením převážně novinářů, vytvořeným po masakru údajně za účelem jeho vyšetření. Vznikla za účasti gubernátora Oděské oblasti, kterého ukrajinský prezident Petro Porošenko jmenoval do týdne po masakru.121 Tento gubernátor zastupoval nejen ústřední vládu, ale také oligarchickou síť Ihora Kolomojského, která financovala dobrovolníky Pravého sektoru z Volyňské oblasti v praporu Azov a Pravým sektorem vedený prapor Dnipro.122

Prapor Azov zorganizovaly několik dní po oděském masakru neonacistické SNA a jeho polovojenské křídlo Patriot Ukrajiny, které dominovaly Pravému sektoru v Oděse a Charkově. Skupina 2. května přesto tvrdila, že nelze určit, kdo požár založil, protože Molotovovy koktejly házely obě strany. Neexistují však veřejně dostupné důkazy, že by separatisté házeli zápalné lahve k hlavnímu vchodu. Naopak četné videozáznamy zachycují, jak právě krajně pravicoví demonstranti v té době vrhají Molotovovy koktejly a hořící pneumatiky do Domu odborů.123

Krajně pravicoví aktivisté na Ukrajině, především členové Pravého sektoru a SNA, byli známí tím, že při zapalování veřejných budov používali pneumatiky a Molotovovy koktejly. Forenzní expertizy ve vládním vyšetřování, záznamy radiové komunikace jednotky Alfa SBU, nezveřejněné přiznání krajně pravicového aktivisty francouzskému novináři a jedna odborná studie dospěly k závěru, že sídlo odborových svazů v Kyjevě zapálili aktivisté Majdanu, včetně příslušníků krajní pravice, aby zabránili jeho obsazení jednotkou Alfa Bezpečnostní služby Ukrajiny.124 Krajně pravicoví demonstranti také zakládali požáry pálením pneumatik v budově televizní stanice Inter a hrozili vypálením ukrajinského parlamentu, lucké městské rady, Svjatošynského okresního soudu projednávajícího případ masakru na Majdanu, Ústavního soudu a budov televizních stanic Inter a 112 Ukrajina tím, že k jejich vchodům skládali pneumatiky.125 Předchozí užívání stejných postupů krajní pravicí zvyšuje pravděpodobnost jejího přímého zapojení.

Analýza internetových videopřenosů, zjištění vládního vyšetřování, zpráv Skupiny 2. května, soudnělékařských expertiz, svědeckých výpovědí a dalších důkazů silně nasvědčuje tomu, že 42 lidí zahynulo v důsledku požáru, kouře a při pokusu vyskočit z vyšších pater Domu odborů. Krajně pravicoví aktivisté je po dopadu bili na zemi a blokovali východy. Oběti nebyly ozbrojené a tvořili je především separatisté, jejich příznivci a několik zaměstnanců – zejména žen –, kteří se v té době nacházeli v budově.126

Jedny z nejsilnějších důkazů o účasti krajní pravice na žhářském útoku pocházejí od samotné krajní pravice, konkrétně z přihlášení se k odpovědnosti. Rostoucí část výzkumu terorismu se zabývá právě tímto jevem. Důležitým zjištěním je, že pachatelé mnohem častěji odpovědnost za své útoky popírají, než aby se hlásili k činům, které nespáchali.127 Platí to zvláště tehdy, jsou-li terčem civilisté. Mnohé extremistické skupiny se přesto k útokům na civilisty skutečně hlásí.128

Prohlášení zveřejněná Pravým sektorem, SNA a neonacistickou Misanthropic Division na jejich webových stránkách a sociálních sítích připustila zapojení těchto organizací do masakru. Pravý sektor masakr na svém webu oslavoval jako „další světlou stránku dějin naší vlasti“. Při přihlášení se k odpovědnosti za násilí napsal: „V prvních minutách bitvy byl aktivista ‚Pravého sektoru‘ těžce zraněn do břicha. Několik dalších aktivistů PS [Pravého sektoru] utrpělo zranění různého stupně závažnosti. To však ostatním bojovníkům PS společně s fotbalovými fanoušky nezabránilo odrazit útok proruských provokatérů; následně úspěšně zmařili pokusy o obsazení budov v Oděse. Oděští aktivisté, fotbaloví fanoušci a bojovníci ‚Pravého sektoru‘ stáli bok po boku a porazili síly proruských žoldnéřů. V Oděse byl obnoven pořádek.“129

Pravý sektor, v němž v Oděse a Charkově dominovalo Sociálně-národní shromáždění a jeho polovojenské křídlo Patriot Ukrajiny, i neonacistická Misanthropic Division, která se po masakru připojila k praporu Azov, na sociální síti VKontakte a v dalších veřejných prohlášeních připustily, že požár byl založen úmyslně.130

Oficiální vyšetřování oděského masakru bylo fraškou. Za spáchání tohoto masového zabíjení nebyl nikdo uznán vinným. Jak již bylo uvedeno, střelec z Pravého sektoru byl nejprve zatčen, ale následně propuštěn. Mezi zatčenými a souzenými za oděský masakr byli pouze separatisté. Soud s oděskými separatisty skončil jejich osvobozením místním soudem, který své rozhodnutí založil na nedostatku důkazů podporujících obžalobu. Dokonce i rozsudek uznal slabiny vyšetřování pachatelů a úlohu Parubije a dalších vládních představitelů.131 Zprávy Rady Evropy a zvláštní komise OSN také upozornily na ničení důkazů.132 Zpráva zvláštní komise Rady Evropy dospěla k závěru, že vyšetřování oděského masakru ukrajinskou vládou bylo nedostatečné, politicky selektivní a zahrnovalo falšování důkazů, přestože existovaly videozáznamy ukazující, kdo házel na budovu Molotovovy koktejly.133

Ukrajinská média s odvoláním na zdroje v SBU uvedla, že krajně pravicový aktivista, který během oděského masakru vedl Pravý sektor v Oděse, byl tajným agentem Bezpečnostní služby Ukrajiny. SBU podle nich platila jemu a jeho krajně pravicovým spolupracovníkům za útoky na opoziční politiky, vyhrožování soudcům a další nezákonné činy.134 To by odpovídalo skutečnosti, že Pravý sektor nebyl kvůli oděskému masakru vyšetřován, přestože veřejně přiznal svou účast. Jeho tajná spolupráce s SBU by rovněž odpovídala tomu, že SBU a generální prokuratura jej odmítly obvinit ze zabití jiného člověka v Oděse v roce 2018. V roce 2020 navíc SBU tomuto krajně pravicovému aktivistovi přiznala v daném případu postavení poškozeného, ačkoli zabití živě přenášel na svém účtu na sociální síti a policejní vyšetřování dospělo k závěru, že byl pachatelem.135

V tomto smyslu nebyl oděský masakr zcela výjimečný. Zahrnoval zapojení krajní pravice po Majdanu se zjevnou podporou vysoce postavených politických představitelů v korupcí zatížené zemi, v níž vyšetřování i média postupovala podle důkazů pouze nedůsledně.

Závěr

Tato studie posuzuje úlohu krajní pravice na Ukrajině po Majdanu, konkrétně ve válce na Donbasu a při oděském masakru. Šlo o dvě největší epizody politického násilí v zemi před ruskou invazí v únoru 2022. Tato oblast si zasluhuje důkladné zkoumání, protože jde o vnitřně významné případy politického násilí, jimž se nedostalo objektivní analýzy založené na dostupných primárních pramenech v ukrajinštině, ruštině a angličtině. Zkoumání úlohy krajní pravice je aktuální také proto, že současnou diskusi o ní na Ukrajině rozdělují soupeřící, účelové výklady.

Převládající výklady šířené vládami a mainstreamovými médii na Ukrajině, na Západě, v Rusku a na separatisty ovládaném Donbasu ohledně úlohy krajní pravice ve válce na Donbasu a při oděském masakru byly očividně stranické. Na rozdíl od tvrzení ruské vlády, separatistů a s nimi spojených médií nejsou ukrajinská vláda ani armáda nacistické, či dokonce neonacistické. V nejvyšších patrech ukrajinské vlády nebyli neonacisté. Prezident Zelenskyj rozhodně není židovský neonacista. Z politických důvodů se snažil krajní pravici uklidnit a začlenit do hlavního proudu, nelze však pozorovat, že by měl k této extremistické ideologii osobní náklonnost.

Neonacisté tvořili před ruskou invazí v roce 2022 pouze asi jedno procento ukrajinských sil a neonacistické strany měly v celé zemi slabou volební podporu. Ani politika oslavování OUN-UPA a jejich vůdců, například Stepana Bandery, ani přijetí a používání pozdravu „Sláva Ukrajině! Hrdinům sláva!“ státem a armádou, včetně Zelenského, z Ukrajiny nečiní nacistický stát. OUN a UPA sice byly krajně pravicovými teroristickými organizacemi, které spolupracovaly s nacistickým Německem a páchaly masové vraždy Židů, Poláků a Ukrajinců, samy však nebyly nacistické. Ukrajinci nemohli vstupovat do nacistické strany, protože Hitler a další nacističtí vůdci je považovali za rasově méněcenné, stavěli se proti nezávislosti Ukrajiny a odmítli i pokus banderovského křídla OUN vytvořit ve Lvově krátce po nacistickém útoku na Sovětský svaz alespoň loutkový stát. Putin proto nemůže věrohodně ospravedlňovat nezákonnou invazi z února 2022 jako válku za „denacifikaci“ „nacistického režimu“.136 Ruští představitelé moc krajní pravice a oslavování OUN a UPA na Ukrajině za Porošenka a Zelenského zveličovali a využívali k ospravedlnění invaze.

Také snaha Západu ukrajinskou krajní pravici očišťovat však stojí na empiricky vratkých základech. Přestože měla v armádě i politice relativně málo členů, disponovala nepoměrně velkou mocí. Krajně pravicové organizace, dobrovolnické prapory a polovojenské jednotky, které vytvořily a vedly, sehrály spolu se separatisty a ruskými nacionalisty významnou úlohu při rozpoutání a eskalaci rodící se občanské války na Donbasu a následně bránily jejímu mírovému řešení. Azov a další krajně pravicové skupiny si uchovaly extremistické postoje i po formálním začlenění do oficiálních ukrajinských sil. Jejich základní vůdci a členové nadále často užívali stejné extremistické symboly a během války na Donbasu zůstali v policii, armádě a bezpečnostních službách, kde někteří dokonce postoupili.

Západní média se ve velké míře opírala o zaujaté ukrajinské zdroje, včetně „oficiálních“ vyšetřování a Skupiny 2. května. V četných primárních pramenech v ukrajinštině, ruštině a angličtině nacházíme důkazy, že Pravý sektor, Sociálně-národní shromáždění, jeho polovojenské křídlo Patriot Ukrajiny a skupiny krajně pravicových fotbalových ultras z Oděsy a Charkova sehrály zásadní úlohu v oděském masakru separatistických demonstrantů 2. května 2014. Neonacistické SNA a Patriot Ukrajiny, které ovládaly Pravý sektor v Oděse a Charkově, bezprostředně po tomto masakru zorganizovaly prapor Azov.

Navzdory chybějící mezinárodní shodě na definici terorismu se za něj běžně považuje užití násilí nestátními aktéry s cílem vyvolat strach pro politické účely, zvláště jsou-li terčem civilisté.137 Podle zvolené definice by tedy některé útoky v rámci epizod politického násilí zkoumaných touto studií, například oděský masakr, bylo možné označit za terorismus. Je však zřejmé, že ani jeden ze soupeřících výkladů úlohu krajní pravice nevystihuje přesně. Studie pomohla tuto mezeru ve výzkumu zaplnit využitím rozsáhlých primárních materiálů v ukrajinštině, ruštině a angličtině. Vedle masakru na Majdanu byly válka na Donbasu a oděský masakr dvěma nejvýznamnějšími epizodami politického násilí od získání nezávislosti Ukrajiny v roce 1991 do nezákonné ruské invaze v únoru 2022.

O autorech

Ivan Katchanovski je ukrajinský a kanadský politolog. Vyučuje na School of Political Studies a v programu Conflict Studies and Human Rights na University of Ottawa v Kanadě. Specializuje se především na politiku, konflikty, politické násilí a krajní pravici na Ukrajině. Jeho odborné publikace zahrnují pět knih, 21 článků v recenzovaných časopisech a dvanáct kapitol v odborných knihách.

Max Abrahms je profesorem veřejné politiky a politologie na Northeastern University, kde se specializuje na mezinárodní bezpečnost. Publikoval v předních odborných i populárních médiích, například International Organization, International Security, International Studies Quarterly, Security Studies, Comparative Political Studies, Harvard Business Review, Foreign Affairs, Foreign Policy, The New York Times, The Washington Post, USA Today, Newsweek, The Atlantic a Los Angeles Times.

Poznámky

Bibliografické názvy knih, článků, časopisů a webových materiálů jsou ponechány v původním znění, aby bylo možné zdroje přesně dohledat. Přeloženy jsou vysvětlující a argumentační části poznámek.

1.    Arel, Dominique and Jesse Driscoll. 2023. Ukraine’s Unnamed War. Before the Russian Invasion of 2022. Cambridge: Cambridge University Press; Black, J.L. and Michael Johns (Eds.). 2016. The Return of the Cold War: Ukraine, the West and Russia. Abingdon: Routledge; Hahn, Gordon M. 2018. Ukraine Over the Edge: Russia, the West and the “New Cold War.” Jefferson, NC: McFarland Books; Katchanovski, Ivan. 2016a. “The Separatist War in Donbas: A Violent Break-up of Ukraine?” European Politics and Society, 17 (4), 473-489; Kudelia, Serhiy. 2016. “The Donbas Rift.” Russian Politics & Law, 54 (1), 5-27; PikulickaWilczewska, Agnieszka and Richard Sakwa (Eds.). 2015. Ukraine and Russia: People, Politics, Propaganda and Perspectives. Bristol: E-International Relations; Sakwa, Richard. 2015. Frontline Ukraine: Crisis in the Borderlands. London: I.B.Tauris.

2.    Danciu, Gabriela-Cătălina. 2023. “A Perspective on Justifying the Ukraine–Russia War. Elements Of Propaganda.” International Journal of Social and Educational Innovation, 10 (19), 224-239; “Address by the President of the Russian Federation” (2022, February 24) http://en.kremlin.ru/events/president/ news/67843.

3.    Black, J.L. and Michael Johns (Eds.). 2016. The Return of the Cold War: Ukraine, the West and Russia. Abingdon: Routledge; Katchanovski, Ivan. 2023a. “The Maidan Massacre Trial and Investigation Revelations and Their Implications for the Ukraine-Russia War and Relations.” Russian Politics, 8 (2), 181-205.

4.    Viz například: Colborne, Michael. 2022. From the Fires of War: Ukraine’s Azov Movement and the Global Far Right, Stuttgart: Ibidem; Davidzon, Vladislav. 2023. “The Search for Neo-Nazis Under the Bedsheets Reflects American Progressive Hysteria, Not Ukrainian Reality.” Tablet Magazine, July.

5.    Viz Facebook (2014, May 2), https://www.facebook.com/photo.php?fbid=10100399733883920; k jeho minulosti viz “AntiNATOvskii weekend v Sevastopole.” (2006, May 30). Evraziiskii soyuz molodezhi. http://rossia3.ru/Regions/san.

6.    Umland, Andreas. 2019. “Irregular Militias and Radical Nationalism in PostEuromaydan Ukraine: The Prehistory and Emergence of the “Azov” Battalion in 2014.” Terrorism and Political Violence, 31 (1), 105131.

7.    Umland, Andreas. 2020. ‘The Far Right in Pre- and Post-Euromaidan Ukraine: From Ultra-Nationalist Party Politics to Ethno-Centric Uncivil Society.’ Demokratizatsiya, 28 (2), 247-268.

8.    Ishchenko, Volodymyr. 2018. “Nationalist Radicalization Trends in Post-Euromaidan Ukraine.” Ponars Eurasia, Policy Memo 529. http://www.ponarseurasia.org/memo/nationalist-radicalization-trendspost-euromaidan-ukraine.

9.    Ishchenko, Volodymyr. 2016. “Far right participation in the Ukrainian Maidan protests: an attempt of systematic estimation.” European Politics and Society, 17 (4), 453-472.

10.                        Hahn, Gordon M. 2018. Ukraine Over the Edge: Russia, the West and the “New Cold War.” Jefferson, NC: McFarland Books; Katchanovski, Ivan. 2016b. “The Maidan Massacre in Ukraine: A Summary of Analysis, Evidence, and Findings.” In The Return of the Cold War: Ukraine, the West and Russia, eds. J.L. Black and Michael Johns. Abingdon: Routledge, pp. 220-224; Katchanovski, Ivan. 2020. “The far right, the Euromaidan, and the Maidan massacre in Ukraine.” Journal of Labor and Society, 23 (1), 5-29; Katchanovski, 2023a; Katchanovski, Ivan. 2023b. “The “Snipers’ Massacre” on the Maidan in Ukraine.” Cogent Social Sciences, 9 (2); Katchanovski, Ivan. 2024. The Maidan Massacre in Ukraine. London: Palgrave Macmillan.

11.                        Khalil Mutallimzada and Kristian Steiner, (2022), Fighters’ motivations for joining extremist groups: Investigating the attractiveness of the Right Sector’s Volunteer Ukrainian Corps. European Journal of International Security, 1–23. Ilmari Käihkö, (2018), A nation-in-the-making, in arms: control of force, strategy and the Ukrainian Volunteer Battalions. Defence Studies 18:2, 147–166; Tetyana Malyarenko and David J. Galbreath, (2016), Paramilitary motivation in Ukraine: beyond integration and abolition, Southeast European and Black Sea Studies 16:1, 113–138.

12.                        Hale, Henry E., Oxana Shevel and Olga Onuch. 2018. “Believing Facts in the Fog of War: Identity, Media and Hot Cognition in Ukraine’s 2014 Odesa Tragedy.” Geopolitics, 23 (4), 851–881. Průzkum zadaný pro tuto studii zjistil, že 44 % Ukrajinců se domnívalo, že toto masové zabíjení spáchali provokatéři z Ruska, zatímco 11 % obviňovalo proruské obyvatele Oděsy. Deset procent respondentů uvedlo, že oděský masakr spáchali „ukrajinští nacionalisté z Oděsy“, a 3 % jej přičítala „proukrajinským“ obyvatelům Oděsy.

13.                        Van Evera, Stephen. 1997. Guide to Methods for Students of Political Science. Ithaca: Cornell University Press.

14.                        Griffin, Roger with Matthew Feldman (Eds.). 2003. Fascism: Critical Concepts in Political Science. London: Routledge.

15.                        Brahimi, Alia. “Ideology and terrorism.” The Oxford handbook of terrorism (2019): 298.

16.                        Viz například: Jadoon, Amira, Andrew Mines, and Daniel Milton. “Targeting quality or quantity? The divergent effects of targeting upper verses lower-tier leaders of militant organizations.” Journal of Conflict Resolution 67, no. 5 (2023): 1007-1031; Schram, Peter. “Self-managing terror: Resolving agency problems with diverse teams.” Games and Economic Behavior 130 (2021): 240-257; Abrahms, Max, and Philip BK Potter. “Explaining terrorism: Leadership deficits and militant group tactics.” International Organization 69, no. 2 (2015): 311-342; Popovic, Milos. “The perils of weak organization: Explaining loyalty and defection of militant organizations toward Pakistan.” Studies in Conflict & Terrorism 38, no. 11 (2015): 919-937.

17.                        Biletsky, Andriy. 2013. Slovo Biloho Vozhdia, ND: Sotsial-Natsionalna Asambleia. https://web.archive.org/web/20140924041340/http://rid.org.ua/knigarnya/AB/slovo.pdf.

18.                        Biletsky 2013; Biletsky, Andriy. “Ukrainskyi racovyi Sotsial-Natsionalism v ideologii organizatsii “Patriot Ukrainy.”“ Slovo Oriiv, 35 (2018, March). https://web.archive.org/web/20180924065537/http://slovoor.runvira.in.ua/SO35/St35Vid.htm.

19.                        Biletsky 2013; Biletsky, Andriy. “Nedochytanyi Franko.” Patriot Ukrainy, 2008. https://web.archive.org/web/20101120085407/http:/patriotukr.org.ua/index.php?rub=stat&id=409. Je rovněž třeba poznamenat, že Anti-Defamation League přijala zápis „antisemitism“ namísto „anti-Semitism“. Po přezkoumání historie pojmu a konzultacích s dalšími předními odborníky dospěla k závěru, že jde o nejvhodnější označení nenávisti vůči Židům; stejnou pravopisnou konvenci proto používáme i zde.

20.                        Clarke, Colin P. “The Terrorist Diaspora.” Testimony, House Homeland Security Committee Task Force on Denying Terrorists Entry into the United States (2017).

21.                        Viz Proniuk // Liudyna yaka namaliuvala symvol “Ideia Natsii “ (2023, October 31). https://acrains.com/interview/proniuk-2023/.

22.                        “Nyneshnii ukrainskii rezhim imeeet vse cherty natsistskogo, zayavil Lavrov.” RIA Novosti. (2018, December 17). https://ria.ru/20181217/1548087419.html.

23.                        “Clash with Neo-Nazis in Ukraine was inevitable, says Putin.” TASS. (2022, November 4). https://tass.com/politics/1532573.

24.                        “Address.”

25.                        Kirby, Paul. “Has Putin’s war failed and what does Russia want from Ukraine?” BBC News. (2022, February 24). https://www.bbc.com/news/world-europe-56720589.

26.                        Boyd-Barrett, Oliver. 2016. Western Mainstream Media and the Ukraine Crisis: A Study in Conflict Propaganda. New York: Routledge.

27.                        Někteří badatelé a prezident Zelenskyj uváděli přítomnost ruskojazyčných členů v pluku Azov a jiných ozbrojených formacích vedených neonacisty jako důkaz jejich relativní tolerance a umírněnosti a tvrdili, že se pluk Azov vzdálil od svých krajně pravicových kořenů. Viz Umland 2019; “Zelensky refutes Russian propaganda claim that Azov Regiment is ‘neo-Nazi.’” The New Voice of Ukraine, 2. května 2022, https://news.yahoo.com/zelensky-refutes-russian-propaganda-claim-131100438.html. Tyto formace však vytvořily a vedly neonacistické organizace s rasistickou ideologií, které se samy představovaly jako obránci bílé rasy. Proto v nich působilo nejen mnoho ruskojazyčných Ukrajinců, ale také neonacisté z Ruska, Běloruska a západních zemí, například z Austrálie, Švédska a Spojených států.

28.                        “Factbox: Last defenders of Mariupol: what is Ukraine’s Azov Regiment?” Reuters. (2022, May 17)https://www.reuters.com/world/europe/last-defenders-mariupol-what-is-ukraines-azovregiment-2022-05-17/.

29.                        “Ukraine war: Ros Atkins on... Putin’s false ‘Nazi’ claims.” BBC, 26. března 2022, https://www.bbc.com/news/av/world-europe-60853404; “Five Azovstal defenders were awarded the title of Heroes of Ukraine.” Svidomi, 3. října 2022, https://svidomi.in.ua/en/page/five-azovstal-defenders-were-awarded-the-title-of-heroes-of-ukraine; Loyd, Anthony. “‘Nonsense’: Heroes of Mariupol Denied US Weapons Over neo-Nazi Past.” Times, 2. května 2024, https://www.thetimes.com/world/russia-ukraine-war/article/nonsense-heroes-of-mariupol-denied-us-weapons-over-neo-nazi-past-kwnr0r0pw; “Boris Johnson Praises Nazi Azov Battalion,” YouTube, 23. května 2024, https://www.youtube.com/watch?v=_6g7i-4wswk. K obdobnému soustavnému a politicky motivovanému očišťování ukrajinské krajní pravice docházelo také na Wikipedii, zejména po ruské invazi. Malý počet editorů systematicky zmírňoval popis neonacistických a dalších krajně pravicových stran, organizací a jejich vůdců, například pluku Azov, Patriotu Ukrajiny, Svobody, Národního sboru, OUN, UPA, Stepana Bandery či Romana Šuchevyče. Odstraňovali nebo záměrně opomíjeli odborné studie a další důkazy extremistické ideologie a účasti krajní pravice na masových vraždách, například při masakrech na Majdanu a v Oděse, holokaustu a lvovském pogromu; v biografických heslech zároveň očerňovali badatele a další odborníky, jejichž studie takovou ideologii a politické násilí krajní pravice na Ukrajině dokládají. Viz například hesla Azov Brigade, https://en.wikipedia.org/wiki/Azov_Brigade; Patriot of Ukraine, https://en.wikipedia.org/wiki/Patriot_of_Ukraine; 2014 Odesa clashes, https://en.wikipedia.org/wiki/2014_Odesa_clashes; Far-right politics in Ukraine, https://en.wikipedia.org/wiki/Far-right_politics_in_Ukraine. Patřili mezi ně i editoři, kteří obdobnými postupy zkreslovali dějiny holokaustu v Polsku; Wikipedia je oproti odborným studiím nespolehlivým, avšak široce používaným zdrojem. Viz Grabowski, Jan, and Shira Klein. 2023. “Wikipedia’s Intentional Distortion of the History of the Holocaust.” Journal of Holocaust Research 37 (2): 133–190.

30.                        Katchanovski, Ivan and Alicen Morley. 2012. “Politics of US Television Coverage of Post-Communist Countries.” Problems of Post-Communism, 59 (1), 15-30.

31.                        Smale, Alison and Andrew E. Kramer. “Ukraine Presses Pro-Russia Militants After Fighting Spreads to a Port City.” New York Times, (2014, May 3). https://www.nytimes.com/2014/05/04/world/europe/ ukraine.html; “Ukraine: Investigate Odessa Deaths.” Human Rights Watch. (2014, May 8), https://www.hrw.org/news/2014/05/08/ukraine-investigate-odessa-deaths. [n.b. While the modern spelling of the city in Ukraine is “Odesa”, several instances of the older spelling “Odessa” are still found online.]

32.                        Ishchenko, Volodymyr. “Denial of the obvious: Far right in Maidan protests and their danger today.” VoxUkraine. (2018, April 16). https://voxukraine.org/en/denial-of-the-obvious-far-right-in-maidanprotests-and-their-danger-today.

33.                        Cohen, Stephen F. “America’s Collusion with Neo-Nazis.” Nation. (2018, May 2), https://www.thenation.com/article/archive/americas-collusion-with-neo-nazis/.

34.                        Miller, Christopher. “G7 Letter Takes Aim At Role Of Violent Extremists In Ukrainian Society, Election.” Radio Free Europe/Radio Liberty. (2019, March 22). https://www.rferl.org/a/g7-takes-aim-at-role-ofviolent-extremists-in-ukrainian-society-election/29836811.html.

35.                        Golinkin, Lev. “The Western Media Is Whitewashing the Azov Battalion.” Nation. (2023, June 13). https://www.thenation.com/article/world/azov-battalion-neo-nazi/.

36.                        “Ukraine 2018 Human Rights Report. State Department.” 2019. https://www.state.gov/wp-content/uploads/2019/03/UKRAINE-2018-HUMAN-RIGHTS-REPORT.pdf.

37.                        Miller, Christopher. “G7 Letter Takes Aim At Role Of Violent Extremists In Ukrainian Society, Election,” Radio Free Europe/Radio Liberty, (2019, March 22). https://www.rferl.org/a/g7-takes-aim-at-role-ofviolent-extremists-in-ukrainian-society-election/29836811.html.

38.                        Viz Twitter, 16. října 2019, https://twitter.com/RepMaxRose/status/1184518558392504321?s=20.

39.                        Cohen, Josh. “Ukraine Should Beware the Azov Extremists.” Moscow Times, (2015, July 20). https:// www.themoscowtimes.com/2015/07/20/ukraine-should-beware-the-azov-extremists-a48402.

40.                        “H.Amdt. 492 - 114th Congress (2015-2016).” (2015, June 11). https://www.congress.gov/amendment/114th-congress/house-amendment/492?q=%7B%22search%22%3A%5B%22azov%22 %5D%7D&resultIndex=1.

41.                        Birnbaum, Michael, Siobhán O’Grady, and Alex Horton. “U.S. Lifts Weapons Ban on Ukrainian Military Unit.” Washington Post, (2024, June 12). https://www.washingtonpost.com/nationalsecurity/2024/06/10/azov-brigade-ukraine-us-weapons/.

42.                        Congressional Record (2024, June 27). https://www.congress.gov/118/crec/2024/06/27/170/108/ CREC-2024-06-27.pdf .

43.                        Sanger, David E. “Jihadists Receiving Most Arms Sent to Syrian Rebels.” The New York Times, (2012. October 15). https://www.nytimes.com/2012/10/15/world/middleeast/jihadists-receiving-mostarms-sent-to-syrian-rebels.html. Mahmood, Mona, and Ian Black. “Free Syrian Army Rebels Defect to Islamist Group Jabhat Al-Nusra.” Guardian, (2018, April 14). https://www.theguardian.com/world/2013/may/08/free-syrian-army-rebels-defect-islamist-group; Abrahms, Max. “Syria’s Extremist Opposition: How Western Media Have Whitewashed the Rebels’ Record.” Foreign Affairs (2017, October 30); Doran, Michael, William McCants, and Clint Watts. “The Good and Bad of Ahrar al-Sham.” Foreign Affairs (2014, January 23).

44.                        Bhatia, Michael. 2008. “Fighting words: naming terrorists, bandits, rebels and other violent actors,” Third World Quarterly, 26 (1), 5-22; Schmid, Alex P. 2012. “The revised academic consensus definition of terrorism.” Perspectives on Terrorism, 6 (2), 158-159; Ganor, Boaz. 2002. “Defining terrorism: Is one man’s terrorist another man’s freedom fighter?” Police Practice and Research, 3 (4), 287-304.

45.                        Přestože se tato analýza soustředí na zobrazování ukrajinské krajní pravice, související spor o výklad se týká otázky, zda konflikt na Donbasu označovat za občanskou válku. Ukrajinská a západní vláda a média jej popisovaly jako mezistátní válku mezi Ruskem a Ukrajinou nebo jako hybridní válku a popíraly, že by šlo o válku občanskou. Ruská vláda, separatistické vlády na Donbasu a s nimi spojená média naopak popíraly jakékoli ruské vojenské zapojení a označovaly konflikt za čistě občanskou válku. Většina badatelů i databází, například Correlates of War Project a Uppsala Conflict Data Program, jej klasifikovala jako občanskou válku nebo vnitrostátní konflikt a současně zaznamenávala ruské vojenské zásahy na Donbasu před invazí na Ukrajinu v roce 2022. Viz například Arel and Driscoll 2023; Black and Johns 2016; Hahn 2018; Katchanovski 2016a; Kudelia 2016.

46.                        Abrahms, Max. “What terrorists really want: Terrorist motives and counterterrorism strategy.” International Security 32, no. 4 (2008): 78-105.

47.                        Rossolinski-Liebe, Grzegorz. 2014. Stepan Bandera: The life and afterlife of a Ukrainian nationalist. Stuttgart: Ibidem.

48.                        Yeomans, Rory, (Ed.). 2016. The Utopia of Terror: Life and Death in Wartime Croatia. Rochester: University of Rochester Press; Katchanovski, Ivan. 2015. “Terrorists or National Heroes? Politics and Perceptions of the OUN and the UPA in Ukraine.” Communist and Post-Communist Studies, 48 (2-3), 217228.

49.                        Rudling, Per Anders. 2011. “The OUN, the UPA and the Holocaust. A Study in the Manufacturing of Historical Myths.” Carl Beck Papers in Russian and East European Studies, #2107, Center for Russian and East European Studies, Pittsburgh University.

50.                        Viz Katchanovski, 2016a; Katchanovski, Ivan. 2006. Cleft Countries: Regional Political Divisions and Cultures in Post-Soviet Ukraine and Moldova. Stuttgart: Ibidem.

51.                        Viz Katchanovski, Ivan. (2015, March 28). “An Interview with Al Jazeera Concerning Far Right Militia and Paramilitary Battalions and Other Formations in Ukraine.” https://www.academia.edu/11815497/ An_Interview_with_Al_Jazeera_Concerning_Far_Right_Militia_and_Paramilitary_Battalions_and_Other_ Formations_in_Ukraine.

52.                        Viz například: Dorell, Oren. (2015, March 10). “Volunteer Ukrainian unit includes Nazis.” USA TODAY. https://www.usatoday.com/story/news/world/2015/03/10/ukraine-azov-brigade-nazisabuses-separatists/24664937; Katchanovski, “An Interview.”

53.                        See Khalel, Sheren and Matthew Vickery. (2015, April 15). “‘Christian Taliban’s’ crusade on Ukraine’s front lines.” Al Jazeera. https://www.aljazeera.com/indepth/features/2015/04/taliban-crusadeukraine-front-lines-150414125522623.html

54.                        “V kamere eks-boitsov Tornado nashli nozhi i flag so svastikoi: foto.” (2018, August 14). Liga. https:// news.liga.net/incidents/news/v-kamere-eks-boytsov-tornado-nashli-noji-i-flag-so-svastikoy-foto.

55.                        “Dobrovolchyi Ukrainskyi Korpus “Pravyi Sektor.”" (ND). Pravyi Sektor, https://pravyysektor.info/ dobrovolchyy-ukrayinskyy-korpus-pravyy-sektor.

56.                        Odhad vychází ze zdroje “V Ukraini na obliku maizhe 370 tysiach uchansykiv boiovykh dii.” Ukrinform, 18. září 2019, https://www.ukrinform.ua/rubric-ato/2782328-v-ukraini-majze-370-tisac-ucasnikiv-bojovih-dij.html.

57.                        Viz například: “Partiia Svoboda stvoriue vlasnyi battalion.” (2014, June 13). Korrespondent.net. https://ua.korrespondent.net/ukraine/politics/3377514-partiia-svoboda-stvoruiie-vlasnyi-batalion.

58.                        “Ukhvala,” Pechersk District Court of Kyiv City, February 12, 2016. http://reyestr.court.gov.ua/ Review/55966993.

59.                        “Dmytro Yarosh: “Pershyi nastupalnyi bіi vіiny vіdbuvsia 20 kvіtnia 2014-ho - Dobrovol’tsі atakuvaly blokpost pіd Slovianskom.” (2016, April 22). Censor.net. http://censor.net.ua/resonance/385673/ dmitro_yarosh_pershiyi_nastupalniyi_byi_vyini_vdbuvsya_20_kvtnya_2014go_dobrovolts_atakuvali_ blokpost.

60.                        Ibid.

61.                        Dzhyndzia, Andrii. “Batalion AZOV zatrymav terorysta Tiulenia.” (2014, May 12). https://www.youtube.com/watch?v=681hBNGeVUM.

62.                        “On June 13, 2014, Mariupol was liberated from the terrorist DPR. Liberation from the Russian occupation is next.” Ukrainian Institute of National Memory, 13 June 2022, https://uinp.gov.ua/prescentr/novyny/13-chervnya-2014-mariupol-zvilnyly-vid-terorystychnoyi-dnr-na-cherzi-zvilnennyavid-rosiyskoyi-okupaciyi.

63.                        Viz například: “Krasnoarmeisk. Rasstrel mirnykh zhitelei 11.05.2014.” (2014, May 11). https:// www.youtube.com/watch?v=W4joK6D_-Wc.

64.                        Marples, David R. “Russia’s perceptions of Ukraine: Euromaidan and historical conflicts.” In Ukraine in Crisis, pp. 4-17. Routledge, 2017.

65.                        Válka byla nejintenzivnější a nejnásilnější v letech 2014 a 2015. Po uzavření minských dohod v roce 2015 násilí výrazně zesláblo.

66.                        Viz například: Kuzmenko, Oleksiy. “The Azov Regiment has not depoliticized.” UkraineAlert, (2020, March 19). https://www.atlanticcouncil.org/blogs/ukrainealert/the-azov-regiment-has-notdepoliticized/.

67.                        Stern, David. 2014. “Ukraine Vote Could Push the Country into Chaos.” BBC News, (2014, October 24). https://www.bbc.com/news/world-europe-29755967.

68.                        Cohen, Josh. 2023. “Ukraine Should Beware the Azov Extremists.” The Moscow Times, (2023, August 26). https://www.themoscowtimes.com/2015/07/20/ukraine-should-beware-the-azovextremists-a48402.

69.                        Viz Golinkin.

70.                        “Ukraine’s Advances Near Bakhmut Expose Rifts in Russian Forces.” New York Times, (2023 May 17). https://www.nytimes.com/2023/05/12/world/europe/ukraine-bakhmut-russia.html.

71.                        “Andrii Biletsky: Rosiiany sterly svoi kadrovi chastyny v Ukrayini v nul.” Ukrainska Pravda, (2023, October 17). https://www.pravda.com.ua/articles/2023/10/17/7424397.

72.                        Mnohé z těchto materiálů byly po ruské invazi skryty nebo odstraněny. Viz například Twitter, 13. června 2024, https://x.com/mossrobeson__/status/1801415521608327584.

73.                        Umland, Andreas. 2019. “Irregular Militias and Radical Nationalism in PostEuromaydan Ukraine: The Prehistory and Emergence of the “Azov” Battalion in 2014.” Terrorism and Political Violence, 31 (1), 105-131.

74.                        Stern, David. “Ukraine underplays role of far right in conflict.” BBC News (2014, December 13). https://www.bbc.com/news/world-europe-30414955.

75.                        Lokshina, Tanya. “‘You Don’t Exist.’” Human Rights Watch, (2016, July 21). https://www.hrw.org/report/2016/07/21/you-dont-exist/arbitrary-detentions-enforced-disappearances-and-tortureeastern.

76.                        Mueller, John E. 2006. Overblown: How politicians and the terrorism industry inflate national security threats, and why we believe them. New York: Simon and Schuster; Abrahms, Max. 2006. “Why terrorism does not work.” International Security, 31 (2), 42-78.

77.                        Kydd, Andrew, and Barbara F. Walter. 2002. “Sabotaging the peace: The politics of extremist violence.” International Organization, 56 (2), 263-296.

78.                        “Right Sector Challenges Kyiv in Western Ukraine - Jamestown.” 2016. Jamestown. September 20, 2016. https://jamestown.org/program/right-sector-challenges-kyiv-in-western-ukraine/.

79.                        Hranatu kynuv “svobodivets”“ iz batalionu “Sich” – Avakov. Ukrainska pravda, (2015, August 31). https://www.pravda.com.ua/news/2015/08/31/7079662; “Right-Wing Party Members Charged with Ukraine Clashes.” Voice of America, (2015, September 4). https://www.voanews.com/a/ap-ukraineright-wing-party-leader-questioned-in-kyiv/2946747.html.

80.                        Viz Reiter, Andrew G. 2015. “Does spoiling work? Assessing the impact of spoilers on civil war peace agreements.” Civil Wars, 17 (1), 89-111.

81.                        “Zelenskyy: Ia ne loh kakoi-to.” https://www.youtube.com/watch?v=3zNLrZXTZsA.

82.                        “Ukrainian Far-Right Groups, Veterans Protest President’s Peace Plan.” 2019. PBS, (2019, October 14). https://www.pbs.org/newshour/world/ukrainian-far-right-groups-veterans-protest-presidentspeace-plan.

83.                        “Yarosh: esli Zelenskyy predast Ukrainu — poteriaet ne dolzhnost, a zhizn.” Obozrevatel, (2019, May 27). https://incident.obozrevatel.com/crime/dmitrij-yarosh-esli-zelenskij-predast-ukrainu-poteryaetne-dolzhnost-a-zhizn.htm.

84.                        “Henshtab ne ziznayetsia pro rol Yarosha. Toj proinspektuvav svoiu dobrovolchu armiiu.” Ukrainska pravda. (2021, December 13). https://www.pravda.com.ua/news/2021/12/13/7317209.

85.                        Viz například: (2021 March 20), https://t.me/stranaua/12696.

86.                        “Ukrainegate Impeachment Saga Worsens US-Russia Cold War.” (2019, November 13). https://www.youtube.com/watch?v=bpASSqz1hGc.

87.                        Sokol, Sam. “Kiev Regional Police Head Accused of Neo-Nazi Ties.” The Jerusalem Post, (2014, November 12). https://www.jpost.com/diaspora/kiev-regional-police-head-accused-of-neo-nazities-381559; “Troyana zrobyly zastupnykom Avakova,” UN, (2017, February 8). https://ukranews.com/ua/news/477875-troyana-zrobyly-zastupnykom-avakova.

88.                        “Premier Goncharuk blagodarit uchastnikov kontserta ultrapravoi gruppy “Sokira Peruna.”“ (2019, October 14). Strana. https://www.youtube.com/watch?v=D3WuiYje3eA.

89.                        “Pro Russian Journalist Gunned Down in Kiev.” NBC News, (2015, April 16). https://www.nbcnews.com/storyline/ukraine-crisis/pro-russian-journalist-oles-buzina-shot-dead-kiev-maskedgunmen-n342661.

90.                        “Accountability for killings in Ukraine from January 2014 to May 2016.” Office of the United Nations High Commissioner for Human Rights. 2016. https://www.ohchr.org/sites/default/files/Documents/Countries/UA/OHCHRThematicReportUkraineJan2014-May2016_EN.pdf.

91.                        “Report of the International Advisory Panel on its Review of the Investigations into the Events in Odesa on 2 May 2014.” (2015, November 4). Council of Europe. https://rm.coe.int/CoERMPublicCommonSearchServices/DisplayDCTMContent?documentId=090000168048610f

92.                        “Report.”

93.                        Twitter, (2023, July 26). https://twitter.com/i/status/1684280903508303872.

94.                        “Zvit tymchasovoi slidchoi komisii Verkhovnoi Rady Ukrainy z pytan rozsliduvannia faktiv zahybeli hromadian u mistakh Odesi, Nariupoli, a takozh inshykh mistakh Donetskoi ta Luhanskoi oblastei Ukrainy.” (2014, September 5). Verkhovna Rada Ukrainy. http://w1.c1.rada.gov.ua/pls/zweb2/ webproc4_1?pf3511=52134

95.                        ““Chto takoe operativnyi plan “Volna”? Chast 3.” (2014, August 3). Gruppa 2 Maia. https://2maygroup.blogspot.com/2014/08/blog-post.html.

96.                        “Zvit.”

97.                        “Zvit.”

98.                        “Ukraine’s SBI opens case against ex-Parliament Speaker over Odesa events of May 2, 2014.” (2019, September 23). UNIAN. https://www.unian.info/society/10695003-ukraine-s-sbi-opens-case-againstex-parliament-speaker-over-odesa-events-of-may-2-2014.html.

99.                        Stephan, Anna. (2018, May 4). “Ploshchad Razbityh Nadezhd (polnaia versiia).” https://www.youtube.com/watch?v=C-7xjDxFSQc.

100.                    Ibid and Katchanovski (2020; 2024).

101.                    “Zasidannia vid 14.12.2021 u spravi pro «Vbyvstva lyudei 20.02.2014 pid chas Evromaidanu».” https://youtu.be/iwaXGtd1Pe8?t=6026.

102.                    “7 Years with No Answers. What Is Lacking in the Investigations of the Events in Odesa on 2 May 2014?” United Nations Ukraine, (2022, 30 April 20). https://ukraine.un.org/en/126054-7-years-noanswers-what-lacking-investigations-events-odesa-2-may-2014.

103.                    Zvit.

104.                    “Euro;” Katchanovski (2020).

105.                    “15.26;15.28 Odessa 2 Maia 2014 goda.” (2015, May 8). Gruppa 2 Maia. https://www.youtube.com/ watch?v=gicl3WFn6fw.

106.                    Katchanovski, Ivan. (May 6, 2015) "A new analysis of the massacre evets in Odesa Ukraine of May 2. New Cold War. https://newcoldwar.org/a-new-analysis-of-the-massacre-events-in-odessa-ukraine-ofmay-2-2014/;

107.                    Viz například: “1523 Napadenie 2 Maia 2014, Odessa.” (2015, May 10). Gruppa 2 Maia. https:// www.youtube.com/watch?v=Vj_NehDtSrA; “Khronologiya sobytiy v Odesse 2 Maia 2014 goda (ch.1).” (2015, May 15). Gruppa 2 Maia. http://2mayodessa.org/.

108.                    “Odessa strelok s AK-47 na Deribasovskoi.” (2014, May 4). Poslednie sobytiya. https://www.youtube.com/watch?v=LWI6s89srvw.

109.                    Viz “Khronologiya.”

110.                    ““SOROK VOSEM.” Zakliucheniia sudebno-medicinskoi ekspertizy po faktam gibeli liudei v hode Odesskoi boini 2 maia 2014 g.” (ND). IGCP. https://vk.com/ doc4683615_387082531?hash=50ef6fd55f4f5a7c71&dl=1ad9e60aff875593d8.

111.                    Tkachov, Yuriy. (2017, April 27). “Tragedia 2 Maia v Odesse. Rekonstruktsiia.” Strana. https://strana.ua/articles/analysis/67438-tragediya-2-maya-v-voprosah-i-otvetah.html; Odessa strelok.

112.                    “Odessa: tri goda. Film Arkadiia Mamontova.” Spetsialnyi korrespondent ot 24.04.17. (2017, April 24). https://www.youtube.com/watch?v=yayhe4wXcWQ.

113.                    “2 Maia 2014 goda. Odessa.” (2016, January 15). Vladimir Sarkisian. https://www.youtube.com/ watch?v=NZNQQ9vXclQ.

114.                    “SOROK.”

115.                    “SOROK.”

116.                    “Odessa 2 Maia.” (2014, May 9). Svidetelstvo ochevidtsa /1612. Informatsionnyi kanal “16/12.” https://www.youtube.com/watch?v=0ZdT1mspt70.

117.                    “Avakov: u spravi “2 travnia v Odesi figure chlen “Pravoho sektora.”“ (2015, December 18). Ukrainska pravda. https://www.pravda.com.ua/news/2015/12/18/7092946.

118.                    “Deputat Mosiichuk zastavliaet sudiiu Primorskogo suda Odessy Poprevicha vziat samootvod.” (2015, August 4). Ivan Ivanov. https://www.youtube.com/watch?v=ueHHestJUgk.

119.                    “Igor Bolianskii zvonit Dmitriiu Gumeniuku i daet prikaz “zachistit” Kulikovo pole.” (2014, December 2). Sergei Rulev. https://www.youtube.com/watch?v=tern1-ro9YU.

120.                    “Odessa marsh za edinstvo 02.05.2014.” (2014, May 2). sergiydibrov. http://bambuser. com/v/4585430; “19 49.” (2015, July 16). Gruppa 2 Maia. https://www.youtube.com/watch?v=ZT-e_ QGhHNI; “19 50.” (2015, July 16). Gruppa 2 Maia. https://www.youtube.com/watch?v=1dIqF4C1E8A; “Ukraine: Masks of the Revolution.” (2016, February 16). Java Films PRO. https://vimeo.com/ondemand/ masksofukrainepl.

121.                    Olearchyk, Roman. 2014. “Kiev Hands Odessa Post to New Governor in Effort to End Uprising.” Financial Times, (2014 May 6). https://www.ft.com/content/edc91232-d535-11e3-9bca-00144feabdc0.

122.                    ““Gruppa 2 Maia” opublikovala otchet o pozhare v dome profsoyuzov v Odesse.” (2015, March 24). Korrespondent.net. https://korrespondent.net/ukraine/3495145-hruppa-2-maia-opublykovalaotchet-o-pozhare-v-dome-profsouizov-v-odesse; viz také “Avtomobil dlia “Azovu” prydbaiut za hroshi Ihora Palytsi.” (2014, October 23). Volynski novyny. https://www.volynnews.com/news/society/ avtomobil-dlia-azovu-prydbaiut-za-koshty-ihoria-palytsi.

123.                    “Avtomobili.”

124.                    Katchanovski, Ivan. 2020. ‘The far right, the Euromaidan, and the Maidan massacre in Ukraine.’ Journal of Labor and Society, 23 (1), 5-29.

125.                    Viz například: “Aktsia pid KS.” Ukrainska pravda, (2020, October 30) https://www.pravda.com.ua/news/2020/10/30/7271758.

126.                    “SOROK”.

127.                    Abrahms, Max, and Justin Conrad. “The strategic logic of credit claiming: A new theory for anonymous terrorist attacks.” Security Studies 26, no. 2 (2017): 279-304.

128.                    Ibid.

129.                    “Bіitsі “Pravoho sektora” ta aktyvіsty Odesy vіdbyly napad prorosіiskykh naimantsіv.” (2014, May 2). Pravyi sektor. http://old.pravyysektor.info/news/bijtsi-pravoho-sektora-ta-aktyvisty-odesyvidbyly-napad-prorosijskyh-najmantsiv/.

130.                    “Siohodni v Odesi vidbulysia kryvavi boi za Ukrainu.” (2014, May 2). Sotsial-Natsionalna Assambleia. http://snaua.info/sogodni-v-odesi-vidbulisya-krivavi-boyi-za-ukrayinu/.

131.                    “Sud opravdal prorossiiskikh uchastnikov odesskoi tragedii 2 maia, no ikh sobiraiutsia snova zaderzhat.” (2017, September 18). Dumskaya. http://dumskaya.net/news/sud-prigovor-077120.

132.                    Viz “Report.”

133.                    “Report,” 38.

134.                    “Strana” uznala familiyu kuratora radikala Sternenko iz SBU.” Strana, (2019, May 24). https://strana.ua/news/202834-stala-izvestna-familija-sotrudnika-sbu-kotoryj-kuriruet-radikalov-odessy.html.

135.                    “Natsionalista Sternenko, zarezavshego cheloveka v Odesse, priznali poterpevshim.” Strana, (2020, May 18). https://strana.ua/news/267850-sbu-priznala-sternenko-poterpevshim-nesmotrja-na-smetivana-kuznetsova.html.

136.                    “Clash.”

137.                    Schmid, Alex. “Terrorism-the definitional problem.” Case W. Res. J. Int’l L. 36 (2004): 375; Schmid, Alex P. “The definition of terrorism.” In The Routledge Handbook of Terrorism Research, pp. 39-157. Routledge, 2011; Schmid, Alex P. “Discussion 1-Revisiting the wicked problem of defining terrorism.” Terrorism: Its Past, Present & Future Study A Special Issue to Commemorate CSTPV at 25 (2020): 3.

Český překlad byl pořízen z oficiálního vydání článku v časopise Perspectives on Terrorism, roč. XVIII, č. 3, září 2024. Terminologie a hodnotící formulace odpovídají originálu a nepředstavují doplnění překladatele.