Kdo pomáhá poškozeným, končí v hledáčku? Nebezpečný trend policie

Trestní řízení má chránit poškozené. Tak zní základní myšlenka moderního právního státu. Jenže mezi tím, co říká zákon, a tím, co někdy zažívají lidé v praxi, může být propast. Znepokojivým jevem posledních let totiž není pouze formalismus, průtahy nebo neochota orgánů zabývat se podstatou věci. Stále častěji se objevuje mnohem nebezpečnější fenomén: snaha oslabit nebo zcela rozbít vztah mezi poškozeným a osobou, která mu pomáhá bránit jeho práva.

Právo na zmocněnce a právo na přítomnost důvěrníka nejsou žádným nadstandardem. Nejde o výsadu ani o laskavost státu. Jsou to zákonem garantované instituty vytvořené právě proto, aby poškozený nestál proti státní mašinérii sám. Pro běžného občana představuje kontakt s policií stresující situaci. V místnosti sedí profesionálové vybavení pravomocemi, znalostí práva, přístupem k databázím a informačním systémům. Na druhé straně sedí člověk, který se snaží domoci ochrany svých práv. Proto mu zákon umožňuje přivést si osobu, které důvěřuje.

Jenže právě zde se někdy začíná odehrávat něco, co by mělo znepokojovat každého, komu záleží na právním státu.

Namísto zájmu o samotný skutek se pozornost začíná přesouvat na zmocněnce. Najednou nejsou důležité okolnosti trestného činu, ale otázky typu: koho tento člověk zastupuje? Kde všude vystupuje? Kolik osob doprovází? Ve kterých spisech figuruje? Jaké podává stížnosti? Proti kterým policistům vystupuje? Kolik lidí se na něj obrací?

V okamžiku, kdy se podobné otázky stanou předmětem systematického zájmu, přestává jít o vyšetřování skutku. Začíná jít o monitorování osoby.

To je hranice, za kterou by demokratický stát nikdy neměl vstoupit.

Ještě závažnější je situace, kdy se informace nezačínají získávat přímo, ale prostřednictvím osob, které zmocněnec zastupuje. Poškození jsou předvoláváni a vyslýcháni. Policie se zajímá o jejich vztah ke zmocněnci, o jeho činnost, o rozsah jeho pomoci. Formálně lze vždy tvrdit, že jde o prověřování určité skutečnosti. Ve skutečnosti však vzniká atmosféra, ve které poškozený začíná přemýšlet, zda si vůbec měl někoho přizvat.

A právě zde spočívá skutečné nebezpečí.

Represivní složky nemusejí nikoho přímo zastrašovat. Nemusejí vyhrožovat. Nemusejí vydat jediné nezákonné rozhodnutí. Stačí vytvořit prostředí, ve kterém si lidé sami začnou říkat: „Možná bude lepší, když příště přijdu bez zmocněnce.“ Takový efekt je z hlediska ochrany práv stejně nebezpečný jako otevřený zákaz.

V právní teorii se tomu říká „chilling effect“ – odrazující účinek. Člověk formálně právo má, ale okolnosti jej odrazují od jeho využití. Právo tak zůstává na papíře, zatímco v realitě postupně mizí.

Obzvlášť alarmující je situace, kdy se podobné kroky odehrávají v prostředí, kde již byly vzneseny námitky podjatosti, kde jsou dlouhodobě zpochybňovány procesní postupy a kde již nadřízené orgány konstatovaly nezákonnost některých rozhodnutí. V takovém okamžiku by měl každý policejní orgán postupovat s maximální zdrženlivostí. Místo toho však někdy následuje pravý opak – další rozšiřování okruhu osob, další předvolávání a další zjišťování informací.

Výsledek je předvídatelný. Poškozený přestává mít pocit, že je chráněn. Začíná mít pocit, že je sledován. Zmocněnec přestává být pomocníkem při ochraně práv a stává se objektem zájmu. A mezi těmito dvěma lidmi vzniká nejistota. Přesně ta nejistota, kterou měly instituty zmocněnce a důvěrníka odstranit.

Někteří mohou namítat, že poctivý člověk se přece nemá čeho bát. Tento argument je však nebezpečný a historicky opakovaně zneužívaný. Smyslem procesních práv totiž není chránit pouze nevinné nebo populární osoby. Smyslem procesních práv je chránit každého před svévolí státní moci. Jakmile začneme tolerovat monitorování těch, kteří pomáhají druhým uplatňovat jejich práva, otevíráme dveře modelu, ve kterém se právní pomoc stává rizikovou činností.

A to je cesta, na jejímž konci nestojí spravedlnost, ale strach.

Právní stát se nepozná podle toho, jak zachází s mocnými. Pozná se podle toho, jak zachází s obyčejným člověkem, který přijde na policii s důvěrníkem po svém boku. Pokud si tento člověk začne klást otázku, zda právě jeho důvěrník nebo zmocněnec není skutečným cílem zájmu policejního orgánu, pak se něco pokazilo.

Velmi zásadně.

Protože v ten okamžik už nejde jen o jednotlivý spis. Nejde jen o konkrétního policistu. Nejde ani o konkrétní řízení. Jde o samotnou důvěru občanů v to, že stát respektuje jejich právo bránit se. A jakmile se tato důvěra začne vytrácet, ztrácí právní stát jeden ze svých nejdůležitějších základů.

Společnost, ve které se poškozený bojí přijít s důvěrníkem a ve které se lidé obávají využít zmocněnce, není společností s příliš silnými právy. Je to společnost, ve které se práva začínají měnit v prázdnou deklaraci. A právě proti tomu by měli být občané, právníci, státní zástupci i soudy mimořádně citliví. Protože svoboda se neztrácí najednou. Často mizí po malých krocích, které se na první pohled mohou zdát nevinné. Jedním z nich může být i okamžik, kdy se pozornost státu přesune od ochrany poškozeného k těm, kteří mu pomáhají jeho práva hájit.

Zdroj:

1. Česká republika. 1993. Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod. Praha: Sbírka zákonů. Dostupné z: Poslanecká sněmovna – Listina základních práv a svobod

2. Česká republika. 1961. Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), § 50–51a – zmocněnec poškozeného. Praha: Sbírka zákonů. Dostupné z: Trestní řád – § 50 zmocněnec poškozeného

3. Česká republika. 2013. Zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, zejména § 21 – právo na doprovod důvěrníkem. Praha: Sbírka zákonů. Dostupné z: Zákon o obětech trestných činů

4. Ústavní soud České republiky. 1996. Nález sp. zn. II. ÚS 98/95 ze dne 5. 6. 1996 – K základnímu právu na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny (k právu na advokáta při podání vysvětlení). Dostupné z: II. ÚS 98/95

5. Ministerstvo vnitra České republiky. 2013. Zákon o obětech trestných činů – ochrana před druhotnou újmou a práva obětí. Praha: MV ČR. Dostupné z: Zákon o obětech trestných činů – základní informace