K debatě mezi USA a EU: Odpověď Paulu Krugmanovi

Odpověď na nedávný esej Paula Krugmana o produktivitě ve Spojených státech a v Evropě otevírá širší otázku. Jestliže standardní ukazatele poskytují navzájem rozporné výsledky, možná problém nespočívá ani tak v samotných ekonomikách jako spíše ve způsobech jejich měření.

V eseji z 5. července věnovaném hospodářské výkonnosti Evropy a Spojených států porovnává Paul Krugman dva ukazatele: vývoj reálného HDP na obyvatele v čase a řadu měření příjmů podle parity kupní síly. Poznamenává, že oba ukazatele poskytují neslučitelné výsledky: podle jednoho se Spojené státy dostávají výrazně před Evropu, zatímco podle druhého s nimi Evropa drží krok. Krugman se ptá: „Který z těchto příběhů je pravdivý?“ Při hledání odpovědi však přehlíží možnost, že správná odpověď může znít: „Ani jeden.“

Podívejme se na Krugmanův graf číslo 1. Podle něj je „průměrný“ Američan v roce 2026 reálně o více než šedesát procent bohatší než v roce 2000, tedy v roce, kdy vrcholil internetový boom. O šedesát procent. A to v „reálném“ vyjádření, tedy pokud jde o potraviny, oblečení, automobily, domy, dovolené, sportovní události… zkrátka o všechno. Opravdu? Reálný medián týdenních výdělků přitom podle Federální rezervní banky v St. Louis vzrostl pouze o 10,5 procenta.[1] Krugmanovo číslo je buď nepravdivé, nebo je natolik zkreslené vychýleným rozdělením příjmů, že postrádá jakýkoli smysl. Případně platí obojí.

Krugman se dotýká důležité skutečnosti, když upozorňuje na příspěvek technologického sektoru k měřené produktivitě americké ekonomiky a na rozhodující úlohu agresivních cenových úprav při vytváření vysokých naměřených temp „reálného růstu“ v oblasti technologií. Proč je však produktivita amerického technologického sektoru tak vysoká? Krugman píše, že Spojené státy zajišťují „většinu nebo veškerou světovou technologickou výrobu“. Opravdu? Taiwan Semiconductor Manufacturing Corporation se nepočítá? A co 250 000 lidí pracujících pro Foxconn v Šen-čenu? Nemohla by vysoká produktivita amerických technologií nějak souviset s tím, že americké technologické společnosti, jako je Apple, přesouvají špinavou práci do Číny, zatímco činnosti s vysokou přidanou hodnotou si ponechávají doma? Neexistuje přece tolik různých způsobů, jak vyrobit polovodič. Existují však různé způsoby, jak uspořádat dodavatelský řetězec.[2]

Pokud jde o ceny technologií, Krugman píše, jako kdyby jeho graf číslo 6 zachycoval cenový vývoj „nového“ výrobku – chytrého telefonu. Tak tomu ale není. Popisek grafu zní: „telefonní zařízení, kalkulačky a další spotřební zboží informačního charakteru“. To narušuje představu, že chytrý telefon představuje něco „nového“. Jistě, samotné spojení všech funkcí v jednom přístroji je novinkou posledních desetiletí. Všechno, co však dokáže můj telefon – telefonovat, faxovat, posílat poštu, fotografovat, nahrávat zvuk, přehrávat televizi, počítat, zobrazovat noviny a časopisy, nabízet videohry, pořádat schůzky, zprostředkovávat cestování a bankovní služby –, existovalo ve své obdobě již v analogovém světě minulého století. Naměřený pokles cen vychází z nákladů na všechny tyto samostatné přístroje a služby, které jsou dnes soustředěny v jediném zařízení v kapse. Velké evropské technologické společnosti rovněž přesouvají výrobu do Číny, jejich podíl je však nižší, než tomu bývá u amerických společností.

Ano, ceny všech těchto věcí tedy klesly. A pokud s nimi zacházíte tak, jako kdyby měly ve spotřebě stále stejnou váhu jako v roce 2000, vypadáme všichni alespoň o něco bohatší. Všechny tyto funkce však mají dnes menší ekonomickou hodnotu než před čtvrtstoletím.[3] Kdybyste vyšli ze současného spotřebního koše, tedy ze základny, která bude nakonec přijata při budoucí revizi, zjistili byste, že technologické položky dnes tvoří menší část našich rozpočtů i HDP než dříve. Po revizi základny proto bude jejich váha v indexu nižší.

Dnešní příjmy směřují naopak k mnoha věcem, které jsou dražší než v roce 2000: k energiím, školnému, nájemnému, pojištění, úrokům či službám poskytovaným lidmi. Seznam je dlouhý. A právě v tom spočívá skutečný paradox informačních technologií: velké technologické pokroky postupně mizí z transakcí, které označujeme za ekonomiku. Nakonec proto mizí i z údajů o produkci. Tomuto jevu se říká problém indexních čísel. Je to paradox, který nemá dokonalé řešení. Víme však, že používání vah základního roku vede k nadhodnocování růstu.

Při vysvětlování svého druhého ukazatele, parity kupní síly, se Krugman odvolává na „Big Mac Index“, tedy na cenu toho, co nazývá „standardizovaným výrobkem prodávaným po celém světě“. Jenže on standardizovaný není. Ve Spojených státech je McDonald’s podnikem rychlého občerstvení u silnice, stárnoucím pozůstatkem automobilové kultury. V Evropě se, jak ví každý turista, zpravidla více podobá místní kavárně. Restaurace představují určitý zážitek, a proto Big Mac na obou kontinentech není týmž produktem. A to zcela pomíjím evropskou daň z přidané hodnoty, veřejné zdravotní politiky a jejich dopad na evropské ceny. Aniž bych chtěl znevažovat Mezinárodní srovnávací program, porovnávání parity kupní síly je těmito problémy s kvalitou zatíženo zásadním způsobem.

Krugman je eurofil, který věří ve starý recept vysokých regresivních daní a rozsáhlých sociálních dávek, a zjevně se domnívá, že tento recept stále funguje. Předpokládám, že jej nikdo nevaroval tak jako mě v Řecku v roce 2010: „Nechoďte do veřejné nemocnice, odejdete z ní v rakvi.“ Možná nenavštívil francouzské univerzity, kde učitelé nemají vlastní pracovny a na toaletách chybí papír. Zajímalo by mě, zda se v poslední době pokusil cestovat německými vlaky, jejichž údržba byla zanedbána kvůli „dluhové brzdě“. Nemluvě o čekacích dobách v britské Národní zdravotní službě nebo o stavu stárnoucí britské železniční infrastruktury. Zachytit všechny tyto kvalitativní rozdíly v ukazateli parity kupní síly je prakticky nemožné.[4]

Krugman má pravdu, když říká, že jím uváděná srovnání používají „zcela standardní metody“. Nekritizuji statistiky, kteří se snaží měřit hospodářské výsledky v měnícím se světě. Problém spočívá v tom, že používané metody tomuto úkolu nestačí.[5]

Trocha zdravého rozumu by přesto mohla pomoci. Kdyby průměrní Američané v roce 2024 skutečně byli o více než padesát procent bohatší než v roce 2000, byl by dnes Donald Trump prezidentem? Kdyby „Evropa“ nestagnovala, byly by německá AfD, francouzské Národní sdružení a britská Reform UK na prahu moci? S ukazateli, které Spojené státy vykreslují jako zemi prožívající období bezprecedentní prosperity, je zjevně něco v nepořádku. Totéž platí o ukazatelích, podle nichž Evropané, přestože nejsou tak bohatí, zaznamenávají ve svých životech stejnou míru zlepšení. Ekonomové, kteří mají nos zabořený do těchto čísel, by možná měli častěji vyjít ven.

Jak jsou na tom tedy Spojené státy a Evropa? Ani jedno z těchto území rozhodně není chudé, přestože rozdíly uvnitř Evropy – například mezi Dánskem a Portugalskem nebo mezi Švédskem a Bulharskem – jsou mnohem větší než rozdíly mezi jednotlivými americkými státy.[6] Každý, kdo tato místa navštívil, však ví, že ve srovnání s Čínou se Evropa i Spojené státy nacházejí v relativním úpadku. Život v Evropě a Americe už není ničím tak výjimečným jako dříve. A Čína je přibližně dvakrát větší než Evropa a Amerika dohromady.

Existují navíc dobré důvody domnívat se, že relativní úpadek Evropy je přinejmenším v současnosti rychlejší. Je to vidět na pokračujícím útlumu významných evropských průmyslových odvětví, zejména v Německu a především v automobilovém, chemickém a farmaceutickém průmyslu – tedy v energeticky náročných sektorech, které dominovaly německému vývozu.

Americkou ekonomiku podpírá něco, co Evropě chybí: Permská pánev, akciový trh a boom výstavby datových center. Evropa tyto berličky nemá a navíc trpí nevýhodami v podobě pomýlené energetické politiky, šíleného spěchu ve zbrojení a protičínské zaujatosti, která je ještě silnější než ve Spojených státech.[7] Tyto faktory spolu s lepší pověstí amerických státních dluhopisů jako bezpečného přístavu mohou pomoci vysvětlit oslabování eura vůči dolaru. To je – navzdory Krugmanovi – alespoň v očích některých pozorovatelů skutečným ukazatelem relativního úpadku.

Evropská hospodářská strategie byla napevno určena neoliberální ideologií, která převládala v době vzniku eurozóny. Tato strategie je již po desetiletí cvičením v sebepoškozování. Škody dále prohloubila podřízenost Evropy americkým geopolitickým cílům a její neschopnost vymezit vlastní zájmy v moderním světě.

Představa, že Evropa potřebuje pouze více „reforem“ – pružnější pracovní trhy, pozdější odchod do důchodu, méně veřejných služeb, dluhové brzdy – a více „integrace“, překračuje hranice absurdity. Evropa potřebuje mír s Ruskem, spolupráci s Čínou a strategii regionálního rozvoje zaměřenou na země, jako jsou Rumunsko a Bulharsko, které stagnují od rozpadu socialistického bloku. Potřebuje obdobu New Dealu, který ve třicátých letech zachránil americký Jih.

K uskutečnění této strategie a k záchraně svého průmyslu před zhroucením potřebuje Evropa ruský a blízkovýchodní plyn a ropu. A k tomu potřebuje nějakým způsobem ukončit válku na Ukrajině a americko-izraelský útok na Írán.

Poznámky

1. Podle stejného zdroje vzrostl reálný medián příjmů domácností za stejné období o 16,7 procenta.

2. Velké evropské technologické společnosti rovněž přesouvají výrobu do Číny, avšak v menší míře, než tomu bývá u amerických společností.

3. Základními determinantami ekonomické hodnoty jsou vzácnost a míra monopolní síly. Obojí v informačním sektoru pokleslo. Této otázce se věnuji v knize, kterou jsem napsal společně s Jing Chenem, Entropy Economics: The Living Basis of Value and Production (Entropická ekonomie: Živý základ hodnoty a výroby, Chicago, 2025).

4. Problémy s kvalitou se netýkají pouze Evropy. Každý pozorovatel může podobné výhrady nalézt také na americké straně. Podstatné je, že ocenit všechny rozdíly v rozsáhlé části našeho hospodářského života, která nespočívá v přímo srovnatelných výrobcích a službách, představuje neřešitelný problém. Vysílání týmů, které zaznamenávají ceny v obchodech, jej nemůže vyřešit.

5. Stejný problém formuloval John Maynard Keynes ve své Obecné teorii, kde napsal:

„Tvrzení, že čistý produkt je vyšší, ale cenová hladina nižší než před deseti lety nebo před rokem, má podobnou povahu jako tvrzení, že královna Viktorie byla lepší královnou, avšak méně šťastnou ženou než královna Alžběta – je to tvrzení, které není bez významu ani zajímavosti, avšak není vhodným materiálem pro diferenciální počet.“

Celá pasáž ze čtvrté kapitoly nazvané „Volba jednotek“ by měla být vyryta do pracovního stolu každého, kdo se snaží porozumět indexním číslům. Keynes dospěl k závěru, že by se měl omezit na „dvě základní jednotky množství, totiž veličiny peněžní hodnoty a veličiny zaměstnanosti“.

6. Dánsko má přibližně dvojnásobný příjem na obyvatele oproti Portugalsku a Švédsko téměř trojnásobný oproti Bulharsku. Neexistuje žádná dvojice amerických států, mezi jejichž průměrnými příjmy by byl rozdíl alespoň dva ku jedné. Pokud jde o velmi bohaté, Spojené státy jich mají více – alespoň mezi těmi, jejichž čisté jmění je známé. V Evropě jsou bohatí diskrétnější.

7. Otázku, který region je více postižen neodůvodněným zvyšováním cen, přenechám Isabelle Weberové z Massachusettské univerzity v Amherstu, uznávané odbornici na tuto oblast.