Je NATO jediná možná cesta?

Existuje ještě jeden druh nátlaku, který lze označit za podmíněné spojenectví. Jde o situaci, kdy spojenecká země podmiňuje plnění vzájemných závazků souhlasem s novými podmínkami, které mohou, ale také nemusejí být v souladu s našimi životními zájmy. Aktuálně se to týká zapojení České republiky do Severoatlantické aliance a především našeho vztahu se Spojenými státy.

Podle německého Spiegelu dal americký prezident NATO ultimátum, kdy vyzval ke konkrétnímu závazku vyslat válečné lodě nebo jiné vojenské kapacity na Blízký východ. Členské státy údajně riskují, že pokud nesplní Trumpovy požadavky, americkou podporu ztratí nadobro. Prezident USA údajně sdělil generálnímu tajemníkovi NATO, že místo prohlášení o podpoře požaduje přijetí věcných opatření. Na síti Truth Social pak Donald Trump napsal: “None of these people, including our own, very disappointing, NATO, understood anything unless they have pressure placed upon them!!!”

Bohužel, setkání generálního tajemníka NATO Rutteho s Donaldem Trumpem ve Washingtonu nevyjasnilo vztahy uvnitř aliance a to, co v jejím rámci můžeme očekávat. Naopak, Mark Rutte se ukázal jako slabý a poddajný byrokrat.
Místo věcné diskuse a hájení zájmů všech členských zemí, zahrnul prezidenta Trumpa chválou a připustil, že Evropa musí zvýšit své výdaje na zbrojení.

Rutte: „Musíme Trumpovi tleskat za jeho odvážné vedení a vizi.“

Popsal údajnou „změnu myšlení“ v Evropě, o které tvrdil, že se projevila ve vedení koalice zemí, které pomohly znovu otevřít Hormuzský průliv. Připustil také, že prožíváme „období hluboké změny v transatlantické alianci..., odtud už nebude cesty zpět a ani by nemělo být.“ Někteří spojenci prý byli „trochu pomalí“ s podporou amerických útoků v Íránu. Trapnost Rutte završil prohlášením, že „abychom byli spravedliví, byli spojenci také trochu překvapeni”. Trump prý spojencům o svých plánech neřekl, protože chtěl „zachovat prvek překvapení pro počáteční údery“. Tolik od činitele, který mimo jiné odpovídá za náležité sdílení informací mezi členy NATO.

Rutte: „Když se dnes dívám po Evropě, vidím, že spojenci poskytují obrovskou podporu..., aby zajistili, že mocná americká armáda uspěje v odepření jaderné zbraně Íránu”. Zřejmě narozdíl od členských zemí NATO dostal vlastní informace o údajném eminentním nebezpečí ze strany íránského režimu, které dosud nebylo nijak veřejně prokázáno.

Ptáme se, jak Rutte, který se zesměšnil i vysvětlováním, zda Trumpa oslovuje “taťko”, pomáhá naší zemi s obhajobou národních zájmů?

Bohužel, je zjevně zásadní rozdíl mezi tím, co jsme si mysleli, že pro bezpečnost naší země znamená členství v NATO, tím jaké výhody a závazky vyplývají z dokumentů definujících naše členství, a především tím co příslušnost České republiky k NATO opravdu znamená.

Mnoho z nás považovalo členství v NATO za přirozené a logické zajištění obrany a ochrany země v rámci jedinečného společenství suverénních a demokratických zemí. NATO nebylo vnímáno primárně jako vojenský blok, ale jako instituce, která zajišťuje bezpečí před vnější agresí a umožňuje sdílet odpovědnost za svobodu a demokracii v Evropě. Globální hrozby (např. terorismus) v tomto rámci nelze řešit izolovaně nebo na bilaterální bázi a vyžadují kolektivní struktury, jako je právě NATO. Součástí fungování NATO je vzájemná solidarita a automatická pomoc při napadení členského státu.

Tuto představu formuloval zejména prezident Havel.
Při podpisu přístupových listin (26. 2. 1999): „Dává nám naději, že naše země už nikdy nepodlehne ani nebude obětována jakémukoli agresorovi, a zároveň vyjadřuje jasné odhodlání spoluodpovídat za svobodu národů, lidská práva, demokratické hodnoty a mír na našem kontinentě.“
Vysvětlení výhod členství v roce 2002 (o bezpečnosti v globálním světě), rozhovor pro Český rozhlas: „…v takovém světě žijeme a měli bychom si to dostatečně uvědomovat a neměli bychom si myslet, že mezi našimi horami… lze vytvořit jakousi enklávu bezpečí… vůbec tomu tak není v dnešním propojeném globálním světě.“
O NATO jako fungující kolektivní obranné organizaci (1997), rozhovor pro „Moskovskije novosti“: „…pak zjišťujeme, že jedinou vskutku fungující organizací, která by mohla být nástrojem kolektivní evropské obrany, je Severoatlantická aliance.“

Co je psáno, to by mělo platit. Členství České republiky v Severoatlantická alianci je zakotveno v mezinárodních i vnitrostátních dokumentech. Přesněji:

Mezinárodní dokumenty:
Severoatlantická smlouva (Washington Treaty, 1949) je základním právním dokumentem NATO. ČR je signatářem (po přijetí 12. března 1999).
Hlavní podmínky členství:
čl. 4: konzultace v případě ohrožení územní integrity, politické nezávislosti nebo bezpečnosti člena
čl. 5: kolektivní obrana („útok na jednoho člena je útok na všechny“)
čl. 6: vymezení území, kde článek 5 platí (ČR – celé území + letecký prostor, vnitrozemské vody, jurisdikce nad vojenskými jednotkami v zahraničí)
čl. 10: noví členové – ratifikace parlamenty stávajících členů
Protokol o přistoupení České republiky (1999) je dokumentem mezi NATO a ČR formalizující vstup. Stanovuje: datum účinnosti členství 12. březen 1999, závazek přispívat k obranným kapacitám, přijetí všech práv a povinností vyplývajících ze Severoatlantické smlouvy.

Vnitrostátní dokumenty:
Ústavou daná ratifikace protokolu o přistoupení ČR k NATO, schváleno Parlamentem a podepsáno prezidentem. Potvrzuje povinnost respektovat závazky členského státu, nutnost plnit politické a vojenské závazky, přijetí čl. 5 jako základní bezpečnostní záruky.
Strategie obrany ČR (aktualizace každé 3–5 let) zajišťuje integraci do plánů NATO, modernizaci armády pro interoperabilitu s aliančními silami, přípravu na krizové operace NATO a kolektivní obranu.

Podmínky členství v NATO z hlediska bezpečnosti ČR jsou následující:
1. Kolektivní obrana (čl. 5 Washington Treaty)
• útok na ČR aktivuje závazek spojenců
• ochrana území, letectva, jednotek a infrastrukturních objektů
2. Konzultace a koordinace (čl. 4)
• v případě ohrožení se konzultuje s ostatními členy
• politika prevence a krizového řízení
3. Příspěvek k obranným kapacitám
• vojenské síly kompatibilní s NATO
• plánování a cvičení v aliančních strukturách
4. Politická a vojenská integrace
• účast v Rádě NATO
• delegace důstojníků do struktur velení
• společné cvičení, standardy interoperability
5. Právní závazky
• vnitrostátní legislativa musí umožnit realizaci členských povinností (např. nasazení jednotek, sdílení informací)

Členství v NATO by tak ČR mělo zajistit účast na kolektivní obraně, krizovou koordinaci a přístup ke sdíleným vojenským kapacitám, přičemž stát musí respektovat vojenské a politické standardy aliance.

Článek 3 – Kolektivní posilování obrany: „Smluvní strany se zavazují, jednotlivě i společně, udržovat a rozvíjet své schopnosti k vzájemné obranné spolupráci a k posílení bezpečnosti Severoatlantické oblasti.“

Důsledek pro ČR: povinnost udržovat armádu a schopnosti kompatibilní s NATO, průběžně modernizovat, zajistit výcvik a interoperabilitu s ostatními členskými státy.

Článek 4 – Konzultace při ohrožení: „Smluvní strany se dohodly, že kdykoli se vyskytnou otázky, které by mohly ohrozit bezpečnost některé z nich, konzultují mezi sebou, aby přijaly potřebná opatření.“

Důsledek pro ČR: povinnost konzultovat s ostatními členy při bezpečnostní krizi a zároveň účast na krizovém plánování a rozhodovacích procesech.

Článek 5 – Kolektivní obrana: „Útok ozbrojených sil na jednu nebo více smluvních stran v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem. Po takovém útoku každá smluvní strana, v souladu s ústavními postupy, poskytne pomoc, včetně použití ozbrojených sil, aby obnovila a udržela bezpečnost oblasti.“

Důsledek pro ČR: zajištění kolektivní obrany ČR a povinnost přispět vojenskými prostředky, pokud je aktivován článek 5.

Článek 6 – Geografický rozsah čl. 5: „Pro účely tohoto článku se útok vztahuje na území Evropy, Severní Ameriky, území Spojených států v oblasti Karibiku, území členských států, jejich letecký prostor a území, kde jsou rozmístěny jejich síly podle ústavních předpisů.“

Důsledek pro ČR: článek 5 se vztahuje na celé území ČR včetně vzdušného prostoru a zahrnuje jednotky ČR rozmístěné v zahraničí v rámci aliance, zároveň ale nezahrnuje všechny vojenské operace členských států kdekoliv na světě.

Článek 8 – Závazek k jiným dohodám: „Smluvní strany nesníží své závazky plynoucí z jiných mezinárodních dohod.“

Důsledek pro ČR: členství v NATO musí být kompatibilní s EU a dalšími mezinárodními závazky naší země.

Článek 10 – Přijímání nových členů: „Smluvní strany mohou zvážit rozšíření aliance po ratifikaci novými státy.“

Důsledek pro ČR: ČR musí respektovat procesy přijetí nových členů a související závazky, stejně tak může toto přijetí blokovat.

Z uvedeného vyplývá, že platné mezinárodní ani vnitrostátní dokumenty neukládají naší zemi podrobit se bezvýhradně požadavkům vojensky nejsilnějšího člena NATO - Spojeným státům. Severoatlantická smlouva také neukládá členským státům konkrétní procento HDP na obranu ani přesné postupy ochrany teritoria, ale stanovuje politické a vojenské závazky, které ČR jako člen musí plnit. Už vůbec není stanoveno, že některý ze členských států může podmiňovat plnění svých povinností v rámci kolektivní sebeobrany splněním dodatečných podmínek.

Článek 3 ukládá členským státům rozvíjet a udržovat obranné schopnosti, individuálně i kolektivně, aby byla zajištěna bezpečnost Severoatlantické oblasti. Nezakotvuje ale konkrétní finanční cíl, ten byl stanoven a postupně zvyšování až následnými politickými deklaracemi. NATO původně doporučovalo rozumná 2 % HDP na obranu, ČR se dobrovolně zavázala dosáhnout tohoto cíle postupně.

Členské státy jsou také podle článku 3 povinny zajistit ochranu vlastního teritoria. Nic jim ale nedává právo pochybovat o této schopnosti u svých spojenců. Aby to mohly následně využít jako záminku pro zpochybnění vlastního závazku k solidární pomoci v rámci kolektivní obrany.

Solidarita uvnitř NATO neznamená povinnost automaticky zasahovat v konfliktech s účastí členských států, pokud by nenastal stav, který aktivuje článek 5 Severoatlantické smlouvy. Jinými slovy: Česká republika nemá žádnou povinnost účastnit se vojenských akcí USA, pokud nesouvisejí s kolektivní obranou podle Severoatlantické smlouvy.

Článek 5 stanovuje, že „Útok ozbrojených sil na jednu nebo více smluvních stran v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem.“ Útok musí probíhat na území členského státu (Evropa, Severní Amerika, území pod kontrolou člena). Členský stát rozhoduje v souladu se svými ústavními procedurami, jak pomůže. Povinnost „poskytnout pomoc“ není automaticky vojenská, může být ekonomická, logistická, humanitární nebo diplomatická.

Pokud by USA byly napadeny mimo území Spojených států (např. když Írán v odpovědi na útok Izraele a USA napadl americké základny na Blízkém východě), čl. 5 se na tuto situaci nevztahuje. ČR by mohla dobrovolně poskytnout podporu (vojenskou, logistickou, humanitární) na základě rozhodnutí vlády a Parlamentu, ale neexistuje právní povinnost. NATO operace mimo členské území jsou ad hoc, vyžadují konsensuální rozhodnutí všech států (např. intervence v Afghánistánu 2001–2021).

Jiná situace by nastala, pokud Írán zaútočí na některou americkou základnu v Evropě (např. v Německu) nebo na evropské jednotky NATO. Pak by článek 5 mohl být aktivován a ČR by měla povinnost konzultovat a rozhodnout, jak poskytnout pomoc. Tato pomoc by mohla být vojenská, logistická, výcviková, humanitární, kybernetická nebo politická.

Co nám členství NATO přináší v reálu ukazují konkrétní výroky prezidenta Trumpa. Jistě neplatí, že bez USA by byly zbylé členské země bezbranné. Ale zároveň je Severoatlantická aliance dlouhodobě a cíleně budována kolem svého dominantního člena. Dodejme, že s jeho plným vědomím a souhlasem. Americký prezident zpochybňuje význam NATO, jeho potřebnost pro USA a především platnost závazků při zajištění kolektivní sebeobrany. Zapojení USA nebo jeho setrvání v NATO podmiňuje plněním podmínek, jež nemají oporu v platných dokumentech, počínaje výší výdajů na zbrojení, konče zapojením do války s Íránem.

Při cestě na summit NATO v Haagu Trump nepotvrdil jasný závazek USA automaticky bránit spojence (což článek 5 předpokládá) a ponechal to „na definici“:„It depends on your definition. There’s numerous definitions of Article 5. You know that, right?“

Konflikt s Íránem urychlil katarzi vztahu Donalda Trumpa s NATO. Podle deníku The Telegraph Trump silně zvažuje odchod Spojených států z NATO a USA by nemusely přijít NATO na pomoc. Kritizuje spojence kvůli tomu, že údajně nedělají nic, aby USA ve válce proti Íránu pomohly. Zesměšňuje NATO, které je prý papírový tygr, zpochybňuje jeho hodnotu, pokud spolupráce ve válce s Íránem nefunguje. Kritická vyjádření Donalda Trumpa jasně spojují závazky NATO s tím, že spojenci nepodpořili americkou vojenskou operaci proti Íránu, což on vnímá jako selhání aliance. Bílý dům uvedl, že Trump věří, že NATO bylo „testováno a selhalo“ během války s Íránem.

To popírá tradiční představu, že závazek vzájemné pomoci je v rámci NATO automatický. A zcela to mění podmínky vyplývající pro Českou republiku ze členství v NATO. Pokud by totiž kolektivní sebeobrana byla podmíněna plněním podmínek, které by znamenaly zásadní ohrožení naší země, ať už ekonomické (5% HDP na zbrojení) nebo bezpečnostní (účast na vojenském útoku, který je proti našim zájmům), je na čase položit otázku:

Je pro nás výhodné dál zůstávat v NATO nebo to pro nás zvyšuje bezpečnostní rizika?

Pro mnohé u nás je to otázka kacířská a nejsou ochotni uvažovat o čemkoliv jiném než o plném členství ČR v NATO, bez ohledu na konsekvence. Pro ODS, TOP 09, KDU-ČSL, STAN nebo ANO jde o věc principu. Jenže pak neumí vysvětlit, jak proplují mezi Skyllou a Charybdou. Jak zároveň hodlají bránit české národní zájmy a vyhovět nátlaku Donalda Trumpa.

Dále u nás funguje celá řada nevládních organizací, think-tanků a tzv. expertů, kteří své živobytí postavili na prosazovaní členství ČR v NATO a na financích napojených na podobné zdroje. Evropské hodnoty propagující euroatlantickou spolupráci. Association for International Affairs (AMO) jako vzdělávací a analytická platforma podporující NATO a EU integraci. Česká Atlantická Komise organizace podporující členství v NATO a obrannou spolupráci nebo Prague Security Studies Institute (PSSI) jako analytická platforma pro bezpečnostní otázky a NATO policy. Za aktivní podpory Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu ČR, vojenských a veteránských organizací typu Svazu vojáků AČR, stejně jako akademických institucí, jako fakult vojenských a mezinárodních bezpečnostních studií, které produkují tzv. NATO experty. Samozřejmě nesmíme zapomenout na silnou mediální podporu. Významná část komentátorů (např. Respekt, Hospodářské noviny, DeníkN, veřejnoprávní média) prezentuje členské závazky NATO jako garanci bezpečnosti ČR. A publicisté a analytici působící ve zmíněných think-tancích jsou pravidelně a bez oponentury citováni v uvedených médiích.

Kdo je platí? Nepřehledná síť projektových grantů a veřejných výběrových řízení — včetně veřejných a evropských zdrojů, Evropská komise, ministerstva a státní instituce (např. Ministerstvo zahraničních věcí ČR, Czech German Future Fund, International Visegrad Fund), cizí velvyslanectví (např. USA, Velká Británie, Japonsko), jiné nadace a neziskové organizace (jako Atlas Network nebo National Endowment for Democracy) nebo firemní dárci.

K nejvlivnějším organizacím patří spolek Jagello 2000, jehož deklarovaným cílem je přímo zvyšovat informovanost veřejnosti o bezpečnostní politice, transatlantických vztazích a o členství České republiky v NATO. Je běžně považován za subjekt propagující pro‑NATO postoje prostřednictvím veřejné diplomacie a vzdělávacích projektů. Podporuje členskou orientaci ČR v alianci a vytváří aktivity zaměřené na popularizaci těchto témat (Dny NATO, Informační centrum o NATO, portál natoaktual.cz). Spolek vznikl 17. srpna 2000 v Ostravě. Jeho zakladatelé byli osoby z regionu Severní Moravy a Slezska, včetně Mirka Topolánka. Dlouhodobým předsedou a jedním z klíčových zakladatelů je Zbyněk Pavlačík. Jedním z nejvýznamnějších partnerů Jagello 2000 je CSG Group, která finančně podpořila projekty jako Dny NATO v Ostravě. Jagello bývá též uváděno jako partner projektů Ministerstva zahraničních věcí ČR.

Takto provázanou a silnou lobby by musel překonat zodpovědný český státník, aby vůbec mohl začít legitimně zvažovat možnosti existence České republiky bez vojenského propojení s NATO. Přitom odpověď je jednoduchá:
Samozřejmě je možné z NATO vystoupit, stejně jako je možné neangažoval se v jeho mocenských strukturách.
Samozřejmě je možné zajistit bezpečnost na základě jiných smluv o vzájemné vojenské pomoci.
A samozřejmě je zcela legitimní možnost neutrality.

Nic z toho není extrémní nebo nebezpečný názor, za který to vydává pro-NATO lobby, nálepkující každého, kdo si dovolí kriticky uvažovat o přínosech a nevýhodách členství v alianci, jejíž základní přidaná hodnota - kolektivní obrana - najednou není samozřejmá.

NATO umožňuje vystoupení členského státu. Klíčový je článek 13 Severoatlantické smlouva: stát může smlouvu vypovědět, účinnost nastává po 1 roce od oznámení vládě USA. Ústava ČR postup výslovně neupravuje, ale vstup do NATO (1999) byl schválen Parlamentem, logicky by se očekával souhlas Parlamentu i pro vystoupení. Následoval by podpis prezidenta. Je sporné, zda by bylo nutné referendum (není obecná úprava. V přechodném období (1 rok) by došlo k vyjednávání o stažení z aliančních struktur, režimu vojenských základen, závazků a utajovaných informací. V praktické rovině by ČR ztratila diskutabilní garance kolektivní obrany (čl. 5). Po uplynutí přechodné lhůty členství zaniká automaticky.

Formálně by smlouvu vypověděl prezident, ale jeho akt by vyžadoval spolupodpis premiéra nebo pověřeného člena vlády. Ústava explicitně neříká: „k vystoupení z NATO je nutný prezidentův souhlas” a existuje menšinový názor, že by vláda mohla notifikaci provést sama. V praxi by to ale vedlo k ústavnímu sporu. Bez formálního souhlasu prezidenta by byl proces právně napadnutelný. není jasné, jak by při aktuálním politickém aktivismus Ústavního soudu skončil kompetenční spor vlády a prezidenta. Na ochotu prezidenta Pavla podřídit se vůli parlamentní většiny nebo výsledkům referenda se nelze spolehnout a ústavní změna, kdy by se explicitně upravit postup vystoupení z NATO, by byl sice právně čistý, ale časově velmi náročný. Vláda by však mohla již teď, bez nutnosti vystoupení z NATO, přistoupit k omezení vojenské integrace do NATO, tedy ke stažení z integrovaného vojenského velení, analogicky k pozici Francie mezi lety 1966 a 2009.

Opravdu nenaznačujeme, že Babiš je de Gaulle, ale francouzský precedent stojí za důkladnou analýzu, bez předsudků. Většina kroků je v kompetenci vlády, bez nutnosti zapojení prezidenta, bez změny smluv.

Francie v roce 1966 nevystoupila z Severoatlantická aliance ani nevypověděla Severoatlantickou smlouvu. Přijala jednostranné politické rozhodnutí a soubor administrativních kroků, nikoli změnu smlouvy. Oznámila spojencům stažení z integrované vojenské struktury (Integrated Military Command) a předala jim požadavek na odsun všech zahraničních vojsk a velitelství z francouzského území. Ukončila podřízenost francouzských sil aliančnímu velení v míru. Francouzští důstojníci opuštěli SHAPE a další struktury, velitelství NATO se přesunula (SHAPE z Francie do Belgie), spojenecké jednotky opustily Francii, francouzské síly nebyly předem přidělovány do aliančních plánů. Zároveň bylo zachováno plné členství Francie v NATO, její účast v politických orgánech (Rada NATO), závazek kolektivní obrany (čl. 5) a možnost ad hoc zapojení do operací se spojenci.

Pro Francii tento krok v praxi znamenal autonomii, tedy plnou operační suverenitu nad vlastními ozbrojenými silami a žádnou automatickou účast v aliančních plánech. To prezident de Gaulle využil k budování nezávislé force de frappe (jaderného odstrašení mimo NATO). Země mohla nadále spolupracovat s NATO případ od případu a účastnit se na cvičeních či operacích podle vlastního rozhodnutí. Model to byl politicky a finančně nákladný, ale symbolicky silný a vedl ke konsolidaci prezidentské autority v rámci páté francouzské republiky a zároveň stanovil limity americké rozpínavosti v Evropě. Prezident de Gaulle odmítal dominanci Spojených států v aliančním velení a Evropu viděl jako společenství suverénních států, nikoliv strukturu ovládanou USA.

Další legitimní alternativou je pro zemi velikosti a významu České republiky neutralita. V mezinárodním právu znamená status státu vůči ozbrojeným konfliktům: neúčast ve válce, neposkytování vojenské pomoci bojujícím stranám, zákaz využití území pro vojenské operace cizích států. Trvalá neutralita představuje závazek i do budoucna, nejen v konkrétní válce. Jak by vypadalo zavedení neutrality v českých podmínkách?

Došlo by k odchodu z aliančních závazků, tzn. vystoupení ze Severoatlantické aliance (čl. 13 Severoatlantické smlouvy) a k revize našeho vztahu k Evropské unii, ta sice není vojenská aliance, ale obsahuje obrannou klauzuli. Bylo by nutné politicky a právně vyjasnit kompatibilitu s neutralitou. Změnou Ústavy by došlo k explicitnímu prohlášení trvalé neutrality a zákazu vstupu do vojenských aliancí. Kromě potřeby ústavní většiny by zřejmě zastánci trvalé neutrality museli přesvědčit občany hlasující v referendu. Následně by Česká republika oznámila svoji neutralitu ostatním státům a ideálně by získala uznání velmocemi. Prakticky by to znamenalo zákaz cizích základen, zákaz tranzitu cizích vojsk a nutnost přestavba obranné doktríny (self-defence only).

Nejznámnější neutrální zemí je Švýcarsko. Jeho model je specifický. Trvalá a ozbrojená neutralita platí od roku 1815, uznaná Vídeňským kongresem. Země má silnou a velmi kvalitní obrannou armáda a dokazuje, že neutralita není synonymem pro pacifismus nebo slabost. Striktně se neúčastní válek a nemá žádné alianční závazky. Omezeně spolupracuje v nevojenských oblastech, např. v rámci OSN a má historicky zdrženlivý postoj k mezinárodním sankcím jako donucovacímu prostředku. Dnes je v tom Švýcarsko flexibilnější, ale vždy s důrazem na neutralitu. Důraz klade na teritoriální obranu a skvělou infrastrukturu pro přežití občanů a státu (kryty, logistika). Pomáhají v tom dva klíčové faktory: patriotismus občanů spojený s ochotou celý život přispívat k obraně země a samozřejmě Alpy.

Zde se ukazují limity hypotetické české neutrality podle švýcarského vzoru. Patriotismus a ochotu bránit vlastní zemi a nespoléhat se na spojence bychom v sobě možná vykřesali, ale jako vnitrozemský stát se slabými přírodními překážkami jsme závislí na okolních zemích. Tvrdá neutralita funguje lépe u států s bariérou typu velehor nebo moře. Také je spojena s výrazně vyššími výdaji na obranu a potřebou autonomie v kritických oblastech. Je zde také EU faktor, který může být s „tvrdou neutralitou“ v napětí. Existují sice neutrální státy v EU (Rakousko, Irsko), ale jejich neutralita je měkčí než ta švýcarská.

Často zapomínáte na to, že v našem nejbližším sousedství máme zemi dokazující možnost existence bez zapojení do vojenské aliance typu NATO. Neutralita rakouského typu je politicky a právně definovaná neutralita přijatá po druhé světové válce a zakotvená v Ústavě. Roku 1955 byla Rakousku navrácena plná suverenita spolu s prohlášením o trvalé neutralitě (tzv. Staatsvertrag + zákon o neutralitě, §1): zákaz účasti ve válce, zákaz připojení k vojenským aliancím, zákaz umístění cizích vojsk na území Rakouska. Rakousko nesmí být členem vojenské aliance (např. NATO). Politická účast v mírových iniciativách je možná (OSN, EU, OSZE). Vlastní obrana je nutná a síly zaměřeny na teritoriální ochranu, ne na intervence v cizině. Je možná účast v mírových operacích a humanitárních misích v rámci OSN a také bilaterální vojenská spolupráce, avšak bez aliancí. Rakouská neutralita nebyla překážkou členství v EU (1995).

Neutralita rakouského typu je trvalá, ústavně garantovaná, vojensky zaměřená na obranu, ale s možností aktivní účasti v mezinárodních organizacích a mírových misích. Takový typ neutrality by měl pro ČR několik výhod: mohla by zůstat v EU, mít určité vojenské kontakty, ale vyhla by se plným závazkům NATO. Zůstala by možnost dobrovolné účasti v operacích OSN při zachování plné suverenity v obranné politice. Jde o právně a politicky realističtější model oproti „tvrdé švýcarské neutralitě“. Nevýhoda: nelze se spolehnout na automatické garance kolektivní obrany, ale tato nevýhoda se aktuálně vyjevila i při plném členství ČR v NATO.

O jakékoliv variantě by museli rozhodnout především čeští občané. Cílem není jednu z nich favorizovat, ale ukázat, že kromě plného zapojení do vojenských struktur NATO existují pro naši zemi další reálné a legitimní varianty zajištění vlastní bezpečnosti. Nejsme proto odkázáni na to, abychom se ze strachu z bezvýchodnosti sklonili před každým požadavkem našich silnějších spojenců. Členství v NATO není fetiš, nezbytnost nebo povinnost. Odmítněme zastrašování a začněme svobodně přemýšlet o svých životech, svém bezpečí a všech reálně existujících možnostech.