Evropa v multipolárním světě

Fidias Panayiotou, poslanec Evropského parlamentu:

Dámy a pánové, mnohokrát vám děkuji, že jste přišli na toto krásné setkání. Je nesmírně důležité hovořit o zásadních geopolitických změnách, které právě probíhají. A proto je tu s námi člověk, kterého osobně považuji za nejlepšího odborníka na geopolitiku na světě, Jeffrey Sachs. Pomůže nám pochopit současnou situaci a poradí nám, co bychom jako Evropané měli dělat.

Je tu s námi také můj spolupořadatel, Danilo Della Valle, poslanec Evropského parlamentu za italské Hnutí pěti hvězd.

Jeffrey, slovo je vaše. Dáme vám deset nebo patnáct minut na úvodní vystoupení a potom přejdeme k otázkám poslanců Evropského parlamentu a ke společné diskusi.

Jeffrey Sachs:

Výborně. Je mi velkým potěšením být tu s vámi. Děkuji za pozvání i za příležitost společně přemýšlet.

Jak dosáhnout míru v šíleném světě

Svět se nachází ve velice, velice zvláštní situaci. Spojené státy procházejí hlubokou politickou krizí. Řekl bych, že politickou krizí prochází také Evropa. Na našem kontinentu se válčí a svět se velmi rychle mění.

Nežijeme tedy právě v bezpečné ani snadno srozumitelné době. Přesto bych se s vámi rád podělil o své úvahy z konstruktivního hlediska: jak můžeme vědomě a cílevědomě dosáhnout míru.

Budeme-li pokračovat dosavadním směrem, může se, upřímně řečeno, stát cokoli strašného. Válečná rétorika, která ovládla Evropu, je šokující a mimořádně nebezpečná.

K tomu si připočtěte naprostý rozklad americké politiky, a to v zemi, která má být vaším spojencem. Mohu vám říci, že v celé naší historii jsme neměli horšího prezidenta. Nikdo nebyl méně kompetentní, nestabilnější, hloupější a z hlediska své povahy nebezpečnější. Je to patologická osobnost, a to ještě vedle všech jeho ostatních nedostatků.

O Evropu se skutečně musíte začít starat sami. A právě to se nyní neděje.

Je toho tolik, o čem bychom mohli hovořit, a tolik možných způsobů, jak tuto diskusi začít. Dovolte mi ale nejprve představit širší souvislosti.

Svět se za poslední čtvrtstoletí dramaticky proměnil. Nejdůležitější změnou je vzestup Asie, především Číny, a návrat Asie do ústředního postavení ve světovém hospodářství i geopolitice.

Já osobně to považuji za něco velmi dobrého, nikoli nebezpečného.

Po půldruhém století evropského imperialismu se Asie ocitla v hluboké chudobě. Po druhé světové válce znovu získala skutečnou nezávislost a od té doby se jí do značné míry podařilo odstranit chudobu a obnovit prosperující hospodářství.

To je úžasná zpráva. Znamená to totiž, že čtyřem miliardám lidí se výrazně zlepšil život, materiální podmínky i celkové hospodářské postavení.

Platí to pro Čínu, Indii, jihovýchodní i střední Asii. Je to jeden z největších úspěchů, jakých svět za poslední půlstoletí dosáhl.

Ve Spojených státech a ve značné části evropské politické třídy však tento vývoj vyvolává znepokojení.

Do jisté míry je to pochopitelné, přestože je takový postoj zásadně mylný.

Je to pochopitelné proto, že takzvaný západní svět, v podstatě severoatlantický prostor, určoval běh světových dějin přibližně dvě stě let: od konce napoleonských válek až zhruba do roku 2000.

Nejprve stála v čele Británie, která v devatenáctém století a v první polovině století dvacátého vybudovala největší impérium v dějinách.

Po roce 1945 převzaly roli dědice britského impéria Spojené státy.

To byl onen západní svět. Svět hodnot a podobných vznešených slov.

Jenže právě ve jménu těchto západních hodnot nechala Británie v Indii, Irsku a mnoha dalších zemích zemřít hlady desítky milionů lidí, a to v rámci své takzvané politiky laissez-faire.

Byl to svět imperiální nadvlády, také zde na Kypru, a svět imperiálních genocid.

Nebyl to svět hodnot. Tedy kromě těch hodnot, které jsme rádi proklamovali sami o sobě.

Vzestup Číny

Z toho všeho plyne jeden zásadní závěr.

V roce 1820, na prahu západní hegemonie, vytvářela Asie podle našich nejlepších dostupných odhadů přibližně 60 procent světové produkce.

V roce 1950 už její podíl činil pouze asi 20 procent, přestože se její podíl na světové populaci stále pohyboval kolem 60 procent.

Asie tak prožila katastrofálních 150 let, přibližně od počátku devatenáctého do poloviny dvacátého století.

Byla to doba britské nadvlády nad Indií a faktické kontroly Západu nad značnou částí Číny.

Bylo to období obrovské čínské občanské války, takzvaného povstání tchaj-pchingů, pravděpodobně největší občanské války v dějinách. V polovině devatenáctého století, po britských válkách proti Číně, připravila o život desítky milionů lidí.

Byla to doba úplné kolonizace jihovýchodní Asie a dalších katastrof, které tento region postihly v důsledku evropského a amerického imperialismu i obou světových válek.

Vždyť jen během japonské invaze v letech 1937 až 1945 přišla Čína o 15 až 20 milionů lidí. Je to málo známá, ale naprosto děsivá tragédie čínských dějin.

Podíl Asie na světové produkci tedy klesl přibližně na 20 procent. Naproti tomu západní svět, Spojené státy a Evropa dohromady, vytvářel více než polovinu světové produkce, a to dokonce i po zkáze způsobené druhou světovou válkou.

Takové bylo výchozí postavení na počátku postkoloniálního období.

Co se stalo během následujících 75 či 76 let od roku 1950?

Asie znovu získala své místo ve světě.

V roce 1820 tvořila 60 procent světové produkce, v roce 1950 jen 20 procent a dnes už přibližně 50 procent.

Propast, která se otevřela v době západní imperiální nadvlády, sice ještě úplně nepřekonala, ale podařilo se jí ji podstatně zmenšit.

Jsem ekonom zabývající se hospodářským rozvojem. V Číně pracuji více než čtyřicet let a v Indii, s přestávkami, rovněž více než čtyřicet let.

Pro mě je to obrovský úspěch: sledovat, jak mizí chudoba a jak se hospodářský rozvoj stává skutečností.

Z vlastní zkušenosti vám mohu říci, že Číňané na tom čtyřicet let pracovali doslova ve dne v noci.

Přijeli jste někam uprostřed noci a viděli jste budovy, které rostly celou noc. Dělníci pracovali na bambusovém lešení za svitu reflektorů.

Lidé budovali čínskou ekonomiku a jejich životní úroveň rostla.

Rodiny se znovu dokázaly uživit, zatímco dříve trpěly hladem. Vždyť během Maova katastrofálního Velkého skoku vpřed zemřely v letech 1958 až 1961 miliony lidí.

Rodiče mohli posílat své děti do škol a od konce sedmdesátých let také za vzděláním do Evropy či Spojených států.

Mnozí z mých tehdejších studentů jsou dnes vysokými vládními úředníky nebo uznávanými univerzitními profesory. Žijí dobrý, důstojný život, který je výsledkem desítek let mimořádně úspěšného rozvoje a tvrdé práce.

Ve Spojených státech se však celý tento příběh považuje za katastrofu.

Hovoří se tam o přípravách na válku.

S Čínou jsme téměř ve válce.

Proč?

Protože Čína znovu vyrostla.

Dokonce má tu neuvěřitelnou drzost, že její ekonomika je větší než ekonomika Spojených států.

Dovedete si to představit?

Taková čínská nestoudnost!

Čína má samozřejmě čtyřikrát více obyvatel. Aby tedy její ekonomika byla menší než americká, museli by Číňané zůstat na méně než čtvrtině našeho příjmu na obyvatele.

Jenže oni se rozhodli, že to nechtějí.

Rozhodli se, že chtějí žít normální život.

A světe div se: když vynásobíte normální život 1,4 miliardy obyvatel a porovnáte výsledek se Spojenými státy, které mají 340 milionů obyvatel, zjistíte, že čínská ekonomika je v absolutním vyjádření větší.

A to je téměř casus belli, důvod k válce.

Jak se vůbec opovažují ohrožovat americkou hegemonii?

Pardon, takový výraz přece nepoužíváme.

Jak se opovažují ohrožovat americké prvenství, které je strategickým cílem Spojených států?

Existuje ovšem ještě druhá země, která se chová naprosto nepřijatelně.

A tou je samozřejmě Rusko.

Řeknu vám, že největším zločinem Ruska je jeho rozloha: 17 milionů kilometrů čtverečních.

To je jeho největší zločin.

Proč to říkám?

Protože právě kvůli těmto sedmnácti milionům kilometrů čtverečních se Rusko už kolem roku 1840 stalo nepřítelem britského impéria.

A když Spojené státy v roce 1945 převzaly úlohu Británie, stalo se nepřítelem Spojených států amerických.

Ať Rusko nebo Sovětský svaz dělá cokoli, zůstává nepřítelem.

A když se takto chováte dostatečně dlouho, skončíte válkou na Ukrajině.

O tom všem by se dalo hovořit velmi dlouho.

Za to, co jsem právě řekl, mě někdo jistě označí za Putinova apologetu, odpornou hlásnou troubu ruské propagandy a všemi dalšími nadávkami, které ho napadnou.

Ale já v Rusku osobně působím už 37 let.

Nejsem ničí apologeta.

A mimochodem, nikdy jsem nebyl na ničí výplatní pásce, kdyby snad někdo někdy slyšel něco jiného.

Takové pravidlo jsem si stanovil před čtyřiceti lety, když jsem začal radit Bolívii a někdo mě politicky napadl za to, že působím jako zahraniční poradce.

Na místě jsem se rozhodl, že od žádné vlády nikdy nepřijmu ani jediný cent.

Od té doby jsem radil desítkám vlád a nikdy jsem za to nedostával nic nad rámec svého univerzitního platu.

Aby tedy bylo naprosto jasno: nic z toho, co říkám, není motivováno tím, že bych byl něčím konzultantem nebo placeným zaměstnancem.

Nikdy jsem jím nebyl.

Dokonce nemusím ani nahlížet do účetnictví, protože takové je mé pravidlo po celou profesní kariéru.

Gorbačovova role při vytváření světového míru

Nejsem tedy Putinovým apologetou. Zato jsem velkým obdivovatelem Michaila Gorbačova, protože to byl největší mírotvůrce naší doby.

Chtěl vytvořit společný evropský dům.

A Evropa měla možnost ho vybudovat.

Při sjednocování Německa jí to bylo dokonce přislíbeno.

Dne 31. ledna 1990 v Tutzingu západoněmecký ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher výslovně a jednoznačně prohlásil, že se NATO v souvislosti se sjednocením Německa nebude rozšiřovat na východ.

Ten projev najdete na internetu. Vyhledejte si ho.

Dne 9. února americký ministr zahraničí James Baker III. řekl Gorbačovovi, že se NATO neposune na východ ani o píď.

A 10. února 1990 totéž Gorbačovovi při osobním jednání sdělil kancléř Helmut Kohl.

Já jsem na těchto schůzkách nebyl.

V oněch týdnech a měsících jsem však působil v Berlíně, protože jsem byl v roce 1990 poradcem Gorbačovova ekonomického týmu.

V roce 1989 jsem působil jako hlavní zahraniční poradce Polska a na vlastní oči jsem sledoval, jak Gorbačov umožnil jeho demokratickou transformaci.

Možná vás překvapí, že Gorbačov osobně zasáhl a řekl generálu Jaruzelskému, aby ty sympatické mladé lidi ze Solidarity přizval do vlády.

Tak revolučně mírová byla situace v roce 1989.

Setkal jsem se s kancléřem Kohlem i ministrem zahraničí Genscherem, protože jsem pracoval na ekonomických otázkách transformace.

Měli jsme tehdy v rukou možnost zajistit mír na celé příští století. Stačilo chtít.

Rusové byli po sedmdesáti letech bolševismu značně vyčerpaní. Nebyl to právě nejvýkonnější hospodářský systém.

Chtěli z něj ven.

Chtěli mír, spolupráci a přátelství.

Slovo, které Boris Jelcin v rozhovorech se mnou používal nejčastěji, bylo „normální“.

„Pane Sachsi, chceme být normální. Chceme být normální politicky. Chceme být normální ekonomicky.“

Projděte si všechna vstřícná vyjádření, která pronesl prezident Putin, když po nástupu k moci vystoupil v Bundestagu a navštívil evropské instituce.

Říkal totiž přesně totéž.

Co se tedy stalo?

S Ruskem se stalo totéž co s Čínou.

Váš přítel, spojenec a údajný ochránce, Spojené státy americké, tedy moje země, si v roce 1992 usmyslel, že nyní vládne celému světu.

Začalo se tomu říkat neokonzervatismus. Říkejte si tomu, jak chcete.

Věřili tomu všichni, demokraté i republikáni.

Viděl jsem to na vlastní oči.

V roce 1990 jsem totiž přišel s jednou základní a naivní myšlenkou, kterou jsem si odnesl ze studentských let, kdy jsem četl Johna Maynarda Keynese.

Když někdo prohraje, máte mu pomoci, aby se proti vám příští generace neobrátila.

Právě to Keynes napsal v roce 1919 ve své knize Ekonomické důsledky míru.

Pro mě osobně i pro mou kariéru to byla nejdůležitější kniha.

Keynes v podstatě říkal, že dobrá ekonomie znamená také slušné jednání. Z dlouhodobého hlediska je to nejrozumnější cesta, a to pro vás i pro ostatní.

Nebuďte pomstychtiví, protože se vám to vrátí jako bumerang.

A tak jsem v roce 1990 dostal naivní nápad: proč nepomoci Sovětskému svazu?

Procházel hospodářskou krizí, včetně vážné finanční krize, a pomoc by nás nestála téměř nic.

Gorbačov chtěl uskutečnit reformy.

Byl to velký státník usilující o mír.

Tak mu přece pomozme!

Navrhl jsem balíček opatření podobný tomu, který jsem předtím připravil pro Polsko a který byl přijat.

Říkal jsem si: to jsem ale přesvědčivý ekonom!

Jenže v případě Polska byl balíček přijat proto, že se Polsko mělo stát východním okrajem NATO. To jsem tehdy nevěděl.

Geostratégové jej nepřijali proto, že by měli Polsko zvlášť rádi, přestože v Chicagu a Detroitu žilo mnoho voličů polského původu.

Přijali jej proto, že Polsko bylo na naší straně.

Když jsem navrhl totéž pro Sovětský svaz, můj návrh byl úplně odmítnut.

Asi před dvěma lety, tedy více než třicet let po těchto událostech, mi někdo poslal zápis z jednání americké Rady národní bezpečnosti, které se konalo v Bílém domě 3. června 1991 a na němž byl můj návrh zamítnut.

Dokument byl zveřejněn na základě zákona o svobodném přístupu k informacím.

Nikdy předtím jsem ho neviděl. Kdo by chtěl, může mi napsat a já mu ho pošlu.

Je to nejohromující ukázka americké hlouposti, jakou si dokážete představit.

A to už je co říct, protože naše země je plná hlupáků.

Mluvím o jejím vedení. Veřejnost tomu rozumí mnohem lépe.

Víte, co o tom návrhu řekli?

Richard Darman, který tehdy vedl Úřad pro řízení a rozpočet Bílého domu, to vyjádřil následovně:

„Už máme dostatek podkladů pro dobrý balíček opatření v oblasti public relations. Ten seznam nemusíme rozšiřovat. Neměli bychom teď vystřílet všechnu munici. Michail Gorbačov je showman. Bude na nás tlačit tak jako tak.“

Zmiňuji ho jménem, protože to byl můj bývalý kolega z Harvardu, který později odešel do rozpočtového úřadu a tam odmítl myšlenku pomoci Gorbačovovi.

Číst zápis z tohoto jednání je jako sledovat představení naprostých amatérů.

Kolem stolu sedí skupina arogantních ignorantů a ptá se, Darmanovými slovy:

„Jaké je minimum, které musíme poskytnout, abychom uchlácholili režim, s nímž chceme spolupracovat na jiných záležitostech?“

Tak vypadá americká zahraniční politika.

To je váš spojenec a ochránce.

Váš velký zachránce.

Váš „tatíček“, použiji-li současnou odbornou terminologii.

Největší zločin Ruska

Velkým zločinem Ruska byla jeho velikost.

Přesně jako v případě Číny.

Právě jsem vydal v němčině knihu o rusofobii v Evropě. Vyšla včera.

V první kapitole připomínám pozoruhodnou studii historika Johna Howese Gleasona z roku 1950 nazvanou The Genesis of Russophobia in Great Britain, tedy Zrod rusofobie ve Velké Británii.

Gleason si položil pronikavou otázku, která je mimořádně aktuální i dnes.

Británie a Rusko byly spojenci v šesté protinapoleonské koalici, která v letech 1813 a 1814 porazila Napoleona.

Asi o pětadvacet let později z nich byli nepřátelé.

Co se stalo?

Proč Britové začali Rusy nenávidět?

Gleason proto prostudoval Hansard, oficiální záznamy parlamentních debat, i všechny další publikované dokumenty.

Přečetl všechno, co zaznělo v Dolní sněmovně, každý jednotlivý projev.

A k jakému závěru ve své pozoruhodné knize dospěl?

Rusko neudělalo vůbec nic.

Británie si prostě usmyslela, že Rusko je natolik velké, že představuje hrozbu pro Indii, tedy pro britské impérium v Indii.

A že se Rusové chystají napadnout Indii přes Chajbarský průsmyk.

To byla takzvaná Velká hra.

Mimochodem, samotného cara něco takového nikdy ani nenapadlo.

Britové se ale dokázali vybičovat do takové hysterie, že kolem roku 1840 už bylo Rusko nepřítelem.

V roce 1854 vstoupila Británie do války na Krymu.

Jejím hlavním zastáncem byl Palmerston, ztělesnění imperialisty, který se v roce 1855 stal ministerským předsedou.

Proč?

Je to dlouhý příběh, ale v zásadě šlo o to zničit ruskou moc v Černém moři.

V roce 1853 Rusko přijalo vídeňskou nótu, diplomatické řešení krize kolem Valašska a Moldavska.

K válce tedy nebyl důvod.

Británie však pokračovala v tlaku a Palmerston prohlásil: táhneme na Sevastopol.

Chtěl totiž z Ruska udělat bezvýznamnou mocnost, která nebude schopna ohrožovat britské impérium.

Tomu se mimochodem říká západní hodnoty.

Následovala tříletá krvavá válka, známá jako krymská válka.

Vraťme se ale do současnosti.

Jsme uprostřed druhé krymské války.

A jsme v ní přesně ze stejného důvodu, kvůli kterému Palmerston a Napoleon III. rozpoutali tu první.

Tohle není Putinova válka.

Tohle je naše válka, dámy a pánové.

Vznikla trochu jiným způsobem, ale její podstata je velmi podobná.

Naši stratégové si v devadesátých letech usmysleli, že Spojené státy jsou hlavní světovou mocností.

Vyberte si, jaké označení chcete.

Jsme jediná světová supervelmoc.

Jsme nepostradatelný národ.

Jsme země, která, jak kdysi prohlásila jedna z mých nejméně oblíbených ministryň zahraničí Madeleine Albrightová, vidí dále než všechny ostatní.

Podívejte se, co všechno o sobě Amerika říká.

Američtí stratégové přemýšleli jen nad jedinou otázkou: jaké hrozby nám vlastně hrozí?

Ve skutečnosti žádné.

Jsme tak mocní, že se nám nikdo nemůže postavit.

Jedinou možnou hrozbou, kterou dokážeme zahlédnout, je Rusko.

Rusko je velké.

Musíme tedy zajistit, aby zůstalo druhořadou, či spíše třetiřadou mocností, případně aby se rozpadlo, jak si přál Brzezinski.

Chcete-li pochopit, proč jsme se ocitli v této krymské válce, přečtěte si Brzezinského knihu Velká šachovnice s podtitulem Americké prvenství a jeho geostrategické imperativy.

Celá kniha pojednává o tom, jak mají Spojené státy udržet své prvenství v Eurasii.

Promiňte, ale Spojené státy přece nejsou euroasijskou zemí.

A přesto si chtějí zajistit prvenství v Eurasii.

A vy jim s tím samozřejmě pomůžete, dámy a pánové, že?

To je od vás opravdu laskavé.

Budete na svém území hostit všechny naše vojenské základny a dělat, co vám řekneme.

Rozšiřování NATO

Navzdory tomu, co v lednu a únoru 1990 říkali Genscher, Kohl a Baker, bylo rozhodnuto, že Rusko obklíčíme NATO a protiraketovými systémy Aegis.

Spojené státy v roce 2002 bez jakéhokoli rozumného důvodu odstoupily od Smlouvy o omezení systémů protiraketové obrany, přestože právě omezení protiraketových systémů představovalo stabilizační pilíř jaderné bezpečnosti.

Amerika v roce 2002 smlouvu opustila a začala umisťovat systémy Aegis v Polsku a Rumunsku.

Rusové dávali najevo, že se jim to nelíbí.

A neozvali se až dodatečně.

Protestovali rok co rok už od roku 1991, jakmile začalo být zřejmé, že sliby tvořící základ dohody dva plus čtyři jsou zcela opouštěny.

V roce 1994 se Clinton rozhodl NATO rozšířit.

Jeho vlastní ministr obrany William Perry, skutečný gentleman, dokonce uvažoval o rezignaci, protože to považoval za strašlivou chybu.

Náš přední státník George Kennan v roce 1997 napsal dnes už slavná slova, že rozšíření NATO bude nejosudovější chybou americké politiky v celém období po skončení studené války.

Henry Kissinger, který mimochodem rozhodně nebyl žádný andílek, se v roce 1994 zúčastnil debaty, kterou byste si všichni měli pustit.

Pomůže vám pochopit také dnešní válku.

Diskutoval s Jackem Matlockem, americkým velvyslancem v Sovětském svazu v posledních letech jeho existence.

Kdysi jsme v amerických médiích ještě měli skutečné zpravodajství.

Mohli jste sledovat půlhodinovou dospělou diskusi o vážném problému.

Dnes už nic takového nemáme.

V roce 1994 Robert MacNeil vedl rozhovor s Kissingerem a Matlockem o rozšiřování NATO.

MacNeil se Matlocka zeptal, zda by se NATO mělo rozšiřovat.

Matlock odpověděl, že nikoli.

Budujeme lepší vztahy s Ruskem, žádné nebezpečí nehrozí a není důvod někoho provokovat.

Potom se MacNeil obrátil na Kissingera:

„Pane Kissingere, mělo by se NATO rozšiřovat?“

„Ano, NATO by se mělo rozšiřovat.“

„Proč? Představuje Rusko hrozbu?“

„Ne, ne, Rusko žádnou hrozbu nepředstavuje.“

„Jsou tedy země, které žádají o členství v NATO, v ohrožení?“

„Ne, vůbec nejsou ohroženy.“

„Ale pane Kissingere, nebude rozšíření NATO Rusko dráždit?“

„Ano, bude.“

„Proč by se tedy, pane Kissingere, mělo NATO rozšiřovat, když to Rusko popudí?“

A Kissinger odpověděl:

Když si nemůžete dovolit dráždit Rusko v době, kdy je slabé, co budete dělat, až bude silné?

Taková je ta logika.

A NATO pokračovalo v rozšiřování.

Nejprve v roce 1999 přijalo tři země: Maďarsko, Polsko a Českou republiku.

Potom, jak dobře víte, v roce 2004 přibyly Estonsko, Lotyšsko, Litva, Slovinsko, Slovensko, Rumunsko a Bulharsko.

A v roce 2008 geniální George Bush a jeho úžasný mírotvůrce Dick Cheney na bukurešťském summitu NATO oznámili, že půjdeme až na Ukrajinu a do další významné severoatlantické země, Gruzie.

Mimochodem, Gruzie není severoatlantická země.

Ověřil jsem si to.

Dokonce to není ani evropská země.

A Evropa by měla pochopit ještě jednu věc: nezatahujte do toho Arménii.

Ani Arménie není součástí Evropy.

Prosím, nechte ji být, než se stane něco strašného, jako se to stalo na Ukrajině.

Hrajete si tam úplně se stejným ohněm jako na Ukrajině.

V roce 2008 tedy probíhal bukurešťský summit NATO.

První den Bush prohlásil, že musíme přijmout závazek rozšířit NATO o Ukrajinu a Gruzii.

Kancléřka Merkelová řekla:

„Georgi, nemyslím si, že je to dobrý nápad. Pro Rusko je to červená linie. Je to opravdu nebezpečné.“

„Angelo, Angelo, no tak. Musíme se tady dohodnout. Jsme západní aliance. Nebraň tomu.“

Vyvíjeli na ni tlak.

A druhý den dospěli ke kompromisu.

Oznámili, že NATO se rozšíří o Ukrajinu a Gruzii, ale bez stanovení data.

Přečtěte si paměti Angely Merkelové vydané v roce 2024.

Píše v nich, že Rusko bude takový krok vnímat jako něco, co se rovná vyhlášení války.

Podle mého názoru byl druhý den bukurešťského summitu posledním dnem evropské zahraniční politiky.

Evropa se měla postavit a říci:

To je nesmysl. Je to provokace. Je to naprosto zbytečné.

Měla to okamžitě zastavit.

Místo toho Merkelová ustoupila, Francouzi ustoupili a tím evropská zahraniční politika v podstatě skončila.

Od té doby jsme už od Evropy vůči Američanům neslyšeli téměř nic.

Až v poslední době, a i tehdy jen:

„Prosím, tatíčku, nenapadej Grónsko. Dáme ti všechny základny, které budeš chtít. Můžeš si dělat, co chceš. Můžeš mít všechny nerostné suroviny. Jen tam prosím neprováděj invazi.“

A potom:

„Prosím, nedělej tu dohodu o naftě.“

Tedy Trumpovu dohodu s Putinem o zrušení sankcí na vývoz ruské nafty.

Přiznávám, že tato dohoda ukazuje, že Trump je nejhloupější a nejneschopnější člověk, který kdy zastával prezidentský úřad.

Už jen proto, že nedokáže udržet jednu konzistentní myšlenku déle než jeden den.

Mimochodem, já bych řekl spíš patnáct minut.

Evropa ale mohla za posledních patnáct let říci něco úplně jiného k celé řadě dalších otázek.

A neřekla nic.

Když Spojené státy bez vyprovokování bombardují Írán a zabíjejí jeho představitele, myslíte, že z Evropy zazní alespoň slabý protest?

Já jsem žádný neslyšel.

Zdá se, že je všechno v pořádku.

Pokud ovšem nejste Pedro Sánchez, kterého si nesmírně vážím.

Ten říká, že to není správné.

A během několika týdnů je znovu otevřeno a rozšířeno soudní řízení proti jeho manželce.

Takové hry se hrají všude.

Podle mého názoru se však Evropa vzdala své suverenity druhý den bukurešťského summitu NATO.

A od tohoto okamžiku můžete sledovat její pochod k válce.

Co se stalo na Ukrajině v roce 2014

Janukovyč byl vlastně docela chytrý.

Říkal, že Ukrajina by měla být neutrální.

A měl pravdu.

Ukrajinská veřejnost se navíc v naprosté většině vyslovovala proti vstupu do NATO. Poměr byl přibližně 60 ku 20 procentům.

Nezatahujte sem NATO, říkali lidé.

Spojené státy ale prohlásily, že se tohoto člověka musíme zbavit.

Můžete tomu říkat majdanská revoluce důstojnosti, pokud chcete.

Já tomu říkám státní převrat.

Můžete to označit za operaci na změnu režimu nebo za barevnou revoluci. Vyberte si jakýkoli název.

Moje kolegyně Victoria Nulandová rozdávala na Majdanu sušenky a Spojené státy vynaložily přibližně pět miliard dolarů na to, aby k tomu všemu dopomohly.

Potřebovali jsme se Janukovyče zbavit, protože rozšiřování NATO vyžaduje země, které chtějí vstoupit do západní aliance, nikoli země, jež požadují neutralitu.

Dne 21. února 2014 vyjednali ministři zahraničí Německa, Francie a Polska s Janukovyčem dohodu, která měla zajistit pokračování ústavního pořádku, vznik vlády národní jednoty a uspořádání voleb ještě v roce 2014.

Následujícího dne došlo k násilnému převratu.

Říkám násilnému, protože dnes už je dobře doloženo, že zabíjení v ulicích Majdanu měly na svědomí pravicové síly, které střílely z budov ovládaných majdanským hnutím.

Chcete-li znát všechny hrůzné podrobnosti, přečtěte si Ivana Katchanovského, který je popisuje na stovkách stran svědeckých výpovědí.

Byla to předem připravená akce.

Následující den byl Janukovyč sesazen a Spojené státy okamžitě uznaly novou vládu.

Neřekly:

Počkejte chvíli. Tohle je protiústavní a my chceme mít jistotu, že bude respektována ukrajinská ústava.

A Evropa ani nenašla odvahu říci:

Promiňte, ale vždyť jsme se předchozího večera dohodli na něčem jiném.

Ani slovo.

Evropa se okamžitě přizpůsobila americké linii.

Došlo tedy k převratu a všechno ostatní z něj samozřejmě vyplynulo.

Rusko zasáhlo na Krymu a na Donbasu.

Samozřejmě že zasáhlo, protože vědělo, čemu čelí.

A následujícího února navrhlo něco, co ve skutečnosti vůbec nebylo špatné: minskou dohodu.

Minská dohoda je velmi zajímavá.

Nešlo totiž o ruský územní nárok.

Nešlo o to, že by prezident Putin hrál roli Petra Velikého a snažil se obnovit ruské impérium, ani o nic z těch dalších věcí, které slýcháte v absurdní propagandě z Bruselu, Berlína, Washingtonu a především Londýna.

O nic takového nešlo.

Dohoda říkala: dejte autonomii regionu s etnicky ruským obyvatelstvem.

A víte, odkud tato myšlenka z velké části pocházela?

Z Bolzana v italském Jižním Tyrolsku.

Merkelová totiž znala zkušenost německy mluvící menšiny v Jižním Tyrolsku, kde autonomie fungovala velmi úspěšně a přispěla k výrazné prosperitě.

Hovořili jsme se starostou Bolzana a ten nám řekl, že Merkelová tam často jezdila a považovala tento model za výborný vzor pro Minsk II.

A skutečně by jím mohl být.

Jenže Spojené státy řekly ne.

Ukrajina je unitární stát.

A to navzdory skutečnosti, že dohoda Minsk II byla podepsána a následně jednomyslně podpořena Radou bezpečnosti OSN.

Spojené státy a Ukrajina řekly: ne, děkujeme.

A Evropa se opět podřídila.

Vzpomínáte si na normandský formát, v jehož rámci měly Německo a Francie vystupovat jako garanti dohody Minsk II.

Obě země nakonec zcela umlkly.

Sama Merkelová později prohlásila, že šlo pouze o způsob, jak získat čas, nikoli o skutečnou dohodu.

Mimochodem, nevěřím, že to tak myslela od samého začátku.

Je lepší než to.

Ale právě to jí bylo později řečeno, aby tvrdila, a přesně to se stalo.

A tak Minsk II zmizel ze scény.

Potom přišla další velmi zajímavá kapitola tohoto příběhu.

Trump dnes mimochodem tvrdí, že kdyby byl prezidentem, žádná válka by nezačala.

Trump je, použiji-li další odborný termín z mezinárodních vztahů, největší žvanil a šarlatán, jakého si dovedete představit. A to ve všech otázkách bez výjimky.

Právě on dohlížel na vybudování ukrajinské armády o milionu mužů, schopné spolupracovat s NATO.

Děkujeme pěkně.

To bylo jeho dílo v letech 2017 až 2021.

Válce na Ukrajině se dalo zabránit

V prosinci 2021 předložil prezident Putin návrhy dohod o bezpečnostním uspořádání určené NATO a Spojeným státům.

Jejich jádrem bylo zastavení dalšího rozšiřování NATO.

Byly v nich i další požadavky, které podle mého názoru NATO přijmout nemělo a nikdy by je ani nepřijalo.

Ale jádro bylo jasné: zastavte rozšiřování NATO.

A tak jsem zavolal do Bílého domu, tehdy Bidenova.

Myslel jsem si, že jsou tam moji přátelé.

Hovořil jsem s Jakem Sullivanem, poradcem pro národní bezpečnost.

Řekl jsem mu:

„Jaku, přijměte tu dohodu. Využijte tu možnost, jak z krize vycouvat. Zabraňte válce.“

Odpověděl:

„Ne, Jeffrey. NATO má politiku otevřených dveří. Nemůžeme prohlásit, že se NATO nebude rozšiřovat.“

Řekl jsem:

„Jaku, děláš si legraci? Opravdu? Má Mexiko politiku otevřených dveří pro umístění čínské vojenské základny? Má Kanada politiku otevřených dveří pro umístění ruské základny ve Windsoru? Co jsou to za otevřené dveře?“

Odpověděl:

„Ale Jeffrey, nedělej si starosti. NATO se na Ukrajinu rozšiřovat nebude.“

Řekl jsem:

„Jaku, to je opravdu zajímavé. Tak proč to jednoduše neřeknete veřejně?“

„Ale ne, Jeffrey, to veřejně říci nemůžeme. Máme politiku otevřených dveří.“

Tak jsem mu řekl:

„Jaku, vyvoláte válku kvůli něčemu, co se dokonce ani nestane.“

A on odpověděl:

„Jeffrey, nedělej si starosti. Žádná válka nebude.“

Klap. Zavěsil.

Tak vypadá americká zahraniční politika.

Přísahám Bohu, že vám ani nedokážu popsat míru její nekompetentnosti.

Každá jednotlivá věta byla ukázkou nekompetentnosti.

Amerika odmítá politiku otevřených dveří na západní polokouli už od roku 1823.

Říká se tomu Monroeova doktrína.

Žádné otevřené dveře tam nejsou.

Dveře jsou zavřené.

Ale představa, že by Amerika nemohla umístit své vojenské základny na Ukrajině?

To už je prý důkaz, že Putin je diktátor.

Ale prosím vás, dámy a pánové.

Přesně tím jsme se dostali tam, kde jsme.

Nedokážeme se poctivě zabývat tím, co kdo řekl, co kdo udělal, proč to udělal, jaké jsou jednotlivé obavy a jak jsme se dostali až sem.

Proto jsme v této válce.

A poslouchat to už čtyři roky je opravdu neuvěřitelné.

Mimochodem, znám mnoho evropských představitelů, i když ne všechny.

Vím, co mi během let říkali v soukromí a co dnes říkají veřejně.

Znám lidi, kteří dnes stojí v čele evropských vlád a kteří mi v roce 2008 říkali:

„Jeffrey, co to ten váš prezident dělá? Proč tak tlačí na rozšiřování NATO?“

A dnes veřejně obhajují úplně všechno.

Co to má znamenat?

Právě takhle nás mohou všechny zabít, pokud nikdo nedokáže o ničem z toho říkat pravdu.

Tohle není propaganda.

Je to obyčejný zdravý rozum a základní znalost dějin.

Podle mého názoru neexistuje žádný důvod pro válku s Ruskem.

Neexistuje žádný důvod pro válku s Čínou.

Neexistuje žádný důvod pro žádnou z těchto válek.

A proboha, neexistuje ani žádný důvod pro genocidu v Gaze.

Spojené státy a Izrael na této genocidě spolupracují, protože Spojené státy vetují vznik palestinského státu.

O to tady jde.

A i to má svou historii.

Netanjahuova strana už od roku 1977 prohlašuje, že veškeré území od řeky Jordán až ke Středozemnímu moři bude pod izraelskou svrchovaností.

Takže heslo, kvůli kterému jsou dnes zatýkáni moji studenti, tedy „od řeky až k moři“, je mimochodem Netanjahuovým heslem.

Je to heslo Likudu, nikoli palestinské heslo.

Válka s Íránem

Pro žádnou z těchto válek neexistuje důvod.

A mimochodem, s výjimkou Pedra Sáncheze jsem neslyšel, že by Evropa byť jen špitla něco proti americkému útoku na Írán.

Možná mi uniklo vyjádření některých představitelů, ale nemyslím si, že jich bylo mnoho.

Ten útok byl drzým, vražedným porušením všech mezinárodních pravidel, která máme.

Trump se chlubí, že jeho šest předchůdců něco takového neudělalo.

Ano, protože ty jsi jediný, kdo je dost hloupý na to, aby to udělal.

Ale kde je Evropa?

Povím vám krátký příběh o tom, kde Evropa byla v případě Íránu, a potom skončím.

V den útoku mě čínská, ruská a íránská mise při OSN požádaly, zda bych nevystoupil na jednání Rady bezpečnosti.

Věřím totiž v mír a nevěřím v zabíjení představitelů jiného státu.

Myslím si, že je to špatný nápad.

Zvlášť když právě probíhají vyjednávání.

A právě proto byli všichni íránští představitelé shromážděni v rezidenci nejvyššího vůdce.

Měli tam projednat, jaký postoj zaujmou při jednáních ve Vídni na začátku následujícího týdne.

A Mosad, který je tak nesmírně chytrý, si řekl:

Všichni se tam sejdou, tak proč je rovnou všechny nezabít?

Opravdu velmi inteligentní izraelská politika, musím dodat.

A Trump, hlupák, jakým je, odpověděl:

Ano, to je skvělý nápad.

Unesl jsem prezidenta Venezuely a teď mám všechny jejich příjmy z ropy, tak udělejme totéž s Íránem.

A hned následující den vyberu nového vůdce.

On si to skutečně myslel.

Každopádně došlo k útoku a Rada bezpečnosti se toho odpoledne sešla.

Požádali mě, abych podal svědectví.

Přišel jsem tedy do jednacího sálu Rady bezpečnosti.

Předsedali Britové a rozhodli, že moje vystoupení není přípustné.

Nebudou žádní svědci a pan Sachs nemá v této diskusi žádnou roli.

Taková je Británie.

Za posledních padesát let jsem Británii docela dobře poznal.

A mohu vám říci, kdyby o tom snad někdo pochyboval, že Britové si stále myslí, že jsou britským impériem.

Seděl jsem tedy v sále a s rostoucím, naprostým zděšením sledoval, jak každý evropský velvyslanec začíná svůj projev kritikou Íránu za to, že napadl své sousedy.

To si nevymyslíte.

Shodou okolností vystoupil jako první Bahrajn.

Víte, že Bahrajn hostí americkou flotilu v Perském zálivu.

A tak když byl Írán toho dne napaden, odpověděl útokem proti americké flotile.

Bahrajnský velvyslanec zahájil jednání doslova slovy, která nyní cituji, i když možná ne úplně slovo od slova:

„Scházíme se zde dnes, abychom odsoudili nevyprovokovaný útok Íránu na Bahrajn.“

Pomyslel jsem si, že označení „nevyprovokovaný“ je poněkud zvláštní.

Jenže celé jednání pokračovalo v podobném duchu.

Francouzský velvyslanec, britský velvyslanec, řecký velvyslanec.

U některých se občas objevily záblesky lidskosti, u většiny ani to ne.

Všechno se točilo kolem Íránu.

Írán, Írán, zločinný stát.

Nikdo z Evropy neřekl, že Spojené státy neměly proti Íránu rozpoutat válku.

Evropa si musí najít vlastní zahraniční politiku

Takže upřímně: já Evropu miluji.

Ale její současné politické vedení nikoli.

Nerozumím mu.

Evropa mívala svůj vlastní hlas, a to dokonce i v době, kdy byla závislá na Spojených státech.

Působili zde státníci, kteří dokázali něco změnit.

Willy Brandt, Helmut Schmidt, Helmut Kohl, Gerhard Schröder a řekl bych, že také Angela Merkelová, alespoň do prvního dne bukurešťského summitu NATO.

A Mitterrand.

V tom výčtu bychom mohli pokračovat.

To byli skuteční státníci.

Přemýšleli, diskutovali, vedli spory a hájili evropské hodnoty, které se zrodily po druhé světové válce.

Nebyly to vždycky evropské hodnoty.

Byly to hodnoty, k nimž Evropa dospěla po druhé světové válce a které vycházely, dovolím si dodat, z toho nejlepšího, co západní civilizace vytvořila.

Byly to tedy západní hodnoty, ale nikoli ty, které Západ vždycky uplatňoval.

Byli to pozoruhodní lidé, kteří dokázali veřejně vystoupit.

Postavili se proti válce v Iráku.

Hájili východní politiku, Ostpolitik.

Dokázali varovat před chybnými kroky.

Usilovali o Helsinský závěrečný akt, o OBSE a o nedělitelnou bezpečnost.

Právě takovou Evropu bych chtěl znovu vidět.

Vím, že stále existuje.

Myslím si, že po ní touží naprostá většina evropské veřejnosti.

A právě proto mě nepřekvapuje, že brzy budete potřebovat mikroskop, abyste našli Macronovu míru popularity.

Nemyslím si, že technicky může klesnout pod nulu, ale bude se jí velmi blížit.

A stovky tisíc mladých lidí v ulicích francouzských měst to dávají jasně najevo.

Merz musí být nejméně úspěšným a nejméně oblíbeným kancléřem v moderních německých dějinách.

Protože je válečným štváčem.

Proč jím je, to nedokážu pochopit.

Měl zvednout telefon, zavolat svému protějšku do Moskvy a říci:

„Prezidente Putine, je čas, abychom spolu mluvili.“

To měla být úplně první věc, kterou udělal první den ve funkci.

Možná by byl výsledkem zklamán.

Ale alespoň by se pokusil.

Nikdy se o to nepokusil.

Takovou Evropu potřebujeme.

Jsem člověk zvenčí, ale Evropu miluji.

A proto nechci, abyste to s ní vzdali.

Nemyslím si, že je potřeba mnoho let změn.

Je potřeba změnit způsob myšlení a přístup k druhým.

Doporučil bych to udělat hned zítra, dříve než Ukrajina tuto zimu zmrzne, aby její utrpení skončilo.

Evropa se Ukrajiny nezastává.

Evropa Ukrajinu zabíjí.

Lidé budou umírat v obrovských počtech.

Nebude bezpečná pitná voda.

Rusko teď vede válku s cílem zvítězit, protože Evropa každý den říká, že také ona vede válku s cílem zvítězit.

Taková rétorika je v jaderném věku naprostým šílenstvím.

A vzhledem k tomu, o co jde, je to šílenství dvojnásobné.

A na závěr: tady nejde o příměří.

Jde o to, aby se nějaký evropský politik postavil a řekl:

„Pane Putine, NATO se nebude rozšiřovat na Ukrajinu ani do Gruzie. A teď ukončeme válku.“

Přesně o to jde.

A na tomto základě válka skončí.

Budou přetrvávat spory o hranice, protože právně definitivního vyřešení hranic nedosáhneme.

Budeme mít linii příměří a linii administrativní kontroly, jak je tomu na mnoha jiných místech světa.

Takový stav může trvat roky, možná i desetiletí.

Ale boje skončí.

Šílenství skončí.

A skončí také pochod směrem k jaderné válce.

K tomu nestačí každý den opakovat, že potřebujeme příměří.

Musíme říkat, že potřebujeme mír a nedělitelnou bezpečnost.

A toho lze snadno dosáhnout, protože příčina této války je naprosto jasná.

Mnohokrát děkuji.

[Potlesk]

Přezbrojování Evropské unie

Fidias Panayiotou:

Dali jsme vám patnáct, možná deset minut, a vy jste hovořil celou hodinu. Ale bylo to úžasné.

Děkuji vám. Bylo to opravdu velmi zajímavé a inspirativní.

Položím jednu nebo dvě otázky a potom rychle přejdeme k několika stručným dotazům z pléna.

Tento Parlament i celá Evropa se připravují na přezbrojování. Do výroby zbraní proudí obrovské množství peněz.

V Evropě nás žije 450 milionů, zatímco Rusko má asi 140 milionů obyvatel.

Neříkám, že tento přístup podporujeme, ale co si myslíte, že se stane?

Dokážeme jako Evropa pokračovat ve válce a vyvažovat ruskou sílu?

Rusko totiž nyní vítězí.

Diplomacie je bezpochyby správná cesta, ale řekněte nám prosím, jaký další vývoj očekáváte.

Jeffrey Sachs:

Myslím si, že Ukrajina bude zničena dříve, než z evropských výrobních linek vůbec vyjedou nějaké nové zbraně.

A i kdyby sjely, stejně nic nezastaví.

Stojíte proti jaderné supervelmoci.

Používat vůči jaderné supervelmoci formulace jako „musíme porazit Rusko“ nebo „Rusko musí prohrát“ je naprosto nepochopitelná chyba.

Je to zásadní nepochopení situace, chyba v úsudku, která může všechny připravit o život.

Existuje slavná pasáž z jednoho projevu prezidenta Kennedyho.

Dovolte mi připomenout její souvislosti.

Během kubánské raketové krize v říjnu 1962 jsme se, jak snad všichni víme, přiblížili k jadernému Armagedonu.

Pokud tuto historii neznáte, přečtěte si knihu Martina Sherwina Gambling with Armageddon, tedy Hazardování s Armagedonem.

Sherwin byl největším americkým historikem atomového věku.

Jeho kniha představuje definitivní zpracování kubánské raketové krize a je mnohem fascinující, než si dokážete představit.

Sherwin popisuje, jak nás od jaderného útoku dělila doslova jediná vteřina.

Poškozená sovětská ponorka měla torpédo s jadernou hlavicí.

Kdyby je odpálila, podle tehdejší americké doktríny by následoval rozsáhlý americký jaderný protiúder, který by pravděpodobně znamenal konec civilizace.

Kennedymu se podařilo najít cestu z této krize.

A Chruščovovi také.

Mimochodem, oba byli velcí státníci.

Všichni jejich poradci jim totiž říkali: jděte do války.

Ale Kennedy a Chruščov odpověděli: to není dobrý nápad, najděme jiné řešení.

A našli ho.

A my jsme přežili, abychom o tom dnes mohli vyprávět.

V následujícím roce byl Kennedy odhodlán odvrátit svět od propasti jaderné války.

Právě z tohoto úsilí vzešla Smlouva o částečném zákazu jaderných zkoušek.

O této epizodě jsem napsal knihu To Move the World: JFK’s Quest for Peace, tedy Pohnout světem: Kennedyho úsilí o mír.

Je to krátká kniha, kterou přečtete rychle.

Pojednává o slavném projevu, který Kennedy přednesl 10. června 1963.

Vyzval v něm americký lid, aby usiloval o mír s druhou stranou.

Nekladl Sovětskému svazu žádné požadavky.

Řekl Američanům: zamysleme se, protože jinak všichni zemřeme.

Když si Chruščov tento projev přečetl, prohlásil, že chce uzavřít mír.

Kennedy totiž neříkal: vy musíte udělat tohle a tamto, vy jste zlí.

Řekl: musíme přehodnotit vlastní postoje, abychom mohli dosáhnout míru.

A Chruščov odpověděl: dobře, my také.

A začal mírový proces.

Kennedy tím geniálně ukázal, jak důležitý je respekt.

A nebyl to jen nějaký nepatrný projev úcty.

Byl to mimořádně výmluvný projev.

Kennedy v něm řekl následující:

„Především musí jaderné mocnosti při obraně svých životních zájmů zabránit takovým střetům, které by protivníka postavily před volbu mezi ponižujícím ústupem a jadernou válkou. Zvolit v jaderném věku takový postup by bylo pouze důkazem bankrotu naší politiky nebo kolektivního přání světa zemřít.“

Dovolte mi vysvětlit, proč je to tak důležité.

Po raketové krizi Kennedy v projevu plném důležitých myšlenek říká „především“.

A myslí to vážně.

Především co?

Nestavte jadernou mocnost před volbu mezi ponižujícím ústupem a jadernou válkou.

Jenže paní Kallasová chce Rusko ponižovat každý den.

Pobaltské státy chtějí Rusko ponižovat každý den.

Pan Sikorski chce Rusko ponižovat každý den.

A já je nemám problém jmenovat, protože jsem spolupracoval s vládami všech těchto zemí.

Jsem držitelem nejvyššího státního vyznamenání Estonska za své služby této zemi.

A také nejvyššího státního vyznamenání Polska za služby Polsku.

Nejsem nepřítelem těchto zemí.

Pomáhal jsem jim v klíčových okamžicích jejich dějin.

Přestaňte se snažit Rusko ponižovat.

Přestaňte se snažit donutit Rusko k „ponižující porážce“.

Především se tomu vyhněte.

Protože takové jednání je projevem přání zemřít.

Opravdu si přejete smrt?

Opravdu chcete, aby nějaký hloupý americký generál říkal, že můžeme bez problémů obsadit Kaliningrad?

A když potom Putin prohlásí, že Rusko k jeho obraně použije všechny prostředky, všichni ti hloupí komentátoři začnou vykřikovat:

„Ale on jen blafuje!“

Už těch komentátorů mám skutečně plné zuby.

Co budou tihle lidé dělat po jaderné válce?

Řeknou snad:

„Jejda, promiňte, on neblafoval“?

Opravdu má být cílem někoho ponížit, když vám člověk, který tuto zkušenost prožil v takové míře jako málokdo v dějinách, říká, že nesmíte protivníka donutit k ponižujícímu ústupu?

Co má tedy znamenat všechno to zbrojení na válku s Ruskem?

Rusko má 1 600 aktivně rozmístěných jaderných zbraní.

Děláte si legraci?

O čem to přemýšlíte?

Sedněte si a začněte spolu poctivě jednat.

A přestaňte za to všechno vyhazovat peníze.

Podívejte se na výsledky testování PISA, které byly zveřejněny minulý měsíc.

Evropa nedopadla dobře.

A právě to je jeden z důvodů, proč studenti v Paříži vycházejí do ulic.

Nedostává se jim dnes kvalitního vzdělání.

Je to ostuda.

Británie nedokáže udržet v chodu ani vlastní zdravotnictví.

Opravdu teď chceme třetí světovou válku, když vlády sotva dokážou odvrátit fiskální platební neschopnost?

Ne, to není dobrý nápad.

Mnohem levnější je zvednout telefon.

Telefonát nestojí 450 miliard eur ani 900 miliard eur.

Dokonce jsem nabídl svůj vlastní účet na Zoomu.

Pokud ho chce prezident Costa nebo kancléř Merz použít, účet zaplatím já.

Zavolejte.

Sejděte se s Lavrovem.

Znám ho třicet let.

Je mimořádně inteligentní.

Mluvte s ním.

Projděte si společně historii.

Mluvte o tom, co by se dalo udělat.

Některé věci budou nepřijatelné, ale mnoho jiných bude naprosto rozumných.

A právě tomu se říká diplomacie.

Takže ne, není dobrý nápad hromadit další zbraně.

Rusko nemá sebemenší zájem pochodovat do Evropy.

Nikdy takový zájem nemělo, kromě případů, kdy ho obtěžoval Napoleon a později Hitler.

Dejte Rusku trochu prostoru a Rusko dá trochu prostoru vám.

Můj návrh je, aby Ukrajina byla neutrální.

To zajistí vaši bezpečnost, bezpečnost Ruska i bezpečnost Ukrajiny.

Stejně jako to fungovalo v případě Rakouska.

Jak skvělé uspořádání Rakousko v roce 1955 vytvořilo!

Vyhnulo se rozdělení studenou válkou tím, že vyhlásilo neutralitu.

Mimochodem, kdyby Německo v roce 1952 přijalo neutralitu, jak navrhoval Stalin, studená válka mohla skončit už tehdy.

Adenauer návrh odmítl.

Řekl, že dává přednost rozdělenému Německu, jehož západní část bude pevně spojena se Spojenými státy, před sjednoceným neutrálním Německem.

Když německý historik Rolf Steininger tuto otázku zkoumal, objevil v britských archivech dokument.

Byl to záznam toho, co Adenauer sdělil vysokému úředníkovi britského ministerstva zahraničí.

Adenauer v podstatě řekl:

Neodmítám sjednocení a neutralitu proto, že bych nedůvěřoval Stalinovi.

Odmítám je proto, že nedůvěřuji německému národu.

Neuvěřitelné.

Veřejně to však nikdy neřekl.

A tak v roce 1952 odmítl příležitost ukončit studenou válku.

Chceme-li nyní ukončit skutečnou, horkou válku, musí být Ukrajina neutrální.

Tečka.

Fidias Panayiotou:

Děkuji vám za zápal, s jakým o těchto věcech mluvíte, protože umírá mnoho lidí. Je to nesmírně vážné.

Chtěl bych vám také poděkovat za něco dalšího.

Když jsme spolu dříve natáčeli podcast, zmínil jsem problém Kypru, jehož část okupuje Turecko.

A vy jste nabídl totéž, co nabízíte nyní.

Protože se přátelíte s Erdoğanem, nabídl jste, že se setkáte s kyperským prezidentem i s Erdoğanem, abychom snad mohli tento problém vyřešit jednáním.

Teď už určitě máte všichni nějaké otázky.

Danilo, kdykoli se zapoj.

Začněme Slovenskem.

[Smích]

Je multipolární svět možný?

Poslanec Evropského parlamentu (Slovensko):

Vážený pane profesore, na Slovensku jste skutečnou legendou.

Před několika lety jste totiž vystoupil v televizní diskusi s moderátorkou, jak si možná vzpomínáte, a ta byla propuštěna, protože jste říkal pravdu o Rusku a Ukrajině.

Děkuji vám, že jste přijel, a děkuji za vynikající přednášku.

Jak jste řekl, starý světový řád se hroutí.

Byl založen na americké hegemonii a nyní jej možná nahradí nový světový řád.

Dokážete si představit nový světový řád založený na rovnováze mezi Spojenými státy na jedné straně a zeměmi BRICS, včetně Číny, Ruska a dalších, na straně druhé?

A jakou roli by v takovém uspořádání měla hrát Evropská unie?

Zatím jsme totiž jen loutkami Spojených států.

Jsme na Americe velmi závislí energeticky, ekonomicky, politicky i vojensky.

A jak jste říkal, není to pro nás dobré.

A ještě jedna krátká otázka.

Západ v devadesátých letech Rusy zradil.

Kdybyste jako Gorbačovův poradce měl stroj času a mohl se vrátit do minulosti, co byste Gorbačovovi a ostatním doporučil udělat jinak, kdybyste dopředu věděl, že budou zrazeni?

Jeffrey Sachs:

Věřím ve svět tvořený silnými regiony.

V dnešním světě totiž žádná jednotlivá země, ani Slovensko, Německo, Francie, Spojené státy nebo Čína, není sama o sobě dostatečně velká na to, aby dokázala vybudovat dekarbonizovaný energetický systém, chránit životní prostředí nebo zvládat četné výzvy spojené s umělou inteligencí a dalšími problémy, kterým budeme čelit.

Proto věřím v silnou Evropu.

A stejně tak věřím v silné regiony v ostatních částech světa.

Dříve jsem jiným regionům říkával, aby si vzaly příklad z Evropské unie a vytvořily vlastní unii.

Po celá desetiletí jsem africkým zemím radil, aby posilovaly Africkou unii.

Spolupracuji se sdružením ASEAN a podporuji vytváření silnějšího společenství států jihovýchodní Asie.

A tak bych mohl pokračovat.

Co to znamená pro světový řád?

Podle mého názoru dnes existují čtyři supervelmoci:

Spojené státy, Rusko, Čína a Indie.

Evropa je samozřejmě supervelmocí z ekonomického hlediska i z hlediska kvality života.

Ale není jí v geopolitickém smyslu.

Protože evropská geopolitika dnes vůbec neexistuje.

Přitom by měla existovat evropská geopolitika, která bude vyjadřovat zájmy Evropy.

Ovšem zájmy na míru, nikoli zájmy na budoucí válce s Ruskem, jak už jsem zdůrazňoval.

Nevěřím ve vojenské bloky.

Věřím ve spolupráci velmocí, v jejich vzájemné dorozumění.

Nejlepším obdobím evropského míru bylo devatenácté století.

Nebyla to dokonalá doba, ale existoval takzvaný evropský koncert velmocí.

Po roce 1815 a Napoleonově porážce vytvořily nejprve čtyři mocnosti, Rakousko, Prusko, Británie a Rusko, společný systém.

Brzy se k nim připojila bourbonská Francie, a vznikl tak koncert pěti evropských velmocí.

Měly rozdílné zájmy, rozdílné politické názory i rozdílné systémy.

Ale řekly si:

Budeme spolu pravidelně jednat, abychom zabránili válce v Evropě.

A po několik desetiletí to fungovalo velmi dobře.

Přestože systém čelil mnoha otřesům, například řecké válce za nezávislost, událostem v Srbsku nebo revolucím roku 1848, Evropa se vyhnula všeobecné válce.

Války za sjednocení Německa a Itálie i krymská válka byly velkými konflikty.

Ale nebyly to války, které by zachvátily celou Evropu.

Koncert velmocí přitom zůstával účinný i po roce 1871.

V sedmdesátých a osmdesátých letech devatenáctého století jej v podstatě řídil Bismarck, mimořádně prozíravý a schopný kancléř, který skutečně chtěl mír.

Chtěl sjednotit Německo, což znamenalo války.

Ale potom chtěl v Evropě mír.

Koncert se začal rozpadat v roce 1890, kdy císař Vilém II. Bismarcka odvolal.

Německo a Rusko měly tajnou dohodu, kterou Bismarck vyjednal s Romanovci.

Obě země se v ní zavazovaly zachovat neutralitu, pokud by tu druhou napadl třetí stát.

Šlo o takzvanou zajišťovací smlouvu.

Po Bismarckově odvolání však její platnost nebyla prodloužena.

Rusko následně uzavřelo spojenectví s Francií.

V roce 1907 se připojila Británie a vznikla Trojdohoda.

Proti ní stál Trojspolek Německa, Rakouska-Uherska a Itálie.

V roce 1907 už tedy Evropa nebyla společenstvím spolupracujících velmocí.

Byla rozdělena do dvou bloků.

A když byl 28. června 1914 v Sarajevu zavražděn arcivévoda, tyto dva bloky se postupně dostaly do obrovského střetu první světové války.

Jsem proti blokům.

Jsem proti představě světa rozděleného na dvě části.

Myslím si, že je to strašlivý nápad.

Dokonce se mi nelíbí ani samotná vojenská spojenectví.

Já bych NATO rozpustil.

Řekl bych, že Evropa není spojencem Spojených států.

Evropa a Spojené státy mají své zájmy, sdílejí historické dědictví a kulturu, ale nejsou spojenci.

Nemám rád aliance.

Co mám rád, je právo.

Mám rád Chartu OSN.

Líbí se mi představa, že všechny země dodržují společné zásady.

A v případě velmocí se mi líbí myšlenka jejich vzájemné spolupráce a koordinace.

To byla v roce 1945 myšlenka Franklina Roosevelta.

Nazýval ji „čtyři policisté“.

Jeho představa byla, že OSN bude mít čtyři světové policisty: Británii, Sovětský svaz, Čínu a Spojené státy.

De Gaulle, mimořádně chytrý a úspěšný politik, si však dokázal vynutit místo také pro Francii, která se tak stala pátým policistou.

Podstatou ovšem bylo vytvořit koncert velmocí.

Roosevelt byl mimochodem skutečně velký muž.

Měl pozoruhodně bystrou osobnost a byl mimořádně schopný.

A jednou z věcí, které dokázal, bylo udržet protihitlerovskou koalici pohromadě i ve spolupráci s Josifem Stalinem.

Churchill by to nedokázal.

V tomto ohledu zdaleka nebyl tak chytrý jako Roosevelt.

Roosevelt to dokázal.

A všichni ho za to napadají, říkají, že se příliš sbližoval se Stalinem, a podobně.

Jenže Roosevelt byl mnohem chytřejší, než si tito lidé myslí.

Byl odhodlán zajistit, abychom spolupracovali, místo abychom proti sobě válčili.

Jak často říkám, kdyby v roce 1945 existovaly účinné léky proti vysokému krevnímu tlaku, nikdy bychom neměli studenou válku.

Roosevelt zemřel ve věku 63 let, tedy jako poměrně mladý člověk.

Trpěl však velmi vysokým krevním tlakem a 12. dubna 1945 náhle zemřel.

A potom začali všichni Trumanovi říkat, že směřujeme ke konfrontaci se Sovětským svazem.

Jak každý ví, Churchill už několik dní po německé kapitulaci z 8. května pověřil vlastní vojenské plánovače, aby prozkoumali možnost invaze do Sovětského svazu.

Šlo o operaci Unthinkable, tedy Nemyslitelné.

To nebyla Rooseveltova představa.

Roosevelt věřil, že čtyři velmoci s velmi odlišnými politickými systémy mohou skutečně spolupracovat.

Rada bezpečnosti měla být místem součinnosti velmocí, nikoli arénou politického předvádění a konfrontace.

Původní smysl práva veta nebyl takový, jak jej dnes chápeme.

Nemělo sloužit k tomu, abychom zastavili komunisty nebo zabránili druhé straně udělat něco hrozného.

Smyslem veta bylo zajistit, aby všechny velmoci postupovaly ve vzájemné shodě.

Chci, aby Spojené státy, Indie, Čína a Rusko spolupracovaly.

Nechci žádný blok.

Nevidím žádný důvod, proč se stavět proti Číně.

Čína chce jen normální život.

Chce důstojnou životní úroveň a nechce být obklopena americkými vojenskými základnami.

Mimochodem, máme jednu naprosto šílenou doktrínu, která pochází od jednoho z našich vůbec nejhorších ministrů zahraničí, Johna Fostera Dullese.

Měli byste vědět, jak ho charakterizoval Churchill.

Řekl o něm: „Dull, Duller, Dulles.“

Tedy něco jako „hloupý, hloupější, Dulles“.

Docela výstižné shrnutí.

V roce 1951 Dulles v podstatě prohlásil, že musíme Číně zabránit v přístupu na otevřený oceán.

Dovedete si to představit?

Americká doktrína říká, že Čína nemá mít přístup k Tichému oceánu.

Říká se tomu první ostrovní řetězec.

To je šílené.

Kolik válek ještě na tomto světě potřebujeme?

Čína nesmí mít přístup k Tichému oceánu, protože americká hranice se nachází v Japonsku.

Tam totiž zřejmě podle této logiky končí naše území.

Takže nechci žádný blok namířený proti Číně.

V aktuálním čísle časopisu Foreign Affairs vyšel příšerný článek Kurta Campbella a Rushe Doshiho.

Autoři tvrdí, že musíme rozšířit naše spojenectví a náš blok, abychom vyvažovali Čínu.

Napsal jsem odpověď, v níž vysvětluji, že právě taková logika nás přivedla k první světové válce.

A že rozhodně nepředstavuje cestu ven.

Bohužel Foreign Affairs mou reakci nechce zveřejnit, takže si ji tam nepřečtete.

Pokusím se tuto myšlenku vyjádřit někde jinde.

Ale znovu opakuji: žádný blok.

Co to znamená pro Evropu?

Paradox spočívá v tom, že evropské instituce dramaticky ztrácejí popularitu a podporu, podle mého názoru kvůli špatným rozhodnutím.

Byla by však strašlivá chyba myslet si, že řešením evropských problémů je posilování nacionalismu.

O to vůbec nejde.

Evropa potřebuje lepší rozhodnutí.

Problém nespočívá v existenci celoevropských institucí.

Problém spočívá ve špatných rozhodnutích.

Pokud se Evropa rozpadne na menší části, bude to mnohem horší.

Potřebujete totiž dostatečnou velikost.

Potřebujete také evropské šampiony, tedy silné podniky schopné obstát ve světové konkurenci.

Airbus byl velmi dobrý nápad.

Podobné odpovědi potřebujete také v oblasti umělé inteligence a dalších technologií, abyste nebyli ve všem úplně závislí na Spojených státech.

Jsem tedy pro silnou Evropu jako součást společenství spolupracujících velmocí.

A chtěl bych, aby Evropané svou Evropu hájili.

Ale ne Evropu, která se chystá do války.

Taková Evropa všechny připraví o život a není důvod ji obhajovat.

Hájejte správné věci.

Evropa byla nejvýznamnějším zastáncem udržitelného rozvoje, kvality života, mírových institucí, jednoty států tvořících jeden region, evropské Zelené dohody a mnoha dalších naprosto úžasných průkopnických myšlenek.

Celý svět se kvůli nim na Evropu díval s obdivem.

To je skutečné postavení velmoci.

To znamená dělat správné věci.

Být součástí bludného světa pana Trumpa správné není.

Danilo Della Valle, poslanec Evropského parlamentu:

Jak už řekl Fidias, Evropská unie někdy používá kouzelná slova „strategická autonomie“, aby ospravedlnila přezbrojování nebo jiná geopolitická rozhodnutí.

Zdá se však, že EU často slouží zájmům Spojených států.

Vidíme to například u rezolucí týkajících se Číny nebo Ruska a Ukrajiny.

Jak byste dnes Evropskou unii několika slovy charakterizoval?

A ještě jedna otázka: mohl by globální Jih podniknout nějaké kroky, aby zabránil vývoji, který jste popsal, a pomohl obnovit mezinárodní právo a Organizaci spojených národů?

Jeffrey Sachs:

Výborně. Skvělé.

Největší chyba Evropské unie

Největší chybou Evropské unie jako instituce je, že začala považovat NATO a Evropu za totéž.

V mnoha ohledech je to právně skutečně propojeno a vy byste to dokázali vysvětlit lépe než já.

Evropa a NATO jsou ale spojeny tak těsně, jako by šlo o jednu a tutéž věc.

Samozřejmě že nejde o totéž.

Jenže jsou natolik provázány, že to představuje pravý opak strategické autonomie.

Je trochu smutné, že obě instituce sídlí ve stejném městě, tady v Bruselu.

Kdyby NATO sídlilo někde jinde, bylo by to pro Evropu mnohem lepší.

Osobně bych jako přítel Evropy NATO zrušil.

Nemyslím si, že ještě k něčemu slouží.

A nemyslím si ani, že vás nějak chrání.

Jeho zrušení by podle mého názoru pomohlo vyjasnit uvažování o bezpečnosti.

Prostě bych NATO zrušil.

Samozřejmě bych současně vedl diplomatická jednání a nejprve bych si ověřil několik důležitých věcí.

Ale NATO bych zrušil.

Evropa nepochybně potřebuje vlastní obranu, uměřenou, ale skutečnou.

To otevírá velmi citlivé otázky, především problém jaderných zbraní, kterému se musíme postavit čelem.

Je to skutečný problém.

Evropa však nepotřebuje tisíc jaderných zbraní.

A pokud sama nevyprovokuje válku, není ohrožena útokem.

Takže nemluvte o tom, že během hodiny obsadíte Kaliningrad.

Neprovokujte Rusko.

Řekněte svým přátelům v Estonsku:

Jste malí. Uklidněte se. Nechovejte se nepřátelsky. Nemáte k tomu důvod.

Teprve potom můžete začít budovat skutečnou strategickou autonomii založenou na evropských zájmech.

Evropa a Rusko jsou přirozenými obchodními partnery.

Rusko má sedmnáct milionů kilometrů čtverečních, přibližně 145 milionů obyvatel a obrovské přírodní bohatství.

Evropa, zejména západní Evropa, je naopak velmi hustě osídlená, patří mezi nejhustěji obydlené oblasti na světě.

Ekonomická teorie říká, že jedna strana vyváží zdroje vázané na půdu a přírodní bohatství, zatímco druhá dodává výrobky náročné na vysoce kvalifikovanou práci.

Taková směna je mimořádně výhodná pro obě strany.

A není to jen teorie.

Přesně tak fungoval obchod mezi Evropou a Ruskem od roku 1990 přibližně do roku 2010, nebo dokonce až do roku 2020.

Nord Stream byl pro Evropu skvělý plynovod.

Samozřejmě bych si přál, aby byl postupně odstaven, protože chci, abychom se nakonec zbavili fosilních paliv úplně.

Ale představa, že Rusko a Evropa jsou přirozenými obchodními partnery, je naprosto správná.

Evropa si těmito dvaceti koly sankcí způsobila obrovskou hospodářskou katastrofu.

Rusku ve skutečnosti příliš neublížily.

Evropě však ublížily velmi.

Odřízli jste se od jednoho ze svých hlavních obchodních partnerů.

To je mimořádně destruktivní krok.

A můžete sledovat, jak se kvůli tomu evropská ekonomika propadá.

Německo přežije díky svým továrnám v Číně.

Ale jaké továrny zůstanou v samotném Německu?

To teprve uvidíme.

Bude jich však mnohem méně než dříve, protože drahý americký zkapalněný zemní plyn nemůže zajistit konkurenceschopnost německého průmyslu.

A protože značná část střední Evropy závisí na německé ekonomice, padá s ní i zbytek regionu.

A pokud jde o keynesiánský militarismus, tedy představu, že si zvýšíte životní úroveň tím, že budete vyrábět spoustu raket?

Ne, děkuji.

Kvalita života nevzniká výrobou raket.

Vzniká díky civilní ekonomice, která dokáže lidem v Evropě poskytovat to, co chtějí a potřebují.

Problém je tedy následující.

Evropa se odřízla od Ruska.

Rusko však netrpí, protože si řeklo:

Dobře, máme jiného partnera.

Velkou, hustě osídlenou ekonomiku, která pro nás jako obchodní partner funguje stejně jako dříve Evropa.

Jmenuje se Čína.

To není žádné manželství z rozumu, uzavřené jen z nouze.

Je to naprosto smysluplné ekonomické partnerství.

Pro Čínu je skvělé.

Čína má obrovskou hustotu osídlení a nyní má přístup k dalším sedmnácti milionům kilometrů čtverečních přírodních zdrojů.

Rusko zase potřebuje humanoidní roboty, protože má klesající počet obyvatel a obrovské území.

Čínští roboti tak budou těžit ruské nerostné suroviny a obdělávat rozsáhlé ruské oblasti.

Je to skvělé partnerství.

A Rusko bude v budoucnu velmi úspěšnou zemí i ekonomikou.

Evropa by měla obchodovat, jako obchodovala vždycky.

Ale s kým dnes Evropa obchoduje?

S Čínou obchodovat nemůže.

S Ruskem obchodovat nemůže.

Spojené státy s vámi obchodovat nechtějí.

To všechno je naprosto sebedestruktivní.

Žádná hospodářská strategie v tom není.

Můj základní názor je, že euroasijská pevnina, tento superkontinent, je domovem přibližně 70 procent světové populace a měla by být centrem světové ekonomiky.

Pro Evropu na jednom konci a Čínu na druhém je to skvělé místo.

Obě oblasti by měly být propojeny.

Všechno mezi nimi by mělo díky tomuto propojení prosperovat.

Měl by to být jeden mírový a hospodářsky integrovaný superkontinent.

To je ekonomická strategie.

Nevím, jaká je současná ekonomická strategie Evropy.

Nechce obchodovat téměř s nikým a stává se stále protekcionističtější.

Donald Trump vám, jak říkám, chce prodávat zkapalněný zemní plyn, protože producenti plynu financují jeho volební kampaně.

A vy ho kupujete.

Já bych plynovod opravil a obnovil hospodářské vztahy s Ruskem.

Poslanec Evropského parlamentu (Česká republika):

Pane profesore, mnohokrát vám děkuji za přednášku i za vaše vystoupení na Slovensku.

Na Slovensku totiž nyní pouze 30 až 40 procent lidí věří, že válku na Ukrajině zahájilo Rusko.

Sedmnáct procent se domnívá, že ji zahájila Ukrajina, a 34 procent, že ji zahájil Západ.

Vyplývá to z průzkumu GLOBSEC.

A ti přece musejí říkat pravdu, protože nejsou placeni druhou stranou.

Chtěl jsem se zeptat, proč si vlastně všichni myslíme, že Západ, tedy i Spojené státy a Evropská unie dohromady, bude v budoucnu dominantní nebo alespoň významnou silou?

Počtem obyvatel jsme přibližně stejně velcí jako ASEAN.

Hovoříme o konfliktu mezi Spojenými státy a Ruskem.

Jedna země má 340 milionů obyvatel a druhá přibližně 140 milionů, zatímco další miliardy lidí to sledují s nepříliš velkým zájmem.

Nevyřeší se tento problém vlastně sám tím, že se ve srovnání se skutečnými hospodářskými silami velkých zemí světa stane bezvýznamným?

„Globální Jih“

Jeffrey Sachs:

To souvisí také s tím, na co se ptal Danilo a na co jsem předtím zapomněl odpovědět: s takzvaným globálním Jihem.

Mimochodem, tento výraz nemám rád.

Téměř celý globální Jih totiž leží na severní polokouli.

A já mám rád zeměpis.

Používám proto označení „rozvíjející se a rozvojové země“, anglicky Emerging Market and Developing Countries, zkráceně EMDC.

Zajímavé je, že v těchto zemích žije 85 procent světové populace.

To je hodně.

A v současnosti vytvářejí přibližně 60 procent světové produkce.

Připomeňme si několik základních skutečností.

Nebudu mít všechna čísla úplně přesná, ale zhruba řečeno: v roce 1950 vytvářely dnešní země EU-27 asi čtvrtinu světové produkce a Spojené státy rovněž asi čtvrtinu.

Dohromady tedy přibližně polovinu.

Čína tehdy vytvářela jen několik procent.

Dnes představují Spojené státy asi 14 procent světové produkce a Evropská unie asi 13 procent.

Takže místo 50 procent je to nyní 27 procent.

Pokud si správně vzpomínám, v roce 1950 žilo ve Spojených státech a Evropě dohromady přibližně 20 procent světové populace.

Přitom vytvářely polovinu světové produkce.

Jejich produkce na obyvatele tedy byla dvaapůlkrát vyšší než světový průměr.

Dnes má Evropská unie společně se Spojenými státy asi 800 milionů obyvatel, tedy přibližně desetinu světové populace.

Do roku 2100 se oba jejich podíly ještě výrazně zmenší.

Společný podíl Spojených států a Evropy na světové produkci bude možná kolem 11 procent.

Pokud jde o obyvatelstvo, Spojené státy budou mít přibližně čtyři procenta světové populace a Evropa asi 3,4 procenta.

Dohromady tedy zhruba 7,5 procenta světové populace.

Myšlenka světa vedeného Západem byla zajímavým historickým jevem posledních dvou století.

Nebudu znovu hodnotit její výsledky.

Ale opakovat se už nebude.

A aby bylo jasno, ani Čína Západ nenahradí v roli světového hegemona.

A to z jednoduchého aritmetického důvodu.

Počet obyvatel Číny bude dramaticky klesat.

Čína bude stárnout.

Ke konci století se její mediánový věk přiblíží šedesáti letům.

A počet obyvatel bude výrazně nižší než jedna miliarda.

Podle střední varianty populační projekce OSN bude mít Čína asi 630 milionů obyvatel ve světě, kde bude žít deset miliard lidí.

Čína tedy klesne z dnešních přibližně 17 procent světové populace na asi šest procent.

Zamyslete se nad tím, co to znamená pro její pravděpodobný podíl na světové produkci.

Ten dosahuje vrcholu přibližně nyní, kolem dvaceti procent.

A potom začne v důsledku úbytku obyvatel klesat.

Čína tedy nebude světovým hegemonem.

Je to velmi úspěšná země, pozoruhodně mírumilovná země a zároveň země, která stárne.

Regionem s nejdramatičtějším populačním vývojem je samozřejmě Afrika.

Je to jediná oblast světa, kterou čeká velmi prudký růst obyvatelstva.

Indie má míru plodnosti blízkou úrovni prosté reprodukce, o něco vyšší.

Podle projekcí by proto měla na počátku šedesátých let tohoto století dosáhnout maxima přibližně 1,7 miliardy obyvatel.

Potom začne počet obyvatel postupně klesat až na přibližně 1,5 miliardy v roce 2100.

Na konci století tak může mít Indie více než dvojnásobek obyvatel Číny.

Počet obyvatel Afriky se pravděpodobně zdvojnásobí, a možná vzroste ještě více.

V roce 1950 měla Afrika asi devět procent světové populace.

Dnes je to přibližně 19 procent.

Počet jejích obyvatel vzrostl z přibližně 230 milionů na dnešních 1,5 miliardy.

V roce 2050 bude mít Afrika asi 2,5 miliardy obyvatel.

A podle střední varianty projekce OSN v roce 2100 přibližně 3,8 miliardy.

Mimochodem, v zájmu Evropy, ale samozřejmě ještě mnohem více v zájmu samotné Afriky, je zdaleka nejdůležitějším strategickým úkolem dostat všechny ty děti do škol.

A to hned.

Ty děti totiž do škol nechodí.

A mohu vám říci, že je to každému úplně jedno.

Nikoho to nezajímá v Mezinárodním měnovém fondu.

Nikoho ve Světové bance.

Nikoho nikde to doopravdy nezajímá.

Neříkám, že lidé neskládají ruce a netváří se znepokojeně.

Ale nikoho to skutečně nezajímá natolik, aby řekl:

„Proboha, máme tady stovky milionů dětí, které vyrostou bez vzdělání. Co se stane?“

Nikdo si takovou otázku neklade.

Ani tady.

Ani v této budově.

Ani ve vaší Evropské službě pro vnější činnost.

Je pro mě ohromující, na co všechno se nikdo neptá.

Smyslem toho všeho je říci, že Západ už nebude vládnout světu.

Doufejme jen, že se mezitím sami nevyhodíme do povětří.

Ostatně Západ nevládne světu ani nyní.

Spojené státy zjevně nedokážou porazit Írán.

Pravděpodobně nedokážou porazit ani Jemen.

A vy nedokážete porazit Rusko.

Prostě už žijeme v jiném světě.

A nejlepší by bylo říci si:

Všichni jsme společně uvězněni na této planetě.

Tak co s tím uděláme?

To by bylo mnohem lepší než neustále požadovat „západní hodnoty“ a „řád založený na pravidlech“, což je fraška.

Řád založený na pravidlech představuje Organizace spojených národů.

A právě od té Spojené státy odešly.

Žádný řád založený na Americe nebo na Západě neexistuje.

Tečka.

Existuje řád založený na OSN.

Ten bychom měli bránit, zajistit jeho fungování a vytvořit společenství států, které si řeknou:

Všichni jsme v tom společně.

A potom bychom měli přijít na to, co uděláme s některými velmi, velmi vážnými problémy.

Co to však všechno znamená pro Evropu?

Nic špatného.

Není vůbec nic špatného na tom, když představujete čtyři, osm nebo dvanáct procent světové populace.

Otázkou je kvalita našeho života.

Žijeme v míru?

Máme vzdělání, kulturu, slušnost a skutečné hodnoty?

Dokážeme si spolehlivě zajistit dostatek potravin?

Můžeme se těšit z úžasné civilizace, která zde vznikla?

To jsou skutečně důležité otázky.

Když jsem před mnoha desetiletími začínal v tomto oboru, ještě před dobou počítačových tabulek, mohl jsem vám říci, že náš podíl na světě bude klesat.

Připadalo mi to naprosto přirozené.

Posledních dvě stě let představovalo něco, co se už nebude stejným způsobem opakovat.

A vždycky jsem přemýšlel, co by Spojené státy měly udělat se svou mocí.

V devadesátých letech jsem si říkal:

Amerika by měla využít svou současnou moc k vybudování takového světa, v jakém budeme chtít žít ve chvíli, kdy už Spojené státy nebudou tak mocné.

Jenže k tomu jsme se nikdy nedostali.

Místo toho jsme si usmysleli, že budeme vládnout světu navždy, až za obzor.

A teď tuto hru dohrajeme s prezidentem jako vystřiženým z komiksu.

I když tím vlastně komiksům křivdím.

A s prezidentem nesmírně nebezpečným, protože naprosto nedokáže ničemu porozumět.

Takže ztrácíme čas.

Měli bychom dělat něco jiného.

Dokud ještě máme ve světě relativně významné postavení, měli bychom pomáhat budovat svět, v němž budeme chtít žít v budoucnu.

Právě teď do jeho podoby stále máme hodně co říci.

Evropa má nejvyšší životní úroveň na světě.

A také nejvyšší hodnocení kvality života.

Každoročně se podílím na přípravě World Happiness Report, Světové zprávy o štěstí, u jejíhož vzniku jsem také pomáhal.

Evropské země tvoří téměř celou první dvacítku.

To je kvalita života.

Učte zbytek světa, jak dosáhnout dobré kvality života.

To však neznamená jít do války s Ruskem.

Znamená to pravý opak.

Je to nádherné poslání.

A celý svět sem chce jezdit.

Tento měsíc pobýváme v Římě.

Město je plné lidí z celého světa, kteří sem přijíždějí za jídlem, historií, krásou, podnebím, koncerty a vším ostatním.

Protože kvalita života je zde mimořádně vysoká.

Můžeme si ji udržet a dokonce ji ještě zvýšit.

Ale ne způsobem, kterým se nyní ubíráme.

A ne tím, že přerušíme vztahy s Čínou, s Ruskem a s dalšími zeměmi.

Americké volby do Kongresu

Ještě jednu poznámku, i když si myslím, že už jsem se vyjádřil naprosto jasně.

Možná se za tři týdny ve Spojených státech mraky trochu rozestoupí.

Doufám, že se volby uskuteční, že proběhnou pokojně a že budou hlasy poctivě sečteny.

Dnes už bohužel nelze nic považovat za samozřejmost.

Ale myslím si, že to tak pravděpodobně bude.

A pokud ano, Trump ztratí kontrolu alespoň nad jednou komorou Kongresu.

To bude znamenat velmi zásadní změnu.

Nastane nebezpečné období, protože Trump bude ještě nevypočitatelnější a ještě nepřátelštější vůči našim ústavním normám a institucím.

Ale jeho skutečná moc tím bude velmi výrazně oslabena.

To je třeba mít na paměti.

Chtěl bych však říci, že Spojené státy budou procházet politickou krizí ještě dalších deset až patnáct let.

Není to jen Trumpův fenomén, který jednou pomine.

Jsme stejně zmatení jako vy.

Ve Spojených státech dnes nedokážeme vést souvislou, smysluplnou diskusi prakticky o ničem.

Proto nespoléhejte na to, že se věci vrátí k nějaké „západní normalitě“.

Ta doba skončila.

Evropa si teď musí najít vlastní cestu.

Nemusíte si ze Spojených států dělat nepřítele.

Ale tato transatlantická aliance a celé to uspořádání kolem NATO nejsou ve vašem zájmu.

Vaše zájmy jsou spojeny s Čínou, Indií, Ruskem a Afrikou.

A to je něco jiného.

Nespoléhejte se na Spojené státy ani při své diplomacii.

Jestli ještě jednou uslyším nějakého evropského představitele říkat:

„Musíte nás pustit k jednacímu stolu. Nemůžete jednat bez nás!“

Dámy a pánové, žádný jednací stůl neexistuje.

Prostě zavolejte panu Lavrovovi a řekněte, že byste chtěli jednat.

Spojené státy vám v tom nemohou zabránit.

To byste měli udělat.

A Ameriku k tomu nepotřebujete.

Ve skutečnosti bych vám mohl hodinu vyprávět o panu Kushnerovi a panu Witkoffovi, ale to nemá s diplomacií nic společného.

Prosím vás tedy: začněte dělat vlastní diplomacii.

Fidias Panayiotou:

Čas se nám krátí, ale chtěl bych ještě zmínit jednu nebo dvě věci, protože jste hovořil o Africe a o vzdělávání v Africe.

Jednou jsem navštívil sirotčinec v Burundi, nejchudší zemi světa.

Vybavili jsme ho přibližně dvaceti počítači a internetovým připojením, které je napájeno solárními panely.

Dnes tam mají stovky dětí přístup k internetu.

Udělal jsem to osobně, z vlastních peněz a díky sbírce na GoFundMe.

Pokud by někdo z diváků měl zájem pomáhat s rozjezdem dalších podobných projektů, může mi napsat na můj e-mail poslance Evropského parlamentu.

A ještě jedna věc ke vzdělávání.

Myslím si, že vzdělávání je jednou z nejdůležitějších oblastí, na které bychom se měli v Evropě zaměřit.

Naše vzdělávací systémy většinou selhávají.

Budu mluvit za svou zemi, Kypr.

Děti trpí.

Vyrůstají v nové době, s mobilními telefony, získávají obrovské množství informací z internetu i odjinud.

A potom přijdou do školy a připadá jim to jako vězení.

Musíme proto výrazně pokročit a naše vzdělávací systémy zásadně zlepšit.

Jeffrey Sachs:

To je velmi zajímavé.

Podívejte se na studii PISA, kterou OECD zveřejnila minulý měsíc.

Je nesmírně zajímavá.

Na prvním místě světových žebříčků v matematice a přírodních vědách je Čína.

Samozřejmě ne celá Čína.

Jde o čtyři oblasti: Peking, Šanghaj, Ťiang-su a Če-ťiang.

Ty jsou s velkým náskokem na prvním místě.

Všechna nejvyšší místa žebříčku obsazuje východní Asie.

A to není otázka příjmů ani úrovně HDP.

To je vzdělání, měřené objektivními zkouškami ze čtenářské gramotnosti, přírodních věd a matematiky.

Evropa je až ve druhé výkonnostní skupině, mnohem níže.

A potom tu samozřejmě máme katastrofu, protože PISA téměř vůbec nezahrnuje Afriku.

Africké země se totiž nenacházejí ani na konci žebříčku.

Fidias Panayiotou:

Přesně tak.

Máme tedy před sebou spoustu velmi praktických a základních úkolů.

Jak říkáte, mělo by to být úplně samozřejmé.

Jeffrey, jak se vám líbilo dnešní setkání v Evropském parlamentu?

Jeffrey Sachs:

Doufám, že mě sem někdy v budoucnu zase pozvete.

Ale jsem opravdu rád, že tu mohu být.

Děkuji, Danilo.

Děkuji vám všem, že jste přišli.

Fidias Panayiotou:

Děkujeme, že jste nám věnoval svůj čas.

Dobrou noc.