centrum pro lepší zítřek

Včera jsem společně s kolegou Martinem vyrazila pomoct na starou sýpku, ze které má postupně vzniknout komunitní centrum.

Když jsem dopředu napsala, že tam jedeme, bylo mi jasné, že se zase objeví pár hejtrů. A taky že ano. Většinou falešné profily nebo lidé, kteří asi nikdy nezažili ten krásný pocit, když někomu pomůžete jen proto, že chcete. Ne proto, že musíte. Ne proto, že za to něco dostanete. Prostě proto, že to považujete za samozřejmost.

Já jsem byla vedená úplně jinak. Své teenagerovské roky jsem trávila na vesnici a tam bylo naprosto běžné, že když někdo potřeboval pomoct, tak se prostě šlo. Okopávala se řepa, sbíraly se brambory, pracovalo se kolem domu nebo na zahradě. Nikdo neřešil, co z toho bude mít. Pomoc byla součástí života. A myslím, že právě tohle si nesu v sobě dodnes.

Cestou jsme ještě odvezli oblečení, které po přebrání vždycky posílám dál tam, kde udělá radost a ještě dobře poslouží.

Když jsme dorazili na místo, okamžitě jsme se pustili do práce. A musím říct, že něco takového jsem už opravdu dlouho nezažila.

Snad poprvé v životě jsem viděla lidi, kteří si doslova kradli práci. A dokonce i nářadí. Odložili jste na chvíli smeták a za pár minut už s ním zametal někdo jiný. Odskočili jste si od okna, které jste vysekávali, a po návratu už na něm pracoval další dobrovolník. Každý chtěl přiložit ruku k dílu. Každý chtěl být užitečný.

A výsledek? Udělalo se několikanásobně víc práce, než Dan původně plánoval.

Nejkrásnější ale nebyla ta práce samotná. Byla to atmosféra. Smích, vzájemné povzbuzování, obyčejné rozhovory, ochota si navzájem pomoct. Nikdo si na nic nehrál. Byli jsme tam prostě lidé, kteří měli společný cíl.

Po práci pro nás Danova manželka připravila občerstvení a Dan se pustil do vaření. My už jsme bohužel museli vyrazit zpátky do Brna, protože mě čekaly další povinnosti. Ale odjížděla jsem s pocitem, který se nedá koupit.

Dnes mě bolí svaly, o kterých jsem ani nevěděla, že je mám. A víte co? Mám z té bolesti vlastně radost. Připomíná mi totiž, že jsem mohla být součástí něčeho krásného.

Sjeli se tam lidé z celé republiky. Z Plzně, Hradce Králové, Šumperku i z dalších míst. Nikdo nemusel přijet. Každý mohl zůstat doma a užívat si volný víkend. Přesto přijeli. Vzali si pracovní rukavice a celý den věnovali místu, které jednou bude sloužit ostatním.

A co mě potěšilo možná ze všeho nejvíc? Že se tam potkaly všechny generace. Pobíhaly tam děti, pracovali lidé v produktivním věku i ti dříve narození. Každý podle svých možností přiložil ruku k dílu. Nikdo neřešil věk, povolání ani názory. V tu chvíli jsme byli prostě parta lidí, která táhla za jeden provaz. A přesně takové chvíle dávají člověku naději, že to s námi není vůbec špatné.

A právě proto vzniká komunitní centrum.

Nejen kvůli budově. Ale hlavně kvůli lidem. Abychom se znovu naučili znát své sousedy. Abychom věděli, že když bude někdo potřebovat pomoc, nebude na to sám. Aby děti vyrůstaly v prostředí, kde je normální podat druhému ruku. Aby se mladší mohli učit od starších a starší čerpali energii od těch nejmladších. A aby nám internet nikdy nenamluvil, že dobro už mezi lidmi neexistuje.

Protože existuje

Včera jsem ho viděla na každém kroku.