Blížící se krach operace Ekonomický vyvrhel

Minulý týden Pákistán oznámil, že nebude respektovat nejnovější sankce, které Spojené státy uvalily na Írán, a bude se svým sousedem nadále obchodovat. Tato zpráva přišla jen několik dní poté, co podobný postoj oznámila Čína.

Sankce, které 24. srpna oznámil americký ministr financí Scott Bessent v rámci operace nazvané „Economic Outcast“ („Ekonomický vyvrhel“), mají být podle jeho slov „nejtvrdšími sankcemi v historii“ a jejich cílem je vytvořit „největší koordinovanou ekonomickou izolaci v dějinách světa“.

Prezident Donald Trump je už dříve v příspěvku na sociální síti označil za „EKONOMICKÝ DEN D“. Každé zemi, která Íránu poskytne „jakoukoli záchrannou cestu“, slíbil „obrovské ekonomické důsledky“.

Šest měsíců amerického bombardování a námořní blokády nepřineslo Spojeným státům vítězství. Plánem je tedy nyní vyhladovět Írán k bezpodmínečné kapitulaci. Tento nový přístup je nezákonný, krutý – a z několika důvodů také odsouzený k neúspěchu.

Začněme historickou zkušeností. Ekonomické sankce nevedou k pádu vlád, které jsou odhodlány je přežít. Ano, sankce mohou uvrhnout obyvatelstvo do chudoby, posílit bezpečnostní složky, které získají kontrolu nad pašováním, a poskytnout napadené zemi sjednocující prvek v podobě odporu vůči americké šikaně. Vlády však nesvrhávají.

Podívejme se také na základní aritmetiku světového trhu s ropou. Bessent chce odstranit íránský vývoz ropy z trhu, který už nyní přišel o pětinu dodávek v důsledku uzavření Hormuzského průlivu. Spojené státy tak hodlají prohloubit stagflační šok, který už dopadá na Evropu, Japonsko a další americké spojence, a současně po těchto zemích požadují, aby prosazovaly sankce, jež jejich ekonomiky dále přiškrtí.

Především je však tato kampaň namířena proti Číně, která odebírá více než 80 procent íránského vývozu ropy. Pokud Spojené státy uvalí sankce na Bank of China nebo Industrial and Commercial Bank of China, Peking na to neodpoví mírně formulovanou diplomatickou nótou. Omezí vývoz vzácných zemin, protože už si tento experiment jednou vyzkoušel – a vyhrál.

V dubnu 2025 Čína v reakci na Trumpova cla zavedla licenční režim pro vývoz těžkých prvků vzácných zemin. Během několika týdnů začaly americké a evropské automobilky kvůli nedostatku magnetů z těchto materiálů odstavovat montážní linky. V říjnu 2025 Čína oznámila ještě mnohem rozsáhlejší soubor opatření a Washington ustoupil: souhlasil, že odvolá vlastní nově rozšířená omezení vůči čínským společnostem výměnou za to, že Peking na dobu jednoho roku pozastaví svá opatření.

Dubnová omezení přitom nikdy nebyla zrušena a pozastavení říjnových opatření skončí v listopadu. Bessent si tedy zvolil právě tuto chvíli – něco málo přes dva měsíce před návratem rozšířeného čínského režimu pro vývoz vzácných zemin a jen několik týdnů před plánovanou návštěvou čínského prezidenta Si Ťin-pchinga ve Washingtonu – aby Pekingu oznámil, že si musí vybrat: buď stojí na straně Spojených států, nebo proti nim.

Je to past, kterou si Spojené státy nastražily samy.

Peking dal svůj postoj jasně najevo. „Čína při mnoha příležitostech jasně vyjádřila svůj rozhodný odpor k nezákonným jednostranným sankcím, které nemají oporu v mezinárodním právu ani v pověření Rady bezpečnosti OSN. Ekonomická válka a politika maximálního tlaku žádné řešení nepřinášejí,“ řekl novinářům mluvčí čínského ministerstva zahraničí Lin Ťien.

Není to však pouze názor čínské vlády, že americké sankce jsou protiprávní. Článek 2 odstavec 4 Charty OSN zakazuje hrozbu silou nebo použití síly proti územní celistvosti či politické nezávislosti kteréhokoli státu. Americké odmítání principů Charty OSN má důsledky, které dalece přesahují samotný Írán.

Ze 193 členských států OSN jsou dnes Spojené státy zemí, která je nejméně v souladu s multilateralismem založeným na systému OSN. V lednu 2026 Washington vystoupil z více než 60 mezinárodních organizací. V roce 2025 hlasoval s mezinárodní většinou pouze v pěti procentech zaznamenaných hlasování Valného shromáždění OSN.

V této chvíli by z toho všechny vlády měly vyvodit tři závěry.

Zaprvé: Spojené státy odmítly Chartu OSN.
Zadruhé: americké bezpečnostní záruky nejsou spolehlivé.
Zatřetí: závislost na obchodu založeném na americkém dolaru vystavuje státy zranitelnosti vůči americkým sankcím.

Po celém světě se proto země obracejí k novým obranným uspořádáním, například k dohodě z Mekky mezi Saúdskou Arábií, Tureckem a Pákistánem. Zároveň lze očekávat, že budou ustupovat od vypořádávání obchodů v amerických dolarech a snižovat podíl amerických státních dluhopisů ve svých devizových rezervách. A místo placení za proprietární americké modely umělé inteligence se stále více obracejí k čínským modelům s otevřenými váhami, aby pokryly své potřeby v oblasti AI.

Starověké Thúkydidovo líčení peloponéské války se dnes čte jako zrcadlo soupeření mezi Spojenými státy a Čínou. Jeho nejslavnější pasáží je výsměšná věta, kterou athénští vojevůdci pronesli k obyvatelům ostrova Mélos v roce 416 př. n. l.: „Silní činí, co mohou, a slabí trpí, co musí.“

Jen o dvanáct let později však Athény athénských vojevůdců porazila Sparta.

Stejným tónem nyní Spojené státy posměšně vyzývají Írán i další země. Pýcha předchází pád – a žádná vláda dnes není arogantnější než vláda Spojených států pod vedením Trumpa a jeho vykonavatele Bessenta.

Vlády po celém světě nebudou Spojené státy slepě následovat do katastrofy.