Biskup Tomáš Holub káže o lásce, ale legitimizuje „spravedlivou válku“

Když plzeňský biskup Tomáš Holub jako předseda Rady Iustitia et Pax podepisuje prohlášení „Nepodléhejme dezinformacím: Ukrajina a Ukrajinci jsou oběťmi Putinovy agrese“, nelze se ubránit nepříjemné otázce: mluví zde ještě především nástupce apoštolů, hlasatel evangelia Ježíše Krista a pastýř všech lidí bez rozdílu, nebo v něm stále výrazněji promlouvá někdejší hlavní kaplan Armády České republiky, muž dlouhá léta profesně spojený s vojenským prostředím?

Tato otázka není útokem na Holubovu minulost. Ta je veřejně doložitelná. Tomáš Holub nastoupil roku 1996 jako první vojenský kaplan novodobé české armády, působil v zahraničních misích, stal se hlavním kaplanem AČR a později poradcem ministerstva obrany pro duchovní službu. V roce 2016 byl navíc jako příslušník zálohy povýšen do hodnosti plukovníka. Armáda sama připomíná jeho slova, že je pro něj „srdeční záležitostí“. Pozoruhodné je i to, že Holub svůj doktorát z křesťanské etiky věnoval tématu boje proti terorismu právě ve světle učení o takzvané spravedlivé válce.

Právě proto působí jeho dnešní prohlášení tak znepokojivě. Ne proto, že označuje Rusko za agresora, i když zapomíná, že válka trvá již od roku 2014. Ne proto, že připomíná mrtvé, zraněné, deportované děti či zničená města. Církev nesmí před utrpením mlčet. Problém nastává ve chvíli, kdy se od soucitu s oběťmi přechází k morálnímu posvěcení jedné válčící strany a k tvrzení, že ukrajinskou obranu lze „s morální jistotou“ označit za spravedlivou válku.

Je to ještě řeč evangelia?

Kristus neřekl: Blahoslavení jsou ti, kteří správně určí geopolitického nepřítele. Řekl: „Blahoslavení tvůrci pokoje.“ Neřekl: Milujte své přátele a nenáviďte agresory. Řekl: „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují“ (Mt 5,44). Petrovi v Getsemanské zahradě neřekl, aby lépe rozlišoval mezi spravedlivým a nespravedlivým použitím meče. Řekl mu: „Vrať svůj meč na jeho místo“ (Mt 26,52). Kristovo evangelium přitom není politickým pacifismem ani naivním popřením zla. Je radikální výzvou nepřijmout logiku nenávisti, odplaty a rozdělení člověka na toho, jehož život nás dojímá, a toho, jehož smrt jsme ochotni přijmout jako cenu vítězství.

Církev nemá být „neutrální“ v tom smyslu, že by mlčela k vraždění nevinných. Má stát na straně každé oběti. Ale právě proto nemůže být duchovním přívěskem žádného generálního štábu, vlády, vojenské aliance ani válečné propagandy. Jejím úkolem není vysvětlovat věřícím, která válčící strana má morálně čistší zbraně. Jejím úkolem je připomínat, že za každou uniformou je lidská bytost, za každou rakví rodina a že Rus, Ukrajinec, Čech i člověk z kterékoli jiné země mají před Bohem stejnou lidskou důstojnost.

A právě zde se dostáváme k mimořádně závažnému rozporu. Dne 15. května 2026 vydal papež Lev XIV. encykliku Magnifica Humanitas – O ochraně lidské osoby v době umělé inteligence. Není to okrajový text o počítačích. Je to rozsáhlá sociální encyklika o lidské důstojnosti, technologii, ekonomice, válce, míru, moci, zbrojení a odpovědnosti církve v současném světě. Papež v ní varuje před novou normalizací války, před militarizací společnosti, před zbrojním průmyslem, před logikou síly a před veřejným prostorem rozděleným do primitivních kategorií „my a oni“, „přítel a nepřítel“.

A potom přichází věta, kterou by měl biskup Holub znát možná lépe než kdokoli jiný. Lev XIV. při zachování práva na sebeobranu „v nejpřísnějším smyslu“ výslovně konstatuje, že teorie „spravedlivé války“, příliš často používaná k ospravedlňování válek, je dnes překonaná. Jako prostředky řešení konfliktů staví papež proti zbraním dialog, diplomacii a odpuštění a konstatuje, že použití síly, násilí a zbraní má vždy katastrofální důsledky pro civilní obyvatelstvo.

Jak je tedy možné, že církevní Rada vedená plk. Tomášem Holubem několik měsíců poté právě pojem „spravedlivá válka“ znovu vytahuje a používá jej téměř jako morální razítko?

To už není jen spor mezi pacifisty a zastánci vojenské obrany. V použité kategorii jde o zjevné napětí s aktuálním papežským magisteriem. O to paradoxnější, že člověk, který se teorii spravedlivé války odborně věnoval ve své disertaci, by měl velmi dobře chápat, jak zásadní posun papež Lev XIV. formuloval.

Papež jde ještě dál. V Magnifica Humanitas žádá „odzbrojit slova“, odmítnout válku slov a obrazů a zkoumat vlastní předsudky i agresivitu. Církev podle něj má být místem paměti obětí, aby jejich bolest nebyla předehrou k dalším konfliktům, ale výzvou k míru a smíření. Současně výslovně říká, že existují situace, kdy by byla neutralita vůči utrpení nespravedlivá. To je přesně potřebné rozlišení: nebýt neutrální k oběti neznamená stát se součástí válečného tábora.

Právě toto rozlišení Holubovo prohlášení nebezpečně stírá. Kdo nesdílí dominantní interpretaci války, je velmi rychle postaven do blízkosti „proruských postojů“, dezinformací, nedostatku kritického myšlení, strachu nebo dokonce psychologické potřeby přimknout se k autoritáři. Takový způsob argumentace ale příliš připomíná právě onu logiku rozdělování světa na správně smýšlející a podezřelé, před níž papež varuje.

Křesťanství přece nevzniklo proto, aby dodávalo duchovní legitimitu impériím. Kristus neposlal apoštoly budovat vojenské bloky. Poslal je ke všem národům. Evangelium musí být možné zvěstovat v Kyjevě stejně jako v Moskvě, v Praze stejně jako v Petrohradě. Ruská matka, která pohřbí svého syna, není před Bohem méně matkou než matka ukrajinská. Odsoudit válku neznamená přestat vidět člověka v občanovi země na druhé straně tábora. Právě schopnost odmítnout zločin a současně nepřestat milovat člověka je jednou z nejtěžších podmínek skutečně křesťanského postoje.

A kontrast je ještě ostřejší v době, kdy ekumenický patriarcha Bartoloměj z Konstantinopole znovu zdůrazňuje sbližování katolického Západu a pravoslavného Východu. V květnu 2026 označil cestu smíření mezi Římem a Konstantinopolí za „nezvratnou“ a připomněl Kristovu modlitbu „aby všichni byli jedno“. Ve chvíli, kdy se po téměř tisíciletém rozdělení křesťané snaží znovu hledat jednotu, by měla každá církevní autorita dvojnásob vážit slova, která mohou být vnímána jako další přikládání polen do ohně civilizačního a náboženského nepřátelství.

A proto je třeba se Tomáše Holuba ptát otevřeně. Kde v tomto prohlášení zůstalo místo pro evangelium smíření? Kde je modlitba za ruské i ukrajinské mrtvé? Kde je výzva Rusům a Ukrajincům, aby jednou dokázali znovu žít vedle sebe? Kde je Kristovo přikázání lásky k nepříteli? A kde je věrnost papeži, který několik měsíců před tímto textem varoval právě před kulturou války a označil teorii spravedlivé války za překonanou?

Biskupe Holube, jste pastýř, nebo plukovník? Chcete církev, která bude stát mezi zákopy a křičet „dost“, nebo církev, která si vybere správný zákop? Budete jednou žehnat ukrajinským a zbraním NATO a vysvětlovat, že jejich smrtící síla slouží spravedlivé věci, místo abyste požehnal těm, kdo budou mít odvahu zbraně odložit? Má se z Iustitia et Pax – Spravedlnosti a míru – stát morální kancelář války? A má snad být výsledkem této logiky jakási novodobá „svatá válka“ proti Rusku, která nevyhnutelně zasáhne i vztah ke světu ruského pravoslaví, tak jak se již dejě, právě ve chvíli, kdy patriarcha Bartoloměj hovoří o nezvratné cestě k jednotě Východu a Západu?

Církev nepotřebuje další generály. Generálů má svět dost. Potřebuje biskupy, kteří budou mít odvahu být biskupy i tehdy, když se celé zástupy dovolávají zbraní. Potřebuje hlas, který nebude relativizovat válku, ale současně odmítne nenávist. Hlas, který nebude přepočítávat, čí rakety jsou morálně přijatelnější, ale bude připomínat, že každá válka je porážkou lidství. A především potřebuje znovu slyšet Krista – nikoli dunění děl přehlušené zbožnými slovy.

Zdroje:

1. ČESKÁ BISKUPSKÁ KONFERENCE (2026). Prohlášení Rady Iustitia et Pax: Nepodléhejme dezinformacím, stůjme na straně obětí ruské agrese. Praha: Česká biskupská konference, 4. září 2026.  

2. LEO XIV. (2026). Magnifica Humanitas: Encyclical Letter of His Holiness Leo XIV on safeguarding the human person in the age of artificial intelligence. Vatican City: Libreria Editrice Vaticana, 15. května 2026.

3. ARMÁDA ČESKÉ REPUBLIKY (2016). První vojenský kaplan byl povýšen do hodnosti plukovníka. Praha: Ministerstvo obrany ČR / Generální štáb AČR, 7. června 2016.

4. ČESKÁ BISKUPSKÁ KONFERENCE (2026). Deset let od jmenování Tomáše Holuba biskupem plzeňským. Praha: ČBK, 2026.

5. ECUMENICAL PATRIARCHATE (2026). His All-Holiness Ecumenical Patriarch Bartholomew: Homily, Holy Mass “Pro Pontifice”, May 9, 2026. Istanbul: Ecumenical Patriarchate, 14. května 2026.