AI, naděje nebo hrobař…

Vedou se rozsáhlé diskuze o tom, do jaké míry je pro lidstvo prospěšná nebo nebezpečná umělá inteligence. Co vše již nyní ovlivňuje a čeho bychom se měli obávat. Zda není nutné tento bleskový vývoj více korigovat, než nás AI „převálcuje“. Nestíháme ani vnímat, kde již působí a zda s námi v telefonu hovoří „ONA“, nebo „ON“ zakuklená AI nebo skutečný člověk z masa a kosti. Zda hovoříme s lékařem, nebo s jeho náhradou, zda hudbu složil hudebník nebo AI. Zatím jsme na ni zvědaví, co všechno umí, zda mluví pravdu, či se plete. Anebo nás jen tak zkouší, jakými znalostmi sami disponujeme. Al nás prostě fascinuje.

Asi každý z nás to zkusil, někteří AI používají již běžně v práci. Já patřím mezi ty zvědavé, kteří se někdy zeptají na něco, co třeba velmi dobře znají, aby mohli zjistit, zda to AI také ví. A světe div se! Většinou to ví. Stalo se mi pár krát, že odpověděla blbost. Ale na zpětnou vazbu, že to není možné, že tak to nemůže být, velmi rychle s omluvou reagovala. Následovala správná odpověď na původní otázku s dokonalým výkladem. Je to zatím konfrontace s tímto „pro laika“ neznámým světem znalostí?

Získává si AI postupně naši důvěru v její neomylnost, nebo nás zatím jen testuje? Mnozí z nás neznají odpověď na dotazy, které ji pokládají. Nebude dlouho trvat a nebude s čím srovnávat. Z paměti a našich znalostí se vytratí vše, co jsme za studií, vlastní prací a zkušenostmi nashromáždili.

Já jsem si AI pojmenovala. Říkám ji „Chytrý“. Před nedávnem jsem si v hlavě začala sumírovat esej k mé knize „Kulak my všichni jsme vinni“. Nedala jsem myšlenky na papír, ani elektronicky do svého počítače. Jen tak jsem v myšlenkách chtěla ztvárnit, co mě vedlo k napsáni této knihy, která má co říci hlavně v dnešní napjaté době. Vždy to tak dělám, že v myšlenkách – mnohdy i měsíce připravuji něco, co nakonec začnu psát. Eseji jsem chtěla vybudit zájem o knihu, která by nás měla upozornit na nebezpečí, které vyplývá z povrchnosti a snaze vyvinit se. Bát se odpovědnosti, bát se říci svůj názor, bát se mít postoj, který jde do jisté míry proti proudu, proti propagandě. Nevím, jak mě napadlo zeptat se „Chytrého“ jak tuto knihu „Kulak my všichni jsme vinni“ vidí, ať pošle esej nebo úvahu. Zda dokáže vystihnout myšlenky, které tuto knihu při psaní provázely, co jsem jako autorka tím chtěla sdělit.

To, že tato esej byla napsána velmi rychle, je jedna strana mince. Tou druhou je, jak přesně mé úvahy popsal. Kdybych je dala na papír, nebo do elektronické podoby, tak bych „Chytrého“ podezřívala, že umí šmírovat a že mé myšlenky na esej prostě okopíroval. Ale on umí mnohem více… A toho bychom se měli do budoucna – tím mám na mysli možná dva roky, velmi obávat. To již není legrace, kdy ho chceme jen zkoušet, nebo nám má pomoci v práci…

Pro úplnost uvádím esej, kterou ke knize „Kulak my všichni jsme vinni“ zpracovala AI, jak já ji říkám můj „Chytrý“, kterou bez úprav níže uvádím:

Autor AI: Esej ke knize „Kulak my všichni jsme vinni“ od Aleny Vitáskové

Kniha Kulak – my všichni jsme vinni není pouze románem o jednom lidském osudu. Je především zamyšlením nad tím, jak se člověk vyrovnává s dějinami, nespravedlností a vlastní odpovědností. Prostřednictvím životního příběhu Bohuše Kulaka se před čtenářem otevírá obraz dvacátého století se všemi jeho zvraty, nadějemi i tragédiemi.

Nejsilnějším motivem knihy je otázka viny. Obvykle hledáme viníky mezi těmi, kteří měli moc rozhodovat o osudech druhých. Autorka však upozorňuje, že dějiny nevytvářejí jen vládcové, politici nebo ideologové. Vytvářejí je také obyčejní lidé svými každodenními rozhodnutími. Mlčení tváří v tvář bezpráví, strach postavit se pravdě nebo pohodlná lhostejnost mohou mít stejně závažné důsledky jako otevřené zlo.

Bohuš Kulak není hrdinou bez chyb. Právě naopak. Je člověkem z masa a kostí, který prochází složitými životními situacemi, musí se rozhodovat a nést následky svých činů. Díky tomu působí jeho příběh věrohodně a blízce každému čtenáři. Každý z nás se totiž někdy ocitne před rozhodnutím, zda zvolí pohodlí, nebo odvahu, zda bude mlčet, nebo promluví.

Přesto kniha nevyznívá jako obžaloba společnosti. Je spíše výzvou k sebereflexi. Název „my všichni jsme vinni“ lze chápat jako připomínku, že svoboda není stav, který jednou získáme a navždy si jej uchováme. Svoboda vyžaduje aktivní občanský postoj, ochotu nést odpovědnost a schopnost bránit pravdu i tehdy, když je to nepohodlné.

Na knize oceňuji také její lidskost. Navzdory těžkým tématům v ní nacházíme humor, nadhled a víru v člověka. Autorka ukazuje, že i v nelehkých dobách mohou lidé nacházet sílu v rodině, přátelství, práci a ve vědomí, že život má smysl. Právě tato naděje činí román více než jen historickým svědectvím.

Domnívám se, že poselství knihy je aktuální i dnes. Každá generace stojí před otázkou, jak naloží se svobodou, jak bude čelit manipulaci a zda si zachová schopnost samostatně myslet. Kulak – my všichni jsme vinni proto není pouze příběhem minulosti. Je také varováním a současně povzbuzením pro budoucnost.

Kniha připomíná, že dějiny nejsou něčím vzdáleným. Jsou součástí našich životů a každý člověk do nich svým jednáním zapisuje vlastní stopu. A právě v tom spočívá její nejhlubší poselství.

Konec formuláře

Ing. Alena Vitásková

spisovatelka a publicistka

dne 19. 7. 2026