Zapomenuté transporty a nezapomenutelné dějiny | Richard Pachman PŘEDNÁŠKY IR

Srdečně vás zdravíme tady ve vysílání Inovace republiky a vedle mě vzácná osobnost, velmi kreativní člověk pan Richard. Pachman. Pachman. Dobrý den. >> Dobrý den. >> My jsme před pár lety dělali rozhovor od tý doby. Občas nějaká zpráva. Jsme tak nějak v kontaktu. Téma komenský labyrint světa ráj srdce a vlastně představení se kterým jste jezdili po republice, ale taky stvárnění eh vlastně >> vzpomínky na mistra Jana Husa. Pak mě teda úplně dostalo, že jsem to o vás nevěděl, že jste vydal kolik že knih? 11 knih. >> 11 knížek jsem vydal. >> Todle je ta 11, >> to jsem si vydal. Teda tam mi já jsem si nevydal. Vyšla mi k 60 tady tahleta krásná kniha žít. >> Tak gratulujem. Takže todle je 11. kniha. >> Ano. >> Eh, zároveň muzikant. Eh, >> hlavně hlavně muzikant. >> Muzikant a taky malujete, takže velmi kreativní člověk. >> Když jsme u těch počtů, to je 11. kniha a k ní vyšlo mé 41 hudební album, takže >> to >> trochu práce za mnou stojí asi si myslím. Takže spou spousta energie, kterou vydáváte, věcí, který ze sebe chcete vydat ostatním. Ale já bych se zastavil, teď je to pár dní vlastně po svátku mistra Jana Husa. Co to tehdy bylo za divadelní představení? Já teda vím, na co se ptám. Já jsem si pak pustil i kus toho záznamu. >> Eh, jak to vzniklo. V roce 2005 byla premiéra a od roku 2005, kdy mistra Jana Husa zpíval Marián Vojtko, kdy já jsem byl pouze v pozici hudebního režiséra toho představení, režii, měla na starosti úžasná Irena Žantovská, tak od té doby to představení eh sežilo svým životem. Já jsem nečekal, že v roce 2005 eh se odstartuje vlastně krásných eh 20 let, kde to představení žije. V roce 2006 jsme dostali s paní režisérkou eh od nadace Vize 97 cenu Dagmara Václava Havlových za tohleto představení v rámci festivalu Zlatá Praha 2006. A pak se stala taková zajímavá věc, eh, na nějaké duchovní setkání. mě oslovila církev Husická, že by měli zájem o to představení, ale že tam prostě není vůbec prostor pro těch 50 lidí, který nám hrálo v té velké verzi. A já jsem pro tuhletu nabídku vytvořil e komorní verzi ve dvou lidech. Já léta spolupracuju s s úžasnou Ditou Hořinkovou. To už je pro mě rodina. prostě my spolu děláme 25 let a DTA je naprosto univerzální zpěvačka, která zazpívá všechno. Mě jako skladatele zhýčkala, protože já si můžu dovolit napsat všechno v takovýmhle rozsahu. Ona to zazpívá, ale je i výborná herečka a režisérka. Mimochodem, ona režírovala představení Komenský labirint a my jsme spolu udělali z toho velkýho představení, kde eh nosným nosnou osou je souboj dobra a zla. To dobro jeed Hořinková jako Husova matka a jakýsi anděl strážný. A to zlo hrál Tomáš Petřík, který byl v pozici našeptávače králi inkvizitora Zoropeže. Tak my jsme to změnili tak, že my dva, Richard Pachman a Dita Hořinková, vyprávíme příběh mistra Jana Husa a chvíli jsme teď tady dnes ve 21. století. Na chvíli si měníme Jána Husa a ona na jeho matku a provádíme toho diváka tím příběhem. Ale obě dvě ty eh verze, ta velká i ta komorní, přiblíží tomu divákovi, kdo to vůbec mistr Jan Hus byl. Já jsem o něm přečetl 14 knih a ta nejsugestivnější byla kniha 100 dopisů Jana Husa. Vy si čtete motáky, dopisy, který on psal v noci předtím on věděl, že ho zabijou. A to je něco tak osobního. A tam se stala pro mě taková věc, kde to najednou přišlo zhůry, kdy jsem otevřel předposlední dopis, který psal, který začíná: "Já, mistr Jan Hose sám v naději sloha Ježíše Krista." mě projel mráz po zádech. Letěl jsem k piánu, sedl jsem si a já jsem si rovnou tu píseň hrál. Tu jsem ani neskládal a vznikla píseň Neodvolám, která je nosným motivem toho oratoria Mr. Jan Hus. Zahrál jsem to poprvé na komorním koncertu a tam bylo úplný ticho. Říkám si, tak teď buď jako ano nebo ne. Ty lidi úplně dojetý říkali:„Tohleto, tohleto potřebujeme slyšet. Neodvolám žádná slova, neodvolám život svůj. Neodvolám zas a znova, Bože, prosím přiměstuj." A od téhleté písně jsem si říkal, jo, víme všichni, kdy je upálení mistra Jana Husa máme státní svátek. Víme, kdo to byl Hus, víme, co kritizoval. Víme, proč ho upálili. Víme, co bylo to, co kritizoval, co se nelíbilo do tehdejší katolické církvi. Nevíme. A tak vlastně e >> politikům a nikomu se to nelíbilo. >> No přesně. Takže jsem vytvořil příběh, který představuje Husa jako obyčejného chlapce, který chce mít krásný šat a lidem býti zavážený, jak psal ve svém dopise, když byl mladý. Takže přišel do Prahy, aby žil jinak, aby žil líp, než v tom malém Husinci s maminkou. Jsou tam takové vtipné věci. Když maminka jde vyprovázet malé mladého, ne malého, mladého Jana Husa, tak mu vykrmila husu, ale ona jim ta husa utekla a ona říká: "Tak husa mi utekla a teďka to je jen na tobě, jak se v té škole uvedeš." Takže jsou tam takové milé věci z jeho mládí, jeho příchod do Prahy, jeho studia, na pak už to houstné prodávání odpůstku, kázání v kapli betlamské a tak se to prostě vrství. Eh, mám tam několik hlavních postav e v tom velkém nastudování, kdy jsem zmínil tu ditu jako dobro a matku a anděla Tomáše Petříka jako zlo. Já vystupuju potom i té fáze jsem začal hrát v tom představení já, byť eh Marian Vojtko má nádherný hlas, se nemůžu jeho krásnému opernímu hlasu rovnat, ale lidé mi říkali: "Zpívej to ty, ty máš to Husa rád. Ono to je na tom vidět a opravdu je to zvláštní. Eh, já díky tomu, co jsem o něm přečetl, tak já mám pocit jako, že bych s ním byl býval byl kamarád, kdybych žil v jeho době nebo bych ho strašně rád poznal, protože to musel být velice dobrý člověk. Eh, mám tam roli královny Žofie, kterou hrála úžasná Ilona Čáková. Eh, Andrej Beneš hrál dvojroli bratrů Václava a Zigmunda, takže to vlastně pět hlavních postav a potom mám tam spoustu spoustu menších postav na scéně. Takže takhle vypadalo představení, které jsme hráli od roku 2005. A to nej to stěžení představení, které nikdy nezapomenu, byl to jeden z nejkrásnějších večerů mého života, bylo v den 6. výročí upálení mistra Jana Husa, kdy jsme hráli na Staroměstském náměstí na scéně, kde tam bylo asi 15 000 lidí a eh to představení bylo strašně zvláštní. Nám tam odcházely mikroporty, ukazila se technika a já jsem věděl, že to prostě musí mět dál. Tam si prostě zpěvačky Ilona Čáková s De to měnily prostě mikroporty, protože eh prostě jsme si pomáhali, jak jak se dalo. Došli jsme k tomu konci, rozsvítilo se, tam stálo 15 000 lidí a když dotleskali, tak se zapálily svíčky eh v rukou a tiše odešli pařížskou ulicí k Vltavě, kde položili do Vltavy na památku mistra Jana Husa ty stovky těch svíček. To bylo tak něco krásnýho, a sugestivního, že na to nikdy nezapomenu. >> A nemůžeme si kus toho představení pustit? Vlastně je to tady někde na internetu. >> Já jsem před rokem vložil, protože to vyšlo to představení na na DVD a dneska už bohužel lidé moc neví, že ty kulaté předměty s tou dírkou uprostřed se jmenují CD a DVD. >> Hm. >> Eh, takže je celé oratorium téměř dvouhodinové, hodinu a půl dlouhé představení. je na YouTube, když si zadáte Richard Pachman oratorium Mr. Jan Hus, tak najdete. >> Tak to najdete. Dobrá inspirace. A mimochodem vaše knihy, vaše práce, váš život, příběh vaší rodiny je velká inspirace nejenom k vaší vlastně tvůrčí činnosti, ale já jsem před chvílí získal takovou milou zpětnou vazbu, že po našem posledním rozhovoru eh vlastně takhle, abysme se neopakovali, vy jste napsal jednu knížku o vaší rodině, co se týká holokaustu. eh vlastně máte k tomu připravenou přednášku a my jsme ty důvody a vlastně ten příběh říkali v tom minulém rozhovoru, který tady najdete. Je to možná už dokonce tři roky zpátky, >> ale eh vlastně na základě toho rozhovoru se ozvaly školy, tak možná teď můžeme ještě víc dát tu výzvu, jestli teda je vlastně se tomudle tématu věnujete. Já mám pocit, že to je velmi důležitý. Můžeme se dostat do toho Jana Husa k přednáškám o holokaustu, protože já od roku jsme >> u historie, tak ono to tak všechno souvisí, že? >> Já totiž od roku 2012 dělám přednášky o mistru Janu Husovi a právě my jsme se bavili o Komenským a o Husovi a ozvali se mi dvě školy a pozvali si mě na přednášky. Víte, já tyhlety přednášky pro školy dělám nesmírně rád, protože to beru jako jakési poslání, kdy vedu ty děti k zamyšlení nad nějakým tématem a ty přednášky podávám v podstatě velice obyčejně jako příběh obyčejného člověka. Eh, kdy třeba do té přednášky mistrám takový jako vtipný věci. Jak si myslíte, že se Jan Hus jmenoval? No Jan Hus, říkám, ne, ne, nejmenoval. On se jmenoval Jan Michalův, protože přijmení bylo. Jak se jmenuje tvůj táta? Karl, tak ty by ji byl Karlův. A teďka jak se by se jmenovala já. Takže eh tak jako si povídám s těma dětma. Například se ptám, kdy se narodil Mr. Jan Hus, jestli někdo hlásí. Říkám, seš dobrej, jestli to víš, protože to se neví přesně. >> Hm. Tak jako přibližně jako. >> No. >> No a já mám úžasnou kolegyni, která mi zajišťuje představení v Cheebu. E já tam často jezdím Chebsko, Karlovarsko, Ostrov nad Oří. Tam mám často přednášky a koncerty. A ty moje přednášky o mistanu Husovi tam měly ve školách velký ohlas. A tahleta moje manažerka Irena Michaláková mě jednou volá: "Ty školy by chtěly přednášku o holokaustu a já si přesně vím můj výraz tváří říkám" holokaust puberťákům to asi nedám. To si nejsem jistej, jestli dám. A já jsem to bral jako výzvu. Měl jsem první přednášku v roce 2020 o knize Tilda a tam jsem si něco vyzkoušel. Čím to vlastně dělám? Tu přednášku osobní. Já v rámci té přednášky říkám těm studentům nebo žákům, říkám, víte, kdo máte hnědé oči. Nehláte se mi. Víte, kdo máte hnědé oči. Představte si, že žijete tak, jak žijete, v krásných bytech, domech, kde žijete s lidmi, které milujete a kteří milují vás. Máte tam své domácí mazlíčky, máte tam věci, které máte rádi. A pak vám přijde úřední dopis, že proto, že jste se narodili s nědýma očima, nejdřív nemůžete mít ty domácí mazlíčky. Pak nemůžete být s těmi lidmi, které milujete. Pak nemůžete být ani v tom bytě. Pak vám vezmou jméno, to nahradí čísla a pak vám vezmou život. Ale vy jste neudělali nic jiného, než že jste se narodili s mělýma očima. A to je ten moment, kdy ty děti jako začnou přemýšlet. >> Velmi důležité v dnešní době o tyhle věci. Přijde vám úřední dopis, že se musíte dostavit do tří dnů na shromaždiště a veškerý váš svět se musíte sbalit do jednoho jediného kufru, který má mít maximálně 50 kg. Vy nevíte, kam jedete, na jak dlouho jedete, co si máte vzít, jestli si máte vzít zimní oblečení, jestli si máte vzít příbory. Pov nevíte vůbec nic. A ještě mám z toho potom v tom Terezíně ukradnou polovinu z těch věcí v rámci Šlojsky, v rámci kontrolního vstupu do koncentračního tábora. A to je ten moment, kdy já vlastně z té přednášky dělám osobní záležitost i těch dětí. A eh leta jsem jezdil s přednáškou Tilda a od letošního ledna, od 27. ledna jezdím s přednáškou, kterou jsem přejmenoval Stilda, Sildy na příběh kamene. Já jsem loni v červnu absolvoval cestu, o které jsem věděl, že jednou musím absolvovat. Mimochodem se ptám těch dětí, myslíte si, že válka skončila v květnu 45 a děti vědí, že ne? A já jsem příkladem člověka, který v roce 2025 pátral po stopách prababičky, abych se rozhoděl informace, které naše rodina neměla. Moje babička, která umřela, babička Tilda, podle které se jmenuje ta kniha, která umřela v roce 1990, mi říkala, já si stejně myslím, já věřím, že ta moje úžasná maminka, kterou jsem tak milovala, třeba přežila, třeba utekla z toho vlaku nebo spadla dřív, než ta kulka přiletěla. A ona vlastně umírala s tou nadějí, že jednou se její maminka vrátí. A já když jsem potom si vzal na památku fotku, kterou měla babička na nočním stolku, kde byla ona se svojí maminkou, tak tam bylo napsáno máma Revol jako revolver a bylo tam špatné datum a špatné místo. Takže moje babička v roce 1990 nevěděla, kde její maminka, kdy a kde přišla o život. A my jsme to zjistili až s tatínkem, když jsme psali po roce 2012 knížku Tilda. A já já jsem věděl, že jednou do Eslonska, kde babičku zastřelili, potřebuju jet. A já jsem si to realizoval před rokem, >> kdy jsem byl na nádraží v Rásiku, kam ten transport jel pět dní. Umíte si představit pět dní být v dobětčím vagonu bez >> toalety? Eh, jako to je neskutečný, jako, že si to člověk uvědomí? A eh v tom na tom nádraží v Ráseku došlo k selekci, kde 100 mladých především žen odvezli náklaďákem do pracovního tábora Jegela a 90 Čechoslováků odvezli krásnými autobusy na velice poetické místo, které se jmenuje Kalevila, zvlněné písky. Je to tam fakt moc hezké, až na to, že prostě chodíte po hrobu několika tisíc lidí. A za to jedno odpoledne eh několik nacistů spolu s estonskými žandáři žandáry zastřelilo 900 lidí. A to je prostě nepochopitelné pro mě. Já jsem díky dokumentu Zapomenuté transporty Lukáše Přibila viděl dokument, který se týkal tohodle konkrétního transportu, kde byla moje prababička, >> kde mluvily dámy, které to přežily, které netušil netušily, co se stalo s jejími příbuz jejich příbuznými. A eh bylo to pro mě velice sugestivní být na tom místě, ale vlastně jsem tam jel s tím, že nemohu ani nechci hodnotit holokaust, protože jsem ho nikdy nepochopil a neuchopil. Ale smysl toho dokumentu, který jsem natočil 12 minutového, který je také na YouTube pod názvem Richard Pachman příběh kamene, i ta povídka z knihy vůležit. >> Je tady teďka v té nové knize vaší životopisné příběh, jak jsem letěl do Estonska. Já nehodnotím holokaust. Já upozorňuju na to, co je člověk člověku schopen udělat pod vplivem vládnoucí ideologie. A myslím si, že bychom si tohleto měli připomínat eh i dnes. A tak najednou se stala nová vlna mých přednášek, kdy jezdíme i na vysoké školy, kdy mám za sebou několik základních středních škol. Eh, nejdřív povídám úvod o holokaustu a o knize Tilda. Pak čtu tuto povídku Příběh Kamene a nakonec pustím ten film. No a víte, většinou ty děti, když se zazvoní, tak utíkají na přestávku a ať už to byli vysokoškoláci nebo děti ze základní školy, tak oni sedí tiše, přemýšlejí. Někteří za za mnou přijdou a diskutují o tom. To si říkám, že v tomhleom to má smysl za těmi dětmi. Jezdím po celé republice. Je to je to někdy náročné to cestování. že vést děti k zamýšlení nad tím, co je člověk člověku schopen udělat, nebo v rámci přednášek o mistru Janu Husovi vést k vlastenectví, protože já jsem spojil tu přednášku o Janu Husovi jako hrdostí na to, že jsem Čech a hrdostí na to, že jsem ze stejného národa jako Mr. Jan House. Já to tady nezměním, ale můžu aspoň zasít semínka. A některý ty děti prostě i mi třeba píšou na Facebook. Vy jste byl před pěti lety u nás, já na to vzpomínám. To je ono jako >> to je úžasný. Hlavně to neformální vzdělávání přes přes naše příběhy. Tole můžeme dělat i my další vlastně třeba i při menších akcích hovořit o těch rodinných archívech, rodinných zkušenostech a a za to chci i poděkovat já takhle, protože todle je pro mě i důležitá zpětná vazba, jak jste říkal, že po tom rozhovoru se ozvaly školy, protože todle je mnohem více než tisíce shlédnutí. Todle je konkrétní čin, konkrétní krok, že se ozvete a vlastně tím podpoříte neformální vzdělávání směrem k mladým lidem a pak ať si svobodně vyberou z toho, co slyšeli, jo, ať už je to varování nebo dokonce třeba i v těch věcech nějaká inspirace prostudovat si zase dějiny jinak nebo svoje vlastní rodinné kořeny, protože ono všechno nebylo jenom ideální tady těch Čechoslováků, který zase sloužilo, h >> a tak dále a a tak dále. Bylo taky celá řáda. Jsou to jizby, o kterejch se nemluví. Takže moc děkuju, že to zkoumáte a že že sdílíte rodinnej příběh takhle. >> A vlastně je to, až mi to přišlo absurdní, když mě uváděl vysokoškolský profesor, že jsem namísto přeživších naší rodiny, že já jsem ten mluvčí těch, kteří už nemohou mluvit. Mně to jako nedošlo vlastně, ale tím, že to je příběh naší rodiny je autentický, tak vlastně si mě zzvou jakoby kvázi přeživšího, byť to není pravda. Ale tím, že já pátrám po příběhu naší rodiny, tak ta já vždycky říkám tím dětem, prosím vás, naše rodina byla úplně obyčejná. Oni jenom chtěli být spolu. To je všechno. Oni chtěli být spolu. >> Jenom se zeptám to Estonsko, jako víme, že nedávno jsem zrovna to jsme vytiskli speciál novin a jo, já to tady možná ukážu, protože ono je to velmi pozitivní. Tadle dáma se narodila totiž v centru Prahy za Rakouska Uherska. Studovala >> potom v Brně v rámci Rakousko-Uherska samozřejmě, ale byla to neuvěřitelná pacifistka. Napsala stovky vlastně textuů, možná spíš tisíce. Já teď nevím ty počty, ale tady je to uveřejněný. >> No a ona přišla s tou ideou mírového paláce v Hágu. Ona založila ty mezinárodní instituce, který jsou dneska v Nizozemském království v Holandsku. No a je původem ten příběh začal tady v Praze, když to tak řeknu. Jo, její životopis začal tady a v Brně a v Hradci Králové. >> No a co jí bylo odměnou za to, že prosazovala, tole je název její knihy, Odzbrojte se. Odměnou bylo to, že před Evropany a před tehdejší rodinou a mocným moci pány utekla do hor do Gruzie, kde se dál věnovala tomu mírovému odboji. Jo, ona prosaděla Nobelovou cenu za mír. Jo, ale v rámci tohodle těchto novin jsme vydali i přílohu, která se týká česněmeckých vztahů a trošku jako té historie holokaustu a podobně. No a já jsem si pročetl mnoho materiálů, včetně knihy S oder Saw. E, tak teď nechci prodlužovat náš rozhovor a tam jsou jenom v tý knize Sers jsou jenom originální materiály, co Němci plánovali se Slovany, se slovanskými národy. Ale zůstaňme teda v Československu, co plánovali s Čechy. >> Eh, proč je vozili takhle daleko? Záměrně se ptám takhle banálně. Proč jeli takhle daleko? Takovou šílenou. Vy jste letěl, ale oni jeli pět dní vlakem jako proč byla ona byla strategie. Oni jsme měli velice dobře udělaný, protože ono se o tom nevědělo a oni je vozili co nejvíc na východ, aby vlastně ty hromadný vraždy utajily. A pak se stávala absurdní situace, že člověk, který ve 42, když byla první vlna transportu, který byl v Terezíně, eh o tom mi vyprávěla moje babička, která byla díky tomu, že si vzal dědeče katolík v kategorii polovičních Židů. Babička šla do Tereszína ve 40. čt na přelomu 44 45 nejdřív byla tady v Praze na Hagiboru a byla ve zdravotní četě a takže někdo, kdo byl ve 42 v Terezíně, byl od odvezen na východ, pokud tam přežil, tak oni pak pak, jak postupovala fronta z východu, posílali nazpátek ty chudáky úplně >> vyhublý, zbídačený. A babička byla ve zdravotní četě, kdy třeba přijel vlak, kde oni hledali, kdo je v těch hromadách těch těl, >> kdo je živý, koho koho potom jako dávali dávali zdravotně dohromady. >> Takže to byla všechno propaganda. Oni oni si oni si nechávali napsat korespondenční vždycky. Máme se tady dobře, nic nám nechybí, ty lidi zabili >> a posílali to mnoho měsíců po jejich smrti. To prostě jenom utajovali. Proto proto můj pr >> se nerozšiřila panika, aby ty lidi >> můj prastrýc třeba byl takhle poslán s celou rodinou, s dětma dvěma malejma eh transportem, kde jim řekli: "Vemte si ešusy, budeme jíst." Oni se vzali Esusy a v lese je všechny postříleli. Eh, ten Lukáš přibyl, ten úžasný člověk, který natočil zapomenuté transporty, mi říkal, že to jsou silný zážitky, když člověk je u hromadnýho hrobu a jediný, co pozná, že je tam hustší tráva. Podle toho se pozná hranice toho hromadnýho hrobu. >> To jsou silný věci. Takže já jsem měl tenhleten zážitek skaly líva. Já jsem si tam ty emoce moc nepovolil, protože bych to asi nezvládl. Takže jak jsem tam prostě na ta místa šel, tak jsem to natáčel na svůj telefon. Do toho dokumentu jsem pak použil části namluvené, protože Tilda vyšla jako audioknížka, tak m úžasná kamarádka Libuška Švormová čte ten příběh, takže jsou tam vstupy jakože historická záležitost, příběh té mé babičky do toho. Já tam prostě jsem s kamenem, který proo příběh kamene, jsem natočil kamen eh kámen u hrobu symbolického v Olomouci. Ten jsem vezl z Olomouce do Prahy, z Prahy, do Talinu, z Talinu, přes Rásiku do Kalevy Líva, abych ho tam, aby těch 1000 lidí mělo aspoň jedno symbolické jméno mojí mojí prababičky. >> Proto příběh kamene. >> Mhm. Neuvěřitelný a moc důležitý. jenom zopakuju, že se tomudle věnujete a je to i na vás v tom slova smyslu, eh, že jsem nevěděl, že máte i tu přednášku a představení mistran Hus i vlastně eh todle, o čem hovoříme, o to přiblížení holokaustu a tak eh jestliže se na nás koukáte a nebo máte přátele, který by mohli vlastně dát vědět ty příběhy dál, příběhy mladým lidem, tak je to velmi důležité. Já možná i zmíním, že k některým historickým událostem se budem vracet nejenom v novinách, ale chtěli bysme udělat i takovou putovní výstavu. Možná byste k tomu teď to tak rovnou tvoříme před kamerou, ale možná byste i věděl o třeba dalších souvisejících podkladech. To znamená, chystáme putovní výstavu, chystáme knihu, takovej zborník textů, které těch zapomenutých příběhů, těch souvislostí, přehledu knih, který pro vás chystáme, to odvysíláme zvlášť ve zprávách. >> A plyne mi na na mysl ještě jednu věc, aspoň pro lidi to takhle zmínit. Vrba a Vecler, dva chlapi, který vlastně informovali západní svět. My jsme to dali na titulku novin před pár měsíci, protože chtěli informovat západ o tom, co se děje, ne? ne aby zachránili sebe, ale aby zachránili milion životů a bohužel se nic pořádně nestalo. Eh, tak já u tohodle smutnýho tématu možná ještě jednou otázkou zůstal zůstanu. Jakoby, když vidíme ten tok peněz, že tady lidský život v podstatě je opravdu evidenční číslo. Teď nemyslím jakoby takovýhle brutálníma genocídama, ale >> ale blíživě ano, protože všechno masírují peníze, všechno ovládají peníze, skoro všechno. Jo, jako je to tím taženo tím materialismem a jde to kolikrát to jde v některejch kauzách do extrému. Třeba u vo kauzách, no, u válek, ať nejsme daleko. Tam přece jako se nebere ohled na nějakej na nějakou myšlenku nebo ideu nebo na něco dobrého. Tam jde jenom vo prodeje zbraní a nebo získávání území nebo ropu. Ale jak to vidíte vy, aby se nám to všechno vlastně jako nezvětšilo, neopakovalo v jiný podobě, že sice to nejsou hnědé voči, ale ty seš Ukrajinec zlikvidovat nebo ty seš Rus zlikvidovat. >> Eh, já právě na těch přednáškách upozorňuju, že situace, kterou teď prožíváme, je velice podobná tomu, jaká byla ekonomická a společenská situace před druhou světovou válkou. Mimochodem mě napadlo, jak jste teďka mluvil o tý válce, někde jsem četl takovou takový takový bonmot. Co to je válka? Je to stav, kdy muži, kteří se neznají, proti sobě válčí ve jménu mužů, kteří se znají. Válka je zlá. Já jsem pacifista, nesnáším zbraně, nesnáším válku a prostě kdybych mohl cokoliv udělat, aby prostě už války nebyly, stejně říkáte peníze. Eh, já jsem se věnoval eh tématu záněků civilizací, když jsem psal v roce 2020 knihu ztracen v Egyptě. Každá epocha, každá civilizace před svým závěrem prožívá podobné symptomy, jaké máme my teď ve společnosti. A já jsem tam postavil vedle sebe takový až absurdní dialog, kdy se tak nebudu popisovat, jak se to přihodilo, že v té knize je dialog posledního staroegyptského faraona Nachtarehe s naším současným spisovatelem a oni si porovnávají to, čím čím procházíme my teď. A ono to je úplně stejný. A jedna z těch věcí je, kdy materiálno převalcovalo duchovno. Další věc, další moment je, že vládnou lidé, kteří nejsou sesláni. Tehdy to byli bohy, sesláni k tomu, aby vládli. kdy si člověk přestane vážit matky přírody, no máme ještě možnost něco s tím udělat, ale když s tím nic neuděláme, tak dojde ke stejnému krachu, jako když končil starý Egypt nebo jiné jiné epochy našeho lidstva. Já nechci malovat temnou barvou na zeď, ale to tak zkrátka je, že pokud se něco nezmění, tak si myslím, že se blížíme k závěru. Nevím, jestli to bude za našeho života nebo za života našich dětí vnučat, ale že se něco stát musí, protože my si o to říkáme. My my lidé a není oni to udělali. Jsme to furt my. My my lidé. To si děláme my lidé. A my lidé si nevážíme přírody. My my lidé neumíme komunikovat. My lidé neděkujeme, nežehnáme za to, že máme jídlo díky díky přírodě, že máme co pít, co dýchat. Jsme zhýčkaní. Máme se moc dobře. Jsme zíčkaní a nevážíme si toho, co máme. >> Hm. Tos j to řekl moc hezky. Já možná bych skočil trošku do jinýho tématu a třeba věřím, že veselejšího, protože jsem jenom nakoukl do té knihy a vůle žít. Tak možná bych takhle v té eh další části našeho povídání eh vy jste se se vy jste byl na mnoha zajímavých místech. Tady vidím tu sym eh symboliku. zazděná kaple tady, ale zejména kam chci namířit svůj svoji otázku setkání s různými zajímavými osobnostmi. Co byste vypíchl z těch setkání a spolupráce, že jo, jako z té knihy? >> Ano. Ano. >> Eh, ta kniha se jmenuje vůle žít, protože každý jsme někdy v životě v situaci, kde tu vůli žít musíme nastartovat, kdy prostě máme těžké období. Já s oblibou říkám, že když člověk je na dně, tak z toho dna už vede jenom jediná cesta a to zase zpátky nahoru. A eh v téhleté knize je řada příběhů. Co je tam příběh můj, samozřejmě jsou tam i odlehčené kapitoly, kde se dívám na svět s nadhledem, s nadsázkou. Jsou tam generační povídky, kdy porovnávám úhel pohledu mé 13leté pubertání dcery na svět s tím mým. Je tam kapitola, která se týká eh mého setkání se skupinou ABa. Já jsem napsal i s kolegou Graclíkem knížku Aba za železnou oponou a považuju to za neskutečně krásnou souhru událostí a okolností, kdy jsem se ubytoval náhodou v Londýně ve stejném hotelu jako těhleti čtyři lidé, kteří mě ovlivnili a já jsem jako osmiletý začal díky, aby skládat. >> Mhm. V naše povídání před třemi lety, kde to popisujete celý ten příběh. Se >> na to můžete podívat, kdyby vás to zajímalo. Eh, den předtím, pardon, den poom, eh, co jsem navštívil ten hromadný hrob v Kalevi Líva v Estonsku, jsem trajektem jel do Helsinek a byl jsem na koncertě Kylie Menouk. >> Ah, teďka před tím rokem. >> Před tím rokem už po 10. Eh, já ji mám rád, protože rok a půl po nebo dva roky po tom, co já jsem měl svůj problém, když jsem vypil omylem chemikálii, ona řešila svůj zdravotní onkologický problém. A já jsem pak viděl rozhovor s ní, když se vracela na scénu a ona říkala věty, které byly říkám:„Počkej, to je z mýho života. To jako přesně si vzpomínám, bylo to věta. A když jsem ušla 20 m koupit si časopis a noviny, tak jsem to považovala za úplně vrchol fyzických sil, který jsem mohla vydat. Říkám, počkej, to jako když jsem v motoli, já šel po operaci poprvé pro ty noviny, tak to jsem měl úplně stejně. Já jsem půl roku nejedl a nepil a ona říkala, mě bylo strašně zle, nemohla jsem jíst a pít. A těšila jsem se několik měsíců na to, až půjdu s přáteli na lososa do líbí restaurace. Počkej, Kí, to je Já jsem čekal půl roku, ať půjdu na losos a >> mě tady tyhlety dvě dva momenty zaujaly natolik, že jsem se stal jejím fanouškem a velice obdivuji její sílu, jak eh svým příkladem nestěžuje si a svou energií těší lidi. A mě právě fascinuje to, že tímto způsobem pomáhá řadě žen, kteří, který mohou se potýkat s rakovinou prsů. O tom je třeba kapitola Kyle. >> Aha, zajímavé. Vůbec jsem netušil todle. Plno věcí se dozvídám tak, jako je tradičně tady před kamerou, že >> přiznám se, že v 80. letech jsem vybral jako diskotékovou zpěvačku, ale že mě spíš zaujal ten životní příběh. Je tam příběh Celin Dion, která eh prochází jistým neurologickým onemocněním a vrací se na scénu. Teď bude mít řadu koncertů tento rok eh v Paříži, eh kdy opět kdyby neměla ona vůli žít, tak by se nevrátila. Je tam můj životní příběh. Životní příběh eh s Marikou Gombitovou. Já prostě miloval modu s Mariku Gombitovou v 70. letech, v 80. letech. Je to příběh o tom, jak jsem byl opravdu zdrcen, když jsem se dozvěděl, co se stalo toho posledního listopadu v roce 1980 v Marice. Příběh o tom, jak jsem seděl u televize, u naší černobílé televize. A vzpomínám si, když v květnu 81 moderátorka uvedla po koncertě skupiny Modus zpěváčku, zpěvačku, kterou máme všichni rádi a kterou dobře známe. A já si v tý chvíli říkal, to není možný. A ona tam byla ta Marika poprvé vystoupila po úrazu a to byl moment, který mi změnil život, protože jsem párkrát měl stav, kdyby prostě nebylo fyzicky dobře, až šel jsem zpívat před před lidi a vždycky si říkám, když to zvládla Marika, tak to zvládnu taky. A já jsem měl velký sen eh