XIII.Literální salon: Petr Žantovský, Karel Sýs, Eva Hrubá, No Name, Pepa Nos 27.10.2026

Dobrý večer. Jak se říkávalo kdysi na Davis Cupu, když se hrál v Itálii, tak tam na tom Empiru nejsem slyšet. Na tom Empiru vždycky seděl ten rozhodčí a ten tam hulákal. Silencio Prego. Tak prosím Silencio Prego, protože právě začínáme. Já vás eh já vás velmi srdečně vítám na dalším literárním salonu, který pořádají společně tři, někdy čtyři organizace. Eh, Unie Českých spisovatelů, kterou zastupuju já, obec spisovatelů České republiky, kterou bude v tom druhém bloku zastupovat, respekt třetím, pardon, Jaroslava Pechová a klub českých a slovenských spisovatelů, který bude zastupovat jeho předseda Lubomír Brožek. ty variabilní organizace musím jmenovat taky, abych byl úplný. Bývá tady zástupce slovenského centra Penklubu, což je takový náš největší přítel a zde vlastně i jaksi náš hostitel Vado Skalský, ten je teď zrovna ve vyšších sférách. Víte, on někdo takhle občas z nás ošklivých dostane třeba pozvánku na schůzku s Robertem Ficem. Eh, a tak tam teda Hol musel jít, ale omlouvá se, že uteče co nejtřív, co mu to Fico dovolí. Zesničmil to. Nezlobte se. Vado je náš kamarád a díky němu tady jsme celý celý ty pořady můžeme dělat. Eh, Avado přijde, ale obětně obyčejně má první slovo von, tak proto to vysvětluju. A druhý občasný náš spolupracující klub je klub autorů literatury faktu, tedy Kalf. Také už tady prezentovali nějaké svoje knížky. Já smysl toho salonu. Vy mnozí tady nejste prvně, takže víte, že eh se z těch tří organizací vždycky odloupne eh postupně jedna, druhá, třetí prezentuje své autory, jejich nové knihy nebo významný dílo a pak je taková ta všeobecná volná chvíle, kterou můžeme využít. Je nějaký problém, Evo? S tím mikrofonem? >> Fakt nejsem slyšet. >> Jo, takhle. No to já moje neschopnost. To beru na sebe. >> To já neumím mluvit. Jo, to to taký >> nejsme na soutěži v retorice. Naštěstí. Tak no a co je ještě důležité říci, že každý ten salon provází umělec eh hudební. eh nebo z nějakého jiného přízbuzného eh žánru. A na úplně prvním salónu, pokud se dobře pamatuju, to byl Pepanos a já jsem moc rád, že je tady dneska mezi náma zase a že ho můžu pozvat, aby nám zahrál eh teď první písničku a potom mezi jednotlivými bloky ještě nějaké další. Takže prosím potlesk Peponose. >> Takže já děkuju za pozvání mezi sebe. Takže jsem taky spisovatel. Možná někdo neví, ale byl jsem přijatelj do unie spisovatelů za tuhle knížku Josefovi, kde koukám na Vánoce ze 113 pohledů. Jo, všichni děti, všichni science fiction, na co si vzpomenete, jo? Všetně islamistů taky, jak rozprskávají ty svoje prskavky na Vánoce. Takže jenom tak na úvod. Za druhý, e, mně velice vyhovuje, že se účastním vzpomínky na Karla síce, až Karlí se tak jako já se snažím, politizoval. Jo, je to je to vlastně absolutní politizace úplně všeho. To znamená, že nevynecháte žádnej detail a i zdánivy je bošklivej, hnusnej a prostě hodíte na to politickej bobek a najednou je z toho krásná květinka. A my jsme se domluvili s Petrem, že ze začátku zazpívám nějaké liricky vážnější věci. A tole je eh věc, která se jmenuje bývalem a je to součet mých inkarnací, ale eh týká se každýho z vás, páč každý máte nějaký inkarnace, ať už ať už tu na to věříte nebo ne, tak aspoň v představě si představujete, co byste mohli bejt do budoucna nebo co jste byli. Jo. A je to vlastně politizace eh jako minulosti jako takový od té počátku existence hmoty, prostoru času. Jo, takže to je tak na úvod týhle písni. A navíc je to zpracovaný literární text můj, kterej eh je promeditovanej hudebně, interpretačně a ještě s kyou. Jo, takže jsem správce dolů se těžil kvalitní stříbro. Bejval jsem kapitán lodi, která se plavila po spoustách vod. Býval jsem velitel stráže, která chránila noční klid krále. Bejval jsem knězem chrámu, z kterého zbylo jen pár kamenů. Žil jsem v různých v dobách. Opočíval tisí let, míval jsem různá těla byl jsem ještě než byl svět. Býval jsem pasť v horách. jsem sluneční svit, bejval jsem rolníkem nížině sklíznal jsem oral a siloval. Plavařen ošetým vládcem, jenž šířil svou slávu a moc a býval jsem otrokem Pána, který nezná světování. Žil jsem družný v dobách, odpočíval tisíce leté. Býval jsem růžné. Av jsem ještě než byl svět. Bjval jsem v poušti, hledal jsem stupňu moudrosti. Nejval jsem bohatým kupcem, prodávám látky sůl. Bejval jsem tlustej i hubenej, když platíval různou měnou. Bejval jsem chytrej, hloupej, bejval jsem ošem i ženou. Žil jsem v různých dobách, odpočíval tisíce let. Mala jsem různá těla a byl jsem ještě než byl svět. Žil jsem v různých dobách, odpočíval tisíc letval jsem různá těla. Byl jsem ještě tě než byl svět. Tak jako vy. Tak moc děkuju Pepovi Kosovi za první písničku. Jestli chceš klidně si zůstaň tady na židli. >> Musíš moc pochodovat. Tak eh on to Pepa za mě už vyzradil, že prvním tématem dnešního setkání je člověk, který mnoha mnoha z nás, mnohým z nás byl velmi vzácnej, cenej a eh a měli jsme ho rádi a to byl Carl Seas. Carl Seas by se letos dožil 80. e, zemřel před dvěma lety a já mám tu čest a odpovědnost vlastně po něm vést unii českých spisovatelů, což vnímám jako jako velkej závazek a eh často na něj myslím, jestli to, co děláme, děláme dobře a a jestli by se mu to líbilo. Já myslím, že jo. E to není píchat. Myslím si, že se mu to líbilo. Takže prosím vás, e před námi je eh knížka, která je naprosto unikátní. Eh je byla nalezena v v Sísově počítači jako v podstatě hotová sbírka před nějakou poslední autorskou korekturou. A eh tu poslední korektoru a to vlastně celou tu přípravu k vydání eh zařídila Eva Frantinová a já jí teď zvu tady sem na pódium. Prosím potlesk. No a s sebou samozřejmě tady bude ještě jeden host a to je člověk, kterj tu knížku vydal. E to, co vidíte tady na stole, to je tomu se říkávalo signální výtisk. To ještě je cítit tiskařskou barvou. A e já jsem vždycky, když jsem nakladateloval, tak jsem měl tyhlety první výtisky strašně rád, protože ona ta barva z nich nevyčichá, stejně jako z nich nevyčichá ta poezie. Takže prosím pěkně, pan nakladatel František Mareš. Já vám, přátelé, položím úvodem asi jednu nebo dvě otázky a pak bych to nechal hodně na vašem e dialogu. Navzájem eh jsem zvědavý, co z vás vypadne, abych tak řekl. E ale hlavně mě zajímá jedna věc. Pan doktor Blahinka, který napsal v tý knížce krásný doslov, tak popisoval právě ty takovým, řekl bych nevědeckým, že jo. On byl on byl literární vědec, ale to ten doslov jsem pochopil jako lidský e lidský rozloučení s Karlem a on tam popisoval takový ty možný přístupy, jak s tím rukopisem zacházet, jestli dělat nějaké kritické vydání nebo pustit se do toho emocionálně, vztahově. No a myslím si, že velice pěkně tam právě vychválil práci Evy Frantinový, která eh měla, myslím si, e, pro Karlovu poezi velice velice silné porozumění. No a já bych teď se zeptal Evy, když jsi objevila tydlety Karlovy texty, co to s tebou udělalo a jakým jak dlouho trvalo, než se to dostalo vlastně do téhleté finální podoby? No tak co to se mnou udělalo? Je to, jak ty jsi sám napsal ve slovenským týždenníku Karlova Suma. Takže je to jako podle mě jeho vrcholná sbírka, že jo, který se prolínají několik rovin od hravosti po osudový otázky, že jo. A ta kniha mě prostě sebrala natolik, eh, že jsem na ní pracovala vlastně rok to trvalo a vyšla teda díky tady Františku Marešovi a já nevím jako jsem bezradná, jak jí popsat, to nejde. No prostě včera jsme ji přivezli z tiskárny a četli jsme ji v metru a lidi se dívali do mobilů a prostě eh do tabletu a věci na nás tam různě štěkaly z reklam a eh tak jsem si uvědomila, že prostě No, je to taková kniha navzdory taky šíl dlhostejnosti, že jo, a tomu, co kolem teď sebe vidíme, že jo. No, takže myslím si, že jsme měli s Karlem stejnou krevní skupinu. No a v knize bylo mnoho otázek v tom smyslu, že třeba dva verše e byly vyjadřovali totéž, takže vybrat, co by asi z toho vybral Karel, že jo. Takže myslím si, že jsem se do toho jako strefila celkem, že jsem jako znala jeho prostě předivo jeho duše. No, takže no, vezměte a čtěte. No, moc hezky řečeno. Musím teda podotknout, že s Evou a s Karelem jsme tady na tom jevišti seděli už mnohokrát, ať už vydala ona knížku nebo on, nebo so běžně. A Eva je člověk komorní a introvertní a nelze od ní očekávat nějaké eh davové výkřiky a nějaké skandovací nesmysly, co vidíme kolem sebe v tom světě. Já jsem strašně rád, že řekla to slovo navzdory, protože pro mě se byl vždycky navzdory. Byl navzdory dokonce i režimu, za který ho publikoval mohl. Teď byl navzdory režimu, za který ho v podstatě nemohl publikovat. A když publikoval, tak mu to nikdo nevydával. Byl vymlčenej z toho literárního prostoru a byl byl z něj udělanej prostě symbol něčeho, co co vlastně svým způsobem nikdy úplně tak nebylo. Je to je to jedna velká literární lež. Já vzpomínám si najednou, že do toho vstoupím vlastně tou historkou. Eh, já jsem se seznámil takhle před mnoha a mnoha lety s paní Evou Kanturkovou. Mimochodem má její letos 96, eh, což je zázračný samozřejmě. Eh, a Eva si mě našla tehdy. My jsme každej zastupoval úplně jinej společenskej proud. Ona byla u Zemanovců nebo u sociálních demokratů. Já jsem byl jinde trošku. No a začali jsme si psát jedovatý maily a vždycky přišla s nějakým takovým jako aby mě naštvala a popíchala. Jo. A eh a já jsem j na to odpovídal todle a po nějakých pěti letech týhle praxe za mnou přišla a říká:„Hele, my už si píšem docela dlouho, co kdybysme z toho udělali knížku." Já říkám: „Ne, ne, ne, Evo, tole ne, z tohle nemůžeme udělat knížku. To bylo naše nějaké tohle. My uděláme úplně jinou knížku. Jo, ale ta bude navzdory. Ta bude navzdory eh tomu vašemu i tomu mýmu, protože máme každej někam blízko a každej máme k tomu spoustu kritickýho. A proto jsem si na to navzdory vzpomněl, když si Evo tady o tom mluvila. Eh, ona ta Kanturková byla taky navzdory a mimochodem možná, že někteří z vás tady byli na jednom z saunů někdy, tuším, že na jeře letošního roku, jsme vydali knížku dva na hranici a to byla knížka dialogu mezi Karlem Sísem a Evou Kanturkovou. Umíte si představit, jak to tam mistřilo? Jo, to jako oba dva byli vlastně s něčem stejný, takový jako nedat se a jako eh brát se za to svoje, samozřejmě vnímat pozorně to ostatní, ale to bylo to byla moje eh zásadní zážitek vlastně. Ten ten ta knížka měla vyjít už o dva roky tříště za Králova života a pak to pan nakladatel, který ho nebudu jmenovat, e odložil, že ho to nezajímalo. No tak jsme to potom spolu s Institutem Český levice, který nám pomohl to vytisknout, tak jsme to vydali a tady jsme to prezentovali. Možná, že ještě mají na recepci nějaký výtisky k máání, ale to abych neodbočoval od týhletý knížky. Františku, eh, ty jsi vlastně po spoustě jiných eh, nakladatelských a kulturních zkušeností založil Fung Nový nakladatelství. A pokud se nepletu, tak todle je jeho první knížka. Proč jsi šel šáhl právě po ní jako po vstupním titulu? Tam máš mikrofon. Ano. Musíš do toho mluvit. Proč? To je velice jednoduchá otázka, protože je to velice jednoduchá otázka, protože jednak Karel byl můj letitý přítel, byl to můj kamarád. Byl byl to můj kamarád. Eh, znal jsem ho z doby, která se nechá nazvat dobrou a znal jsem ho z doby, která se nechá nazvat zlou a v různých různých peripetiích jeho života. Ale myslím si jednu věc, že Karel svým životem, svým dílem a především svojí poslední sbírkou nám zanechal neuvěřitelný odkaz. A ten odkaz jako duha, když skončí bouřka a už svítí sluníčko, tak ten odkaz nám říká: "Vážení a milí přátelé, spisovatelé, zamyslete se nad naší českou poezí." A my jsme se rozhodli, že tento odkaz budeme plnit, že ho splníme tím, že vydáme sbírku Karla Sise, poslední. Velice dobře ji vydáme, uděláme jí krásnou poligrafickou úpravu a budeme se snažit vrátit poezii na pulty našich knihkupectví, ve kterých poezie chybí, protože ona chybí a začala chybět z života jako takového. A jestliže z života se vytratí poezie, tak se z něj vytrácí něco, co je zdánlivě obyčejné. Ale z této obyčejnosti, stejně tak jako když do lastury padne zrnko písku, se po určité době rodí perla. A tyto perly, vážení a milí, nám téměř osudově, oni nám chybí téměř osudově ve všem, co je kolem nás. Ať je to televizní vysílání, ať je to rozhlasové vysílání, ať to jsou noviny. A věřte mi, lidé začali věřit tomu, že když zkousnou čokoládovou tyčinku, mají právo říkat věci svými slovy. A když se napijí Red Bullu, že dostanou křídla a poletí, je to i karuflet, vážení a milí, je to i karufůlet, který před nějakým tím sluncem vědomostí a uvědomění prostě se rozpustí a ty pérka vypadávají. A toto se nám promítá všude. Já nechci tady rozebírat další a další věci. Prostě vzali jsme toto jako odkaz. Ten odkaz chceme plnit ne v nějaké nabubřelosti, protože v tom se nedá plnit žádný odkaz, ale v pokoře a pomalu vracet lidi k tomu, že dobrý den je také kus fantastické poezie. Je to kus přátelství, je to kus budoucnosti a je to kus naděje. A k této naději, k této normální běžné lidské naději bychom chtěli, aby další sbírky, které budou, připravujeme vydání matéřových zpěvů staré Číny s pomocí dalších s pomocí dalších současných žijících básníků. No a věříme, že se nám to podaří. A závěrem jenom takové pořád nebo stále mluvíme o přírodě. Stále mu jednou jí hájíme, jednou jí nehájíme, jednou ji ničíme, jednou jí obnovujeme. Ale kdybychom si z ní vzali jako příklad z nějaké jabloně, tak jabloň má potom svoje jablka nebo svá jablka, pardon. No a některá jsou krásná, některou jsou, některá jsou střední a některá jsou naprostý naprostá naprosté psotky. A my bohužel dík bohužel dík naším distribučním službám, který všechny spisovatelé a nakladatele v podstatě terorizují terorizují, tak v podstatě těmi psotkami ty pulty eh knihkupectví zaplavují, zaplavují a zaplavují. Vyprávění se stal narativ. Dalších věcí se stalo Bůh vío. A my chceme jenom jednu věc, aby si člověk uvědomil, že žije a žije pro něco, žije s něčím a lidé kolem sebe, že má pozdravit a má si jich vážit. Děkuju. Tak pravil Františvik Mareš. Řekl to jako kniha a skoro se mi k tomu ani nechce nic dodávat, protože vystih e to eh to, co nás asi tady všechny spojuje, eh to znamená věrnost vzdělanosti, kultuře, eh meziolidskejm vztahům a podobně. To jsou věci, který mizí v těch Redwlech a a žvejkačkách a podobně. Já nechci tady vypadat jako dědek, kterj hrá, že je za našich mladejch časů bylo jí, ale víte, někdy se mi stejská po těch frontách nafoná ve čtvrtek. od brzskýho rána u knížkupství naferta, naí se na na kdekoho dalšího. Eh, taky se neví, že Karel přeložil nádherně knížku Jacka Perta, která vyšla v klubu přátel poezie v 80. letech. Eh, takže to nebyl jenom Adolf Kroupá, i další skladatelé. A jako podle mě ten jeho odkaz je přítomen a bude přítomen. Nevím, co je to za divnej zvuk tam. No do druhý. Tam to vypadalo jako, že přišla nějaká troubež nebo něco jako. Hm. Eh, ten odkaz bude přítomen, i když autor sám přítomen už není a nebude, ale bude bude v nás eh mnozí z nás eh s ním začínali číst. E když vezmu svůj vlastní zážitek, když dělal Karel v 80. letech, koncem 70. možná už eh šéfa literární rubriky eh Týdenku tvorba, tak eh jsem mu tehdy jako mladý, já nevím, 18letý eh hloupý chlapec poslal nějaký veršíky, vím, že nestáli za nic. Ale tak jsem říkal, neodvážit se je osudné, což je koneckonců citát také z jednoho francouzského autora a on mi napsal na rozdíl od jiných suverénů z různých médií takový to chlapče učem moudrým býti a musíš psát o té naší báječné současnosti a tak, jak to teď umíme, že jo. Tak on mi napsal strašně milej dopis a pak jsem ho neviděl 30 let. toho Karela a pak jsme se potkali mě jsem dělal výstavu jeho veršů spolu s obrazy Kamila Lhotáka a tam jsme se zpřátelili, takže eh patří to patří to všechno nějak skrz ty generace k sobě. Já bych asi dal poslední slovo ještě před Zlatým hřebem bych dal teď poslední slovo Evě, jestli chce ještě k tomu něco přidat a pak si pustíme něco, co máme pro vás nachystané. To je >> e já jsem ještě chtěla říct, že kniha je v knize jsou ilustrace Vojty Kolaříka, kterej se omlouvá. Je to jakoby Karlův takový dvorní malíř. Myslím si, že se to k tomu nesmírně hodí tyto ilustrace a vlastně to odpovídají úplně tomu textu. No. >> No, já teda bych ještě řekl důležitou věc. Eva pečuje o odkaz Karla Síce ještě mnoha jinými způsoby. A protože se skromností vlastní by to určitě na sebe nevykecalo, tak to udělám já. Eh, my jsme poměrně nedávno po volbách otevřeli eh v Praze poetickou knihovnu Karla Sí, kde jsme shromážděli jak z z darů různých členů unie, z mí knihovny, z Eviny knihovny, z Karlovy knihovny jsme shromážděli zejména díla Básnicka a zejména z toho období od konce 60. let, který byly tak plodný na českou poezii. Ta knihovna existuje. Visí tam také dva obrazy těcha Kolaříka, jak jsem byl právě e před chvílí informován. No a nejen to. Eva ještě zařídila dvě pamětní desky e ssově. Jedna visí už, pokud vím, v Kostelci e v jeho rodném kraji a o kterém také píše v jedné básni, v jedné z posledních básní. Eh, a jedna bude odhalena eh pomoc mi 21, že jo, 21. listopadu v Praze u té poetické knihovny. Takže zachováváme odkaz lidí, který jsme měli rádi a kterých jsme si vážili. A já bych teď poprosil někoho, kdo je tam nejblíž a umí to, a to bude jistě Honza Dolenc. Honzíku, prosím tě, tamhle na tom počítači je připraveno jenom zmáčkneš ten play a uslyšíme to. Se sky z poslední srky. >> Na nemocniční postel padá svět. Chtěl bys vidět, co dosud ještě nikdo neviděl? To sis měl pospíšit. Ale nespěchat. V motole je letos plno exotické zeleně. Emil Holub nese přes rameno antilopu. Básník po sobě zanechal nesmazatelnou stopu. Denně už klesám na nebesa. Šeříky mě letos předběhly. Bál jsem se. Ležely na babiččině na květ. I vyzi poznáte, kdo má umřít hned a kdo brzy. Vy domá a zřený. Není čeho se bát, dokud máme co grilovat. Naše stromy nám už odkvetly, jablka opadala. Nemluvit, mlučet a říct si všechno, co bylo. A co je třeba říci? Říci, co mělo být řečeno, vyřknuto, ale ne uřknuto. Snočet, co mělo být snočeno, hlučné ticho i bezhlučnou bitvu slov, podstatných jímen se slovesy. Jídle a při psaní se nemluví. Však on to někdo dopoví. Přeloží do zapomenutého jazyka. Jinž Bůh napomínal Evu, v nímž Hospodin vyhazoval Adama z hospody. Poněkud při opilí k poslední básni bílým. Nadarmo se přece neopílím. Tož tak jsem ztracen tak či onak. I kdyby se přimluvil archanděl Gabriel. To není jako přelézt plod zpátky do zahrady Eden. Co clo, co mío, kolik dělá přívoz a kdo si tě převezme proti potvrzení na vlastní žádost, na vlastní triko, na vydanou psí knížku? A co postřelované pásmo? nikoho a nebo již někoho. Zde jsou miny a zde zdi už mě. Jaký svět chceš vlastně opouštět a do jakého vkročit? Levým pochodem nebo pravým pochodem? Levou nebo pravou s konečně vypuštěnou hlavou? Nepozorován a nepoznán. Neznám nebo pod ostravou? Bez pasu, bez lampasů, nahý jako vítr na horách. Z hynem bůh ví, kde pochytaných ptáků. Vrací se z opušťáku tažných ptáků. Vracím se z tahu, ale kdo je na tahu? Bílý z B1 na C5. Achinovi můžu jen závidět. Kolik svetrů vejde se na 12 čtverečních metrů? Kolik ještě unosím pláštů deště? Kolik sněhu napadne na zárodečnou? Ještě jednou jaro, i když pozdní. Přísavná naděje se plazí po zdi. Chtěl bych to ještě zažít. Jazyk na jazyku, zavětřit, zamířit a po následu lučích zarazit. Snášet knihu za knihou, jak na slepici předělaný kohout. A zatím generální zkouška generálka na smrad. Mars nezmodrá kvůli nám. Venuše se neodhalí, Merkur se nezazelená. To jsou vyšší principy mimo dosah lidiček i lidí. Jednou za věk se sluneční soustava uklidí. Nebe i peklo vymře, aby se vešli noví příchozí. Tlačenka v tlačenici nepomůže hlava na hlavě, kostra na kostře. Duše u ledu v čekárně na nové vtělení. Do věčnosti odcházíme, vstupujeme po skří. Do budoucnosti strní už jen klíční kost a ohlodané trosky. Pán s vámi i s tebou, vyprázdněná, zfalšovaná slova nejsilněji zbou. V knize Zohar jsem se dočet, jak bez újmy spadnout z Jehovova kolotoče. Betlémská hvězda spadla ze svouhězdí jehňátek. Betlémská hvězda na 1. máje poučí, jak vycouvat ze spackaného ztraceného ráje. Sbranka jakž takž pravých i podvržených bohů kácí se přes nastavenou nohu neznabohů. Popřádku je poslušně podle Keplera. Verše dokonce i na Einsteina. Ržiky je ccek krát to celé na druhou. Popřejte starému básníkovi trochu prosté oplznosti. Všichni na slezke, všichni vidí. Jste sprostší. Neuměli jste se ani narodit. Lížete těm nad vámi a ti nad vámi se snaží prolízat těm nad nimi. A nejvyše je nevyslovitelné lízátko pokrutka. Ceníte vyžrané zuby spravované nejdražšími zubaři. Lísáte se k závažím. Zatímco já zlek bezceny se slodím a rozvalují na pravé mistce váh. Můj Bůh nepotřebuje letadlovou loď. Můj Bůh vyžaduje pokoru. Neboť jsme vyvolení pro bolest, nikoli pro píchu. Skupnost vede pod horu, na které Mojžíš ještě čeká na desky desatera. Desatero, běda. Kdo propadne devu neřistí, nečekají na rozhodnou desítku. Bez ní nelze pochopit věch stvořeného světa. Svět bez ní zotvořený. Co platno člověku, kdyby v sobotu nehřešil, ale bohatě si to vynahradil v neděli. Maso všech zvířat prošlo utrpením. A co teprve škvarky? Předobraz duší, těl vržených do plamenů, ale pokora duší nesmí okorat. Kdyby tělo mělo okorat, země zaslíbená začíná za hranicí poznaného, poznatelného světa světu. Neobrátíš se v prachy, nýbrž v prach. Do půlnoci slovo dáš, po půlnoci už jsi náš. Měl jsem vždycky tlustý sklo, nebylo do mě vidět. Co bylo vidět, byl jenom lom úmyslně podvržených paprsků. Ostatně, co je komu do kuchyně, když chodí do pěti hvězdičkové restaurace. Mně na frčkách nezáleží. Jsem superarbitrovaný svobodník absolvent. Vede ke mně neprotažená silnice, samá objížďka, záhora, zákaz vězdu odbočený. V nejlepším případě slepá ulice. Pozor, silnice končí ve vodě v macoše. Co nevidět, budu zatomenu a knihy seženuty a rozprášeny. Piš, jak slyš. Dokud zásoba slov stačí, nakonec zvidou očesané, zatroulané předložky, koně přešky. Každé slovo musí být jako humanitární, imaginární bomba. Většina mře na záplaží ráje. Pro samé stromy nevidí napůl očesaný odrhaný opadaný strom poznání. Jaro ztratilo své čaro. Dobroděj čaroděj se změnil ve zloděje. Už se chvěje vítr, hladný vítr. Jen ještě neví, zda mě bude ofukovat v Praze, v písku nebo v kostelci nad orlicí. Umřít se vyplatí. Jen když vás zase všecky uvidím. Antonín Navrátil režie Jan Žáček a to, co jste slyšeli, byl KL Sees. Já jsem k tomu povinen dodatinou půl větu. On tam citoval ze staré židovské knihy Zohár. V té knize stojí také jedna taková zajímavá věta. Slova nepadají do prázdna. Myslím si, že je to takové dobré krédo bomoto konce této části dnešního setkání s Karálem Psíem. Děkuju Evě a děkuju Františkovi. >> A samozřejmě poprosím Pepu o další píseň. Já jsem mimochodem tuhle knížku celou přečet, jo, mi dostala od ty poláčka, takže to mám nastudovaný, četl jsem to asi pět dní nebo šest dní, jo. Pak jsem každou tu myšlenku, každý to slovo chtěl prožít, jo. No a takže jsem dneska přišel totálně připravenej a myslím, že jak se tady naznačuje, že narozen od jinejch literárních slonů, tak ta poezie prostě sej jako všechno ostatní, jo, tak leze nahoru, protože bez toho to nejde, jo, bez toho takový ty rakošiny a ty séové nebo prostě tady tyhle nebo ty lejnové zive. >> Oni musj bejt taky nám poetizovaný, jo. Prostě Rakušan, Rokušan, ono už to samo ta aliterace tady vznikla jinou a lejnou lejšech zemic. Povíte se. Takže ta poezie stejně podle toho kráva síce jako stejně podle mě podle podle Petra, který taky píše podle vás všech, co tady jste, tak je nutná, jak se říká, jako prasebání, jo. Bez toho to prostě nejde, jo. A e já jsem si říkal, že teda vytáhnu tady starýho dobrýho Františka Gnera, kterej eh vlastně byl jeden z nás a kterej měl naprosto dokonalou báckou formu vyjádření, dokonalej příběh, jo, a dokonalý zpracování vlastně malebnosti jazyka, jo, takže já já jsem si vybral od něj Co jsem měla z hudebně babičku malovou. Jinak jsem taky zrobně třeba no cibela osnout, nemoh jsem nebo takový ty maličký básníčky, mám názor na prky a tak dále a tak vám zazpívám prostě eh Babičku Málkovou s tím, že to můžete porovnávat vlastně s tím sdělením, který vlastně má Karel Sýř, který mám já, který máte vy všichni jako básníci a básnířky. Jo a s tím, že prostě jak oni se třesou na další prostě pětihnus, že tady bude vládnout, jo? Ani náhodou jako tady bude vládnout poezie, tak jako vždycky tak jako na počátku bylo slovo, tak bude zase Babička Málková zemřela a dávno již je tomu. co ve svém krámku sedě v průjezdě starého neměla obchod veliký prodávala jen nůš ometla pletené kušíky byla to dobrá duše. Kdo nám to tehdy řek, nevím. Dnes syna je mělá a aby z něho stal se kněz. Matka Válková chtěla. Byl to celkem odvážný čin od vdovy na čisto chudé. Strádala ráda jen když syn velebným pánem nebudel. O své povinnosti dbalů. Nevyšel téměř z bitu. Po osmi letech udělal šťastně svou maturinu a tom poslušně docela. vstoupil do semináře. Ka to už ho viděla někde na jedném faře když už vysvěten dýti měl pro věči Boží slávu, že jediný syn její řechí. dostala málková krá přijla za ním před večer smrti vyšlo mu zeltůže vyskne batka hlásku a duší svou padnečtu Málkova nikdy, když mluvila, nevyslovila té hlásky. Snad slovům šílence věřila, snad byl to projev lásky. Kluci si blázna z ní dělali. Zvlášť a pajdavej toník. Spdáný jsme na n volali. Babičko, hekněte tánk. Málková křičet nás nechá. Byla to dobrá duše. Pohledem smotným se dívala na svoje proučěné může. Obička Málková zemřela a dávno je tomu, co ve svém krámku se děla v průjezdě starého domu. Děkuji Pepovi Nosovi a my ještě stále zůstáváme u poezie, ačkoli eh náš další host, jejíž dneska jsem slyšel někde, že se prosazuje do češtiny slovo hostka. Jsem si říkal, to se rýmuje se slovem kostka. A tak jako náš další host, moje drahá dávná kamarádka, e, básnířka, divadelnice a performerka všeho možného, velice osobitá bytost, Eva Hrubá. Pojď sem, prosím. No a protože tady máme vždycky eh vždycky tady máme eh autora a hosta nebo takového laudátora partnera, tak eh tím partnerem tady je ta knížka. Hele, podívej se, já jsem se do tebe nevybod. Tady je dokonce dvakrát. Tak partnerem Evy Hrobí bude pro tuto chvíli předseda klubu českých a slovenských spisovatelů Lobomír Brožek, taktéž básník. Lubomíre, prosím. >> Taky nese knížku. Hele, ona si to tady Eva tak jako posychrovala. Tak to to teď to bude trio, to bude kvadršovalí. Já si udělám zvukovou zkoušku. Můžu mluvit takhle? Slyšíte mě vzádu? >> Musím prozřádit najevu, že původně nechtěla moc mluvit na mikrofon, >> že že to Ale >> ale >> čau. >> Ale kvůli nahrávce to samozřejmě musí. >> Vem si ten mikrofon. Je to nahrávku. >> Budem mluvit vořek. >> Ne, ty budeš mluvit. >> Já budu mluvit. Voa budete mluvit? >> Dobrá. >> Nemusíte najednou to. Nemáte asi voicband eh voicband sevičenej, ne? Já řeknu jedinou osobní věc a pak už nechám slovo Evě a Lubomírově. Eh, my jsme se s Evou, pokud se dobře pamatuju, kdyžtak mě opravdu potkali na Zeleném Petří, což bylo, eh, byl pořad, který dáváme Kovařílík v Rubínu v 80. letech a pak jsme byli, Eva nás pozvala na nějaký svoje představení v Nimburce. Ona bydlí v Nimburce a tam mají divadlo Vítěslava Hálka. Představte si zase básníka teda jako >> tam nejseš, já vím, ale ty jsi byla v nějakým klubu a pozvala nás na nějaké velmi pěkný představení a od tý doby si nesu v paměti, že je to taková zvláštní nimburská býtnice. Tak ty když nemůžeš bejt hostka, tak seš Bytnice aspoň trošku. >> Bittnice. >> Bittnice. >> Já jsem Bytnice. No tak já musím mít ten mikrofon. Tak dobře. No >> musíš. No >> já nevím. Já bych to napravila, prosím tě. Jo, tak Péťo, tak zaprvé eh, ježišmarj, tak strašně neráda musím mluvím o sobě. Prosím vás, přátelé, já děkuju, že jsem tady, že tady můžu být mezi vámi, mezi spisovateli vyhlasnými, slavnými a krásnými a mladými. Jo, to je úplně úžasný. Takže já vám tleskám, že tu jste a sobě tleskám, že jsem dorazila ve svém pokročilém věku. Tak o sobě mluvit fakt nechci, ale upřesním to. Upřesním to, protože já jsem založila divadlo ADH, autorské divadlo Evy Hrubé a poté jsem se zprofesionalizovala a doteďka to dělám a vlastně jsem na konci své kariéry. To znam