XII.Literální salon: Petr Žantovský, František Novotný, Alena Vitásková, Zdeněk Lebl 23.9.2026

Dámy a páni, dnes nebude ani ta čtvrťhodinka akademická, pretože naozaj máme to vynikajcích hostí a máme aj také vynikajce a plné publikum, že je důvod čaka. Okamžitě to odštartujeme. Já si dovolím přivítat vás na pódě slovenského domu v Prahe na myslím 12, že? Takže 12 to je tuctý, ale netctový literárný salon. Já ho považujem celů tuto celo aktivitu za nesmírně vlastně pro dnešnů dobu netypicků a současně cennetože dnes se všinou dlí atomizuje a tento salón vyznačuje tým že integruje několko spisovatelských organizácií které se líšia svojou historiou velkosou povedzmeže i konkrétným tematickým zameraním a podobně A napriek tomu ukazuje, že títo všetci udia, ktorí v tých organizáci vedia navzájom spolupracovat, zvedavý na to, čo robia tí druhí a podobně. T organizáci s teda mžem to vymenovat, >> aby aby nebolo povedané všetko povedal za Petra Žantovského Petr Žantovský to je spiritus agens tohto celého alebo Movens. Ano, je to současně předseda Unie českých spisovatelů. Eh, tou dalšíšou organizáciou je obec spisovatelů. Ještě dalšíšou je klub českých a slovenských spisovatelů a napokon slovenské centrum PEN, které tu reprezentujem, ale občas teda přizýváme ještě i další organizáci spisovatelov literatury, faktu a podobně. No a to je vlastně to hlavné, čo j chel povedať a nebudem zdržiava. Sám j avizoval, že máme velmi bohatý program a dnes na extra teším a nebudem nic z toho vyzdvihovat, aby zbytočně něčo iné nezmenil, ako se hovorí. A aby tž nepodal všetko č chce povedať Petr Žantovský. Petr Žantovský pekně. >> Dobrý večer, dámy a pánové. Já samozřejmě moc děkuju Vladovi Skalskému nejenom za ten jeho príhovor úvodní, ale hlavně za to, že my už se známe, to už je jak dřevěný uhlík. Eh, tak 1990 7 8 takhle nějak to už je skoro 30 let a to už je teda sakra dlouhý a trvanlivý manželství. a udělali jsme si určitě hodně dobrého a žádné zlé. Takže děkuju za jeho pohostinnost a jeho možnost nebo nám danou možnost pořádat tady tyhlety salony. Eh, jejich idea byla skutečně taková, že jsme se dohodli s předsedou obce spisovatelů panem Tomášem Magnuskem, eh, s Vadem a s Lubomírem Broškem jako dalším z předsedů, eh, že budeme pořádat společné literární akce, ne proto, abychom eh tady vytvářeli nějaký ostrov pozitivní deviace, jak říkával Miloš Zeman s oblibou, ale prostě proto to, aby bylo kde se setkávat, aby se lidé poznávali a to i lidé často různých názorů na různé věci, avšak eh vesměs majících něco společného s dobrou literaturou. A to jste dneska ty všichni. Vám za to děkuju, že jste přijeli a vážili svůj čas e na tenhle pořad. A abych taky nezdržoval hnedka, tak já musím organizačně e předeslat, že původně vy, co jste dostali pozvánku, tak víte, že tam bylo nějaké pořadí. Pořadí se změnilo prostě, protože nás navštívá eh úctyhodná skupinka z daleké Olomouce, daleké krásné Olomouce, město, který mám moc rád a děkuju za to. A díky tomu jsme museli přehodit se souhlasem těch aktérů pořadí těch jednotlivých předváděných autorů. Eh, a začneme tedy mimo program původně avzovaný eh Františkem Novotným jako hlavním hostem, >> který se sem velmi dobře doskáče. E, možná i přeska, že? Takže prosím potlesk Frantička Novotného. Dobrý, prosím tě. Dobrý >> a >> krásnej večer. A jeho jeho průvodkyní tady je eh Jaroslava Pechová, která tady zastupuje obec spisovatelů České republiky. Já jsem byl strašně rád, když Jirka přišla někdy už na Jarce s tím, že pozveme Františka sem, protože já ho znám hrozný léta z českýho rozhlasu, desítky let a vedle toho obdivuju jako vynikajícího textaře, kterej obohátil spoustu písniček Spiritov a Quintetu mé oblíbené kapely. Takže já jsem velmi potěšený, že jsme na jednom jevišti. A teď dám samozřejmě do ruky eh tu tyčku Jarce Pechové a následující půl hodina je eh její v jejich rukou. Poté bude následovat eh paní inženýrka Alena Vitásková se svojí produkcí, která měla zahajovat a s její maskavou s jejím maskavým souhlasem jsme to takhle prohodili. Takže prosím Jaroslava Pechová. Dobrý večer. Já vás taky rychle přivítám. Jsem moc ráda, že jste tady v takovém hojném počtu a dovolte mi, abych také přivítala kamarády nejenom z Olomouce, ale hlavně ze Skrbeně u Olomouce. Ale vidím, že tady jsou i přátelé z rakovníka, z tábora přijela Věrka František ze Zavidova, kousek od mých rodných Petrovic. Takže já vás všechny vítám a nejvíc vítám tebe, Františku. My se s Františkem známe léta letoucí. Možná v minulém století. Já >> když se podíváte na stupň zchátralosti, tak zjistíte, že léta ledoucí nejsou žádný problém prostě v tomhleom případě najít. Jako mám jich dost letoucích. No >> a František je můj velký velký, velký kamarád. Známe se opravdu léta letoucí a vždycky, když mám jenom trošku možnost se s ním vidět, tak jsem z toho nadšená, protože on je úžasný, laskavý člověk, píše krásné texty, máme společné přátele. On mě z mnoha seznámil třeba s Karlem Zichem si mě seznámil, ty psal si pro něj texty spiritual quintet a podobně. A já nebudu dlouho mluvit. Já musím dát slovo Františkovi a řeknu, proč jsem ho eh pozvala. Eh mě to napadlo v okamžiku, kdy vyšla knížka Adventní radosti od Františka a on, když mě jí věnoval, tak mi tam napsal, že mi přeje po celý rok, abych měla ty adventní radosti. Já jsem si říkala, že to nemůžeš popřát jenom mě, že to musíš popřát kdekomu. Teď ta knížka už vychází v druhým vydání. Příští měsíc vychází další radosti, >> další knížka a já už ti předávám slovo a povídej >> to příští rok, teda teď při příští měsíc 14 vyjdou sváteční radosti. Já mám prostě kliku na lidi, víte. A s těmi radostmi ono se to všechno nádherně plní. Lidičky zlatí, vy ani nevíte, jak si toho považuju a jakou mám radost z toho, že se tu vidíme, protože jsou tu lidi, všechny nás vlastně spojuje slovo. A jo, už to já jsem myslel, já jsem zvyklej, že to vždycky tuhle místnost ukřičíme, ale to je jedno. Eh, takže eh, spojuje nás slovo a e ono je to vlastně zdánlivě taková hračka. Motýlek, který vzletí, už se nikdy nevrátí zpátky. Nicím už ho nepřelákáte zpátky. A to je vždycky, když vidím ten mikrofon, tak si to uvědomím, jo, protože a hlavně je to báječné, že vy nám, co tu budeme sedět a já si moc považuju, protože jsou tu lidé, kteří se slovem pracují, lidé, kteří slovo vnímají. A musím říct, že ať už jste z Čech, z Moravy, ze Slovenska, je to úžasný, protože vy nám dáváte to nejcennější, co můžeme dostat. To je dar, na jaký se nezapomíná nikdy. Vždyť vy nám dáváte vždycky v tomhle případě máme půl hodinu svého života mi dáváte. Jé, já neznám nic cennějšího. A teď tu byla krásně pan ředitel říkal takovou hezkou věc, že slovo integruje, dobré slovo integruje. To je bezvadný. A já si myslím si, že to je přesně to, co je moc a moc v téhleté době, která připomíná rozladěné piano, že to je moc moc a moc důležité a hlavně to slovo dokáže opravdu spojit, protože slovo je takové dobré víno života, když se povede. Já mám tu, protože tu jsou přátelé z Moravy. Já mám, mně naskočila, když jsem přišli a vítali se krásná vzpomínka na Moravskou novou vě, kde jsem zažil to, že slovo je to, co je pro život jedno z nejdůležitějších. Víra. Víra, že to, co se nedaří, se vylepší. víra, že to, co doufáme, že nás potká, že nás nemine. Víra, že prostě to, co nás trápí, pomine všecko. Zkrátka je to takový, nikdy nevíte, že kde za rohem na vás čeká štěstí. A já jsem zažil takový zvláštní okamžik, kdy se to potvrdilo, že ta víra lidi sjednocuje v Moravské Nové Vsi, kde jsem byl ve sklípku pana faráře a byl jsem tam s panem farářem, s patriarchou církve husické Honzou Šwarcem, ještě se Standou Kubínem, to je básník z Liberce. A byli jsme tam a pan farář se nás snažil přesvědčit, že v tom sklepě má opravdu dobrý víno. Nelhal. Poráři by neměli lhát, že jo. Dopadlo to tak krásně, že když jsme vyšli ven, tak tam je kostel hned vedle tý fary. Ježš a tam byly hodiny. A ten Honza Šwarc, patriarch přišel, říká:„Čoveěče, tady jim i měsíček ukazuje, kolik je hodin. To jsme to natáhli, že jo. Viděl měsíček a já jsem si uvědomil, že takhle je to se vším. Co je v životě důležitý? Ten krásnej pocit vlastně, že jste najednou byli součástí vesmíru. Já já to možná teďko říkám strašně hranatě, ale ono je to s tou vírou tak, že vlastně všichni musíme v něco věřit. A i pokud jde o ta náboženství, to je to samý, tam prostě všichni lezem na jeden kopec, ale každé jinou stranou. Ale nakonec se to vždycky sejde. Já na to mám jeden krásný vtip, který mám rád. Je to příhoda, jak se v jednstečku každý den setkávají ukašní pan farář a rabín. Mám to, je to židovskej fór, moc ho mám rád. A vždycky ukažny proberou se třeba a jedou po svých. Přijedou na kole a zase odjedou. A jednou přijede pan rabin na kole a pan farář přijde pěšky. Rabí říká: „Copak důstojnosti? Copak? On říká: „ Ale někdo mi ukrad kolo, ale já na to přijdu, kdo to byl?" A druhej den přijel pan farář na kole, pan rabí taky na kole. Rabíš říká: „Tak se povedlo." Co? Povedlo. Já jsem dal do kázání desatero božích přikázání. Já tušil, kdo by to mohl bejt, ale když přišlo na nepokradeš, tak jsem se na něj tak koukal, že se zlomil a kolo mi vrátil. Druhej den přijede pan farář na kole a pěšky jde rabín a Fará říká: „Copak rabím?" Říká: „Taky, taky, ale já na to půjdu jako oni. Já na to přijdu." A druhej den už přijede rabín na kole, farář na kole. Fraz říká: "Tak se to povedlo." Říkám povedlo jako oni jsem to udělal desater Božích přikázání. A když jsem přišel na nesesmělíš, tak jsem si vzpomněl, kde jsem to kolo nechal, že jo. Víte a takhle to je všechno a to je ta nádherná poezie života. Jo. Já můžu ještě trošičku jsem, já jsem jak vlak, kterej když vidím mikrofon, vletí do nádraží, pak vidí výhybku, už je na ní. Je to hrůza. Víte, ta poezie, poezie života a poezie vůbec, to není to, že se něco rýmuje. Všichni, který tu s tím slovem zacházejí, tak mi to potvrdí. Slovo poezie je to, jak vidíme svět, kolik něm vidíme barev, vůní, chutí. Takže vlastně všichni i co třeba nejste literárně činí, jste básníky básníkami. Já vám si dokážu vám teďko, že i v těch nejobyčejnějších věcech je spousta poezie. Třeba já nevím, začne doba jablečná, začnou se dělat štrůdly, tak já vám to dám ten příklad dám na takovým nástroji, kterej máte doma možná po své babičce. Prabababičce je vyhlazenej rukama těch předků. Dělají se s tím nudle a nebo těsto na štrůdl, že jo, váleček. Tak kdyby vám, dámy, někdy muž upadl jiné do léčky, každá z vás rychle pažit, už máte přes doma váléčky. Fuj, ne však proto, co vám právě Bůh pomsty šeptá do uší. Ten problém dá se zvládnout hravě. Násilí dám vám nesluší. Vlasové nudle domácí a vývar silný jako noha se vždycky více vyplácí než vilné rady pomsty Boha. Marně pak jiná okem háže, marně vrtí svým zadečkem, tak zaválet to nedokáže jako vy se svým válečkem. Vidíte? Tak děkuju. Jorko, promiň, já jsem neukázněný. >> Ne, Františku, ty jsi ukázněný. Přesně děláš to, co tady máš dělat, mluvit a bavit tady lidi, protože seš úžasný. Vy třeba nevíte, že František měl pořady, jezdil po republice a z publika mu řekli lidi tři slova. >> Aha. Ale nebudem to tu dělat. To se patřilo pro spiritual, ale Quintet to mělo místo. >> Ale opravdu vám chci říct, že je to takový mistr slova, že někdo mu řekl tři slova úplně nesouvisející eh spolu a on na to během večera dokázal napsat báseň. Úžasný. >> Ale já já to já nevím, možná, že že někde mám tu knížku, ale nemám nemám ji asi jsem ji nevzal s sebou. Já jsem se na vás těšil a tak jsem se nechtěl moc jako e vytahovat. Víte, ono je to to všecko vzniklo taky ty tři slovíčka. Eh, ono to byla docela hrůza. To zich to si ticho ta šéf spirituál kvintetu vymyslel a já e, protože jednou jsme jeli hledat tabulatury, protože on z renesanční muziky, on to byl vědec, který dokázal luštit starý záznamy hudební a tabulatury. Vlastně to byla relesanční záznam hudby loutnový. Byly to skoro bych řek hmaty. My jsme říkali, že to je spíš účet z čistírny, ale byla to nádherná muzika, kterou ten Jirka nabídl publiku hýčkanému s baladami a spirituály a bylo to úžasný vlastně jako dá se říct jedna z prvních písniček, kterou nazpíval Karel Zich se s Kintetem a s tím byla byla renesanční svatební košile. No a když jsme to jeli, tak ze srandy jen tak jsme rýmovali, protože když pojedete tou naší zemí, to je radost číst názvy těch obcí. Nevím, jestli myslím si, že většina z vás už to zaznamenala. Je to podivohodný. A já jsme jeli a a jak já jsem to z legrace, vždycky jsem to přečet a rýmoval jsem to. Aka říká: „To je dobrý, to bys mohl dělat na pódiu." A já jsem říkal:„No a kde vemu slabíčko?" On říká:„To ti dají lidi. Zkusili jsme to, zabralo to, bylo to dobrý. dokonce. No teď já teď mluvím o něčem, co tu nemám. To teď to to se to se já nevím, jestli mám v tašci, nevím. To bych se musel podívat. Tím nebudu zdržovat, ale jo. Tak vždycky tam něco takovýho z toho vzniklo před vočima lidí na pódiu. Byl jsem zpocenej ani nevím kde. Klepal jsem se. On byl fand na to taky pan Horníček. On byl vůbec fanda na quvintet. A já jsem i k nim chodil, protože náz byl přátelský, ale celý život jsme si vykali. To nebylo Mirda a já, jak se říkal, vždycky jsme si vykali a bylo to pramá paní byla, když jsem přišel, tak vždycky udělala něco dobrýho, pač věděla, že se mlcsnej. A tole vám chci říct, to je zajímavý. Já jsem si ho jednou zeptal, bral jsem s sebou magnetofon, protože jsem říkal, je škoda, protože to byl opravdu to je to byl geniální jeden z geniálních lidí. Eh, tak jsem se ho vždycky něco zeptal a jednou jsem se ho, když jsme se bavili o tý víře, zeptal, jestli je věřící, jestli věří. A on mi řekl jednu z nejkrásnějších definic víry, co jsem kdy slyšel. On se zamyslel a říká: "No, já nevěřím, ale snažím se žít tak, že kdyby nějaký Bůh byl, aby se mnou byl spokojenej, musím před ním smeknout." A on chodil na všechny, někdy i s Bělou na výroční koncerty. Bylo to 35 leterně. A Jirka, když ho vždycky viděl, tak ho na závěr pozval na pódium, aby řekl nějakou zdravici. On přišel, řek vždycky něco vtipnýho. A když jsme tam potom už to měli oba za sebou, tak jsme stáli za kvintetem. On zpíval takový ty pecky závěrečný. A pan Horníček do mě šťouch a říká: „Františku, to bylo zas dobrý." Já jsem říkal:„Miroslave, vy netušíte, jakj já mám strach, když na to pódium lezu." On se na mě podíval a říkal:„Františku, to vy netušíte, jakj já mám strach, když vy na to pódium lezete. Prostě je to báječný. Já s tím konec s básničkama na tři slova, když ji nemůžu říct. >> Dobře, tak já ti teď připinknu další téma. Miroslav Horníček, s tím jsem se taky velmi dobře znala. A hádej ještě koho my jsme měli společnýho známýho. A eh samozřejmě ty ty to víš a hned to řekneš tady publikum a to byl >> Aha. Jo, myslíš Luďka? No >> ano. Víte >> ano. A já vám ještě musím něco říct. My jsme si svěřili s Františkem, povídali jsme si o panuovi a já říkám: „Franšku, ty vůbec ani nevíš, že moje a jeho fotografie visí v modřanským kadeřnictví, protože my oba jsme se tam chodili stříhat a jednou nás tam vyfotili a František řekl" a já zase visím v cukrárně, protože my jsme chodili s panem Monzerem do cukrárny pracovat na zbytovní soupravu. Jo, ze to byl věneček rakvička černá káva ze začátku a pak už jsme on si dával jako herec Harlekna a já jsem si dával větrník básníkům to a tam se vlastně na mostě slov právě potkalo naše životní přátelství vydrželo až do konce. Bylo to byl byly to nádherný jedny z nejhezších let našeho života. Taky jedna z nejkrásnějších prací. Ludík byl fantastickej člověk. zvláštní. Moc si každýho nepustil k tělu. Kdybych o ně měl mluvit, tak tu budeme povídat hodinu. Prostě byl e byl skvělej, byl vtipnej. Jo. E on třeba, já vám řeknu jenom příklad, jak byl pohotovej. Měli, já jsem se ho zeptal jednou a v týdletý knízce, která vyšla jako poděkování asi za eh 200 nebo za tak za skoro za 400 pořadů, který jsme spolu udělali společných. Jeden se jmenoval Okouzlení slovem a druhý setkání s Karlem Čapkem. Když jsme u toho, tak to jsem si vymyslel jako říkal jsem si, pak jsme Čapka měli velmi rádi a máme, já ho mám dosud, že jo, samozřejmě tak jsem si říkal, co by asi ten Čapek psal dneska? A tak jsme o tom tak s liťkem povídali. Vždycky jsme dali téma a pak jsem si já jako básník 21. století zašel za Čapkem a z jeho vlastně počáníků Fetonů prostě jsem sestavil rozhovor a říkal jsem si, tak zkusíme z toho udělat pozor, když jsem přines první scřenář, bylo to politikům. Jak to přečet a říká, jak nás pracovala ta autosenzura ještě? Tak říká„Člověče, to je tak současný, tak pravdivý, to nám nedovoljí vysílat a tak krásný, ale natočila to paní režisérka žertová i ona. To pet znát a eh mělo to velkej ohlas. Udělali jsme pak asi, já nevím 18, ne? No, 200, ne? Tam bylo 200, tam bylo 200, 200 dílů. Z toho bylo docela pěkný, to těšilo nás to. No, ale př. Pak jsme začali dělat ještě takovou úklonu našim obrozencům, právě úklonu slovu, které nás spojuje, protože zajímavý tam je v tý v tý knížce jsem to schválně nechal, je jedna čapkova úvaha o tom, co vlastně čím je definován národ. Tolik možností jde a nakonec říká, on je definován jazykem. A to je to, co já jsem trošičku vždycky plný obav, když vidím, co se v tý Evropě děje, protože národní státy se moc dneska nenosej, nejsou moc v módě, ale myslím si, že už si to spousta lidí začíná uvědomovat. On říká, jajzyk je to to je to něco krásnýho, důvěrnýho, co nikdo jiná, co nás spojuje. Jo, my když řekneme svítání, víme, o čem je řeč. Jo a taken Ruděk prostě jenom abych e to řekl úsměvně taky potvrdil, že měl smysl pro humor. Když jsem se ho zeptatal, jaký na koho na jaký osobnosti vzpomínám. On říká: „Ji, budeš překvapenej." Vzpomínám na našeho zbrojíře Františka v divadle. To byl chlap, kterj měl takový tenor, že mohl od minutu zpívat titulní roli v kterýkoliv opeře, ale protože trošku ho pařil, tak si ho nikdo netroufnul dát na jeviště. A on jednou tak on měl divadlo rád, tak pomáhal i kulisákům, že jo. A jednou dostili ze stavovskýho do stavbovskýho divadla, pardon, z náměstíčka nosili kulisy a on jenom takhle postavil na chodbě. Popřel se vo ně jen tak pro radost srdce si střihnul kousíček mozarta a jen tak říká v tu chvíli šla divadlem delegace z NDR která zůstala z táta koukala na kulisáka kterej zpívá mozarta že prostě se to nebe dotýká aí šel kolem a říká „Vidíte takhle u nás zpívají kulisáci teď si představte jak zpívají první solist že jako měl měl byl byl pohotovej, ale emocionál ne já máme 10 minut posledních rozhodně se s ním >> Péťa nám to tady kontroluje a >> jo, já mávnu t. >> Dobře, mávneš, takže ještě máš 10 minut a tak eh teď nevím, na co se tě dřív mám zeptat, protože ty na co sáhneš, tak umíš vymyslet a napsat. Píšeš i pro děti, píšeš texty, píšeš krásný knížky. Eh, v dobrém ránu, eh, v neděli. Já ti musím něco říct. Teď, teď to bude výjimečně v pondělí na Václav a budu mít 3 hodiny dobrého jitra. To je taky zvláštní. To je krásnej pořad. Ten mám moc rád. Víte, kolik ženskejch mě řeklo, že mělo v neděli ráno v posteli a já z toho vůbec nic nemám. Jo, ale ono je to lepší. No, ale já jsem teď právě jsem celej šťastnej, protože já jsem měl štěstí i na ilustrátory, že jo. Samozřejmě jednak Jirka Andrle, že jo, to je úžasná osobnost. Karel Franta Malíř po Ladovi Trnkovi, takový pokračovatel tý řady bezvadnej to. A teď ještě ke všemu ten zmíněnej Lada, to to loni ten ty radosti prostě vyšly a já jsem z toho jako každej máme, kdo vy kteří píšete, mi to potvrdíte, že každej máme vždycky obavu, jak se tomu dětíčku ve světě povede, že jo. Nic není jistýho. No a ono to bylo nějak jako během měsíce to bylo všecko pryč, tak museli vytisknout letos další vydání. A já mě napadlo, že k tomu napíšu druhej díl a to zase budou po adventních radostech sváteční radosti. A já jsem právě včera jsem se dozvěděl, že teda už je to v tisku a že to bude 14. října, tak se na to těším a já si myslím, že bych mohl jenom něco z toho dát takovýho, jestli můžu. >> A Františko, ještě než teda začneš číst, můžu ti říct jeden zážitek, co jsi způsobil. Není to tak dlouho, co jsi mě pozval jako hosta. Já jsem byla zrovna v Olomouci, takže jsme si telefonovali >> a teď si představ, že asi za týden, já jsem tam vyprávěla samozřejmě o mém rodném kraji, o Berounce a o Petrovicích, u rakovníka a podobně. A najednou a tak za týden se mě ozval do telefonu jeden člověk, že to poslouchal a že bydlí kilometr přes les tam, kde já jsem se narodila. Takže díky tomu já mám dalšího kamaráda, který tam hele sedí, jmenuje se František a takže to způsobil, že mám dalšího kamaráda. A teď už tady čti, >> ne? Víte co? Já přemýšlím na závěr, co říct. Já bych vám dal eh samozřejmě v těch svátečních radostech jsou i Velikonoce. Já bych vám přičet jednu takovou věc, co já v tý knížkách je něco, co se co nabízím posluchačům i v dob i v tom i v tom rozhlase, někdy v těch knížkách. A já bych teda i s vámi se s dovolením rozloučil jednou takovou úvahou. Takže mě literární kolegové buďte spojívaví. Jmenuje se vlastně já to ani ten název nebudu říkat, pač to pochopíte. Je velmi nesnadné najít štěstí v sobě, ale najít jinde je nemožné, říká jeden z citátů. Možná, že v tomto čase přijde hod příběh člověka, kterého znám. Byl věřící a snažil se objevovat demanty v oblázcích předních starostí. Do kostela moc nechodil. Ale s Bohem si uměl povídat. Na jedné opuštěné polní cestě bylo místo, kde nebe jakoby bylo na dosah. Byla to docela obyčejná. Polní cestal od vesnice klesu, dva pruhy kamenů a hlíny uprostřed zelených bás. Na mezích kolem voněla v létě mateří doužka, svítily kopretiny a vlčí mák a na podzim se červenaly šípkové keře. Kolem krásná krajina, zkrátka takové místo, že by z hymnu zpíval. Tam chodil, když mu se vzaly srdce trampoty světa nebo když mu duši rozezpívala písnička radosti. Když mu umřela maminka, když se potřeboval s někým rozdělit o kraji z lásky, když našel ztracené dítě, když zkrátka potřeboval na túzeře životem odhodit z batůšku trampenů, když se potřeboval ujistit, že jde správným směrem. Nad hlavou až čítánkově trilkoval skřivánek, ale v poslední době nějak stále víc cítil jakousi marnost života. Znělo to jako vzniknutí nad nespravedlností světa. Tam ho lákají kanony, tam se vylévají vody z břehů. Věty o životě jsou plný vykřičníků, zlovy a násilí a naději, abys pohledal. Tak jde jinak vzít naději v takové chvíli. Tož poklekl na své cestě a nalistoval na jazyku všechny své výhrady, touhy, stížnosti a přání. A najednou si všimne, že kdosi klečí vedle něj. Nevěříně se podívá a vidí, že vedle klečí Bůh. Ke komu? Ke komu ty se modlíš? Ptá se Boha udě člověku, můj milý v člověku. Takž. Tak já samozřejmě s neobyčejnou eh lítostí děkuju Františkovi eh Novotnému. Ta lítost se vztahuje ke krátkosti času, který nám je vyměřen. Doufám, že zde není mezi námi naposledy. A taky děkuji Jaroslavě Pechové, která to tady vaskavě přivedla z obce spisovatelů a přeju jim oběma hodně zdraví. Díky. >> Děkuju. Kromický a radostý. Děkuju. >> Já taky moc děkuju a těším se na shledanou. >> Ježíš, já jsem ti to rozkazil, viď? >> No, Františku, ty jsi úplně všem vylepšil večer a já ti za to moc děkuju a seš prostě úžasnej. a že se vám František líbil. >> Děkuji. Já se omlouvám, protože mám ještě taky něco na práci. Teďko musím něco zařídit, někam jet, takže za chviličku odejdu, ale aspoň kousíček tu chci bejt ještě s vámi. Tak děkuju. Děkuju moc. Buďte blaženi, ať to je všecko na tak, jak má. A přeju vám do života hodně starostí. Takhle se totiž loučil jeden rabín se svým žákem a říká mu:„Hochu, já ti přelu do života hodně starosti." On říká: „Co mi to přeješ? Já víš, když je člověk zdravej, tak má hodně starosti, když je hoste jenom jednou, tak starost. Tak já teď poprosím na pódium paní Alenu Vitáskovou. Eh a mezitím, než jí tady uvítáme, tak nás čekají ještě dvě drobné eh mezihry. jednak náš věrný a častý eh častý klavírista eh prognostik, eh odborník na všechno, eh co si umíte představit a co sami neumíte. Třeba já bych jeho vědy rozhodně dělat nemohl. Takže prosím Bohumíra Štědroně, aby nám šel zahrát kousíček nějakého. Já jsem sliboval tady něk nějakého ješka, čili třeba, když tě napadne, eh, tak by se sem docela hodil i potom v předchozím programu. Jaroslavek hybridní. Jistě jste všichni poznali Scota Jopena z filmu Podrá Reim Slavný. Takže tolik jedna zvuková. >> Já jsemčí za vnučkou. >> To byl poslední ježek dneska. Ani v KCI nebude. Tak děkujeme Mirkovi Štědroněovi. Eh, druhá zvuková věc, která nás teď čeká, není tak příjemná. Eh, vy jste dostali pozvánky, na které bylo napsáno, že ukázky sdílá Aleny Vitáskové, přečte Valérie Zavacká. Když jsem přišel ve 4:00 tady do slovenského domu, tak mi volá eh kdosi, koho jsem nepoznal pohlase, ačkoli se známe eh taky 45 let. A znělo to asi takhle. Prosím tě, nezlob se, já vůbec nemluvím. Tak byla to Valérie, chytla jí nějaká hrozně prudká viroza, takže jsem jí samozřejmě omluvil, ale poprosil jsem jí operativně, aby i když nemluví, namluvila pro vás všechny aspoň krátkou zdravici a pozdrav, kterou nám poslala a pan Skalský bude tak a pustí vám to. Krásný podvečer, vážení. Sklátila mě příšerná viróza. Omlouvám se, dnes večer se neuvidíme. Budu se těšit někdy jindy na setkání, ale nechci nikoho nakazit, natož strašit svým projevem. Užijte si krásný večer a brzy na viděnou. >> Takže teď jste Valérii Zavackou z druhé strany. Eh, a tak jsem jí potřoval za vás všechny hodně zdraví. A nyní teda eh vítám eh Anu Vytákovou, kterou mnozí znáte jako osobu vzdělanou v exaktních vědách a fungující v oborech jako pllyárenství, energetika a tak dále a tak dále. Ale najednou je spisovatelka. Tedy najednou, ono pře je to pů let, ale eh znali jsme ji všichni z té aféry kolem energetickýho regulačního úřadu. Bylo to velice krutý, jakým způsobem se tehdy chovaly média a tak dále. Tak mnozí, kdo to sledujete, tak si na to vzpomenete, ale proto tady teď nejsme. Nicméně já tohleto malé úvodní slovo říkám proto, protože mám takový dojem, nevím, jestli se nepletu, ale myslím, že ne, že první knihy Aleny Vitáskové začaly vycházet až poté, co se odpoutala od toho toho od toho toho profesního e přemene. Je to tak? >> No, úplně ne. Tak co bylo první? Protože mi tady leží před očima knížka Solární baroni, která zcela jednoznačně navazuje na to, o čem jsem povídal. Tak povídejte vy, co bylo první a proč hlavně. >> Tak já bych možná začala ještě trošku jinak, protože jste říkal, že jsem se najednou stala spisovatelka. >> To to byla nadsázka. >> No, ale máte pravdu. Já jsem k tomu nikdy netihla, nikdy jsem si nemyslela, že budu psát knihy. Eh, nicméně eh ten začátek byl podstatně dřív, asi před 66 lety. Ve čtyřech letech jsem s babičkou navštěvovala místní knihovnu pravidelně každý čtvrtek, kde babička byla členkou a nebo tenkrát to byli čtenáři. Knihovny byly v každé obci a já jsem chodila s ní a vybírala jsem si eh pohádky, které mi večer četl děda a dědu už to nebavilo, protože musel číst každý den. Tak si začal vymýšlet a mě to rozčilovalo, že neumím číst. A tak jsme se vždycky pohádali. Pak už jsem do té knihovny chodila sama. Bylo mi něco přes ty čtyři roky. Přinášela jsem knihy babičce. A sama jsem si vybírala a bylo mi žinantní, že tam chodím s její průkazkou. Tak jsem začala na knihovníkovi loudit, že chci svoji průkázku, tak mě vysvětlil, že nemůžu mít, protože neumím číst, takže nemůžu být čtenář. Tenkrát jsem se rozplakala a on mě tu průkazku vystavil a stala jsem se nejmladší čtenář knihovny Petřkovicích, kde jsem v mládě žila. Takže k těm knihám jsem měla asi podstatně bližší vztah už v tom raném dětství. A abych si mohla knihy číst sama, tak než jsem šla do školy, tak jsem uměla číst, protože jsem už nedůvěřovala dědovi, že mi to čte správně, protože jsem pár chyb odhalila, když mi ty knihy četl. Takže ten začátek vztahu ke knihám byl podstatně dřív, ale nikdy jsem si nemyslela, že knihy budu psát. Přij maturitě. >> Můžu vám do toho vstoupit? Promiňte. e, o dětech, eh, který přijdou do první třídy a už uměj číst, případně i psát, se říká, že tam, že tam potom zlobí, protože se nudí, když se tam dělá má míu, my máme maso, o, my se máme, >> eh, a že potom zlobí, tak se ptám, jestli náhodou tady není nějakej trošku zárodek toho vašeho pozdějšího zlobení. Eh