VLASTIMIL VONDRUŠKA: Evropa dělá stejné chyby jako civilizace před svým pádem. Probereme se?

Všem divákům připíme na zdraví. [hudba] Víkendový den nebo týdenní pracovní týden.

Tak ať se vám hezky daří.

[hudba] Vítejte.

>> Děkuji. >> Vám taky, jak se daří.

Ale vám se daří, protože vy jste velmi plodný spisovatel.

Milí diváci, já vás tady vítám a zdravím vás s mým [hudba] drahocenným hostem, kterého jste nominovali ve skupině Zákony bohatství a tím je Vlastimil Vondruška.

A vy jistě víte, že jste autorem už více než 90 knih.

Mnohé z nich se řadí mezi bestsellery, dokonce i kultovní knihy.

Já jsem publicista, spisovatel, a budeme si dnes povídat o tom, co vás zajímá, diváci.

Takový průřez s aktuálním děním, současností a zároveň pohledy mého hosta na to, jak z toho třeba můžeme vy dobře jako Češi. Protože vy píšete i historické knihy, kde máte hluboký vhled do povědomí českého národa – co se nám tady děje, dělo a možná může dít.

A to mě docela zajímá, tak o tom si budeme povídat.

Milí diváci, proto vám děkujeme, když nás sdílíte tento rozhovor dál.

Máte tam tlačítko dole a já jsem vždycky moc rád, když se zapojuje více lidí do debaty, když nám píšou své názory.

Proto prosím sdílejte tento rozhovor.

Děkuju vám.

Nemusíte se vším souhlasit, co hosté říkají.

Pokud to vidíte jinak, tak to napište, podělte se o to.

My se budeme prát o vaše právo nesouhlasit.

Vy se perte o naše právo to říci.

To tady taky opakuju.

A kdyby vás zajímala tvorba Vlastimila, tak mrkněte dolů.

Nemusíte hledat.

Máte tam odkazy na knihy.

Můžete si je pořídit, podívat se třeba na nové knížky, které Vlastimil vydává, a přečtěte si to a dejte mi vědět, jak se vám líbí.

Pokud byste zároveň chtěli někam do světa na chvilku se odpojit – nestíhám odpovídat na sociálních sítích – je tam vypsána Indie na příští rok.

Jedeme do Dharamšály, Vlastimile, což je [odkašlání] oblast, kam utekl Dalajlama.

Možná víte.

>> Jo, ano, vím, vím.

>> Nádherný.

Krásné Himaláje, krásné hory.

Však diváci, mrkněte a pokud byste chtěli už v tomto roce na chvilku se odpojit a odpočnout, pojďte s námi na poušť.

Je to krásné, je to na sedm nocí a nemusíte nic řešit – všechno postaráno a vy na chvilku se odpojíte od toho hluku tam venku.

Tak vlastně, milý, teď se dostávám k vám a chci vám moc poděkovat za váš čas.

A ještě než se pustíme do těch tématických celků – jak dlouhá řada knih je ta, kterou jste napsal?

Jak se s tím musel zabývat?

Máte hluboký obdiv.

Myslím si, že mnozí diváci už teď píšou komentáře, že vaše knihy četli.

Když se kouknete na současnost toho, co se děje dnes v České republice, tak vím, že vás mnozí na Wikipedii označují za – prostě, když to řeknu svými slovy – podivína, protože jste se třeba vyjadřoval k islámské migraci nebo jste kriticky se vyjadřoval k Evropské unii.

Dnes vidíme, co se kde děje.

Máte vy pocit, že některé ty scénáře, o kterých jste mluvil, se dnes naplňují úplně na 100 % a že se divíte tomu, že to ti druzí neviděli, když jste na to už upozorňoval?

>> Eh, tak já jednak děkuji za pozvání.

Zdravím hlavně své čtenáře a samozřejmě i vás.

No, ono jaksi asi není radostné říci, že člověk něco předpověděl a ono se to stalo, protože já bych byl docela rád, kdybych neměl pravdu.

Pochopitelně.

A vezměte si v minulosti, kolik lidí, kteří kritizovali systém, který z jejich pohledu nebyl dobrý a byli kritizováni, pronásledováni, upalováni.

Teď tady akorát čtu knížku o Jakubovi de Molaj, ale později se ukázalo, že měli pravdu.

Takže já z toho říkám nadšený nejsem a spíše mě mrzí, že mocipáni téhle planety – a to platí po celá staletí – jsou vždycky jaksi až v závěsu za těmi, řekněme, ne vizionáři, ale prostě těmi nadrealisty.

Protože spoustu problémů bychom asi neměli, pokud bychom jim dokázali včas a rozumně zabránit.

Když tedy jaksi hovoříme o současnosti, tak pochopitelně těch problémů je hodně, ale jedním z těch klíčových je stále problém migrace.

Teď se to zase eskaluje v Ceutě, pokud to sledujete.

No, pohyb obyvatel byl vždycky, migrace byla vždycky.

To je prostě proces, který je užitečný, který k lidským dějinám patří, ale musí mít logiku a musí být nějakým způsobem řízený.

To znamená, nemohou o něm rozhodovat jenom ti, kteří přicházejí, ale musejí se na tom rozhodování podílet i ti, kteří je přijímají.

A ti, kteří přijímají, tak samozřejmě musí stanovit nějaká racionální pravidla.

Zásady křesťanského milosrdenství musí fungovat vždycky, ale současně s tím musí fungovat i rozum.

Musíme si tedy říci, co ještě zvládneme a co vlastně od toho pohybu očekáváme.

To vlastně jsem nějakým způsobem říkal vždycky a nejen já – těch, kteří viděli určité nebezpečí v nekontrolované migraci, byla hodně.

Teď se teprve tedy někteří ti na horké lince vzbudili a teď v podstatě říkají to, co já.

Ale nejsme za exoty už nepovažováni, protože to jsou přeci ti, kteří mají právo o tom hovořit.

>> Já vám moc děkuju za ten úvod, diváci, jak to vnímáte vy, napište nám, jestli sledujete třeba tu situaci migrační a [odkašlání] jaký na to máte názor.

My se podíváme vlastně, milý, na sedm takových oblastí ze současnosti a mě právě zajímá i vás, diváci, jak to vnímáte.

Kdybyste se na dnešní Evropu podíval jako historik – jsme ještě podle vás v období prosperity nebo už začal její úpadek?

Jak to vnímáte?

>> Tak prosperita je asi věc konjunkturální.

Prostě občas se daří, občas se nedaří.

Já bych se spíš pokusil definovat, jestli jsme jako civilizace na vzestupu, na vrcholu nebo na sestupu.

A z tohodle hlediska jsme jednoznačně už na té sestupné trajektorii, což není nic nového, když si vezmete profesora Bartu a to, co on analyzoval na příkladu zániku velkých civilizací v minulosti.

To je proces, který musí postihnout zákonitě každou civilizaci.

Každá společnost, každá civilizace, když vzniká a narodí se, je silná, mladá, ambiciózní, plná sil, plná očekávání.

Pak se dostane na vrchol, když se jí podaří velkou část svých představ naplnit.

Jenomže na vrcholu se nikdy nedokážete udržet bez ztráty kytičky.

A dříve nebo později, stejně jako v lidském životě, přichází únava, zvládnutí, stáří, neochota se obětovat, neochota bojovat, neochota udělat něco pro společnost.

A lidé se na té sestupné trajektorii většinou uzavírají sami do sebe, do svých problémů.

Najednou ty společenské problémy se snaží vytěsnit a snaží se stavět kolem sebe jakoby zeď, která je má před těmi problémy chránit a tím se to ještě zhoršuje.

Takže já, pokud se na to podívám z historického hlediska a z hlediska zákonitostí vývoje velkých společenských celků, tak bych řekl, že jsme na sestupné trajektorii.

Naštěstí nejsme ještě úplně dole, ale je na nás, jak rychle to bude postupovat.

Vy jste na začátku zmiňoval to pronásledování lidí, kteří v podstatě měli pravdu, ale ve své době byli ukameňováni, ukřižováni, upáleni.

Je tohleto podle vás projevem vyspělosti nebo toho, že ta společnost je na vrcholu, když pronásleduje tyto lidi, nebo spíše právě projevem toho úpadkového stádia toho civilizačního pásma?

Tak ono by se samozřejmě slučilo říci, že to je projevem té fáze úpadkové, ale když se podíváte do minulosti, tak bohužel jaksi nesnášenlivost k těm, kteří mají jiné názory, nesnášenlivost ke kritice, se tak jak se lidskými dějinami prostupuje. Jako to je, ono tady v tom hraje roli nejenom jaksi rozum, ale pochopitelně také prestiž. A my chlapi jsme prestižní a my neradi slyšíme kritiku.

Takže je samozřejmě logické, že zvlášť ti mocní, tak ti jaksi neradi mají ty, kteří upozorňují na to, co dělají špatně. Takže nemyslím si, že by to byla, že by to byl výsostný znak úpadku společnosti. Je to spíš bohužel jaksi průvodní jev naší lidské existence.

A nic na tom nemění to, že chytří dělaní lidé od nejstarších časů vždycky tvrdili, že diskuze je nejlepší cestou, jak se dobrat něčeho lepšího. Protože ve středověku si říkáme, jak ten středověk byl hloupý a jak byl temný a netolerantní. Není to pravda.

Univerzitní prostředí v takové té klasické době toho 13. a 14. století, tak naopak rozvíjelo diskuze a v těch disputacích se dokonce vždycky povinně obsazovala funkce oponenta, takzvaného advokáta diabolí, který musel klást nepříjemné otázky. Eh, nikdo ho za to samozřejmě nekamenoval, protože jedině vyvracením nepříjemných otázek můžeme k něčemu dospět.

Dneska nepříjemné otázky nechceme slyšet. Nepříjemné věci nechceme slyšet. Jakmile někdo řekne něco, co se nám nelíbí, tak jaksi okamžitě máme celou plejádu nejrůznějších synonym, jak ho znect.

Děkuju vám moc za odpověď, diváci. Jak to vnímáte vy? Napište nám a děkujeme za sdílení. Já jdu na druhou otázku pro vás.

Může Evropa podle vás přežít masovou migraci, aniž by ztratila vlastní kulturní identitu?

Na to existují vcelku relevantní teorie definované především tedy americkou kulturní antropologií, která jaksi říká, jaká je limitní hranice proto, aby z asimilace se stal konflikt. Eh, tuhle hranici už jsme kvantitativně překročili.

Protože dva velice protichůdné kulturní systémy tak nemohou vedle sebe trvale koexistovat. Vždycky v genech všech kulturních, ale hlavně náboženských, ale i politických systémů je touha expandovat. Takže pokud vedle sebe stojí dva takové systémy a oba mají v genech tu touhu expandovat, no, tak samozřejmě logicky to prolnutí je bolestné a vlastně i technicky nemožné.

Takže nemyslím si, že by Evropa dokázala uhájit to, čemu říkáme kulturní identita, jenomže my už jsme ji neuhájili. Tak si podívejme se na to. Eh, co se považovalo za evropské hodnoty v roce 1920, 1940 po druhé světové válce? A co dneska?

Dneska jaksi do těch takzvaných evropských hodnot jsme začlenili spoustu různých novotvarů, paskvilů, ale i věcí užitečných. To jako zase netvrdím, že všechny novotvory jsou špatné, ale pokud se na to podíváte jako celek, tak vzniká velice nesourodý kotel různých představ, názorů, hodnot, ale oni jsou bohužel v mnoha ohledech protichůdné. Takže bude to asi vyžadovat nějaký čas a pravděpodobně i určitou krizi hodnot a možná teda i krizi společenskou, aby se z toho prostě něco nového vytvořilo.

Ale ta nová Evropa, Evropa za 50 let, určitě nebude tedy ta klasická Evropa, kterou jsem třeba znal já nebo kterou znali moji rodiče.

V čem konkrétně si myslíte, že bude jinačí ta Evropa? Co jí tak ovlivní právě v budoucnosti významně?

Eh, nejsem prognostik, ale já osobně si to představuju tak, že základním problémem je to, že my jsme přijali některé takzvané lidské hodnoty nebo společenské hodnoty, jak chcete, které jsou ale do jisté míry proti tomu, nechci říci přírodě, ale proti přirozenosti biologického druhu.

Protože základním kánonem přírody je, že společnost, příroda, živočichové se musí reprodukovat. Reprodukce znamená, že my musíme podporovat to, aby se rodili noví jedinci a aby ty noví jedinci byli svými znalostmi a hodnotami vkořeněni do základů svého druhu, který jim umožňuje pokračovat v tom, jak fungovali jejich předkové, jejich rodiče.

Jenomže my jsme rozbili tradiční rodinu. My rozbíjíme pojem otec a matka. My jsme zaměnili povinnost starat se o potomky za povinnost hnát se za osobním úspěchem a ty děti někam odložíme, ať se o ně někdo postará. Eh, takzvaná svobodná volná výchova je v podstatě pouze lenost, protože každé dítě, každé mládě a teď tedy mluvme biologicky, potřebuje od mládí mít mantinely, potřebuje mít určité vzory, potřebuje přebírat zkušenosti od svých rodičů a ty zkušenosti musí samozřejmě přebírat ne nějak na dálku a teoreticky, musí prostě u toho být.

Musí vidět, jak ten tatínek řeže to dřevo, jak ta maminka vaří, jak ten tatínek lev chytá tu antilopu. A tohle jaksi bohužel v tuhle chvíli nefunguje. A to je myslím základní problém, který se za těch 50 let začne promítat.

Protože pokud se podíváme na porodnost naší, to znamená vlastně toho autochtonního evropského obyvatelstva, které tu žije po staletí, a porodnost skupin, které sem přicházejí, no, tak ta jejich porodnost je nesrovnatelně vyšší než ta naše. A každý, pokud jen trochu jaksi nemá klapky na očích, no, tak si snadno spočítá, eh, jak to bude dále vypadat.

A v tuhle chvíli už mluvíme i o takových problémech, jako je budoucí volby, eh směřování ekonomiky, směřování kultury, ale i třeba směřování vojenské. To všechno se samozřejmě do tohodle promítne. Nedá se to kvantifikovat, třeba dojde k nějakému zlomu. Ale já potenciálně vidím tohle nebezpečí.

Je to hypotetická otázka, ale je podle vás vůbec možné, aby v Evropě vymřel bílý člověk v rámci 50 let, 100 let, aby zmizela ta kultura původního obyvatelstva, aby došlo k úplné výměně na základě invazivnosti těch určitých skupin, které třeba tu porodnost mají opravdu vyšší, než bysme řekli klasický západní občan, obyvatel, původní obyvatel západní Evropy?

Ono asi nikdy není kompatibilní vývoj biologického druhu a vývoj řekněme té společenské nadstavby. Protože když Germáni ovládli západ, tak eh jaksi ty věci, které měli Římané do jisté míry pozitivní, oni i když to odmítali, tak nakonec spoustu z toho převzali. Z hlediska genotypu tak vlastně ti původních Římanů v té Evropě už je strašné minimum.

Takže, že by to definovali tak, abychom to definovali, že vím, že bílý člověk a to tady rozhodně ne. Ale samozřejmě může se vytvořit určitý hybrid, protože ani islám není a vůbec v žádném společenský systém, žádné náboženství není prosté vnějších vlivů.

Takže eh může se vytvářet nejrůznější syntéza. Eh, ona je taky, ono je to také dáno tím, že různé tyto ideologické systémy vznikaly v určitých přírodních podmínkách.

A to, co třeba bylo pasováno na oblasti pouštní, tak se samozřejmě nehodí pro Skandinávii, protože pokud máte mít podle Koránu v Ramadánu, jak si můžete jíst jenom večer nebo ve tmě, no tak jak to vyřešíte ve Skandinávii u polárního okruhu, kde máte polární noc X dní, tak tam by samozřejmě zemřely hlady.

Takže je to taková spíš úsměvná připomínka, ale ano, prostě ty systémy by se upravovaly. Takže nemyslím si, že by to evropanství úplně zaniklo, ale může se samozřejmě stát, že bude mít úplně jiný háv. My a naše děti, naši vnukové budou vypadat asi trochu jinak než my, ale to není žádná tragédie.

To je normální, běžný vývoj, to se prostě děje.

Čili my akorát, jaksi se zase na druhou stranu, vnitřně nesmíme stavět, jakože to je tragédie a nesmíme nic dovolit. My musíme být velice rozumní a to jak společensky, tak i klimaticky, protože stejně tak jako nedokážeme zabránit tomu, aby do Evropy přicházely vlivy jiných kultur a přicházeli tedy migranti, a i když se to snažíme řídit, tak to neuzřídíme.

No tak totéž platí o klimatu, protože ty klimatické změny nejsou dány tím, jestli používáme brčka umělohmotnná nebo papírová, ale slunce má nějaké své cykly, které od nejstarších časů ovlivňují chod naší planety klimaticky.

Takže stále pravidelně přicházejí doby ledové a meziledové. Existují takzvané Milankovičovy cykly oběhu planety, které vlastně do jisté míry tyhle cykly spočítaly a my jsme tedy bohužel na konci jednoho z těch cyklů.

Takže musíme bojovat za to, aby planeta byla čistá, abychom ji neplundrovali, ale jinak to, co se děje s klimatem, tak tomu se musíme umět přizpůsobit. To je jediná cesta.

Stejně tak jako se musíme umět přizpůsobit tomu, že nadvláda bílého muže nad světem skončila.

Děkuju moc za vaše odpovědi, Vlastimile. Co si myslíte vy, diváci? Napište nám to a děkujeme vám za sdílení, aby se více lidí zapojilo.

Další tématický celek, otázka: Čekají Evropu a Rusko desítky let nepřátelství nebo se jednou znovu stanou partnery? Jak to vnímáte?

Vlastně pokud se podíváte do historie, tak desítky příkladů toho, jak si nenávidící nepřátelé za dva roky padli do náruče. A naproti tomu, jak se věrní přátelé po několika letech začali si podzezávat, že politika je prodejná.

Jiná věc je, co zůstane v našich hlavách. Politici jsou ochotni udělat jakýkoliv kotrmelec, ale samozřejmě my si vždycky ty špatné věci pamatujeme. Já si samozřejmě třeba srpen 68 pamatuju do dneška, takže prognózovat, jak to bude nadále, no to není ani věštění z křišťálové koule.

Nicméně, když píšete své knihy, tak prostudováváte značné materiály, historii. Je třeba nějaké období, které se podobá tomu současnému, co se teďka děje v Evropě, a že si říkáte, ta podobnost je až neskutečná a až vtipná, a vidíte tam třeba už určité vyústění některých těch událostí současnosti v Evropě?

No, obligátní paralela mnohokrát citovaná je samozřejmě zánik říše římské, která vlastně odešla pomalu a postupně z jeviště dějin s těmito stejnými problémy, s jakými se potýkáme my.

Protože římská společnost zblahobytněla, zlenivěla, ztratila vlastně touhu vládnout, schopnost vládnout. A přišli tedy životaschopní, silní germáni, kteří tu Evropu převzali.

Takže ta paralela je velice, velice známá, naprosto jednoznačná. Tady k tomu se víc nedá říct.

Ovšem musíme si uvědomit, že stejně tak jako Řím odcházel z jeviště dějin několik set let, tak i ten náš svět – a teď zase otázka, co je náš svět – ale řekněme to, co znám z doby svého mládí a co znám z vyprávění rodičů a co znám z literatury 20. století, no, tak to samozřejmě nezanikne mávnutím kouzelného proutku, ale některé ty věci budou postupně mizet a budou nahrazovány jinými.

Ono je to vlastně – i když se podíváte na to, co je mi vlastní na literaturu – taková literatura řekněme ještě těch 60.–70. let minulého století, tak ta už velkou část dnešní mladé generace neoslovuje.

Zatímco my jsme milovali historické romány a třeba i klasická díla a tak dále, no tak dneska to je fantasy, divoké thrilery a tak dále.

Takže to se proměňuje, to je svět, to je historie, není něco neměnného.

Ona zase krása historie je v tom, že vlastně bych řekl, že ten náš svět nebo ty naše osudy protékají velikým korytem a ta voda chvíli se snaží dostat nalevo, chvíli se snaží dostat napravo, pak je v cestě nějaký balvan, který se musí obejít, ale pořád to někam směřuje postupně.

Děkuju moc za vaši odpověď, Vlastimile. Otázka další: Nezačíná se podle vás pod zámínkou boje proti dezinformacím omezovat svoboda slova?

Omezovala se vždycky. Každá vláda, každá ideologie se vždycky snažila podporovat to, co konvenuje jejím představám o moci, a potlačovala to, co jí nekonvenuje.

Ty prostředky byly někdy drsnější, někdy mírnější. Byly tady etapy, kdy já nevím, byly ty vlády smířlivější, ale ono co je to deset, dvacet, třicet let v dějinách společnosti.

Takže vždycky se jaksi mocní snažili o to, aby hlasy, které jsou proti nim, zněly co nejslaběji. To není nic nového a ano, děje se to.

Ale já, který jsem zažil sedmdesátá léta, vlastně někdy po roce 72, stále ještě mám pocit, že tady máme nesrovnatelně větší svobodu, než jsme měli kdysi. Ale zase je to relativní, protože v těch sedmdesátých letech byla sice oficiální tvrdá cenzura, ale lidé většinou mezi sebou byli jednotní.

Já jsem chodil na brigády na Kladno do poldovky. No tak jsem slyšel, co ty dělníci si vlastně myslí o té své vládě.

Ale zatímco dneska je to horší v tom, že se podařilo společnost rozdělit a že i ten hlas lidu není jednotný. A v tom případě vlastně sami potlačujeme sebe. Dřív, když v té poldovce někdo mezi těma dělníkama říká: „Ale oni ty komunisti nedělají špatně," tak mu akorát říkají: „Ty jsi blbej, viď?" Prosím tě, dítě, ale nestalo se nic.

Dneska, kdyby někdo začal obhajovat něco, co se jiným nelíbí, no, tak to je katastrofa. Pomalu, aby se pomalu, aby ho začali udávat.

Už se pomalu máme – zvlášť to platí o tom mediálním prostoru, protože prostředkem bojů nebo prostředkem komunikace a těch hádek za nás byla hospoda nebo na pracovišti.

Dneska se to všechno přeneslo do toho mediálního prostoru, takže všichni jsou zděšení, co všechno se na tom mediálním prostoru smí a nesmí, a kdo koho zablokuje, a kdo koho udá.

No, ale je to jiná forma. Ale jak říkám, cenzura byla od nejstarších časů. Akorát byla někdy víc vidět, někdy míň a někdy byla bolestnější.

A zatím ještě, chvála Bohu, tak bolestná není. Ale co nebylo, může být.

Čili zase měli bychom asi hodně, hodně bojovat za vše, co tuhle... ten negativní rysuje.

A není to o tom jaksi hledat strany, které slibují svobodu, ne?

Je to v nás.

My sami se musíme umět měnit.

My sami si musíme říkat tak a já se nebudu hádat, nebudu tolerantní, když řekne něco, co se mi nelíbí.

No tak buď si s ním v klidu o tom popovídám, a nebo ho nechám, protože ano, nelíbí se mi jeho názor, ale ať si ho řekne.

Kdysi jeden francouzský velikán, myslím to byl Voltaire, říkal: „Pane, nesouhlasím s vaším názorem, ale udělám vše pro to, abyste ho mohl svobodně vyslovit."

Já si vzpomínám vlastně mile. Když jsme si měli ten první rozhovor, tak jsme si povídali o české historii a vy jste tam i zmiňoval, kolik tam je třeba nepřesností nebo jak můžeme vlastně důvěřovat některým věcem, které jsou dneska běžně učeny v hodinách dějepisu.

Když se teďka bavíme o té cenzuře, je třeba nějaká česká osobnost, kdy vy jste při svém studiu zjistil, že má obrovské množství zajímavých myšlenek, které se právě skrze tu cenzuru tehdejší nebo i dnešní vůbec k lidem nedostává? Že tam je třeba něco pro vás tak neuvěřitelného, že vás to i překvapilo? Ať už to byl vladař nebo filozof nebo někdo z těch českých dějin?

Víte, v čem je problém? Že určitě takoví lidé byli. Jenomže díky té cenzuře se nám ty myšlenky nezachovaly, takže my to nemáme vlastně z čeho brát.

Zvlášť ti středověcí filozofové a umělci a velikáni, tak určitě hlásali spoustu zajímavých věcí, ale církev velice razantně cenzurovala to, co se objevuje v kronikách, v písemných pramenech, což je podobné i dnes.

Samozřejmě, dnes je ta publikační možnost hrozně široká, takže se to uhlídat nedá. Jako z děravého hrnce vám ta voda vždycky poteče.

Ale kolik třeba takzvaně svobodných myšlenek se až na naprosté výjimky zachovalo z 60., 70., 80. let minulého století? Že ano, byla cenzura, a kdyby se něco nedostalo za hranice, no, tak o tom nevíme vůbec nic.

Takže říci, jestli znám nějaké velikány, jejichž myšlenky nebyly publikovány a jako pokloním se jí, tak to bohužel neznám, protože ty prameny se nedochovaly.

Je třeba vyloženě někdo, u koho vás to mrzí z českých dějin?

No tak mrzí. Pokud si nejsem úplně jistý, co hlásal, tak nevím, jestli mě to mrzí nebo nemrzí, protože my známe jenom odraz toho.

Ono ostatně to platí i o současnosti. My se na politiky díváme a známe jejich mediální a marketingový obraz, ale u mnoha bychom možná byli překvapeni, kdybychom se pak s nimi setkali někde soukromě a povídali si. Takže by třeba byli úplně jiní a říkali by úplně jiné myšlenky.

Čili to platí i o té minulosti.

Já třeba osobně bych strašně rád věděl třeba, co si opravdu myslel třeba Mistrář Vodňanský, když vlastně ustupoval tlaku katolíků a snažil se bojovat za tehdy kališnickou univerzitu. Určitě měl spoustu vlastních chytrých představ a myšlenek. V nějakých náznacích to je, ale co konkrétně říkal a co si konkrétně myslel, to se pochopitelně nedochovalo.

A to nemluvím o takových lidech jako Jan Hus a Jan Želivský a tak dále.

Prostě to je úděl toho, že historie nám poskytuje jenom určitou iluzi nebo do jisté míry pohádku, protože do duší lidí nevidíte. A to prostě nejde.

Jsem se tady s vámi zamyslel. Moc děkuju za vaše odpovědi.

Diváci, vy nám napište, kdybyste měli šanci si s někým popovídat z českých dějin – kdo by to byl? Ať už se bavíme o těch cenzurovaných nebo potlačovaných, nebo u těch všeobecně známých, napište.

A já jdu na další otázku pro vás.

My se posouváme vlastně do minulosti. Co se stane se společností, která přestane být hrdá na vlastní minulost podle vás? Když se vrátíme na Českou republiku, na tu naši zemi vlastně – jak to vy vnímáte vývojově?

Na to se dá odpovědět jednoduše. Základní teze je: národ, který zapomene na vlastní dějiny, ztratí budoucnost. To platilo vždycky, takže to platí i dnes. Žádné překvapení ve finále.

Umělá inteligence vlastně může během několika let změnit práci, vzdělávání i válku. Je to další technologická revoluce, nebo něco, na co nám historie už nestačí?

Hlavně my nestačíme na umělou inteligenci, protože lidský mozek byl postaven a je postaven jenom na určitý příliv informací, které my můžeme racionálně zpracovávat.

A už teď dochází k obrovskému problému, že na jednu stranu se na nás valí příliš informací, a na druhou stranu my nejsme schopni je rozumně syntetizovat. Takže místo abychom vytvářeli analytické celky, tak v podstatě se v té hlavě objevují nespojité střípky a projevuje se to třeba i v tom, že podle různých psychologů má mladá generace stále větší a větší problém vnímat delší texty, neudrží delší pozornost u filmů, u hudby a tak dále.

Prostě my jsme se dostali už za hranici toho, co naše biologická existence je schopná zpracovávat.

A ta umělá inteligence do toho ještě vnáší další level – že my máme pocit, že se budeme ptát té umělé inteligence, takže my už vůbec nemusíme přemýšlet a ona nám to řekne. My nemusíme přemýšlet. Když nevím něco, tak si to zadám na chytré telefonu, zeptám se, a ona mi to odpoví.

Jasně, když hledám fakta, no, tak prostě. Ale za mého mládí jsme se po přednáškách na vysoké škole sešli v hospodě u skleničky vína a tam jsme diskutovali. Někdo řekl něco, já nevím, tam vládnul ten a my jsme všichni v hlavách lovili, jestli vládnul nebo nevládnul. Dneska si všichni sednou, každý čučí do chytrého telefonu. Ani spolu nepromluvěj.

Takže ztrácí se komunikace a vlastně to nahrazují všechny tyhle moderní technologie.

Leč nejsem si úplně jistý, že umělá inteligence je samospasitelnou cestou, protože jednak nás připravuje o podstatu našeho standardního lidství. To prostě – jakmile nebudeme přemýšlet my, ale počítače, tak k čemu na té planetě jsme? No pak už jsme tady zbyteční. K čemu tu jsme? Když neumíme, nebudeme umět tvořit, nebudeme umět dávat otázky, nebudeme umět hledat odpovědi – jsme zbyteční.

Ale ta umělá inteligence ještě navíc docela parchant.

Já samozřejmě jsem amatér a lajk, nicméně občas se si s ní zkouším pohrát. A velice často se mi stane, že třeba něco hledám z oboru historie nebo topografie, a ona mi tedy odpoví něco. A protože nejsem ten, kdo by jí věřil, tak si ty věci prověřuju. V 80 % je to špatně.

A když se ho pak na to zeptám, tak on se ještě umí vymlouvat. On je jak školáček v první třídě. Jako já jsem to přehodnotil a omlouvám se, já jsem to přehodnotil, a ono je to jinak.

Čili on to přehodnotil a je to jinak. Čili ta odpověď byla špatně.

On má zřejmě v sobě něco, že prostě nemůže říct „nevím", tak vám prostě plácne něco nebo najde nějakou tu nejschudnější odpověď.

Navíc ta inteligence není o tom, že by byla inteligentní.

Furt si musíme uvědomovat, že to je nesmírně sofistikovaný hledač. On může vycházet pouze z toho, co je ve veřejném prostoru uloženo elektronicky, a z toho on dělá statistický průměr.

Takže když se ho zeptáte, kde leží Egypt, no, tak tam se zmýlit nemůže. Když se ho ale zeptáte, jak to bylo mezi portugalským králem Janem a Filipou z Lancastru, no, tak tam už tedy začne hledat.

A protože jaksi jsou nejrůznější exoti, kteří na tom internetu šíří nejrůznější své nápady a neověřené hypotézy, tak on to nepozná, co je ověřené a co je neověřené. Udělá statistický průměr, no a potom tedy jaksi se dopracuje špatné odpovědi.

Takže myslím si, že nebezpečí je to, pokud se vzdáme toho, co je výsostnou předností lidského druhu, vlastního rozumu.

>> Vy jste vlastně, Milile, napsal obrovské historické ságy, obrovské množství událostí v těch knihách. Postav, rodů. Eh, co vás udrželo v té současnosti? Protože věřím, že i při takovém množství dat, který vy jste sepisoval, jak jste probouzejí, tak se probouzíte do dnešní doby právě třeba té umělé inteligence a toho všeho. Eh, jak to děláte, že se v tom neztrácíte v dnešní době?

Jak myslíte, že když jsem psal Přemyslovskou epopeju, že jsem se v tom vyznal? Eh, přes to obrovské množství toho textu a materiálu, co jste prostudoval, ta hlubší doba, v níž my žijeme. Baví vás to vůbec v tom setrvávat v té současnosti, v tom stavu, v kterém my se nacházíme? Protože věřím, že třeba v těch knihách, když jste se v těch příbězích nořil a prostudovával, že to v člověku nechá obrovský otisk té dávné doby, těch dávných dob a té skutečnosti, kterou oni dřív žili.