Vlastenecké setkání Příčovy 22.8. 2026 - Panel 3

Teď už teda přicházíme k tomu poslednímu panelu, jehož moderátorem je Michal Semín.

Tímto ho tady vítám. Ahoj Michale.

A ten si pro vás letos pozval zajímavé hosty. První, kterého tady vidím, je Petr Drulák. Prosím vás. Další je Michal Téra a tím třetím je Láďa Větvička.

A já to říkám schválně nahlas, protože ho tady nemáme, takže ho potřebujeme na pódiumě. Rozvážným krokem.

No, on neběží. To je rozvážný krok.

Ano.

Láďo, prosím tě, neuspěchej to.

Jedno z témat, kterým je Michal Semín znám, že se mu věnuje, je téma střední Evropy a právě o střední Evropě — o tom, že nepatříme ani na západ, ani na východ, ale že je potřeba, abychom hledali svoji vlastní identitu a svůj vlastní cestu.

Bude to poslední závěrečný třetí panel, který moderuje Michal Semín. Tímto mu to předávám. Mikrofon a hodinu a půl je teď Michale, toto pódium také tvoje. Věřím, že se dostane i na dotazy. Prosím.

Já moc děkuju. Posaď se, když se dá. Já vás všechny taky moc zdravím.

Ještě jsem nestačil pozdravit osobně, takže zdravím aspoň takto. Dobré odpoledne.

My jsme už tady mnohokrát děkovali a chce se mi děkovat vlastně celou dobu a čím dál tím častěji Alici Tomkové. Kdybyste viděli, co se tady dělo včera, poté co se postavily všechny stany, tak by z vás stékal pot pod růžou, protože hrozilo, že se žádné setkání neuskuteční. Všechny ty stany lehly na zem.

Takže Alice s celým týmem vstávala někdy ve tři ráno, aby to tady zase postavili, vybudovali.

Ano.

Takže děkujeme.

Ale jak vyjádřit naši vděčnost Alice více než jenom tím potleskem? Asi většina z vás ví, že existuje společnost pro obranu svobody projevu — zkratkou SOSP. Tato společnost každým rokem udílí cenu lidem, kteří se nějak zvláštním způsobem zasloužili o svobodu projevu.

Většinou tu cenu dostávají lidé, které dobře známe z těch různých podcastů. Jejich tváře vidíme každý týden v nějakém rozhovoru. Je tady však mnoho lidí, kteří bojují za svobodu slova, za svobodu projevu, které na těch počítačích a mobilech nevidíte. A Alice Tomková patří mezi ně.

Tato společnost pro obranu svobody projevu má internetové stránky a tam si každý, kdo si je otevře, může nominovat osobu, které by rád takovou cenu dal, o které si myslí, že si ji zaslouží.

Tak vám chci říci, že já jsem pro letošní rok již Alici Tomkovou nominoval a chci vás poprosit o totéž.

A nyní k tématu tohoto posledního panelu.

Ale ještě než vám představím svoje hosty, vám řeknu, jak jsem vůbec přišel na to, že se budeme této otázce střední Evropy věnovat.

Narazil jsem před časem na pozoruhodný článek, na analýzu Centra proti hybridním hrozbám. To centrum sídlí na ministerstvu vnitra. Ta analýza je z roku 2022, takže ještě za minulé vlády vznikla, ale toto centrum existuje pořád na ministerstvu.

A v tom roce 2022 toto centrum varovalo, že kdo zdůrazňuje nebo nezdůrazňuje svébnou středoevropskou identitu... Proč? Protože toto zdůrazňování prý slouží jako nástroj pro kremelskou propagandu.

Cituji: "Vede k rozptylování loality směrem k západu, čímž myšlím Evropskou unii a NATO."

Ta analýza se jmenuje "Středoevropská identita jako součást protizápadního narativu na kvazi mediální scéně".

Takže oni nemůžou říci "v nějakých alternativních médiích", ale na kvazi mediální scéně. Pro ně vlastně ta média, která jsou dnes zastoupena i těmito kamerami, nejsou média, jsou kvazi média.

Kdybyste nevěděli.

Já si dovolím vám krátce přečíst úryvek z této analýzy.

"Proti prostoru démonizovaného západu pak v logice kvazimediální scény stojí alternativní identita střední Evropy. Ta je charakteristická důrazem na selský rozum, který je stavěn proti údajným výstřelkům západu, zejména v oblasti kulturních témat. Například gender, ekologie, politická korektnost.

Střední Evropa je tak dávána do protikladu k západu a zejména Evropské unii jako prostor normality, který ještě není zkažený nesmyslným pokrokářstvím."

Já myslím, že to soudruzi z Centra pro hybridní hrozby nakonec definovali správně.

A já jsem si právě k tomu, abychom si popovídali, kam tedy patříme, zda patříme na západ, na východ, kde je naše místo, pozval právě tyto hosty, které vám už představila Jana.

Ale já vám o každém z nich řeknu trochu víc.

Tím prvním bude pan docent Michal Téra, který je významným slavistou a historikem. Momentálně působí na Komenské univerzitě v Bratislavě. Je autorem celé řady zcela výjimečných publikací. Té problematice střední Evropy se věnuje knížka "Zapomenutý ostrov".

A tím druhým bude pan profesor Petr Drulák, který vyučuje mezinárodní vztahy a politologii na Západočeské univerzitě. Je to náš zkušený bývalý politik a diplomat, dnes předseda spolku Svatopluk.

A tím třetím je Ladík Větvička — neúnavný cestovatel a spisovatel, který tu střední Evropu možná nezná tolik z akademického prostředí, ale má ji dobře procestovanou na svém kole, elektrokole, nebo na čem to jezdíš.

Takže se snad můžeme těšit na prima debatu.

Michale, jak to tedy je s tím naším postavením? Kam patříme?

Ještě před rokem, když jsme sem jeli na toto setkání vlastenecké do Příčova, tak vy jste jeli po strakonické, jako od Prahy sem, že jo, a vydali jsme před volbami ty billboardy. "Patříme na západ."

Všude jsme to četli.

Kam teda vlastně patříme?

Tak doufám, že jsem slyšet.

Co se týče téhle otázky, tak je to otázka určité historicko-geografické identity.

My pochopitelně patříme do Evropy — čímž myslím evropskou civilizaci. A to je to, co je vlastně určeno naší příslušností ke křesťanské kultuře, protože to, co pojí vlastně Evropu jako takovou, pojem Evropy vlastně kulturně a historicky vychází z křesťanství.

To znamená, pokud mluvíme o Evropě, tak mluvíme o všech zemích, které jsou historicky a kulturně formovány křesťanstvím.

Ale tahleta Evropa má několik různých částí, několik kulturních okruhů. Každý ten kulturní okruh má v rámci té křesťanské civilizace určité vlastní parametry.

A co se týče naší příslušnosti, lze říci a lze to sledovat asi od období vrcholného středověku, že v našem prostředí se v podstatě zformovala speciální oblast střední Evropy. Není to ani východ, ani západ, ani jih. Je to střední Evropa.

Ta střední Evropa si vytvořila svoje základní parametry, mezi které patří německá městská civilizace, latinská kultura a latinské křesťanství a vlastně slovanita — tedy většina obyvatel.

To jsou její základní parametry. Jsou to věci, které nás spojují i s jinými částmi Evropy, ale ta střední Evropa je v podstatě jedinečná tím, že tyto tři parametry, tyto tři prvky kombinuje do jednoho celku. To je to nejdůležitější.

A další věc — co se týče toho hesla "patříme na západ" — tak na ten západ nepatříme. Jednoduše proto, že jsme neprožívali důležité dějinné události, procesy a jevy, které prožívá ten západ. My jsme nebyli při formování západu jako kulturního okruhu.

My jsme nezažili vlastně ty základní formanty.

My jsme v podstatě, pokud jsme se k nim nějakým způsobem dostali, tak jenom jako recipienti nebo jako periferie.

Nemáme za sebou zkušenost kolonialismu například.

Nemáme za sebou zkušenost toho globálního rozprostření té kultury a civilizace vlastně po celém světě.

Naopak máme zkušenost takovou, kterou zase nemá západní Evropa.

Je to zkušenost nevolnictví, je to zkušenost periferní ekonomiky, je to zkušenost vlastně velkých sociálních rozdílů a jiných sociálních procesů, které probíhaly až do 19. století odlišně než v západní Evropě.

To znamená, pokud se podíváme historicky, historicky kulturně, tak západ je nám blízko.

Hodně jsme od něho převzali, ale nikdy jsme nebyli jeho přímou součástí.

A to se jeví také tím, že na západní Evropě, na tom západě nás společně s dalšími středoevropskými národy nikdo za západ nepovažuje.

Nemají nás vlastně zakotveny v té mentalitě jednoty.

Tak jak se vnímají navzájem mezi sebou, tak nás vnímají maximálně jako periferii západu, nikoliv jeho přímou součást.

To znamená, že slogany „patříme na západ" z loňského roku jsou jenom opakováním toho „vracíme se na západ", jak jsme slýchali krátce po roce 89. Jde o to, že byla slepá cesta. Neuvědomili jsme si vlastně, kde jsme a jak i ten západ na nás pohlíží. Od toho jsme čekali něco jiného a jsou to trochu promarněná léta.

>> Nevím, jestli ta léta jsou promarněná, ale je to tak.

Je to vlastně jakoby to, co přicházelo po roce 1989, přicházelo vlastně pod určitou pokřivenou optikou.

Dívali jsme se, my jsme si ztotožnili západ s normalitou, s tím, co je pro nás normální.

A to potom vedlo k tomu, že jsme vlastně sledovali až v podstatě slepě a bez jakýchkoliv pochybností nebo debat jsme sledovali cestu, která měla vést do plného zapojení těch západních struktur. Ale to byla chyba, to byla chyba, jejichž důsledky se projevují vlastně po těch desetiletích teď.

A byla to také chyba, co se týče i toho našeho vnitřního vývoje, protože naše identita je vkořeněná právě do toho středoevropského prostoru.

To znamená, vydali jsme se cestou, kterou jsme jít neměli.

Spletli jsme se, řekl bych.

Dobře, budete samozřejmě pak mít také možnost se pana docenta Téry ptát, ale nejprve uděláme takové to úvodní představení, úvodní prezentace těch myšlenek.

Díky zatím Michale.

Ještě se k tomu vrátíme.

Petře, ještě dřív, než jsme se poznali blíže, tak já patřil mezi takové pozorné čtenáře tvých podnětných textů, protože mi tehdy, přesto, že jsi byl na ministerstvu zahraničí, jsem tě vnímal jako někoho, kdo z té pozice velmi kriticky hodnotí vlastně to naše směřování. Nějak si terminologií toho centra hybridních rozborů nebo tak, jak se říkáme, narušoval jsi tady tu lojalitu k tomu západu. Takže mi tvoje texty přišly jako hodně podnětné a ty sis potom vnesl i do spolku Svatopluk.

My jsme tady před rokem na tomto místě rozebírali nebo se zamýšleli nad tím, co Svatopluk myslí změnou režimu.

Bylo to za tvé nepřítomnosti, že jsi byl někde na cestách.

No a já bych tě chtěl teď požádat, jestli by jsi nám mohl představit ten pohled spolku Svatopluk na naše postavení, postavení naší země v Evropě a na tu středoevropskou otázku. Má Svatopluk nějaký svůj autentický nebo vlastní postoj k tomu, jak ho rozvíjí, jak se tomu věnuje?

Tak prosím.

>> Děkuji.

Dobré odpoledne.

Zdravím všechny svatoplukovce a dobré vlastence.

K Michalově otázce: Samozřejmě Střední Evropa by měla být středobodem všech našich úvah o postavení České republiky ve světě.

Samozřejmě, že chceme suverenitu.

Chceme stát, který bude pokud možno soběstačný, suverénní v otázkách, kde to je možné. Ale desetimilionový vnitrozemský stát nemůže mít stejnou míru svrchovanosti, jako má Čína, Spojené státy, ale třeba i ta malá Francie.

Prostě jsme ještě o něco menší.

Proto, pokud chceme svoji svrchovanost začít uskutečňovat, tak si na to musíme najít parťáky s dalšími.

No a ti, kdo se nabízejí, jsou naši středoevropští sousedé.

Teď je samozřejmě důležité ujasnit si, co všechno za tu Střední Evropu považujeme.

Protože máme různá vymezení.

Máme třeba V4, máme nějaké trojmoří.

Je spousta pokusů, projektů, které si říkají projekty středoevropské.

Když se na to podíváme z hlediska geopolitického — takové nejširší vymezení Střední Evropy — je to prostor malých národů mezi Německem a Ruskem.

Německo, Rusko, to mezi — to je Střední Evropa.

Jedna možnost.

Když to vezmeme doslova, tak je to prostor, který začíná někde u Finska a táhne se k Řecku.

Od Finska k Řecku.

To na mapě vypadá hezky, ale nedá se říct, že by to byl prostor, který svazuje nějaká sdílená identita.

To je prostě moc velký na to, abysme mohli uvažovat o nějaké realistické spolupráci, o nějaké sdílení.

S Finy si zas tak moc říct nemáme.

S Estonci taky ne.

Každopádně mnohem míň než třeba se Srby.

Takže když se díváme na to geopoliticky, tak vidíme, že v tomhletom protáhlém prostoru od toho dálného severu, od toho polárního kruhu v podstatě až do Středozemního moře, můžeme rozeznat několik prostorů.

Jeden prostor je prostor Baltský.

Baltský prostor nějak funguje.

To znamená Finsko, Švédsko, Dánsko, pobaltské státy, Polsko.

To je prostor, který lze geopoliticky definovat, který má nějaké sdílené zájmy, který má nějakou sdílenou historii.

Tyhle státy po těch staletích spolu jsou v interakci.

A pak je další prostor pod ním — to je dunajský prostor.

Historicky dokonce existovala dunajská monarchie.

Někdy se jí říkalo rakouská monarchie, dunajská monarchie.

>> Dunajská monarchie měla určité geopolitické odůvodnění, protože bránila Střední Evropu, bránila Evropu před osmanskou hrozbou.

No a pak, když ta osmanská hrozba přestala působit, tak tahle rakouská monarchie nebyla schopná se reformovat.

Nebyla schopná se reformovat, proto se záslce rozpadla.

Ale z hlediska geopolitického smysl dávala.

Smysl by dávala možná i dnes, ale musela by být postavena na úplně jiném základě.

Takže to je dunajský prostor.

No a již jen pro pořádek, když jsme u toho Středozemního moře, u Řecka — tak je prostor středomořský.

Ten už je taky vzdálený.

Řecko, fajn, krásná země na prázdniny, ale nějaké historické vazby mezi nima — to je podobné jako s tím Finskem.

Tam si jako nemáme moc co říct.

Takže když uvažujeme o Střední Evropě, třeba ve spolku Svatopluk, ale myslím si, že i ne jen ve spolku Svatopluk, tak tam vidíme prostor, kterýmu se dá říkat dvojmoří.

Prostor mezi Jaderským mořem a Černým mořem.

Česká republika a Slovensko představují jeho severní hranici, Bulharsko a Makedonie jeho jižní hranici.

Tohle je střední Evropa, která je docela kompaktní, jejíž osou je řeka Dunaj a která, když se podíváme na ten potenciál těch zemí z hlediska geografického, je větší nebo srovnatelná s Německem a Francií dohromady.

Když vezeme rozlohu Německa a Francie dohromady, tak to je ta naše střední Evropa.

Když se na to podíváme z hlediska počtu obyvatel, tak je to srovnatelné s Velkou Británií, ovšem s důležitým kvalitativním rozdílem, že to obyvatelstvo je pořád ještě víceméně místní.

Když se podíváte do Velké Británie, tak to obyvatelstvo, co tam žije, už moc místní není.

A mám dojem, že Britové už si to začínají uvědomovat, dokonce už i jejich představitelé, i když je otázka, jestli už není úplně pozdě pro ně.

Takže to je nějaká naše i civilizační výhoda. Je to jedna z těch věcí, co Centrum hybridních rozebírá, která se identifikovalo, že to tak vnímáme, že to je nějaká alternativa.

Takže tohle je střední Evropa. Je to střední Evropa, která zase sama o sobě, pokud bude chtít něco rozšířit, tak musí se nějak organizovat. Musí se nějak propojovat, ne nutně tím, že vytvoří nějakou federaci. To asi není nutné, ale kdyby vytvořila konfederaci a dokázala koordinovat zahraniční politiku, bezpečnostní politiku, tak v tý chvíli je na globální úrovni celek, který má nějakých 80 milionů obyvatel. To už je něco, co něco znamená.

Jaký je vztah tohodle celku středoevropského s ostatními?

Tento celek, střední Evropa, by měl mít dobré vztahy se západem. Ne proto, že tam nějak nutně patříme – to Docentra tady vysvětlil, že je to mnohem složitější – ale ten vztah je přece jenom blízký. Je to blízký vztah střední Evropy a západu, ale to neznamená, že bychom se měli uzavírat jenom do tohoto vztahu.

Pokud chceme mít se západem nějaký normální vztah, tak musíme mít i alternativy. Když chcete s někým mít nějaký dobrý vztah na úrovni politické nebo obchodní, tak je dobré nedávat mu najevo, že on je ten jediný možný, že nikdo jiný není. To je to, co děláme od roku 89, kdy jim říkáme: my nemáme jinou alternativu, jste tu jenom vy. To je z hlediska jakéhokoliv vyjednávání naprosto zničující taktika.

No a pak je tu druhá věc – v co se ten západ dneska proměnil.

No, v roce 1990 jsme si ještě říkali, to je ta modernita, vyspělost, ekonomická vyspělost, společenská vyspělost. Když se podíváme na západ roku 2026, tak ani jedna z těchto charakteristik neplatí. Tam není vyspělost. To, co tam vidíme, spíš budí hrůzu.

A je to vlastně poprvé za několik století, protože když jsme se ze střední Evropy dívali na ten západ – vezměte si třeba v roce 1850, když se podívali ne my, ale naši pradědečkové, prapradědečkové, prababičky do Paříže a Londýna, tak si říkali: „No, to jsou důležitá města. Ty jsou v mnoha ohledech nějak dál než my." To si říkali v roce 1850. Když se podívali naši otcové, matky, babičky, dědové v roce 1950 na západ, tak si taky říkali: „No, tak jako jsou vyspělí, mají svobodu, kterou my tady nemáme." Bylo to inspirující.

Když se dneska v roce 2026 podíváte na Francii, Velkou Británii, Německo, co inspirujícího tam najdete? Já tam najdu jedinou inspirující věc – že nechci, abysme dopadli jako oni. To je taky inspirace, ale to neznamená, že s nimi nechceme mít kontakty. My je potřebujeme. My s nimi potřebujeme obchodní kontakty, lidské kontakty.

Když s někým chcete pěstovat kontakty, tak to nutně neznamená, že chcete být jako on. To myslím, že se tady hrozně rozšířilo – těch 30 let, že se budeme bavit jenom s těmi, co chtějí být jako my, a my chceme být jako oni. To v diplomacii nikdy neexistovalo. Nikdy. Vždycky právě se vycházelo ze nějaké základní odlišnosti, že pěstujeme vztahy s lidmi, kulturami, národy, kteří jsou zásadně odlišní, a že nás to obohacuje a dává nám to smysl.

A na tomhle, na téhle půdě chceme budovat vztah se západem. Ale samozřejmě, jak říkám, nechceme zůstat u toho. Máme tu to, co se někdy označuje jako globální jih. Globální jih je v podstatě zbytek planety. Vezměte ten západ, což není ani miliarda lidí dneska, to je míň než miliarda. A těch zbývajících 7 miliard, to je globální jih, globální většina.

My ve střední Evropě, pokud chceme mít zase životaschopnou spolupráci, pokud chceme mít prosperitu, tak my musíme mít kvalitní vztahy s globálním jihem, pěstovat je. A zase máme se o co opřít.

Proč se můžeme opřít? Můžeme se opřít třeba o společnou historii, ať se to na první pohled nezdá. Ale když jsme se podívali v roce 1850 na ten západ, tak co jsme viděli, čím byl definován? Jednak tou průmyslovou revolucí, ekonomickou vyspělostí. To je všechno pravda, ale všechna ta centra toho západu v roce 1850 byla globální impéria. Byli to kolonialisti. To my jsme nebyli. My tuhletu historii nemáme. My nemáme potřebu dnes se omlouvat. My nemáme potřebu mít špatné svědomí. My nemáme potřebu být vůči nim arogantní kvůli tomu špatnému svědomí.

My bychom měli mít schopnost přistupovat k nim, ke globálnímu jihu, jako k někomu, kdo má vlastně podobnou zkušenost. A s nímž my jsme tu zkušenost ve druhé polovině 20. století docela prožívali, protože Československo pomáhalo v národně osvobozeneckém boji. Na to můžeme být hrdí. Na to se nemusíme stydět. My jsme lidem, kteří dnes představují globální většinu, pomáhali ke svobodě. A to jsou věci, na které se dá stavět.

Já vím, že Michal se určitě bude ptát na spoustu dalších věcí, tak já to jen ukončím. My právě proto, že chceme nastavit rozumný vztah s globálním jihem, tak ve spolku Svatopluk pořádáme 19. září velkou mezinárodní konferenci. Budou tam lidi ze střední Evropy, lidi z globálního jihu, a chceme zahájit úplně nový formát dialogu střední Evropy a globálního jihu. To zatím nedělá nikdo. Lecdo tady něco dělá pro střední Evropu, někdy lépe, někdy hůře, ale aby někdo dělal středoevropsko-globální jih, to nedělá nikdo. To bude dělat Svatopluk.

A pokud vás tyto akce zajímají, staňte se členy Svatopluku, protože ta akce je jenom pro členy Svatopluku a bude dobrá.

To zatím stačí. Díky, díky moc, Petře.

Já když dám slovo Ladíkovi, tak jednu otázku hned. Když se mluví o západu, tak velmi často se západem myslí všechny ty struktury, které jsou řekněme spadají do té oblasti těch transatlantických vztahů, nebo těch organizací, které jsou spojeny s NATO a podobně. Takže tam patří i třeba Japonsko nebo Jižní Korea, ale před 100 lety, 150 lety bychom tyto země přece nikdy nehledali na západě.

Takže nakolik vlastně má cenu mluvit o západu? Jestli není zapotřebí spíš než vůči západu se ostře a menovitě vymezovat vůči tomu atlantismu? Jakoby ten atlantismus byla nějaká ideologie, která si obsadila vlastně ten geografický prostor toho západu. K tomu si ale přivezla i řadu zemí východu geograficky a vytvořila vlastně svůj vlastní model homogenní, který chce vnutit celému světu.

Jo, čili nakolik je západ a toto, o čem mluvím, identické?

Máš pravdu, že tady dochází k tomudle splynutí a je to splynutí, které je dědictvím studené války?

Když byste se zase v tom roce 1850 někoho zeptali, co je západ, v tý době se to slovo západ ani moc nepoužívalo, ale už se začínalo používat, tak by tam možná nezařadil ani Spojené státy americký.

Prostě západ v tý době to bylo hodně, to byla Anglie a Francie. Už to Německo tam nepatřilo. Jo, Německo byla nějaká už střední Evropa a to, co bylo za Německem, tam byli Slované.

Slované nikdy na západ nepatřili z hlediska západu.

Jo, když vznikala orientalistika jako vědní obor v Anglii, ve Francii, škola orientálních studií, tak samozřejmě slovanské jazyky se studovaly tam. Tam se z toho arab a ono to teda platí pořád, jo.

To znám, mají tam katedru, že jo, arabštiny, čínštiny, svahilštiny, no a pak slovanských jazyků.

Takže eh ten západ, to byla v podstatě Anglie, Francie.

No a samozřejmě v okamžiku, kdy tydle země se dostaly do tý strašné krize, která je zničila, sami si to zavinili, tak vzniká nový západ po druhé světové válce a ten už má jedno centrum a to jsou Spojené státy americké.

A každý, kdo je jejich spojencem, tak se najednou stává součástí toho západu. Jo, takhle je to definované.

V Evropě tomu můžeme říkat atlantismus, ale samozřejmě, když se na to podíváme globálně, tak na ten západ jakoby patří i třeba Japonsko, Japonsko a Jižní Korea, tak to by byl nějakej pacifismus, ale pacifismus, kterej má trochu jinej význam, jo, z Pacifiku a ne z míru.

A je pravda, že je to trochu zastaralá terminologie, protože atlantismus skončil.

Eh, otázka je, kdy? Možná s Barackem Obamou a pokud ne s Barackem Obamou, tak určitě s Donaldem Trumpem.

Jo, tam je jasné, že ten vztah Spojené státy a Evropa může být přátelský, může být konfliktní, ale není to už jeden celek.

A pokud to jeden celek je, tak je to takový celek, v němž se Evropa, ne?

A to i ty ti řekněme prozápadní Evropané nebudou cítit dobře.

Jo, protože tam ten aspekt toho vazalství, toho vy tu budete, budete platit, my vás budeme ždímat, ten je naprosto jednoznačný.

Takže ano, ta terminologie západu, kterou jsme měli, která vlastně je v podstatě zanechala nám ji tady studená válka, už je dost zastaralá.

Mluvme spíš tedy o západní Evropě, o Spojených státech a o dalších regionech světa.

Díky.

Eh, je zřejmé, že skutečně jsme na nějaké historické křižovatce, že se mění ten světový řád. Proto si klademe tuto otázku.

Jo, to byl jen žert, když jsem tady četl ty úryvky z toho centra pro hybridní rozbrusy, to není ten skutečný motiv, proč se tomu věnujeme, ale my opravdu vidíme, jak se ten svět před našima očima radikálně mění a ty jistoty, které jsme měli ještě před 10, 15 lety, jsou ty tam.

Jo, proto tato otázka, kam patříme, je pro nás velice důležitá. Protože když si ji nevyjasníme, tak o tom, kam patříme, zase rozhodne někdo jiný než my sami.

Eh Ladíku, prosím tě, eh ty, když já mám tady tu tvoji knížku, měli nějaký vliv? Jako jo, to je jedna z mnoha knih tady. Ladě větvičky s Jarkem po 100 rokách okolo Rakouska a Uherska. Je to tak, viď? Čtu to dobře?

Ty bys mohl být možná i z Ostravy. Fajný.

A prosím tě, ten Jarek, to není Nováčka, viď?

Ne, to je Jaroslav Hašek.

Tak výborně. Tak a v této knize a v jiných knížkách Ladík má internetové stránky, tam si je můžete samozřejmě objednat. Láďa vám je zabalí vlastnoručně a pošle.

Ty když jsi objížděl na tom kole tenhleten prostor Rakouska a Uherska, a to je dobré si tole uvědomit, že vlastně to je víc než jenom ta V4. Dneska, když se mluví o střední Evropě, tak si mnoho lidí pod tím představuje jenom ten Vyšegrad.

Ale my když se bavíme i ve Svatopluku a jinde o střední Evropě, tak právě jdeme až na ten Balkán a podobně.

Takže ty když jezdíš vlastně po tomto regionu, měl jsi někdy dojem nebo pocit, že když překračuješ hranice mezi těmi zeměmi, že vyjíždíš do nějakého cizího světa, nebo že seš vlastně pořád v nějakém jednom kulturním prostoru?

Já myslím, že to bylo na eh svatopulkovské konferenci československé, kde Edo Chmelár, myslím, jestli to byla citace Milana Kunderery nebo koho, Střední Evropu poznáme podle toho, že vám v hospodě na jídelním lístku nabízejí řízek.

Nevím, jestli je to pravda, ale přišlo mně se to líbilo, tenhle bonmot, jo, že vlastně ta identita se potom vyjadřuje i takovými jednotlivostmi nebo detaily, jako je i ta kuchyně, to kulinářství, různé zvyky a tak dál.

Takže když ty s těmi lidmi mluvíš, jako že ty nebydlíš většinou v hotelích a tak, ale opravdu s těmi lidmi mluvíš a seš s nimi v takovém úzkém kontaktu, vidíš tam něco jako je středoevropská identita, nebo naopak tato zkušenost v tobě spíš vyvolává nějakou skepsi, že by se z tédleté barevné mozaiky vlastně mohlo vytvořit něco, co táhne za jeden provaz?

No, máte štěstí, že jdu právě kolem, takže já vám to vysvětlím.

Já jsem se zpočátku zleknul, když nás Michal představoval, protože řekl panu docentovi, že je slávista, tak jsem se pak zleknul, že Petr Drolák bude Sparťan, což v případě mě Ostraváka by mohlo vést k jakýmsi konfliktům.

Ale seš bohemista, že jo?

Přirozeně bohemista.

Ale vy možná čekáte ode mě nějakou legraci, tak na to zapomeňte. Spíše vám budou stávat chlupy na hlavě, protože to, co vám řeknu, tak pochopíte hned, co je to ten prostor střední Evropy.

A je to dáno velice jednoduše.

V té knižce jsou popsány věci, kde já jsem projížděl Evropou od eh od Kaliningradu po Sarajevo a od Mnichova po eh Užhorod a Koločavu.

A já vám to vysvětlím z toho jednoho hlediska, protože mi to připadá, že tady je to příliš akademické.

Když jedete na kole, tak potřebujete jet z kopce. Celá střední Evropa je tam, kde jedete z kopce.

Teď si možná děláte legraci, nebo myslíte si, že si já dělám legraci, ale tady to padlo. To je podunajský prostor.

Aby mohl téct nějaký Dunaj, tak do něho musí téct jakoby řeky. A aby do něho mohly téct řeky, tak já kolem nich jezdím na kole.

A včera vám vysvětlím zemi po zemi, která země patří do prostoru střední Evropy a která naopak ne. A z toho říkám, z toho vám nebude zrovna dobře.

Je tu někdo z Prahy mimochodem? Zvedněte ruce.

A sakra, to jsem si naběh. Dobře, vezmeme to podle směru hodinových ručiček.

Vezmeme Moravu, protože to je moje nejoblíbenější část eh tohoto světa.

Tady není co řešit, že jo. Řeka Morava od Krčení Sněžníku až po Dunaj naprosto jednoznačně se dá jet z kopce.

Takže Morava jako taková naprosto jednoznačně patří do střední Evropy.

Pozor, patří tam Ostrava?

No, nepatří, protože z řeky nám z Ostravy nám řeky tečou na sever, takže Ostrava je jednoznačně centrem jižního Polska.

A dříve nebo později se pravděpodobně dostaneme do konfliktu s naším severním sousedem, protože jim se to asi moc líbit nebude.

Pojďme, pojďme dále.

Ale všimněte si ještě jedné věci. My máme řeku Moravu a my máme ten název rádi.

Eh, vzpomeňte se na to, až se budeme bavit o bývalém království českém, tedy o řekách, které máte tady, jak jste si to všecko zkazili.

Ale pojďme dále.

Slovensko jednoznačně, že jo, tam všechny řeky tečou od Tater dolů k Váhu a do Tisy a z Tisy do Dunaje. Tam není co řešit. Slováci patří do střední Evropy.

Podkarpatská Rus je to stejné, protože tam všechny řeky zase tečou do Tisy. Ať už jedete kudykoliv chcete, tak pokud nejste hloupý, tak jedete z kopce.

Co Polsko?

Polsko podle mě tam vůbec nepatří, protože Polsko podle mě není stát, který by měl stabilní polohu. Chvilku má přístup k Černému moři, chvilku k Baltu, chvilku si tam udělá koridor, chvilku ukrade nějaké země na východě, chvilku sebere něco Němcům a s Polákama jsou problémy, takže buďme opatrní.

Je tu nějaký Polak? Tak aspoň tady nedostanu přes hubu.

Eh, pojďme dále.

Jediná země, která možná teď skočím zpátky, která plně patří do tohoto prostoru, je Rakousko. Jednoznačně celé Rakousko patří do podunají.