Události komentáře, nehoda Filipa Turka, setkání v Lánech

Ehh, několik poslanců, dva poslance a jednu starostku Adrianu Chochelovou, což je poslankyně Zastupitelstva.

>> Dobrý večer.

>> Dobrý večer.

Vedle ní sedí Matěj Gregor z motoristů, také poslanec.

Dobrý večer i vám.

>> Dobrý večer.

>> A když jsem říkal starostku, tak zdravím vás, starostku Záchlumí Karolínu Miltovou.

Dobrý večer, Ivane.

>> Dobrý večer.

>> Ehh, já tuhle otázku s laskovým dovolením položím vám, poslancům, protože dnes se tahle otázka řešila velice intenzivně v poslanské sněmovně.

Začnu u vás, pane Gregore. Myslíte si, že to rozhodnutí pana Turka je dostatečné?

>> Já si myslím, že to rozhodnutí Filipa Turka je férové, je dobře načasované, je rychlé, je upřímné.

Stejně tak si myslím, že Filip Turek tu situaci prostě řidičsky podcenil.

Na druhé straně já prostě tenhle přístup u Filipa Turka oceňuji. Pomohl okamžitě u nehody, byl v kontaktu s nemocnicí, později i se samotným zraněným druhým řidičem. Nabídl svou funkci k dispozici, vyzval své sledující. To video má okolo jednoho milionu shlednutí, aby řídili opatrně.

A na druhé straně mě velice mrzí, jak se ta situace opravdu politicky zneužívá. Přijde mi to necitlivé. Přijde mi to špatně, že se to uchopilo za špatný konec.

Já jsem teda dnes v poslanecké sněmovně přítomen nebyl. Měli jsme i společně s paní kolegyní pracovní jednání na zámku Vlánech vlastně s oběma paními kolegyněmi a ty výlevy hysterické v poslanecké sněmovně mi přijdou velmi pokrytecké, protože v minulém volebním období, ve kterém paní poslankyně Šebelová byla přítomná, tak se jednomu ministrovi z KDU-ČSL braly papíry, kdy jel téměř rychlostí 100 km/h v obci, což považuju za už uzavřenou, vyšetřenou věc a podobné výzvy k rezignaci na poslanecký mandát se neobjevovali.

Takže ano, té rychlosti také bychom mohli rozvíjet tu debatu směrem k panu Turkovi, ale rozumím tomu, na druhou stranu je to reakce na něco, co se stalo. Říci, že to je pokrytecké, a koneckonců byl to i premiér, který pana Turka vyzval a řekněme, že ta reakce pana Turka přišla až po těch slovech premiéra.

>> Pojďme si to ukázat ty dva příklady. První reakce pana premiéra je: pokud se prokáže, co z těch záběrů je, až se to vyšetří, měl by Filip Turek složit nikoliv poslanecký mandát, ale funkci vládního zmocněnce. Reakce pana premiéra je střízlivá, upřímně řečená, bez emocí.

Reakce paní Šebelové byla jiná. To byla reakce člověka, který cítil zase takovou tu příležitost přihřát si ty politické body, využít toho, že veřejnost je něčím emočně ovlivněna, že se to týká Filipa Turka. To znamená vystoupila, zvýšila hlas, vyzvala k okamžitému složení funkcí, omyla to dvouminutovým projevem plným osobních urážek a invektiv. To mi prostě nepřijde správné.

To znamená tu reakci pana premiéra jsem samozřejmě vnímal. Myslím si, že koneckonců ta reakce Filipa Turka byla i v pohledu toho, co Andrej Babiš popisoval, tak si myslím, že to vlastně bylo to, co sám Filip Turek cítil, že je potřeba udělat. Reakce konkrétně paní Šebelové a i dalších opozičních politiků byla prostě špinavá hra.

Rozumím.

Paní poslankyně Cuchylová, vám ta posloupnost, která tady zazněla, a ta reakce pana Turka přijde v pořádku? Koneckonců dnes v poslanecké sněmovně zněly hlasy k úplnému odstoupení nebo vzdání se mandátu.

>> Mně celá ta situace v pořádku rozhodně nepřijde. Na té celé sekvenci je přesně vidět to, co bylo vidět vždycky. Tato situace pouze potvrzuje chování Filipa Turka, které už bylo v několika různých instancích. Tedy to, že on prostě pravidla nedodržuje a dodržovat neplánuje, a že i přesto, přesně kolik má sledujících a kolik lidí si od něj třeba může brát vzor v nějakém chování, tak nemá problém porušovat zákony a pravidla.

Ukazuje se to v té situaci přesně na tom, že jel v pruhu, ve kterém jet neměl, že podjížděl kolonu, která čekala na tu sanitku, která projede. Nejde jenom o tuhle jedinou situaci, jde o to jeho chování konzistentně a dlouhodobě, které on prostě dělá.

Já mu upřímně tu jeho omluvu a vyjádření soucitu prostě nevěřím, protože ty chyby dělá opakovaně a očividně se z nich nemá v plánu poučit, nemá v plánu se začít chovat lépe, nemá v plánu být odpovědnější ve své funkci. A i proto souhlasím s těmi výzvami mých kolegů, aby prostě z té funkce odstoupil.

Pane Gregore, on to říkal tady ten pan expert o nějakém vzorci chování, o nějakých vzorech toho, jak se lidé chovají na silnici. Není tohle a vlastně ten moment, kdy poslanec a člen vlády podjíždí kolonu, protože prostě může. Není tohle ten špatný vzorec?

>> Jak říkám, Filip Turek tu situaci prostě řidičsky podcenil.

Já jsem vyhlédl záběry z těch kamer i z jiných hodin, kdy řada řidičů chybovala stejně jako Filip Turek a jela v tom pruhu, kde je několikrát něco přeškrtáno, napsáno žlutě. Je tam zachováno dokonce, že se jede rovně. Je to nebezpečná křižovatka. Lidé, obzvláště jako Filip Turek, kteří žijí v Praze, jezdí, si na to prostě mají dávat pozor.

Pan expert, já jsem ho viděl, že už to komentoval pro asi dvě další média, tak skoro si říkám, jestli není jediným expertem. Já teda jsem rád, že on vysvětluje tu situaci oboustranně, ale nesouhlasím s tím, že bychom tady na českých silnicích měli vzor.

Já často rád jezdím autem do zahraničí na dovolenou, ne úplně rád létám, a myslím si, že to, co jde vidět v zahraničí i v našich sousedních zemích různě po Evropě, je často mnohem nebezpečnější, než to, co zažívám já osobně na silnicích v České republice. Ale jsem mladý řidič, mám řidičák teprve šest let, takže necítím mandát na to tady hodnotit.

>> Chcete na to reagovat, paní poslankyně?

Budeme to považovat za uzavřené a já navážu na to, co jste říkal, že jste mladý řidič, protože vy jste nejenom mladý řidič, a pak jste mluvil o těch Lánech, a to je právě to téma, které já bych rád rozvinul a o kterém bych se rád bavil, protože mladí politici na zámku v Lánech dnes s prezidentem republiky tam společně a s první dámou jednali a povídali si.

Také první pár přizval mladé poslance a poslankyně, starosty a také představitele Tintenků. Mluvili s nimi třeba o tom, jak posílit zájem jejich generace o veřejné dění, o motivaci pro vstup do politiky nebo způsobech, jak se prosadit a komunikovat.

>> Budu moc rád, když strávíme to dnešní odpoledne v maximální otevřenosti a pokud možno vstřícnosti, protože těch nevstřícností a neochoty komunikovat je kolem nás více než dost.

Já mám za to, že právě v kultivované komunikaci je cesta vpřed. Ne v tom, že budeme hledat nejlepší způsoby, jak jeden druhého urazit, ponížit, případně nějakým způsobem dehonestovat.

>> Já jsem to říkal v úvodu. My jsme vás pozvali záměrně, protože vy jste se účastnili právě tohoto setkání jako mladí politici, a Petr Pavel kromě toho, co zaznělo, tak řekl ještě jednu větu, kterou jsem si zapsal.

Chci vám moc poděkovat za tu odvahu, ale také za mnohdy odhodlání do veřejného života dělat to, co vám dává smysl, pokud možno ve prospěch těch druhých, protože to není vždy jednoduché.

A já začnu u vás, paní poslankyně. Eh, je skutečně pro ně, kdo si to asi nedovede představit, nebo obecně řekněme pro veřejnost, těžké vstoupit do veřejného života?

Je to nějaká zásadní změna?

Já musím osobně říct, že ano. Já se v politice pohybuju v nějaké formě od těch mládežnických organizací a nějakých stáží třeba 10 let. V tom mandátu jsem teprve od podzimu, ale ten rozdíl je tam markantní.

Najednou je na vás obrovská pozornost. Každý váš krok je rozebírán. Může to být každá situace, kde vás vyfotí novináři nebo vás někdo sdílí na sociálních sítích. Zejména v této době, kde je ten život vlastně velmi dynamický a často hodně online, si musíte dávat pozor vlastně stále a na všechno. Každá vaše část osobnosti může být nějakým způsobem rozebírána a interpretována.

Pro mě osobně to třeba byla ta nejtěžší část toho vstupu do toho mandátu, že mi došlo, vlastně pod jakým drobnohledem jsem téměř v každé situaci svého života. A došlo mi, že už vlastně nemůžu třeba jen tak vyjít nenamalovaná s mastnými vlasy do Prahy, do ulic, protože se vlastně cítím v tu chvíli špatně, protože ten mandát opravdu vykonávám pořád.

A je to taková vlastně životní změna v tom obecném pohledu na to, jak člověk funguje. A asi to je nějaká oběť, jak to nazval právě pan prezident. Ale eh pro mě to dává opravdu smysl a ta funkce, ta práce jako taková mi dává velký smysl.

>> Eh, paní Miltová, vy jste a prezident o tom mluvil. Jakmile se člověk dostane do pozice, která je více viditelná, stává se – a to vlastně navazuje na to, co vy říkáte – veřejným majetkem. Já předpokládám, že tohle eh není jen v Praze, v centru Prahy, ale na malé obci je to ještě více – že se stanete tím veřejným majetkem a každý má pocit, že vlastně... nechci říct, že vás vlastní, ale zažíváte to.

>> Samozřejmě. Co se týče veřejnosti, tak to asi není úplně v takovém měřítku, jako když vystupujete v médiích a tak podobně. Ale u nás je to zase z jiného pohledu. Každý občan potom má pocit, že jste přítomen 24 hodin denně a že vás má vlastně k dispozici 24 hodin denně.

A jak tady říkala kolegyně, tak je to přesně ta ztráta té anonymity a soukromého života. Je to pro mě nepopsatelný pocit a obrovský výstup z komfortní zóny, protože najednou jste veřejná osoba a je to hodně těžký se s tím srovnat.

>> Eh, vím, že je to trošku těžká otázka, ale to téma tady je – eh – věk. Eh, dává vám nebo dávají vám třeba občané najevo právě i ten věk?

>> Ze začátku jsem se setkávala s mnoha pochybnostmi, ale musím říct, že za ty čtyři roky, co jsem ve funkci, tak se to obrovsky zlepšilo a spíš cítím jejich podporu.

>> E, pane Gregore, v zásadě stejná otázka i na vás. Která tady zazněla – být pod drobnohledem – oběti. Je tohle něco, co jste si uvědomoval, když jste se rozhodl, že půjdete do té vrcholné politiky?

>> Asi jo. Já jsem měl rok před sněmovními volbami kandidaturu do evropských voleb, kdy už to prostě člověk nějak nas... měl první mediální výstupy. Čtvrtým rokem vykonává mandát zastupitele, kde souhlasím s paní starostkou – tam samozřejmě ten drobnohled je v těch jiných věcech. Takže jo, je to něco, s čím se člověk vyrovnává, co samozřejmě nějakým způsobem je, ale prostě patří to k té politice.

Vykonává člověk veřejný mandát, má nějakou zodpovědnost, je volen těmi lidmi, má z toho určité výsady. Eh, můžeme jich vyjmenovat celou řadu. Takže prostě patří tady tohleto k tomu. Ty očekávání mají být kladena a samozřejmě patří to k tomu – mládí i ta kritika. Nevnímám to jako zle, pokud to někdo nezneužívá vyloženě jako osobní útok. Ale prostě ano, řada z nás ještě nevychovala děti, řada z nás nemá dlouholeté pracovní zkušenosti, někteří třeba ještě nemáme kompletní vysokoškolské vzdělání, jaké třeba plánujeme. Takže ano, těch prostorů, kde jsme prostě v určitých věcech zranitelnější a méně zkušení, ty prostě jsou.

A ta vrcholová politika je prostředím tvrdým, konkurenčním, eh určitě jednoznačně neférovým, kde prostě jsou ty nejostřejší lokty. A to prostě protřídí ty lidi. Někdo se rozhodne osobně, že už to nechce podstupovat. Je to férové. Já bych se těm lidem v životě nevysmíval, kdyby kdokoliv rezignoval v průběhu mandátu nebo už nechtěl kandidovat. Jsou lidi, kteří se s tím poperou, udrží si své ideály a budou vynikajícími politiky a budou sloužit této zemi a občanům. A pak jsou lidé, kteří se semelou a budou rozdávat stejné faully a už vlastně od těch jejich motivací, s čím do toho vstoupili, budou za pár let k nepoznání. Přejme si všichni, ať to pro nás dopadne dobře.

>> E, paní poslankyně, e, cítíte vy nějakou zášť třeba od těch starších kolegů, nebo je to něco, kdy oni se dívají třeba zpět na svoje začátky?

>> Eh, zášť bych to rozhodně nenazvala. Spíš tam určitě je nějaká míra nedůvěry. Já jsem ze začátku mandátu hodně dostávala tu otázku – že je nás tam teďka hodně mladých žen a vlastně jestli je horší ta část, že jsme ženy, nebo že jsme mladé. Že to jsou vlastně nějaké politické handikapy – přesně v rámci těch nějakých stereotypů, jak je ta politika vnímána.

Myslím si, že ten handicap toho, že jsme mladí, je vlastně silnější. Že tam určitě je nějaká míra – přesně toho – té očekávané nezkušenosti, nějaké emotivnosti, nějaké manipulovatelnosti, toho, že prostě nevíme, jak to funguje a že nám to vlastně musí tak trochu vysvětlit.

A určitě takové momenty nastaly. Ale myslím si, že to i pro ty starší kolegy vlastně byla nová situace, se kterou oni se museli naučit fungovat. A že teď už to po tom roce vlastně je docela dobré a že už spolu tam všichni vycházíme a respektujeme se naprosto – v pořádku, když přijde na věk.

>> Jestli můžu – a klidně mě opravte – ale jedna věc, která mně osobně přijde, že je třeba rozdílná v těch generacích, tak je komunikace. Koneckonců to tady zaznělo. Například já jsem si všiml, že vy na své stránce máte mobilní telefon. Eh, proč – proč vlastně chcete nabízet nebo proč je pro vás důležité vlastně udržovat tu komunikaci a mít dávat vlastně k dispozici něco tak osobního, jako je vlastně tento komunikační prostředek?

>> Tak mně přijde důležitý být těm voličům k dispozici. Tím, že jsem i nová poslankyně, tak tam cítím obrovskou míru nějaké odpovědnosti vůči těm voličům opravdu jako silně, protože mě vlastně vykroužkovali. Já jsem nebyla na kandidátce tak vysoko, abych byla přímo zvolená. A opravdu chci těm lidem nabídnout svoje maximum.

Uvidíme, jestli to je ta správná hranice, nebo jestli mi to třeba právě příliš vyčerpá, jak tady o tom mluvil kolega, že ta práce může někoho semlít.

Já si uvědomuju, že se ještě učím v mnoha věcech právě nastavit si hranici, kam až ty lidi přesně pustím a jak moc do toho soukromí a jak moc do té vlastně komunikace přímé se mnou, jak fungovat na těch sociálních médiích a tak dále.

Ale pro mě fakt nejsilnější emoce toho mandátu je ten pocit té odpovědnosti vůči těm lidem a i proto jim chci být co nejblíž a chci jim být k dispozici.

Vy jste tohle také řešila, protože vy také máte mobilní telefon k dispozici, také jsem ho dohledal, ne?

Tak si říkám, jestli to je také věc, kterou testujete zatím, když vám budou lidi volat, nevím, o půlnoci, že chtějí zařídit něco v obci, nebo jestli to už je prostě komunikační standard dnes.

>> To ne.

Tak pro mě je to standardem. Já opravdu jako svoje telefonní číslo mám jak na webových stránkách obce, tak vlastně na Facebookových, takže je to, že jsem prostě občanům k dispozici, kdykoliv se cokoliv děje.

>> No a pak je tady druhá forma komunikace, která také souvisí, řekněme, s nějakou generační výměnou, to je řekněme komunikace na sociálních sítích. Dá se ta politika dnes dělat vlastně bez toho i na té třeba lokální úrovni?

No, co se týče, asi podle mě z hlediska mladých lidí, asi ne, protože když to vnímám, pokud informujeme starší občany, tak opravdu z mého pohledu se vyplácí stále vyvěšovat plakáty a informovat je popřípadě osobně, ale mladí lidé preferují opravdu sociální sítě nebo mobilní aplikaci.

Je tohle věc, která řekněme odejde s tou starou generací, ta absence třeba na sociálních sítích nebo ta nekomunikace? Protože nejenom vy sám, vy jste komunikoval na sociálních sítích, pak jste vlastně někde řekl, že jste si uvědomil, že už nemůžete o politice jenom mluvit, ale vlastně se jí účastnit. To znamená, ta komunikace je to vlastně dneska klíčem k politice?

>> Jako je to prostě jedna z kompetencí, která mi skočím vám do řeči. Sám jste mluvil o tom, že Turek se svým videem zasáhl 1 milion shlédnutí. Je to ta ukázka toho, že vlastně pro vás ta komunikace je mnohdy někdy důležitější než samotná politika?

>> Tak pro mě, pro mě ne, ale pro řadu lidí je. Co si budeme. Politika je dneska virtuální realitou, reality show. Dneska je to prostě o emocích. Dneska je to o těchhle věcech. Já se toho neúčastním.

Asi za těmi sociálními sítěmi, které mám a jsem za ten obsah zodpovědný, tak si za ním stojím a nedělám tady to. Ale nemyslím si, že to odejde ze starších generací, protože řada politiků, a i koaličních i opozičních, to řeknu upřímně, tak prostě jsou jak komáři, kteří letí na světlo.

Já když se podívám, co některým poslancům a lidem ve funkcích se vzděláním, s lidmi, co mají fakt obrovský společenský kredit z určitých hledisek, co jim stojí za natočení videa, za nějakou urážku, nehledě na to, že na těch sociálních sítích je ta míra slušnosti a nějaké konvence posunutá níž, tak si říkám, že se nestačím divit, jestli ti lidé poslouchají nějaké asistenty nebo to vychází z nich.

To kdybych měl ten měřítko nastavené stejně, tak bych každý den musel točit 150 videí, abych to všechno stihl odkomunikovat.

>> Nemluvíte náhodou třeba o kostýmech hranolek a podobně?

>> A jako kostýmy hranolek? Jasně, jako jo, to už je to přesně nějaká úroveň, ale mluvím o řadě věcí, jo. Já jsem dneska četl vyjádření paní Dekrové a třeba k panu Turkovi, tak to je prostě něco, co by si to neřekli v té poslanecké sněmovně, jo.

A to mě prostě mrzí, že to tak je, jo. Nebo co o sobě říkají ministři – a teď řeknu jak předchůdci i nástupci – vzájemně si vyměňujou na těch sítích. A to si myslím, že je něco, s čím se podle mě do budoucna – jsem optimista – naučí ti politici pracovat, uvědomí si, že to má své hranice.

Myslím si, že řada voličů, aspoň já mám tu zpětnou vazbu, už si tohle uvědomuje a je potřeba se s tím naučit komunikovat.

Zmíním ještě na závěr, když prostě přišla televize, když přišly billboardy, taky ze začátku ta úroveň byla hodně špatná, hodně hraná, toho, co bychom si dovolili – reklamy na cigarety, alkohol, politiku – a dneska už to má nějaká pravidla a má to nějakou úroveň. Já si myslím, že to stejné se stane se sociálními sítěmi a je to výzva pro nás politiky i pro občany opravdu dávat těm politikům velmi hlasitou, slušnou zpětnou vazbu, že tohle se nám nelíbí.

>> Vy to vnímáte stejně – ta slova, která o tom, že paralelní nějaká politická reality show. Tak já bych si rozhodně nedovolila takhle paušalizovat kolegy jejich komunikaci a tvrdit, že je něco správně nebo špatně ve vztahu k tomu, jakým způsobem a o čem někdo natáčí videa, když je to v rámci nějaké elementární mezilidské slušnosti, což si myslím například i o vašich kolegích nedá rozhodně říct.

Tak pokud jste tímto způsobem mluvil s panem Turkem o tom, když nazýval lidi parazity, tak vám děkuji za to, že měříte všem stejným metrem. Ale pokud ne, tak vás prosím, abyste se takhle o jiných politicích opravdu nevyjadřoval.

Tak a já na závěr bych vám přečetl několik jmen, jestli dovolíte. Stanislav Gros, Michal Lobkovic, Martin Bursík, Vladimír Mlynář, Cyril Svoboda, Petra Busková. To jsou jména, která spojují dvě věci.

Nevím, jestli jste měli možnost to zaznamenat, ale Václav Havel kdysi dávno, když mluvil o mladých nadějných politicích, tak zmínil právě tato jména. A spoje je kromě toho, že si Václav Havel na ně vsadil, ještě to, že nikdo z nich v tuto chvíli již není v politice.

A moje otázka na závěr velmi stručně. Věříte, že v politice vy vydržíte?

>> Já se přiznám, že to teď po tom roce říct nedokážu, že to je ještě otázka těch dalších tří let v té sněmovně a netroufám si dopředu odhadovat, jak s tím mandátem nadále naložím. Chci ty čtyři roky vykonávat tak nejlépe, jak zvládnu. Chci tomu dát svoje maximum a jestli se potom budu dál věnovat politice nebo se vrátím vlastně do třeba té občanské společnosti jenom a budu tu veřejné věci ovlivňovat jinak, to ještě nevím.

Musím uznat, že přesně ten zásah do toho soukromí, ta náročnost, ať už časová nebo psychická, je prostě vysoká. A přijde mi přesně – a to říkal i kolega – naprosto v pořádku, když se lidi rozhodnou, že už to nechtějí dělat, že už jejich čas politice není a že místo uvolní někomu jinému. Takže ještě nevím.

Děkuju, pane Gregore.

>> Já vypíchnu to jméno Stanislava Grose. Tam ten život úplně jasně ukazuje, že plánovat si v životě cokoliv – politiku nebo něco – nemá vůbec význam. Takže budím se s každým dnem tak, aby abych to udělal dobře a dokud budu mít pocit, že mě to naplňuje, tak to dělat budu. Až ten pocit zmizí, tak se vrátím za katedru a budu si užívat to, pro co jsem se nadřel.

>> Stejná otázka na vás i s takovým podtextem, jestli třeba, když to vidíte, nemáte chuť zamířit i na vyšší politiku.

Já popravdě teď na to nedokážu odpovědět.

Určitě chci pokračovat v kariéře starostky, ale jestli bych chtěla někam, víš, to nedokážu říct.

>> Tak uvidíme, jak to s vámi všemi nebo s námi všemi dopadne. Každopádně děkuju vám za tuto debatu. Děkuju, že jste byli se mnou ve studiu. Mějte se hezky.

Těšilo mě. Na shledanou.

>> Děkuji.

>> Krásný večer.

Na shledanou.