Tuskův výrok o idiotech a zrádcích po výhře AfD je skandální. | Václav Klaus

Pane prezidente, díl 88.

Pane prezidente a naším hostem jako vždycky je pan Václav Klaus.

Dobrý den.

>> Dobrý den, pane prezidente.

Dvě osmičky.

To je hezké.

>> Právě. Koukám, co hledat, co najít magické v těch dvou osmičkách. Nevím. Vy to víte?

>> Hlavně — víte, co mě napadá? Tam jako magického asi nic. To bychom… No, já to nemám moc rád tady to hledání, ale za 12 dílů bude ten, který musíme udělat někde v divadle.

>> Za 12 týdnů.

>> Za 12 dílů.

>> No, dílů. Máme 88. díl, no. Plus 12 dílů.

>> Dílů, já myslel dnů. Pardon.

Rozumím.

>> Rozumíme si.

>> No, tak to musíme udělat ve velkém. Ale dnes — národní divadla bysme nemohli objednat na tom severém. Nevím, vy říkáte ve velkým tedy. No — já mám lepší typ, ale musím se prvně zeptat a příště už budu vědět, pane prezidente.

No, ale nemohu dnes začít jinak než projevem paní Vonder Layenové a vaším článkem — reakčním na tento projev. Vy jste tedy nenechal nic suchou.

>> To tedy — dlouho jsem nezažil, že byste někoho takhle sejmul.

>> Já — jo jo, ale ona si to řekla. Ona si naběhla na vidle asi v 30 případech. Já nevím, čím začít. Evropa pro Evropany. Prosím vás, co se tam přihodilo těm lidem?

Ne, takže jí se nic nepřihodilo. Ona je taková, ona je ztělesněním takového myšlení. Nebo z druhého hlediska ona je ztělesněním toho naprostého prázdna, které tam dominuje, a nějaký autoři textu jí sestaví tahletent text, kde ona ještě přeskakuje z jednoho jazyka do druhého, aby demonstrovala svou znalost francouzštiny a angličtiny, ne? To mě tak pobouřilo, že jsem prostě podtrhal si celý text a sed si k sekretářce a nadiktoval jsem jí text, kterej vy máte v ruce a zítra vyjde v Mladé frontě dnes.

>> Mhm.

No, já si kladu mnoho otázek.

>> To je dobře.

>> A teď to pojďme pro naše diváky tak trošku rozebrat. Ona nám tam mezi řádky říká, že Evropa je nejsilnější, jaká kdy byla. Ale mnozí lidé si myslí pravý opak. Pane prezidente, je to prvoplánová lež. Vy říkáte, ona je taková, já tomu nemohu nikdy uvěřit.

[povzdech]

Nebo je to bohapustá propaganda?

>> Já nevím, jak to nazvat na tu vaši první otázku. Můj tatínek, který vyšel z takových opravdu velmi vprostých poměrů z malé vesničky v Pošumaví — byl generace, ročník 1901 — který nechápal v 50. letech, 60. letech moje výkřiky, že to je naprostá lež v těch novinách. Můj tatínek jako pořád ještě s takovou tou prostou vesnickou mentalitou myslel, že přeci to není možný, aby se lež psala.

Jo.

A já jsem tenkrát se už dostával pomalu rozum a strašně jsem se vztekal. Tak já myslím, že se taky strašně spírám tomu označovat to za lež. Prostě tihle lidé — ono si to, co píšou, opravdu myslí asi.

>> Dobře. A v jaké fázi je tedy Evropa?

No, tak Evropa je zaprvé — nic nového se s ní nestalo. Teď zrovna v posledních dnech — ale ona má šanci udělat vážný projev, zprávu o stavu unie, což je parafráze amerického projevu ke stavu unie. To okopírovali stoproc, ať Ameriku nenávidí. Tak ona to vzala jako, že teď začínáme znova, teď začínáme jakoby od nuly, teď jak všechno nově začneme dělat. Ona neřekla v celým tom projevu jedinou věc sebereflexe. Ona je šest let šéfkou Evropské komise. Normální vláda je volena na čtyři roky a voliči jí hodnotí, co za tu dobu udělala. Šéfka Evropské komise — jako šéfka evropské vlády — se tváří, jako kdyby žádná minulost nebyla. Čili to je neuvěřitelný projev. To je jako kdyby před volbama budoucí potenciální ministerský předseda přednes zprávu do budoucna, jako že se pokračuje v minulosti a že on bude automaticky u toho. Já prostě nevím, co si o ní myslet. Já jsem ji nikdy v životě neviděl, takže si nemám z toho žádný osobní dotyk teda k její vizi toho, jak vypadá a tak. Nevím.

>> Dobře, ale je to člověk s prstem na tlačítku. Na tom se shodneme.

Eh, vyjádření ve smyslu, že se Evropa rozhodla jít svou vlastní cestou. Nevím, co zatím mám číst. Jestli to znamená, že teď to nebylo tak, nebo vzdor nějaký, nebo co?

No ne, tak mě vy dobře víte a já jsem to při těch našich rozhovorech mnohokrát říkal, že Evropa se nerozhoduje. Evropa je prostě kontinent. Evropa je světa díl se svými rysy geografickými, se svými dalšími charakteristikami — jak lidmi způsobenými, tak přírodou způsobenými. Evropa není politický subjekt. To znamená, Evropa se nemůže rozhodovat. To je naprostá hloupost. Takže Evropa se nemůže nijak chovat dobře nebo špatně. Dobře nebo špatně se chová Evropská unie. A ty Von der Layenové si osobují místo mluvit o Evropské unii mluvit o Evropě, což já považuju apriorně za drzost, která mě maximálně pobuzuje, ale mám obavu, že mnoha lidem to nevadí.

>> Toto je taková velkopanská manýra její, mně tedy velmi nepříjemná. Ale řekněte, vy jste ekonom, profesor ekonomie. Ten termín, vy to tady vysvětlujete. Já se teď ptám pro naše diváky. Strukturálně příliš vysoké ceny. Popravdě, ať přemýšlím, jak přemýšlím, nevím, co si z toho mám přečíst. Strukturálně příliš vysoké.

Xaver, já jsem jako prostudoval desítky nebo spíše stovky ekonomických učebnic, ale slovo strukturálně vysoké nebo nízké ceny — já jsem tam nikdy ještě neviděl. To je naprostá hloupost její — to, že ceny nejsou strukturálně vysoké nebo strukturálně nízké. Ale takovýhle podivnými a nesrozumitelnými výrazy je ten celý její projev zaplevelen — od začátku do konce.

Eh, já vím, ale chci tomu věnovat jenom část času. A ještě jeden dotaz na jeden termín, který mě zní jak z úst jistého Antonína Čapka — kdysi centrum pro demokratickou odolnost. Mě to připomíná něco, jak byl reflektor mladých. Víte, to byly takové ty podobné termíny.

Eh, ono se to opravdu možná kruhem někam vrací, pane prezidente.

>> Určitě — toto pro demokratická odolnost je něco pro normálního člověka nepředstavitelné. A znovu opakuju, těmhle výrazy se to jen hemží — ten projev. Tak to bysme mohli rozebírat jeden za druhým. Já jsem jim nevěřil. Já jsem opravdu si ten projekt přečet a začal jsem diktovat svou repliku na to. A teď mě nedávalo smysl, tak jsem pořád kontroloval, jak to je v originále, abych neudělal nějakou chybu. V tom originále to je prostě stejně nesmyslně. V tom ona přeskakovala sice z jazyka do jazyka, aby svoje evropanství demonstrovala, ale je to pořád stejně špatný.

Je možné, že tento projev — a vůbec projevy lidí, kteří teď řídí — ne Evropu, ale Evropskou unii — si dovolím říci, že to je začátek konce.

>> To je optimistický výraz, ne? Sever.

Já vím, že se spousta lidí utěšuje tím, že to už nemůže být horší, to už se musí změnit, to už musí jít někam k lepšímu.

>> No.

>> No, to určitě ano. To je určitě pravdivá věc. Otázka jenom v jaký časový dimenzi eh vidíme a žijeme. Tak já už se toho nedožiju. Vy jste pořád ještě mladí, i když jste teď citoval nějaký výrok komunistické reflektor mladých nebo co jste dělal? To si tak matně vzpomínám.

No, no, no.

Tak to tak jste, tak jsem pochopil, že už jste žil za komunismu.

No, ale pořád jste mladý, tak vy si to možná dožijete.

>> Nevím.

Eh, já [odkašlání] to doufám.

>> No, tak já doufám, že se toho dožijeme společně a že tady budeme rozebírat detaily.

Pane prezidente.

>> No, to teda já bez lítosti říkám, že určitě ne.

Pakliže byl lehce zlomovým okamžikem kdysi projev Miloše Jakeše na červeném hrádku, tak toto je Miloš Jakeš na červeném hrádku v nové době.

>> To jste mě pomoh.

Já musím pronést svůj každoroční projev.

[frknutí] My jsme si dělali plán zrovna v práci, že musím taky pronést projev osmát možnu.

A říkala jsem: Ježíši, ale jak bych to měl pootočit? Už to říkám po x-tý.

No a když jsem si přečetl tenhleten projev, tak jsem přišel: Aha, už vím.

Pro [frknutí] 28 ve stínu projevu Uršuly von der Leyenové včera v Evropském parlamentu.

[frknutí] Takže v tom jsme naprosto zajedno.

>> Tak pojďme opět tedy k naší domácí scéně a je tady jedna nepříjemná věc a to je ten deficit.

A já už slyším tu a tam v médiích, že někteří komentátoři používají termín Klausova metoda.

To znamená plošné řezání zhruba ve výši 5 až 10 %.

Eh, opravdu neexistuje, ptám se profesora ekonomie, jiný způsob, třeba pozvolnější, jak se vyhrabat z tak obrovského dluhu?

>> No, samozřejmě existuje. V lidské společnosti existuje veškerá možnost, ale mluvíme o naší, no, našem rozložení politických sil.

Mluvíme o koaličním vládnutí.

Mluvíme o vládách, které mají převahu pár hlasů a ne 80.

Něco takovýho, jak argentínský prezident získal tak neuvěřitelnou převahu, že mohl dělat pro nás v našich očích neuvěřitelné věci.

Každý mi říká: "Studujete toho Mileie?" A já říkám, ne, nestuduju, protože to je latinskoamerický výsledek, kde prostě opozice byla oprávně zcela zatlačena do nulové role.

Tohle v Evropě možné není.

U nás taky není možné.

Takže nevím.

A protože je možné sice chtít, aby předseda vlády dupnul a řekl: "Dejte škrtnete, co můžete."

Tak já myslím, že nic neškon nikdo nic, protože každý dokáže, že nemůže, protože každý má pocit, že jinde ve světě mají lepší nemocnice, jinde lepší rychlodráhy, jinde vyšší penze, jinde vyšší, lepší to či ono.

Tak všichni budou žádat víc spíše.

No a proto mám pocit, že jediná věc je zabrzdit to nějakým rezolutním sdělením, že deficit je chyba, vada a nepříjemnost pro budoucnost zejména.

No a než tohle vláda přijme, tak já žádnou jinou cestu nevidím.

Takže předseda vlády by si mohl nejspíš dupnout, říct, že každý – a teď můžeme říct podle odvahy toho předsedy vlády – kolik procent?

Já bych byl pro větší škrt.

Mám obavu, že dnešní ministerští předsedové byli pro miniaturní škrty.

>> Pro větší škrt znamená třeba 10 %.

>> Klidně, nebo míň, nebo víc.

Ne, ne, to je opravdu – já se necítím teď v roli, abych radil vládě.

Já mluvím, abych radil vládě.

Konkrétně mluvím o metodě.

Já si myslím, že opravdu hledejme to tak od těch 5 % nejméně.

No, já se na to, pane prezidente, ptám i proto [frknutí], že jsem poslouchal teď podcast s nějakým takovým mladým ekonomem, který tam tvrdil, že stačí růst HDP, abysme se dostali z toho deficitu, z toho skopku.

Tak to je založeno na hypotéze, že daleko víc je růstem HDP – neboli ekonomickým růstem – ovlivněna příjmová stránka státního rozpočtu než výdajová stránka. Neboli že vyšší HDP přinese více daní, neboli více příjmů státu, a že to může snižovat ten deficit.

To je odvážná hypotéza.

Ale kolik by to muselo být ten růst?

Nevím, já už mě nemám, nejde mi o tyhlety rady.

My žijeme ve světě takových jeden, dvouprocentiních růstů nebo něčeho takového.

Takže spekulace o tom, že to může být víc, je pro mě nerealistická úvaha, a proto to nepočítám.

Ale když si uvědomíme, že snížíme ten deficit o 10 % – nebo ne – tak snížení výdajů znamená větší snížení rozpočtu než těch výdajů samozřejmě. Ale ten náš rozpočet nějakých 400 miliard deficitu nás nezachrání, když ho teď snížíme o 20, 30 – deficit o 20, 30 miliard.

To by byla nekonečná úloha, abysme se dostali k nějaké potenciální nule. Ale my potřebujeme ho snížit, jinak to žádné řešení nemá.

>> Vy ten pocit ministerského předsedy, který chce předložit rozpočet sněmovně a říká si, kolik může být a kde – vy ten pocit musíte znát, protože vy jste si to prožil.

Jak to vlastně chodí?

S kým se radí předseda vlády, když už to všechno dostane pohromadě?

No, jedna věc je obecně předseda vlády a druhá věc předseda vlády, který byl předtím tři roky ministrem financí a který se celej život zabýval státním rozpočtem a jinými financemi. Tak já ne, já nebyl ten typický předseda vlády.

Že jsem se radil nejdřív se sebou.

Hlavně teda samozřejmě, ale ten předseda vlády prostě musí vědět, že tohle není cesta, a musí se odvážit těm jednotlivým ministrům říct: "Nezlobte se, každý máte své nároky, ale dohromady to nejde."

A samozřejmě to musí dělat ministr financí, ale ten ministr financí musí mít pocit, že on je vládcem.

A ne ten předseda vlády, což je v našem případě pravda.

>> Rozumím tomu.

Já jsem se díval, pane prezidente, na internetu někde na ty grafy, jak to zadlužování, nebo ten schodek, jak byl vysoký za jednotlivých vlád.

S jakým pocitem vy jste třeba říkal vašim kolegům, že bude schodek být minimální?

To přece musela být brnkačka a obsluha toho byla pár korun oproti tomu, co je dnes.

Rozvaloval jste se.

>> My jsme tenkrát zdědili deficit, rozpočtový deficit státních financí asi ve výši řádově tehdejších 150 miliard Kč.

My jsme měli pocit, že to je nepřijatelné, a proto jsme měli pocit, že s tím musíme dlouhodobě něco dělat.

Takže pro nás výchozí tezí bylo nulový deficit.

A jenom někdo mohl být nespokojen, že jsme za tu dobu prvního desetiletí – řekněme, když jsem já do toho mohl hodně mluvit – nakonec nedocílili snížení té hodnoty 150 miliard. Ale jelikož vzrostlo HDP a vzrostly ceny, no tak jsme relativně výrazně snížili, co ta částka 150 miliard vůči HDP znamenala.

Já proto považuju za cíl toto snižovat, ne tu absolutní hodnotu.

To byl realistický a reálný cíl, a to by si měla i tato vláda vzít za úkol.

>> Za dobu, co jsme se neviděli, se konaly v Německu, v Sasku a Anhaltsku volby, které dopadly, jak dopadly – každý ví.

Eh, AFD s velkým náskokem tyto volby vyhrála.

Řekněte, o čem to svědčí, pane prezidente?

Tak svědčí to o nespokojenosti nezanedbatelné skupiny německých voličů s politikou dnešní německé vlády, s politikou kancléřky Merkelové.

A pro mě reakce na to...

>> Merkelové jste říkal?

>> Merceové.

>> Merceové.

Ano, tak to jo.

>> Premiérky Merceové. Ale pro mě jak reakce premiérky Merceové, tak například reakce polského premiéra Tuska, pobouřují a považuji za naprosto skandální.

Já jsem byl shodou okolností minulý týden.

Ono to tak strašně letí, jestli to nebylo předminulý, či už dokonce minulý týden na konferenci velkého ekonomického fóra v Polsku.

No a tam jsem si prostě troufnul nahlas do mikrofonu na zahajovacím plenárním zasedání celého toho fóra říci mimo jiné větu, že slyšel jsem – nechci se vměšovat do polských domácích záležitostí – ale slyšel jsem větu vašeho premiéra Tuska, který říká, že s výsledky voleb v Sasku a Anhalsku může být spokojený jen idiot a nebo zrádce.

Tak jsem si troufnul před polským publikem říct, že ať je nechci popuzovat s tím výrokem, tak tento výrok považuju za nepřijatelný a skandální.

A takhle se na to kouká nemalá část těch takzvaných dobrých Evropanů.

Mně to, co říkáte, přijde neuvěřitelné a pro mě nestravitelné, protože mám pocit, že jsme tak nějak chtěli tu demokracii všichni, že?

Ale četl jsem teď v jedné knize – tuším, že v knize pana Hejmy – že někteří lidé to cítí tak, že demokracie je dobrá věc, ale jen když jste na té vítězné straně.

A to se bohužel – řekněte, je to teď ten výsledek voleb v Sasku a Anhalsku – je to nějaký obrat, je to nastartovaný směr.

A kdybychom teď chtěli být jízliví – jakože vy to vůbec neznáte, co to je být jízlivý – ale víte, jak ona to říká: „Rozhodli jsme se jít vlastní cestou."

No, já myslím, že – je to optimismus prostě.

Že to je začátek nového trendu.

Já to spíš beru ten výsledek jako potvrzením existujícího nového trendu, jo, jako myšlenka, že teď začnou padat jako jedna za druhou vlády v německých spolkových zemích.

Já si nejsem jist.

Myslím, že obrovským poučením budou volby v extrémě levicovém Berlíně o tomto víkendu, což jsou další velké německé volby.

Třetí budou v konci – další víkend budou v severním Pomorsku na severu Německa.

Tak to ukazuje, že něco se tam stalo.

No, ale slovo trend už nabízí, že se to teď bude masově takhle dít.

To bych si neodvažoval říct.

A já vím, že vy máte velký vztah k Německu, často tam jezdíte, pokud vím, a pronášíte projevy v němčině.

A my jsme dnes hovořili spolu krátce před natáčením o tom, že v Německu mají daň z cukru a rozumíte, mají daň z cukru v Německu – a vy jste se tomu tak porutělně smál.

Je to snad špatně?

Ne? Také Němci se nechali inspirovat Velkou Británií, která někdy v roce 2017 nebo 2018 zavedla daň z cukru a nabyli dojmu, že to změní nějak návyky a chování obyvatel Velké Británie.

No tak něco jsem si všiml – jsem si podrobně přečetl výsledky, jak se zmenšil odběr limonád oproti tomu.

No a tak Němci to zavedli také.

No a já jsem zrovna měl příjmost studovat vědeckou práci profesora Friče, německého významného lékaře, který mě poslal tu svou studii s prosbou o komentář. Já tomu nerozumím samozřejmě odborně, nicméně se to snažím přelouskat.

No a on tam ukazuje podvodnost celé té myšlenky.

On tam argumentuje, že daň z cukru OK, ale to je daň ve prospěch sladidel nejrůznějších a tento pan profesor argumentuje, že ta sladidla mají v tom a v tom aspektu stejnou nebo ještě horší funkci než jiné a tak dále.

Takže myslí, že to je fiktivní zlepšení a já doufám, že u nás nikoho nenapadne něco takového zavést.

Takže pokrytecký počin desetiletí.

Já nechci si lehce říkat, nejsem prostě super odborník na tyhlety věci a říkám, ten článek jsem se pokoušel pochopit a přelouskat.

No, já myslím, že je to všechno děláno na velmi – my ekonomové máme strach, že všechny závěry děláme na základě málo dat, ale my tím myslíme málo dat v existujících časových řadách, protože my ekonomové se díváme na vývoj v čase a říkáme: dnes, teď se stalo tohle, je to důsledek toho čeho?

V medicíně ty časové řady nejsou to dominantní při tom výzkumu.

Tam jsou to prostorová neboli průřezová data.

No a já když se koukám na ty studie – aspoň toho jsem si já jako statistik ekonometr všiml – tak ty studie, které oni tam dělají na základě těch prostorových průřezových dat, jsou na strašně malých vzorcích.

Hmm.

Čili strašně málo, strašně málo dat.

A to ještě klidně vám řeknou, že tohle je na základě jen zkoušek u myší nebo u lidoopů.

Jo, nic.

Já se tomu neposmívám.

Já vím, že není možné v lidské společnosti a v medicíně udělat kontrolovaný experiment, že tisíc lidí záměrně nakazím tímhletím a zjistím, jaký to má po deseti letech důsledky.

To je nesmysl.

To nikdy ta medicína nemůže dosáhnout.

Ale když jsem měl psát tomu panu profesorovi nějaký komentář, tak jsem říkal: „No, ekonometr ve mně, který sám ví, že jeho časové řady jsou krátké," tak tady, když se kouká na velikost těch vzorků, které vy jste udělali tam, tak si trošku kladu otázku.

Myslím, že jsem já ekonometrem přestal být v situaci, když se zlomila data z komunistické éry na novou éru a já jsem hned po začátku věděl, že teď operovat s těmi časovými řadami dvou, tří čtyřletými nemá žádný smysl.

Tak jsem v tu chvíli vycouval z té ekonometrie.

Rozumím.

Četl jsem na webu institutu vašeho IVK zajímavý, velmi zajímavý článek od vašeho kolegy pana Weigla na téma Ukrajina, Rusko a mír.

A on se tam zamýšlí nad případnou eskalací války a říká, že další eskalaci označuje za hrozbu pro Ukrajinu, ale i pro Evropu.

Určitě.

Máme se bát teď?

Já se poprvé v životě bojím možnosti války v Evropě.

V minulosti jsme to vždycky mluvili tak volně, v podstatě jako věž, že všechno na světě se může stát, ale nebyl to realistický projekt, realistická úhva.

Já mám strach, že my se k tomu nesmírně přibližujeme a jestli se něco výrazného na té Ukrajině nestane, tak to nemůže skončit dobře.

Prostě já myslím, že jestli se nezačne vážně jednat o míru, nepřestane se pouze děsit se slovem válka.

A jestli se každé jednání označuje předem za výhru Ruska, no tak pak nedospějeme k něčemu jinému a hrozí, že slova, která občas hledáme, létají ve vzduchu a mohou se docela klidně stát realitou.

Donald Trump v této věci jde správným směrem nebo máte pochybnost? Někdo tvrdí, že mu jde jen o kšeft?

No tak Donald Trump podle mě správným směrem šel a nicméně zdá se mi, že teď trošku v tomto směru polevil a vidím to jako důsledek vnitroamerického souboje, který převádím do souboje osob – Rubio.

Prostě, kdo je druhá osoba v té Americe a ovlivňuje tuto politiku?

Nevím, opravdu nevím.

Kéž by u toho Trump vydržel.

Kéž by v tom udělal nějaký zásadní krok.

No, jestli ho ta Evropská unie bude pořád provokovat, jak to udělala včera paní Moderová ve svém projevu, kde nabídla Kanadě přidružené členství Evropské unie, a na to Trump logicky zareagoval.

No, jestli to myslí vážně, tak to my musíme považovat za nepřátelský akt a musíme na to také vážně zareagovat.

No, ale to jsou takové jednotlivosti, které jste nezmínil v tom úvodu o tomhle projevu té Lejenové, ale jako já myslím, že lidi, kteří se nezabývají Evropskou unií, takže vůbec netuší, že institut neboli možnost něčeho jako přidružené členství Evropské unie neexistuje.

Nic takového nikdy nebylo. Nic takového není povoleno ve smlouvách o Evropské unii. Nic takového neexistuje.

Takže ta Lejenová ten vypustí do vzduchu jako balónek a že se to možná chytne s Kanadou a tím pádem zavedeme přidružené členství kdekoho k Evropské unii, což je něco, co evropské členské země dosud rezolutně odmítaly.

Takže paní Lejenová, šéfka Evropské komise, vesele klidně mluví o možnosti přidruženého členství Kanady, aniž by řekla: "Vážení poslanci, já vím, že to jste vy tady odmítli vůbec jako možnost, aby Evropská unie něco takového měla. Ta drzost je pro mě naprosto nepředstavitelná a nekonečná."

No, a my se uvidíme před volbami těsně.

Aha.

Tak si nechám téma volby na příště a děkuju vám za to, že jste dnes přišel. Na shledanou.

Děkuju pěkně. Děkuju, pane prezidente, díl 88. A naším hostem byl pan Václav Klaus.