Tleskal mu i belgický král. Uznávaný zpěvák, který bere nevidomost jako výhodu. | Radek Žalud

Radek Žalud je veřejnosti známý jako český Bočelli.

Zpěvák a talentovaný hudebník si vyzkoušel zpívat po boku těch největších operních hvězd, jako třeba vedle Evy Urbanové. Ale celý život je nevědomý. Nikdy to ale nebral jako handicap, ale jako příležitost. A proto dneska vstupuje i do politiky a o tom už vám poví sám.

Ahoj Radku.

>> Ahoj Ondro. Děkuju za pozvání.

>> První otázka nemůže být jiná. Já jsem se dočetl v jednom rozhovoru s tebou, že vlastně netrpíš trémou, protože nevidíš ty diváky. Je to tak?

>> Hele, toto jsem kdysi někdy někde řekl a v podstatě se dá říci, že to asi je pravda. Na druhou stranu, čím jsem starší, tak ona se mi ta tréma nějak vrací, protože když člověk stárne, tak asi víc získává snad nějakou pokoru nebo něco takovéhо. A vlastně víc si uvědomuju, že když jsem třeba před nějakým publikem, kterému jsem ještě nezpíval, tak samozřejmě se mi honí hlavou různé myšlenky — jak mě posluchači přijmou, jestli to bude všechno v pořádku.

A samozřejmě taková zdravá tréma by měla být, protože je důležitá. Ale nějakou zásadní trémou jsem netrpěl nikdy. Vlastně trpěl jsem, ale zbavila mě jí Eva Urbanová.

>> Tak to máš velkou výhodu. Já mám trému vždycky před každým natáčením. Když jsme začali takhle pozitivně — máš ještě nějakou výhodu oproti lidem, kteří mají zdravé oči?

>> Hele, já si myslím, že to asi trošku výhody má. Respektive, to je takové mentální nastavení. Já jsem celej život se snažím ten handicap brát ne jako mínus, ale jako životní výzvu a v podstatě jako plus. Protože v momentě, kdy si z negativa člověk udělá pozitivum, je to vždycky lepší vzhledem k nějaké životní filozofii.

A rozhodně je to o tom, že nedávám na první dojem, nedávám na první pohled. Zajímá mě, jestli se na mě někdo usmívá, jak mu to sluší. Já v tom prostě nevidím věci, která by mě zajímala. Zajímá mě, kdy mi někdo podá ruku, jestli je to leklá ryba, jestli je to upřímné. Když tam někdo promluví, zajímá mě autentičnost v hlase, jestli v tom hodně falešného medu nebo ne.

Čili to jsou věci, které vlastně normální zdravý člověk neřeší — podívá se a vidí, jestli se ten člověk tváří mile nebo ne.

Jo, ale troufám si tvrdit, že mám v tomhletom právě výhodu. Protože lidé si neuvědomují, že v hlase se toho promítne strašně moc. A tím, že na to lidé nehřeší, že to nepovažují za důležité, já díky tomu v těch lidech můžu číst opravdu jako v otevřených knihách.

>> To je strašně zajímavé. To máš pravdu — lidé se mnohem víc zaměřují na to, jak se oblékají, jak se usmívají, jaký mají výraz v obličeji, ale vlastně na hlas úplně nemyslí.

>> Jo, to je super. Spousta lidí se učí, jak mají mluvit, učí se nějakou rétoriku, ale to pak často postrádá právě tu přirozenost. Je hrozně vidět, že je to umělé. Jasně, učit se mluvit by člověk měl, ale mělo by to být o tom, že to má být přirozené a ne naučené. To je strašně velký rozdíl.

A samozřejmě ten, kdo to nepovažuje za nutné, tak ho nenapadne se nad tím zamyslet, ale mně nic jiného nezbývá.

>> Ty jsi měl vlastně pozitivní postoj k životu od dětství. Rodiče tě, pokud vím, vychovávali vlastně jako kdyby jsi žádný handicap neměl. Učili tě jezdit na kole, později řídit auto. Je to tak?

>> Řídim auto, řídím pionýra?

>> Hele, jo. Je to o tom, že já jsem opravdu byl vychovávaný jako bych žádný handicap neměl, protože si rodiče velmi dobře uvědomovali, že jednou přijde doba, kdy tady nebudou. A já se budu muset o sebe nějak postarat, nějak to tady doklepat. A myslím si, že mi opravdu zajistili krásné dětství a hlavně mi zajistili to, že jsem z mě vyrostl normální chlap, který má tři zaměstnání, který nějak chce po sobě něco zanechat.

A to, že jsou s tím nějaké obtíže, že člověk má nějaký handicap — hele, já myslím, že každej člověk má dneska nějaké problémy. A byť třeba nejsou tak viditelné jako slepota, každý z nás se musí potýkat s větším nebo menším problémem. Je jen otázka, jak to uchopíš.

>> To je super. A ty už jsi se v sedmi letech začal věnovat hudbě.

>> Konkrétně ve čtyřech. Já jsem našel zpěv v sedmi letech, ne? Pod profesionálním vedením, ale sám jsem si začal zpívat. Vždyť táta měl hospodu a já jsem v té hospodě — abych to vzal úplně od začátku — táta měl takovéhо spolupracovníka a ten mě kdysi nějak slyšel zpívat u rádia. Říká: „Hele, ty zpíváš docela hezky, ty máš hudební sluch, já ti dám harmoniku." A dal mi takovou malou heligonku — to je taková zvuková harmonika.

No a protože táta měl právě tu hospodu, tak jsem se naučil. Moje první písnička byla „Kdyby byl Bavorov". A já jsem to tam šel těm chlapům zahrát — čtyřletý Radek. A hele, tam se nějak zlomilo. Ten první potlesk — to bylo jako když si šlehneš dávku heroinu. V ten moment jsem pochopil, že to je ono, že to je to, co mě bude celej život naplňovat a bavit. A do dneška mi to nepustilo.

>> No a pak jsi samozřejmě se tomu začal věnovat profesionálně. V sedmi letech máš tady napsaný akordeon — tu hraješ a zpěv. Já jsem vlastně v těch sedm letech se začal učit hrát na harmoniku na místní zušce v Budějovicích.

No a hele, to je taky úžasné, protože s paní učitelkou Sirovátkovou, která mě učila na harmoniku, jsme dodneška kamarádi. Po letech jsme se potýkali a stala se z ní moje celoživotní přítelkyně. Je to něco, co mě nějak formuje. Protože si myslím, že když potká člověk takovéhо skvělého člověka, je důležité si ho vážit. Považuju to za obrovské štěstí, protože ne vždycky máš to štěstí, že potkaš lidi, se kterými si hned na první dobrou sedneš a se kterými zůstaneš na celý život přítel.

>> Já jsem si všiml, že kromě akordeonu jsi vystřídal víc těch nástrojů. Až jsi nakonec na konzervatoři Jana Dejla v Praze, kam jsi se přestěhoval, vystudoval vedle akordeonu ještě zpěv. Proč jsi skončil vlastně u toho?

>> Hele, já jsem začal zpěv studovat už na zušce, ale tam jsem vystřídal dvě kantorky zpěvu — jednu národní umělkyni, která se mě snažila nějak nacpat klasickým zpíváním.

No a druhá byla zběvačka z dechové kapely a ta to zase měla nastavené trochu jinak.

Takže k té multižánrovosti, ke které jsem se později vlastně propracoval, tak jsem k tomu byl veden v podstatě už od dětství.

No a když jsem na konzervatoři potom hledal vlastně, co bych studoval vedle toho akordeonu, tak jsem si vyzkoušel právě různé takové ty žestové nástroje — tup, trubka, tuba.

Pak jsem dokonce chvilku koketoval s kytarou, protože, Sandřej — že jo — jako každý normální kluk, jsem chtěl balit na Dánu.

Jenomže, Sandřej, co to je?

Prostě mně to nešlo.

Já jsem — co se manuální stránky týče — dost kopito, takže jsem se nakonec vrátil zpátky k tomu zpívání.

No a to jsem si vlastně dělal taky po svém, protože na konzervatoři jsem sice studoval klasický zpěv, ale já jsem vždycky spíš tíhl k muzikálu nebo prostě k tomu střednímu proudu. A takže jsem na tajňačku, aby o tom nikdo nevěděl, tak jsem chodil k paní profesorce Lídě Nopové.

No a to je podobný příběh jako s Maruškou Sirovátkovou, kdy prostě paní profesorka Nopová je úžasná noblesní dáma, která vlastně učila všechny naše zpěváky, kteří něco znamenají — ať to byl Petr Kolář, Petr Muk, já nevím, Leona Machálková.

A dneska je to o tom, že jsme kamarádi.

Já jsem se k ní po dvaceti letech vrátil na hodiny zpěvu a vždycky, když se setkáme, tak ty naše hodiny, ty schůzky, ty jsou opravdu strašně obohacující. A jak jsem říkal — ta Lída, dneska jsme kamarádi, tykáme si — a je to taková noblesní dáma. Ale je to vlastně — vracím se k tomu, o čem jsem mluvil na začátku — ta noblesa je přirozená, jo. Spousta lidí se snaží vybudovat takovou noblesu z toho, že je to hraný, zatímco tyhle moudrý lidi, jako právě ta Lída Nopová, tak tu moudrost a tu noblesu mají v sobě a nemusí si na to hrát, ale je jí to prostě přirozené. A to je něco, co je pro mě velkým vzorem a hluboce se předtím skláním.

>> Pamatuješ si, vzpomeneš si na svůj první pěvecký koncert před publikem? Jaký to byl pocit?

>> Ježíšmarjá.

Hele, vzpomenu, vzpomenu.

To bylo, když jsem ještě na základce právě byl někde zpívat s harmonikou a zpíval jsem tam něco, co jsme nacvičili právě v té zušce.

A mně se to strašně nelíbilo — víš, zpívat podle nějakých pravidel, podle něčeho, co tě někde někdo naučí a seš sešněrovaný nějakou technikou.

Tak jsem se cítil strašně nepohodlně.

Až když jsem později vlastně si to začal opravdu dělat po svém a pochopil jsem, že pravidla jsou tady o to, aby se ohýbala, tak jsem se v tom zpěvu začal cítit uvolně a vlastně mi to začalo dávat smysl, protože si myslím, že ten zpěv je takovej — aspoň pro mě — to je způsob, jak vyjádřit nejinternější pocity a myšlenky.

>> To je super.

Ty jsi každopádně potom vystupoval a stále vystupuješ celou plejádou známých osobností pěveckých — od Daniela Landy, přes Petra Dvorského nebo Evu Urbanovou, kterou jsem zmínil vlastně v úvodu.

Ani v takových chvílích jsi neměl a nemáš trému.

>> Hele, to jsou lidi, kteří mi strašně pomohli v tom, jak by se člověk měl chovat a jak bych třeba jednou sám chtěl, abych sám působil na ostatní, jo. Když řekneš jména jako Eva Urbanová, Peter Dvorský, tak to jsou opravdu velký, obrovský světový superhvězdy a přitom, když je blíž poznáš, tak zjistíš, že jsou to úplně normální lidi, skromný, nepotřebujou si na nic hrát.

Totéž prostě Danlanda.

A vlastně jsou to lidi, s kterýma ti stačí jednou si podat ruku a vlastně mají v sobě nějaké takové charisma, které tě úplně přikovává a říkáš si: „Ty kráso, to je úplně fantastické."

A já když jsem se poprvé potkal právě s Evou Urbanovou, tak se stalo, že jsem v ten den měl angínu.

>> Mhm.

>> A měl jsem opravdu obrovskou trému, ale protože ona se chovala úplně normálně, jo. Tam přišla taková úplně normální tetka, se kterou by si šel na kafe někam do cukrárny na zákusek a byla úplně skvělá.

Hele, a ze mě tím svým přístupem, který ona prostě k tomu měla, tak ze mě ta tréma spadla.

No a příštích dvacet let se nevrátila.

>> A co Dagmar Pecková?

Ty si mi tady před natáčením říkal, že i s tou jsi byl jednou na pódiu společně.

>> Hele, Dagmar Pecková, to je samozřejmě velká osobnost a jako umělkyně si jí neskutečně vážím a neuvěřitelné je, že mi vlastně je někdy hrozně zajímavé, jak ten osud zamíchá ty karty.

My jsme se spolu kdysi potkali na pódiu a jak jsem říkal, byl to opravdu velmi zajímavý zážitek.

Nicméně já jsem teďko zjistil, že Dagmar Pecková kandiduje do Senátu — kandiduje ve stejném senátním oboru, do kterého bych rád kandidoval sám.

A je to — víš — někdy opravdu si říkám, jestli je nějaký pánbůh, tak tam nahoře sedí a musí se královskou měrou bavit, protože to opravdu vypadá naprosto neuvěřitelně.

Takže byť se třeba s paní Peckou teďko zase možná potkáme na pódiu, tak mě jednou stránkou trochu mrzí, že vlastně budeme muset stát proti sobě. Ale na druhou stranu je to asi v pořádku, protože máme na spoustu věcí diametrálně odlišné názory, ale já si myslím, že to je naprosto v pořádku. A rozhodně, pokud k nějakému setkání dojde, tak se na to budu opravdu moc těšit.

>> Super.

Ty jsi vystupoval dokonce i před belgickým králem — jsem si našel na internetu.

Byl to v tvé kariéře takovej ten největší vrchol, nebo to ještě něco přebylo?

>> Hele, ono to má dvě roviny.

Když to bereš z toho pohledu, že je to významná osobnost, tak to asi nepřebylo nic, protože opravdu to byl koncert, který vlastně byl pro belgického krále a měl jsem možnost si tam podat ruku s princem Laurentem.

>> Mhm.

>> A to samozřejmě v tobě zanechá určitou emoci.

Na druhou stranu ale je to o tom, že někdy můžeš potkat naprosto obyčejného člověka a prostě zanechá v tobě emoci, na kterou nezapomeneš do konce života. A naopak můžeš potkat někoho rádoby významného a vlastně ta struna, taková ta lidskost, takové to souznění — jo, to, o čem jsem mluvil na začátku — tak to tam neproběhne a vlastně to spíš odradí.

Takže asi — kdybych měl zhodnotit, co byl vrchol mé kariéry do teď, tak je těžko říct, protože v podstatě každý koncert, který je úspěšný a kde máš možnost popovídat s lidma, naslouchat jim, tak je strašně dobíjející a bývá to vždycky hrozně fajn.

Každopádně ty se kromě hudby věnuješ i moderním technologiím, IT, hlavně s ohledem na usnadnění právě života pro nevidomé.

Je to tak?

>> Je to tak.

Já teda kromě muziky a ladění pian tak jsem zároveň vlastně lektorem výuky s kompenzačními pomůckami.

>> Mhm.

A zároveň jsem dodavatelem kompenzačních pomůcek, protože ty kompenzační pomůcky, jak už to má v názvu, tak je to něco, co ti má nějakým způsobem kompenzovat ten handicap a co ti má prostě pomáhat.

>> Jak v každodenním životě pomáhá dneska nevidomým umělá inteligence? Je to taky věc, která může pomoct?

To je obrovský téma, kdy umělá inteligence stejně tak jako všechno, co kdy lidstvo vynalezlo, tak je samozřejmě výborný sluha, ale zlý pán.

Jo.

Eh, hele, eh, já to nechci zacházet do úplných podrobností, protože to bychom tady byli hodinu, možná dvě, možná tři, ale umělá inteligence v tuhle chvíli pro nás, pro mě jako nevědomého člověka, je to naprostá revoluce, protože já můžu na svém telefonu pustit takovéto živé video, kdy ta umělá inteligence je mi schopná popisovat, co vidí v okolí.

Jo, >> takže rázem je to o tom, že mi popíše, co mám na talíři.

Eh, může mi přečíst jídelní lístek, jo, může mi popsat výhled z okna, může mi popsat, já nevím, když to pustím ve vlaku, tak mi popíše, jak zrovna ubíhá krajina za oknem, jo.

Takže to jsou věci, které jsou úžasné.

Nebo já nevím, když chceš strčit prádlo do pračky, tak ti řekne, jestli jsou to barvy, které tam můžeš dát, nebo jestli si máš na něco dávat bacha, abys tam nestrčil něco, co ti obarví jiné prádlo, jo.

Takže tohle je naprosto super.

Ale samozřejmě ta umělá inteligence má svoje limity a když se to používá neuvážně, no tak samozřejmě, jak jsem říkal, je to dobrý sluha, ale zlý pán.

Já, eh, jestli můžu dát jeden takovej příběh z praxe. >> Mám třeba jednoho klienta, nevědomého, kterej prostě celej život viděl.

No a po 70 začal přicházet vostřelek a eh on asi před nějakými dvěma, třemi lety jsme se seznámili, potkali jsme se a on řekl, že by chtěl iPhone, že by to chtěl zkusit a že v podstatě mi na rovinu řekl: "Hele, mně nezbývá moc času, já si ten závěr života chci ještě užít." Tak já si říkám, no, tak jestli chceš zařízení, který opravdu má ten potenciál, tak je to iPhone a vlastně s rozmachem umělé inteligence pro něj opravdu to má obrovský, obrovský význam v tuhle chvíli, protože když si dneska ťukneš na internet a cokoliv si vyhledáš v nějakém vyhledávači, tak se musíš prokousávat různým prostě balanem.

Je tam spousta reklam, spousta věcí, které vlastně nechceš.

>> Zatímco ty umělou inteligenci můžeš říct, hele, >> jak dopadl včera hokej, jo, nebo řekni mi recept na svíčkovou, nějaký jednoduchej.

A ona tě nebude zahocovat reklamama, nebude tě zahltovat nějakýma věcma, které nepotřebuješ, a rovnou ti dá odpověď, na kterou čekáš.

Hele, a já když jsem mu tohle ukázal, tak jestli to můžu říct úplně tak, jak si to myslím, tak jemu se fakt rozářely oči.

Říká: "Teď, člověče, to je úžasné. Toho jsem nepředpokládal, že tohodle se někdy dožiju, víš?"

A když potom zjistíš, že to, co dělá, že to má takovýhle přesah, že prostě někomu, kdo vlastně celej život viděl, a ty najednou mu můžeš, eh, teď díky umělé inteligenci, díky tomu, že ty pomůcky už jsou dneska na vysoké úrovni, tak mu tu ztrátu toho zraku můžeš kompenzovat tímhle způsobem a tomu člověku opravdu prostě přineseš neuvěřitelnou radost do života.

Prostě, co můžeš chtít víc.

>> To je úžasné. Pojďme, pojďme do Prahy.

Ty většinu života žiješ v Praze a celý život.

Praha se dá považovat asi dneska za moderní město.

Jak moc je přívětivá vůči nevidomým? Jak se to změnilo v čase?

>> Hele, eh, Praha, myslím si, že v mnoha ohledech by mohla být Praha učitelem pro ostatní města v Evropě, ne ve světě.

Eh, když to srovnám třeba s Bratislavou, tak my jsme na tom, co se týče třeba života nás nevidomých, rozhodně líp.

Jo, já nevím, já jsem zvyklej v Praze kdekoli platit kartou, jo, a přijdu do Bratislavy a najednou zjistím, že mi je karta k ničemu, jo.

Nebo máme takovéto vysílačky, které mi oznamují, já nevím, čísla autobusů, čísla tramvají, umí mi otevřít dveře u tramvaje, jo, nebo respektive dají signál řidiči, že chce nastoupit nevidomej a nevěřil bys, v Bratislavě prostě nefunguje.

Jo, respektive když to funguje, funguje to blbě.

Takže ta Praha samozřejmě v mnoha ohledech jsme hodně daleko, ale samozřejmě v mnoha ohledech taky je co zlepšovat, to je asi vždycky všude, jo.

Ale myslím si, že za těch posledních dvacet let, nebo třicet vlastně už, co tady žiju, tak se to hodně posunulo, ale eh, leckdy je to hodně o lidech, jo.

Eh, když budu konkrétní, >> tak vem si třeba nedávno se mi stalo, dobíhám autobus, eh, a řidič, přestože měl odjezd už před čtvrt minutou, tam stojí, ještě má otevřené dveře a musel mě vidět.

>> Mhm.

>> Jo, chystal jsem si, že nastoupím do toho autobusu, měl ještě zavřel a odjel.

A já jsem si samozřejmě stěžoval na dopravním podniku, že si myslím, že to není v pořádku a oni mi řekli, že ten řidič se vlastně zachoval správně, protože podle pravidel měl odjet už před čtvrt minutou a že by ho vlastně nějaký dobíhající cestující fakt neměl zajímat.

V tuhle chvíli je úplně jedno, jestli dobíhá nevidomej nebo jestli dobíhá člověk s holí, ale já si myslím, že tohle je přece moment, kdy by měla nad nějakými pravidlama převládat lidskost a nějaká empatie.

A to mi tady dneska chybí.

>> Rozumím.

>> My vlastně dneska jsme se dostali do bodu, kdy máme tabulky, máme pravidla, máme interní pokyny.

A oni jsou ale často v rozporu právě s nějakou lidskostí a to mi přijde, že je špatně.

>> To chápu. Dopravní podnik tady asi v tuhle chvíli úplně nezměníme, >> ne?

Hele, ale to je třeba jenom, jestli k tomu se ještě můžu krátce vrátit.

To samý si vem.

Jsou zastávky, jako je třeba IP Pavlová, kde stojí dvě tramvaje za sebou.

Jo.

A ty často obvykle bohužel čekáš až na tu tramvaj, která jede až druhá.

A přestože stojíš u toho označníku, jak bys měl stát, máš hůl před sebou, tak přesto ten řidič kolikrát prostě nezastaví a jede dál, jo, takže si prostě slepec počká na druhou tramvaj.

Ale ona kolikrát jede třeba za půl hodiny, protože když je třeba večer, že jo.

Jo, >> s tím mám problém i já normálně, i když vidím, že občas ta druhá tramvaj zastaví za tím a já si nevšimnu, že tam je druhá, že otevře dveře a vlastně potom odjedou obě naráz, takže s tím mám problém i sám.

Takže to chápu úplně.

>> Chtěl jsem tím jenom říct, že to není problém těch pravidel, ale je to prostě problém toho přístupu, kdy je to všechno o lidech.

Kdybychom trošku víc začali přemýšlet nad tím, jak se chováme k druhým a přestali dbát na jakási pravidla, tak si myslím, že by se tady žilo hodně líp, ale to je o celkovém nastavení společnosti prostě.

No, to bychom se asi dostali úplně kam jinam.

Rozumím.

Teďka velké téma posledních měsíců je rekonstrukce Štrosmajerova náměstí na Praze 7, které je krásné, moderní, ale jaksi se zapomnělo na přechod a zapomnělo se na handicapované, nevědomé, nejenom na nevědomé, ale i na lidi na vozejčku, lidi hůř chodící, kteří vlastně dneska mají velký problém tam vůbec přejít, zorientovat se tam.

Co si myslíš o tom Štrosmajerákovi?

Hele, na tom je nejsmutnější to, že ten semafor rekonstrukcí byl.

Přesně tak.

Jo, a to je přesně ono.

Prostě někdo rozhodl, že se udělá rekonstrukce nějak, protože samozřejmě bylo potřeba tu rekonstrukci udělat tak, aby tam nezdržovaly semafory, aby ty tramvaje mohly projíždět co nejrychlejš.

No, tak se to samozřejmě udělalo tímhle způsobem, no, ale jaksi se zapomnělo přesně na to, že tam můžou chtít přecházet nevědomí lidi, že tam můžou chtít přecházet právě třeba vozíčkáři.

Ale co já tak slyším taky od zdravých, zdravých lidí mladých, tak oni tam mají problém s přechodem. Zač mě, kdyby se přemýšlelo dřív, než se něco udělá, tak by to kdy bylo docela prospěšné, a to se prostě bohužel neděje, nehledě na to, rozumíš?

Pak se pak se dočteš v médiích, že zastupitel Prahy 7 klidně řekne, že rozumí potřebám nevědomých, ale že vlastně zdravý a normální člověk tam s tím nemá problém.

To bylo neuvěřitelné.

To jsem slyšel na české televizi.

To je neuvěřitelné.

Byl pan Zelenka.

Já si myslím, že takovýhle lidi tam prostě nemají podle mě co pohledávat, protože v momentě, kdy to budeme brát tímhle způsobem, tak jako já nevím, ale já jsem člověk s vyšším odborným vzděláním, a jestli má pan Zelenka pocit, že jsem já jako nenormální, tak jenom proto, že mi nefungují oči, tak si myslím, že je mu někde něco špatně.

Já ti můžu říct, že my jsme tam točili video s mým týmem a my jsme se tam cítili jako velmi nekomfortně, a to jsme normálně mladí lidi, kteří vidí. A ta situace je tam opravdu jak složitá, protože tam ty tramvaje jezdí ze všech směrů. Opravdu, je to tam hrozně nepřehledné.

Takže to je za mě věc, která se musí opravit, předělat jednoznačně.

Ale víš co, teďka to bude. Oni ti samozřejmě budou argumentovat tím, že by to stálo spoustu peněz tam ten semafor vrátit.

No, ale dobře, ale na to měli myslet od začátku, než se do té rekonstrukce pustili, protože kdyby se na to myslelo od začátku, tak by se to teďko nemuselo předělávat.

Jo.

Ale to je zase o tom, kdyby se u toho myslelo, což se bohužel asi nedělo.

Je to prostě nekompetentnost.

Já to říkám pořád dokola, že v Praze vládne posledních osm let hlavně nekompetentnost.

No, co dalšího ještě v Praze by se dalo zlepšit? Co můžeme třeba dát do našeho volebního programu a usilovat o to, pokud budeme ve vedení Prahy, abychom zlepšili život nevědomým?

Hele, těch věcí by byla asi celá řada.

Já nevím, vem si takové předzahrádky, to bylo jednu dobu obrovské téma, protože v momentě, kdy je předzahrádka a není ohraničená, tak samozřejmě ty to není příjemné jak pro tebe, jako pro člověka, kterej okolo té předzahrádky jde z holí, tak to není příjemné ani někomu, kdo tam sedí, v ruce má pivo a ty okolo něj jdeš, strčíš do něj prostě a třeba ho poleješ.

A je to jenom proto, že kdysi ty ohraničení byly, pak někdo zase velmi kompetentní rozhodl o tom, že ty ohraničení vypadají blbě a že to je designově špatně.

Vydal se nějaký manuál, no, tak se ohraničení zrušily.

Často ty předzahrádky stojí i vlastně na takovýchletých orientačních liniích pro nevědomé, takže to je prostě samozřejmě strašně špatně.

Jedna věc.

Druhá věc, elektrokoloběžky, elektroauta.

Já vím, že už se to řeší, jo?

A vem si, že ty jdeš po ulici a teď proti tobě jede elektroauto, který ale neslyšíš, protože jede potichu, tak samozřejmě často hrozí kolize.

No a problém, je opět v lidech.

Problém není elektrokoloběžka jako taková.

Problém je, že často tu elektrokoloběžku někdo někde jen tak pohodí, nechá ji tam být.

Já znám spoustu lidí, který ani nemusejí být nevědomí, rozumíš? Ale zkrátka znám spoustu lidí, který už díky blbě hozeným koloběžkám měli zlomené nohy, měli prostě opravdu těžké úrazy jenom proto, že jsme k sobě nehostejní, jenom proto, že prostě já jdu, koloběžku odhodím a vy si trhněte špagátem.

No to je za mě špatně prostě.

Když jsme u těch překážek na ulici, na chodníku, co říkají nevědomí na ty sloupky, takové ty barisety, jak se strašně rozmnožily za posledních osm let.

Jo, prostě hele, to je taky špatně.

Prostě jak já tomu rozumím.

Chápu důvod, chápu důvody, proč tam mají být, ale přijde mi, že zase kdyby se chtělo, vymyslel by se inteligentnější řešení.

Bylo pro tebe právě to postupné zhoršování některých tady těch věcí v Praze i ten důvod, proč jsi uvažoval, že chceš letos kandidovat do senátu?

Tohle byla taková ta třešnička na dortu, když jsem si říkal, ty kráso, tak dobře, zkusím to a zkusím prostě tuhle výzvu přijmout, protože mi to přišlo jako logický krok.

Hele, je mi 40 a vlastně celý život se věnuju kromě hudby, tak se věnuju odstraňování různých bariér, ať už jsou to bariéry v meziosobnostních vztazích, ať už je to různé napomáhání třeba v odstraňování architektonických bariér.

A tak si myslím, že tohle bylo jakoby takový logický krok, protože jsem si říkal, ty jo, léta letoucí jsem byl členem republikové rady Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých, a což mi přišlo hrozně fajn.

A tak jsem si říkal, že pokud by měl člověk možnost někde něco ovlivnit tak, aby mohl pomoci ostatním, tak proč to nezkusit?

Vem si, že dneska máme dobu, kdy, hele, jsem kluk z vesnice, a často je to o tom, že lidi prostě brblají v hospodě u piva, jak je toto špatně, tamto špatně a jak se s tím nic neděje.

Často slýchávám názory, že do politiky nemá cenu vstupovat, protože nikdo slušný tam není.

Jenomže problém je v tom, že když bychom to takhle vzali všichni do důsledku a doslova, tak tam opravdu nikdo slušný nepůjde a nebude.

A tak si jako říkám, dobře, když je to tak, tak já nechci brblat u piva a chci udělat něco pro to, aby tady mohl být líp.

Chci být pro ostatní vzorem.

Chci být ten, kdo třeba dejme tomu může inspirovat někoho dalšího, kdo si řekne: "Ty kráso, tak když se on rozhod pro to, že chce vstoupit do tý politiky, tak já to udělám taky." Myslím si, že by to mohlo být fajn.

A pokud by to mělo někomu trošku pomoct v tom se rozhodnout, kam a jak prostě nasměrovat svoji další životní cestu, tak nech to tak je prostě.

To je skvělej přístup, Radku.

Já jsem hrozně rád, že kandiduješ za hnutí.

Ano, na Praze 9 teďka do Senátu.

Jaký máš hlavní cíle?

Máš nějakou ambici zkusit změnit i nějakou legislativu, která by pomohla nevědomým?

Hele, velkým tématem je teď vlastně, abych to uvedl trošku na pravou míru. My se tady celou dobu bavíme o nevědomých, ale já si myslím, že velkou chybou by bylo, abych vzbudil v případných voličích pocit, že vlastně chci kandidovat pouze za nevědomí. To by byla chyba.

Já si myslím, že tím, že se stýkám celoživotně, mám kamarády mezi různě zdravotně postiženými, ať už jsou to vozíčkáři, ať jsou to lidi, kteří jsou neslyšící. Celej život spolupracuju se seniory. Spolupracuju s různými, dejme tomu, školami, kde třeba pořádám prostě besedy a zase je to na to téma odstraňování těch bariér, tak mě život naučil naslouchat lidem.

Život mě naučil komunikovat s lidma a tohle je všechno, co bych tak nějak chtěl využít a nechtěl bych kandidovat s tím, že jdu hájit pouze za nevědomí, ale myslím si, že když chceme, aby se zlepšoval život různým skupinám lidí, kteří mají nějaké specifické potřeby, tak bychom ale ve svých řadách měli mít někoho, kdo těma problémama žije dnes a denně.

Jo.

My dneska v Senátu nikoho nevědomého nemáme a kdysi tam byl třeba doktor Milan Pešák, to byl tady od nás z Jižního Města.

Ano.

Ano, přesně tak.

A myslím si, že právě ten handicapovaný člověk zase může do spoustu věcí vnést trošku jiný úhel pohledu. Může nabídnout trošku jiný vhled do těch věcí a nemyslím si, že by to bylo na škodu, spíš naopak.

A tohle bych chtěl nabídnout.

To je ten důvod, proč jsem se rozhodl do tý kandidatury jít a tu kandidaturu přijmout.

A víš, často mám pocit, že vlastně lidi, takoví ty obyčejní lidi, tak nemají za jakým mít, kdo by jim naslouchal.

A já celej život, protože jak jsem říkal, jezdím prostě, stýkám se s lidma a mám takový nějakej dar, že lidi mají pocit, aspoň to, co takhle slýchávám, tak lidi mají pocit, že jim umím naslouchat, že se mi můžou svěřovat a když už takový člověk dar má, tak si myslím, že by ho měl využít.

No a kde jinde ho chceš využít, když ne prostě v tom veřejném sektoru.

A pokud jde o nějaké nosné téma, tak máme tady samozřejmě těch témat několik.

Jednak je to digitalizace státu, kde samozřejmě se bavíme o přístupnosti aplikací, ať už pro nás jako pro nevědomé, nebo pro dejme tomu pro lidi seniorského věku.

Hele, když vyšla aplikace e-doklady, jo, ta první verze, tak co se přístupnosti týče, to bylo naprosto katastrofální.

A je to jenom proto, že se na přístupnost prostě zapomnělo.

No jo, no, tak ono to nějak dopadne.

Přitom od loňského června nabyl účinnosti zákon pro požadavky na přístupnost některých výrobků a služeb.

Jo, ale často ty vývojáři na to prostě kašlou.