SVOBODNÝ TRH s Hanou Lipovskou | www.verox.cz

[hudba] 6. srpna roku 1945 se během několika vteřin změnily dějiny.

Co ale skutečně víme o událostech, které jsme sami neviděli?

V roce 1540 nebyly teploměry. Přesto dokážeme z vinobraní, vyschlých řek, nepracujících mlýnů a účetních knih odhadnout, jak mimořádné tehdejší vedro bylo. Dokážeme také poznat, že titulek o 11 měsících [hudba] nad 30 stupňů je nesmysl.

Jenže když přijde na politiku, [hudba] stejnou přesnost často nechceme. Chceme důkazy proti těm druhým a omluvy pro ty naše. Politici žádají nejnižší úroky [hudba] na světě. Zastánci Eura slibují levnější dluh. Centrální bankéři se mezitím scházejí mimo politiku a novináři a hospodářské noviny nám stále tisknou včerejší kurzy. Máme více [hudba] dat, než kdykoli předtím, ale rozumíme jim?

Svobodný trh začíná právě teď.

>> Dobrý večer, vážení přátelé. Vítejte na Svobodném trhu. Vítejte u „Aby bylo jasno".

Eh, dnes máme témata, která všechna souvisejí s tím, k jakým informacím se jsme schopni dostat a jaká je vlastně hodnota informací.

Začneme tím, jak můžeme vědět, co se dělo nebo nedělo v roce 1540. Poté se přesuneme o kousek dál a podíváme se, proč jsme jako společnost tak rozdělení, jestli to lze vysvětlit i pomocí ekonomie a jestli to má svůj odraz právě v otázkách ekonomických.

Pak přeskočíme o něco dále a budeme se ptát, co prozradí diáře, deníky, kalendáře šéfů centrálních bank o tom, jak se dělá měnová politika, která rozhoduje o ceně peněz nebo o ceně měny.

No a nakonec se zeptáme, proč vlastně hospodářské noviny den co den tvrdošíně otiskují kurzy a výsledky uzávěrky burz, když už jsou to informace, které ve chvíli, kdy držíte své noviny v ruce, jsou beznadějně zastaralé.

Než se k tomu všemu podíváme, zeptám se vás, jestli je nebo není slyšet, ale slyšet evidentně je, takže jsem ráda.

A pustíme se nejprve na začátku do dnešní hudební hádanky. Ta hádanka je vybraná takto na začátek jako vlastně velmi vážné téma. Pojďme si poslechnout necelou minutku — velmi velmi obtížné a zároveň velmi velmi snadné hudební ukázky.

[hudba] >> [hudba] [hudba] [hudba] [hudba] [hudba] [hudba] >> Tak co, poznali jste skladbu a jejího autora?

Náš milý divák pan Kronstar píše: „Jo, dneska je to atomové výročí a má samozřejmě pravdu. Je 6. srpna a my si připomínáme tragické výročí, kdy Spojené státy svrhly atomovou bombu na japonskou Hirošimu.

Myslím si, že to výročí je velmi málo citováno, velmi málo se o něm mluví, pokud už není zrovna v daném roce výročím kulatým. A proto jsem dnes se ho rozhodla připomenout skladbou, která pochází ku podivu od skladatele nikoli japonského, ale polského.

A vidím, že víceméně trefujete, leč se ještě neobjevil samotný skladatel. Možná ho neznáte, byť byl ve své době opravdu velmi proslulý.

Kryštof Penderecký, skladatel tehdy brán jako velmi mladý polský talent, který nejprve skladbu, jejíž závěr, finále jsme před chvílí slyšeli, složil jako skladbu, ve které zkoušel pouze souzvuk různých tónů houslí 52 nástrojů bez toho, že by se snažil o nějaký motiv nebo melodii. A původně tu skladbu nazval tuším jen 837 podle délky stopáže, kterou měla.

Ale poté, když ji měl hotovou, začal hledat zpětně nějaký obraz, něco, co tomu nebo možná jeho okolí evokovalo. No a rozhodl se právě na začátku 60. let tu skladbu svým způsobem dedikovat obětem Hirošimy, když to nazval — v překladu bychom to asi nejsnáz přeložili jako žalozpěv nebo možná trizna pro oběti Hirošimy.

Víte, mně se ta skladba zdála vhodná do našeho ekonomického setkání nejenom kvůli tomu datu a nejenom kvůli tomu, že je jak skladatel sám, tak ta skladba jako taková významný a jsou významní i pro umění i pro náš středoevropský region. Ale možná právě proto, že ta skladba ukazuje to, o čem dnes budeme hovořit.

Máte výsledek, máte hotovou skladbu, máte její délku, znáte její tóny, znáte její partituru a na základě výsledku, který znáte, se snažíte rekonstruovat něco, co tomu předcházelo. Možná emoce, které ten autor sám měl, možná něco, co na něj samotného zapůsobilo. A právě takovou rekonstrukcí budou dnes všechna čtyři hlavní témata, která budeme mít.

Takže se teď pojďme od smutného, tragického neštěstí — zločinu. To nebylo neštěstí, to nebylo Boží dopuštění. To byl válečný zločin Hirošimy — posunout se k prvnímu našemu tématu.

Možná jste zaznamenali bouřlivou diskuzi na českém Twitteru ohledně jednoho malého tweetu nebo jednoho Facebookového vzkazu vývojáře Daniela Vávry.

Daniel Vávra na své sociální síti připomněl historické sucho, nic nového, jen se vše neustále opakuje a citoval: „Rok 1540 — Labe vyschlo a teploty 11 měsíců neklesly pod 30°."

Když se podíváme znovu na to, jak s jakými komentáři to sdíleli. Nebudu číst třeba ani ty vulgarismy, které tam byly — paralelní listy to komentovali — třeba v lednu 30° plus — čím zpochybňovali druhou část toho textu.

A potom někdo pod nickem Giovanni to sdílel se slovy: „Vávra vše. Roku 1540 se na území České republiky teplota neměřila, protože teploměry ještě neexistovaly a Celzius se narodil drobátko později. Je to míněno pane Vávro..." a pak jistý vulgarismus, který původně označoval v našich krajích českých kohout a nikoli to, co ten vulgarismus značí dnes.

Víta, mě napadlo, že je to krásný příklad, jak rozebrat nejen jak vzniká třeba i dezinformace, ale také jak velmi snadno si kolemjdoucí na sociální síti odsoudí šmahem nějaké tvrzení, které na první pohled působí velmi učeně, aniž by si byl vědom toho, že právě ekonomie, ekonomická věda a ekonometrie — kvantitativní disciplína, která pod ekonomií spadá — umí určit dokonce i to, jaké zhruba bylo teplo či nebylo teplo v roce 1540, byť v tom roce 1540 skutečně teploměry ještě neexistovaly.

Eh, docela dost si teď na tom brousí ostruhy mnohá média a tak například vidíme, že deník.cz, myslím, že je to Vltava Mediapres, upozornil, že v roce 1540 jsme nemohli vědět, že bylo 30°C, protože švédský fyzik a matematik Celzius, který celsiovu stupnici vymyslel, se narodil až v roce 1701.

Tak se teď na to prosím pěkně pojďme podívat trochu podrobněji. Nejprve začneme těmi teploměry. Ono teploměry jako takové začaly vznikat už na sklonku 16. století. První teploměry opravdu nebyly spojeny až s Celziem. Celzius už přišel až relativně pozdě. Z těch slavných byl teprve třetí.

A protože v ekonomii a ekonometrii měření milujeme, tak se u toho trochu zastavím. Když odhlédneme od Fahrenheita, kterého dnes stále ještě používají ve Spojených státech a pak je poměrně obtížné se v tom vyznát, tak dokonce na našem území se celsiova škála začala používat mnohem, mnohem později, protože v českých zemích se dlouho používala škála, která za bod varu považovala 80°. Ale samotnému Celziovi se s takovouto zvláštní škálou od 0° do 80° špatně počítalo.

Rozhodl se rozdělit ji na centy, na sety a vytvořil svou původní škálu, kde ovšem pozor, bod varu nebyl 100°, bod varu vody nebyl 100°C, ale 0°C. A 100°C byl bod, kdy voda zamrzá.

Bylo to tak jednoduše proto, že potřeboval, aby na severských stanicích, když značili teplotu venkovní, tak nemuseli tak často psát mínus a tak to zkrátka obrátil.

Carl von Liné naopak byl ten, kdo to zase obrátil zpátky a v našich zemích jsme Celziem začali měřit relativně pozdě. To je tedy první věc.

To, že Celzius se narodil později, nemá vůbec žádný vztah s tím, jestli v roce 1540 mohli nebo nemohli měřit teplotu. Ale znovu teplota, byť na škálách, se měří prokazatelně od sklonku 16. století zhruba o 50 let později, než je ten zmíněný rok 1540.

Druhá věc, druhý bod, kde se vzalo to poměrně nesmyslné tvrzení. Tady musíme se všemi kritiky poměrně souhlasit.

Kde se vzalo to nesmyslné tvrzení, že rok 1540 měl 11 měsíců, kdy teploty neklesly pod 30 stupňů? To je přirozeně pitomost. To by samozřejmě muselo znamenat, že jsme měli 30° třeba i v noci v lednu nebo 30° v noci v listopadu. To asi nedává smysl.

Celé toto tvrzení pochází z ne úplně šťastného článku, který vyšel před pár dny. Mimo jiné na serveru atlas.cz nebo Tyskali, kdy titulek zněl: „Rok 1540, Labe vyschlo a teploty 11 měsíců neklesly pod 30°C."

V celém tom článku o tomto tvrzení nebylo nic. Je to tvrzení, které s tím nějak nesouvisí a pravděpodobně se vyvinulo, když jsme četli pozorně ten článek ze dvou faktů.

Zaprvé je prokazatelné — a za chvíli si to řekneme — že v tom roce 1540 mohlo být opravdu v 11 měsících sucho jako takové. No a zároveň se tam autorům někde připletlo tvrzení, že hrozny vinité jsou neúrodné kvůli suchu, pokud teploty dlouhodobě dosahují teplot vyšších než 30°.

No, jestli titulek psal velmi horlivý editor, nebo jestli titulek psal vymknutý se redakci z pozornosti algoritmus umělé inteligence, nevíme. Ale pravděpodobně spojením těchto dvou ne úplně souvisejících informací vznikl titulek, který je samozřejmě zcela chybný. Ale to nás ještě pořád nevede k té druhé části.

Ano, titulek je nesmyslný, titulek je chybný, ale to, že víme, kolik zhruba mohlo být v roce 1540° dokonce i v Čechách, byť Celzius ještě 200 let — nebo 160 let — nežil, je otázka bytostně ekonomická.

Víme, že jsme schopni se dopočítat a doodhadnout teploty i z mnohem hlubších dob. Například díky dendrologii, díky tomu, že se zkoumala třeba vzdálenost letokruhů na pařezech stromů. Ale právě v tom 16. století už přichází ke slovu právě ekonomická věda, protože je to ekonomie, co nám umožňuje dívat se na to, jaká máme reálná tvrdá data.

Možná naši předci neměřili teplotu. No určitě neměřili teplotu, ale co uměli měřit zatraceně dobře a bylo to pro ně velmi důležité, byly peníze, byly příjmy, zisky, ztráty, náklady. Byl počet dní, kdy pracovali jejich nádejníci, byl počet dní, kdy je museli vyplácet. Byla doba, kdy začínali žně, či jaká byla sklizeň hroznů, byly informace o tom, kolik stál třeba chleba, o kolik zdražil nebo zlevnil oproti rokům jiným.

No, protože všechna tato data máme a protože tato data máme dokonce pro dvě velmi zajímavá časová období, tak si můžeme dovolit modelovat právě i ty teploty v dobách, kdy nebyl teploměr, nežil Celzius a kdy, jak někteří posměvačci na Twitteru říkají, to nebylo možné.

O co jde?

V 19. století, ve 20. století už máme docela slušné informace pro naše území českých zemí, českých, moravských a slezských, nebo zemí koruny české, moravské a slezké o tom, jaká byla teplota, jaké byly teploty. Koneckonců víme, že v Karolínu v jezuické koleji v Praze se máme mnohem delší časové řady.

Zároveň jsme měli a máme stále velmi podrobné informace právě o těch zemědělských a řekněme agroekonomických informacích. Agroekonomické informace máme i z toho 16. století.

A tak zkrátka pozorným ekonometrickým modelováním a ekonomickým modelováním můžeme dojít k odhadům toho, jaká mohla být teplota kdykoli v minulém období, v minulých letech.

Tady vidíme takovou pěknou křivku. Když se podíváte na ty špičky, špice, které ukazují odchylku od průměru, tak vidíme, že to byl právě rok 1540, který podle všech modelování, jež máme k dispozici — modelování zatraceně vědeckých, nikoli nějakých vysněných — byl až do roku 2015 opravdu největším historickým extrémem.

Ano, je pravda, že současné léto, je pravda, že současná doba tento extrém překonávají a je pravda, že dnes zažíváme léta sušší a teplejší.

Když to shrnem, co nám tady ten příběh říká?

No, ten příběh říká, že v ekonomii nepotřebujeme znát všechny údaje úplně přesně. Ostatně, jak bychom mohli měřit inflaci, jak bychom mohli měřit hrubý domácí produkt? Ano, jistě v médiích slyšíte, že se měří inflace nebo že se měří HDP, ale to není pravda.

Kdo z vás kdy viděl inflaci fyzicky tak, aby si na ní mohl sáhnout? Nemůžeme ji měřit. Pouze ji odhadujeme z vnějších projevů, z toho, jak roste cenová hladina ve svém celku, z toho, jak nám zdražují potraviny, oblečení, elektřina, energie, jak nám zdražuje nájem a podobně.

A úplně stejně díky tomu ekonomie byla nucena si vytvořit různé metody na odhadování toho, co nevidíme, co měřit neumíme. Tak úplně stejně můžeme vzít tyto nástroje, abychom se byli schopni dopočítat toho, co se zhruba mohlo dít dávno dávno před třeba prvními teploměry.

Takže když to shrneme, my nemusíme mít úplně dokonalé informace o všem. Ale pokud máme dostatek rozptýlených informací z dostatečně dlouhého časového období, tak si můžeme dovolit modelovat, jak se alespoň přibližně to, co nás zajímá, choválo.

To ovšem nic nemění na tom, že bychom neměli přejímat články, které jsou ze své podstaty sice v textu správně, ale jejich clickbajtový titulek je tak trochu hloupý a smysluplný a že bychom si měli své zdroje kontrolovat. Ale uznejme, že kontrolované zdroje málokoho zajímají.

A o tom je právě dnešní druhá část svobodného trhu.

Než k ní ale přejdeme, tak si ještě dovolím poslechnout si spolu s vámi úryvek z jedné kroniky z města Louny z roku 1540, která ta historická sucha, která je zkoumáme teprve v poslední době, docela pěkně opisovala. Jedná se o překlad. Pokud se nemýlím, ta kronika byla asi psána předpokládám latinsky. Jistá si tím nejsem.

Tak možná taková krátká pasáž. Pardon, omlouvám se, evidentně se mi nenahrálo. Tož si to pustíme, pustíme někdy jindy.

Tak se omlouvám a jdeme k té druhé části, druhému tématu.

V posledních dnech neustále slyšíme velké nářky jednak našich politických představitelů na straně jedné, kteří lomí rukama nad médií a nad novináři, a jednak novinářům na straně druhé, kteří lomí rukama nad politiky a vůbec nad těžkým životem novináře v dnešní době.

Ale mě tady na těch nářcích nejvíce ze všeho zaujalo, jak si novináři mainstreamových médií stěžují, kterakým nerozumí jejich vlastní čtenáři, diváci nebo posluchači.

Naposledy to ukázali zrovna včera v podcastu Vlevo dole podcasteři, autoři Lucie Stuchlíková a Václav Dolejší právě ze serveru Seznam zprávy.

Pojďme si to poslechnout.

Tak možná taková krátká reflexe posledního dílu, na který nám přišlo opravdu hodně reakcí, a to byl ten díl o tom, že opozici to taky úplně nejde. Ukázala se taková stará dobrá pravda, a sice, že všechny podcasty, ať už jsou takové nebo makové, tak prostě opečovávají nějakou komunitu lidí, kteří prostě chtějí, jak to říct, víď, konečně, slyšet jakoby tu svoji pravdu a to své vidění světa. A nejde z toho úplně moc vybočit.

U těch placených podcastů, což my nejsme, společně se Sorry jako že jo [smích], tak my máme možná trochu větší volnost, protože pokud bychom vás naštvali tady nějakou kritikou opozice, tak by nám hrozilo, že vy budete odhlašovat předplatné a my bysme tudíž příště už tu opozici raději nekritizovali, nebo třeba prezidenta Petra Pavla.

Je tohle zajímavé mimochodem, že tohle se děje opravdu nejenom u nás. Teda, Lucko, všude ve světě prostě jak tě naštvou, tak jako konec, zakopat pod zem.

>> Jasně, ale my se nedáme, my to risknem prostě. My budeme pořád říkat to, co si myslíme.

A tady mě to taky překvapilo, že nám přišlo tolik vlastně reakcí, že jsme na opozici příliš zlí, protože já třeba, když se s voliči opozice bavím, tak oni vlastně říkají ještě horší věci, než které jsme v tom podcastu říkali my. Mně přišlo, že jsme byli ještě hodní na to, co si někteří voliči té opoziční pěti koalice myslí ve skutečnosti.

Takže máme zde velké mainstreamové médium, dokonce největší, nejsilnější, v současnosti nejvýznamnější v České republice, a jeho velmi významní novináři a velmi významní podcasteři popisují, že ve chvíli, kdy řeknou něco jiného, než jejich publikum očekává, kdy najednou nestojí plně za současnou opozicí, bývalou vládou a nevěnují se pouze tomu, že by útočili na současnou vládu, bývalou opozici, tak mají zkrátka u svých diváků, u svých čtenářů průšvih.

No, nejsou sami. Platí to samozřejmě i na druhé straně spektra, pokud budeme mluvit o mainstreamových médiích: Seznam zprávy, Deník N, Respekt, Reflex a další. A na druhý pól si dáme alternativní média, možná XTV, Parlamentní listy, aby bylo jasno, a další.

Tak budeme slyšet to samé jenom v opačných barvách, jenom v opačných znaménkách.

Pojďme si poslechnout výběr komentářů, které jsem si dovolila sebrat pod několika příspěvky, aby bylo jasno.

>> Co jo, Babiš, taky víme, ale furt lepší než Fiala. Prostě funguje, co funguje, i různé ty předvolební podrazy. Lepší Babiš než Fiala. Nechte pana Babiše pracovat. [hudba] Babiš, Okamura, Filip, Macinka. Opozice jen zdržuje, kritizuje, ale žádný program a vizi nemá. Vládu zvolil lid České republiky, tak ji nechte pracovat. Já sice jsem kritická nevolička, ano, mimo jiné kvůli COVID-19 teroru, ale vždy je lepší tato koalice než hnědá fialová.

>> Takže evidentně zde máme dvě skupiny lidí, ne? Nadarmo se říká, máme rozdělenou společnost. Pro jednoduchost: jedna bude tým Fiala, druhá bude tým Babiš. A obě dvě mají svá vlastní média a obě dvě skupiny očekávají od svých médií, že si nebudou plést, komu fandí a koho kritizují.

Docela zajímavě to v rámci těch lamentací, v rámci těch žalů-zpěvů o tom, jak je posluchačstvo, jak by tomu asi řekli, a diváctvo, jak by tomu asi řekli, problematické, pojmenoval Česmír Straký.

Ano, já dnes zcela cíleně budu lovit ve vodách těch druhých, těch mainstreamových médií, a Česmír Straký tomu dokonce dal správný název. Pojďme si to poslechnout.

>> Hele, já jsem zvyklej na tenhleten typ reakce zejména z té druhé strany, a ta přišla potom, co to teďka napsal něco hezkeho mi Jindřich Rajchl a další, tak to jako zase to přišlo, ale přišlo mi vtipné, jak ty dva, jak jsme v té kmenové jako společnosti de facto, a je tu ten hluboký tribalismus, a potřebujeme definovat nepřítele, abysme my ukázali, že jsme ty správný.

Tak mi přišlo vlastně jak jednak, že to byla ta nespravedlnost, jasně, ale druhak, jak vlastně to je úplně stejné chování, jako dělá ta druhá strana, jo, stejnej způsob prostě argumentace, zlo.

Jasně.

Tak pokud vezmeme, že pro mainstreamová média nebo jejich představitele je ztělesněním zla alternativa a alternate verza, tak v podstatě pan Česmír Straký tady říká: mě překvapuje, že když si dovolím být trochu kritičtější vůči těm našim, tak se naši diváci chování na mě vlastně úplně stejně jako ti druzí. Jsou na mě v uvozovkách zlí, a dal tomu název, velmi správný název. Pojmenoval to tribalismus.

Je to ze starofancouzského kořene slova v angličtině tribe, tedy kmen. Ono se až tak moc neví, z čeho to slovo vzniklo. Někteří říkají, může to být pravda, nemusí, že to má kořeny dokonce v latině ve slově tři, protože společnost starověkého Říma byla údajně rozdělená na tři vrstvy, které byly soudržné uvnitř, ale neměly se moc rádi na venek, ale neví se, jestli tento etymologický výklad je úplně správný.

V každém případě pan Straký tady správně popisuje, že se společnosti všude po světě, nejenom v České republice, více a více zakopávají do svých zákopů, sdružují do svých kmenů a vedou vzájemně jakési kmenové války.

No a v těch kmenových válkách očekávají, že nikdo z toho kmene nesmí zradit a bude vždycky věrně stát za tou vlastní ideou a půjde vždy stejně věrně a stejně neochvějně proti těm druhým.

A teď je otázka, jestli to má nějaké ekonomické vysvětlení a hlavně jestli to má nějaký ekonomický důvod a ekonomický benefit.

Protože říct, že společnost je rozdělená, ano, to umí každý, a od toho máme sociology, aby o tom hovořili. Ale umíme my v ekonomii říct, co se vlastně děje? No a kupodivu, když se podíváme do odborné ekonomické literatury, tak umíme.

Ekonomie se totiž neptá, proč jsou lidé zaujatí nebo proč se lidé zakopávají do těch jednotlivých zákopů. Lidé v ekonomii se ptají, co vlastně lidé, kteří sledují média, kupují.

Líbí se nebo optimista by řekl, kupujeme si informace, kupujeme si nějakou informační hodnotu. Jenomže ten mediální balíček, to, na co se člověk dívá, co člověk poslouchá, co vstřebává, to přece zdaleka není jenom hezky zabalená informace. Ono je to přece, pardon, ono je to přece mnohem, mnohem více.

Do té ekonomické, do toho ekonomického balíčku patří třeba i emoce, pobavení, hněv nebo zadostiučinění. Patří tam i potvrzení toho, co si lidé už teď myslí, jak jsou lidé přesvědčeni, že to přece je a že to být musí. Je tam také ale něco, co bychom mohli nazvat skupinová identita, tedy to, k jaké skupině se hlásíme, jaké hodnoty jsou nám blízké.

No a pak je tam samozřejmě sociální status, který cítíme, když nějakou informaci nasdílíme, když něco postneme, když něco pošleme WhatsAppem, nebo když si něco hodíme, možná ještě někteří na Facebook.

Jinými slovy, když bychom si to zapsali, já doufám, že ji tady správně vylovím, omlouvám se, pokud se hned netrefím, když bychom si to zapsali do jedné rovnice, protože koneckonců my máme v ekonomii rovnice docela rádi, tak užitek z toho, že se díváte na nějaký živý stream nebo že si pustíte nějaké video, užitek z toho, že si přečteme noviny nebo předplácíme časopis, není daný jenom hodnotou informací, ale je daný i emocí, naší identitou, sociální odměnou a také nepříjemností, kterou nám způsobuje, když jsme nuceni pochybovat.

Za tímhle vším stojí konkrétní ekonomická teorie a to velice dobrých a kvalitních ekonomů George Akarlofa a jeho kolegyně Rusle Krantonové. Jim se říká ekonomie identity.

Myšlenka té ekonomie identity je vlastně strašně jednoduchá a zároveň strašlivě radikální. Náš užitek zdaleka netvoří jenom to, co si kupujeme a to, kolik peněz máme, ale i to, jestli naše jednání, naše chování, to jací jsme, odpovídá představě našeho okolí – jací bychom být měli, jak se ten náš kmen, to naše společenství má chovat.

No, máme k tomu dokonce i laboratorní důkazy. Opět dva další ekonomové publikovali v American Economic Review svoji studii, svůj experiment, kde vytvořili v laboratorních podmínkách uměle dvě skupiny. Lidi zkrátka úplně náhodně rozdělili do dvou skupin, řekněme fialový a žlutý. To je úplně jedno.

Nechali je v těch dvou skupinách nějakou chvíli existovat a pak je nechali projevovat buď náchylnost nebo naopak řekněme nějakým způsobem trestat příslušníky té druhé skupiny. A i když to označení bylo naprosto náhodné, nemělo nic společného s jejich rasou, národností, náboženstvím, pohlavím, vzděláním, něčím takovým, tak během toho experimentu se ti jedinci do té míry ztotožnili se svou skupinou, do které byli vrženi, že se opravdu začali chovat, pokud šlo třeba o peníze na charitu, úplně jinak k příslušníkům toho svého kmene a úplně jinak k příslušníkům kmene druhého.

Máme tady ale ještě třetí vrstvu. Tu přidal nositel Nobelovy ceny za ekonomii Francouz Jean Tirole se svým kolegou, kteří tvrdili, že naše přesvědčení, naše ideologie nebo hodnoty, které máme, jsou vlastně ekonomický statek. Je to něco, co spotřebováváme, do čeho investujeme, z čeho máme psychologický zisk.

Představte si to tak, že když se člověk rozhodne, že podporuje jednu nebo druhou část našeho společenského spektra, tak se k němu většinou nějak veřejně přihlásí. Ví to jeho rodina, ví to jeho známí. Mnozí, kdo jsou více aktivní, tak hájí toho či onoho politika na sociálních sítích. Nechávají si kolem fotografií rámečky s barvou té politické strany. Volí podle něj, postaví na něm dokonce i část svých vztahů.

Koneckonců vy sami nám píšete, jak často politické otázky a otázky voleb vstupují do vašich rodinných nebo přátelských vztahů, jak se kvůli volbám hroutí stará přátelství nebo rodinné vazby.

No a potom do toho všeho padne nějaký nepříjemný důkaz, nepříjemná informace, něco, co nechceme slyšet, protože nám to zkrátka bortí ty iluze a ty hodnoty, do kterých jsme nainvestovali. No a v tu chvilí samozřejmě musíme nezbytně nutně reagovat buď nejistotou nebo vztakem. To je mikroekonomická vazba.

A teď ta vazba makroekonomická nebo minimálně vazba podniková na úrovni médií.

Média se z tohoto hlediska musejí velmi často, mnohá média chovat cynicky. Musejí vycházet z toho, kdo je platí a jaké zájmy má jejich majitel.

No, pokud jsou to média veřejnoprávní – Česká televize, Český rozhlas, BBC a podobně – tak samozřejmě by neměli být vláčeni a cloumáni tím, jaké jsou politické názory jejich majitelů, tedy koncesionářů, ale mohou být vláceni a cloumáni tím, že se třeba chtějí připodobnit nebo přiblížit nebo zalíbit konkrétním elitám. Studií na toto téma je hodně.

Nechme dnes veřejnoprávní média být, o těch tenhleten příběh není.

Pokud jsou to média, která jsou závislá na předplatitelích nebo která jsou závislá na dobrovolných příspěvcích, která mají ty takzvané transparentní účty a žádají diváky, posluchače, čtenáře o příspěvky, tak ti se samozřejmě musí naprosto a dokonale ztotožnit se svými čtenáři, diváky, publikem, protože jinak, přesně jak říkali novináři z vlevo dole, by jim klesl počet předplatitelů, klesl zisk, mohli by se dostat do ztráty. Ostatně drtivá většina těch takzvaně alternativních médií v České republice ve svých výsledovkách tvrdou ztrátu vykazuje.

Pak zde máme média, která jsou vlastněna konkrétními lidmi, kteří mají konkrétní zájmy. Tam je to jasné. Ti musí hájit zájem svých majitelů. A máme média, které musejí hájit zájem svých sponzorů.

Nicméně ta média, o kterých hovořili všichni v těch předchozích ukázkách, a média, kam spadá i ta takzvaná alternativa, jsou založena právě na úzkém vztahu mezi posluchačem nebo divákem a tím konkrétním podcastem, tím konkrétním videem.

Teď si představte, že majitel nebo redaktor takového média má omezený čas, omezené kapacity. Často, jak si dnes ještě ukážeme, velmi vzácný a drahý statek. To ostatně všichni víme.

A ty kapacity může věnovat buď na to, aby se řešila konkrétní kauza politika z jednoho tábora, nebo konkrétní kauza politika z druhého tábora. Obě dvě kauzy jsou velmi vážné. Obě dvě kauzy mají stejně šťavnatý potenciál.

Nicméně řekněme, že to médium je médium fialové – barvou, nikoli jménem – a že tím pádem budou jeho čtenáři, jeho diváci preferovat dobré zprávy o fialových a budou s gustem konzumovat špatné zprávy o žlutých. A takový šéfredaktor ví, že pokud bude věnovat zdroje, které má, odhalování lumpáren fialových, tak se zkrátka jeho diváci znejistí, budou nespokojení, budou naštvaní a půjdou k jinému příbuznému médiu, které také straní fialovým, ale které o těch fialových nemluví škaredě.

A tak mu v konečné fázi nezbyde, než se rozhodnout, že radši bude psát, radši se bude věnovat té nehezké kauze žlutých, protože to zkrátka bude znamenat, že nepřijde o své diváky, nepřijde o ten svůj divácký kmen.

Jinými slovy, jestli my v ekonomii vždycky tvrdíme, že konkurence vede k názorové pluralitě, že konkurence vede celkově ke zvýšení životní nebo ekonomické úrovně všech, tak tady vidíme zajímavý případ, kdy konkurence vede skutečně k větší pluralitě médií, k větší pluralitě názorů, ale k mnohem větší homogenitě, mnohem větší stejnorodosti uvnitř každého toho kmene.

Vede to zároveň k tomu, že v podstatě každý ten kmen se musí uzavřít do jakéhosi absolutistického zabednění, takové až řekněme sekty. Protože pokud to médium nebude sektářské, pokud to médium nebude tvrdit, jenom tenhleten názor je dobrý a všichni ostatní jsou zlí, tak zkrátka přijde o část svých diváků, přijde o peníze, může zkrachovat, a tak dále, a z trhu bude muset zmizet ve prospěch jiného média, kterému je úplně jedno, kde je nebo není pravda, ale které bude ochotno tvrdě stát na svém.

Takovým jednoduchým testem, který si vždycky můžeme říci, když se ptáme, jestli média jednají tribalisticky nebo ne, je – teď mě asi nebudete možná mít rádi, ale vy to přežijete a já také – tenhleten obrázek.

To je vlastně taková hezká ukázka tribalismu v praxi.

Pokud nám skutečně jde o fakta, nikoli o příslušnost ke kmenům, tak obě dvě zprávy mají pro nás úplně stejnou hodnotu.

Dominik Ferik čelí nařčení ze sexuálního obtěžování.

Filip Turek činí trestnímu oznámení kvůli obvinění ze znásilnění.

V danou chvíli, kdy nám vyběhnou tyto zprávy, kdy ještě nevíme, jestli se ta nařčení a ta obvinění skutečně materializují v rozsudek nebo ne, tak bychom měli hodnotit obě dvě zprávy stejně bez ohledu na to, jestli fandíme TOP 09 nebo jestli fandíme motoristům.

Pokud máme ale tvrdý a jasný politický názor a už jsme propadli tribalismu, tak pokud budeme příznivci TOP 09, tak budeme říkat: Dominik Ferik určitě nic takovýho neudělal. Ty holky ho očerňují. A Filip Turek, to je jasný, ten to udělal, ten by měl jít sedět.