SVOBODNÝ TRH s Hanou Lipovskou

Kolik stojí lidský život a kolik stojí rozhodnutí o jeho smrti? Ekonomická teorie dokáže spočítat cenu zločinu. Jenže co když nejvyšší trest není tím nejúčinnějším, ale naopak tím nejdražším? A teď Francie, jedna z největších ekonomik světa. Stát, kterému jsou investoři ochotni půjčovat dráž, než některým jeho vlastním firmám. Když už finanční trhy věří více podnikům, než vládám, kdo vlastně komu vládne? A nakonec volby. 1060 kandidátů, 65 hlasů a tři nositelé Nobelovy ceny za ekonomii, jejichž teorie nám mají pomoci rozhodnout. Výsledek? Možná zjistíme, že nejlepší volební strategie je hodit si korunou. Zločin, dluh, volby, tři příběhy, jedna ekonomie. Právě začínáme. >> Dobrý večer, vážení přátelé. Vítejte na svobodném trhu. Vítejte u Aby bylo jasno. Dnešní témata jsme slyšeli. Trest smrti jako ekonomická kategorie, volby, zejména volby v Praze jako ekonomický problém. No a ekonomická spirála dluhu nejen ve Francii, ale dokonce i v České republice. Pojďme na to. Začněme tématem, u kterého, pokud jej sledujete v médiích, vás pravděpodobně nenapadne, že mají cokoli společného s ekonomií. Ano, mám na mysli ten podivuhodný případ pokusu o vykonání trestu smrti ve Spojených státech. Pojďme si připomenout, co se tam vlastně děje. >> Ve Spojených státech se stalo něco, co se v moderní justici zdálo téměř nemyslitelné. Plánovaná poprava neskončila smrtí. Příběh začíná v Tennessei a otevírá otázku, co se stane, když státní procedura selže. Christa Pikeová byla odsouzena k trestu smrti za vraždu Colín Slemerové, které bylo 19 let. K vraždě došlo v roce 1995. Případ se odehrál v Tennessee. Poprava Christi Pikové byla naplánována na 30. září 2026 ve věznici Riverband Maximum Security Institution v Nashvilleu. Stát měl použít pentobarbitál podaný smrtící injekcí. Takový okamžik bývá chápán jako konec dlouhého právního procesu. Tentokrát se však události nevyvíjely podle plánu. Došlo ke dvěma pokusům podatící látku, ale Pikeová nezemřela. Následoval převoz do nemocnice. Selhání popravy otevřelo otázky, které nelze odbít jako technickou závadu. Co se stalo, kdo za postup odpovídá a jak má stát vyšetřit vlastní jednání. Namísto Márnice byla převezena do nemocnice. Po pokusu Pikeová znovu nabyla vědomí a dokázala mluvit. Selhání tak získalo konkrétní lidský rozměr. Nejde jen o protokol, léky a zařízení, ale o člověka, který přežil výkon rozsudku smrti. To nezastírá závažnost činu, za nějž byla odsouzena. Guvernér Tennessee Bill Lee po události pozastavil popravy ve státě a nařídil nezávislé přezkoumání. Případ nyní vyvolává právní i institucionální otázky. Pokud je člověk odsouzen k smrti a poprava selže, může se stát pokusit znovu? Tato otázka se dotýká hranic trestu, práva i moci veřejných institucí. >> Když se řekne ekonomie, mnoho lidí si představí finance, peníze, dluhy, půjčky, splátky. Někdo si možná představí inflaci, hrubý domácí produkt nebo daně a nebo otázku nezaměstnanosti, která v České republice vystřelila už k 5 % v regionech, jako je karviná a dokonce ještě výše. Jenomže ekonomie se nejpozději od dob nositele Nobelovy ceny za ekonomii z roku 92 Garyho Beckera, zabývá i věcmi, které bychom možná nečekali. Zabývá se naším každodenním jednáním, naším rozhodováním. zabýval se, řekněme, nejniternějšími způsoby našeho myšlení, eh, našich starostí. A právě Gary Becker byl průkopníkem ve zkoumání toho, kde všude je v našem životě ekonomie. Gary Becker začal mluvit jako jeden z prvních o lidském kapitálu. Gary Becker popisoval takzvaný trh manželů. Zabýval se v době, kdy to nebylo ani ekonomické, ani statistické téma, třeba otázkou diskriminace. No a mimo jiné právě Becker popisoval otázku zločinu a jeho slavná kniha měla název, který byl samozřejmě inspirován Dostojevským zločin a trest. Pojďme se podívat na základní úvahu, která za jedním z jeho článků byla v roce 8 publikoval právě stejnomenou studii zločin a trest, ekonomický přístup. No a její ekonomická myšlenka, ta je krom obyčejně jednoduchá, v podstatě geniální. Člověk, který se rozhoduje, zda spáchá trestný čin, může byť třeba jenom intuitivně zvažovat své očekávané výnosy a očekávané náklady. Představte si, že máte zloděje, který zvažuje, zda ukradne nebo neukradne auto, jestli někomu vybílí nebo nevybílí účet. jestli bude dělat pochybný byznys na Darknetu nebo ne. Jak se takový zlodějí rozhoduje? No, na jedné straně má určitou určitou míru pravděpodobnosti s určitým možným výnosem, ziskem z toho účtu, prodeje auta a podobně. A na druhém míse Vah stojí pravděpodobnost, že bude odhalen, chycen, skutečně potrestán a samotná výše trestu. Pokud je pravděpodobnost toho trestu či dopadení zanedbatelná, je svým způsobem ceteris paribus, pokud nebudeme mít zemi se silnými morálními normami, se silně fungujícími neformálními institucemi, je taková pravděpodobnost vlastně docela vysoká. Když se člověku, který se rozhodne sestoupit na šikmou plochu, nemůže nic stát, proč by jednoduše nemohl krást, nemohl páchat zločiny? Naopak, pokud je jisté, že bude dopaden, pak jí může odradit i trest, který vypadá na první pohled docela mírně, který může být docela nízký. Stát má totiž dva základní nástroje z pohledu ekonomie. Buď zvýší pravděpodobnost, že ten lump bude chycen a nebo zvýší přísnost trestu. Obojí dvojí, ale my jako daňoví poplatníci musíme platit. Pokud chceme zvýšit pravděpodobnost, že člověk, který nejedná v soulladu s lidskou morálkou, případně zákony státu, bude chycen, tak zkrátka potřebujeme lepší, schopnější nebo všude přítomnější policii, lepší kriminalistiku, kvalitnější vyšetřování, fungující soudy a tak dále. Na druhou stranu, pokud budeme preferovat jako společnost vyšší tresty, budeme chtít represivnější systém, budeme mít soudní řízení, ochranu práv obviněných, pardon, budeme chtít více více klást klást akcent na tu restrikci, tak samozřejmě za to zaplatíme účty za vězenství, sounictví. No a v případě, že bychom opravdu chtěli mít trest smrti, který jsme v naší zemi, já řeknu zapať pánbu a dostaneme se k tomu, proč zrušili před 36 lety, také na jeho nevratné vykonání. A je to stál, kdo se musí rozhodnout, jakou kombinaci zvolí, jak moc budeme investovat do do padení pachatele a jak moc do institucí následného a represivního eh represivního nebo odvetného systému. politik může docela snadno před volbami prohlásit zpřísníme tresty, aby se zločinci konečně začali bát a bude to znít úplně perfektně, rázně. Volič bude rád volit. Ale my jako ekonomové se musíme ptát, co tím vlastně získáme. Dovolte mě jeden drobný příklad. Řekněme, že u konkrétního zločinu stát zpřísní radikálně tresty z 20 let na 30 let. To je výrazné zvýšení, výrazné zpřísnění o 50 %. Ale co tím jako stát získáme? Klesne kriminalita o 50 % nebo dokonce o víc? Nebo se to ani neprojeví, protože už těch 20 let samotných byl tak vysoký prach, že rozdíl mezi 20 a 30 je menší než rozdíl mezi nulou a 20 nebo řekněme 10 a 20. Pokud prodloužení trestu a dalších 10 let už nemá dopad na snižování zločinu, tak z pohled z pohledu fungování, z pohledu ekonomiky státu už nemusí být v zásadě až tak racionální. Takže my hledáme kombinaci prevence, odhalování a trestání, při kterém jsou ty naše společenské ztráty nás všech jako daňových poplatníků nejnižší. Takže maximální trest vůbec není to samé, co optimální trest z hlediska bezpečnosti. A všichni víme, že právě bezpečnost je pro každého z nás jedním z těch úplně nejdůležitějších statků. Pokud se nás někdo ptá teď před volbami do komunálu, co očekáváme od vedení města, co nám chybí, čeho se bojíme, vždy se ty otázky a odpovědi nějak dotýkají naší bezpečnosti. Bezpečnosti v ulicích, bezpečnosti dětí, bezpečnosti seniorů, bezpečnosti dopravy a podobně. tou ultimátní sankcí ve společnostech, řekněme, západního typu je maximální neodvratná sankce trestu smrti. Mohli bychom říci, že smrt už nelze žádným dalším trestem zpřísnit. No, ale musíme se také ptát, jestli tato nejvyšší sankce vůbec přináší pro společnost nějaký dodatečný užitek a jestli je vůbec potřeba k dosažení našeho cíle maximalizace maximalizace beztrestnosti. Lidé, kteří požadují zavedení, obnovení nebo udržení trestu smrti, většinou argumentují velmi jasně, jednoduše. Pokud člověk ví, že za nějaký trestný čin zaplatí vlastním životem, tak můžeme předpokládat, že si ten svůj zločin rozmyslí. A samozřejmě z ekonomického hlediska je takový pohled naprosto legitimní, protože pokud hrozba popravy skutečně odvrací vraždy, tak to prostě dává smysl. Jenomže my si postupně ukážeme, že ta realita, kterou vidíme, je úplně odlišná. A v roce 2012 si totiž otázku, jestli opravdu trest smrti chrání společnost více než odnětí svobody položila americká národní výzkumná rada. J zkoumali desítky desítky let ekonomických výzkumů a kriminologických výzkumů. No zjistili, že ve prospěch trestu smrti neexistuje žádný důkaz, žádná evidence. Nemáme empirický důkaz, že když zavedete trest smrti, máte trest smrti, vykonáváte trest smrti, tak skutečně odrazujete zločince od páchání zločinů. Zároveň a to zase z ekonomického pohledu není úplně bezvýznamná věc, trest smrti. má své náklady, které mohou převýšit doživotní do životní vězení. Člověk by řekl, když vykonáte tedy tu exekuci, když vykonáte trest smrti, tak na tom potenciální tločin si ušetříte. Nemusíte platit jeho v uvozovkách ubytování ve vězeňském systému, stravu, ochranu, zdravotní péči a tak dále a tak dále. A někomu by se mohlo zdát, že zkrátka z tohoto hlediska je vše jasné. Jenomže my musíme započítat celý proces. Máte-li v demokratickém nebo alespoň demokracií se blížícím státě tento ultimátní trest, tak samozřejmě celý proces od vyšetřování přes obžalobu, obhajobu, soudy, přešetření, odvolání, další přeskumy až po finální výkon musí nezbytně nutně být mnohem pevnější, preciznější a chráněnější, protože ve chvíli, kdy uděláte jednu chybu, tak ty důsledky jsou samozřejmě naprosto pochopí. itelné. Pokud je člověk nespravedlivě uvězněn a těch případů máme dlouhou dlouhou dlouhou řadu, koneckonců i aby bylo jasno, jsme měli jedny hovory, jedny nepohodlné pravdy, eh věnované dámě, úřednici, státní úředníci, která byla ve vězení nespravedlivě a které se nakonec zastal až Nejvyšší správný soud. Ale zkrátka vždy lze nakonec, byť to ne vždy tak státy dělají, zaplatit odškodnění, ale tomu člověku už samozřejmě nikdo nevrátí zničený život, ale zkrátka život má. Člověka, kterého si jen tak omylem společnost popraví, už snadno rehabilitovat nelze. Proto například stát Kancas také ve Spojených státech zkoumal náklady případů, ve kterých žalobci požadovali trest smrti. No a ukázalo se, že průměrné náklady na celý proces s trestem smrti jsou téměř pozor a ta částka je neuvěřitelná. 400 000 amerických dolarů, zatímco náklady na běžné řízení bez trestu smrti jsou 100 000 dolarů, tedy čtyřnásobný rozdíl. Když budu cynická, trest smrti opravdu není levnou alternativou do životního vězení. No a když se teď vrátíme k případové ve Spojených státech, tak celý příběh dostane další rozměr. Paní Pikeová měla být zbavena života poté, co strávila, co čekala na vykonání rozsudku 30 let. To asi podle nikoho z nás není zanedbatelná doba. Víme, že byla odsouzena na základě zákonů, které dnes už se na věc dívají jinak. Víme, že do poslední chvíle různé advokátní skupiny bojovaly za to, aby ten trest vykonán nebyl. A víme, že stát a ona není žádnou výjimkou, dvakrát po sobě tu exekuci spacká. Máme tedy vážně zraněnou, odsouzenou, o jejíž život zdravotnictví toho samého systému, který chtěl život podle soudu vzít, bojuje. Máme zde další soudní spory, další náklady na zdravotní péči, další vyšetřování odstupivšího šéfa vězeňských služeb v Tenesí, nejistotu ohledně dalšího právního postupu, obrovskou odstudu pro ten systém ve Spojených státech a samozřejmě něco, co kde už je otázka, zda se spíše než o výkon spravedlnosti nejedná o psychické týrání nebo mučení. I to jistě budou muset příslušné orgány přezkumovat a beze sporu to zkoumat budou. A to všechno jsou náklady, které bychom měli přičíst na vrub této sankce. A pak se máme, když se vrátíme dále, ještě druhý problém. Něco, protože ekonomie velmi ráda uvažuje v termínech mezních veličin, tak něco, čemu říkáme mezní odstrašení. Představte si pachatele, který se dopustí opravdu velmi závažného násilného zločinu. Pokud mu za něj hrozí 20 let natvrdo a zavrazu žudu doživotí, má určitě důvod, proč obět nezabít. Samozřejmě pořád se může rozhodnout, že vraždit bude, ale vražda pro něj znamená další možné zvýšení trestu. Teď si představme právní systém, který za oba činy ukládá stejný trest. Z hlediska pachatele je pak už úplně jedno, jestli dostane doživotí za jednu vraždu, pardon, jestli dostane trest smrti za jednu vraždu, 10 vražd nebo třeba 50 vražd. V tu chvíli ty jeho mezní náklady na další zločin jsou už neskutečně nízké. Jinými slovy, pokud budou tresty extrémně přísné, pokud nejsou odstupňované, tak možná paradoxně motivace nepáchat další zločiny klesá. To je něco, co v ekonomické analýze, byť to může být společensky hrubě nepopulární, nemůžeme úplně ignorovat. Pak je samozřejmě ještě argument, který je zejména v zemích z historií, jako má náš stát, e, ještě závažnější. To je riziko justičního omylu a nebo dokonce riziko justičního zločinu. Ekonomové dobře znají pojem riziko. Pracujeme s ním ve finančních trzcích. pracujeme s ním v pokročilejších modelech ekonomických jako takových a víme, že žádný složitý systém a společnost a právo jsou extrémně složitý systém. Není bezchybný a není bezvadný. Bez rizika nefunguje bankovní systém, bez rizika nefunguje zdravotní systém, bez rizika samozřejmě nefunguje ani celý proces, který končí tedy soudnictví. i nejlepší soudce může rozhodnout nesprávně a ve Spojených státech jsou na to velmi zásadní studie, kdy se lidé, kteří mají odbornost na takzvanou ekonomii a právo, zabývají například tím, jestli soudci mají tendenci rozhodovat jinak, pokud rozhodují před obědem nebo po obědě. Do jaké míry záleží na tom, jaké je třeba pohlaví soudce ve vztahu k pohlaví toho pachatele nebo potenciálního pachatele. Zkrátka zkoumají celou řadu faktorů, včetně faktorů používání umělé inteligence. Může se mýlit svědek, snálecký posudek, může být mylný nebo dokonce může být nějakým způsobem ovlivněný. Z dat, která jsou k dispozici, víme, že od roku 1973 bylo ve Spojených státech nejméně 230 lidí odsouzených trestu smrti. 230 lidí a následně sproštěno viny nebo jiným způsobem očištěno 230 lidských životů, které byly odsouzeny k trestu smrti. A pak se ukázalo, že ten trest smrti nebyl v ničem oprávněný. Já nevím, jestli si to můžeme nebo nemůžeme vůbec představit. Pokud si představíte, že ten trest smrti by byl trest uložený vašemu dítěti, tak by se ukázalo, že ten trest smrti byl nespravedlivý. jestli si někdo umíme vůbec představit to utrpení, kterým se tento trest, který je potom následně zrušen, anulován, odřeknu, tak utrpení, kterým ten člověk samotný a jeho rodina prochází. Samozřejmě z tohoto počtu 230 lidí nemůžeme spočítat pravděpodobnost úsyčního omylu, ale dokazuje nám to, že chyba není jenom něco teoretického, co se říká v těchto diskuzích, jenom tak ze slušnosti a u trestu smrti má takováhle chybička, která se vloudí mimořádnou a fatální vlastnost, protože je prostě nevratná. Tady nám nestačí jenom sledovat náklady a přínosy výkonu trestu, ale najednou čím větší hodnotu přikládáme k lidskému životu, tím větší problém s tou potenciální chybou může vzniknout. Becker sám, Gary Becker sám, o kterém jsme mluvili na začátku, trest smrti podporoval. Becker byl proto, aby společnosti rozeznávaly ve svém právním zákonu trest smrti. ovšem eh tvrdil, že ten trest smrti má být vyhrazen pouze pro nejužší množinu těch opravdu nejvážnějších, nejzásadnějších případů. Jinými slovy, že trest smrti by měl nad tím systémem viset jako řekněme spíše morální strašák, morální riziko, které by u těch, kdo váhají, jestli je lepší na té cestě zločinu spáchat jednu vraždu nebo 20 vražd. měli to kyvadlo jasně posunuto k tomu nižšímu počtu obětí. Teď to říkám trochu zjednodušeně. Na druhou stranu drittivá většina ekonomů, kteří se tímto problémem definovaným beckerem a postnerem zabývali později, je proti aplikaci trestu smrti úplně právě na základě ekonomických důvodů. Dovolím si na konec tohoto ekonomického bloku k této velmi neobvyklé ekonomické otázce osobní poznámku. mě vždycky překvapuje, kolik lidí s absolutní a neochvějnou jistotou volá po trestu smrti pro toho či onoho nebo pro obnovení trestu smrti. Přitom máme a nejenom Česká republika dějiny plné vykonaných rozsudků trestů smrti. Vzpomeňme si třeba na mistra Jana Husa, ať nejdeme úplně do naší nedávné minulosti. Trestů smrti, které byly prokazatelně nespravedlivé, prokazatelně zločinné, kde dokonce ty oběti slavíme, oslavujeme, eh, dny, kdy byly popravy vykonány, slavíme jako dny významné nebo dokonce nějaké státní svátky a podobně. Zkrátka máme dějiny lidstva plné případů, kdy trest smrti byl zneužíván svévolně. A pak sedíme před televizí nebo scrollujeme novinami na mobilu a velmi chytře a jednoduše odsuzujeme trestu smrti, kde koho, kdo se nám zrovna nelíbí. i kdyby neexistovala dostatečná ekonomická evidence proti trestu smrti, myslím si, že bychom se měli lehce zamyslet nad tím, jestli opravdu je pro takovéto zákony v které vyspělé společnosti místo. A v tomhle se mně velmi líbila slova papeže LVA 14. ho z tohoto týdne, kdy lehce vzkázal americkým republikánům velmi tvrdě a velmi ironicky, že jaksi nejde dohromady zároveň bojovat proti potratům a přitom schvalovat trest smrti. Lidský život je nedotknutelný. Ale pojďme k něčemu veselejšímu a méně traumatickému. Ostatně tento svobodný trh běží podle proti debatě lídrů politických stran. Těch lídrů tam myslím nakonec moc není, takže si nedělám iluze, že eh máme šanci vyhrát v takovéto konkurenci a pojďme to tedy mírně odlehčit. My se k volbám dostaneme na konci dnešního trhu. A mně, když jsem nad těmi volbami přemýšlela, tak přišel přišel na mysl kousíček jedné slavné skladby mohutného díla, eh, kterou jsem si řekla, že použijeme dnes jako naši hudební hádanku. Vrátíme se k ní v poslední části, ale zde je tedy kousek pár desítek vteřin tónů z velmi slavného díla, velmi slavného skladatele. A na konci svobodného trhu se nejen podíváme, kdo z vás uhodl správné autorství a dílo, ale i jak souvisí s dnešním tématem. Pojďme na to. Tak co, poznali jste skladbu a autora? Pište do komentářů. Těším se na to. A pojďme teď k druhému tématu. Možná jste zaznamenaly takové zprávy na první pohled strašlivě nudné, jak už to u ekonomických zpráv bývá, o tom, jaké trable s prodejem dluhopisů má Francie a také o tom, že Česká republika si dnes půjčuje dráže než Řecko. To je zpráva, která by před 10 lety opravdu dělala novinové titulky. Byrá by na titulních stranách. To řecko, před kterým se u nás ve všech možných volbách varovalo, nepůjdeme řeckou cestou, nesmíme skončit jako řecko, nechceme být Řecko. To Řecko, které bylo takovým otloukánkem Evropy poté, co na něj nejtvrději dopadla ta slavná dluhová krize. Nebudeme teď řešit, proč si to odskákalo právě Řecko. To Řecko tedy si dnes půjčuje levněji než Česká republika. To není příliš dobrá zpráva, ale pojďme začít Francií. Pojďme se podívat, co se vlastně děje ve Francii kromě všech těch bouří, povstání a protestů, o kterých zde hovořili v tomto týdnu Ondřej Dostal nebo Petr Drulák. E, podleů agentury Bloomberg se přibližně 215 miliard eur kvalitních francouzských firemních dluhopisů obchoduje levněji než dluhopisy samotného francouzského státu. Skoro 40 % firemních dluhopisů se prodá s nás a levněji než v případě státu. Přitom jenom na začátku tohoto roku byl ten objem 18krát menší a to je absolutní absurdní zásadní změna. Víte, po dlouhou dobu se mělo za to, byť já sama jsem odpůrcem tohoto přístupu, že neexistuje bezpečnější cenný papír než státní dluhopis. Já osobně, když se podívám do historie, tak bych s tím byla docela dost opatrná. Navíc s tím, že jsou dnes ty státní dluhopisy pouze virtuální. Není to ani kus papíru, tak nemají ani žádné alternativní využití. Ale mělo se za to, že jisti banka, pojišťovna, penzijní fond nebo koneckonců i občan, tak své peníze bezpečněji uložíte do státních dluhopisů, než třeba do dluhopisů byť i velké firmy, protože koneckonců firma zbankrotovat může. Firma zde dnes je, zítra nebude těch problémů, krachů, firem. Je zde mnoho. Koneckonců nedávno jsme mluvili, byť tam se nejedná o krah, ale o zásadním oslabení společnosti Nike. Ale státy, ty, jak už jejich název stát napovídá, tady stojí a stát budou relativně dlouho. To je taková teorie. Víme, že praxe je odlišná, ale té teorii velmi silně pomohly pomohly pomohla rozhodnutí a pravidla basilejské banky pro mezinárodní platy, která v 80. letech vydala takzvaná pravidla bázle jedna, následně bázle dva, dnes bázel 3 a bázle 4, což jsou pravidla, která odměňují banky svým způsobem za to, že mají ve svých rozvahách nacvané právě ty státní dluhopisy zejména evropských států nebo států organizace evropské spolupráce a rozvoje místo třeba toho, že by půjčovali firma. A teď se najednou cosi mění. A nemění se to jenom ve Francii. I v České republice můžeme pozorovat ten zálešní paradox, kdy na 10 let si snáze půjčíte, levněji půjčíte ji Stely Řecko. Na 10 let si snáze půjčíte, jste Francie, než jste Česká republika. Ale začněme od začátku. Co to vlastně je ten dluhopis? Víme už, že stát zkrátka musí financovat své výdaje. Jak se vždy v ekonomii říká, potřeby jsou neomezené a zdroje jsou omezené. Jakkoli je pravda, že kdysi Vladimír Špidla v té době premiér naší vlády říkal, že zdroje jsou no zdroje i jsou, ale i jsou omezené. A potřeby také jsou, ale jak víme, jsou neomezené. Důchody, školství, zdravotnictví, infrastruktura, obrana, státní správa, celá pleáda dalších činností. A to vše je financováno primárně z daní a pak samozřejmě nějakých dalších příjmů. A my víme, že ty příjmy na tyto naše výdaje už velmi velmi velmi dlouho nestačí. kumulujeme deficit, máme obří, neskutečný, bopnající státní dluh. Státní dluhopis tak není nic jiného než ten, řekli bychom až pohádkový dlužný úpis. Stát si půjčí peníze a slíbí, že bude pravidelně platit úroky a potom až ten dluhopis takzvaně maturuje, ne, že by skládal zkoušku dospělosti z češtiny, matematiky, angličtiny a tak dále, ale zkrátka dospěje až do toho momentu své splatnosti, tak nám stát vrátí kromě všech těch úroků také jistinu, tedy to, co jsme mu půjčili. Půjčíme státu 2000. Průběžně nám splácí úroky a třeba za těch pt let nám vrátí zpátky i tu dvouisícovku. Některé dluhopisy mají velmi krátkou dobu té dospělosti, té maturity. Některé maturují za pár měsíců, jsou téměř jebičí. Jiným to trvá 5, 10, 20, dokonce 30 let. Některé dluhopisy jsou dokonce stoleté nebo věčné, ale ty zatím naštěstí náš stát nevydává. ty věčné a stoleté dluhopisy, ty si oblíbil jiné země než my. No a některé dluhopisy mají pevný kupón, to znamená pevný ten úrok, řekněme, který dostáváte jiné pohyblivý. Pak máme i dluhopisy, u kterých se průběžně vůbec žádný úrok nevyplácí a investor pak místo toho dostane rozdíl mezi tím, za kolik ten dluhopis koupil a za kolik ho prodal. A dluhopis si dneska kupují hlavně banky. pojišťovny, fondy a občas tedy jak víme i někteří občané. Otázka je, proč by někdo měl chtít kupovat dlužní úpis státu? Vždyť přece od dětství slyšíme ty pohádky o tom, jak někdo podepsal dlužní úpis ďáblů a potom přišel o život a tak dále. Vždyť přece všichni známe Fausta. Takže proč někdo chce se státem mít společný dlužný úpis a proč ho máme my jako občané? No samozřejmě investor chce mít kam uložit peníze, získat výnos. Banka potřebuje spravovat rezervy, potřebuje nějaká kvalitní finanční aktiva, tedy ty papíry a státní dluhopisy jsou bohužel považovány za základní stavební kámen celého systému. Takže představme si, že česká vláda vydá takový ten úplně standardní desetiletý dluhopis, ten asi z nejtypičtější. Jeho nominální hodnota 10 000 Kč. To si asi všichni umíme tak či onak představit. A každý rok majitel dostane 400 Kč. To znamená, že ta kupovaná kuponová sazba jsou 4 %. Za 10 let vše skončí. Dluhopis se nejdřív takto prodá na primárním trhu a tam si ho kupujou právě ty banky nebo finanční instituce a až potom se s ním může obchodovat na takzvaném sekundárním trhu. Prostě banky si koupí tyto tyto dluhopisy, rozhodnou se, že je nechtějí mít a tak je prodají někomu dražšímu. No a právě na tom sekundárním trhu už se mění cena dluhopisu. Může být vyšší i nižší. prostě zboží z druhé ruky může v tom frcu v tom v tom secondhu, ekonomickém, finančnickém buď cenu navýšit nebo naopak snížit. Co se tedy může stát? No, může se stát, že se na stejném trhu objeví nové dluhopisy, které budou ale slibovat vyšší výnos, za které dostanete více. No tak kdo by chtěl koupit za 10 000 dluhopis, který vám slíbí, že vám donese 4 %, přiš může získat dluhopis, který vynese 6 %. Kdo by chtěl koupit od vás úrodu, pardon, odrůdu brambor, která vám slibuje za každý pytel čtyři pytle, když můžete mít odrůdu brambor, kde z každého zasazeného pytle jich budete mít šest. To by přece nedávalo vůbec žádný smysl. No a pokud nechcete, aby vám ty dvuhopisové brambory, které nikdo nechce, protože málo vynesou z hníly ve sklepě, tak vám nezbyde, než ty staré dneska už nevýhodné 4% dluhopisy prodat pod cenou, musíte zkrátka zlevnit a možná musíte zlevnit natolik, aby ten zákazník e nakonec e měl stejný výnos, jako kdyby koupil ty výhodné. Přitom se nezměnilo za celou dobu vůbec nic. Změnila se jenom cena. Teďka samozřejmě otázka, proč najednou investoři, kteří kupují francouzské nebo české dluhopisy, chtějí za ten samý papír pořád víc a víc peněz. To není daný jenom nějakou obecnou lidskou chamtivostí. To není dané jenom tím, co známe z filmu Wall Street, kde ten Gordon jako římá, že chamtivost je dobrá. Jmené výnos státního dluhopisu závisí na očekávané inflaci, na tom, co bude dělat centrální banka, co si všichni myslí, že bude dělat centrální banka. A také na tom, jestli je dlužník vnímán jako zdravý a nebo spíše jako nemocní. Když se podíváme na Českou republiku, tak jsme z tohoto hlediska v docela hloupé kondici. Všechna data, která sledují investoři, která sledují ekonomové, ukazují, že inflace zkrátka bude růst. Proč? Protože se země neúměrně zadlužuje. Protože se země velmi rychle zadlužuje. Ta inflace je ve všech zdravotních záznamech naší ekonomiky velmi jasně vtištěná. A kdo umí číst ekonomické zdravotní záznamy, ten vidí. E, tak jako když budete sledovat někoho, kdo je notorický alkoholik, kdo velmi nezdravě jí a nehýbe se, tak vám bude jasné, že zkrátka v určitém věku, eh, buď bude mít problémy s játry, nebo problémy eh s klouby nebo obojí dohromady. Tak podobně u naší ekonomiky naprosto jasně víme, že nás čeká vysoká vlna vysoké vysoké inflace. Ta inflace nemůže nebýt v tuto chvíli. Ta tam je zkrátka ukořvená. Do toho vidíme další tlaky. Vidíme tlaky na ceny energií a podobně. Dále, když se podíváme k těm očekáváním, tak zde máme jasné prohlášení centrální banky, která říká, budeme zvyšovat úrokové sazby. Ano, to je to málo šťastné prohlášení někdejšího guvernéra České národní banky pana Michala, který v podcastu Insider řekl něco v tom smyslu, že jsme připraveni zvýšit úrokové sazby, i kdybychom tím měli a já už nevím jaké to sloveso použili, jestli položit ekonomiku, zaškrtit ekonomiku, nevím, ale bylo to takové razantní razantní sloveso. že lze očekávat, že centrální banky budou udržovat úrokové sazby zatraceně vysoko. No a zároveň právě ty obrovské deficity, bezprecedentní a bezdůvodní deficity, které se stát chystá s poslaneckou sněmovnou začít schvalovat příští týden. 13. října je ta schůze, na které se to bude začínat schvalovat. mají vést k bezprecedentnímu státnímu dluhu. No a to je právě onen signál, proč investoři říkají ne takovéhle dluhopisy ani zadarmo. Tak daleko zatím nejsme, byť se té cestě můžeme blížit, to si ukážeme za chvíli, ale ale říkají, pokud takovéhle dluhopisy, tak nám za to zatraceně dobře zaplatíte. Francie, ta je na tom ještě trošku jinak. Francie má obrovský veřejný dluh. Nemá smysl mluvit o tom, kolik je to bilionů