SPOLEČNÁ CESTA ČECHŮ A SLOVÁKŮ - Úvodní přednáška Petra Druláka

Vítám vás na konferenci spolku Svatopluk.

Je to třetí ročník konference, na které se věnujeme československým vztahům, československé spolupráci.

My jsme první ročník začínali v roce 2024 tady v Praze. Tehdy to byla taková přípravná, ale velmi důležitá schůzka.

Loni jsme se sešli v Bratislavě, kde proběhla konference pod záštitou premiéra Roberta Fica.

No a letos se zase vracíme do Prahy.

Já mezi námi vítám hlavně vás Svatoplukovce, protože pro vás je dnešní konference určená. A samozřejmě také velice vítám vás všechny, milé hosty, kteří jste přijali naše pozvání do třech panelů, které nás dnes v průběhu odpoledne budou čekat.

A nyní mi dovolte, abych požádala o úvodní slovo předsedu našeho spolku Petra Druláka.

Dobré odpoledne, milí Svatoplukovci, vážení hosté.

Setkáváme se už na třetím svatoplukovském setkání Čechů a Slováků.

Poprvé to bylo v roce 2024 v srpnu pod záštitou prezidenta Zemana v Praze. Podruhé v roce 2025 v květnu pod záštitou premiéra Fica a za účasti bývalých prezidentů v Bratislavě.

Dnes se setkáváme opět v Praze za účasti europoslanců, těch europoslanců, kteří se hlásí ke stejným myšlenkám a principům jako Svatopluk. Koneckonců čeští europoslanci jsou i členy spolku Svatopluk a těm slovenským je Svatopluk rovněž otevřen.

Předchozí dvě setkání se odehrávala v takových trochu zvláštních okolnostech.

Tehdejší česká vláda se natolik identifikovala s Bruselem, že vládu národní svrchovanosti, která je, byla a je na Slovensku, nepovažovala ani za vhodného partnera k dialogu a dokonce ani za nikoho, s kým by se měla veřejně ukazovat.

Dnes je to naštěstí pryč, ale je potřeba si položit otázku, zda máme vyhráno.

A já bych řekl, že ani zdaleka ne.

Tématem dnešního setkání je: společně v Evropě navzdory Bruselů.

To navzdory Bruselů asi nemusím nějak zvlášť vysvětlovat. Ale přesto připomeňme, co jsou ty věci, které dnešní Brusel představuje.

Když mluvíme o Bruselu, mluvíme o Green Dealu, včetně devastace našich krajin, větrníky, včetně dalších věcí. Mluvíme o válce na Ukrajině, mluvíme o masové imigraci, mluvíme o gendrovém experimentování. Mluvíme také o administrativní buzeraci, ať už se jedná o běžné občany nebo naše podnikatele.

A tohleto všechno má jednoho společného jmenovatele.

Tím jmenovatelem není pouze Brusel. Ale ti, kteří stojí za Bruselem – mluvíme o euroatlantické elitě, o těch několika desítkách nejmocnějších, kteří stále tahají za nitky.

Oni prohrávají své pozice ve světě. V pozice ve světě, kde nastupuje multipolarita. Oni už takovou roli, na kterou jsou zvyklí, nikdy hrát nebudou. Oni to vědí, ale o to z větší křečí se drží toho, co mají.

A uvědomme si, že mezi to, co mají, patříme i my.

Proto se tak křečovitě drží toho, co dnes představuje Evropská unie. Proto tak bezostyšně zasahují vůči jakémukoliv státu, který se odváží jít trochu nezávislejší cestou.

Takže to je ten Brusel, jemuž navzdory bychom měli společně jít.

Teď k tomu společně.

Ono to není vůbec jednoduché.

Ani mezi tak blízkými národy jako Češi a Slováci není vůbec samozřejmé, že bychom dokázali společně něco proti tomu podnikat.

Ten cíl je zřejmý. Proč?

Pokud nechceme být nevolníky, tak musíme se společně postavit na odpor.

Ale v čem je problém toho společně?

Ty problémy jsou přinejmenším dva.

Jeden souvisí se samotným Bruselem. Protože samozřejmě ti příslušníci té oligarchie velmi dobře pozorují, co se tady děje a nemají zájem na tom, aby kdesi na středoevropské periférii proti nim vznikala nějaká společná fronta.

Jak na to reagují?

No, rozehrávají nás jednoho proti druhému.

Jen si vzpomeňme, co se za poslední rok odehrálo třeba ve slovensko-maďarských vztazích. Co je to jiného, než rozehrávání Maďarů proti Slováků, Slováků proti Maďarům?

V případě československých vztahů se jim to samozřejmě tímto způsobem nedaří, ale i tak samozřejmě řada představitelů českých či slovenských si řekne: „No, tohle je možná spíš slovenský boj, ne náš boj," a někdo z Bratislavy si řekne: „Tohle je spíš český boj, ne náš boj."

Pokud ten boj má být úspěšný, tak je potřeba solidarity. Je potřeba československé solidarity.

Ona nebude stačit. Ono bude potřeba solidarity širší středoevropské a i solidarity přesahující střední Evropu.

Ale pokud nezvládneme ani tu československou, tak na nějaký společný boj skutečně můžeme zapomenout.

To je obrovská výzva. To je obrovská výzva, která stojí před vládami, které říkají, že chtějí čelit těm bruselským excesům.

Víte, oni to bohužel nejsou excesy. To není něco, co se jako náhodně občas stane v podmínkách, kdy by ty věci fungovaly v pořádku.

To, co dělá Brusel, to souvisí s podstatou toho, co se dnes stalo s evropskou integrací.

Takže pokud chceme tomu čelit, musíme postupovat společně.

Navzdory tomu, že bude vždycky velké pokušení říci si: „Tohle tady jsme na bezpečné půdě, tady na nás nemůžou. No a ti Slováci si to musí nějak sami vyřídit."

A samozřejmě to samé pokušení budou mít i naši bratři v Bratislavě.

To je jeden problém – problém vzájemného rozehrávání jednoho proti druhému.

Ale pak je tu druhý problém, a to je problém, že ani ty vlády, které to v mnoha ohledech mohou myslet dobře, nejsou vůbec jednotné.

Když se podíváte do Prahy, když se podíváte do Bratislavy, tak uvidíte v těch vládách lidi, kteří jsou skutečně lidmi, kteří dokážou přesvědčivě hájit svrchovanost.

No a pak v těch vládách uvidíte řadu jiných a říkáte si, že ti by mohli sedět v podstatě v jakékoliv vládě. Progresivistické, liberální, jakékoliv jiné.

Teď asi není důvod nikoho konkrétně jmenovat, ale všichni víme, že takhle jsou ty naše vlády obsazeny.

Je to dáno tím, je to dáno volebním výsledkem. Je to dáno volebním výsledkem a je to dáno tím, co naše národy jsou schopny unést v té rezistenci vůči Bruselu.

A když se podíváte, jak to máme namíchané, tak zatím není naše veřejnost připravena na skutečný boj.

Proto i ty volební výsledky generují ty vlády, které máme.

Proto tam máme v lepším případě pár lidí, kteří to myslí vážně a můžete si říci: „To jsou lidé, kteří asi patří do vlády hájící svrchovanost," a řadu jiných, kde si řeknete: „Co tam vlastně dělají, proč nešli s Fialou nebo s Matovičem nebo já nevím s kým?"

Takže ta nejednotnost není jenom v rozdílech mezi Bratislavou a Prahou, ta je uvnitř.

Co to znamená?

Znamená to úkol, řekl bych asi, politické práce, veřejného působení, přípravy našich spoluobčanů, našich národů na to, co představuje ta velká konfrontace, protože bez ní se to neobejde.

Pokud si někdo myslí, že s Bruselem se můžeme střetávat, bojovat bez nějakých větších nákladů, tak se mýlí.

Boj s Bruselem – boj s tou oligarchií, která vidí, že všechno ve světě prohrála a že to málo, co jí zbývá, je tady ve střední a východní Evropě.

To není boj, který by nic nestál.

On nás bude stát hodně.

A pokud někdo slibuje na náměstích, že bude se zasazovat o zájmy a zároveň bude ujišťovat, že to nikoho nebude nic stát, tak lže.

Tak to není.

Buď povede boj a ta země, ten národ ponese náklady.

Ale jsou to náklady, které je potřeba nést, protože pokud ty náklady neponeseme dnes, tak o několik let později nám přijdou zpátky a ta účtenka bude mnohonásobně větší.

Takže proto je tu spolek Svatopluk.

To je smysl naší existence – příprava na tenhle střet, vysvětlování, že ty věci nejsou zadarmo, že za svobodu se musí bojovat, že za to, co většina z nás považuje za normální a co Brusel za normální neuznává.

Takže za tohle normální je potřeba bojovat.

Proto jsem rád, že můžeme na našich setkáních, na setkáních jako je toto, diskutovat s lidmi, jak z politické scény, tak z byznysu, tak z intelektuální scény, kteří to vnímají velmi podobně, kteří jsou připraveni tento boj vést a kteří jsou připraveni i na to, že nemluvíme o nějaké jedné, dvou, třech bitvách, že mluvíme o dlouhém tažení – dlouhém tažení, které bude trvat léta a které bude třeba i nevděčné.

V mnoha ohledech bude nevděčné, ale to tažení je nutno vést z toho prostého důvodu, že nám vlastně nic jiného nezbývá.

Nic jiného, pokud skutečně chceme, aby naše národy dál existovaly.

Pokud chceme, aby existovaly ve své právě svobodomyslné existenci, ne jako nevolníci těch, kteří nám budou určovat, jaké místo v tom světě budeme mít.

Milí Svatoplukovci, dámy a pánové, jsem rád, že jsme se zde takto mohli sejít a těším se na dnešní debatní odpoledne.