Slávek Popelka střílel prakem na ukrajinskou vlajku na Národním muzeu v Praze

Tak vážení diváci Raptor TV, vítáme vás z Prahy od Národního muzea a dnešní video bychom chtěli věnovat jednomu takovému nešvaru, který jistě znáte, taky na to určitě nadáváte, že když jdete po Praze, tak máte pocit, že už to není Praha, ale spíš Kjev nad Vltavou, kde všude visí ty ukrajinské vlajky.

A stojíme právě u muzea, kde naštěstí ta hlavní ukrajinská vlajka už byla odstraněna.

A vedle mě stojí člověk, který má, myslím si, že velice bohaté zkušenosti s tím vlastně bojem proti té Ukrajinizaci a také je to kolega člověka, který právě ten svůj odpor vůči Ukrajinizaci odnesl asi nejvíce, což je Slávy Popelka, který za to byl dokonce uvězněn za svůj nesouhlas s těmi ukrajinskými vlajkami.

A člověk, který stojí vedle mě, je pan Miroslav Kelnar, spolupracovník Slávka Popelky a dlouholetý bojovník proti různým nepravostem včetně těch ukrajinských vla­jek.

Eh, pane Kelnare, kdy vlastně jste si začal všímat těch ukrajinských vlajek a kdy vlastně jste proti nim spolu se Slávkem začal něco dělat?

>> No, my jsme začali, nebo mně to leželo v žaludku od samého začátku, že jo. To je od února, odnoraů roku 2022, kdy to začalo. Já vám řeknu, že já jsem den předtím, před tím 25. únorem, když začala ta SVO, eh akce na Ukrajině, tak jsem tady od svatého Václava prošel s vlajkou do něčí republiky až dolů k tomuto, až domů dolů k Paládimu, vážení. Takhle vlající vlajkou jsem došel až dolů. Cestou se na mě nalepila jedna Ukrajinka, která mi to teda začala vyčítat, ale ještě nebyla tak arogantní. Ale řeknu, že poté – ten druhý den, jo, už bych s tou vlajkou neprošel. Jaká tady už vládla nenávist, jak se to vyvalilo z těch lidí, jo, prostě to bylo, to bylo hrozné.

Takže já už jsem byl jako řek bych napnutý od samého začátku a když to začalo a začaly se věšet ty ukrajinské vlajky, tak říkám: „S tímhle já se teda nějak tak nezžiji." A řekl bych, že já jsem byl zde, řekl bych možná u všech těch hlavních událostí, které se zde u Národního muzea udály v té době, že jo.

Nevzpomenout nelze na to, když na nás tady zaútočila policie zde právě na tomhletom místě, eh když na nás vedení policie a ministerstva vnitra poslalo těžkohodínce, hm, s tím, aby nás fyzickým napadáním vyprovokovali k tomu, abychom se bránili, že jo. A kdo tedy neodolal, řekl bych, když vás policajt napadl, kdo mu to vrátil nějakým způsobem, tak toho sebrali a ten šel k soudu. Ti dostali podmínku. Tady máme jednoho, kterej to odnesl jenom teda, řekl bych, pokutou, teda byl tady taky, že?

A řekl bych, že tohle má dneska dvě části. V první části bychom rádi připomněli tuhletu událost nebo všechny ty události, které se zde udály u toho muzea. A v té druhé části, která bude pokračovat před ministerstvem vnitra, tam chceme připomenout nebo apelovat na současnou vládu a ministra vnitra Lubomíra Metnara. Že lidé, kteří na nás tenkrát na tomto místě poslali ty policajty a pak od této záležitosti lhali – lhali ve sdělovacích prostředcích, lhali ve výboru pro bezpečnost, kde se tahleta záležitost tohoto zásahu policie proti nám řešila v tom parlamentním výboru pro bezpečnost a lhali o nás do sdělovacích prostředků.

Já sám jsem byl toho svědkem. Podal jsem stížnost na pořad Nory Friedrichové v pořadu „168 hodin".

>> No takhle. Já tomu říkám teda „168 hovadin".

>> No, takže jsem si stěžoval na zmanipulování událostí, které se zde staly u Národního muzea. No a ta televize – poslal jsem dokonce záznamy. Tady to naštěstí spoustu lidí natočilo na tyhlety, eh, na mobily a podobně, takže byly doklady, dokumenty o tom, co se tady událo. Tak jsem jim to doposud televizi poslal. Říkám: „Podívejte, žádám, aby se Nora Friedrichová omluvila divákům za mystifikaci, že z nás napadených udělala útočníky v tom svém pořadu. Jo."

A televizi Rada pro televizní vysílání mi odpověděla, že se zeptala prvního náměstka policejního prezidenta Vondrážka. Ten náměstek se jmenoval Tomáš Lerch. A ten potvrdil, že útočníci jsme byli my. No tak tímto, tímto to celé skončilo. Takže taková věc, taková mystifikace se prostě vytvořila kolem téhleté události.

Dodám, byla to bouře ve sklenici vody, protože na tomhletom, na téhleté budově se nerozvilo jediné okno. Nic se tady nestalo. Jo.

No a – takže policie tam vlastně kryla sama sebe. Když ten policejní papaláš řekl, že samozřejmě vina byla na straně vás demonstrujících, tak jim v podstatě kryl to, co předváděla samotná policie.

Ano. Takže to chceme dneska znovu otevřít před ministerstvem vnitra a apelovat na to, aby ti lidé, kteří tenkrát lhali, posílali ty těžkohoďdince na nás, aby prostě už jednou pro vždy na tomhletom ministerstvu skončili. Jo, známe jejich jména, víme, kdo to byl. Pořád tam sedí policejní prezident Ondrášek, že jo. Kromě Rakušana, tak jsou tam všichni. Jo. Je ten Metnar takovej slaboch.

Já si vzpomínám, že když nastupoval Topolánek, vyhrál volby a nastupoval, tak veřejně prohlašoval: „Jo, já tady teď udělám noc dlouhých nožů." Takhle vyhrožoval opozici, takhle vyhrožoval politikům. A tady ta nová vláda ví, že má podporu většiny obyvatel této země, má podporu nás vlastenců a čeho se bojí. No tak tohle chceme, tohle chceme dneska dneska otevřít tuhletu otázku pod okny ministerstva, ministerstva věry. Eh, Raptor, doufám, že nás tam doprovodí.

Takže to byla ta první nejdůležitější událost a já říkám, to byl největší znak odporu, jo, proti téhleté Fialově vládě, co se tady událo. Jo.

Hm.

>> Opravdu byly tady demonstrace. To je v pořádku. Byly velké, je to vynikající. Ale ten skutečný odpor, jo, to kdy tento národ ukázal, jo, že umí nejen mluvit, jo, že umí i jednat, tak to bylo vynikající. A říkám, nechci, aby tahleta událost nebo více těch událostí, které se zde udály, aby zapadly prachem, aby skončily v propadlišti dějin, protože tohle by mělo být zapsáno v nějaké historii, historií cti tohoto národa – a tam má být zlatým písmem zapsán Slávek Popelka, protože ten to všechno tenkrát tady zorganizoval – a ten to také nejvíce odnesl. A to samozřejmě nejvíce odnesl, ale to nebyla jediná akce, která se uskutečnila. Že tady byly další akce a to bych rád řekl, to bych rád připomenul, protože o tom se všeobecně neví.

A co jsme tady ještě se Slávkem Popelkou se napáchali v té následující době. Protože Slávek se s tím nemohl nějak smířit duševně, že ta vlajka tady, že ta vlajka tady visí, že jo. Tak jsme se tu potkali a Slábek přinesl praky. No a nakoupili jsme křepelčích vejce a stáli jsme tu. Stáli jsme tu pod touto vlajkou a Slávek Popelka prostě prakama křepelčím vejcama si bombardoval tady tu ukrajinskou vlajku. Jo. A ono se mu to opravdu podařilo, jo. On tu vlajku trefil.

>> Tenkrát jsme měli pozvaného reportéra z parlamentních listů.

On by měl být dneska ještě u toho ministerstva vnitra a ten to zachytil a vyšel krásný článek v parlamentních listech tenkrát, jak tam stojí Slávek takhle na nataženém praku s nataženým prakem.

A teď tam takový flek, že jo, na té ukrajinské vlajce.

To se v Praze říkávalo, bude pršet, vejce lítají nějak nízko.

Tak se nám to jediná chyba bylo toho, že to vyschlo, že jo, to tekuté z toho vejce vyschlo a nebylo nic vidět.

Takže jsme to pak nakonec zdokonalili.

A já jsem vytáhl injekční stříkačkou, vytáhl jsem to tekuté z toho vejce a místo toho jsem tam napustil černou tužkou školní.

Jo, takže jsme měli účinnější střelivo.

Problém byl v tom, že jak jsme to propíchli to vejce, tak ono ztratilo, řekl bych, tu trvanlivost, jo.

Takže pak už se s tím nedalo střílet tak vysoko.

No, přesto jsme tady zanechali krásný takový černý flek na jedné budově tady kousek, kousek na vrch po Vinohradské.

Jo, tam se Slávkovi podařilo opravdu vytvořit krásný černý flek na téhleté ukrajinské vlajce.

Ani nechci říkat, na jakém to bylo úřadu.

Tak o kousek výš, ale možná, že vám to něco napoví, když znáte české sdělovací prostředky.

No a pak jsme tady měli další akci a to jsme opět pozvali reportéra z parlamentních listů a se Slávkem jsme připravili deset podmínek, které žádáme po téhleté vládě, aby splnila.

Jo.

A ten článek se jmenoval jako ten reformátor německý, který lepil — Martin Luther.

Martin Luther lepil své požadavky na dveře kostela, tak my jsme lepili zde na ty zaskleněné dveře deset požadavků kládě, co by měla splnit, že jo, aby český vlastenec byl spokojenej.

Takže to bylo krásný.

On zde byl.

Vyfotil nás redaktor z tohoto z parlamentních listů.

Jo, to byla neuvěřitelná rychlost, jak zevnitř někdo vyběhl a hned to začal strhávat, jo.

Takže oni to měli tady, řekl bych, hodně pod kontrolou.

Jo.

Jednou jsme se taky se Slávkem domluvili, že půjdeme střílet něčím na tu ukrajinskou vlajku.

A my jsme došli sem a tam stálo několik policajtů, jo, někteří uniforma, někteří tajní, jo.

Takže jsme to nakonec museli opustit tenhleten plán, protože to tady bylo přepolicajtvováno.

Jo.

Takže to jsme tady společně zažili a ještě byl krásný zážitek, a dámy, když Slávek koupil pistoli na barevné kuličky a říká, když to nejde tímhletím, když to nejde těma vejcama, tak prostě to trefíme těma, nevím, jak se to jmenuje, paintball nebo tak nějak, jo.

No a teď jsme se tady potkali u tohoto u svatého Václava a on se Slávkem ještě neuměl moc manipulovat, tak prostě to vytáhl tamhle, že jo, vytáhl to u toho koně, začal s ním štelovat a podobně.

Pak nakonec už to nějak zprovoznil, tak jsme vyrazili sotva jsme sem došli.

Tak pánové, dojeli, dojeli policajti nejdřív za mnou.

A kde máte tu pistoli?

Já říkám, jakou pistoli?

Jo.

No a vy tady máte pistoli?

Já říkám, já nemám žádnou pistoli.

Ukažte prej batoh, vole.

Tak já jsem tam musel rozvrátit batoh, aby bylo vidět, že tam není pistole, že jo.

No a pak kousek ode mě stál Slávek.

Tak já si říkám, já jsem to natahoval, říkám: „Snad mě Slávek uvidí a zmizí, že jo."

Ne, on si mě nevšiml.

Takže policajti šli nakonec k němu.

Jo.

Říkaj, ukažte batoh.

On otevřel batoh.

Samozřejmě, že mu tu pistoli tam našli, že jo.

Takže to jsme tenkrát nedosáhli svého cíle.

Než jsme stačili tohle, tak nás policie.

Ale to je taky důležité si uvědomit, jak ta Praha je tady protizálovaná. Řekněme, a já myslím, že i kvůli téhle UKR vlajce byl tenhleten prostor takhle sledován a vůbec bych se nedivil, kdyby i vy a Slávek jste byli taky cíleně sledováni právě proto, že jste politicky nevhodní.

Takže tady vidíte, v jak totalitním fízlovacím státě tady žijeme.

No, já jsem pak šel, jak se tomu říká, typař.

Jo, typař.

Jsem chodil po Praze a hledal jsem místa, kde ta ukrajinská vlajka visí nízko, protože říkám, ten problém byl, když je vysoko, tak ty vejce už neměly tu trvanlivost ty s tou černou tuší.

No a zjistil jsem, že dobrým objektem je magistrát města Prahy, že tam ta vlajka visí poměrně nízko.

No tak jsme vyrazili k magistrátu města Prahy.

Slávek vytáhl prach, že jo, vytáhl náboje a střílel.

A on se naštěstí netrefil té vlajky, jo, prostě prskalo to vedle, jenom té vlajky se netrefil.

No, tak říkáme nic, jdeme dál, třeba jinde uspějeme lépe.

Jenomže oni z toho magistrátu na nás zavolali policajty, jo.

Nasadili nás jako ohaři, po nás šli, jo.

Takže my jsme odešli a policajti po nás pátali.

Autem jezdili po Praze, že jo, kde nás nachytí.

Oni nás chytli až na Celetné ulici, jo, nás dostihli.

No tak nás naložili do auta, že jo, odjel, odvezli nás na Bartolomějskou k výslechu, že jo.

Nejdřív Slávek, potom mě.

Vyslýchali.

Říkám, naštěstí se ten Slávek netrefil, že nebyla žádná škoda.

Takže z toho ti policajti dokázali vykřesat.

Akorát to, že to byl neúspěšný pokus o výtržnost.

Jo, pokusili o výtržnost, která se nám nezdařila, jo.

Takže to byly takový, řekl bych, veselé zážitky tady s natáčků.

Ale to je zajímavé, když ta banda vzala nůž a rozřízla petiční stůl, tak to policii nechávalo úplně v klidu.

Ale pokoušet se tady jako trochu znečistit ukroflag, tak to najednou je podle policie obrovský problém.

Tak to je taky zajímavý dvojí metr tady v naší zemi.

Já měl ještě svoje osobní, ty svoje osobní zážitky, protože já jsem na tyto místa chodil ještě sám.

Vy když mě naštvali, naštvali Banderovci na Ukrajině, tak jsem si vzal megafon a vyrazil jsem sem, postavil jsem se proti budově a řval jsem: „Soudě tu vandrovskou lajku" a takhle. A jednou tady takhle, když křičím do toho megafonu, a přijdou ke mně tací tři ukrajinští děti, jo, ale ne moc malí, jedenáct, dvanáct let.

A počte nám to ten megafon.

Já říkám, ale jo, a půjčte nám to a je dětská.

Opčte nám to.

Já už jsem jim to chtěl dát a říkám: „A co vlastně chcete říci do toho?"

„Sláva Ukrajině."

Říkám: „Ach, vole."

No tak tady je vidět, že ty děti už od mala jsou určené právě k takovýmhle věcem. A když si vzmeme ty historické souvislosti, tak sláva Ukrajině, to je v podstatě nacistický pozdrav, to je až téměř na úrovni Heil Hitler.

No, takže prostě už i to, že ty děti jsou tím tak nasáklé tou ideí, tak to si myslím, že je také docela alarmující.

A ještě musím dodat, že ty děti mluvily dobře česky.

To znamená, ty děti tady chodí do školy do české školy, tak si představte, oni chodí do české školy a mají v hlavě tyhlety věci.

Jo.

Takže no a ještě jeden zážitek jsem tady zažil, který bych teda dodal, jo, tak jsem tu zas jednou vyjel takhle s tím megafonem a řval jsem proti té bandarovské vlajce, jo.

A šel kolem nějaký chlapík a začal mi nadávat, že tady jsem protiukrajinskej a podobně.

A ten člověk měl papundekl pod paží a tam měl napsanou nějakou webovou stránku.

Naštěstí jsme si ho vyfotili.

No a nadával mě, nadával mě.

Pak odešel k nádraží, já šel dolů, jo.

A jak chodím po tom Václaváku, tak najednou ke mně dojedou tři policajti.

Že prej dostali anonymní udání na mě, že tu prý u muzea křičím protiukrajiná hesla a proruská.

Říkám: "Zaprvé, vážení pánové, já jsem o Rusku vůbec nemluvil. O té Ukrajině, to je sporný. Je pravda, že jsem něco řekl."

No a oni mi říkaj: "No hele, koukejte odtud zmizet, jinak bysme vás museli vzít dolů na Bartolomějskou, jo? Tak koukejte odtud zmizet a uzavřem to, jo?"

No, tak říkám, tak fajn, tak jsem zmizel.

Tomáš si otevřu fotografii toho člověka, že jo, co mě tady nadával.

On tam měl webovou stránku.

Já otevřu tu webovou stránku, vážení, tam byl jeho ks, on tam byl vyfocený někde s fotkou Havla.

Jo, jeho jméno, jeho emailová adresa.

No, tak jsem se posadil k tomu počítači a říkám: "Ty jeden, tys mě napráskal těm policajtům, jo, anonymní udání, jo, se ty aspoň představíš policajtům, jo."

No, tak jsem mu poslal několik takovejch, řekl bych, ostřejších dopisů.

On to přiznal a říkal, že mě neměl nadávat.

"Já bych tě nebyl napráskal těm policajtům, tak ty jsi mě neměl toto dělat."

Tak já mám od té doby ošacování, vážení, že 25 minut je potřeba zmizet tady v tom metru.

Jinak vás tady odchytí z Bartolomějské.

Takže těch zážitků jsme tady v souvislosti s touhletou ukrajinskou lajkou zažili více.

Krásnej pohled na to srdce, je potěšeno, když vidí, že už tam ta vlajka není.

Stálo to, řekl bych, hodně na síly, hodně jsme se nadřeli.

Někteří to odskákali i tu basou, že jo.

No, ale není tam.

Jo.

A to to chci říct dneska odpoledne u toho muzea, že to za co jsem alespoň vděčnej tejhletej nové vládě, že nepatří mezi ty, co jenom nadávaj — říkaj "Babiš nic udělal" podobně — že aspoň ty vlajky zmizely tady z těchhletěch míst, z ministerstev a podobně.

To je velký, ale zase ne ze všech.

Já když jsem šel kolem ministerstva zahraničních věcí, tak tam pořád visí a vy to taky máte prochozené.

Na kterém ministerstvu třeba dodnes ta ukroflaajka visí?

No právě na tom. Já jsem byl před týdnem, speciálně jsem si vyfotil tuhletu vlajku u Macinku — visí.

Dlouho visela včetně židovské vlajky, jo, na ministerstvu financí tam visela už dávno, byla z jiných ministerstev pryč a Schillerová tam furt měla obě dvě vlajky.

Chodil jsem tohleto a říkám: "Jak to myslí teda ta Schillerová?"

No tak tam to bylo, tam to šlo taky, stuhu ji dostat dolů, ale pak zřejmě si myslím, že Andrej zaúřadoval a řekl: "Konečně Schillerové, už to sundej."

Jo, ale bylo to tam dlouho.

Takže na parlamentu jsou.

Na parlamentu jsou, ale to jsou kanceláře.

Na senátu je a na parlamentu to jsou kanceláře pirátů a já nevím kterých nebo těchhletěch.

No, u senátu se ani neznám, protože ve starém Římě byl senátorem kůň, zatímco my jsme to ještě vylepšili — u nás je v Senátu plno volu. Ale to je také jeden z důvodů, proč přijít ke senátním volbám, aby aspoň ta fialová pětikolka a ti, co tam věší ty ukroflaajky, aby tam neměli až tak velké zastoupení.

Každopádně to, cos to řekl, to je názorná ukázka toho, že Babišova vláda je vláda takových polovičatých řešení — někde tu ukroflaajku sundali, ale někde ji tam ještě nechávali, takže je to pořád takové napůl.

A ještě bych tady uvedl řeč na Slávka Popelku.

On už je, pokud vím, venku z vězení, ale pořád, cos to říkal, tak měl nějaké potíže.

Můžete to divákům shrnout, v jaké situaci je teď?

No, Slávek Popelka se vrátil z toho kriminału a měl zdravotní problémy.

Já nechci říct vyloženě, že si je z toho kriminału přinesl, jako jo, to bych nemusel mít pravdu.

Ale vrátil se zkrátka a od té doby měl problémy.

Nakonec se šel nechat vyšetřit a zjistili, že má dost vážné problémy s krví — to znamená nedostatek červených krvinek a podobně.

Já nechci říkat přímo tu diagnózu, protože Slávek by to nechtěl, ale ten jeho zdravotní stav je špatnej.

Pokouší se ho léčit.

Slávka známe, tak on zas vyhledává takovej nějaký, řekl bych, ty okultní léčitele a podobně.

Takže ona to jde takovou cestou různejch lidových léčitelů.

No, tak věřím, že se jeho zdravotní stav zlepší.

My jsme taky, protože vím, že jeho finanční situace není dobrá.

Vždycky, když měl nějaké peníze, tak je vrazil tady do boje, do nějaké revoluce.

Tak já mám ještě doma celej pytel jeho bílých stužek s tímhletím se špendlíkem, kdy Slávek měl představu, že tady budeme po Praze rozdávat bílé stužky.

Kdo je proti vládě, tak si vezme bílou stužku.

Za chvílí bude celá Praha octužkovaná.

Tak já mám ještě pytel těchhletěch věcí.

No.

Ono spíš většina Prahy nosí stužky modrou a žlutu.

To je tady.

Takže tohle zaplatil nakonec, eh, 1000, eh, pozvánek na akce proti prezidentovi Pávkovi, že?

Takže to prej stálo 10 000 Kč.

Takže on vždycky, když něco měl, tak to hned vrazil do nějaké takovej, řekl bych, boje, do svých bojových činností.

Jo.

Takže přišla doba, kdy on potřebuje, řekl bych, nějaké peníze na to léčení, na ty léky a podobně, a já vím, že je nemá, že má naopak dluhy, který mu zbyly z těch soudních procesů.

No tak jsme udělali, řekněme, jsme zorganizovali sbírku na Slávka Popelku prostřednictvím doktora Vajíčka.

Takže tam byl zřízený účet, dva účty, na který mohli, řekněme, lidé, kteří mají srdce a k tomu otevřenou peněženku, tak tam mohli ty svoje příspěvky na Slávka Popelku posílat.

Nevím, kolik se tam vybralo peněz.

Je to možná měsíc, měsíc a půl.

Tak tamhle to tam vem.

Jo, vidíš to.

Zoufalý s tou ukrajinskou lajkou, vole.

No tak tam máme zrovna jednoho narušitele.

Vidíte dva.

No, takže to bereme dneska jako nějakou takovou benefici prospěch Slávka Popelky.

Abychom pomohli aspoň tady finančně, když mu nemůžeme pomoci nějakým lékařskejma metodami, kterýma bysme ten jeho stav zlepšili.

Takže žádám, žádám laskavě občany, kteří chtějí přispět na Slávka Popelku.

Tak ten člověk si to zaslouží, jo?

Zaslouží si to, že jsme tady v souvislosti s touto budovou, s tou ostudnou ukrajinskou vlajkou visící na téhleté budově, že jsme je zejména jeho jménem z tohoto vyšli, řekl bych, nějak se ctí, naši patrioti.

Takže já jenom dodám, že čísla obou účtů najdete mimo jiné i na našem webu národnemocokracie.cz. Je tam odkaz právě na ten účet, vlastně i transparentní i ten obyčejný. Oba jsou pod tím panem doktorem Vajíčkem.

A já vám děkuji, pane Kelnare, za tento rozhovor. Myslím si, že tady sice každý nadává na ty Ukrofangle a oprávněně, ale málokdo věděl takovéto přesnější informace, takže jsem rád, že jste lidem rozšířil obzory. Děkuji i divákům Raptor TV za sledování, samotné Raptor TV. Děkuji za natáčení a uvidíme se v podstatě už za chvíli na té demonstraci před ministerstvem vnitra na Letné.

Ano, loučím se s posluchači a diváky TV Raptor.