Setkání k uctění památky armádního generála Ludvíka Svobody v Hroznatíně 14.11.2026

Vážení občané, vážení hosté, vážení přátelé, dovolte mi, abych vás přivítala na dnešním veřejném shromáždění, jehož zvolatelem je Národní rada Klubu Českého pohraničí. Účelem našeho setkání dle zákona číslo 84 z roku 90 zbírky o právu shromažďovacím je zaprvé upevnit troli klubu českého pohraničí jako hlavního nositele odkazu armádního generála Ludvíka Svobody. Klub Českého pohraničí dnes připomene, že pamětní kámen v Hroznatíně je jeho dílem a že právě klub Českého pohraničí dlouhodobě chrání historickou pravdu o Ludvíku Svobodovi a československém odvoji. Za druhé, ukázat jednotu, stabilitu a organizační profesionalitu klubu Českého pohraničí po 12. národním sněmu. Naše setkání bude demonstrací toho, že Národní rada klubu Českého pohraničí je konsolidovaným sebevědomým a spolehlivým organizátorem velkých veřejných akcí, které ctí tradici a mají jasný řád. Za třetí, >> propojit odkaz Ludvíka svobody s dnešními hodnotami míru, demokracie a odporu proti militarizaci. Shromáždění připomene, že Ludvík Svoboda je symbolem obrany a svrchovanosti republiky, nikoli adresí a že jeho státnický odkaz je aktuální v době, kdy klub českého pohraničí hájí mír a odmítá militarizační tendence. Pomujě. >> Prosím představitele diplomatických misí a delegací spolků o položení květinových darů k pamětnímu kameni armádního generála Ludvíka Svobody. Dobrý. to Š dopředu. Někoho víc. Tak jo neboj. Ok. bude Tak по práci na dvojku. práci kytička nebo nebo Vážení účastníci dnešního shromáždění. Za chvíli zazní státní hymnek. naí Boží nebo Omlouváme se, prosím, za technické závady při přehrávání hymen. Vážené dámy, vážení pánové, vážení hosté, vážení vlastenci. Dovolte mi, abych vás přivítala na tradičním vzpomínkovém setkání u pamětního kamene v Hroznatíně věnovaném památce armádního generála Ludvíka Svobody, velitele prvního československého armádního sboru v Sovětském svazu a prezidenta Československé socialistické republiky. Děkujeme vám všem, kteří jste přijali naše pozvání a svou účastí vzdáváte hold jedné z významných osobností našich novodobých dějin. Zvláštní uvítání patří zástupcům diplomatického sboru. velmi rádi mezi námi vítáme její excelenci, velvyslankyni Ruské federace v České republice, paní Annu Vladimírovnu Ponomarevovou. Vážení účastníci, na počest armádního generála Ludvíka Svobody a padlých vojáků prvního československého armádního sboru v Sovětském svazu, vyhlašuji nedotu ticha. Traktory. Pozor, počtě. Děkuji vám. P. >> Dovolte mi nyní požádat o přednesení projevu představitele klubu Českého pohraničí zapsaného spolku. Promluví inž. Zdeněk Tripé, předseda národní rady klubu Českého pohraničí. za hajlochy silně poděkoval, že přijeli. Vím, že to pro ně není jednoduché. Oni totiž nezastupují pouze motorkáře, ale hlavně prostě různé slovanské kluby a já by jsem chtěl úplně na začátek říct, protože je neznám, aby nám je představil. Eh, dobrý den. Já vás eh předem všechny zdravím a v prvé řadě před všemi vám klekám a hluboce se kláním za to, že jste lidmi takoví, jací jste, že znáte svoji historii, že znáte odkud a kdo jste. Toto je asi nejdůležitější. My eh čeští motovlastenci, my máme tak v podstatě na starosti mladší generaci. Naší hlavní prioritou je sjednocení slovanských národů, probuzení vlastismu v naší rodné zemi. Neděláme rozdíly. Pro nás je každý Slovan bratrem. Samozřejmě kolikrát je to těžké, ale kolikrát si říkáme taky, že jednoduchá cesta neexistuje. Děkuju mnoho. >> Jo, na tak spolky, je jich spousta. E, hlavně teďkom eh, v podstatě se rozbíhá projekt eh, je to už rok eh, který se jmenuje 991 a to je vyloženě eh sjednocení slovanských národů je nás už jako opravdu hodně. Fungujeme od Vltavy až po v podstatě až po Bajkal eh ve všech postsovětských republikách. fungujeme v podstatě už o nazví všude. A to je asi tak všechno. Já vám všem děkuji ještě mnohokrát děkuju. >> Děkuju, že jste přišli. >> Myšlenka slovanské vzájemnosti je klubu českého pohraničí opravdu blízká a je to naše srdeční záležitost. Kdyby to fungovalo, tak jak to fungovat má? Jak si to my všichni přejeme, tak se ta tragédie, která se odehrává na bývalé sovětské Ukrajině, v životě nemohla stát. Vážené přítelkyně, vážení přátelé, vaše excelence a vážení hosté, dovolte mi, abych vás jménem Národní rady klubu Českého pohraničí co co nejsrdečněji přivítal zde v rodné obci armádního generála Ludvíka Svobody. Scházíme se u pamětního kamene, který náš klub před lety zbudoval. Tento kamen není jen jako kusem žuly, ale je to trvalý symbol naší ústy člověku, jehož životní příběh je nerozrušně spjat s dějinami československé státnosti a pojem za svobodu, ale také s obranou naší republiky. Ludvík svoboda patří mezi osobnosti, jejichž význam daleko přesahuje hranice jedné generace. Velitel prvního československého armádního sboru v tehdejším Sovětském svazu hrdina Československé socialistické republiky, trojnásobný hrdina svazu sovětských socialistických republik. Prezident, je to prostě člověk. který v klíčových momentech našich dějin nikdy nehunul před svou odpovědností, odpovědností ve své funkci. Jeho životní dráha nám dokazuje, že dějiny netvoří abstraktní síly. Tvoří je konkrétní lidé. Lidé, kteří v rozhodujících chvílích dokážou obstát, tak jak ho doprovázela jeho manželka, která obstála. Náš klub si dlouhodobě klade za cíl chránit historickou pravdu o československém odboji. Neděláme to proto, že bychom tady žili minulostí. Děláme to proto, že bez pravdivé paměti nelze rozumět v současnosti. Dnes jsou mezi námi přítomní někteří historici, někteří se bohužel omluvili. Lidé, kteří vědí, jak sladno se historická fakta ohýbají, pokud jim nenasloucháme s úctou a vědeckou přesností. Jsem proto nesmírně rád, že dnes dostanou slovo, aby zasadili odkaz generála Ludvíka Svobody do přesných historických souvislostí. Pramětní kámen v Roznatině nám neustále připomíná, že svoboda a mír nejsou samozřejmostí. nikdy nebyly a nikdy nebudou zadarmo. Jsem přesvědčen, že právě jeho excelence nebo její excelence, zkušená diplomatka, ale i někteří historici, kteří po mně promluví, nám pomohou tyto souvislosti plně docenit. Když mluvíme o válce, nemluvíme o teorii z učebnic. Ludik svoboda poznali skutečnou surovou tvář. Prošel peklem první, ale hlavně druhé světové války. Viděl umírat své vojáky kamarády v Karpatech. Viděl spálenou zemi a nesmírné lidské utrpení. sám prožil hlubokou osobní tragédii, když mu nacisté zavraždili jeho syna Miroslava a další členy jeho rodiny. Vážení hosté, měl jsem připraven pustit vám tady projev, který Ludvík Svobodna přednesl 28. října 1945 na Státní svátek půl roku po osvobození vlasti. Bohužel technické podmínky neumožnily. Prostě se ten soubor nestáhl. Ten člověk, který to tady má na starosti, o nestách. Budeme se muset příště poučit. Ale já vám říkám, že to uděláme takto. Celý projev bude zveřejněn na stránkách klubu Českého pohraničí. Ten projev je úžasný. trvá 4 a pů minuty a Ludvík Svoboda v něm popsal úplně vše. Jednoduchým způsobem mluví vojákům, k vojákům, ko zbrojeným silám půl roku obnovené československé armády a projev je úžasný. Já na něj upozorňuji. Já jsem vám ho chtěl pustit, protože by to ukázalo i to, co to znamená, když člověk půl roku po válce, ministr obrany takovýmhle způsobem dokáže prostě povzbudit k ozbrojným silám, poděkovat vojákům, poděkovat národu, od vojářů a tak dále. Je to krásnej projev, tak vám ho dávám na vědomím. Ludvík Svoboda sám nejlépe věděl, že mír není slabost, ale nejvyšší projev rozumu. Když později ho jako prezident hodnotil hrozby moderního světa a militarizace, pronesl hlubokou myšlenku, kterou si musíme připomenout i dnes. Řekl: "Nevěřím na osud. Dějiny tvoří lidé. Každý z nás má ve svých vlastních rukou aspoň část tohoto věčného pohybu k budoucnosti. Poprosím pořadelskou službu, aby se rozmístila mezi neukázněné návštěvníky a byla připravena okamžitě zjednat pořádek >> a v jednom ze svých zásadních protivále projevů k tomu dodal varování, které mrazí svou aktuálností. upozornil, že lidstvo sice dosahuje neviděného technického pokroku, ale zároveň dodal, tažnika je dosud nositelem i nevídané ničivé síly a my víme moc dobře, kam se ta technika posunula, takže je to mnohem horší, než prostě toto Ludví Svoboda prohlásil. Byl to společný boj a mě těší, že zde mohu přivítat naši diplomatku ze zemí beývalého Sovětského svazu z Ruské federace, jejíž předkové tehdy krváceli po boku našich vojáků. Stejně tak věřím, že naši někteří političtí hosté dnes naou pohled na to, jak tyto myšlenky hájit v dnešní složité době. A dovolte mi několik slov na závěr mého projevu. Vaše excelence, vážené přítelkyně, vážení přátelé, vážení přítomní občané, dnešní setkání je také jasným důkazem, že klub Českého pohraničí je posen 12. národním sněmu. Jednotný, stabilní a organizačně silný. Národní rada převzala plnou odpovědnost za přípravu této akce. Chci na tomto místě upřímně poděkovat všem, kteří se na realizaci podíleli. Krajské radě Vysočina, našim jednotletivým klubům, praporečníkům, čestné stráži a všem dobrovolní, všem dobrovolníkům. Společná obětavá práce je základní hodnotou našeho spolupku. Právě zde v Hroznatíně je jasně vidět, že když držíme pohromadě, dokážeme uspořádat důstojné, respektované a silné veřejné vystoupení. Děkuji vám všem, který jste přišli uctit památku armádního generála Hudíka svobody. Děkuji obci Hroznatín za dlouhodobou podporu a skvělou spolupráci a děkuji každému z vás, kdo svou každodenní prací pomáhá udržovat kontinuitu naší národní a československé tradice. Ať žije dnešní den důstojná připomínka života velkého vlastence a hrdiny důležité svobody, ať je také jasným potvrzením toho, že klub Českého pohraničí stojí pevně, jednotně a s jasným cílem. chránit historickou pravdu a nekompromisně hájit mír. Děkuji vám za pozornost. Děkuji Zdenku Tripému a je pro nás velkou ctí, že o slovo požádala její excelence paní Bonomarivová, velvyslankyně Ruské federace v České republice. V pořádku. Budem mě slyšet. >> Dobrý den. Eh, vážení dámy, vážení pánové. Eh, chtěla bych potrhnout, že dnes pro mě je velkou ctí, že jsem byla pozvána sem eh do Hroznatína eh na tuto akci českého e klubu pohraničí, která je věnována památce armádního generála >> eh pana Ludvika Svobody. Eh, samozřejmě jeho lidský, hrdinský, eh, státnický odkaz je velice důležitý pro dnešní eh svět, eh, kde se snažíme o budování eh bezpečného prostoru v Evropě, kde kde žijeme, eh, a snažíme se o budování takové bezpečné čnosti, která nebude a nesmí vznikat na úkor žádného eh ze státu. Děkuji moc eh ještě jednou organizátorům z klubu Českého pohraničí za toto pozvání. Eh, vlastně eh armádní generál pan Ludvig Svoboda, který si zaslouží o vznik e prvního československého praporu na území Sovětského svazu v Buzulku i mě osobně eh tak trošičku není cizí, protože část mojí rodiny eh strávila eh několik let v evakuaci v Buzolku a až jsem vyrostla, Tak e jsem přemýšlela o tom, že možná eh moje babička eh a teta byly i svědky eh jak se formoval ten první československý prapor, eh který potom prošel hrdinskou cestu až do Prahy. čest jejich památce, čest památce hrdinů, které položily své životy za svobodu mé vlasti a taky eh Československa. Chtěla bych využít této příležitosti, abych popřála České republice prosperitu, mír a štěstí jejich občanům a děkuji ještě jednou za možnost tady k vám promluvit. Děkuji. Velmi děkujeme za upřímná a srdečná slova paní veleslankyně. Nyní se slovujme paní doktorka Vladimíra Vítová za Československé mírové fórum Praha. Ano, vážená paní velvyslankyně, vážení hosté, dámy a pánové. Eh, tady my dnes si připomínáme nejen vojáka a prezidenta, ale také celou generaci lidí, kteří prožili dobu, kdy se na ně prezident Ludvík Svoboda díval z portrétního obrazu v každé škole a dokonce v každé školce. A osobně si myslím, že to bylo moc dobře. Byl totiž symbolem a pamatuji si, že jako malému dítěti se mi líbila jeho laskavá a důvěryhodná tvář. Ostatně můžeme ji vidět zde. A kdy se jeptala maminky, kdo je na té fotografii a ona mi vysvětlila, že je to náš československý prezident a já jsem tady ne tehdy nevěděla ani, co je to Československo, ani co je to prezident, co to slovo znamená, ale už jako malé dítě jsem měla pocit, že je významným ochráncem náš nás všech a tehdy v pěti letech, že je něco jako král a že když má tak ušlechtilý a český ý výraz v obličeji. Takže jsme všichni v bezpečí. Takže už v těch pěti letech byl pro mě československý prezident armádní generál Ludvík Svoboda symbolem bezpečí. A dovolte mi, prosím, také velmi malou osobní paralelu. Dnes si připomínáme 131 let od narození muže, který byl úplně stejně starý jako můj dědeček. Narodil se na českomoravské vrchovině také a také v malé zemědělské vesnici a také v roce 1915 narukoval do rakousko-uherské armády a padl tehdy do ruského zajetí jako můj dědeček a tak dále. Říkám to proto, že právě kvůli tomu mi i v dospělosti prezident Ludvík Svoboda vždy připadal jako velmi blízká osoba a důvěra v něj byla samozřejmostí. Ta ten jeho životní osud, ty osudy jsou neoddělitelně spojeny s československými dějinami 20. století. Jak zde bylo řečeno, prošel dvěma světovými válkami, poznal válečné zajetí, vybudoval československou armádu v Sovětském svazu a nakonec stanul v čele našeho státu. A to vždy se ctí a charmatickým přirozeným respektem. Význam velkých osobností spočívá v tom, že jejich příběhy uchováváme a předáváme dalším generacím. A ve své knize Cestami života vyzdvihuje Ludvík Svoboda statečnost a odpor k porobě neznámých vojáků českého a slovenského národa všech dob těmito slovy cituji: "Když jde do tuhého, dokážou přenášet hory, protože víc, mnohem víc se bojí poroby než smrti." Konec citace. Ale bohužel v dnešní době pro náš národ platí spíše slova dávného slovanského Barda, který kdysi napsal toto, cituji. K chybám, které nashromáždili jejich předkové, přidali to, co jejich předkové neznali. Přidali váhání a strach. A tak se stalo, že zmizely z povrchu země a po nich zůstalo jen velké ticho. A my, kteří zde dnes stojíme, nemůžeme dopustit ani ticho, ani mlčení o našich velkých předcích, protože my, kteří zde stojíme, sice teď momentálně nemůžeme změnit současné váhavé a bojácné vědomí našeho národa, ale můžeme být kotvou do doby, než v našem národě budou opět platit slova sedmého českos slovenského prezidenta, armádního generála Ludvíka Svobody, který kdysi statečně a bez váhání přinesl naší zemi mír, štěstí a prosperitu. Čest jeho památce. Děkuji za krásná slova paní doktorce Vítové. A nyní prosím k mikrofonu historičku paní Janu Gerščesovou. Doufám, že jsem nezkomila přímeň, kdyžtak se omlou. >> Vážení přátelé, vy mě, vy, kteří eh tady chodíváte, mě uznáte jako pamětníci. Já si ještě pamatuji generála Svobodu jako dítě, když chodíval za mým otcem do Budišova u Třebíče. Na našich setkáních vítám mezi přítomnými i prapotomky těch, kteří svobodové rodině pomohli za okupace. těch, kteří s nasazením vlastního života i životů členů svých rodin nezaváhali a pomohli Ireně, Mirkovi a Zoe Svobodovým s ukrytem před Gestapem právě tady v Hroznatině a okolí. Do konce války chybělo 3 a pů roku. V Hrozatině u babičky, otcoví maminky a v rodinách nevlastního bratra Františka Najedlého a sestry Marie se nečekaně objevili tři lidé. 16letá Zoe, 17letý Mirek a 41 letá Irena. právě zde v tomto domě, který je národní kulturní památkou a býval v dobách minulých přístupný veřejnosti, nejen v době konání pězdního aktu, což není, ale i na pořádání se začaly skrývat před veřejnosti. Babička měla ve výměnku dvě místnosti. To jsou ty ta okna tady na kraji. kuchyňku s modrým kachlovým spodákem a postelí se starým křížem nad hlavou a pokojík s dvěma postelemi. Tam se uprchlíci skromě řiže usadili. Irena se vypravila hned druhý den ráno do Prahy za důstojníky, kteří Ludvíka svobodu znali a mohli by jim pomoci. Bohužel v té době se již podařilo německé policii značně zdecimovat domácí odboj. Lidé se báli. Kontroly, prohlídky, razie, všecko bylo na denním pořádku. Vrátila se s nepořízenou. Zoe se vydala s titou hladkou do Třebíče. Šly pěšky poými cestami a po mezích. I po silnici to bylo 15 km. Autobusy tudy nejezdily a nevedla tam ani železniční trať a vlastně tam nevede ani dodnes. Mirek se rozhodl, že odjede do Brna, aby upozornil další spolupracovníky z odboje na nebezpečí. Tehdy ho viděli obě ženy naposled. Gestapo ho zatklo při zátahu v nezamyslících. Tehdy byli pozatýkáni takřka všichni členové rodiny Stratilových, Irena Svobodová, původně rozená z Ratilova, otec i matka Ireny, její bratr i sestra. Čekaly je brutální výslechy a soud v Brně v Kounicových kolejích. Těsně před příjezdem Gestapa do Hroznatína se podařilo převést v noci Irenu a Zoe ke Kotačkovým do nového Telečkova. Je možné, že někdo přítomných odtud pochází. Pro případ, že by nestihli opustit stavení v čas, vyhloubili chlapi z rodiny přímo ve výměnku za vstupnými dveřmi, malou díru zamaskovanou hadrovým koberečkem a stolkem židlem. Zoe říkávala, když jsme se do skríše, když jsme zase do skříše a příklop nad námi zapadl, nebylo to vůbec příjemné poené. Byli jsme v tuhlá, důstěli jsme se a jenom jsme si pro důvali, aby na některou z nás nepřišel. Kromě této kríše připravili chlapy ještě jednu mimo dům. V les hodně pomáhala i rodina Kratochvílová a Doležalová z nového školu. Jan Dole, který si tak obětavěl o Irenu a Zoe Baral, zahynul v koncentrační zábože v Mahausem. Těsně před Velikonocemi v roce 1943 se Zoe a Irena přesunuli do Džbánic u Moravského Krumlova k rodině Černých. Moc hezky. >> Tam zůstali až do 8. května 1945 a tam se po šesti letech setkali s generálem Svobodou, manželem a tatínkem. Tam se dozvěděli plnou pravdu o Mirkovi, strících Eduardovi a Jaroslavovi popravených v Mauthausenu o babičce Stratilové, kterou bestiálně zavraždili v Ráb. Poslední naděje, že se s nimi setkají pohasla. Představy, jakým nesnesitelným tělesným utrpením a ponižováním museli projít všichni ti, kteří se dostali do spáru Gesapa nebo jiných německých vrahů, pronásledovala jejich blízké po celý život. Proto nemohu souhlasit s názory některých našich publicistů, historiků nebo politiků, jako by náš národ byl plný zrádců a zbaběl. Důvody, jež vedly některé české občany k tomu, že iniciativně informovali Gestapo, byli různí. Někteří propadli panice, někteří to dělali z prospěchářství, z pomsty. Byli to však jednotlivci. Podíl těch, kteří bojovali se zbraní v ruce zahraničních armádách i na domácí půdě proti okupantům byl z celkového počtu obyvatelstva v Československu vyšší než v řadě jiných okupovaných států západní Evropy. Naše dějiny nikdy nebyly dobývačné, velmocenské nebo imperiální. Československo bylo mírumilovné a nevyhledávalo spory se sousedy. Vím, že některé problémy obyčejné lidi nezajímají. Zajímají je, jak rostou ceny, jak to jde v práci a podobně, ale zajímají je tehdy, když už dosáhnou katastrofických rozměrů. Většina z našich občanů ani neví, že Německo dosud nezaplatilo reparace za druhou světovou válku. Ani Česku, ani Slovensku, ani Polsku, ani Řecku, ale do nové války by nás už posílali. Proto si stále připomínejme slova člověka, jehož pamádce jsme se přišli poklonit. Nikdy nezapomeňte, jak lehce jsme svobodu ztratili a jak těžce a za cenu velikého úsilí a velikých obětí našeho a zejména sovětského lidu jsme ji dobývali zpět. Připomínejme si, jak to pro nás skončilo v roce 38 v Mnichově a v březnu 39 v Praze. Nezapomínejme a nevěřme těm, kteří v současnosti opět na objednávku nepřátel našeho státu lžou, podvádějí a prodávají nás za jídářský grož. Myslím, že vyslovím všechno to, co cítíte vy, kteří vy stateční, kteří jste přišli na toto shromáždění, opustili se vlastně komfort svého domova, ne? Nelitovali jste peněz na to, abyste koupili tyto krásné květinové dary. Nelitovali jste peněz za benzín. Vyslovím to, co vlastně všichni cítíte. Ludvíku, svobodo, věrní zůstaneme. >> Velice děkujeme za krásná slova paní historičce a nyní se ujme slova Leo Žanský. Dobře, takže já se představím v krátce. Jsem předseda krajské rady HČého kraje. Dnes tady měla mít řeč naše novinářka Katarína Benko. Bohužel omarodila a požádala mě, abych tu její řeč tady přečetl. Takže to konám. Vážené dámy a pánové, milí přátelé, je mi nesmírně líto, že nemohu být dnes s vámi fyzicky, protože zápal plic mi to nedovolil, ale v duchu s vámi jsem. Dnes stojíme v Roznatíně, kde se 25. listopadu 18 1895 narodil muž, jehož jméno se nesmazatelně zapsalo do našich dějin. Armádní generál, později prezident Československa, ale především vlastenec Ludových svoboda. Jeho život nebyl cestou za slávou, byl cestou služby vlasti, odvahy, oběti a také nesmírně osobné bolesti. budí svoboda bojovali za první světové války, ale když však přišel Mnichov, nacistická okupace, neváhal se postavit nepříteli znovu. V dalekém Buzuluku se stalitelem československé vojenské jednotky, která po boku rudé armády vyrazila osvobodit svou vlast. Sokolovo, Kijev, Dukla. Za těmito jmény stojí krev, utrpení a životy tisíců vojáků. Na duchukle se bojovalo v blátě, dešti pod nepřátelskou palbou. Mnozi z těch, kteří směli o návratu domů, se ho nikdy nedočkali. Nikdy nesmíme zapomenout, že rozhodující podíl na osvobození většiny Člozenska měla rudá armáda spolu s našimi vojáky, dalšími spojenci a domácím odbojem. porazila nacistického okupanta. Za naši svobodu položili životy tisíce sovětských vojáků. Zatímco Ludví Svobra bojoval na frontě, jeho rodina doma požívala vlastní tragédii. Manželka Irena se statečně zapojila do odboje, pomáhala pronásledovaným a ukrývala paražutisty. Společně s dcerou Zoe se musela skrývat před gestapem. Její syn Mirek byl začen nacisty. V brněnských komnicových kolejích prošel vězněním a výslechy, kde projevil mimořádnou odvahu. 7. břesna 1942 byl všakmat nazvražděn. Bylo mu pouhých 17 let. 17letý chlapec, který už nikdy neubul svu matku, nikdy neviděl svoji sestru. a nikdy nepřivítal svého otce. Vrací svět z války. >> Ludvik Svoboda dokázal vézt tisíce vojáků do boje, ale žádná hodnost ani žádné vítězství nemohli utišit bolest otce, kteří přežil vlastní dítě. Když se v roce 1945 vrátil do osmozené vlasti, vrátil se jako vítěz, ale u rodinného stolu zůstal jedno místo navždy prázdné. Po válce pokračoval ve službě republice. Stal se ministrem národní obrany a v roce 1968 prezidentem Československa. Jeho zásluhy o osvobození naší vlasti zůstávají nezpochybnitelné. Vážení přítomni, dnes musíme vzát úctu nejenu svobodovi, ale všem, kteří za naši svobodu bojovali a umírali. Válka totiž nekončí posledním výstřelem. pokračuje v srdcích matek, které se nedočkaly svých synů a v domovech, kde navždy zůstalo prázdné místo. Proto nezapomínejme na našeho osvoboditele, na oběti rudé armády ani statečnost rodin, které nacistickému terorovaly. Pane generále, zde ve vašem rodišti vám děkujeme za vaši odvahu, za službu vlasti a za všechny, který po vašem volu bojovali. Čest vaší pamádce a češ sem padlým osvoboditelům. Děkuji. >> Nyní prosím o několik slov přítele Jiřího Pokorného. Nejde, >> vaše Excelence, vážení přátelé, soudružky a soudruzi, kdy jsme se rozhodovali, co uděláme tento týden v klubu Českého pohraničí, rozhodnutí bylo jedno To začne, kam bychom měli jet jinam než do Hrozatína, kam jezdíme několik let učit památku hrdiny naší republiky a novodobých dějin, trenásobné ředěny Sovětského svazu a Československé republiky armádního generála Ludvíka Svobody. Kdy jsme se stali jakočeská organizace kolektivním členem společnosti Ludvíka svobody, předpokládali jsme, že naše úsilí a naše podmínky vydrží. Chodili jsme pořá kolem Hruzatína a nevěděli jsme, co bude dál. Potom přišli dva lidé, kteří jsou zepřítomni. Bývalý předseda národní kraj, kraje Vysočina klubu Českého pohraničí Mlabauer a Pepa Dolejší jako umělecký kameník a člověk, který si zasloužil spolu se svými přáteli o vybudování tohoto památníku, který stojí před rodním domem. Ludvíka svobody. Já bych chtěl, abychom nezapomínali i na tyto lidi, kteří si zasloužili o to, že věčná památka našeho hrdiny bude neustále připomínat nejenom jeho dobu, ale bude nás mobilizovat k tomu, aby naše úsilí, které máme jako klub Českého pohraničí, kde mimo jiné máme programu dodržování historické pravdy, aby ty věci byly uvedeny do náležitého pořádku. Dalo by se hovořit hodně, ale poněvaž jsou ve většině přítomní občané a naši členové klubu Českého pohraničí, kteří velice dobře znají z vyprávění Zor Chusákové, Svobodové, vyprávění Shožky Koluběové, vyprávění plukovníka Štepka nebo Ludvíka Engela. tyto věci. Víme, že Hní Sloboda byl skutečnou osobností novodobých a nikdo nemá právo hanobit jeho památku. Já bych chtěl říct, pane brate, náš bývalý velký velikeli, že vaši památku a šest nikdy nezradíme. Á sledujeme. Velmi děkujeme Jiřímu Pokornému za jeho krásná slova. >> A nyní bych poprosila pana Ingr. Vladislava Štrejna, aby nás seznámil s prohlášením účastníků dnešního setkání. Její Excelence doprovodem. Vážení přátelé, prohlášení účastníků setkání v Hroznatině. Dnes zde v Hroznatíně vzdáváme úctu armádnímu generálu Ludvíku Svobodovi, veliteli prvního československého armádního sboru a prezidentu Československé socialistické republiky. Chcházíme se zde jako občané, jako pokračovatelé odkazu československého odboje a jako lidé, kteří vědí, jak vysokou cenu má svoboda a mír. Pamatujeme na tragické dějiny 20. století. Víme, kam vedla nenávist, ideologie nadřazenosti a militarismus. Víme, že druhá světová válka zničila demokratické Československo a přinesla Evropě i světu nesmírné utrpení. Její porážka byla vykoupena miliony životů a mezi těmi, kdo nesli rozhodující podíl na osvobození naší vlasti, stáli i vojáci prvního československého armádního sboru, kteří pod velením Ludvíka svobody bojovali za republiku proti nacistické agresi. Připomínáme však také rok 1968, kdy v době hluboké krize jednaludvík Svoboda rozhodně jako prezident s jediným cílem zabránit krveprolití a ochránit životy občanů. Jeho odpovědný postup zůstává významnou součástí našich moderních dějin. Dnes zde potvrzujeme, že známe cenu míru. Jsme poučeni tragédiemi minulého století. Odmítáme militarismus a všechny tendence, kteří, které ohrožují stabilitu Evropy i světa. Chápeme odkaz československého odboje jako závazek k obraně republiky, nikoli agresi a proto společně prohlašujeme. Budeme hájit mír. Budeme podporovat spolupráci mezi národy. Budeme mi chránit historickou pravdu a odkaz těch, kteří bojovali za naši svobodu. Památka armádního generála Ludvíka svobody nás zavazuje k odpovědnosti, k pravdě a k míru. Účastníci veřejného shromáždění, setkání k připomenutí památky u příložitosti 131. výročí narození armádního generála Ludvíka Svobody. Hroznatím 14. listopadu 2026. Děkuji vám. Vážení účastníci, potleskem jste vyjádřili souhlas předneseným prohlášením. Vážená paní velvyslankyně, vážení účastníci, na památku a rozloučení s armádním generálem Ludlíkem svobode svobodou, nyní zazní večerka. Raptor zět. >> Vážení přátelé, vážení občané, vážení vlastenci. Naše veřejné shromáždění tímto oficiálně ukončuji. Děkuji vám všem, vám účastníkům dnešního vzpomínkového shromáždění za důstojný a klidný průběh, kterým jsme společně vyjádřili své občanské postoje. Děkujeme představitelům diplomatického sboru i Excellenci za účast všem veřejným institucím. společenským organizacím i vám občanům, kteří jste si společně s námi připomněli život a odkaz armádního generála Ludvíka svobody. Čest jeho památce. Dovolte mi ještě prosím, abych zvlášť poděkovala policií České republiky za profesionální zajištění veřejného pořádku. Nyní vás všechny prosím o poklidný rozchod, ale ještě než se rozejdeme a než nastoupíte šťastnou cestu domů, tak bychom udělali velké společné foto. >> A to uděláme tady. Tak >> pojďte sem organizátoři. To znamená ti, co jste se podívali na přípravě, řečníci, hlavně její excelence. Pojďte na dá. Připravte si fotoaparáty. Držím ti tady místo. Děkuj to zavazou tady naraze. Ty seš tam taky Václave. Dobře. J tam všichni >> tím překry. >> Všichni něco znamenaj. >> Trošku nás to zaválo. >> Víťa pojď. Tak to >> náš krásný to