SEDMIČKA PLUS s Janou Bobošíkovou

Vítejte u Sedmičky plus.

Dnes se podíváme na ty, kteří před listopadem nosili rudou knížku a dnes stojí v čele demokratického státu.

Spočítáme, co zbylo z velkých předvolebních slibů Andreje Babiše českým důchodcům.

Ukážeme, proč české školy, nemocnice a domovy seniorů nakupují za veřejné peníze potraviny ze zahraničí, i když mohou nakupovat od českých zemědělců.

Podíváme se do německých nemocnic, kde už zdravotníci vedle pacientů řeší ochranku, policii, body kamery a násilí arabských klanů.

A nakonec příběh, který dostává úplně nový rozměr.

Trumpův člověk přijel do Ruska údajně za kulturou.

Teď se ale ukazuje, že měl diplomatický pas, diplomatickou ochranu a zavřenými dveřmi jednal s lidmi z Kremlu.

Sedmička plus právě začíná.

---

Podívejte se na tento obrázek.

Prezident Petr Pavel, ministr obrany Jaromír Zůna, náčelník generálního štábu Miroslav Hlaváč si před českým rozhlasem připomínají oběti okupace z 21. srpna 1968.

Správně.

Na okupaci vojsky varšavské smlouvy se zapomenout nesmí, ale když už vzpomínáme, vzpomínejme pořádně.

Prezident Petr Pavel, bývalý člen KSČ.

První dáma Eva Pavlová, bývalá členka KSČ.

Premiér Andrej Babiš, bývalý člen KSČ.

Ministr obrany Jaromír Zůna, bývalý člen KSČ.

Náčelník generálního štábu Miroslav Hlaváč, bývalý člen KSČ.

Předseda Ústavního soudu Josef Baxa, kandidát na členství v KSČ.

Vážení ústavní činitelé, vážení hosté, dámy a pánové.

Každý rok si 21. srpna připomínáme události roku 1968 před budovou českého, tehdy československého rozhlasu, abychom uctili památku těch, kteří během nich přišli o život.

Přátelé, tohle je dnešní vrchol České republiky a část jeho představitelů dnes pokládá věnce obětem režimu, jehož stranickou legitimaci sami nosili nebo o ní usilovali.

Je to ironie dějin, nebo je to důkaz, jak rychle jsme se naučili zapomínat?

Petr Pavel požádal o vstup do KSČ v roce 1983 a členem se stal v roce 1985.

Nový náčelník generálního štábu Miroslav Hlaváč byl kandidátem od roku 1984 a členem KSČ od roku 1986.

Jaromír Zůna byl členem strany od roku 1981 až do roku 1989.

Eva Pavlová byla rovněž členkou KSČ.

Předseda Ústavního soudu Josef Baxa se v únoru 1988 stal kandidátem členství, ale listopad 1989 přišel dříve, než mohl být přijat.

A Andrej Babiš, dnešní premiér, vstoupil do KSČ v roce 1980.

Sám později vysvětloval, že mu členství pomáhalo v kariéře v zahraničním obchodě.

A právě tady začíná ta skutečně nepříjemná otázka.

Co když někteří z nich komunismu ani hluboce nevěřili?

Co když prostě věděli, co je potřeba udělat, aby mohli postupovat?

Pak to totiž není omluva.

Pak mluvíme o oportunismu.

A oportunista je možná pro stát nebezpečnější než fanatik.

Fanatik alespoň věří tomu, čemu slouží.

Oportunista slouží tomu, co se mu právě vyplatí.

Před rokem 1989 přijmete pravidla komunistického systému, protože vám umožňují kariéru.

Režim padne.

Přejmete pravidla nového systému a pokračujete vzhůru.

Takže se neptejme jen, na které straně dnes stojí Petr Pavel, Andrej Babiš, Jaromír Zůna nebo Miroslav Hlaváč.

Ptejme se, proč na ní stojí.

Protože skutečně změnili své hodnoty, nebo proto, že se prostě jen změnily okolnosti?

A skutečná sebereflexe přece není věta: byla jiná doba, byl jsem mladý, chtěl jsem dělat kariéru.

Skutečná sebereflexe začíná mnohem hůř.

Já jsem se rozhodl z toho mít prospěch a tehdy jsem se rozhodl špatně.

Dnes je snadné odsoudit okupaci Československa.

Dnes za to nikdo nepřijde o kariéru.

Dnes se za to pokládají věnce.

Jenže charakter se nepoznává podle toho, co člověk říká, když ho to nic nestojí.

Pozná se ve chvíli, kdy je výhodnější říci ano.

A on přesto řekne ne.

A u prezidenta, premiéra, ministra obrany nebo šéfa armády už nejde jen o morálku, jde také o bezpečnost.

Protože v krizové chvíli potřebujeme vědět, že člověk v čele státu má něco pevnějšího než schopnost přizpůsobit se právě vítězící moci.

Oportunismus není vlasti zrada, ale oportunista s obrovskou mocí je pro stát zatraceně nebezpečná sázka.

Takže klidně pokládejte věnce.

Mluvte o srpnu 1968.

Mluvte o odvaze těch, kteří se postavili sovětským tankům.

Ale když nám dnes o odvaze vyprávějí bývalí členové KSČ, máme právo položit jednu jedinou otázku.

Kde byla vaše odvaha tehdy, když vás mohla něco stát?

Protože odpustit můžeme, ale odpuštění není amnézie.

A společnost, která odpouští bez skutečné sebereflexe, vysílá naprosto děsivý vzkaz.

Problém nebyl v tom, co jste dělali.

Jen jste to dělali ve špatné době.

No a tak nejde jen o prezidenta Pavla, jde o prezidenta, premiéra, první dámu, ministra obrany, šéfa armády i předsedu Ústavního soudu.

Lidi, kteří dnes stojí na vrcholu demokratického státu.

A otázka zní: Díváme se na lidi, kteří skutečně změnili své hodnoty, nebo na lidi, kteří vždycky včas poznali, které hodnoty právě vítězí?

Odpustit můžeme, ale zapomenout to nesmíme.

---

300 Kč.

Přesně o toliko se mají od ledna zvednout české důchody.

Pokud vláda nepřihodí nic navíc, čeká penzisty nejhubenější valorizace za posledních 10 let.

Průměrný starobní důchod poskočí o směšné 1,4%.

A je tu ještě jeden nezvyklý, ale zásadní detail.

Vláda potichu maže zásluhovost.

Zvedat se totiž nebude procentní část odrážející celoživotní odvody.

Zvedat se bude pouze ta pevná část ze 4900 na 5200 Kč.

V praxi to znamená jediné.

Člověk s minimálním důchodem dostane 300 Kč.

Člověk s vysokým důchodem, který do systému odváděl násobky, dostane také úplně stejné 300 Kč.

Ministerstvo práce se tím ani netají.

Otevřeně přiznává, že posiluje solidaritu na úkor zásluhovosti.

Ještě před rokem přitom Andrej Babiš a Hnutí Ano malovali úplně jinou realitu.

Do voleb šli s jasným slibem.

Důstojné důchody, návrat štědré valorizace a tvrdá ochrana seniorů před poklesem životní úrovně.

Alena Schillerová se loni na jaře zapřísahala, že ano, vrátí pravidla výpočtu do podoby před zásahy Fialovy vlády.

Sliby tím ale nekončili.

V programu stálo zastropování odchodu do penze na 65 letech nebo speciální věkové bonusy.

500 Kč měsíčně navíc pro 75y, tisícovka pro 85y.

Senior měl být v podání Ano zkrátka chráněný a nedotknutelný.

Střih: srpen 2025.

Hnutí Ano sedí ve Strakově akademii.

Ministerstvu práce vládne Suchelka a z tabulek mu padá 300 Kč.

Proč?

Protože pro příští rok se stále jede podle pravidel, která současná vláda v opozici tak ostrě kritizovala a slibovala je změnit.

Je to ukázkový politický paradox.

Šuchelka proto teď bije na poplach.

Tvrdí, že 300 je málo a chce seniorům zvednout důchod zhruba o 590 Kč.

Ovšem každá další přihodená 100 Kč znamená vysekat do státního rozpočtu novou a trvalou díru.

Podle ministerských propočtů by navrhované dorovnání spolklo skoro 8 miliard Kč a nejen jednou.

Tyto výdaje už v systému zůstanou natrvalo.

No a tím se dostáváme k otázce, která před volbami vůbec nezaznívala.

Ne kolik politik slíbí, ale kdo to reálně zaplatí.

Český důchodový systém je už teď největším vysavačem státní kasy.

Letos spolkne 722 miliard Kč.

Příští rok to bude zhruba 740 miliard.

Kdyby přitom mělo hnutí ANO skutečně splnit všechny své velkolepé důchodové sliby v plném rozsahu, vyletěly by podle dřívějších odhadů ministerstva dlouhodobé náklady o další desítky miliard.

K tomu česká populace neúprosně stárne a pracujících, kteří tenhle kolos živí, postupně ubývá.

Každé trvalé plošné zvýšení penzí tak už dávno není jen sociální pomoc, ale především tvrdé rozpočtové rozhodnutí.

Tím se vracíme k jádru celého problému, o kterém se ale mlčí.

Co má vlastně český důchod znamenat? Má být jen sociální dávka a pojistka proti chudobě, kde stát všechny srovná do jedné latě? Nebo má mít férový princip, že kdo celý život tvrdě pracoval a platil vysoké odvody, má mít odpovídající důchod.

Oba principy u nás vždy fungovaly vedle sebe.

Dnešní realita je ale taková, že stát další valorizací zásluhovost úmyslně dusí.

Je to čistě politické rozhodnutí.

O to absurdnější, že právě ANO ještě v opozici hájilo procentní valorizaci mimo jiné argumentem, že zachovává prvek víte čeho? Zásluhovosti.

Do celého rebusu teď ještě vstupuje kalendář.

O nařízení musí vláda definitivně rozhodnout do konce září.

Začátkem října jdou Češi k senátním a komunálním volbám.

Aleš Juchelka po schůzce s Alenou Schillerovou potvrdil, že případné peníze navíc nebudou výsledkem výpočtu, ale politickým rozhodnutím lídrů koalice.

Hnutí ANO se přitom o seniory voličsky dlouhodobě opírá.

Když vláda těsně před otevřením uren pošle lidem víc peněz, než jí ukládá zákon, hranice mezi sociální politikou a předvolební kampaní za státní peníze se nebezpečně stírá.

Samotné načasování neznamená automaticky kupování hlasů, ale dává plné právo chtít po vládě okamžité vysvětlení, kde na to vezme.

Takže si to shrňme.

Andrej Babiš nasliboval seniorům štědřejší systém zastropování věku a důstojné důchody.

Teď už ale není v opozici, kde mohl jen kritizovat.

Je premiérem.

Podle zákona mají penzisté dostat 300 Kč.

Vláda pravděpodobně rozhodne, že z politických důvodů přidá víc.

Jenže tady by měla debata začínat a ne končit.

Není umění naslibovat stovky navíc.

Umění je podívat se do očí těm, kteří to zaplatí.

Nejen v lednu, ale každý další rok.

Český důchodový účet se už teď blíží ke tři čtvrtě bilionů ročně a tlak poroste.

Je proto fér chtít po politicích obojí: zajistit důstojné stáří, ale zároveň říct tvrdou pravdu těm, kteří to budou financovat dalších 30 let.

Důchodový účet totiž nevyrovná Andrej Babiš ani jeho vláda.

Zatáhnou ho pracující, firmy a budoucí generace.

Plné regály v českých obchodech nejsou samozřejmost a neříkáme to my.

Řekl to tento týden premiér Andrej Babiš na zemi živitelce.

Tak to neznamená, že když tady máme všude potraviny, že tady budou vždycky a že nemůžou být ohroženy.

Takže pozor, premiér varuje, že jednou nemusí být jídla dost jako dnes.

Čeští zemědělci bojují o odbyt a stát mezitím utrácí miliardy za potraviny pro školy, nemocnice nebo domovy seniorů.

A pozor, část těchto peněz končí za hranicemi.

A víte proč?

Tady to je.

Představte si nemocnici a pár kilometrů od ní českého zelináře.

Má brambory, mrkev, cibuli, čerstvé.

Nemusí je vést přes půl Evropy.

Peníze zůstanou doma.

Selský rozum říká: "Kupte je od něj." Jenže potom přijde byrokratický šiml: podmínky, formuláře, veřejná zakázka, objemy, termíny, papírování.

Velký dodavatel na to má lidi.

Malý farmář má pole, traktor a ruce od hlíny.

A tak může vzniknout absurdní situace: mrkev roste za rohem, ale do jídelny přijede kamionem ze zahraničí.

A pozor, na Brusel se tentokrát nevymlouvejme.

Zákon už dnes umožňuje veřejným institucím požadovat místní nebo regionální potraviny z krátkého dodavatelského řetězce.

Takže ono to jde.

Jen jsme dokázali udělat složitou vědu i z nákupu pytle brambor.

A teď vláda přichází s řešením.

Do konce roku 2028 má nejméně 65 % peněz na potraviny směřovat na domácí a regionální produkci.

Výborně.

Ale proč až teď?

Máme české zemědělce, máme české potraviny a máme školy, nemocnice a další instituce, které musí každý den nakrmit statisíce lidí.

Jedni potřebují zákazníky, druzí potřebují jídlo a mezi ně jsme postavili horu papírů.

A jestli vám připadá, že přeháníme, vraťme se k Andreji Babišovi.

Na zemi živitelce připomněl covid.

Zavřely se hranice, dováželo se méně zboží a jak řekl, my jsme jedli české potraviny.

Tohle je podstata celého problému.

Dokud kamiony jezdí a dovoz je levný, všechno funguje.

Ale co když jednou nepřijedou?

Pole nejde zapnout vypínačem.

Krávu nevyrobíte přes noc a zemědělec, který skončil, nezačne ve středu ráno znovu hospodařit jen proto, že vypukla krize.

Potravinová bezpečnost se totiž nebuduje ve chvíli, kdy jídlo chybí.

To už je pozdě.

A letos dostávají Babišova slova ještě větší váhu.

Prezident agrární komory Jan Doležal oznámil, že české zemědělství letos přejde na tržbách zhruba o 20 miliard Kč.

Letošní sklizeň označil za nejhorší za posledních 15 let.

Tak na co ještě čekáme?

Stát řeší, odkud budeme mít plyn.

Řeší ropu, řeší munici, tak proč by neměl řešit, kdo nás nakrmí?

Nikdo nechce zakázat polská jablka nebo španělská rajčata, ale pokud stát utrácí naše miliardy za jídlo, má používat selský rozum.

Až tedy příště uvidíte oběd ve školní jídelně, nemocnici nebo v domově seniorů, neptejte se jen, kolik stál.

Ptejte se, kdo ho vypěstoval, jak daleko cestoval a proč naše peníze odjely za hranice, když mohly zůstat doma.

Andrej Babiš má v jednom pravdu.

Plné regály nejsou samozřejmost.

A právě proto bychom měli přemýšlet o českém jídle dřív, než jednom zjistíme, že už ho nemá vůbec kdo vypěstovat.

Nemocnice má být místem, kde se zachraňují životy.

Jenže v sousedním Německu se stále častěji řeší něco jiného: kdo ochrání lékaře a zdravotní sestry před agresivními pacienty a jejich příbuznými?

Deník Welt teď přinesl svědectví zdravotní sestry, která popisuje zkušenosti s mladými arabskými pacienty.

Doslova říká: pokud je potřeba ošetřit dva arabské chlapce, nepošlu tam dvě dívky.

Není to oficiální pravidlo německých nemocnic.

Je to zkušenost konkrétní zdravotnice.

Jenže vedle ní existují i velmi konkrétní případy, kdy se německé nemocnice dostaly do konfliktu s arabskými velkými rodinami a kriminálními klany.

V berlínské nemocnici Šarité se skupina asi 10 mužů pokoušela dostat na urgentní příjem po smrti svého příbuzného.

Podle deníku Tages-Spiegel šlo o členy známého Abou Chakerova klanu.

Muži vyhrožovali bezpečnostní službě a zasahovat musela policie.

Ještě vážnější incident se odehrál v Esenu.

Po smrti pacienta tam jeho příbuzní napadli zaměstnance nemocnice.

Šest zdravotníků bylo zraněno.

Jedna 23letá pracovnice tak vážně, že sama skončila v nemocniční péči.

Případ převzal policejní útvar zabývající se klanovou kriminalitou.

U hlavního podezřelého policie uváděla turecké a libanonské občanství.

A teď čísla.

Podle německého nemocničního institutu zaznamenalo násilné incidenty na urgentních příjmech 95 % nemocnic a 2 % nemocnic uvádějí, že násilí přibývá.

Nejčastěji útoky dopadají na ošetřovatelský personál a nemocnice reagují: ochranky, kontroly vstupu, kamerové systémy, kurzy deeskalace, kurzy sebeobrany.

No a klinika v Dortmundu šla ještě dál. Zdravotníci na urgentním příjmu začali testovat bodycamery, tedy kamery přímo na těle, a nemocnice zavedla také nepřetržitou bezpečnostní službu.

Přátelé, já nemluvím o věznici ani o fotbalovém stadionu. Mluvím o nemocnici.

A kdo by si myslel, že je to jen německý problém, měl by si připomenout případ z pražské fakultní nemocnice Královské Vinohrady. V roce 2019 tam hospitalizovaný pacient přinesl na pokoj legálně drženou pistoli a vystřelil na dva spolupacienty. Jednoho zasáhl do hlavy. Muž následující den zemřel.

Případ se dostal až k Nejvyššímu soudu, který v roce 2026 rozhodl, že nemocnice útok nemohla předvídat a za smrt pacienta nenese odpovědnost.

Česká střelba a německé klanové incidenty samozřejmě nejsou stejný případ. Spojuje je ale otázka, kterou nemocnice v Evropě řeší stále naléhavěji: jak zajistit bezpečnost pacientů i zdravotníků v prostředí, které musí zůstat otevřené veřejnosti?

A právě tady se něco zásadně mění. V Berlíně zasahuje kvůli členům klanu policie. V Esenu po útoku příbuzných pacienta končí šest zdravotníků se zraněními. V Dortmundu dostávají zdravotníci bodycamery a nemocnice nepřetržitou ochranku. A sestra citovaná deníkem Welt říká, že ke dvěma arabským mladíkům raději neposílá dvě kolegyně samotné.

To nejsou dojmy, to jsou konkrétní případy. A otázka zní: ještě mluvíme o otevřené nemocnici nebo už o střeženém prostoru? Protože když má zdravotník kameru na těle a za dveřmi stojí ochranka, nemění se jen bezpečnostní režim. Mění se samotná podoba nemocnice.

Financial Times přinesli nové informace o červnové cestě jednoho z Trumpových lidí do Ruska a z návštěvy, která tehdy působila skoro jako kulturní korektnost, se stává příběh zákulisní diplomacie.

Rodný Chris Kuk Junior, předseda americké komise pro výtvarné umění, přijel v červnu na Petrohradské mezinárodní ekonomické fórum. Tehdy mluvil hlavně o kultuře a architektuře. Teď ale vyšlo najevo, že před cestou dostal diplomatický pas, absolvoval rozsáhlé briefingy. V Rusku měl diplomatickou ochranu a neveřejně jednal s představiteli Kremlu.

Mezi nimi byl podle Financial Times Anton Kobjakov, poradce Vladimíra Putina a muž z jeho bezprostředního politického okolí.

Kuk byl prvním americkým vládním představitelem od roku 2018, který se Petrohradského ekonomického fóra zúčastnil a přímo před Vladimírem Putinem pronesl větu, kterou zaznamenala agentura Reuters. Řekl, že mu přináší pozdrav od jeho přítele prezidenta Trumpa. Putin odpověděl, že pozdrav Trumpovi opětuje.

Tohle už není kulturní výlet. Trumpův nominant přijíždí do Ruska s diplomatickým pasem. Po rozsáhlé přípravě s diplomatickou ochranou jedná s Putinovým poradcem a ruskému prezidentovi osobně předává Trumpův pozdrav.

Financial Times navíc uvádějí, že ve Washingtonu existovala snaha využít podobné neformální kontakty k prolomení diplomatické slepé uličky kolem války na Ukrajině.

A do toho přichází další pozoruhodný detail. Americký ministr zahraničí Marko Rubio v červnu řekl, že o americké delegaci na Petrohradské fórum neví.

Kukova cesta vzbudila pozornost i v americkém kongresu. Jim Heimes, nejvyše postavený demokrat ve sněmovním výboru pro zpravodajské služby, mu 11. června poslal oficiální dopis. Psal v něm o vážných geostrategických, politických a kontrarozvědných obavách. Od Kuka chtěl informace o schválení cesty, kontaktech s ruskými představiteli i bezpečnostní přípravě.

Financial Times teď potvrzují, že Cook skutečně prošel rozsáhlými briefingy, cestoval s diplomatickým pasem, měl diplomatickou ochranu a jednal s lidmi z Kremlu.

A právě tahle kombinace faktů dává celé červnové cestě nový význam. Kuk nebyl jen návštěvníkem ekonomického fóra, ani nadšencem do ruské architektury. Byl vládním americkým představitelem s diplomatickým pasem, připraveným na cestu prostřednictvím briefingů, chráněným diplomatickou ochrankou v kontaktu s Putinovým poradcem a s osobním Trumpovým pozdravem pro ruského prezidenta.

A Financial Times teď ukazují, že právě podobné neformální kontakty měly ve Washingtonu sloužit jako cesta k rozhýbání zamrzlých vztahů s Moskvou. Takže zatímco svět sleduje oficiální summity a tiskové konference, část skutečné diplomacie může probíhat úplně jinak — přes lidi, kteří na první pohled vůbec nevypadají jako vyjednavači.