Ranní ☕️ 11. 08. 2026 www.doktorvajicko.cz

Krásné ráno, vážení přátelé, vážení občané, výmluvní slova i vlastenci.

Já vás všechny moc vítám a dneska výjimečně u ranní kávy, jak jsem avizoval ve včerejších ranních zprávách, protože až vy se budete dívat, tak my budeme 10 km ve vzduchu, takže bych nemohl natočit ranní zprávy. Ale nechtěl jsem vás ošidit, protože to, co mám pro vás nachystané na kávu, tak to vás bude, myslím si, velmi zajímat. Protože nejenom pan Paukner to si tady může udělat 10 videí dopředu s šestmirem a tak dále.

Ale chci se bavit o agendě 2030.

Velice často jste se na toto téma ptali. V minulosti jsme ho několikrát probírali, ale udělal jsem si takovou synchronizaci, seřadil jsem si to, protože k tomu ještě navíc je ten pakt OSN, který s tím souvisí. A poprvé ho schválila ještě Sobotkova vláda v roce 2015 a následně Fialova vláda v roce 2024. Ale aby bylo spravedlivě, tak to vedl admirální generál.

A je tam spousta zajímavých věcí, takže si udělejte kávu, pohodlně se posaďte, protože dneska si rozebereme téma, které na první pohled možná působí nudně, ale nudné rozhodně není. Je to agenda 2030, pakt pro budoucnost, globální digitální pakt OSN, digitální fašismus a otroctví.

Můžu klidně říci samé názvy, samé mezinárodní dokumenty, zkratky a diplomatická prohlášení. Jenomže když se do toho člověk začne skutečně začítávat, zjistí, že se to týká prakticky každého z nás – každého, kdo používá internet, sociální sítě jako Facebook, YouTube, TikTok, X nebo jakoukoli jinou platformu. Protože jedna z důležitých částí celé tuhle debaty se týká informací, dezinformací, informační integrity a otázky, která je podle mě ze všech nejdůležitější: Kdo bude rozhodovat o tom, co je pravda a co už je dezinformace?

A to je ten největší kámen úrazu.

Nejdříve si pojďme udělat pořádek v základních faktech, protože právě tady se na internetu šíří spousta nepřesností a to prosím pěkně z obou dvou táborů.

V roce 2015 přijalo valné shromáždění OSN takzvanou agendu 2030 pro takzvaný udržitelný rozvoj. Česká republika tehdy byla za vlády Bohuslava Sobotky součástí konsenzu států OSN, kterým byl dokument přejat. Není tedy úplně přesné říkat, že Sobotka podepsal agendu 2030. Mnohem přesnější je říci, že Česká republika se za Sobotkovy vlády připojila ke konsenzu, kterým byla agenda 2030 přijata.

Agenda obsahuje 17 známých cílů udržitelného rozvoje: chudoba, vzdělávání, zdraví, životní prostředí, energie, rovnost, infrastruktura a tak dále.

Ovšem my musíme teď přeskočit do roku 2024. V září 2024 proběhl v New Yorku summit budoucnosti OSN a byl přijat pakt pro budoucnost, neboli Pact for the Future. Jeho přílohou je globální digitální pakt. Českou delegaci na tomto summitu vedl kdo jiný než admirální generál. Takže nejenom ta zbrojovka, ale i ten příspěvek do prázdného sálu, jak tam měl tu strašně zajímavou řeč, tak to je přesně ono.

A zase budu přesný. Ani tady bych pro seriózní pořad nepoužíval formulaci, že Petr Pavel podepsal globální digitální pakt. Česká republika byla součástí procesu přijetí tohoto dokumentu a admirální generál vedl českou delegaci. To je slovíčkaření, co přátelé? To je důležité, protože jakmile budeme přesní v základních faktech, nikdo nám potom nemusí oprávně vytýkat, že si něco přibarvujeme.

A teď se konečně dostáváme k obsahu.

Globální digitální pakt obsahuje řadu věcí, proti kterým asi většina normálních lidí nebude nic namítat. Jde o to rozšířit přístup k internetu, snižovat digitální propast mezi bohatými a chudými zeměmi, chránit děti na internetu, zvyšovat kybernetickou bezpečnost, podporovat digitální gramotnost, řešit umělou inteligenci a její obrovská rizika.

Potud je všechno v pořádku. Jenže potom přichází pojem, který bude podle mě v příštích letech stále důležitější – informační integrita. A právě tady bych si začal dávat velký pozor.

OSN mluví o boji proti takzvaným misinformacím a dezinformacím, tedy proti nepravdivým a zavádějícím informacím, proti nenávistným projevům na internetu, informační manipulaci a také o ochraně integrity demokratických procesů. Zní to nádherně, přátelé? Ovšem znovu zdůrazňuji, to nejsou výrazy, které jsme si vymysleli někde v hospodě. To jsou pojmy používané v samotných mezinárodních dokumentech.

A právě tady vzniká zásadní otázka: Co to ta dezinformace je?

Já mohu říci, že dezinformace je něco, co se během několika hodin, maximálně dní stane informací. Někdo jiný tomu může říci něco jiného. Když někdo vědomě vytvoří lež a šíří ji s úmyslem někoho podvést nebo poškodit, máme poměrně jasnou situaci. Ale co když se někdo pouze splete, jako i já se pletu, vy se pletete, kdokoliv se může splést?

Co když ekonom předpoví vývoj ekonomiky a za rok se ukáže, že se netrefil? Kolikrát se to stalo už v životě? Co když vojenský analytik předpoví vývoj války a situace dopadne naprosto jinak? To samé v případě všeho. Co když vědec zveřejní teorii, která je dnes menšinová a za 10 let se ukáže jako správná? Viz Václav Klaus starší.

A hlavně – kdo to bude rozhodovat? Kdo bude rozhodovat o hranici mezi omylem, názorem a cílenou dezinformací? A z toho mám největší obavy, přátelé, protože právě tady podle mě leží skutečný problém, ten největší kámen úrazu.

Nebojím se samotného papíru s názvem globální digitální pakt. Dokument OSN vám zítra nevypne YouTube. Mnohem důležitější je způsob, jakým se podobné principy budou v dalších letech převádět do konkrétních pravidel jednotlivých států Evropské unie a internetových platforem. A tady bych viděl několik skutečných rizik.

První je záměna faktu a názoru. Existují věci, u kterých můžeme poměrně snadno říci, zda jsou pravdivé. Praha je hlavní město České republiky. To asi nikdo nebudeme rozporovat. Takže je to ano nebo ne. Ale potom máte výroky typu: Sankce proti Rusku fungují. Sankce proti Rusku nefungují. Migrace Evropě ekonomicky pomáhá. Migrace Evropu ekonomicky zatěžuje a ničí. Green Deal je dobrá politika. Green Deal je velmi špatná politika.

No a takhle bych mohl pokračovat v podstatě donekonečna. To už nejsou jednoduché matematické rovnice. To jsou politické, ekonomické a hodnotové soudy, které mohou být podloženy různými a různou interpretací nebo desinterpretací, přátelé.

A jestli někde začneme názory označovat za dezinformace jen proto, že neodpovídají převládajícímu politickému postoji a jak se moderně říká narativu, začínáme mít obrovský problém. Demokracie totiž stojí právě na tom, že se lidé mohou hádat, mohou se mýlit, mohou říkat hlouposti, mohou negativně kritizovat vládu, mohou zpochybňovat většinový názor, protože svoboda projevu není potřeba na ochranu věty jako: „Dneska je hezky." Svoboda projevu je důležitá právě tehdy, když říkáte něco, co někoho velmi štve. A tím ohledem já jsem na toto téma úplný expert si troufám tvrdit.

Druhé riziko je podle mě ještě zajímavější. Moderní cenzura totiž vůbec nemusí vypadat jako cenzura.

Nemusí přijít úředník a říct: "Doktor vajíčko má zákaz vysílání." To by bylo příliš okaté.

V digitálním světě existuje mnohem elegantnější metoda. Můžete mluvit dál. Video vám nikdo nesmaže, ale algoritmus ho přestane doporučovat a to je věc, která se mi stává velmi často. Přestane ho zobrazovat novým divákům, omezí reklamy, udělá demonetizaci kanálu, ve vyhledávání skončí někde hluboko v propasti.

No a potom vám někdo může říct, jaká cenzura. Vždyť vaše video na internetu pořád je. No, to ano, ale nikdo ho neuvidí.

A to je podle mě obrovský důležitý rozdíl mezi cenzurou 20. století a řízením informací ve století 21. Dnes vám ji nemusí zakázat. Dříve vám zakázali knihu. Stačí, když ji kníkupectví nikdy nikomu neukáže a internetové algoritmy přesně takovou moc mají a my to dobře víme.

Třetí oblast je demonetizace. To je podle mě věc, o které se hovoří velmi málo. Nechápu proč. Pokud někoho nechcete umlčet přímo, můžete ho umlčet ekonomicky. Klidně si mluvte. Jen na tom nevyděláte ani korunu. A jestli se někdo živí médii, videem nebo publicistikou, může být takový zásah prakticky likvidační a je roven zákazu jako takovému a bude velmi účinný. Nemusí člověka rovnou zavřít, nemusí mu zabavit kameru, stačí mu vzít ekonomickou možnost pokračovat dál.

A tady už se dostáváme také k Evropské unii, protože pro českého občana je evropská legislatíva mnohem bezprostřednější než samotný dokument OSN.

Máme tedy akt o digitálních službách. Velké internetové platformy v jeho rámci musí vyhodnocovat takzvaná systémová rizika, mimo jiné rizika související s občanskou diskuzí, volbami, bezpečností a základními právy. Víme o čem, to tady s Jindrou velice často řešíme.

Máme také evropský rámec boje proti dezinformacím, ve kterém se hovoří o demonetizaci dezinformačního obsahu, fact checkingu, transparentnosti politické reklamy a dalších opatřeních.

A tady vzniká velmi zajímavý řetězec. Na globální úrovni se mluví o informační integritě, na evropské úrovni o systémových rizicích a takzvaných dezinformacích. No a na úrovni platforem se potom bavíme o moderování obsahu, algoritmech, fact checkingu, omezení dosahu nebo demonetizaci, neboli zbavení peněz. A na konci toho celého sedí obyčejný člověk před telefonem.

Čtvrté riziko představují — a to teda bych dvakrát podtrhl — takzvaní fact-checkeři. Umíte si představit, že by někým takovým byl pro český národ třeba Cemper a někdo takhle podobně pitomý? No, já si to bohužel umím představit a proto z toho mám hrůzu.

Aby bylo jasno, ověřování faktů je správná věc. Já bych byl naopak rád, kdyby lidé informace ověřovali mnohem více. Problém nastává ale ve chvíli, kdy se z fact-checkera začne stávat něco jako arbitr pravdy, té jediné pravdy. Ten fact-checker je pořád jenom člověk. Má svojí metodiku, vybere určité zdroje, nějaké jiné vůbec nepoužije podle toho, jak se mu to bude hodit. No a samozřejmě se také může plést. Mně se to stalo v minulosti mnohokrát, že mě tímto způsobem zablokovali a pak mě odblokovali a řekli: "Ježíš, my jsme se spletli, ale náhradu už vám nikdo nedá." A zejména u politických a ekonomických témat může existovat několik legitimních interpretací naprosto stejných dat.

Proto podle mě správný fact-checking má fungovat stylem: Tady je tvrzení, tady jsou data, tady jsou zdroje a tady je naše vysvětlení. A občan ať si jako divák udělá závěr sám. Nikdo by neměl dostat monopol na pravdu. Ani vláda, ani veřejnoprávní televize — to už vůbec ne — ani soukromá televize, ani univerzita, ani fact-checkeři, ani YouTube, ani OSN a samozřejmě ani já, doktor vajíčko.

Pátým rizikem je ochrana demokratických procesů. Zase vypadá to jako nádherný pojem a z části je také oprávněný. Představte si, že dva dny před prezidentskými volbami někdo vytvoří perfektní umělou inteligencí video jednoho kandidáta, který na něm říká: "Odstupuj z voleb." Video je falešné, ale milion lidí tomu uvěří. Samozřejmě v tu chvíli máme velký problém.

Vzpomeňte si na pana Paroubka, co mu udělali před volbami. Vzpomínáte si, jak tvrdili to s těmi dětmi? Já to tady ani nemůžu říct. Tak přátelé, to je přesně ono.

Nebo zahraniční tajná služba vytvoří 10 000 falečních účtů a systematicky se snaží ovlivňovat volby. Samozřejmě je legitimní se bránit. Jenže kde a jak nastavíte tu hranici?

Když novinář zveřejní týden před volbami skandál jednoho kandidáta, je to útok na integritu voleb? No, nemusí být. Když influencer natočí půlhodinovou brutální kritiku vlády, je to politický názor nebo riziko pro demokratický proces? To je otázka. Když někdo zveřejní informace pocházející ze zahraničního zdroje, je automaticky součástí zahraniční informační operace? To se stává mě například. Tady už je odpověď velmi složitá a právě proto musí být každý takový systém pod extrémně silnou demokratickou kontrolou.

Šesté riziko vidím v pojmu důvěryhodný zdroj. Co to je důvěryhodný zdroj? O tom se také bavíme velmi často. Platformy stále více pracují s tím, že budou zvýhodňovat takzvané autoritativní, pardon, nebo důvěryhodné zdroje. Co to jako je?

Jenže kdo je důvěryhodný? Je to velké médium, je to státní instituce, je to univerzita, je to agentura Reuters, která nám tady tvrdila, že je tam v Seutě 1 300 běženců. Aha. A malé médium je automaticky méně důvěryhodné?

Historie novinařiny přece ukazuje pravý opak. Velká média se velice často pletla. Státy se také spletly. Vědecké instituce měnily názory víc než ponožky. A naopak malý novinář někdy odhalil něco, co ostatní naprosto ignorovali. Tipuji — Jan Paukner. Tak to je.

Proto by se podle mě neměla důvěryhodnost určovat podle velikosti loga nad článkem, ale podle kvality konkrétní informace a hlavně důkazu.

A potom přichází možná největší změna ze všech a to je umělá inteligence. Přátelé, dneska s tou umělou inteligencí je v podstatě možné naprosto všechno. Dají se dělat finanční podvody obrovské — také se dělají — a tak dále a tak dále.

To znamená, my chceme bojovat proti lžím, ale měli bychom znát nějakou míru toho, protože kdo bude hlídat ty hlídače? To by mě zajímalo, přátelé.

No a vy mě to napište do komentářů.

Mějte se všichni krásně, přátelé. Když to všechno dobře půjde, tak se večer uvidíme. Na viděnou.