Radim Panenka: Zpravodajské služby - Vývoj mezinárodní situace a bezpečnostní otázky

Radní panenka, který má příspěvek na téma zpravodajských služeb.

Dobré odpoledne.

Já budu poněkud příjemnější než Štěpán a jak už bylo řečeno, budu se věnovat zpravodajským službám.

Na druhou stranu si myslím, že to je právě to téma, které – nebo hlavně tedy z pravodajské služby – fungují tak, jak mají.

Tak celá řada těch hrozeb, která tady jako potenciálních padla, tak by zůstala jenom v rovině hrozeb a nebyly by uskutečněny.

Pán prezident říkal, že toto téma nebude akcentovat, aby se vyhnul případnému trestnému stíhání.

Tak já už teď čerstvě nějaký škraloup mám, tak to klidně vezmu na sebe a pár věcí na toto téma řeknu.

Zpravodajské služby jsou média a jejich čtenáři. Oni to jsou spíše nízkonákladová média, která se domnívají, že je v tom na tomto poli všechno v nejlepším pořádku, že všechno funguje tak, jak má.

My jsme tady publikum – vy jste publikum a my všichni, předpokládám, kteří o věcech přemýšlíme, kteří jdeme do hloubky, kteří sledujeme, co se skutečně děje a co je špatně.

A proto předpokládám, že se tady zřejmě všichni shodneme na tom, že ne všechny naše zpravodajské služby fungují tak, jak mají.

Přitom jsou – a to asi netřeba úplně zdůrazňovat – pro bezpečnost státu naprosto zásadní a pokud nefungují jak mají nebo selhává jejich kontrola, což je mimořádně důležité, tak mohou být dokonce i hrozbou, se nebojím říci.

Ta minulost je taková, tak my to všichni známe. Připomenu to jenom krátce, jak to často chodí v některých případech.

Na příkladu BIS, jejíž ředitel je téměř mediální hvězdou za poslední roky – tato služba něco vypustí do médií nebo rozpoutá nějakou kauzu na základě tvrzení, která si my nemůžeme nijak ověřit z logiky věci.

Následně se sejde sněmovní komise pro kontrolu bezpečnostní informační služby – nebo v minulosti tomu tak bylo. Tam ta seznámila s některými údajnými informacemi nebo důkazy a tito členové této komise pak vystoupí na veřejnost a řeknou, že to, co BIS tvrdí, je v pořádku.

My z minulosti víme, že to zdaleka tak jednoduché není a nebylo. Těch případů je celá řada, ale připomenu případ Novičok a případ Vrbětice.

Případ Novičok: on potom po těch Vrběticích byl tak trochu v zapomenutí, ale já si myslím, že velmi neprávem, protože tehdy se ukázalo, že některé zpravodajské služby našeho státu fungují dobře a dokážou splnit zadání, které je jim dáno, a některé naopak.

Vy si to jistě všichni pamatujete. Tehdy zde přítomný pán prezident Zeman zaúkoloval zpravodajské služby, protože se objevila informace, že ta látka Novičok – kterou byl údajně otráven dvojitý agent Skripal v Británii – by se mohla nebo se v minulosti možná vyráběla na našem území.

Vojenské zpravodajství zjistilo, že tomu tak bylo, že skutečně miniaturní množství této látky zde vyrobeno bylo. BIS řekla, že nikoliv, že to tak není.

Tehdy se sešla ta kontrolní komise a konstatovala, že ano – VIS má – opravdu nic takového tady vyrobeno nebylo, protože to bylo – a tehdy, pamatujete si to, oni se točili na tom slovíčku, co znamená vyrobit – že je to tak malé množství, že se nedá mluvit o výrobě.

No tak to jsme se dostali tak daleko, že budeme slovíčkařit, ne? Byla to opět nějaká hra.

A u těch Vrbětic – tam to asi netřeba tolik opakovat. Ti z vás, kdo byste měli zájem, a poměrně podrobně jsem tyto případy mapoval ve dvou knihách, které jsem psal nebo na jejich psání jsem se podílel – podívejte se na to případně.

A podstatné – a co tady tím vším chci říci – je to, že pokud nebude významným způsobem posílena kontrola zpravodajských služeb, kontrola zpravodajských služeb ze strany demokratických orgánů tohoto státu – to znamená poslanecké sněmovny – tak nemůžeme mít jistotu, že budou fungovat tak, jak mají.

Tolik na úvod k té kontrole. A protože jsem novinář, pracuji v Parlamentních listech – už to bude teď na podzim 15 let – a věnuju se poměrně dlouhodobě tomuto tématu.

Jak už jsem řekl, dotkl jsem se toho dosti obsáhleji ve dvou knihách, tak se chci zaměřit na vztah zpravodajských služeb a médií.

Jaká je ta skutečnost u nás? Asi taky víme, ale neškodí si to do značné míry připomenout, protože mediální úniky jsou něčím – když se oprostíme od zpravodajských služeb – vždycky z nějakých státních orgánů něco unikne.

Z demokratických orgánů, z parlamentu, z vlády, protože zkrátka jsou lidé, kteří mají zájem na to, aby se ty informace někam dostaly.

Ale zpravodajské služby přece mají fungovat jinak. Mají fungovat tak, že není možné, aby od tamtuď něco unikalo.

A pak se ptejme: jestli z nich ty informace unikají, protože tam jsou nějaké díry nebo mezery – zkrátka, že mohou být jako cedník – nebo jestli unikají cíleně, plánovaně, záměrně, s nějakým cílem.

Jakákoli informace, která se ze zpravodajské služby dostane na veřejnost nebo do médií – ať už formou úniku nebo formou klidně přiznané tiskové zprávy nebo rozhovoru, který poskytne ředitel zpravodajské služby v nějaké televizi, novinách – tak nic z toho si nemůžeme my jako občané ani jako novináři ověřit.

Nikdy nevíme, jestli to, co bylo řečeno, je pravda. Jestli je to skutečná informace, nebo jestli je to částečná informace, nebo jestli je to dezinformace, nebo jestli je to čistá lež, která byla vypuštěna za nějakým konkrétním cílem nebo účelem.

A tady opravdu nejde o nějaké ideologické – byť pro zpravodajskou službu nepřijatelné – povídačky o výuce dějepisu na našich školách.

Tady jde – a v minulosti šlo – o daleko zásadnější věci a zásadnější problémy.

Ty mediální úniky především z mého pohledu a z toho, jak jsem se těm jednotlivým kauzám minulosti věnoval, byly podnikány s jednoznačným cílem: tlačit na politiky, tlak na volené zástupce lidu, nás všech, aby učinili něco, co zpravodajské služby chtěly, aby ti politici učinili.

Ale pakliže to tady takhle fungovalo, tak se ptejme: kdo této zemi vládnul? Jestli to byli ti zvolení, demokraticky zvolení politici, nebo jestli to byly některé zpravodajské služby.

Abych nemluvil jenom tak obecně, těch konkrétních příkladů je celá řada. Já jsem si vybral jeden – ten nejznámější – to jsou Vrbětice.

Vy si pamatujete určitě na tu tiskovou konferenci premiéra a ministra zahraničních věcí, kde oznámili, že na základě pátrání, vyšetřování – za tím útokem, za těmi výbuchy – stojí Rusové, že je zkrátka Rusko odpovědné za ten čin, který se v těch muničních skladech stal.

Tito politici byli zpravodajskou službou BIS informováni předtím, že ty informace, které byly těmto politikům předány od zpravodajské služby, už mají v držení některá média, že je to mají zpracované a v případě, že ti politici vládní odpovědní to nezveřejní a nepřijmou konkrétní kroky – no tak to zveřejní ti novináři spolu s kritikou, že vláda nic nedělá.

V jakém světě jsme to žili nebo žijeme, že tady fakticky – a přiznejme si to, řekněme si to otevřeně – zpravodajská služba úkolovala vládu.

A je, dámy a pánové, tady je úplně jedno v tomhletom, jestli to tehdy byla pravda, jestli zatím ti Rusové stáli nebo nestáli.

Tak my víme, pan prezident dobře ví, kterýse tomu věnoval, že ta tajná správa BIS obsahovala větu, že neexistují důkazy ani svědectví, že by ti dva agenti, o kterých tady už byla řeč, se pohybovali v tom areálu. Ale to pro tenhle případ není podstatné.

Podstatné je obecně, že tady fakticky zpravodajská služba úkolovala vládu České republiky a bylo to v tomhle případě skrz hrozbu mediálního úniku a v jiných případech to bylo už provedeným mediálním únikem.

Eh, já si nejsem jistý, že tato zemi a celá politická scéna si uvědomuje nebo doteď uvědomila vážnost situace.

Zpravodajská služba na základě koordinovaných úniků novinářům a také domluvy s částí politické scény v podobě jejích nakloněných politiků tlačila opakovaně nebo i tlačí na instituci, která má tuto zpravodajskou službu kontrolovat.

A značí to jediné, že jak jsem řekl, se některé zpravodajské služby vymkly zákonné kontrole a došlo to tak daleko, že se někteří odpovědní politici báli nebo i bojí vystoupit proti tomu, aby na sebe nestrhli negativní pozornost ze strany těch médií, se kterými BIS spolupracuje.

My je nemusíme jmenovat. Já jsem chtěl říct, že jim nemusíme dělat reklamu, ale to na tomhle fóru by bylo asi stejně zbytečné.

Víme, která média a kteří jednotliví novináři to jsou, jejichž prostřednictvím ty informace byly cíleně vypouštěny.

Ale řekněme si přece, že to je nepřípustné.

A vy si, prosím vás, někdo pamatujete z minulosti, že ty úniky byly nějak vyšetřovány, že byl někdo postižen?

Pokud k tomu došlo, tak já o tom teda taky nevím.

A v případě, že to projde bez postihu a bez vyšetřování jednou, po druhé, po třetí, po páté, po desáté a nestane se nic, no, tak samozřejmě se z toho stane běžná praxe. Ale s tím bychom se neměli smířit a s tím by se neměli smířit političtí představitelé naší země, kteří jsou za to zodpovědní a kteří mají ty služby kontrolovat, protože ty služby mají sloužit nám, všem, našemu státu, bezpečnosti tohoto státu. Ale v minulosti jsme viděli, že to přece tak úplně nefunguje.

Eh, tady byla řeč o teroristických útocích. No, tak v celé řadě západních států vidíme, že to není jenom případ České republiky – došlo k různým teroristickým útokům. A po jejich provedení a potom, kdy se počítali mrtví, se ukázalo, že ti pachatelé byli v nějakém hledáčku bezpečnostních složek toho státu – v Německu, ve Francii, v Británii. Ale mohli, oni to udělali, zrealizovali to.

A proč? No, asi tyto složky selhaly.

V našem případě nemusíme chodit daleko. Není to tak dávno. Útok na budovy nebo sklady té muniční firmy v Pardubicích. No, já vím, že někdo může říct, že tam udělali malý ohníček, ale tak nemáme zpravodajské služby od toho, aby odhalily předem, že se něco takového chystá?

Já bych řekl, že máme. Pokud jde o vztah zpravodajských služeb a médií – jak už jsem řekl, není to případ jenom České republiky. Bohužel se to děje i na západ od nás, ale to, že se to děje někde jinde, ještě neznamená, že bychom tady měli si říct, že je to normální.

Tak já, když jsem přišel třeba v dobách základní školy domů a měl jsem nějakou nepěknou známku a říkal jsem, no ale tu čtyřku dostali taky další. A samozřejmě rodiče říkali, tak co je nám do toho? Nás zajímáš ty. Co je nám do toho, jak to funguje jinde? My bychom se měli zajímat, jak fungují naše služby.

Eh, ta kombinace – já to řeknu takhle. Už jsem se toho dotknul. Nejde.

A to zásadní sdělení v tom je, že nejde o selhání těch zpravodajských služeb. Já jsem přesvědčen o tom, že jde o mechanismus zneužívání zpravodajských služeb. To není omyl nebo náhoda.

Někdy se jim to nepovede a vznikne z toho téměř celosvětová ostuda. Vy si všichni pamatujete toho slavného agenta s ricinem, který měl přiletět z Ruska s jedem v kufříku zavraždit několik českých komunálních politiků.

Tehdy to uniklo přes časopis Respekt a přes toho jednoho pana novináře, který dlouho byl pomyslným tiskovým mluvčím BIS. Akorát problém byl v tom, že žádný ten vrah s ricinem nepřijel, že žádný nebyl, že to zřejmě byla jenom nějaká hra dvou mezi sebou soupeřících zaměstnanců ruské ambasády, pokud vůbec to tak bylo, ne?

Dobře, tak to můžeme mluvit později, ale podstatné je, že nikdo takový nepřijel a my jsme tady byli zahlcováni informacemi, co si toto Rusko dovoluje.

Tak já nevím, byly tehdy nějaké důsledky vůči té službě, která tohle tvrdila a vůči jejímu vedení?

No, víme, že nebyly.

Eh, dalo by se mluvit déle. Já jsem si toho připravil víc, ale protože nechci zdržovat – na závěr už jenom jednu věc.

Aby jste neřekli, že jsem přišel jen kritizovat, tak si dovolím přijít s jedním konkrétním konstruktivním návrhem. Eh, který si myslím, kdybychom ho zrealizovali, kdyby stát zrealizoval – je to vlastně někdo může říct drobnost – ale já si myslím, že by to zahájilo nějaký ozdravnější proces v těch službách.

Ten návrh zní: zrušit vydávání veřejných výročních zpráv o činnosti zpravodajských služeb.

Z těch důvodů, o kterých jsem mluvil předtím. Ty služby, hlavně tedy ta jedna – bezpečnostní informační služba – civilní kontrola – rozvědka vždycky něco tvrdí, něco napíše, nějaké obecné konstatace, nebo že tady naháněla agenty toho a toho státu. Tak my se pak ptáme. Ptáme se. A ptát se musíme.

No a chytili jste tedy nějaké? Tak my víme, že oni tady chytili nějakého novináře a soud jim to hodil na hlavu. A ještě na něj použili ten paragraf 318, o kterém tady byla řeč. Pak se nám některá média snažila namluvit, že je stíhán za špionáž, přitom to byla lež.

No, tak nechytli nikoho, nebo jak jsem zmiňoval. Snaha míchat se do učebních osnov dějepisu. Ale je toho daleko víc.

Nic z toho si nemůžeme ověřit. Ani my jako veřejnost, ani média, nikdo. Ani politici. Jediný, kdo vydávání těchto zpráv věří, jsou ti liberální, progresivisté – nebo jak je chceme nazvat – novináři z těch médií, která často slouží jako neoficiální tiskové orgány těchto služeb, protože tím potvrzují i třeba svoje vlastní názory a používají to jako klacek na určitou část veřejnosti.

Takže můj návrh: zrušme vydávání veřejných výročních zpráv těchto služeb. Protože i kdyby ty informace tam podávané byly pravdivé a bylo třeba potřebné, aby je veřejnost znala, no, tak je přece na politicích a politických představitelích, ústavních činitelích tohoto státu, aby si ty informace převzali. Aby ty služby politikům ty informace daly. A pakliže jsou ke zveřejnění pro veřejnost, tak vláda zvážíí, jestli je potřeba, aby je veřejnost znala, a vydá je sama.

A ne, že tady to budou zveřejňovat ty služby.

Stejně tak jako prostě není normální, aby vedení služeb bylo za mediální hvězdy.

Není to tak dávno, kdy jsme ředitele služeb znali jmény, ale neviděli jsme, neznali jsme ani jejich tváře.

Tak já myslím, že tajné služby — ten termín nevznikl jen tak náhodou — a že se z nich nemají stávat veřejné služby, protože pak to jsou političtí hráči.

Děkuji vám.

[potlesk]