Ptejte se živě Markéty Radhi Šichtařové v úterý 1.9.26 ve 20 hodin

Zdravím.

Tady je Markéta Rada Šichtařová.

Tohle je pořad Ptejte se Markéty Rady Šichtařové.

A dneska jsme tady opět proto, aby jste se ptali a já, abych naživo vaše dotazy odpovídala.

A kromě toho se ještě zmíníme o jedné věci, která vyplynula na povrch v minulém týdnu.

Česká ekonomika roste a přesto spousta lidí má pocit, že jsou chudší. Nedává to podle vás smysl?

Ve skutečnosti to smysl dává. A dneska si to vysvětlíme, jak je to možné, že statistici tvrdí, že ekonomice se daří, ale jednotlivci ten pocit vůbec nemají.

Takže určitě pište vaše dotazy do živého chatu. No a já jsem tady od toho, abych vám je teď v živém vysílání odpovídala. A nezapomeňte určitě kliknout na odběr.

Máme tady už první dotazy ještě z minula a ještě než na ně skočíme, tak vám chci připomenout, pokud některá témata, která tady probíráme, vás třeba zaujmou a chcete se o nich dozvědět více informací, tak se je dozvíte na Hero Hero, kde toho obsahu je víc než na běžných sociálních sítích nebo třeba i tady na YouTube.

A důvod je ten, to jsme tady probírali, myslím zrovna minule, že na Hero Hero není tak silná kontrola obsahu. Je tam trošku jiný mechanismus moderování obsahu, takže tam můžeme říci i to, co třeba na některých jiných sítích si dovolit nemůžeme, takže to dává perfektní smysl.

Tak první dotaz z minula. Paní Marta Rnarová píše — je to jeden den starý dotaz:

Ráda bych se zeptala, i když to nesouvisí s akciemi, ale s dalším tématem, o kterém často hovoříte. Zda si myslíte, že může současná vláda udělat to, co americká vláda v minulém století, a to zakázat vlastnictví zlata fyzickým osobám. Tenkrát šlo dokonce o to, že se muselo zlato odevzdat. Děkuji za odpověď.

Tak to je tedy komentář na video, kde jsme mluvili o tom, že s největší pravděpodobností současné akcie jsou velice přehřáté.

Já to rozfázuji. Zaprvé vy tady mluvíte o současné vládě — jestli současná vláda může udělat to, co americká vláda v minulém století. Já bych tu současnou vládu asi nepodezírala z toho, že by chtěla zakázat držení zlata. To třeba tu předchozí fialovou vládu, kdyby se udržela u moci déle, tak bych z toho asi podezírala víc a netuším, jak bude vypadat příští vláda.

Myslím si, že se to zase vymění — dnešní opozice a dnešní koalice si zase prohodí místa. A možná, že tím se to trošičku může naklonit ve mírně větší prospěch nějakých třeba dalších regulací, ale já si nemyslím, že by to bylo úplně na spadnutí. Já to uvedu na přesnou míru.

V tom minulém století americká vláda nebyla jediná, která zakázala nebo nějakým způsobem se snažila omezovat držení zlata v rukou fyzických osob. Těch vlád bylo víc. Bylo to i v dalších ekonomikách, které my dneska považujeme za rozvinuté a ještě pořád mnohdy se na ně díváme jako na náš vzor. Hodně se s tím čachrovalo třeba v Británii, v Kanadě.

Ale proč chodit tak daleko? Vždyť držení investičního zlata fyzickými osobami bylo zakázané i v Československu. Zdůrazňuji, jednalo se o investiční zlato. Samozřejmě nějaké třeba prstýnky a náušnice a podobně to lidé kupovali a dokonce i tehdy dobře cítili, že v tom nějakým způsobem ukládají peníze, ale to investiční zlato vlastně se nesmělo držet. Bylo to považováno za trestný čin.

No a potom bylo docela legrační, kdy se v 90. letech otevřeli trezory těch tehdejších komunistických pohlavárů, tak jak se ukázalo, že tam měli zlaté cihly. Takže samozřejmě ti, kdo to nejvíc zakazovali, tak toho měli nejvíc nakoupeno, stejně tak jako valut a podobně.

Takže asi tak. Tím je vlastně řečeno všechno. Tím je řečeno i to, že by se dneska do toho už málokdo nějak enormě moc hnal toho zákazu těch drahých kovů, protože dneska právě ti, kdo rozhodují o těch regulacích, by měli nejvíc máslo na hlavě a mají toho nejvíc nakoupeno.

No a bylo by to docela obtížné, protože z mé zkušenosti toho fyzického kovu mezi lidmi je dneska už rozptýleno takové kvantum — to jsou desítky tun řádově — že v podstatě by to postihlo každou druhou rodinu. Když vezmu, že ta rodina má několik členů, tak myslím si, že každou druhou až třetí rodinu by to u nás v nějaké míře postihlo.

On samozřejmě vám to nikdo neřekne. Když se s někým budete bavit v práci, v obchodě, tak o tom asi nezačne sám z dobrého důvodu, protože jedním ze skvělých vlastností právě těch drahých kovů je jejich anonymita. A proto každý si tu anonymitu hlídá a asi málokdo vám bude na první dobrou hlásit: hele, já mám nakoupeno tolik a tolik mincí a tolik a tolik slitků.

Ale když tu řeč tímto směrem zavedete a vlastně třeba někomu se zeptáte, jestli je zvyklý platit tím drahým kovem v nějakém obchodním styku a podobně, tak najednou zjistíte — pokud si děláte takový nějaký průzkum, což já jsem si třeba dělala ten průzkum mezi lidmi, klienty a podobně — tak se ukazuje, že vlastně velké množství lidí opravdu je zvyklo používat aktivně ten fyzický kov. Jenom prostě musí na tu situaci dojít.

Tedy v tuhle chvíli je už velmi obtížné zakazovat fyzickou držbu zlata.

Ale i kdyby tomu došlo, samozřejmě všichni víme — minimálně všichni ti, kdo sledujeme tento kanál — že v Evropě existují určité snahy co nejvíc likvidovat hotovost, co nejvíc přejít na digitální měnu, CBDC, kamerové sledování osob a tak dál. A aby tyhlety sledovací praktiky byly velmi účinné, tak vlastně to zároveň chce nějakým způsobem co nejvíc utáhnout, zlikvidovat, zašlapat nějaký paralelní oběh, nějaké paralelní měny, ať už se jedná o hotovost nebo třeba o ten drahý kov.

Takže není to tak, že by to nebylo v nějakých snech regulátorů, ale oni mohou snít sen — to je jedna věc — a praxe je věc druhá.

Řeknu vám, jak to myslím. Když v té Americe bylo svého času v poválečném období zakázáno držet zlato a byla veřejnost vyzvána, aby si svoje fyzické zlato odevzdala, tak hádejte — kolik se toho zlata skutečně vládě vrátilo a podařilo se nějakým způsobem vykoupit, zabavit a odebrat? Jednalo se řádově o jednotlivce. To nebyly ani desítky. To byli prostě jednotlivci a samozřejmě, že z toho lze vyvodit, že drtivá, ale naprosto drtivá většina Američanů v uvozovkách si svoje zlato náhle najednou nějak zázračně někde ztratila, zapomněla, darovala a pak ho zase zázračně nalezli, když bylo tedy znovu povoleno to fyzické investiční zlato držet.

Což je právě jedna z těch naprosto geniálních výhod zlata. Vždyť ta anonymita a to, že v podstatě je nenalezitelné nějakým normálním způsobem.

Takže i kdyby tedy k tomu došlo, tak by vlastně se velice rychle vytvořilo pravděpodobně to, co se vytvořilo ve všech válečných ekonomikách, včetně třeba té americké ekonomiky, kde bylo zakázáno to zlato na nějaký čas držet. To znamená, vznikl by okamžitě paralelní černý oběh.

Představte si to podobně jako třeba v komunistickém Československu, kde ve vexlácii obchodovali s bonami a vlastně všichni věděli o jejich existenci, ale přesto ten režim je nějakým způsobem nechával žít, pokud nezlobili už moc a zase to nějak už moc nepřestřelili.

A to z toho důvodu, že on ten režim vlastně potřeboval, protože i ti tehdejší komunističtí pohlaváři v podstatě potřebovali ty svoje bony nějak měnit a k tomu potřebovali ty vexláky.

Takže vlastně to byla taková sorta lidí, kteří byli oficiálně režimem zakázáni, ale vlastně byli tak nějak mlčky tolerováni a oni udržovali ten paralelní nezákonný oběh té jakoby nezákonné měny – bonů a zahraničních valut, které tady u nás byly vlastně zakázané.

A něco podobného se vždycky vytvoří i v takové ekonomice, která vlastně zakáže oběh nějaké, řekněme, paralelní, virtuální nebo jakékoliv jiné měny včetně třeba těch drahých kovů.

Takže nemám moc velké obavy o to, že pokud by k tomu došlo, tak že by to nějak zásadně skutečně postihlo ty fyzické držitele zlata.

Spíš by je to jenom zahnalo do nějaké větší ilegality a zahnalo by je to k tomu, že by to nehlásili na sociálních sítích, kolik mají doma zlata, což stejně samozřejmě nedělají už dneska. Takže by se toho asi příliš mnoho nezměnilo a pravděpodobně by se daleko spíš přešlo na ten barterový obchod.

Toto není nějaká fikce nebo představa nebo dedukce. To je prostě historická zkušenost. To, co tady popisuju, tak to je jednoduše zkušenost z těch ekonomik, které už něčím podobným prošly.

Tak další dotaz.

M. Bedna píše: "Mám paní Šichtařovou rád, ale jednoduše nemusí být nestranná, když má byznys se zlatem."

Hm, zase zlato, což asi není špatně. Taky jsem ve zlatě.

No, tak já musím pana Bednu opravit. Osoba, která se jmenuje Rái Šichtařová, neprovozuje byznys se zlatem. Můžete si třeba zkusit prohlédnout seznam webů s nějakými seznamy obchodníků s drahými kovy, ale Ráí Šichtařovou tam nenajdete. Ani společnost Next Finance tam nenajdete jako obchodníka s drahými kovy, protože mojí profesí je poskytovat ekonomické analýzy, ekonomické prognózy a konzultace. A pokud si některý klient přeje, tak umím zařídit, aby nastartoval všelijaké druhy investic – třeba akcie nebo dluhopisy nebo nemovitosti nebo komerzeně nebo třeba i ty drahé kovy – což je ovšem zcela zásadní rozdíl proti tvrzení o údajném byznysu se zlatem.

Takže těsně vedle.

Tak Pavel Pásek píše: "Těžko věřit osobě, která je v soukromém životě tak labilní, nepředvídatelná a sobecká." Tím má na mysli mě.

Promiňte, ale vám bych nesvěřil do zprávy ani korunu.

No tak vzhledem k tomu, že se s panem Pavlem Páskem neznáme, tak o mě vůbec nic nevíte. A tudíž vaše výroky s největší pravděpodobností naznačují projekci vašich představ v domě – tedy projekci vašeho charakteru do jiných osob.

No a pokud jde o vaše rozhodnutí nesvěřit mi ani korunu, tak vás mohu ubezpečit, že nemám v úmyslu od vás převzít korunu, jelikož se nezabývám přijímáním vkladů od klientů, nespravuji žádné vklady od klientů. Pouze klientům poskytuji konzultace a pomáhám jim s tím, aby sami umístili svoje investice.

Pan Johnny Firpro píše: "Pěkná lavice, to je samorost."

No, jestli máte na mysli to, co tady vidíte za mnou, tak to, co vidíte, je lagar brostrust Franklinův. Můžete si to vygooglit.

Třeba.

Paní Andrea Wolfová píše: "Máme se bát o uspořené peníze na účtech v bankách po projevu Lejenové o jejich potřebě zapojit je aktivně do ekonomiky."

No a už jsme u toho. To je vlastně to, o čem jsem tady před malou chviličkou mluvila. Ono to má dva rozměry.

Když jaksi šéfka Evropské komise, případně šéfka Evropské centrální banky, případně další evropští úředníci začnou mluvit o tom, že naše uspořené peníze se aktivně musí zapojit do ekonomiky, tak vždycky to je o strachu. Protože ti mohou mít na mysli dvě věci, ale ony jsou propojené.

Tou jednou věcí může být samozřejmě větší dohled v tom smyslu, že Evropská unie, zejména eurozóna, se velmi usilovně snaží co nejvíce omezit hotovost a co nejvíce vlastně převzít kontrolu nad našimi úsporami.

Už jsme tady mluvili o tom, že CBDC – neboli digitální měna centrální banky – není něco fiktivního, virtuálního, není to nějaké nehmatatelné nebezpečí, ale je to projekt, který v tuto chvíli je již v chodu. Čeká se na poslední odklepnutí Evropským parlamentem a má být odstartován pro určitý okruh subjektů od 1. ledna 2027. Čili digitální euro již je vytvořeno, je naprogramováno.

Takže vlastně ten první rozměr tohoto, řekněme, projevu, může být snaha o tu větší kontrolu nad úsporami, protože digitální měna centrální banky je – to víme, to již bylo řečeno – spojena také s určitou kontrolou transakcí. To, co ještě zatím řečeno nebylo, je, jak ty transakce budou velké, aby propadly tím sítem a nebyly sledovány. Jestli třeba budou sledovány všechny transakce nad 50 € nebo nad 100 € nebo nad 10 €. To nevíme. To zatím ještě nebylo oficiálně řečeno a možná to ještě ani sama Evropská centrální banka neví.

Takže to samozřejmě může být jedna část té motivace, proč se najednou mluví tak vehementně o našich úsporách.

Druhá část té motivace nebo ten druhý rozměr toho projevu může být o tom, že evropská ekonomika zomírá. Ono to sice se může snažit Evropská komise maskovat do aleluja, ale nakonec se jí to nepodaří.

Komunisti taky neustále plnili pětiletky a překračovali plán, takže měly být nejlepší na světě. Ale kupodivu, ačkoliv neustále vykazovali růst HDP na desítky procent, tak nějak zázračně pořád nám ten západ ujížděl, i když vykazoval menší hospodářský růst. Něco na té statistice bylo evidentně špatně.

Takže sice Evropská komise si může naplánovat, že už dneska se máme lépe než zítra a že postavíme další stovky a miliony větrných elektráren, ale stejně to je na pendreká. Evropská ekonomika bude dál ztrácet svoji konkurenceschopnost, protože každá centrálně plánovaná ekonomika ztratí svou konkurenceschopnost.

A jediná možnost, jak ještě nakopnout hospodářský růst – taková poslední chytání se ze strany tonoucího – je, když donutíme spotřebitele víc utrácet.

Pokud spotřebitelé musí třeba i proti své vůli utrácet, tak potom někdo pro ně musí vyrábět, aby ty úspory bylo kam umísťovat. A potom i ty neefektivní nekonkurenční evropské podniky musí vyrábět – třeba i šmejdy – ale prostě vyrábí a statisticky vykazují růst.

Takže zapojení našich úspor zřejmě má znamenat snahu donutit spotřebitele utrácet.

Jak se to dá udělat?

Dá se to udělat právě tak, že propojíme ty dvě věci, které jsem teď právě řekla. Já jsem mluvila o CBDC a mluvila jsem o větším utrácení. A to jsou dvě propojené, vzájemně propojené nádoby.

CBDC totiž znamená stop kontrolu nad peněžním oběhem. Znamená to možnost klidně – v podstatě obrazně řečeno kliknutím myši – snížit úrokové sazby klidně do záporných hodnot.

Pokud se nějaké zemi hypoteticky zruší hotovost a zavede se pouze digitální měna, nic už nebrání tomu, aby centrální banka řekla, že úroková míra bude třeba – vymyslím si teď příklad – minus 10 %.

Takže každý, kdo si nechá peníze na účtu, bude přicházet ročně o 10 %.

To technologicky jde.

Ještě donedávna, dokud nebyl takový boj proti hotovosti, se ekonomové po celém světě z představy záporných úrokových sazeb smály. Říkali: „No, to je asi něco takovéhož, jako když se řekne třeba poloviční těhotenství nebo suchý déšť. Prostě je to oxymoron. To je něco, co nemůže existovat."

Jenomže jim to ještě nebylo napadlo, že by taky mohla přestat existovat hotovost a že by ty záporné úrokové sazby mohly být formálně, technicky vynutitelné. V okamžiku, kdy vlastně máte jenom dvě možnosti – buď máte peníze na bankovním účtu, nebo je utratíte – tak v takovou chvíli je klidně možné administrativně zavést zápornou úrokovou sazbu, protože vy ty peníze nemáte kam vybrat.

Pokud existuje hotovost a někdo by uvalil na vás zápornou úrokovou sazbu, jednoduše si všechny peníze z banky vyberete, schováte je doma, dojde vám a nikdo na vás nemá páku.

V okamžiku, kdy je hotovost nějakým způsobem ukleštěná, zrušená, omezená, tak na vás tu páku má.

Zavedení digitální měny a snaha přimět spotřebitele utrácet – to spolu naprosto perfektně souvisí a ve svém spojení to dává smysl. Je to tedy zvrácený smysl. Samozřejmě, že to ekonomiku rozpohybovat nemůže. Ono jí to může rozpohybovat pouze na papíře, ale nikoliv tak, že by jí to doopravdy pomohlo. Ale vykazovat aspoň statisticky potom nějaký údajný růst můžeme.

Takže se obávám, že to není opravdu nic pěkného – to, co s těmi úsporami má Evropská komise na mysli.

A v podstatě je z toho jenom jediný únik – nějaký opravdu paralelní měnový oběh.

A když zde několik předchozích dotazů směřovalo na zlato a na to, že já o něm často mluvím, tak v této souvislosti to dává smysl. Proč asi o něm mluvím? Právě proto, protože to je samozřejmě skvělá pojistka proti těmto snahám.

Když budete mít akcie, tak z toho nemáte úplného úniku. Když budete mít dluhopisy, nemáte z toho úplného úniku. Teď se dokonce v poslední době uvažuje o tom, že by se takzvaně tokenizovali ETF, což znamená v podstatě, že by se technologie blockchainová, na které běží značná část kryptoměn a na které je založeno i CBDC, takže by se vlastně nanovo začala používat i pro obchodování s akciovými indexy. Takže vlastně tím by najednou byla ještě větší kontrola nad těmi transakcemi i na kapitálovém trhu.

Tudy z toho úniku není. Vlastně ten únik je jediný – totiž když vlastníte něco hmatatelného a to něco by nesmělo být zapsáno v žádném rejstříku typu nějaký katastr nemovitostí a podobně.

Takže proto já tak často mluvím právě o drahých kovech, protože v této situaci je to skvělá pojistka právě proti těmto dohledovým snahám. Neznamená to, že to nutně je nejlepší cesta ke zbohatnutí, k tomu, abyste si zaspekulovali – tam máme třeba ta ETF nebo konkrétní akcie – ale protože se na mě obrací právě klienti s tímto typem dotazů, totiž co dělat v situaci, kdy nějaká autorita se snaží maximalizovat dohled, no tak potom odpověď zní: nechcete-li dohled, potom se přesuňte k něčemu, co právě není nikde evidováno.

Paní Helena Řehořová nás zdraví. Koukám a poslouchám.

Máme neschopné elity. Jsou všeho schopné. To platí pro celou Evropu.

No, měla bych tady jeden takový nedávný příklad toho, jaké máme všehoschopné elity.

Vrátím se o pár dnů nazpátek – kdy v parlamentu bylo prohlasováno, že se ruší dluhová brzda a že se vlastně rozvolňuje zadlužování. To je takový řekla bych zářij čeho jsou naše elity schopné.

Když se vrátíme krátce před volby, tak uprostřed volební kampaně v podstatě všechny strany dnešní vládní koalice slibovaly, že si posvítí na veřejné finance. Ministryně financí krátce po volbách se pohoršovala nad tím, v jakém stavu předal veřejné finance její předchůdce a jak zvýšil zadlužení. Tam to bylo ještě okořeněné tím, že tam vlastně byly kamuflovány svým způsobem dluhy státní, protože byly přesunovány v rámci kapitol do budoucího období.

No a teď po tomto pohoršování navenek máme najednou rušení dluhové brzdy, takže se máme pěkně rozšoupnout a rozpočet na příští rok je plánován opět s pěkným rekordním deficitem.

Takže v kampani se něco říká a v realitě se děje úplný opak.

A když jsem se dívala na hlasování dvou stran, které se u nás občas označují za nejvíce pravicové, nebo řekněme poslaneckých klubů, které se označují za nejvíce pravicové – kterou média za takové největší kritiky veřejných rozpočtů označovaly zaprvé motoristy a za druhé poslanecký klub Svobodní pro trikoloru – tak tyto dva poslanecké kluby, víte, jak hlasovaly pro rozvolnění brzdy? Z každého klubu byl jeden člověk omluven a jinak všichni, kdo tam byli přítomní, hlasovali pro rozvolnění, to znamená v podstatě pro navýšení dluhů.

Takže tito lidé, kteří vám slibovali, že si posvítí na schodky veřejných financí, teď všichni do jednoho hlasují pro větší zadlužování. Nádhera. Máme všehoschopné elity.

Pan Vojta Soudek píše: „Paní Markéto, nevíte, co plánuje Brusel s rodinným domkem, který nezíská příslušný energetický štítek? Majitel ho prý nebude moci prodat, pronajmout, ani nebude předmětem dědictví. Přijde bagr z Evropské unie."

Na toto budeme snad znát odpověď v lednu. Velmi úzce monitoruji tuto záležitost a jakmile bude jasno, tak vám k ní hned něco řeknu a chystám se na to napsat nějakou analýzu.

Ale teď v tuto chvíli to EPBD4, ta směrnice EPBD4, je zatím ještě na ministerstvu a někdy v září, v nejbližších dnech by měla jít do připomínkového řízení. Teprve až půjde do mezirezortního připomínkového řízení, tak teprve bude veřejně známa podoba, v jaké by ta směrnice měla být převzata českou legislativou.

A i když bude známa ta podoba, tak pořád vlastně nebude známo nic, protože v tom připomínkovém řízení se to může různě pozměnit. Pak se o tom bude ještě jednat v parlamentu, pak to musí projít senátem a tak dál. Takže se to ještě velmi může změnit.

Nemohu vám tedy v tuto chvíli na tu otázku odpovědět, protože ten zákon u nás ještě neexistuje.

Směrnice EPBD4 je postavená tak, že nechává jednotlivým státům určitou volnost v tom, jak naloží s těmi domy, které neprojdou energetickými štítky, a dokonce nechávají určitou volnost v tom, jak ty energetické štítky budou počítány, kalkulovány.

Takže v tuto chvíli zatím ještě nevíme, jak to projde do české legislativy.

Vzhledem k tomu, co jsme viděli – že zatím zastávající vláda dokázala slibovat a potom co udělala doopravdy – si nedělám moc velké naději na to, že by si troufla jít proti Evropské komisi a že by tu směrnici nějak výrazně zmírnila. Těžko říct, uvidíme.

Budu vás informovat o tom.

V tuhle chvíli to prostě zatím ještě není jasné.

Eh, samozřejmě, že to asi nebude v tom stavu, že by přijel bagr a dům by zboural, ale bude to zřejmě to zatím vypadá v tom stavu, že prostě dům, který nezíská příslušný štítek, tak skutečně nebude moci být nějak třeba pronajímán, prodáván a tak dál.

Eh, není ale jasno v tom, jak ten štítek bude stanoven, jak přísně bude posuzován.

A to, že by třeba ten dům ani nemohl být předmětem dědictví, tak to je ten úplně nejvíce striktní výklad.

Eh, a doufám, že na něj nedojde.

Nelze to vyloučit hypoteticky, ale je to opravdu tedy krajní varianta, kterou považuju za velmi málo pravděpodobnou, že by se nakonec uzákonila přímo v této podobě.

Tak my jsme tady dneska už zmínili několikrát růst ekonomiky, a nebo spíš tedy nerůst, a to, že ten růst je do značné míry fiktivní.

Pojďme se na to tedy ještě dneska podívat trochu detailněji, protože to je vlastně docela čerstvé téma, které zarezonovalo v minulém týdnu.

V minulém týdnu totiž statistici zveřejnili údaj, podle kterého hrubý domácí produkt roste.

Dobře, zpomaluje ten růst HDP, ale i když HDP zpomaluje růst, tak pořád u nás dochází k růstu HDP.

Tedy eh by se vlastně všichni měli cítit bohatší, nebo alespoň drtivá většina lidí by se měla cítit bohatší, pokud HDP roste a pokud roste životní úroveň.

Ale když se budete bavit s lidmi, tak zjistíte, že málokdo vám řekne, že se tak opravdu cítí.

Takže tady nám vzniká otázka: pokud ekonomika opravdu bohatne, proč tolik lidí má pocit, že jejich úroveň životní buď neroste nebo se dokonce zhoršuje?

Proč máme pořád dražší bydlení, dražší služby, dražší zdravotní péči, v podstatě i vyšší daně, protože teď už zase paní Schillerová avizovala dneska, že to údajně prý asi bez dalšího zvýšení daní nepůjde, a stát přitom pořád říká, že peněz není dost.

No tak možná ten problém je v tom, co měříme.

Určitě není problém ve vás a ve vašem subjektivním pocitu, že se necítíte bohatší.

To je prostě objektivní fakt, jak se cítíte.

Problém je, že to HDP, které je tak doslova fetišizované politiky, tak to není nějaká fotka reality.

Je to prostě výsledek nějakého statistického výpočtu.

A do toho výpočtu vstupují věci, které můžou vytvořit dojem, že ekonomika třeba vytvořila víc hodnoty, než kolik jí doopravdy vytvořila.

A já vám ukážu, jak to vzniká takovýhle věc.

A hlavně vám ukážu, že to není jenom nějaká akademická debata pro ekonomy, protože pokud ta statistika nadhodnocuje růst ekonomiky, tak to může mít a má to přímý dopad na vaše peníze, na vaši peněženku.

Začněme u českého hrubého domácího produktu. To je to číslo, které tak strašně pořád omílají v televizi a na kterém si všichni tak strašně moc zakládají.

Na začátku letošního roku česká ekonomika rostla o 2,2 %.

Potom přišel předběžný odhad druhého čtvrtletí.

Měla růst jenom o 2 % a teď statistici to číslo ještě víc snížili.

A teď už se mluví o tom, že ekonomika roste jenom o 1,9 %.

Jenomže ještě zajímavější než ta jedna desetina procentního bodu je struktura toho růstu.

Totiž výdaje domácností vzrostly o 2,7 % a rostly také vládní výdaje a tady se dostáváme k jádru problému.

Představte si, že utratí peníze, HDP roste.

Představte si, že třeba stát vybere od lidí, od firem, dejme tomu, 100 miliard Kč a následně třeba těch 100 miliard Kč utratí.

A statistika v tu chvíli zaznamená ekonomickou aktivitu.

Jenomže vzniklo tím nějaké nové bohatství?

H nutně nevzniklo.

Jenom stát přesunul peníze z jedné hromádky na druhou hromádku.

On vlastně přesunul peníze, které v té ekonomice už byly, někam jinam.

A eh ten problém vlastně je takový docela zjevný.

My tu dnešní spotřebu toho státu zaplatíme budoucími daněmi.

Přesto, že se ty peníze jenom přesouvají z vaší peněženky do hromádky výdaje státu, tak se to objeví ve statistice jako ekonomická aktivita.

Samotný ten objem těch utracených peněz přitom ale vůbec nijak neříká, jestli vznikla nějaká skutečná přidaná hodnota, jestli se vyrobilo něco užitečného.

Takže my používáme velmi často nesprávně to HDP jako měřítko toho, jak je nějaká země bohatá.

Jenomže eh když říkáme náš dluh je tolik a tolik procent HDP třeba a používáme to jako nějaké měřítko toho, jak se vlastně nám všem daří.

Jenomže pokud je HDP statisticky vyšší, než odpovídá té skutečně vytvořené hodnotě, tak potom vlastně automaticky je třeba nižší i ten poměr dluhu ku HDP a stát najednou vypadá finančně zdravější, než jaký doopravdy je.

Takže čím víc se stát zadlužuje, tak tím vlastně vytváří vyšší HDP a čím vyšší HDP vytváří, tím víc kamufluje, že se zadlužuje.

A teď přichází ještě zajímavější mechanismus.

Problém není jenom v tom, co do toho HDP započítáváme, že tam započítáváme třeba i to, že stát úplně neproduktivně vyhazuje peníze na nesmyslné dotace.

Ale ten problém třeba je taky v tom, jak přepočítáváme nominální hodnoty na nějaký reálný růst.

A tady se dostáváme k inflaci.

Pokud totiž statistika podhodnotí růst cenové hladiny, tak se může stát, že reálný růst HDP nám vyjde vyšší.

Jednoduchý příklad.

Řekněme, že třeba nominálně ekonomika vzrostla o 5 %.

A pokud statistici řeknou, že ceny vzrostly o 3 %, tak nám vyjde přibližně 2% reálný růst ekonomiky.

No jo, ale co když ty ceny ve skutečnosti byly vyšší a rostly ne o 3 %, jak statistici tvrdí, ale rostly třeba o 5 %.

V tu chvíli nám reálný růst vyjde prakticky nulový.

A vy asi víte, že já tady velmi často mluvím o tom, že ta statistika inflace je neúplně povedená, že ta skutečná pocitová inflace vlastně je mnohem vyšší, než ta, kterou statistici naměří.

Takže čím nižší statisticky naměřená inflace, tím vyšší nám vychází reálný růst HDP, ale ve skutečnosti to vůbec nemusí být pravda.

A tím se nám najednou vytváří takový optický paradox.

Statistika říká, že jsme bohatší, ale lidé mají velmi oprávněný pocit, že za ty svoje peníze si koupí méně.

A jak může statistika podhodnocovat inflaci?

Jednoduše.

Tady existuje celá řada takových metodických mechanismů.

Eh, dám vám jenom několik příkladů.

Jedním takovým statistickým mechanismem, metodikou je něco, čemu se říká substituce.

Třeba když něco výrazně zdraží, tak ten statistický model může předpokládat, že spotřebitel přestane kupovat to něco drahého a přejde k levnější variantě.

Takže nám zdraží třeba chleba a statistici začnou předpokládat, že teda asi chleba nekupujete, protože je moc drahý, takže vy určitě kupujete něco levnějšího a určitě místo toho si kupujete třeba pufované suchary a najednou v té statistice nahradí ten chleba těma sucharama, ať už to je nebo není pravda.

Nebo v té statistice existuje něco, čemu se říká vážení.

Zboží, které zdražuje, může v tom spotřebním koši dostat nižší váhu, protože se tak nějak předpokládá, že ho lidé budou kupovat méně, i když to vůbec nemusí být pravda.

Vy prostě některé věci nemůžete přestat spotřebovávat.

Když zdraží zdravotní péče, tak si těžko řeknete, já si koupím jenom polovinu operace letos, protože ta operace je drahá.

Tohleto bylo velmi dobře zdokumentováno v Americe.

V Americe si dali ekonomové tu práci, že tam vlastně propočítali, jak moc tyhlety machinace se statistikou podhodnocují inflaci a zjistili, že kdyby se od 80. let do dneška nezačali vlastně provádět tyhlety machinace se statistikou, tak by tam byla ta inflace dneska v té Americe vykazována zhruba dvojnásobná, než jaká doopravdy je. Protože mimochodem zhruba to zdravotnictví představuje v tom americkém spotřebitelském koši mnohem větší část ekonomiky, než jakou berou v úvahu statistici.

Nebo tady máme jiný mechanismus, který používají statistici. Říká se tomu hedonistická úprava. To je ještě zajímavější.