Petr Macinka: od aktivismu k diplomacii

Tak děkuji.

Vážený pane premiére, vážené paní velvyslankyně, vážení páni velvyslanci, dámy a pánové.

Jsem rád, že vás tady mohu přivítat v Praze, kam jste se slétli z celého světa.

Já jsem před několika dny vystoupil na poradě severomakedonských velvyslanců a konzulů ve Skopě. Tehdy jsem poznamenal, že je poněkud paradoxní, když jako český ministr v zahraničí poprvé hovořím k velvyslancům jiné země dříve než k těm vlastním. Takže dnes tady tento dluh trošku splácím.

Je to moje první porada vedoucích českých zastupitelských úřadů. A protože se setkáváme v době poměrně zásadních změn a geopolitických turbulencí, tak nechci, abychom si dnes pouze opakovali věci, na kterých se všichni shodujeme. Chci mluvit především o tom, co se mění, protože nejtěžším úkolem politika ani diplomata není reagovat na svět, který vidí kolem sebe. Nejtěžším úkolem je rozpoznat svět, který teprve vzniká.

Dámy a pánové, po konci studené války zavládlo na západě přesvědčení, že geopolitická soutěž bude postupně ustupovat ekonomické globalizaci, že západní model se bude přirozeně rozšiřovat do dalších částí světa, že význam moci bude klesat a poroste význam pravidel. A myslím, že dnes už všichni víme, že to tak není.

Svět se stává multipolárnějším, stává se konkurenčnějším a výrazně transakčnějším. Přesouvá se moc ekonomická, technologická, vojenská, mění se demografie a těžiště světového dění se posouvá ze severního Atlantiku směrem k Asii. Spojené státy samozřejmě zůstávají naším nejdůležitějším spojencem mimo Evropu a pilířem transatlantické bezpečnosti. Zároveň ale musíme vnímat, že jejich strategická pozornost se čím dál více obrací do Indo-Pacifiku, k Číně a k soupeření velmocí. To je realita.

Nezměnil se ale pouze svět kolem západu, změnil se i samotný západ. Po geopolitickém vítězství na konci studené války jsme postupně začali podléhat dojmu, někteří, že nejen základní hodnoty, ale také naše momentální politické preference se staly univerzálními. Že existuje jeden správný pohled na společnost, ekonomiku, evropskou integraci, migraci, energetiku nebo i na klima. A že člověk, který tady tento pohled zpochybňuje, nemá pouze jiný politický názor, ale že je s ním něco v nepořádku.

Kritika další centralizace Evropské unie byla vydávána za odpor k Evropě. Obrana hranic byla vydávána za nedostatek solidarity. Prosazování národního zájmu bylo vydáváno za parochialismus. Nesouhlas s některými důsledky zelené politiky byl vydáván za nezodpovědnost vůči budoucnosti. A slovo jako národ chvíli působilo skoro jako něco, za co bychom se měli omlouvat.

No, my tady tento pohled nesdílíme a vývoj posledních let ukazuje, že jej nesdílí stále větší část občanů západních zemí. Také proto se změnila mimochodem i reprezentace politická České republiky. Volby nejsou pouhou administrativní změnou ve Strakově akademii ani v Černínském paláci. Volby jsou v demokracii mandátem ke změně politiky a Česká republika samozřejmě nemění své základní geopolitické ukotvení.

Jsme členem Evropské unie a NATO. Spojené státy jsou naším klíčovým spojencem. Rusko svojí invazí na Ukrajinu zásadně poškodilo evropskou bezpečnost a návrat k normálním vztahům není možný, dokud tato agrese pokračuje.

Ale kontinuita našeho ukotvení neznamená kontinuitu každé politiky a neznamená kontinuitu každého názoru a už vůbec neznamená povinnost přebírat od jiných jejich pohled na svět.

Naše nová česká vláda dostala od občanů mandát některé věci změnit: přejít od aktivismu zpět k diplomacii, od moralizování k vyjednávání, od politiky gest k politice výsledků, od automatického přejímání postojů k vlastnímu úsudku a od zahraniční politiky, která příliš často demonstrovala, co si o světě myslíme, k zahraniční politice, která v tomto světě zajišťuje něco konkrétního pro Českou republiku.

A já jsem letos v lednu zahraničním velvyslancům v Praze řekl, že každé významné zahraničně-politické rozhodnutí této vlády chceme poměřovat třemi jednoduchými otázkami: Je to dobré pro bezpečnost České republiky? Je to dobré pro prosperitu České republiky? Je to dobré pro svobodu jejich občanů? A na tom se nic nemění.

Národní zájem totiž není nějakým opakem hodnot. Je odpovědí na jednoduchou otázku: Komu je česká vláda v první řadě odpovědná? Občanům České republiky.

Proto bude naše zahraniční politika stát na třech základních principech: realismu, reciprocitě a diverzifikaci.

Realismus znamená jednat s takovým světem, jaký je, ne s takovým, jakým bychom si jej přáli mít. Reciprocita znamená častěji se ptát, co tím získá Česká republika, co můžeme nabídnout a co za to očekáváme. A diverzifikace znamená, že rozumný stát nestaví svoji bezpečnost ani prosperitu na jediné možnosti. Potřebujeme víc trhů a ekonomických partnerů, bezpečné dodavatelské řetězce a přístup k energiím, surovinám a technologiím. A potřebujeme vztahy i s těmi částmi světa, které úplně nesdílejí všechny naše názory.

Diplomacie totiž není žádnou odměnou za názorovou shodu. Diplomacie začíná právě tam, kde úplná shoda neexistuje.

Dámy a pánové, patříme na západ. To ale neznamená, že musíme opakovat každou chybu, která na západě vznikne. Lojalita neznamená rezignaci na vlastní úsudek a spojenectví neznamená, že Česká republika přestane mít vlastní zájmy. Může se stát, že se náš konkrétní zájem nebude v některé otázce krýt ani se zájmem našeho blízkého spojence. To není selhání spojenectví, to je normální stav mezinárodní politiky.

No a tím se dostávám k vám, k tomu, co tato změna znamená pro české velvyslance.

Především od vás očekávám vlastní úsudek. Vaším úkolem není reproduktovat Praze názor hostitelské vlády, ani převládající názory v Bruselu, ve Washingtonu, v Berlíně nebo v Paříži. To všechno samozřejmě musíte znát a chápat, ale vaším úkolem je položit si ještě jednu otázku: Co z toho plyne pro Českou republiku?

Protože my nepotřebujeme pouze vědět, co se kde stalo včera. To si dnes dokážeme přečíst během několika minut. My potřebujeme od vás vědět také to, co se může stát zítra, kdo bude ve vaší zemi důležitý za rok nebo za pět let, kde se otevírá nový trh, kde vzniká nebezpečná závislost, kde se mění společenská nálada a co z toho může Česká republika získat nebo naopak ztratit.

Přitom všem chci, abyste se na svět dívali primárně českýma očima. A pokud vaše profesionální analýza nebude odpovídat převládajícímu názoru v Praze, tak tím spíš bych ji rád od vás slyšel.

Za druhé, od vás očekávám iniciativu. Nechci diplomacii, která systematicky čeká na svolení zhora. Jste mimořádní a zplnomocnění velvyslanci České republiky. Samozřejmě jednáte v mezích zákona, sankčních režimů, mezinárodních závazků a politických rozhodnutí vlády, ale uvnitř těchto hranic máte prostor, tak ho využívejte.

Vaší první otázkou nemá být: „Mohu to udělat?" Ptejte se: Je nějaký důvod, proč bych to v českém zájmu dělat neměl?

Diplomacie založená na čekání, na instrukci je diplomací, která přichází pozdě, ale my chceme diplomacii, která přichází včas.

Samozřejmě, kdo má mít prostor, musí nést odpovědnost, ale zároveň, kdo nese odpovědnost, tak musí mít také právo někdy udělat chybu.

A já po vás nechci bezchybnost.

Já chci po vás úsudek, aktivitu a výsledky.

To platí zvlášť pro ekonomickou diplomacii.

Jsme středněvelká země bez velkého nerostného bohatství. Naše prosperita stojí na schopnosti lidí vyrábět, inovovat a obchodovat se světem. Ekonomická diplomacie proto není vedlejší disciplínou české zahraniční politiky. Je jedním z jejich hlavních úkolů.

Každý vedoucí zastupitelského úřadu by proto měl být schopen odpovědět, jakou konkrétní hodnotu přinesl můj úřad v České republice. Nemusí to být jenom nějaký kontrakt, může to být investice, nový trh, strategický kontakt, technologie, bezpečnostní spolupráce nebo včasné varování. Ale nějaká odpověď vždy musí existovat.

Stejný realismus potřebujeme i v bezpečnostní politice.

Není možné vnímat svět očima jediného konfliktu. Ruská válka na Ukrajině představuje zásadní problém evropské bezpečnosti a Česká republika má jasný zájem na tom, aby se vojenská agrese nestala úspěšným nástrojem mezinárodní politiky. Dokud tato agrese pokračuje, nemá smysl zbavovat se nástrojů ekonomického tlaku na Rusko. Budeme se spojenci samozřejmě dál používat tam, kde jsou účinné, ale současně platí, že válka není PR program. Je to tragická realita a úkolem odpovědné politiky není soutěžit v gestech. Je jí vytvářet podmínky pro bezpečný a udržitelný mír a hájit přitom bezpečnostní zájmy České republiky.

Stejně tak nesmíme dovolit, aby jediná bezpečnostní hrozba zakryla všechny ostatní. Bezpečnost Evropy ovlivňuje také nekontrolovaná masová migrace, energetická závislost, technologické zaostávání, ztráta konkurenceschopnosti, rozpad české soudržnosti nebo naše schopnost zajistit vlastní obranu.

Dámy a pánové, úkolem diplomacie také není bojovat za naše iluze o světě. Jejím úkolem je pomoci České republice obstát v prostředí, ve kterém západ už nemá tak dominantní postavení, na jaké jsme byli zvyklí. Proto potřebujeme rozšířit náš horizont.

Neopouštíme Evropu ani transatlantický prostor. Ale pokud budeme v roce 2035 vědět všechno o Bruselu, Berlínu a Paříži, ale příliš málo o Pekingu, Dillí, Džartě nebo Rijádu, pak budeme dokonale připraveni na svět, který už nebude existovat.

Česká diplomacie musí být přítomná tam, kde se bude vytvářet politická, ekonomická a technologická váha příštích desetiletí.

Současně musíme systematicky kultivovat i prostor, který je nám nejbližší, střední Evropu. Ta nemá být jenom územím mezi většími evropskými mocnostmi. Má být regionem, který dokáže rozpoznat své společné zájmy a tam, kde to dává smysl, je taky společně prosazovat.

My v druhé polovině roku 2027 převezmeme předsednictví Vyšehradské skupiny. Já bych si přál, abychom tuto příležitost využili prakticky v posílení spolupráce v konkurenceschopnosti, energetice, infrastruktuře, bezpečnosti a ochraně Evropy před nelegální migrací.

Nemusíme mít se svými sousedy vždy stejný názor na všechno. Musíme ale umět poznat chvíle, kdy jsme společně silnější než každý zvlášť.

Stejnou ambici musíme mít i v širších mezinárodních institucích. Budeme usilovat o předsednickou roli v OECD v roce 2029. Ne kvůli prestiži, ale jako součást stejné ambice – nečekat pouze na agendu, kterou vytváří ostatní, ale tam, kde máme zájem a schopnosti ji také sami spolu utvářet.

A podobnou optikou nahlížím i na starší rozhodnutí o kandidatuře České republiky na nestálého člena Rady bezpečnosti OSN v letech 2032 až 2033.

Dámy a pánové, Česká republika nikdy nebude globální velmocí. O to důležitější je pro nás kvalita diplomacie. Velká země si může dovolit některé své chyby překrýt politikou nebo svojí ekonomickou nebo dokonce vojenskou váhou, ale my takový luxus samozřejmě nemáme.

Proto od české diplomacie očekávám, že bude sebevědomá, nikoliv domyšlivá, bude pragmatická a ne cynická, že bude spojenecká, ale nebude přitakávací, že bude aktivní, ale nebude aktivistická. Že bude především česká.

Dámy a pánové, svět příštích 10 let určitě nebude světem posledních 30 let. Já od vás nežádám, abyste tyto změny vítali. Žádám od vás, abyste je viděli dřív než ostatní. Abyste jim rozuměli, abyste dokázali rozlišovat mezi tím, co bychom si přáli, a co skutečně je. A abyste v tomto světě dokázali sebevědomě, profesionálně a inteligentně hájit Českou republiku.

To je vaše práce a to je diplomacie, kterou od vás očekávám.

Děkuji.