NAPRAVO s Kateřinou Dostálovu

Hezký večer, srdečně vás všechny vítám u pravidelného pořadu Napravo. Jmenuji se Kateřina Dostálová a vy mě budete sledovat živě na platformě, aby bylo jasno, a také na Veroxu bez reklam.

Je horko, je okurková sezóna, jsou dovolené, ale já jsem si toho pro vás připravila hodně.

Takže začnu takovým stručným, krátkým vhledem do toho, co jsem si pro vás nachystala.

To první téma má název Hlasatelka. Dá se pod to schovat určitě hodně a řadu z vás jistě napadlo, že ano, dotknu se toho skandálního rozhovoru pana prezidenta Václava Klause s hlasatelkou Adélou Snopovou na televizi Nova minulý týden, ale pod to hlasatelka se dá schovat také pár slov o výchově. Dá se pod to schovat, zda máme správný sociální status, zapatříme do toho správného klubu.

O tom bude mluvit historik a slavista Michal Téra. Měl skvělý rozhovor na Protiproudu u Petra Hájka.

Takže to bude první téma a to druhé, to jsem si nazvala Liberální demokracie je dětská fáze fašismu. Zdá se vám to drsné? Já jsem si tuto definici opsala od Gusty Martina, přítele, kterého mám na Facebooku a doporučím vám čtěte Gusty Martina, má skvělé postřehy. A co se pod tím skrývá, ty ideologie, liberální demokracie, to, co se snaží zavést nejen v Evropské unii, třeba v Americe už vidím, že od toho odchází, ale ty izmy, ty ideologie, tak se začíná provádět dosti brutálním, fašizujícím způsobem.

Když od toho odmyslíme ten nacionalismus, tak já si myslím, ano, je to dětská fáze fašismu. Když si vzpomeneme na to, co se stalo, Evropská unie zavedla chat control a my se na chat control podíváme s badatelem v archivech STB, s disidentem, s člověkem, který šířil exilovou literaturu, s Radkem Schovánkem a bude to určitě zajímavé.

Ale taky se podíváme na ty izmy podobu migrace, multikulturalismu, kulturalismu a gender.

Takže nezapomenu samozřejmě sobotní show, která proběhla v Praze.

A to poslední téma jsem si nazvala Cirkus Pavel. Ano, určitě některým z vás neuniklo to, že jsem si vypůjčila název knihy Cirkus Fiely od Luboše Procházky a Radima Paneny a oni něco společného mají.

Podíváme se na kult osobnosti. Petra Pavla nahlédneme do toho cirkusu a určitě se vám bude líbit ukázka s Danielem Kajzem, na kterou se já jsem si náhodou vzpomněla. Je stará asi půl roku a inspiroval mě rozhovor s Pavlem Benešem.

Viděli jste teďka v sobotu na Aby bylo jasno rozhovor Jany Bobošíkové se spolužákem Petra Pavla a měl úspěch a mě inspiroval tento spolužák k tomu, abych vám na závěr pustila ukázku s Danielem Kajzrem.

Ale to si všechno schovám až na konec.

Takže pojďme k té hlasatelce, ale já si myslím, že začneme tím, kdo patří a kdo nepatří do toho správného klubu.

Pustíme si na úvod ukázku s Michalem Térou.

>> Ten odpor ke slovanství si myslím, že je dán především tím, co je vlastně Slovanům asi společné v dnešní době a to je komplex méněcennosti.

>> Mhm.

>> Kdy naše společnost, ta česká společnost, která trpí komplexem méněcennosti vůči těm západním centrům, vůči západnímu kulturnímu okruhu, vůči tomu atlantickému prostoru, tak si ten komplex vlastně chce jakoby překonat a chce se dostat na stejnou úroveň, chce se dostat do toho klubu. Ano.

>> Takže získala dojem, že vstuptenkou do klubu těch vyvolených národů je zříci se vazeb na ty národy, které jsou jaksi pohrdané a považované za barbarské nebo ne příliš civilizované.

A to znamená, že jakoby nejlepší je zříci se svého slovanství, což je proces, což je záležitost, kterou známe vlastně už od roku 1990. To do té společnosti vstoupilo.

Stačí si vzpomenout, v té době byla taková kelománie, která nás měla zbavit toho nehezkého špinavého slovanství.

Ano.

>> A dát nám ten ezoterický nádech toho keltství.

>> Takže myslím si, že tohleto je vlastně základní problém, který nás jakoby odrazuje od naší identity slovanské tím, že vlastně my nechceme, my chceme patřit do nějakého klubu lepších.

Ano.

>> A to slovanství vypadá, jako by nás zasazovalo do klubu horších.

>> Já jsem si nikdy nepřipadala v klubu horších, i když samozřejmě mnozí z nás vnímali a viděli to, jakým způsobem se nás západ dívá.

Určitě to bylo přes prsty.

A když se podíváme do historie, tak ta mnichnovská zrada taky o něčem svědčí. Nebyli jsme nikdy zas až tolik významní pro ty své spojence a nikdy jsem si nepřipadala méně cena. Já jsem byla vždycky strašně hrdá na naše sportovce, na naše tenisty, to je něco úžasného.

Miluju Karla Čapka a čeština je nádherný jazyk.

Už ta hlasatelka, vždyť to je přece hezčí než speaker nebo moderátor a tak dále.

Takže, ale souhlasím s Michalem Térou.

Já si myslím, že tady v tom, co říká i připomíná to keltství.

Já bych řekla, že my jsme zažili takovou severoatlantickou vlnu, ale vzpomeňme si na to. Ano, taky se nám to zdálo některým nepochopitelné, co je to za takovou novou. Některým se zdála hezká móda.

Tady tohleto jakési zbavování se toho slovanství.

Ale já si myslím, že bude dobré, když si pustíme tu druhou část, protože tam si myslím, že můžeme hledat ten důvod toho, proč je teď i u těch, kteří o tom třeba příliš nepřemýšlí, ten odpor k slovanství a ta snaha být v tom lepším klubu větší a větší.

Pojďme si pustit tu druhou část.

Můžete vidět i v praktických věcech, jo, o tom, jak si často ženy škrtají to ová, jo, protože to je zvláštní koncovka, která na západě není, jo, kdy lidé vlastně jako pletou do jazyka nejrůznější anglická slovíčka.

Ano, ano.

>> Dávají ostentativně najevo, že nemají s tím východem nic společného a podobně.

Takže a navíc u nás se to slovanství se právě, a to je vlastně ohromný omyl, ale se zužuje na to, že když se identifikujeme slovansky, že se okamžitě identifikujeme s Ruskem.

>> Hm.

>> Což je, že jako se obrátíme na východ, což je naprostý nesmysl, protože Slované nejsou pouze Rusové.

A myslím si, že to je patologická záležitost, protože jak už jsem řekl, bez té slovanské identity neexistuje ta česká, to díky tomu jazyku prostě primární kořeny.

>> Já si myslím, že tady lepe hřebík na hlavičku.

Ano, protože spousta těch dětí, která má odpor ke komunismu daleko větší, jsou rodiče, kteří to žili, což už i to je zvrácené.

Tím se chválil Petr Fiala, tak spousta z té mladší generace může mít takový ten pocit, že tím slovanstvím jsme přiřazováni k Rusku a je to opravdu absolutní nesmysl.

Ale mně to připomnělo to, když jsme se tady jednou bavili o sociálním statutu, že vlastně je spousta lidí, kteří šli volit tu pětikoalici, aby patřili k té správné skupině.

Ano, my patříme na ten západ a docentra tady už jednou říkal, že je to sranda, protože patříme na západ, neříká nikdo v Irsku, ani já nevím ve Švédsku a tak dále, říkáme to my.

A tu méněcenost pojmenoval správně.

A já si opravdu myslím, že ten odpor slovanství, to jakési používání toho sociálního statusu, že to je opravdu patologická záležitost.

A my se můžeme podívat na to, kdo se cítí být v tom lepším klubu.

Já jsem zmínila hlasatelku s tím, že se chci dotknout toho rozhovoru, protože se tam dá rozebrat spousta aspektů, ale přiznám se, že už mě neomráčil Bohumil Pečinka, když tleská Adéle Snopové, ale pojďme si to raději poslechnout a já vám to pak dopovím.

>> A musím říct, že když jsem šel do studia, tak jsem viděl krátký rozhovor, který na TV Nova vedla Adéa Snopová. Absolutně skvěle to vedla s bývalým českým prezidentem Václavem Klausem, který ještě po těch letech nebyl schopen vlastně říct, kdo je agresor, kdo koho napadl.

>> A ona mu tak to spousta Čechů u nás, ale ona mu dávala takovou jako opakovanou otázku: "Ale podívejte, bojuje se na území Ukrajiny a Rusko napadlo Ukrajinu." A on to odmítal akceptovat.

"Je to složitější. Přece válka nezačala v roce 2022. Rusové měli velkou starost vo ruskou menšinu." A já měl pocit, jako opravdu, že jsem v roce 1938 a že se tahle novinářka baví s nějakým představitelem německého, Hitlerova režimu.

Co je pro ně signifikantní pro ty lépeší klubu — zaprvé používají podpásové absolutně falešné argumenty. Nejčastěji Hitlera vytahoval Alexander Vonda, pamatujeme si to, nebo nejčastěji ho vytahoval Tomáš Pojar, kde je mu konec. Ale oni záměrně přeskakují tu podstatnou část těch faktů. Oni se nechtějí ohlédnout do té minulosti.

A Bohumil Pečinka vždycky chtěl mít ten správný sociální status. Já si ho pamatuji, jak vždycky žmoual ten svůj deníček před dveřmi, ať už to byl Václav Klaus, nebo to byl jiný předseda či významný politik ODS.

A tahleta otočka jako mě už jsou tací, kteří mě opravdu nepřekvapují, ale já jsem možná trošku předběhla ten rozhovor ve smyslu, že se předpokládám, že většina z vás ho viděla, ale já jsem vám vybrala jenom kratičkou pasáž toho, abyste viděli tu neprofesionalitu. Já nevím, jestli to byl záměr, jestli to byl editor nebo to bylo hlasatelkou, ale pojďme si poslechnout krásnou kratičkou pasáž z toho úžasného rozhovoru.

>> Ta válka vznikla, proto, že Rusko napadlo Ukrajinu.

>> Prosím.

>> Ta válka vznikla, protože Rusko napadlo Ukrajinu. To je fakt.

>> Je to trošku složitý.

>> Válka vznikla, protože Rusko napadlo Ukrajinu, a to je fakt.

>> To říkáte vy, ale je to trošku složitější, ne?

>> Jak je to složitější?

Tak já myslím, že to mělo svou prehistorii. Ta válka nezačla 22. února 2022.

>> Ale se to míní na tom, že Rusko napadlo Ukrajinu.

>> Fyzicky ano. Ale to, co se událo kolem toho, proč to napadlo, jak se to stalo, kdo k tomu přispěl, jak to podněcoval a tak dále.

>> Ne, nedělejme si legraci, mluvme vážně.

>> Já mluvím zcela vážně. Já se vás ptám, proč tady Rusko napadlo Ukrajinu?

Prosím, proč tady Rusko napadlo Ukrajinu?

Ježíš, opakuji znova.

Pokud bych chtěla být schovívavá, tak bych řekla, že to bylo nařízení editora, ale já si to nemyslím. Já si totiž myslím, že Adela Snopová určitě ví o tom, co se dělo v roce 2014. Určitě ví, co se dělalo na Krymu. Já nepodezřívám ty učitele žurnalistiky, že by tyto věci neměla naučené, neměla zpracované, že je potřeba se ohlédnout do minulosti.

Ale proč oni to nedělají? Protože oni neumí argumentovat. Oni neumí vysvětlit to, proč zastávají i po takřka pěti letech té války, která se odehrává na Ukrajině. Oni neumí vyargumentovat a prakticky by je to vysleklo do nás.

A já si myslím, že teď bude dobré, když nám Václav Klaus v rozhovoru na XTV s Xaverem přiblíží, co v tom rozhovoru viděl, protože tam totiž nešlo jenom o to nepřiznání těch faktů a té minulosti těch opravdu ověřitelných dat, ale on tam mluví také o odzbrojující snaze Adely Snopové říct, že má právo na to jít dál, že chce žít někde, kde je líp, prostě na to má právo. Bude mluvit o nárokové společnosti a o tom odzbrojujícím momentu, kterej asi hodně z nás viděl.

Pojďme si poslechnout Václava Klause.

>> Já si prvé myslím, že ten rozhovor byl mimořádně šílený, a kdybych vzal šílenost rozhovorů za třeba desetiletí, tak tohodle bych dal do první trojice absurditou. To zas moc víc jich takhle nebylo. To je věc jedna. Druhá věc — eh, to téma kolem Ukrajiny a podobně, to bylo opravdu jenom jedno z témat.

Ta hlasatelka přišla s neuvěřitelně arogantním hodnocením toho, co se děje v Africe, v Ceutě mezi Marokem a Španělskem. Já jsem nevěřil svým očím, a ona se mě pak zeptala, jestli jsem si všiml, rozhodně výrok premiéra Babiše na toto téma. Já jsem řek: "Nejen si všimnul, ale po dlouhé době jsem Babišovi tleskal." Ona začala řvát, že přeci marocká vláda záměrně tam cpí lidi, aby vpadli na evropské území.

Tak jsem se ji snažil vysvětlit, že to tak není. Pochopil jsem, že to je beznadějné. Takže to, jestli jsme se dostali až na třetí nebo čtvrtéma k té Ukrajině, to už byl jenom logický výsledek toho beznadějného, od začátku beznadějného hovoru.

Ale jestli tahleta paní — já nevím, kolik jí bylo let, relativně mladá — jestli prostě ona opravdu trvá na tom, že každý člověk má právo žít, jít za lepším životem a žít v které zemi světa, kde si umane, já jsem to takhle ne, takhle holé, takhle bezprostředně snad ještě nikdy neslyšel.

>> No, já se přiznám, že od moderátorky, redaktorky televize taky ne. Určitě se s tím setkáváme často, často u mladší generace. "Oni přece mají právo." To je přece takový lejmotiv všech těch neziskovek, všech těch neziskovek, které sem do Evropy lákají a přitahují všechny ty migranty. Oni mají právo.

My jsme vybudovali v celé Evropské unii síť soudů, která se zabývá jenom lidskými právy. Vzpomeňme si třeba na slavný film Bridget Jonesová. Součást toho filmu byla dlouhá pasáž o tom, jak její milý bojuje za lidská práva nějakého Afghance. Takže si pamatujeme, že ten film je starý 20 let. Ono se to prakticky vbuduje, jenomže ono je to za cizí peníze.

Oni mají právo žít za cizí peníze na cizí úkor, nebo i třeba právo na vzdělání. Ale víte, já si myslím, že je to o výchově.

A proto já jsem vám našla ukázku pyšné matky, a pojďme si to pustit.

>> Vlastně v zásadě ráda asi, že je podobná mně, a ne někomu jinému.

>> Nechá si od tebe poradit.

>> Nechá. Nechá se od mě poradit a chce poradit častěji, než se mi skoro líbí. Klidně by mohla i míň. Ne, to si dělám legraci. Já jsem samozřejmě ráda, že se mě ptá a že si nechá poradit a že se spolu o těch věcech bavíme.

Já když byla vlastně na střední škole, tak přišla poprvé s tím, že by chtěla dělat novinářkou. A ona v tom vyrostla od malička – se mnou chodila vlastně i do práce. Takže to prostředí jí bylo blízké. Já jsem jí poslala na stáže různě zadarmo v létě po médiích, aby zjistila, jestli to opravdu chce dělat, jestli to není náhodou jenom proto, že to viděla u mě a že si to prostě neumí ani nic jiného představit.

Aby opravdu zjistila, že to dělat chce, a aby případně i někdo nějakým nezávislým okem zhodnotil, že na to nějaký primární talent, základní talent má.

No a to všechno klaplo. Dneska byla v České televizi, dneska je na Nově a myslím, že je spokojená, že se jí daří. A já jsem, tak jako všichni rodiče, samozřejmě na ní pyšná.

Hlavní tvář reportérů ČT – Aneta Snopová.

Víte, ale to je strašná přetvářka, protože ona velice dobře ví, že těm lidem lžou.

Oni si to uvědomují, protože když je chtějí přesvědčit, tak se dokonce dopustí pravdy.

Já jsem sledovala jejich debaty.

Oni teďka pořádají nejen opékání buřtů, veřejnoprávní opékání buřtů, stávkové pohotovosti České televize, ale oni taky objíždí divadla, besedy. Redaktor Řezníček nám řekl, že jezdí do škol, takže vlastně vysvětlují ten správný úhel pohledu i našim dětem.

Ale ona v jednom divadle prohlásila – když se jí snažila paní z publika vysvětlit, že nemůžou přece tak nálepkovat lidi, že rozdělují společnost.

A Aneta Snopová tam řekla neuvěřitelnou věc.

Ona řekla: „No přece, když je tma, tak vždycky musíte hledat, jste v nějakém důsledku, v nějakém stavu, a vy vždycky musíte hledat tu příčinu. Vy musíte hledat to, kdo zhasnul."

A tam se snažila vlastně přetvářet, vysvětlovat těm lidem něco. Ono to vypadalo hrozně fajn, ale oni se tak na té obrazovce nechováme, protože kdyby věděla, že musí jít za tím, kdo zhasnul, že v podstatě ten problém, ten konflikt – to, kdo zhasnul – že se celý západ, to je problém celého západu. Ta válka na Ukrajině, která tam probíhá, se otočil zády, který mlčel, kdy k anexi Krymu, který prostě ignoroval to, že ty červené linie Putin ve svých projevech stavěl už v roce 2007, 2008 a tak dále.

To má dlouhý vývoj.

Oni to vědí, ale oni mají ten správný sociální status toho, co chce EBU, toho, co chce Brusel, toho, co chce Evropská unie, toho, co chce ten styl života, který si oni zvolili.

A já si myslím, že je to o výchově.

A pokud nebudeme klást svým dětem do cesty překážky, pokud nebudeme je vychovávat tomu, že nic není jednoduché, že nic není zadarmo, že nemůžete žít na cizí účet, tak to s námi špatně dopadne.

A myslím si, že jsme na cestě do pekel.

A myslím si taky, že je hrozně hezké a správné to, co teďka vám pustím – to, co říká pan profesor Milan Knížák.

V školách byly plné dětí – ne 10, 15 ve třídě, ale 30, 40.

A bylo to bez problémů. Když tak to vyřešil kantor nebo rodič nebo sami žáci mezi sebou.

A nikomu to nevadilo.

Dneska se pečujeme a nabízíme jim všechno.

To je ten problém.

>> Ano, souhlasím.

>> Nabízet překážky – to je úkol rodičů a učitelů. Ukázat jim překážky, postavit jim překážky, naučit je je zdolávat a říkat jim, že ten život – když si přečtu třeba myšlenky o školství Friedricha Nietzsche – tak to je plné odříkání, memorování. Právě on klade důraz na takové ty nepříjemné věci.

K želání patří nuda, k želání patří námaha. Ale bez toho to nejde.

Patří to i ten život, školství nebo vzdělání nás má přivést k tomu, abychom obstáli v dalším životě.

A to dneska se nikde vůbec neděje.

A ty děti nejsou jenom, že nic nevědí – to třeba potom mohou dohonit – ale nejsou připravované na dělat.

>> Přesně.

My jsme se bavili taky s Milanem Knížákem o tom, kolik máme asistentů, psychologů, inkluzi, dyslexii, disortografii.

My jsme nikdy neumetávali nebo nám nebyla nikdy takhle umetána cesta. A to je prostě špatně.

To je, víte co to je? To, že jsme se zbavili toho svého slovanství, abychom patřili do toho lepšího klubu.

A já mám aktuální živé vzpomínky nebo ne aktuální, ale svoje osobní z minulosti.

K nám někdy v 70. letech – protože se máma učila na jazykovce – jezdili Angličani. On byl zubař a jmenovali se Harrisovi. Ona byla jeho zdravotní sestra. A někdy v roce 1970, těsně po roce 1969, u nás byli na návštěvě.

A já vím, že táta úplně šílel z toho, když ty děti se houpaly na sochách našich barokních kašen v Olomouci a prostě dovolili si takové věci, co se u nás nikdy nenosilo.

A já upozorňuji na dobu – byly to konec 60., začátek 70. let.

Prostě to nebylo ten styl, to nebylo něco, jak jsme byli zvyklí žít.

Já tu vzpomínku nikdy nezapomněla.

Naprosto souhlasím s Milanem Knížákem, protože já jsem měla velice přísnou výchovu.

Já si myslím, že je to dobře, ale na to přijdeme všichni až časem.

Ale já skončím tady – chci udělat rekapitulaci k tomudle, tím směrem – k tomu, že vám pustím ukázku s panem prezidentem, kdy řekne to, co mělo zaznít správně v tom rozhovoru, a nedalo se.

Nedalo se, protože jsme ustrnuli jenom na tom, že Rusko provedlo agresi. A on teďka nám řekne, co vlastně správně měla slyšet televize Nova a její diváci.

Pojďme si to pustit.

>> Ukrajina žádnou sametovou, ale v podstatě ani nesametovou revoluci neudělala.

V Rusku nedošlo k žádné takové – ne, teď Rusku beru Sovětský svaz – nedošlo k žádné takové transformaci celé společnosti – politicky, ekonomicky i jinak.

Tam došlo jedině k jedné věci.

Tady došlo jedině k tomu zrušení Sovětského svazu, což samozřejmě spoustu těch dříve Ruskem utlačovaných republik baltických, kavkazských, asijských a i Ukrajinu, tak samozřejmě uspokojilo.

Pro ně to byl úspěch.

My jsme mysleli, že děláme revoluci proti komunismu. Oni dělali revoluci proti Moskvě.

OK.

A z hlediska jejich historických komplikací a tragédií je to oprávněné. Ale oni neudělali tu druhou část. A ta Ukrajina je obětí této netransformace.

To je přesně ono.

A víte, já si, já vám teďka chci říct něco o aktuálně toho, co se tam děje. Protože mně přijde výrok, který teďka nedávno pronesl Vladimír Zelenský, aktuálně naprosto signifikantní pro tuhletu situaci, pro tu netransformaci, pro to nepochopení toho, že nemůžete žít na cizí úkor a nemůžete žít za cizí peníze.

Já vám ukážu obrázek a k tomu vám přečtu kousíček z textu člověka, který má nick Kocour Batul.

Ta přesná citace, co říká Zelenský, zní: „Pane presidenete Trumpe, nechceme americké dary. Vezměte si 300 miliard ruských aktiv a my za ně nakoupíme americké zbraně. Bude to dobré pro americký průmysl. A ne tak, jak to děláme u nás v Kyjevě."

Zelenský se tady pokoušel v nedávném interview vysvětlit, že Ukrajinci nejsou žádní žebráci a že mají chytré a elegantní řešení, na které Američané prostě nepřišli.

Američané jsou zadluženi až po uši a vědí, že loupež cizích aktiv i v budoucnu může zlomit.

Kdo uloupí jednou, tomu už nikdo neuvěří.

Což je něco, co sláva Ukrajinci nechápou, protože nikdy nic nevybudovali a nikdy nepoužívali ničí, byť minimální důvěru zcela zaslouženě.

A sláva ukrajinství je toxická slepá větev evropské civilizace. A on tady píše, že evropské civilizace jsou zde spíše eufemismy. Já vím, že je to daleko drsnější než to, co říká velice kulantně pan prezident Klaus.

Ale já už jsem to tady řekla taky, že Ukrajina je prakticky jedinou posovětskou zemí, které se fakticky nepodařilo zvolit jedinou demokratickou vládu za celých 35 let.

A úplně nejlepší věta, kterou já vyznávám a stojím si na ní a vždycky budu z toho článku je tady tahleta: Problém Ukrajiny je, že nikdy nebyla skutečně samostatnou. Nebo samostatnost znamená co? Žít pouze na vlastní účet. Na co si nevyděláš, to prostě nemáš.

Liberální demokracie je dětská fáze fašismu a ono to s tím, o čem jsem teďka mluvila, prakticky souvisí, protože ty Adély Snopové a tady tihleti lepší kluboví lidé, vlastně oni se chovají velice arogantně a já chci říct, že si myslím, že jsou nejenom nevzdělaní, ale taky jsou prochváceni tím politickým aktivismem.

A já jsem vám teďka připravila ukázku. Když mluvím o politickém aktivismu, který by do novinařiny prakticky vůbec neměl patřit, ale my v tom žijeme už pátý rok v našem mainstreamu.

Tak já vám chci teď ukázat ukázku z rozhovoru šéfredaktora deníku N Pavla Tomáška a redaktorky Zdílavy Pokorné s Filipem Titlbachem. Oni se tam budou bavit o Donaldu Trumpovi a budou se bavit o tom, že jeho chování je chaotické, iracionální. A já bych řekla, že to, co tam budou říkat, je přesná ukázka liberální demokracie a nepochopení, co to znamená: respektovat výsledky demokratických voleb.

Pojďme na to.

Ale ten rozklad státu, rozklad institucí státu, o který on se pokouší ve Spojených státech, tak to není iracionální. To je něco, co vyhovuje jeho širším zájmům.

A tady vidím tu analogii s Andrejem Babišem. Tady dochází k plíživému rozkladu institucí státu. I když právě uběhl půl roku vládnutí této vlády, tak kolega Honza Wirnicer sepsal takovou velmi pěknou analýzu, kdy na sedmi, osmi, deseti bodech popsal, kde všude dochází k tomuto nebezpečnému vývoji.

A já jsem úmyslně zformuloval titulku Deníku N: Bourání státu. Tam jsme zavěsili Babiše a Macinku na bourací kouli. A to si myslím, že je ten širší rámec, který bychom měli vnímat a není v rozporu s tím, co Zdíša říká, že se chová iracionálně, ale vytváří chaos. Podrývá autoritu úřadu a institucí, jako je Ústavní soud. To už je opravdu vážné, protože to je ta ultimátní instituce, která má chránit to, čemu my říkáme liberální demokracie.

Zapamatujte si ta poslední slova: liberální demokracie. Protože k tomu se chci dostat.

Ale ještě než se k tomu dostanu, tak vám chci říct, že ta iracionalita, ten chaos a to, že bourají stát, jak Donald Trump, tak Andrej Babiš, je teďka nový trend. Já jsem to zachytila nejenom v tomto rozhovoru, ale dnes jsem si četla blogový příspěvek Jana Skopečka z ODS, který taky poukazuje na nemožné chování, chaotické chování, iracionalitu Andreje Babiše, a něco podobného si všiml Erik Best.

A vy víte, že já mám ráda Erika Besta. Dneska napsal ve Final Word takovou krátkou glosu, vzpomíná nebo respektive upozorňuje na neurologa a publicistu Martina Jana Stránského v sobotním vydání Mladé fronty, kdy napsal, že je čas odvolat Trumpa z úřadu pro jeho vlastní dobro i pro naše. Když má nejmocnější člověk na světě destruktivní neuropsychiatrický profil, řekl Stránský, je v sázce příliš mnoho na to, aby se to dalo ignorovat.

Jenomže Stránský tentokrát Andreje Babiše nezmínil, ale v lednu 23 napsal, že Babiš je naprosto nevyrovnaný člověk, který patří mezi klinické psychopaty.

A všimněte si toho. To bude taková řetězová reakce. Máme nový módus: nechceme uznat výsledky voleb. Nechceme uznat to, že ty instituce, o kterých mluvíme, no, ty instituce si my nevolíme. My si volíme politiky, kteří tvoří, kontrolují a hlídají ty instituce. Oni jsou ti, kteří vlastně drží dozorčí ruku, dohled, díky svému mandátu od nás nad těmi institucemi.

A my jsme se dostali do fáze toho deep statu. To, co chce Donald Trump vysušit, tu bažinu, tak vlastně oni jakoby nadřazují ty instituce našim hlasům a našemu mandátu.

A teďka se to snaží zpochybnit tím, že Donald Trump je chaos a je potřeba ho odvolat. A teď to budeme slyšet.

Schválně si všimněte. Mě to docela pobavilo a docela mě těší, že jsem se s Erikem Bestem docela shodla nebo jsme se našli.

Ale já bych té liberální demokracii chtěla říct jedno. My máme v ústavě demokracii. Já odmítám demokracii s přívlastkem a můžeme si vybrat vlastně tři jakésie definice toho, co je liberální demokracie. Já bych vám mohla tady říct takové tři, nebo její projevy, co znamenají pro nás, jak se to projevuje, jaký to má na nás dopad, důsledky.

Tak já mám jednu od knižáka, druhou od druláka a třetí od Kurase. Omlouvám se pánům, že jsem pro takovou údernost nepoužila jejich přesná jména, ale profesor Milan Knižák. Když jsem se ho bavila naposledy někdy na jaře, kdy jsme spolu mluvili, já jsem mu říkala: „Pane profesore, můžete mi vysvětlit, jak si vysvětlujete to, že Němci jdou volit Angelu Merkel a přitom dnes a denně čtou ve svých novinách nebo se s tím setkají na ulici, že někoho ubodají nožem, někoho podřežou, a oni jdou a znovu dají ten mandát, ten svůj hlas těm samým lidem?"

Jan Knižák mi na to říká: „Kateřino, to není jeden člověk, to se ani nedá nějak definovat. Oni věří v podlého Boha."

Podlý Bůh. To se mi moc líbilo. To jsem si zapamatovala. Nesím to v hlavě. Je to podlý Bůh.

A Peter Drulák jako diplomat, jako člověk racionální, říká, že liberální demokracie je horizontální. Ona zasahuje všechny vrstvy společnosti.

A všimněte si toho. Máte třeba přítele. Já mám třeba známého, kterého vím, že je pravicovej, jako já. Myslím si, že by lidem mělo zůstat co nejvíc peněz v kapsách, vláda by měla co míň přerozdělovat, neměly by existovat regulace, a najednou se dostaneme k válce na Ukrajině a on mi řekne: „Musíme posílat peníze na Ukrajinu na zbraně, protože to jsou chudáci, to jsou chudáci jako my v roce 89." A už se dostaneme do střetu.

Nebo máte někoho, který si myslí třeba o Ukrajině a ruském konfliktu to samé, co vy, ale zase vám řekne: „Ale musíme být tolerantní. Ten Prague Pride je bezvadnej. Fakt těch tisíc pohlaví. Buďme tolerantní." A tak dále.

V tom je ta ideologie, ten progresivismus. Liberální demokracie je nebezpečná, je horizontální. Komunismus jsme věděli, ten je vertikální, tam jsme znali ty mantinely, ale Benjamin Kuras to říká jinak.

Ten říká, že z té liberální demokracie se lze liberální přeložit jako „podle své vůle" a my jsme vlastně opustili morální kompas, opustili jsme naši židovsko-křesťanskou kulturu. A Milan Kinčák taky dodává, že jsme opustili morální kodex.

A já si myslím, že to všechno, co se nám děje, je ve jménu jejich dobra. Oni na nás páchají dobro v podobě ideologie, klimatismu, abychom neohořeli, multikulturalismu. Musíme páchát dobro a roztáhnout tu náruč pro všechny, kdo strádají na celém světě. No a gender – musíme být přece tolerantní. A aby mohli prosazovat tyto ideologie fašizujícím způsobem, tak začali používat a odhlasovali si něco pro nás, co jsme zažili za totality absolutně nepřijatelného v rozporu s Listinou základních práv a svobod. A to je chat kontrola.

Já jsem vám slíbila ukázku z rozhovoru člověka ze správného klubu Bohumila Pečinky z rozhovoru s člověkem, který je paměťovým archivem StB, a já vám ho ještě potom představím. Je to Radek Schovánek. Pojďme si poslechnout, co nám říká o chat kontrole člověk, který zažil totalitu tak jako mnozí z nás.

Mně bylo 25 let, když přišel rok 89. Já si to opravdu dost pamatuji.

>> My máme v ústavě v Základní listině práv a svobod, že každý má právo na svobodu a na soukromí, a žijeme ve společnosti, která je ochotna připustit, že všichni budeme mít kontrolované zprávy, které odesíláme, a že to budeme muset strpět. To je pro mě něco tak děsivého.

Tohle je to, co se komunisti pokoušeli – čytali 10 000 dopisů měsíčně, protože tehdy jiná možnost nebyla. Říkali tomu plošná prověrka korespondence.

>> Počkej, čytali i vnitrostátní korespondenci? Chceš říct 10 000 dopisů, které byly posílány vnitrostátně? Dokonce 100 hodin?