Na seznamovacích aplikacích připadají na jednu ženu čtyři mladí muži. | Kristýna Mertlová

[hudba] [hudba] Kristýna Mertlová je naším hostem.

Vítám vás v XTV.

Dobrý den.

>> Krásný dobrý den a děkuju za pozvání.

>> Kristýna Mertlová za Svobodných. Kočí, musím říci, byla výraznou političkou, poslankyní, předsedkyní poslaneckého klubu ze strany Věcí veřejných.

Po odchodu z politiky založila seznamovací agenturu Date to K a stala se odbornicí na seznamování.

Ostatně svého muže jste také našla prostřednictvím Seznámky, ale ještě vám občas někdo připomene, že jste byla političkou aktivní a výraznou, třeba nějakým i komentářem, rýpancem.

>> E, tak samozřejmě, možná někde na sociálních sítích se to samozřejmě v komentářích člověk dozví, ale já už jsem dost poučená na to, abych si takovéhle komentáře nečetla.

Ale hlavně pro mě osobně je to opravdu úplně uzavřená kapitola.

Já už se politice nevěnuju víc než 13 let.

Už 13 let se věnuju profesionálnímu seznamování.

Takže pro mě je to jako jiná doba, jiný svět.

>> Uzavřená kapitola. Nicméně politologii jste vystudovala.

>> Ano.

>> A opravdu politika už nikdy? Politika jako taková aktivní určitě nikdy.

Politika byla dlouhou dobu velkou součástí mého života i toho odborného.

Já jsem navíc ve Francii studovala Evropskounijní agendu ještě k té politologii, ale nějakým způsobem jsem se úplně našla v jiném oboru, v jiné oblasti, aniž bych to vůbec čekala, takovouto jako životní náhodou.

Takže politika je pro mě opravdu uzavřené téma.

>> Dobře, takže za 10 let, za 15 let tady nebudeme sedět. Nebudu vám pouštět video a tento rozhovor a říkat — ale paní kandidátko, vy jste říkala před 10, 15 lety, že už nikdy.

>> Já si vážím svého soukromí, takže přiznám se, že opravdu ne.

>> Tak vy jste dokonce ale někde řekla, že vstoupit do politiky byla chyba.

>> Tak já si myslím, že to byla chyba v tom daném věku a určitě v 25 letech člověk není připravený a nemůže být připravený na vrcholnou politiku tak, jak jsem ji zažila já.

A myslím si, že člověk v 25 letech prostě nemá ty životní zkušenosti, nějakou tu moudrost bez ohledu na znalosti, na nějakou třeba odbornost, kterou si myslí, že má, ale ty životní zkušenosti na některé ty krizové situace prostě potřebujete jako v každém jiném oboru.

>> Tak ale teď jsou poslanci a poslankyně velmi mladí, jakoby se s nimi roztrhl pytel — mladí vpřed.

Tak myslíte, že je to málo na poslanecký mandát, výkon poslaneckého mandátu?

>> Já si myslím, že je něco jiného opravdu vykonávat ten poslanecký mandát spíš třeba v opozici a získávat ty politické zkušenosti nebo na úrovni komunální, a něco jiného je prostě být v té vrcholné politice ve vládě nebo nějakým způsobem určovat tu vládní politiku.

Takže já si netroufám říci, jestli pro ty dnešní mladé politiky je ten správný čas, ale myslím si, že ze své zkušenosti, že to chce mnohem víc životních zkušeností, a nebo minimálně opravdu intenzivně budovat třeba právě v té opoziční roli.

>> Eh, tak vy jste sama řekla, že vlastně z politiky už jste 13 let, nicméně sledujete ji?

>> Přiznám se, že tolik ne.

E, přiznám se, že jako politolog chodím samozřejmě poctivě k volbám, ale čím dál tím víc se nějak jako držím od té politiky odstup, protože mě zajímají úplně už jiná témata a chci se občas — nechci se kazit náladu některými těmi informacemi, které si člověk přečte v médiích.

>> Pojďme na ta jiná témata, a to vaším hlavním tématem je seznamování.

Jak už jsem říkala, vy jste svého budoucího muže později také potkala na Seznámce.

Nicméně člověk by řekl, že poslanecká sněmovna je to místo, kde by mohl potkat toho partnera, protože čas od času my tady slýcháme, jaké páry se v poslanecké sněmovně tvoří.

Samozřejmě to je téma pro jiné médium, ale vám se to tady nepodařilo.

>> Jak říká moje maminka, ta mi tenkrát přesně takhle říkala to stejné: „Jak se ti jako nedaří seznámit nebo proč se chceš seznamovat, když ty seš v prostředí, které je jak úplně plné mužů a můžeš si jako vybírat?"

A ano, nemohla jsem si stěžovat na nezájem.

Nicméně já jsem zastánce toho, že co je v domě, není pro mě, a já jsem opravdu nechtěla mít vztah s nikým z politiky.

To už ani náhodou, a ani třeba s někým z médií, to znamená lidí, kteří se točí kolem tohoto prostředí.

A navíc v té době, přestože jsem měla spoustu možností se seznámit, tak vlastně spoustu lidí zajímala ta Kristýna jenom jako ta hulka z billboardu, nebo jako ta hulka z médií, nebo chtěli chodit s celebritou.

A to nebylo nic pro mě.

Já jsem chtěla někoho, koho bude zajímat skutečná Kristýna bez ohledu na to, co se o ní píše, ale to, jaká je ve skutečnosti.

A to jsem měla problém vlastně najít.

>> Tak takže jste využila služeb seznamovací agentury, seznámila jste se s partnerem a bylo to ten spouštěč, potom ta vaše zkušenost, že založíte něco podobného?

>> Právě, že vlastně předtím, já tím, že jsem žila nějaký čas v Paříži, tak jsem znala tenhleten matchmaking.

To znamená vlastně to profesionální dohazovačství, které na západě hodně funguje.

A chtěla jsem něco stejného si právě zakoupit tady ještě jako poslankyně.

To znamená říkám profesionální dohač.

>> Ano, je to tak.

>> Já tomu říkám, že jsem profesionální dohazovačka, protože spousta lidí neví, co si představit pod pojmem matchmaker, tak já říkám, že jsem profesionální dohazovačka a chtěla jsem si to pořídit pro sebe.

Peníze nebyly problém.

Nicméně jsem zjistila, že tady v Česku to nikdo nedělá, že mi nikdo nepomůže s tím předvýběrem, že to nebude, že tady nikdo nenabízí tuhle diskrétní službu, že tady nikdo nenabízí to, že vás vlastně opravdu jakoby představí někomu, kdo je ověřený.

A tak jsem se rozhodla, že to do Česka přinesu právě sama kvůli sobě, protože jsem se chtěla seznámit.

Ale každý, komu jsem o té myšlence řekla, tak se klepal na čelo, že to je nesmysl, že to v Česku nebude fungovat, že Česko je malá země, ekonomicky není vyzrálá na tenhle typ služby a podobně.

A až vlastně když jsem přes online seznamku poznala svého muže, tak právě proto, že můj muž měl vlastně tu stejnou složitou situaci — jak se seznámit — a vlastně jsme odhalili, že my dva bychom se v reálném životě nikdy nemohli potkat.

Já jako poslankyně, on jako špičkový pojistný matematik nebo manažer v pojišťovně, eh, ty naše světy byly tak oddílné, že bychom se prostě nepotkali.

Ale přesto přes všechno on je moje zpřízněná duše.

A my jsme tak zjistili, že pro spoustu lidí je tahleta cesta ta jediná možná.

A proto jsem byla hrozně ráda, že on byl úplně první člověk, který řekl, že to je geniální nápad a že do toho půjdem spolu.

A já tak jako s nadsázkou říkám, že můj muž byl můj první investor — vlastně jediný.

A on se rozhodl, že to vlastně zafinancuje ten rozjezd tohoto projektu a umožnil mi první rok, když jsme to vlastně do Česka přinesli, tak abych vlastně nemusela pracovat, abych mohla se věnovat jenom téhle činnosti.

To znamená, nebyla jsem žádným způsobem závislá na tom, kolik vydělám peněz a on se postaral o nájem, o leasing a o všechny tyhle věci a dal mi obrovský vlastně luxus toho času, abych mohla prozkoumat tu problematiku, opravdu si ji postavit tady z nuly a přinést tohle téma opravdu kvalitně do České republiky.

A řekněte mi, jak může pojistný matematik ještě přispět k založení úspěšné seznamovací agentury, kromě toho tedy, že to zainvestuje. Je ještě něco, nějaká jeho přidaná hodnota?

Můj muž tím, že mimo jiné má vedle matfizu vystudovanou ekonomii, má PhD z matfizu a je opravdu špičkový matematik, vyvinul algoritmus toho párování, na základě kterého my dáváme ty lidi dohromady.

Je to na základě šestizákladních hodnot, které ty lidi vyznávají, ať už co se týče očekávání od budoucnosti, jakého máte nastavení, jestli jste aktivní člověk, ale samozřejmě potom těch hard kritérií, jako je třeba rodinný stav, a nebo samozřejmě to nejklíčovější otázka v některých věkových kategoriích – jestli chcete dítě, nechcete dítě, nebo jste ochoten akceptovat dítě u partnera.

Jak moc je pro vás zásadní, jestli ten partner má vysokou školu nebo nemá, jaký má sociální status, a nebo vůbec jaká je vaše představa do budoucna – jestli chcete s někým společně žít, nebo naopak v těch vyšších věkových kategoriích ti lidé už netouží po společném životě, ale chtějí se spíš jen vídat, hledají parťáka na cestování nebo na sportovní aktivity a podobně.

Takže on vytvořil ten algoritmus, který nám pomáhá udělat ten prvotní předvýběr, aby to odpovídalo představám našeho klienta o vhodném protějšku.

Řekněte mi, jaká skupina u vás je nejzastoupenější? Jinými slovy, kdo má největší problém se seznámit běžně, například přes sociální sítě, a musí vyhledat agenturu nebo nějakou odbornou pomoc?

Já myslím, že to jsou dvě otázky v jednom. Jedna je samozřejmě koho my zastupujem. My zastupujem, co se věku týče, klienty od řekněme 30 až do 75 let. Není to opravdu žádná konkrétní věková kategorie. Byť ty nejsilnější dvě věkové kategorie, které máme, jsou lidi kolem 35 až 40 let, kteří přicházejí k nám s touhou založit rodinu a je to pro ně opravdu priorita.

A potom klienty, kterým já říkám, že jdou takzvaně do druhého kola – to znamená mají už za sebou nějaký vážný vztah, ale přicházejí někdy po 45, 50 letech života, aby budovali ten vztah nový, buď plnohodnotnou novou rodinu – u mužů se to často děje – nebo tu novou rodinu či právě ten vztah.

Takže to jsou vlastně lidi, co se věku týče, co se nějaké socioekonomické struktury týče, je to čistě individuální služba. My každého klienta osobně známe. Je to opravdu čistě individuální. Každý klient má svého osobního seznamovacího kouče, se kterým se potkává, ať už osobně nebo online. To záleží na tom klientovi, jakou úroveň toho členství si vybral, ale je to tím pádem služba, která je finančně nákladná, jako každá individuální služba – jako když si najmete headhuntera, aby vám našel špičkového zaměstnance.

Ten matchmaking je tak trochu jako headhunting ideálního protějšku. Takže tím, že ta služba nestojí úplně malé peníze, si ji logicky vybírají lidé, kteří jsou socioekonomicky na tom dobře. Máme 90 % klientů, kteří má vysokou školu a relativně vysoký sociální status.

Dá se říci, kolik klientů takhle zastupujete?

Je mi jasné, že to pro mě je investice. Já vždycky říkám, že není naší ambicí a nejde ani z podstaty toho, že každého klienta známe osobně, zastupovat tisíce či desetisíce, přestože neustále rozšiřujeme náš tým koučů, ale zastupujem vysoké stovky.

Kdo se seznamuje nebo hledá si partnera nejhůř? Je to nejnáročnější?

Obecně jsou dvě kategorie klientů, kteří mají seznamování nejsložitější. Jsou to mladí muži do 30 let, tam je to seznamování opravdu velmi složité, a pak to jsou ženy 50 plus. Obecně velmi často říkám, že ženy nad 50 let jsou opravdu tou nejsložitější věkovou kategorií pro seznamování.

A to ne proto, že ony jako takové by málo nabízely. Dnešní ženy v 50 letech jsou v špičkové kondici, skvěle vypadají, pečují o sebe, ale představy těch mužů, těch padesátníků, jsou výrazně odlišné a oni nehledají ženu svého věku ve většině případů.

Když se vrátíme k těm mladým mužům – vy jste říkala, že to je ta skupina, která se špatně seznamuje. Jsou to mladí muži do 30 let. Poslední roky se objevují různé znepokojivé články, že tito muži nemají ani sexuální zkušenost, třeba i do 30 let. Co je na vině u těchto mužů?

Tak já myslím, že obrovskou vinu má právě ta proměna trendů v seznamování. Určitě jistá onlineizace – to znamená právě to, že se všechno posunulo do toho online prostředí, ať už do prostředí sociálních sítí, nebo zcela bezpochyby vznik těch seznamovacích aplikací, jako je Tinder, Bumble a podobně, které kladou extrémní důraz na ten povrchní způsob seznamování a tomu říkám fast food love, kde si prostě na jedno kliknutí naklikáváte ten ideální protějšek.

Na těchto seznamovacích aplikacích je obrovský nepoměr mužů vůči ženám právě v téhle věkové kategorii. Obecně do 30 let je to až čtyři muži na jednu ženu. To znamená, ti muži reálně nemají šanci na těchto seznamovacích aplikacích se seznámit. Nedaří se jim tam, což vede k obrovské míře frustrace.

Navíc právě s nárůstem života online a ztrátou našich schopností běžné sociální komunikace, interpersonální – to znamená schopnosti si spolu povídat, oslovit někoho na ulici, nebo vůbec se s někým zbalit v tom reálném světě – čím dál tím máme méně těchto možností, tím jsme ty schopnosti ztratili a oni neví, jak tedy tu ženu zaujmout.

Navíc tím, že těch žen je nedostatek, tak to logicky vede k tomu, že ani nemají ty sexuální zkušenosti. Velmi hezky to ukazují data z Ameriky, kdy POF research ukazuje, že ve věkové kategorii do 30 let je 24 % mužů bez sexuální zkušenosti.

A ten nepoměr vzniká z toho, že ty ženy obvykle – a je to velmi časté i v Česku – randí se staršími muži. Ženy obecně bývají vyzrálejší dřív a zajímají je, nebo imponují jim víc ti úspěšní muži, kteří už mají nějakou vybudovanou kariéru a podobně, což ti mladí muži logicky nemohou splňovat. A tím pádem se jim v té oblasti vztahů nebo v tom intimním životě nedaří.

Ale bohužel to vede k extrémní frustraci a celosvětovému nárůstu takzvané manošféry, nebo takzvaného inccelství, což je právě nedobrovolné žití v celibátu, kde ti muži nemají ty sexuální zkušenosti.

Já, protože my už jsme v roce 2017 s mým mužem vytvořili unikátní analýzu Love Report, která vlastně analyzuje seznamovací potenciál lidí a za těch sedm až osm let si ho udělalo 10 000 lidí, takže máme obrovské množství dat. Protože to není jenom o našich klientech, ale vlastně každý si to může udělat, pokud má zájem, aby sám sebe ohodnotil, jak si stojí.

Na těch datech vidíme a už jsme to viděli vlastně před více než šesti lety, kdy jsem o tom začala v České republice mluvit první – ten nárůst počtu mužů bez sexuálních zkušeností. A co je děsivé, tak to opravdu meziročně stále narůstá.

A nejenom narůstá počet mužů bez sexuální zkušenosti, ale i u těch mužů, kteří už nějakou sexuální zkušenost mají, tak již třeba není v průměru dvě sexuální partnerky, ale už třeba jen jedna. A zmenšuje se i počet nějaké délky vztahu, jak dlouho v něm byly.

Česká republika v tomhle potvrzuje ty světové trendy, kde opravdu těm mladým mužům se to seznamování krajně nedaří. Vede to u nich k frustraci a třeba ve Velké Británii se vyloženě mluví o fenoménu Lost Boys Generation – že nám tady vlastně vyrůstá generace mladých mužů, která je úplně ztracená, protože se jim prostě nedaří v tom životě.

Mají samozřejmě nižší vzdělání než ženy, ale tím, jak se jim nedaří celkově, tak to vede k obrovské frustraci a k potenciálnímu nárůstu radikalizace, kterou jsme zažili i tady v České republice, která se stala na filozofické fakultě. Přesně ten mladý muž, který byl pachatelem, byl představitelem muže v dobrovolném celibátu a našli se samozřejmě potom v těch jeho počítačích nevhodné komunikace právě stran nenávěsti vůči ženám, ale právě proto, že těm mužům prostě to seznamování nejde.

>> Takže z toho, co jste teď vy popisovala, kdy je ten zlom, ten okamžik, kdy se to vydává jakoby tou špatnou cestou?

Chci se zeptat, jestli jste maminka čtyř synů – já jsem maminka dvou synů – jestli může něco udělat třeba i rodina. Jestli se třeba hodně mluví o Mama Hotelech, že děti dlouho žijí s rodiči a využívají samozřejmě té pohostinné náruče maminky příliš dlouho. Jestli rodina může něco udělat, aby předešla následným potížím se seznamováním, sexuálním životem a tak dále.

Já si myslím, že rozhodně ty Mama hotely, které jste správně zmínila, jsou jedním z důvodů, proč to těm mladým mužům nejde. My vidíme v těch našich datech se ukázalo, že pětina – to znamená každý pátý mladý muž do 35 let – žije u svých rodičů.

Jak se může muž, který žije u svých rodičů, chtít seriózně seznámit?

Dneska jsem seděla s klientkou, než jsem jela na schůzku sem k vám do televize, a paní klientka mi vyprávěla, že její 28letý syn u ní žije, přestože už má hotovou vysokou školu, a že její partner předchozí to kritizoval a ona se kvůli tomu s ním rozešla. Že přece on to musí chápat, že to je přece logické – proč by se měl někam jinam stěhovat a utrácet peníze, když ona má velký dům.

A to si myslím, že je jeden z těch prazdrojů té kritické situace, kterou zažíváme – že spousta z nás matek nebyla vlastně schopna to dítě osamostatnit nebo nutit ho k té samostatnosti. A pak se samozřejmě nemůžeme divit těm ženám, které už v 25 po vysoké škole mají nastartovanou kariéru, chtějí cestovat, chtějí poznávat – že muž, který bydlí u maminky, pro ni není atraktivní partner.

A přestože mě samotnou ta situace, kterou mám u těch čtyř kluků, to trápí úplně nejvíc a proto toto téma pořád otvírám a zvedám – si myslím, že tady je jeden z těch kořenů problému. Že my vychováváme generaci nesamostatných kluků. Že tolerujeme věci, které bychom tolerovat neměli ve snaze, že jim ten život ulehčíme. Nemotivujeme k tomu, aby si prostě některými krizovými situacemi prošli. A ty kluci potom logicky nejsou těmi vhodnými partnery pro velmi vzdělané, úspěšné a samostatné dívky. A pak se to prostě nenosí – a ty se pak pohlížej někde jinde.

Ti kluci jsou z toho frustrovaní. Takže myslím si, že určitě ta role rodiny v tomhletom je klíčová, zejména u nás jako matek těch kluků. A nevím, jak vy to máte.

Já sama s tím hrozně bojuju, protože jedna moje část by je nejradši pořád vypečovávala. A když lezou na ten strom, tak úplně prostě nespadní, nelez tam, musíš todle. A jsem hrozně ráda, že můj muž je ten, který řekne: „A prosím tě, nech to. Musejí se ty věci naučit."

Když prostě jdou s ním zapalovat oheň, ať ten můj pětiletý syn jde a zapaluje oheň. A já si říkám: „Ježíšmarja, nemůžu si hrát s ohněm." A můj muž říká: „A kde se to jako naučí?" A jsem za to strašně ráda, že oni v něm ten vzor mužský mají.

Ale toto je ten další ze zdrojů problémů. Právě ta analýza ve Velké Británii Lost Boys Generation ukazuje, že strašně moc těhle mladých mužů vyrostlo v neúplných rodinách bez mužského vzoru. Bez toho, aby je tam ten tatínek ukazoval, jaké to vlastně je být tím mužem bez nějakého i partnerského vzoru toho, jak vlastně ty vztahy fungují.

A právě třeba ta absence funkčního vztahu mezi rodiči je i jeden z důvodů, proč v té mladé generaci roste počet i u žen lidí, kteří nechtějí vlastně vůbec zakládat rodinu a nechtějí mít děti. Ten nárůst je opravdu patrný celosvětově – že opravdu ti mladí lidé najednou nevnímají tu touhu mít děti jako tak základní, jako to třeba bylo v té naší generaci. Ale jedním právě z těch důvodů je, že oni vlastně neviděli ten vzor u těch svých rodičů, jak ten funkční vztah má být. A oni vlastně nevnímají rodičovství jako nějakou přidanou hodnotu.

Takže chybí mužský vzor a maminky si myslí, že páchají dobro, a vlastně páchají na svých dětech budoucnosti.

Potom, kdy je ten věk, kdy by se chlapec dospívající nebo 18letý chlapec řekněme měl osamostatnit? Je tam nějaká věková řekněme hranice – 18 a pryč z domů nebo úderem 20?

>> Já si myslím, že asi každé dítě je odlišné. Možná to víte i vy sama, jak každý z synů je jiný. U nás určitě každý z těch čtyř kluků je úplně jiný a nedovedu si představit, že existuje nějaký univerzální věk, kdy se řekne a všichni kluci a holky prostě z domů.

Ale myslím si, že v průběhu té vysoké školy by už to dítě mělo začít nějakým způsobem se osamostatňovat.

Jenom to a velmi, jak to ty statistiky ukazují, že ti mladí lidé, ať už ženy nebo muži, pokud jsou nuceni si třeba sami vydělávat, respektive poznávat hodnotu těch peněz a není to tak, že vlastně rodiče jim všechno financují a všechno jim kupují, i třeba právě v průběhu té vysoké školy, jsou výrazně samostatnější, mají výrazně jakoby větší tendence k té samostatnosti, té vyzrálosti, protože se sami naučí o tom, jaké to je, jaká je ta hodnota peněz, jak je někdy náročné, když musíte vstávat do práce a nechce se vám nebo máte kocovinu, nebo jaké to je něco pokazit, nebo jaké je to být součástí nějakého většího týmu.

A myslím si, že to je ten hodně důležitý jakoby aspekt, že to není tolik o nějakém konkrétním věku, ale o tom opravdu v průběhu tohodle toho věku po tom 18. roce už tam chtít kontribuci toho dítěte na tom společném životě, pokud žije s vámi a může už si nějakým způsobem vydělávat a chtít a motivovat ho k tomu, aby si ty peníze vydělávalo a zároveň určitě motivovat ho k tomu, aby začalo chtít žít samo mimo ten náš „mama hotel", protože opravdu žít v 35 letech u maminky opravdu není sexy a partnerku vám nepřinese.

Já moc děkuju, že jste tu byla. Díky.

Já děkuji za pozvání.

Naším hostem byla Kristýna Mertlová.

[hudba]