Na ☕️ s Vojtěchem 27. 07. 2026 www.doktorvajicko.cz

Krásné odpoledne, vážení přátelé, vážení chcemíři, mí drazí slova její vlastenci.

Já vás všechny moc vítám u vašeho oblíbeného pořadu Na kávě s Vojtěchem.

Přátelé, pevně věřím, že máte čas si udělat dobrou kávu, takto o prázdninách, že mnozí z vás máte dovolenou a že se společně zamyslíme na témata, která vás zajímají, která vás trápí, o která si píšete, den dění a tak dále.

Dobrou chuť, přátelé.

Dnešní téma bude vypadat velmi obecně, ale myslím si, že je důležité zvláště posledních několik let, protože jsou obrovské geopolitické změny a některé státy ztrácejí svoji svrchovanost a troufám si tvrdit, že mezi takový stát patří i Česká republika, země koruny české, Čechy, Morava a Slezsko.

A protože vždy je potřeba se podívat do historie, tak se na to spolu mrkneme.

Přátelé, uvařte si kávu, poseďte se do křesla a dnes si společně položíme jednu z nejzásadnějších otázek, kterou si lidstvo klade už tisíce let.

Co je vlastně stát? Co z něj dělá stát? Je to vlajka, prezident, premiér, armáda, policie, nebo je to něco úplně jiného?

A hlavně, je dnešní stát ještě tím, čím byl před tisíci lety, nebo jsme svědky jeho proměny v něco úplně nového?

Já bych tady připomněl admirálního generála, který by byl nejradší, kdybychom byli Spojené státy evropské a on byl jakýmsi protektorem. Měl pěkně tu uniformu, ty čtyři hvězdy. To by se mu líbilo. Mohl by k tomu přidat toho trojzubce. No, naše vlajka by úplně zmizela. Mohli bychom přijmout takovou tu evropskou národní červenočernou. To by se jim líbilo.

Když se dnes řekne stát, většina lidí si představí úřady, ministerstva, parlament, vládu, prezidenta, daně nebo polici. Jenže tak jednoduché to není.

Stát je totiž jedním z nejstarších lidských vynálezů. Bez něj bychom pravděpodobně nikdy nepostavili města, nevybudovali silnice, nemocnice, školy a tak dále. Na druhou stranu právě stát dokázal vést nejkrvavější války v dějinách.

Stát je nástrojem dobra i zla. Záleží na tom, kdo jej drží rukou.

Pojďme se vrátit o pět nebo šest tisíc let zpátky. Lidé už nežili jen v malých tlupách lovců a sběračů. Začali obdělávat půdu, zakládat vesnice a později i města. Jenže s tím přišel první problém.

Když máte pole plné obilí, vždycky se najde někdo, kdo vám ho bude chtít vzít, kdo vám bude závidět, kterému ta žába kváká. Znáte to, přátelé.

A právě tady se rodí první stát. Nebyl to stát v dnešním slova smyslu. Nebyly volby, ústava a lidská práva. Byl to náčelník nebo král, vladika a tak dále, který řekl: „Já vás budu chránit před nepřítelem. Vy mi za to dáte část úrody."

Dá se říci, že první daně vznikly výměnou za bezpečnost a ten princip vlastně funguje dodnes.

Podívejme se třeba na starověký Egypt. Faraon nebyl jen panovníkem, byl považován za boha. Nikdo nezpochybňoval jeho autoritu. Podobně tomu bylo v Mezopotámii nebo později v perské říši. Stát byl zosobněn jedním člověkem.

Pak přišli Řekové, ti přinesli úplně jinou myšlenku. Vznikly takzvané městské státy: Athény, Sparta a mnohé další. Každý měl vlastní zákony, vlastní vojsko, vlastní způsob vlády.

Právě tam se začal rodit první základ demokracie. Nebyla dokonalá. Ženy ani otroci nemohli hlasovat, ale poprvé se objevila myšlenka, že občan může rozhodovat o své obci, o svém městě, o svém státě.

Římané posunuli stát zase o kus dál. Vytvořili právo, které dodnes ovlivňuje většinu evropských právních systémů. Římské právo určitě znáte, přátelé. Vybudovali silnice, akvadukty, správu provincií a profesionální armádu. Řím ukázal, že stát může fungovat i na obrovském území, pokud má jasná pravidla, pořádek a armádu.

Po pádu Říma přišel středověk a právě tehdy se začínají formovat i země koruny české. Přemyslovci budují české knížectví, které se postupně mění v království. Později vznikají země koruny české: Čechy, Morava, Slezsko, Horní i Dolní Lužice.

To je mimochodem krásný příklad toho, že stát nemusí být tvořen jen jedním územím. Důležitá byla společná koruna, společný panovník a hlavně společné zájmy.

Lidé tehdy nevnímali stát stejně jako dnes. Většina byla věrná svému králi, svému městu nebo své svrchovanosti. Pojem národ v dnešním smyslu prakticky neexistoval. Když se někdo narodil v českém Krumlově, cítil se především jako poddaný svého pána, ne jako občan moderního národního státu.

Obrovský zlom přinesl rok 1648 a takzvaný Westfálský mír. Evropa byla vyčerpáná třicetiletou válkou a poprvé se naplno prosadila myšlenka státní suverenity. Jinými slovy, každý stát má právo rozhodovat o svých vlastních záležitostech bez zásahů zvenčí. Tento princip ovlivňuje mezinárodní právo dodnes.

Pak přichází 19. století. Rodí se moderní národy. Češi, Moravané a slezané začínají znovu objevovat svůj jazyk, historii i kulturu. Máme tady národní obrození. Není to zdaleka jen o literatuře. Je to cesta k tomu, aby se lidé začali vnímat jako součást jednoho národa.

A právě odtud už vede cesta ke vzniku Československska roku 1918. První světová válka změnila mapu Evropy. Zaniklo Rakousko-Uhersko, vzniklo Československo, Polsko i další státy. Najednou už nestačilo mít toho panovníka. Stát měl mít své občany, své území, vlastní vládu a uznání ostatních zemí, takzvané mezinárodní právo.

Jenže ani to nezaručilo klid. Druhá světová válka jasně ukázala, že stát se může stát nástrojem totality. Nacistické Německo i Sovětský svaz měly všechny znaky státu. Přesto jejich režimy přinesly miliony obětí. To je důležité si připomínat. Samotná existence státu ještě neznamená automaticky spravedlnost.

Po roce 1945 vznikla organizace Spojených národů. Poprvé se státy začaly pokoušet řešit konflikty společně. Později vznikla Severoatlantická aliance, Varšavská smlouva, Evropská hospodářská společenství. No a nakonec bohužel tedy Evropská unie.

No a tady se dostáváme konečně k dnešní době. Dnešní stát už totiž není stejný jako před 100 lety. Je propojený se světem způsobem, který si naši předkové neuměli ani představit.

Internet nezná hranice. Peníze putují během několika sekund z jednoho konce světa na druhý. V tom jsou také ale nebezpečí. Nadnárodní společnosti mají někdy větší ekonomickou sílu než celé státy. Umělá inteligence začíná měnit způsob práce úředníků, lékařů i učitelů. Kybernetické útoky mohou ochromit nemocnice nebo lékárny, elektrárny, aniž by padl jediný výstřel.

A proto se dnes vede debata, co vlastně znamená státní suverenita. Je stát skutečně nezávislý, když je ekonomicky propojený se světem, když je členem mezinárodních organizací, když musí reagovat na globální bezpečnostní, ekonomické nebo zdravotní hrozby. To je taková řečnická otázka, přátelé.

Na druhé straně právě stát stále zůstává institucí, která vybírá daně, zastřešuje policii nebo zajišťuje soudy, armádu, školy i zdravotnictví. Když přijde povodeň, pandemie nebo jiná krizová situace, většina lidí se stejně obrací na svůj stát. To ukazuje, že jeho role nezmizela, jen se rasantně změnila.

A možná nás čeká další velká proměna.

Digitální občanství, elektronické volby, digitální měny centrálních bank, umělá inteligence ve veřejné správě. To všechno může během několika let změnit podobu státu stejně výrazně, jako ji změnil přechod od středověkého království k moderní republice Francie.

A tak bych dnešní povídání zakončil jednoduchou myšlenkou. Přátelé, stát není budova parlamentu. Není to vláda, která přejde a za pár let odejde. Není to ani prezident nebo premiér. Stát tvoří především lidé. My, společná pravidla a ochota se na tom spolupodílet, zároveň ta pravidla dodržovat.

Dějiny ukazují, že státy vznikají, mění se a někdy také zanikají. Ale jedna věc zůstává stejná už tisíce let. Lidé vždy hledají bezpečí, spravedlnost a řád. Mnozí lidé to potřebují, stejně jako jídlo nebo dýchání. A právě proto stát vznikl.

Otázkou pro 21. století není, zda stát potřebujeme. Otázkou je, jaký stát chceme předat dalším generacím. Tak schválně, přátelé, jak to vidíte vy? Jaký na to máte názor? Co je vlastně stát? Vyhovuje vám to, jak je to teď, nebo byste to chtěli jinak?

Někdo je radši pro konstituční monarchii, jiný pro diktaturu. Pro diktaturu je čím dál tím více lidí. Pozor, dělal se průzkum mezi mládeží v Evropské unii a ta čísla jsou naprosto alarmující. Je to až 25 %. Na druhou stranu se není čemu divit, protože těch nejistot je více než jistot a člověk je utvořen tak, aby měl jistoty, pokud možno za co nejméně práce. Nejhorší je převzetí vlastní odpovědnosti. To je vůbec jedna z nejtěžších věcí.

Takže já se budu moct těšit, přátelé, na to, co mi budete psát do komentářů. Poprosím vás o lajkování, sdílení, zvědětňování, pokud to půjde. Bojujeme proti upozadňování. Zvláště káva je teď zase upozadňovaná. To je každé léto stejné. Nechápu proč, ale je to tak. Každopádně my se nevzdáváme a já se budu moc těšit na večerní zprávy. Mějte se krásně. Na viděnou. Krásný den, vážení přátelé.

A teďka jenom v rychlosti se věnujeme tomu, co to je český dům. Vy tady vidíte velmi často transparentní účet Regionálního rozvojového fondu 333 889 010/5500, což je transparentní účet, kde pomáháme znevýhodněným osobám, samoživitelkám, lidem, co se ocitnou v akutní sociální nouzi, a tak dále. A protože budeme slavit s Vaškem pětileté výročí – my jsme to zakládali za tvrdého covidismu – tak jsme se rozhodli, že potřebujeme mít nějakou budovu, abychom se mohli setkávat a mohli více pomáhat.

A na rozdíl od některých neziskovek, které tady nebudu jmenovat, když se podíváte do našich výročních zpráv, my darujeme 85 % a 15 % jde na provoz. My to s Vaškem děláme zdarma. Nemáme žádné výplaty, nic. Nepotřebujeme, aby nám někdo posílal peníze pro nás na provoz, ale rozhodli jsme se, že také by fond měl něco vlastnit, abychom nemuseli platit nájem, protože ty nájmy jdou pořád nahoru a abychom se mohli setkávat. Tak proto je tady nahoře vždycky to číslo. Pokud nechcete být vedět, tak to číslo je 333 889 010/5500, což je ze zákona povinný provozní účet. A mnozí lidé nechtějí být vedět, takže my to samozřejmě respektujeme a chceme vám za to s Vaškem moc poděkovat, protože když se podíváte na transparentní účet, tak se opravdu daří pomáhat lidem.

Takže děkuji vám, přátelé. Kdo budete chtít, můžete přispět. My potom chceme udělat takovou desku, kde budou ti největší přispěvovatelé vytesáni do kamene. Děkujeme. Na shledanou.

M.