MŮŽE BÝT VRAH DOBRÝM ČLOVĚKEM? | Gabriela Kabátová

Když se v člověku rodí zlo a může se někdo, kdo spáchal něco strašného skutečně změnit, dokážeme odpustit neodpustitelné. Dokážeme to. A co když hranice mezi dobrým člověkem a zločincem není tak jednoznačná, jak si myslíme. Můj dnešní host zná příběhy, před kterými většina z nás raději zavírá oči. Příběhy viny, bolesti, ztracených životů, ale také nečekané naděje. [vzdechy] Gabriela Kabátová je zakladatelkou a výkonnou ředitelkou mezinárodního vězeňského společenství. Už řadu let vstupuje do světa za vězeňskými zdmi. Pomáhá odsouzeným, jejich rodinám i dětem, které často nesou následky činu, již sami nikdy nespáchali. Dnes ale budeme mluvit trochu jinak, nejenom o vězení. Budeme mluvit o nás, o lidech, o lidském svědomí, o hranicích odpuštění a o otázce, která se může týkat každého z nás. může jediný okamžik rozhodovat o celém lidském životě. [povzdech] Gabrielo, vítejte v dnešním rozhovoru a děkuji vám za váš čas. >> Tak já moc děkuju za pozvání. Já jsem zvědavá na otázky a těším se. Když se podíváme na to téma, tak v mnoha lidech je takový pocit možná až strachu, možná odsouzení lidí, kteří spáchali trestný čin. A o tom si také budeme povídat. Ještě předtím, diváci vás chci pozvat. Koukněte se dolů do odkazů. Pokud byste chtěli sledovat práci eh tady Gápy, tak máte tam odkazy. Můžete rovnou nyní nebo až po skončení tohoto vysílání. Zároveň vám také děkujeme za sdílení dál, protože v dnešní době, kdy nás zajímají politici, ekonomové, konflikty, je tohleto možná jeden z rozhovorů, který vám rozšíří obzory lidskosti a nejenom vám a třeba i dalším lidem. Proto děkujeme opravdu za sdílení. A pokud byste chtěli někam odcestovat do světa, pojeďte do Indie. Je to nádherný. Děláme tam v příštím roce pobyty, kdy jdeme poutní cesty, Himalájamy, takže jako sedm let Tibetu. Pokud tam jsou volná místa, najdete to dole. Já se na vás na všechny moc těším se Sandrou Pogodovou. A pokud byste chtěli cestovat mentálně a máme aplikaci Daily Oráulum, kterou stále vyvíjíme společně s Antonínem Maudišem, je zdarma a věřím tomu, že si ji užijete. Koukněte, máte tam také odkaz. Kapčo, děkuju vám za trpělivost a já začnu první otázkou. Může být prach? skutečně dobrým člověkem. >> Já jsem ráda, že nezačínáme otázkou po existenci zla ve světě, protože to jsem si říkala, tak tam až bychom asi dojít neměli. Eh, ale to zlo se samozřejmě eh prolíná lidskou historií, eh, provází svět, pro provází nás lidi. Eh, [odkašlání] ta otázka, jestli člověk, který je vrahem, může bejt zároveň slušným člověkem, by se dala otočit tak, jestli eh se i slušný člověk může stát eh vrahem. A tam si určitě musíme odpovědět, že ano. Když se podíváte do do Bible na příběh na příběhy eh třeba jenom Mojžíše a Davida, tak jsou to osobnosti, které formovaly svědomí historii eh lidstva a oba dva eh vraždili. Oba dva to byli vrahové. Eh, každý člověk v sobě má ten potenciál něco takového udělat. Nemůžeme si nalhávat tu věc, že my hodní jsme teďka doma a ti zlí jsou ve vězení. Ona to tak úplně není pravda, protože jde o to, co v sobě máme. A já vycházím z křesťanství, vycházím z toho, co čtu o učení Ježíše Krista. A jeden jeden z těch veršů říká, že kdo nenávidí svýho bratra, to znamená kohokoliv jinýho, tak vlastně je ve stejný situaci jakoby ho zavražděl. Čili eh nejde jenom o tu vraždu eh fyzickou, která je strašná, odporná a je to je to prostě to nejhorší, co může člověk v životě v životě udělat. Ale vás je i ten potenciál myšlenkový a nejde si vůbec nalhávat, že by to v někom z nás nebylo. I ta Bible jako říká, není nikdo, kdo by nehřešil na světě. Není jedinej dobrej člověk. Jedinej člověk, kterej chodil, aspoň tak, jak já tomu věřím, nechci to nikomu vnucovat, eh chodil po světě. eh, byl byl Ježíš Kristus, který byl bez viny. Ale když si každý promítnete [frknutí][odkašlání] to, eh jak se schopní nebo jak všichni jsme schopni se ve vteřině e dostat do do nějakých černejch myšlenek jenom proto, že nám někdo buď to ublíží, nebo ani vlastně nám nemusí ublížit, ale skrz e nejrůznější eh závisti, eh špatný nálady a tak umíme skutečně bejt zlý. nenávidět. Eh, vidíme, já nevím, rozpady rodin, e, který se hádají o dědictví a ty lidi jsou schopni si vyškrábat oči a málem jeden jeden druhýho zabít. Čili v každým z nás je tenhleten potenciál a teď záleží na tom, jak s ním pracujeme. No a potom jak pracovat s těma lidma, kteří už teda se špatně buď to rozhodli a nebo šlo třeba eh o ani ne rozhodnutí, ale eh zkrat emoční nebo eh to byl vliv alkoholu a drog. To to beývá hodně hodně častý. a nebo v tý v tý v tom zlu pokračovali tak dlouho eh v takovejch jinejch jinejch, ale zlejch zlejch věcech, až opravdu byli schopni už potom čehokoliv, protože ono to naše svědomí [odkašlání] existuje, každej ho máme, ale každej ho potřebujeme probouzet a pracovat [odkašlání] s tím svědomím a ladit ho pořád. Jo, jako to takový to to GPS v sobě ladit na tu na tu správnou vlnu, eh, která nás potom vede. A když dlouhodobě je tohleto zanedbávaný a zaneřáděný, tak eh to zlo potom má navrch a může [odkašlání] může otupit. A to už vůbec nechci teďka jít dál a mluvit o psychickejch psychických nemocech. Eh, nechci ani mluvit o eh psychopatech. jestli můžu používat tenhleten zastaralej zastaralej výraz, kde vůbec emoce chybí a tak dále. Ale chci mluvit o tom, že například psychologové radí, když se hádáte doma, nehádejte se radši v kuchyni, kde máte takhle vystavený ty nože, protože nikdo z nás neví, kam až taková ta naše vnitřní zuřivost a opravdu ten afekt, kam až může může nás dovést. A vy jste říkal, že pár takových lidí jsem poznala, tak určitě, určitě jo. A určitě to zrovna teda byli lidi, kteří toho nesmírně litovali, že někomu druhýmu eh vzali život. Čili to, co se běžně dostane eh, já nevím, k televiznímu divákovi a tak, eh, to jsou to jsou případy právě, o kterých já už asi mluvit nechci. Eh, potkala jsem doživotní vě vězně, ale nikdy jsem s nimi nepracovala. Eh, znám některý z doslechů a vím, že se třeba řadu let chovají krásně, ale to už jsou takový extrémy, na který o kterých si netroufnu mluvit. Ale můžu mluvit o těch o těch lidech, s kterýma jsem se setkala a nebo se setkávám, protože už jsou propuštění, jsou venku a vím, že je to prostě nepřestane trápit. Člověk, kterj je jinak psychicky zdravej a stalo se, že vzal život, eh, vražda, zabití, tak eh, to v sobě v sobě ponese navždycky. A mě teďka napadá jeden můj můj kamarád a jeho příběh, eh, kterej v žárlivosti eh zabil svojí přítelkyni a jejího milence a řadu let byl byl ve vězení. Eh, uvěřil v Boha a pravu se tak celkově celkově se proměnila. On on toho litoval vlastně od začátku, ale potom se mu stala taková věc, že odjel do zahraničí a byl u nehody. Topily se dvě holky ve Studeným moři a on měl jakoby tu tu čest, tu příležitost zachránit tyhlety dva životy. E bral to jako boží Boží teda takovou velikou pomoc pro ten život, protože on dva životy vzal a s tím se žít skoro nedá. Eh a dva životy zachránil. Tak asi tak. Tak na úvod. [smích] Myslím, mě tady v úvodu úplně skoro rozstřelila tím příběhem. Velmi silný příběh. A my si o tom budem povídat dál, diváci, než se dostaneme třeba i k těm principům viny a toho, jak to máme ve společnosti nastavený, [vzdechy] pojďme si udělat takovou eh sondáž do mysli člověka, který to spáchá. Co se podle vás, Gáby, odehrává v hlavě člověka, který spáchá něco strašného? Jak pachatelé vysvětlují své činy? A kdy se přestávají vymlouvat a začínají přijímat zodpovědnost? >> Tak nedá se to eh úplně eh globalizovat nebo říct, pachatelé se chovají tím a tím způsobem. To to určitě eh nejde, protože není jeden typ vězně, jeden typ přemýšlení, ale eh vezměte si příklad malý třeba eh holčičky, eh která utrhne panence nohu a maminka říká: "Co cos to udělala? Proč sis rozbila tu panenku?" A její první reakce bude, že řekne: "Jakou panenku?" Já já nevím, vůbec nevím. A toleto toleto je vlastně takový to zatloukání a nepřiznání se eh útěku do do eh od tý reality v nejrůznějších formách. Nemusí to být jenom tohleto popření, ale můžou to být jiný typy jako lži, abychom sami před sebou obstáli, protože my chceme bejt ty hodný holky a kluci, chceme bejt slušný, slušní lidé, eh [odkašlání] chceme bejt i hodný děti a potěšit maminku a nervat panence nohou. Takže to napřed popřeme, to [frknutí] to je asi tak běžný, ale to neznamená, že to platí vždycky, že jo. Jsou jsou samozřejmě pachatelé, kteří něco udělaj a okamžitě běží na policii a přiznají se, protože mají natolik sami sebe v úctě, že se nesnížejí k tomu k tomu popření. E potom je tady jedna věc a to je náš zaběhlej justiční systém, kterej v tý trestající [odkašlání] eh retributivní justici eh [frknutí] počítá s tím, že pachatel a a to už tak trvá pěkně dlouho, že jo, tenhleten typ práva, pachatel může lhát, aby se z tý situace vysekal. To je strašně nešťastná vlastně vlastně věc, když ji domyslíte. Úplně do důsledku, když si představíte přípravu na na soudní líčení, to jak asi obhájce e pracuje s tím svým klientem a jak to potom probíhá u soudu, tak všichni musí říkat pravdu, ale ten pachatel nemusí. může mlčet, může, může to zkreslovat a nic se mu nestane. Eh, a teďka ten jeho šikovnej právník se ho z toho snaží vyseklat těma nejlepšíma způsobama. Čím je mazanější, tím je to jako tím je to lepší. A to [odkašlání] to je jako hrozně divný, proč tenhleten systém takhle takhle přijímáme. Našim klientům, s kterýma pracujeme, se hodně často stane, že přijdou do vězení a vlastně oni sami sebe přesvědčí, eh, že to tak hrozný nebylo, protože a teďka, protože měsíce přemýšlej buďto ve vazbě nebo doma, o tom, jak se z toho, jak se z toho vysekat a tak nějak sami eh sebe e identifikujou potom s tím paragrafem, kterj dostali, ale vůbec nepomýšlejí na na tu na tu oběť. Já nevím, jestli jsem se trošičku nevzdálila teďka od tý otázky, ale chci tím říct říct tu věc, že e pokud někdo něco udělá, tak všichni se na něj přirozeně naštveme. Ať už je toto malý dítě, který začne lhát, tak dostane vynodáno, tak nelži. prostě když někdo něco spáchá, tak eh jeho rodina, jeho nejbližší okolí, všichni všichni jsme na něj strašně moc naštvaní. Potom máme pocit, že ho dáme do tý věznice a on se tam jakoby jakoby nějak opraví. Ale kdy a jak má ten člověk začít pracovat se svým svědomím? Když o tom přemýšlíte, kdyby ne, kdyby se nedostal na nějaký specializovaný oddělení, ten odsouzený, kdyby eh nebyl v kontaktu s kaplanem nebo s nějakou neziskovkou nebo neměl výbornýho vychovatele, kdy on má jako možnost konfrontovat eh svědomí sám v sobě, zamyslet se nad tím, protože v tý vězeňský subkultuře e na to nemá eh eh jak bych tak řekla eh prostor, protože je obklopenej něčím, co ho vlastně svým způsobem ohrožuje. On to tam musí přežít. Není to úplně bezpečný bejt mezi tolika tolika zločinci. Eh, je to prostředí strašně negativistický, který všechnu vinu svaluje na společnost a bude porovnávat, koukej se, tamhle ten politik krade a tebe tady zavřou, protože ty jsi udělal něco, ale on udělal toho víc. svězni sami se sebou taky porovnávají, kdo je ten horší a a kdo je ten lepší a kdy vlastně má přijít ten moment eh a jakým způsobem toho zastavení toho toho toho člověka, který něco udělal a toho prozření, aby on [odkašlání] mohl říct, já jsem já jsem to hrozně zvoral. Proto já jsem jednou říkala nebo opakují to, opakuje to strašně moc profíku, že se lí pracuje vlastně s vrahy, kteří jsou v tom vězení delší dobu, eh jsou ve společnosti podobnejch lidí, ne drobnejch podvodníků a podobně. A ty roky se přeci jenom za ty roky se tam objeví někdo, ať už je to ten kaplan vychovatel nebo terapeut, kdo s nima pracuje. A oni mají větší šanci na to, aby ten svůj zločin přijali, přiznali si ho, aby uznali, že to opravdu udělali, aby vzali tu odpovědnost do svejch rukou a aby chtěli už žít jinak. Většina vrahů eh eh [odkašlání] to udělá jednou jednou v životě, ať už z jakýhokoliv důvodu, ale nebude to potom opakovat a dojde toho nazření, že že je mu líto, že že ten život vzal. Ale pokud jsou lidi ve vězení a těch je naprostá většina za samozřejmě jiný trestní činy, krádeže, eh, výroba omamných látek a tak dále, tak oni k tomu nazření eh nedochází, takže není jako jedna univerzální cesta, ale většinou potřebujete buďto tichoklid, abyste k něčemu došel. Eh, nebo potřebujete někoho, kdo vás k tomu vede a kdo vám kdo vám pomáhá. Ale eh není to tak, že už před soudem by vám eh právník eh nebo kdokoliv další pomáhal v tom, abyste se choval restorativně, to znamená myslel na oběť. E, samozřejmě soudce řekne, omluvte se oběti. To k tomu se ještě pak můžem vrátit, jak nebezpečný tohleto, tohleto je. Ale aby skutečně myslel na to, co udělal, aby se srovnal se svým svědomím, aby přijal sám sebe jako člověka, kterj není dokonalej, kterej udělal chybu, ale zároveň člověka, kterj může začít teď, hned znova. >> Děkuju moc za vaše sdílení a otevřenost. diváci, pokud máte zkušenost s tímto fenoménem, třeba nápravy a zažili jste to na nějaké úrovni, budu moc rád, když se o to podělíte, jaký byl ten proces nebo příběh toho daného člověka. A děkuju vám zároveň ještě jednou za sdílení. Tohleto téma mně přijde velmi hluboké a silné. Gáby, vy jste tam říkala o tom zločinu a trestu. Ještě to zkrátím, jste mě připomněla jednoho filozofa a a z antiky, nevzpomenul si na jméno, on říkal, chodíme na náměstí pozorovat veřejné popravy malých zlodějů a přitom ty největší zloděje si volíme do čela našich států. Také se k tomu asi dostaneme. Nicméně teď v České republice, já jako malej kluk jsem slýchával i mí kamarádi, když jsme zlobili, říkali nám to babičky, kdo lže, ten krade a může i zabít. Jaká je vaše zkušenost e s tadyhletím citátem v rámci toho vězeňského procesu nebo i těch zkušeností vašich z vězni? Opravdu to začíná všechno tou lží až zlodějnou a pak to může dojít až k té vraždě a nebo to spolu absolutně nesouvisí? Já já vím, o čem mluvíte. Ano. Kdo kdo lže, ten krade a pak visí nebo tak nějak to je. Kdo lže, ten vždycky ublíží si, že jo. Eh, ale eh já si to tak eh úplně nemyslím. Tam jde o to, jak jsem říkala, o to, o to rozmazaný eh svědomí. E ve věznicích vlastně se nejhůř pracuje s lidma, kteří toho tak moc neudělali, ale pořád do kolečka někde něco ukradou, potom jsou chvilku na drogách, potom zase zase jdou jdou krást, protože ty drogy jinak nezaplatíte, potom ty drogy vaří a podobně, nebo já nevím, kapsáři a tak, protože oni mají pocit, že celá společnost se proti nim spykla, že nemají místo ve společnosti a že vlastně vlastně nic jinýho, nic jinýho eh už jakoby neuměj a mají pocit, že podruhý už jim to vyjde a jakoby nic s nima tak úplně životně neotřese. Asi ten první nástup do vězení třeba ano, ale někdy je tam i jako rodinná zkušenost. Neříkám, že často, ale stává se to. Čili pracovat e pracovat s těmadle těma drobnýma jako zločincema je strašně moc těžký a přesvědčit je, že to je špatně, že by měli jít úplně úplně jinou cestou. Je to je to hrozně hrozně moc těžký. A teďka čím častěji se do tý věznice vracej a u nás ta návratnost je e sedm lidí z 10, to je opravdu hodně. Takže oni, když se vrací, vrací pořád, tak tam je veliký nebezpečí. A to nejenom nebezpečí, prostě se to děje, že si vlastně zvyknou na ten na ten život v tý věznici. A to ne proto, že by to tam bylo jednoduchý. Ono to vůbec není jednoduchý, tak jak společnost si říká, eh, udělejme jim to ještě těžší, protože eh na tý věznici je vlastně nejtěžší to, že jste tam s těma ostatníma, jak už jsem to říkala na začátku, ta ta vězeňská subkultura nebo prostě ti ti vězni, e, těma jste obklopenej 24 hodin denně. jestli tam potom přichází eh nezisk terapeut, tak to je vždycky nějaká hodinka v tom týdnu, ale jinak jste ponořenej mezi lidi, který byste si asi jinak nevybral a kteří můžou být i trošičku nebezpečný, nemají teda v sobě všichni úžasný morální hodnoty a eh zvyknete si na to, jo. Říká se tomu prizonizace nebo institucionalizace. Někdo prostě rozhoduje celej den o vás, co máte dělat, v kolikstanete, co budete jíst, kam budete a tak dále. A když ten člověk potom vyjde ven, tak najednou se od něj očekává obrovská odpovědnost, že on teďka bude vědět, jak už žít krásnej život. Už bude vědět přesně, kam má jít, kde se kde kde se zaměstnat, jak si všechno uzpůsobit tak, aby žil pěkně. Ale eh nikdo nám neř nebo nikdo těmhletěm lidem neřekne, jak to udělat. A pokud jim řekne, eh, jak to udělat, tak jedině tím způsobem, no, tak až půjdete ven, tak jdete napřed k sociálnímu kurátorovi nebo napřed na úřad práce, potom k sociálnímu kurátorovi. No a potom teda si najděte práci, eh, což je naprosto nerealistický na třeba na ty, pardon, že k tomuhle tomu odbočuju, jo, ale ono je to veliká důležitá součást toho. Eh, ten člověk e je naštvanej, když když vyjde z věznice, protože jakoby se proti němu všechno spiklo a on potom ztrácí zábrany, aby zase někomu něco udělal, protože má pocit, že to vlastně není tak nespravedlivý. Těm ostatním se dobře daří. Oni si jezdí autama, jsou navoněný, hezky oblečený, on blbě vypadá. byl byl ve vězení a teď má čekat dva měsíce třeba eh někdy i dýl na to, než dostane nějakou první dávku. Eh nemyslím eh dávku drogovou, ale tu dávku hmotný pomoci. Dva měsíce čeká na nějaký první peníze odněkud. Eh, pokud by šel do práce, tak čeká měsíc, ale on nemá co na sebe, je někde na azylu a to vydrží jenom jako hodně silný osoby a kdo jim dá tu první pomoc, tak to to je většinou ta ulice. To znamená, zase jim někdo dá něčeho si zaholit a nebo nebo nějakej alkohol. Takže to je to je strašně strašně moc jako e faktorů přechod z věznice venůc. pobyt, pobyt tam a ta ta návratnost je potom obrovská. A teďka mě malinko zkorigujte, jaká ještě, já už jsem moc odbočila od tý otázky, ale nějak jsem měla teda potřebu mluvit o tý postpenitenciární péči, o tom, co se děje i potom propuštění, proč se proč se ty ti lidi takhle hrozně často vrací a že to vězení jim neumožní, pokud to nejsou hodně dlouhý tresty, náhled na to, co je dobře a co je špatně v životě. Odpověděla jsem tak trošku aspoň. Jo. >> Odpovídáte krásně. Odpovídáte krásně. No dobře. >> A diváci, sledujete rozhovory si povídáme o v podstatě lidech, kteří tu s námi jsou, jsou součástí naší společnosti, ale dostali se do stavu vrah. A mě proto i zajímá, Gáby, jak vy vnímáte otázku trestu smrti pro tyhle lidi, protože tak, jak to popisujete, tak ten proces tej nápravy je opravdu zdlouhavá záležitost. Hodně se debatuje i v západních zemích o nákladnosti a je vůbec o tom, jestli to má smysl, protože to procento není tak vysoký té nápravy, tak jak by se očekávalo. Je podle vás trest smrti v dnešní době eh stále téma, který by bylo i za zadosti učiněním pro ty oběti, kterým se třeba nedostane ta opravdová soucitná reakce toho pachatele a nebo je to krok zpět, jak někteří říkají, že to je nehumání. Jak jak vy v tom, jak to cejtíte? Já myslím, že trest smrti v minulosti, kdy nebyly věznice a nebyla nebyla situace, kdy je kde bylo možný izolovat e člověka, kterej byl nebezpečnej, tak trest smrti mohl být nutností, protože když si představíte, že by někdo ohrožoval vás, vaše děti, vaši rodinu, nebyla jiná možnost, tak potom eh je eh osprav prav dlnitelný, tak jako ve válce, v ohrožení prostě se ubránit tomu, kdo chce zabít vás a musíte sahnout k něčemu takhle takhle drastickýmu. Je to jakoby v tom válečným stavu. Eh, v okamžiku, kdy se jakákoliv země eh dostane díky nějaký úrovni blahobytu eh tak daleko, že může toho jedince izolovat, tak není jediný důvod pro mu ten život brát. A těch důvodů, proč ne, je hrozně moc. Zaprvý, prostě to dělat nemáme. Nikdo nemá zabít žádnýho člověka. zase vycházím vycházím z křesťanství, ale ani to není to není jediná eh samozřejmě myšlenková cesta, která k tomu vede. Vzít druhýmu život je úplně krajní věc, kterou člověk nemůže udělat, pokud nutně nemusí. Eh eh a dalším dalšíma těma důvodama, který e třeba já nevím, v Americe eh se uvádí proti proti trestu smrti a mimochodem pro mě je absolutně nepochopitelný, proč Amerika takhle obrovsky vyspělá země, proč k tomu k tomu sahá. Ale tak těch důvodů je tam je tam hodně a jedním z nich je pořád to omílený, že eh jsou justiční chyby. Prostě m můžou se stát a spousta lidí, kteří byli nevinní, tak byli popravení. [frknutí] Ale jde hlavně o to právo na život, právo na na důstojnej život. A Evropa v tomhletom je takovou vlajkovou lodí. Vlastně není možný ani vstoupit do Evropský unie eh pro zemi, která by eh měla pořád ještě možnost eh trestat smrtí, tak by se nemohla stát e členem Evropské Evropské unie. Takže Evropa v tomhletom úsilí samozřejmě vede a potom jsou země, které sice mají e pořád ještě zakotvený eh ve svém právu trest smrti, ale v podstatě ho nepoužívají. nechávají ho tam, ale ale ne nesahají k němu. A eh já jsem hrozně eh byla překvapená, že vlastně i i katolická církev teprve až za eh papeže Františka eh se jasně vyslovila eh proti. E připadá mi to nějak pozdě. >> [smích] >> Proč? Proč vlastně už dřív, vždyť to není tak daleko, kdy se ještě [odkašlání] ještě ještě popravovalo a lidi se opravdu chodili dívat dívat na náměstí a byla byla to taková jako veřejná zábava v málém koupicu, kdyby to bylo v tý době, tak kolu a čipsy a jdu se mrknout, jak někoho jak někoho popraví, jaký to jaký to bude. Eh, je to, je to špatně. Je to prostě strašně špatně a ten člověk ať už udělal cokoliv a vůbec se nezastávám těch činů. Co to jsou věci, který ani nechcete slyšet, co ty lidi udělali. Je to je to hrozný, že jo, ale pořád je to lidská bytost a vlastně do posledního dechu, toho přirozenýho dechu, ne ukončenýho [frknutí] eh násilně ze strany státu. by ten člověk měl mít možnost změny a měl by beýt branej. Tady je jeho čin, ten nesnášíme, ale pořád tomu člověku dávat šanci, když se chová otřesným způsobem, tak my ale bysme se měli chovat slušně. Ono je to o nás, potom už není tolik tolik o něm. My bychom se neměli snížit na úroveň toho zločinu. >> Existuje zlo, které nelze odpustit? No, [smích] [odkašlání] zase dovolte mi zase zase mluvit o křesťanství. Eh, v základní modlitbě se říká, že jo, kterou Kristus naučil, jak se, jak se máme modlit, že máme odpouštět, že máme odpouštět a prosíme Boha, aby on odpustil nám, jak a jako i my odpouštíme teda těm našim našim vinníkům. A někdy se to se to lehko řekne, ale odpuštění je vlastně rozhodnutí. Já nemusím tam mít ty emoce a když mě někdo hrozně moc ublíží, tak já se mám ale možnost rozhodnout, kterou cestou půjdu. Jestli půjdu tou cestou vnitřní nenávisti, která mě užere. Eh, protože když se rozhodnu do smrti tomu člověku prostě tohleto neodpustím, tak je to taková moje jako rozhodnutí pro takovou smrt určitou vnitřní. E takže mám dvě dvě možnosti. Rozhodnout se, i když to tak nesítím a je ve mně prostě bolest na na umření, tak se ale můžu rozhodnout, že eh chci jít cestou v odpuštění, že na tom chci chci pracovat. Když to neudělám, tak mě ta moje nenávist sežere zaživa. Čili eh je to vlastně pro člověka jediná jediná cesta. Nejhorroší jsou takový ty prohlášení: "Do smrti, do smrti neodpustím." A eh ten život potom strávím nenávistí a je ten můj život ztratí smysl. Když se rozhodnu, že chci odpustit, tak ale to vůbec není jednoduchý. Záleží zase na tom, co se přesně stalo a [odkašlání] jak moc závažná věc to byla. Eh, ale chtít chtít odpustit je jedna věc a potom počkat, až vlastně k tomu dorostou ty emoce. Tak to je věc věc další. To máte asi tak, jako když vám eh zemře někdo někdo blízkej a tak jestli se rozhodnete do smrti se trápit a říct si, že už ten váš život nemá smysl bez toho člověka a nebo si říct momentálně žádnej smysl nevidím, ale budu se snažit, prostě ten život je dar a jako budu se snažit ještě žít, když bych teď nejradši skočila z balkónu, že jo. A s tím odpuštěním je to něco něco podobnýho. A pokud se pokud se pro něj člověk rozhodne, tak tam nějaký to světýlko života v něm zůstává a začne ho začne ho osvobozovat. Eh já já mám eh kamarádku [odkašlání] hodně hodně blízkou ve Spojenejch státech. i 20 let předtím žila tady v český republice a její dcera eh skončila školu a spolu s nějakejma kamarádkama dalšíma, co skončili školu, tak jeli ze severu Ameriky eh na na jih na nějakej road trip a měli obrovskou legraci. Tadleta holka řídila auto a smáli se tak, až ona to auto převrátila. prostě neudrřela volant a šupla do krajnice, otočilo se auto. No a eh všechny holky byly v pořádku, když byly přivázaný, ale jedna přivázaná nebyla. A tak jí tak pro ní přiletěl vrtulník a do druhýho dne zemřela. Takže eh podle podle americkýho práva, kdyby tatínek tý mrtvý holky zažaloval dceru tý mý kamarádky, tak ona by strávila hodně času ve vězení. A asi by s tím jako nemohla nikdy žít. Ona ani takhle s tím se nedá úplně v klidu žít. Ale stala se ta věc, že tatínek tý tý zemřelý dívky jí řekl hned na začátku, když se potkali ještě v nemocnici, tak jí řek za to: "Nemůžeš. Ty jsi nechtěla mý dceři ublížit." A strávili to jako ruku v ruce u tý postele, kde ta kde umírala ta jeho dcera. E ono to zní tak jako pateticky a a míci jsou v tomhletom jiní než my, ale on jí jakoby přijal za svojí dceru, nepodal za na ní žádnou žalobu a určitě to pro něj muselo bejt strašně těžký bejt s někým, kdo zabil jeho dítě. Nepředstavitelně těžký, ale on věděl, že by zničil život jak tý tý týdletý holce, tak i sám sobě. Eh, slyšela jsem takovýhle podobný příběhy i o tom o vraždách, jo, že rodiče zavražděnýho eh nějakýho Pubíka začali navštěvovat ve vězení eh toho toho vraha stejně starýho a vlastně potom po letech se nastěhoval k nim domů, protože eh jak ta oběť nebo sekundární oběť, Tak ten pachatel jsou lidi, kterých se nejblíž dotýká ten zločin. A pokud se nejedná o, já nevím, případ manželů stodolových nebo takový takový případy jako vykalkulovaných vrah nebo případy opravdu hrozně nemocných lidí. Pokud se jedná třeba o drogy, který to způsobily, tak tam potom je možná i mediace a dokonce usmíření a dokonce nějakej vztah, kterej tam vznikne. Eh, takže tak. Ale nechci to lakovat nějak na růžovo. Prostě to jsou ty nejtěžší životní situace, kde eh je utrpení, je tam bolest, to není žádnej happy klapy, abysme si řekli hurá. Tady, tady máme vraha, my se s ním zpřátelíme. To jako je procházení tak jako asi léčbou rakoviny, než k tomu eh ti lidi dojdou. >> Hm. Děkuju znovu e za vaše vyprávění, diváci, eh dejte palec nahoru, jestli eh vyprávění Gáby se dotýká třeba vašeho srdce a nebo s tím máte nějakou zkušenost. >> [vzdechy] >> My se dostáváme teďka k samotným příčinám. Mnohdy my vidíme v dnešní době ve zpravodajstvích odsouzené vrahy. Vidíme thrilery, filmy natočené na motivy mnoha vražd. [frknutí] Nicméně každý vrah nebo zločinec byl dítětem. Proto se vás chci zeptat, Gaby, co dokáže zničit podle vás dítěti život, aniž by si toho dospělí všimli a vytváří se tím prazáklad právě třeba toho, že my pak vidíme jenom ten výsledek. >> No, já asi to tak vlastně trošičku eh zjednoduším. Eh, je asi jasný, kam míříte a já se k tomu malinko eh malinko přidám, ale neplatí to to pro všechny. Eh, za za těma příběhama aspoň těch e vězňů, s kterejma e pracuju, který znám hodně blízko, tak z 90 % je to nedostatek lásky v dětství. A to takovej jako hodně velkej mínus. mínus toho, ne, v mínusu toho nedostatku. Zrovna včera jsem byla se skupinou asi 17, to bylo bylo vězňu, kde kde probíráme ty jejich příběhy a eh jsou tam klučíci, kteří byli v dětských domovech a potom v pasťákách a zrovna ten včerejší příběh byl takovej neuvěřitelnej, protože protože tenhleten můj můj klient mluvil mluvil krásně. Mluvil tak jako vzdělanej profesor, tak citlivě z hloubky. Eh, u něčeho řekl: "Tady se omlouvám, tam až nepůjdu, to nejsem ještě schopen říct, co potřebuju příště." Ale to, co říkal, bylo velmi upřímný. A vlastně eh po smrti eh jednoho z rodičů přestal chodit do školy, druhej rodič ho nezvládal a prostě ty okolnosti byly takový, že se dostal do pasťáku, aniž by chtěl. Ten ten kluk vypadá opravdu jako dobře, hezky. No, ale když už jste v tom pasťáku a nikdo potom vás nechce ani domů a když chvilku jdete domů, tak zase utíkáte před tou školou a takovýdle vlastně jako je úplně takový [odkašlání] jedno jednoduchý věci se mu v životě staly a teď je mu 21 a je ve vězení a takových příběhů je tam straš strašn