JSME VE VÁLCE? s Janem Schneiderem

Vítám vás u pátečního vysílání pořadu Sme ve válce, pořadu otázek a odpovědí s bezpečnostním analytikem Janem Schneiderem.

V první části rozkryjeme symboliku i historické parametry účasti prezidenta Petra Pavla na pietní aktu k srpnu 1968.

Zasadíme jeho dnešní postoje do kontrastu s jeho životopisem z roku 1987.

Zeptám se, jak se mění výklad dějin?

Nakolik je přiléhavé paralelizovat rok 1968 se současnou válkou na Ukrajině a zda nám vlastní historie neslouží i jako varování před nekritickým přijímáním jakýchkoliv válečných narativů?

Dále otevřeme rozpočtovou otázku obrany.

Prezident požaduje rychlé překročení 2% HDP, zatímco vláda drží stávající linii.

Budeme analyzovat, zda má hlava státu takto zasahovat do rozpočtových pravomocí vlády, zda se máme řídit reálnými potřebami naší armády nebo procentuálními závazky, a především, co přesně občané za tyto desítky miliard Kč dostanou.

Dál se přeneseme do severní Evropy.

Polsko hlásí přípravy na možnou konfrontaci s Ruskem a Švédsko zpracovává krizové plány civilní obrany ochrany počítající i s těmi nejcernějšími scénáři.

Zhodnotíme, zda jde o realistickou obranu nebo o postupný posun evropského prostoru do permanentní psychózy.

A položme si klíčovou otázku.

Jak je na krizové řízení a dopady případného konfliktu připravena Česká republika?

V závěru zamíříme do Spojených států amerických a k mezinárodnímu bezpečnostnímu dění kolem FBI.

Podíváme se na to, jaké změny a reformy se v amerických bezpečnostních složkách chystají a jaký dopad mohou mít na globální bezpečnostní architekturu.

Tak a dnes večer se s Janem Schneiderem spojíme výjimečně do Místku.

Budeme mít vzácnou příležitost pozdravit jeho přítele, profesora Jana Kellera, který napsal doslovy ke knize Oliviera Delome 30 důvodů, proč odejít z Evropy.

Je to kniha, kterou si pro vás Jan Schneider na dnešní večer připravil.

Takže já zdravím do Místku Jana Schnedera.

Hezký večer.

>> Abychom byli přesní, tak jenom do Místku, protože místní jsou na to dost citliví.

Takže dobrý večer z Místku.

Aha, tak to jsem netušila, takže opravuji.

Ano, zdravím z Místku, zdravím všechny naše diváky a já si myslím, že půjdeme hned k prvnímu tématu, které jsem zmínila a myslím si, že to dnes podle toho, jak jsem sledovala v průběhu dne reakce na sociálních sítích a také v médiích, celkem zahýbalo společností.

Prezident Pavel, alespoň se tak zdá, že to na mnohé lidi tak působilo, zahájil nebo respektive pokračuje v předvolební kampani, protože ve svém projevu k 21. srpnu roku 1968 přirovnal situaci České republiky v té době s dnešní situací na Ukrajině a také zmínil veřejnoprávní média, o která je potřeba dnes bojovat a srovnával tyto situace.

Mně se to zdá, že to bylo absolutně přes čáru a mě by zajímal, pokud jsi slyšel ten projev a já pevně věřím, že ano, jaké jsi slyšel reakce.

Co na to říkáš?

Čeká nás do prezidentských voleb takto silný útok ze strany hradu?

No, já tě možná trochu zklamu, protože já si myslím, že nejadekvátněji se reaguje na snahy prezidenta Pavla zahájit svoji předvolební kampaň tím, že na něj prostě nic neřekneme.

Ten člověk mě už opravdu nezajímá.

Vadí mi, ale nezajímá mě a já se nebudu podílet na jeho předvolební kampani tím, že bych zbytečně brał do úst jeho jméno.

Snažil jsem se nějak to připodobnit. Oni tam furt něco přirovnávají k něčemu.

Tak jsem si říkal, k čemu to přirovnat.

Oni ho staví do řady s Václavem Havlem.

Takže dnešní účast prezidenta Pavla na připomínce invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa mně připadá, jako kdyby se Václav Havel účastnil živě a spontánně oslav 1. máje nebo něco na ten způsob.

Takže je to prostě něco nepatřičného.

Myslím si, že ten člověk akorát ukazuje z celé společnosti tím, jaké dělá převraty, lobing a vývrtky všelijaké a životní názorové, že je to zřejmě takový vzor pro společnost pro normalizaci.

To znamená opustit své názory a orientovat se jak korouhvičky ve větru.

Takový vzor, že je lepší mít místo páteře hrošíí kůži, prostě po něm všechno steče, neustále se směje.

Perfektně zastřižená fyzioterapie, a v podstatě radši ani neposlouchejte, co říká, protože to v podstatě žádný význam nemá.

A když se to vezme v celkovém kontextu, tak bych řekl, že je to dokonce vůči obětem 21. srpna 1968 a následující doby velmi urážlivé.

Hm.

No, já si na tebe dovolím navázat v jedné věci.

Když říkáš urážlivé, já bych řekla, že i nebezpečné.

A to v tom slova smyslu, že on velice intenzivně objíždí školy.

On nechodí jenom na střední školy a gymnázia, ale chodí i na základní školy.

A když jsem hned v úvodu zmínila, že on srovnává tu situaci na Ukrajině s naší situací v roce 68, tak tam se přece odehrávají naprosto nesrovnatelné věci.

Na Ukrajině probíhá od roku 2014 občanská válka, tam umírají tisíce lidí a on něco takového bude vykládat žákům ve škole s tou autoritou, kterou má úřad prezidenta.

Toto přepisování dějin a ta neúcta k naší minulosti, já to považuji za nebezpečné, protože pochybuji, že by ho kterýkoli kantor nebo historik byl schopen zastavit.

Myslím, že to je proti školskému zákonu, protože jde o politickou agitaci a v jeho případě se nedá hovořit o historickém vzdělávání, ale o jednostranné politické agitaci, takže je zakázaná.

Já k tomu mám velkou výhradu, protože ty říkáš, že se nedá srovnávat. Já bych to maličko posunul.

Já bych řekl, že se dá srovnávat leccos, ale musí se srovnávat poctivě a musí se říct výsledek a ne od toho odstoupit, když se nám vlastně to srovnání trochu vymyká z toho, co předpokládáme.

Čili ať to srovnává 68 s tím, co je na Ukrajině, ale ať to srovnává i s tím, co se děje kolem Iráku, ať to srovnává prostě s tím, co se dělalo v minulosti, ať to srovnává s americkými akcemi, a potom můžeme k něčemu dojít.

Ale obávám se, že to je takový vějíř historických událostí, který bychom marně předpokládali, že bude mít člověk jeho rozhledu a jeho minulosti.

Že bychom toho chtěli od něj příliš moc.

Mhm.

No, u těch škol je velký problém, že zřizovateli jsou kraje, na krajích sedí politici a když jsem to sledovala ty poslední čtyři roky, tak málokterý kantor si dovolí spěchovat svému řediteli, který je zase závislý a jeho místo závislé na těch politicích, kteří sedí na kraji.

Bohužel to musím takto říct.

Ale ještě bych se chtěla dotknout – slyšela jsem dnes několik historiků, kteří se zabývali normalizací a ta normalizace přece probíhala ne pod taktovkou Moskvy, ale ruku v ruce právě s těmi všemi složkami politickými, vojenskými a tak dále, kterých on byl součástí.

No, to máš pravdu.

To přesně to, co jsi popsala ohledně těch kantorů, tak to je přesně ten normalizační postup.

léta, protože to jsme si většinou páchali sami na sobě.

Eh, byly tam sice ty vlivy zvenku, ale prostě tohle nám nikdo neodpáře.

A já si myslím, ještě bychom se měli dostat trošku k širšímu kontextu toho roku 68.

No, to jsem právě se tě chtěla zeptat, jestli to, jakým způsobem teďka vlastně otáčíme tu naši minulost, tu naši historii, jak nás to může poznamenat, co to pro nás znamená do budoucna v tom, o čem se potom budeme bavit dál.

Budeme se bavit o tom, jak Evropa zbrojí, jak dál pokračuje ta eskalace války s Ruskem.

Já myslím, že je potřeba zvolit takový ten nenormalizační dogmatický přístup, kdy se prosazovalo prostě jedno dogma, a že základem demokracie je pochybování.

Pochybování, jak nás učil můj učitel doktor Ladislav Hejdánek.

Pochybování je samým základem filozofie.

Jestliže Evropa tvrdí, že jedním z jejich základů je i to řecké dědictví, tedy filozofie, tak to znamená, že by měla společnost chválit každého kvalitního pochybovače, ne toho, kdo se rouhá, ale kdo kvalifikovaně pochybuje.

A tady bychom měli si dovolit zpochybnit prostě celý ten, jak se říká, narativ.

To je hrozně hloupé slovo, ale prostě to pojetí toho roku 68. Nesmíme zapomenout na tu knížku Tomáše Smetánky.

Podívám se na to ráno, kde on píše o tom, když sovětský velvyslanec Dobrynin dal prezidentu Johnsonovi tu nótu z Moskvy oznamující vstup vojsk Varšavské smlouvy. Čili ne sovětských vojsk, ale vojsk Varšavské smlouvy.

Tudy někdo říkal, že v Brně tady žádní Rusové ani Sověti nebyli, tady byli Maďaři. Tak na to bychom neměli zapomenout.

On mu dal tu nótu do ruky a Johnson to vzal a říkal: „Já si to přečtu ráno," protože o tom věděl.

A tady je důležité si připomenout ten kontext, co bylo předtím a co bylo potom.

V roce 68 předcházelo velmi významné setkání Kosigina s Johnsonem v obci Glasboro, kde se ti dva muži, vlastně představitelé těchto dvou zemí, po dlouhé době potkali osobně a navázali velice zajímavý vztah. Eh, ten oblouk nastartovali oblouk toho strategického odzbrojování, který končil v roce 72 smlouvou o antibalistických raketách a dohodou o některých opatřeních s ohledem na omezení strategických útočných zbraní, řečená SALT 1.

Rok 68 v tomto nehrál vůbec, neznamenal žádný zádrhel, ale naopak. Zdá se velmi pravděpodobné, že obsazení jediné neobsazené země v Evropě, neobsazené vojsky jedné či druhé vojenské aliance, byl v podstatě podmínkou.

Taktické vyrovnání pozemních sil bylo podmínkou k zahájení a úspěšnému dokončení těch rozhovorů o strategickém odzbrojení.

Takže celá ta věc má úplně jiný kontext, než se zdá.

A eh velice bych se přimlouval zase za to pochybování, přestože eh riskujeme po odsouzení Josefa Skály, který si dovolil velice kvalifikovaně hovořit o tom, jestli je správné to jediné prosazované pojetí masakrů v Katini.

Mimochodem pojetí, které prosazoval Goebbels. Tak Skála ho zpochybnil a byl za to odsouzen.

Čili v našem prostředí Goebbels vlastně vyhrál.

Eh, bohužel stalo se to.

Nicméně jediným důstojným lidským postojem je tomu oponovat a skutečně pochybovat.

A já si tady dovolím ještě, protože ta řeč byla dost smutná, si dovolím takovou rádoby vtipnou poznámku.

Zaslechl jsem předsedu senátu pana Vystrčila a musím ho pochválit, i když on se mnou nebude souhlasit.

On tam totiž řekl, že je potřeba mít páteř.

Čili já to beru jako kritiku prezidenta Petra Pavla.

A pak tam Vystrčil řekl, že je třeba říkat pravdu, i když se to nenosí.

A to bych řekl, že je pochvála všem dezolátům.

Takže díky, pane Vystrčile. Řekl jste správnou věc, i když jste to asi vůbec netušil a nechtěl.

Já si myslím, pokud nemáš tady k tomuto tématu víc, že se posuneme dál. Jenom bych ti chtěla poděkovat za to, že jsi nahlédl víc do hloubky toho, o čem se bavíme, ne pouze to klouzání po povrchu, kdy já jsem zmínila prezidenta Pavla a kampaň a tak dále. A taky se často mluví o tom, že to v podstatě byl souboj dvou komunistických křídel proti sobě, kde jedno prohrálo a druhé si pozvalo ty vojska. Aspoň takto zjednodušeně.

Bylo by dobré a je bohužel velká chyba právě u těch veřejnoprávních médií, která byla zmíněna, že takové diskuze a takové nahlédnutí pod povrch se u nás nekoná.

>> Ano.

>> Jestli nemáš nic víc, tak půjdeme dál.

>> Ano.

>> Takže další téma.

Zůstaneme u prezidenta Pavla a myslím si, že tady naprosto v pořádku a tady ho si myslím, že v žádném případě nemůžeme podezírat u tohoto tématu z toho, že by prováděl kampaň spíš z toho důvodu. Čí zájmy tady jdou? O čí zájmy jde? Protože prezident Pavel se vyjádřil, že by se chtěl účastnit projednávání rozpočtu vlády Andreje Babiše a jde mu o to, že se mu zdá nedostatečné naplnit ty pouze 2 % HDP na výdaje na obranu, respektive na zbraně a na zbrojení.

Já si osobně myslím, že mu to nepříluší, ale zajímá mě tvůj názor. Co si na to říkáš?

>> Ale museli bychom se bavit o tom, kolik vydávají ostatní státy.

Jestli se budeme bavit o baltských státech, tak tam je to samozřejmé. Nejenom Estonsko a Lotyšsko vydávají kolem 5 %, Poláci čtyři a tak dále, ale ve Francii už je to 2,2, u Itálie 2,1 a Španělsko 2 procenta celkem.

Eh, takže to jenom pro úvod.

Co říkáš na to? Zdá se ti to adekvátní od prezidenta?

>> Já zase zkusím být na začátek trošku vtipnější.

Mně to přijde, že na tom severu ten zdravý rozum trochu zamrzl.

Kdežto na tom jihu ten zdravý rozum přece jenom trochu rozmrzlý a trochu víc funguje.

Eh, co se týče toho prezidenta, no, on dělá svoji kampaň.

To znamená, ta kampaň musí být někým placena.

On tady působí jako agent vojensko-průmyslového komplexu, takže to musí chválit.

>> Mluvit v souvislosti s obranou a schopností státu o procentech? Tak to bude — já jsem tady vymyslel nový pojem — to může říct jenom mešuge generál.

Slovo mešuge a generál. To nemá s obrannou schopností země vůbec nic společného.

Absolutní počet nebo výše těch výdajů — tady je potřeba postupovat prostě podle toho, jak.

A tady bych apeloval na pana premiéra Babiše. Když mluví o té firmě, tak ta firma, když si chce něco pořídit, tak rozhodně neřekne, že bude v příštím roce investovat 5 procent, ale bude si rozmýšlet, co potřebuje, a od toho se bude odvíjet výše těch nákladů.

Ten stát musí odvíjet svoji výzbrojní politiku od toho, že si nejdřív vyslechne rady moudrých a zasvěcených.

To znamená informace od zpravodajských služeb a od obranných expertů a od diplomatů. Bude konfrontovat s poznatky akademiků, protože tady mně chybí leckdy ten akademický přístup. A na základě toho stanoví, jaké hrozby — jakým hrozbám čelí a jaká rizika z toho plynou.

A potom je na práci těch techniků, těch armádních specialistů, aby řekli, jak těm rizikům čelit.

A ještě je tady jedna taková odbočka.

Stát nemůže se vyzbrojit na všechny hrozby, které jsou na obzoru, takže se musí rozhodnout, co ten stát přežije.

Čili tady buduje tu rezilienci.

To je taky takové jako docela módní, ale správné slovo.

A čemu bude čelit se zbraní v ruce?

Další věc je, že mnohem levnější než čelit nějakým rizikům už realizovaným je jim předcházet, čili prevenci. To znamená, mluvíme třeba o té migraci.

Chceme-li se vyrovnat s tou velkou hrozbou, co je migrace. Paní profesorka Grhillová tu knížku nazvala „Migrace jako zbraň".

Takže když tomu chceme čelit, tak bychom měli nejdřív se snažit snížit migrační tlaky ve zdrojových zemích vzdálených, pak stabilizovat ty přechodové státy a pak teprve se zabývat tím zbytkem té migrace, který sem dospěje.

Ale když chceme čelit migraci v té plné šíři neredukované cestou ani ze zdrojů, tak to je zbytečné. Nikdy si tolik nevyděláme a v podstatě ani neexistuje způsob, jak se humánními prostředky při zachování těch základních pravidel tomu ubránit.

Mhm.

Víš, co by mě tady zajímalo? Protože oba se shodujeme na tom, že zájem prezidenta Pavla, tak jako to byla samozřejmě jedinečná iniciativa a nátlak na to, aby pokračovala, byl prakticky se od začátku odehrávat už hodinu potom, co byl Andrej Babiš jmenován premiérem. Tak samozřejmě ten zájem ze strany prezidenta je investovat co nejvíce.

A mě by tady zajímala jedna věc. Nakolik my jsme ještě suverénní v tom, abychom si sami na základě rozhodnutí armády, našich armádních expertů a všeho toho, co jsi jmenoval, byli schopni rozhodovat, nebo podléháme tlaku na to?

A vlastně Petr Pavel byl vedoucím představitelem Severoatlantické aliance. Na tohle bych se chtěla zeptat. No, tady to vypadá, že my jsme spíš v pozici někoho, kdo je vlastně vydírán, kdo potřebuje platit výpalné a že to vlastně z hlediska obranných schopností země nemá nic společného.

Ano.

Eh, aby jsme byli poslušnější, tak ten nátlak se děje mnohými způsoby. Oni jsou schopni taky občas i něco vážného, nějaký konflikt podnítit, aby se lidé začli více obávat a politici aby poslušně zdvihali rozpočty pro zvýšení obrannéhobranného rozpočtu.

Já se velice důvodně domnívám, že vynakládáním peněz na velmi podezřelé hrozby, někdy skutečně neexistující nebo uměle vyvolávané hrozby, ve skutečnosti oslabují obranyschopnost státu.

Jenomže to už je skutková podstata trestného činu sabotáže. Čili myslím si, že tady opravdu to není na výběru politiků, na jejich preferencích. Tady ty hranice jsou mnohem tvrdší a domnívám se, že mnoho politiků prostě porušuje přímo skutkovou podstatu toho trestného činu.

Mhm.

Ještě by mě zajímalo. Já ty jsi bezpečnostní analytik a proto se chci zeptat: má veřejnost práv vědět, znát ty informace, do čeho a do jakých systémů vlastně budou ty jejich peníze investovány ve smyslu, jaká konkrétní hrozba nám hrozí, proti čemu potřebujeme být vybaveni — jestli to má být ta protivzdušná obrana či cokoliv jiného? Jestli má veřejnost, a to si myslím, by to měla vidět.

Já tady budu trochu oponovat, protože si myslím, že ty přípravy nebo vůbec ta obranná politika vychází z informací, které jsou klasifikované neboli utajené, a nejsem si úplně jist, jestli ve všech ohledech by to mělo být veřejnosti známo.

Případně si myslím, že tady je právě ten institut parlamentu, že tam jsou lidé zvolení, kteří jsou ze zákona nadáni tím přístupem k utajovaným skutečnostem. To znamená, že oni by měli dostávat zprávy od vlády o tom, co dělá. Ale nevím, jestli ve všech případech by to bylo vhodné to říkat veřejnosti.

Na druhou stranu si myslím, že jsou určité hrozby, o nichž by veřejnost měla být informována, aby vlastně mohla přispět k větší odolnosti společnosti vůči těmto hrozbám.

Takže neřekl bych, že tady existuje jednoznačná odpověď, ale spíš jak v jakém případě.

Mhm.

Tak abych to zlepšila zase teďka zase na oplátku, tak mě napadá, že asi to nebude ten reklamní tah, který udělal pan generál Andersander s těmi kryty, že by se veřejnost na to měla připravit. Takové věci se asi nedozvíme. Ale pokud nemáš k tomuto tématu nic dalšího, tak už můžeme jít dál.

Ano.

Tak Polsko je to zajímavá věc, co se tam teďka odehrává, nebo respektive zajímavá, očekávatelná. Protože z historických důvodů spoustu let zpátky samozřejmě má Polsko vážné obavy z Ruska. Ale co jsme se dozvěděli teď, tak já si beru brýle, abych přesně mohla přečíst jméno náměstka ministra obrany polské armády Czary Tomčika, který otevřeně promluvil o tom, že ruské provokace nastanou v průběhu několika měsíců a podle Severoatlantické aliance, podle NATO se máme připravovat v horizontu prakticky roku 2027.

A já se tě chci zeptat, jestli takovéto výroky a takovéto výroky i ze strany Severoatlantické aliance mají nás uvést do stavu jakési pozornosti, nebo to má vyvolávat pouze strach?

Řekl bych, že je to pravda. Je to strach. Tady se zase nahání vlny pro zbrojení. Ale v případě Polska bych to viděl ještě v určitém smyslu konkrétněji, protože Polsko je v takové zvláštní geopolitické situaci. Ono je příliš malé, aby bylo velmocí, ale zase je proti malým státům příliš velké. Čili ta polská pozice je taková ambivalentní. Poláci si, jak se to říká, hrají na velmoc a čouhá jim sláma z bot. Jo, takhle se to říká docela tvrdě.

George Friedman v té své slavné knize „Příštích 100 let", kterou napsal před 20 lety, vyslovil takový předpoklad, že v Evropě hrozí střet. A skutečně před 20 lety to bylo velice odvážné a zajímavé říci. Řekl mezi Polskem a Tureckem. Eh, vypadá to, že v obou případech, nevím, jestli dojde ke střetu, ale vzestup těchto dvou zemí, jejich ambice jsou zcela zřejmé v této době.

Já mám pocit, že Poláci využívají toho strachu ke zbrojení a toho zbrojení využívají. Asi se nechystají k válce, ale chtějí si vyfutrovat svoji mocenskou pozici. To dává veliký smysl, když si zrekapitulujeme celou škálu jejich vztahů s Ukrajinou. Oni na jednu stranu, protože nemají rádi Rusy, tak podporují Ukrajince, protože ti taky nemají rádi Rusy.

Na druhou stranu se dá říct, že Poláci stejně tak nemají rádi ani Banderovce, ani ukrajinské obilí, nebo respektive ukrajinskou zemědělskou konkurenci, pokud jde o případný vstup do Evropské unie. Čili já to chápu v tom vztahu, kdo bude hrát Evropě větší roli — jestli Polsko nebo Ukrajina.

Mhm.

Rozumím.

No a já teď se tě zeptám: když jsou to naši sousedé, kteří evidentně jsou na tom ekonomicky lépe — my se díváme na Polsko, jakým způsobem nás předběhlo, jsou na tom lépe — tak jak by se k tomu měla postavit Česká republika? My k tomuto, protože 4,4 % nebo dokonce snad ještě víc, tak to je opravdu hodně ten odskok.

Jak bysme se na to měli dívat my?

Já bych donedávna řekl, že by se nás to nemuselo moc týkat, ale ono se v posledních letech prolomilo tolik věcí, které byly dříve nemyslitelné, že si nejsem tak úplně jist.

A samozřejmě, že mě tam straší ten rok 38, kdy dokonce i Winston Churchill ve svých pamětech konstatuje, že se Poláci a Maďaři do nás zahryzli jak hyeny po Mnichovu.

Jo, oni se přidali k Hitlerovi, že jo. To se málo kdy zmiňuje, když mluví o mnichovské dohodě – že tam akceptovali prostě požadavky Poláků i Maďarů na úkor Československa.

Takže v tomto případě si myslím, že je asi potřeba vzít rozum do hrsti a skutečně se nezabývat hrozbami nějakých hvězdních válek, ale zabývat se tím, co reálně může nastat. To znamená, že my bychom měli být schopni ochránit své hranice. Nemůžeme čelit nějakým geopolitickým hrozbám, nemůžeme čelit vesmírným válkám a měli bychom čelit tomu, čemu čelit můžeme.

Mhm. Jasně.

Takže samozřejmě hranice a tím pádem naše nejbližší sousedy sledovat, co se tam děje, jaký je tam pohyb v rámci toho celoevropského válečného nasazení, které já považuju za velice nebezpečné.

Ale pojďme dál, jestli můžu. Pojďme si do Švédska.

Já bych tomu řekl ještě jednu poznámku, když mluví o těch sousedech. Na ČT24 je mluví Pavlovův kolega ze školy a tam se postavy Radovana Procházky.

Já bych k němu řekl jenom takový detail. My jsme si kdysi dělali trochu srandu z Procházky, protože on měl velikou nedůvěru vůči Němcům a neustále mluvil o tom, že je potřeba prostě k těm Němcům přistupovat velice ostražitě. A s odstupem let si říkám, že ten člověk, vzhledem ke své životní zkušenosti, obrovským životním zkušenostem, že ten člověk prostě něco cítil v kostech a za hlupáky jsme byli my.

Mhm. Mhm.

Máš na mysli Radovana Procházku, vlastně člověka, který přišel v roce 1990 po převratu a měl na starosti vojenskou rozvědku, jestli to říkám já správně. Když tak mě oprav.

Ano, říkám to dobře a spekuluje se o tom, jaká byla pozice vlastně Petra Pavla v té době, když on měl na starost toto velení, abych to uvedla do pořádku.

A nás čeká třetí díl, závěrečná část rozhovoru v sobotu s panem Pavlem Benešem.

Můžu tedy dál?

Ano. Děkuju za doplnění. Já jsem to zaslechla už z více stran, že ve Švédsku se ta jakási rusofobie dostala do takových dimenzí, že tam švédská vláda začala se starat o to, aby měli dostatek míst pro hroby, pro své padlé. Už to podle řady lidí, co já to čtu, zachází do extrému – pro půl milionu Švédů v případě vypuknutí války.

Dokonce se do tady toho úsilí těchto příprav na možnou válku a do toho, jak se bude Švédsko chovat uprostřed té války, zapojila i církev.

Má nás to vyděsit, nebo to máme opět považovat za jakousi vehnání občanů do jakési poslušnosti a přípravy na tu válku, aby se nepostavili svým vládám? Protože já si to jinak neumím představit.

Já k tomu nemám skoro co říct, protože před tím stojím v takovém jakémsi úžasu. A napadlo mě jenom, že vlastně z toho strachu a strašení války profituje samozřejmě vojenskoprůmyslový komplex, ale přiživují se na tom i vlastně farmaceutický komplex. Ten energetický komplex nezůstává pozádu. Všechno to financuje bankovní komplex a jako pijavice se na tom živí mediální komplex.

To je ta pětnice komplexu, kterou definoval pan generál Petr Pel, a je to velice inspirativní. Já se tady z toho domnívám, že vlastně ten pohřebnický průmysl nechce zůstat pozadu a chce být taky si na tom hrábnout. Možná ty církve se na tom taky chtějí přiživit.

Tady dochází k takovému vysávání toho státu tím, že se vlastně platí ty nenaplněné kapacity, že jo. Ten průmysl chce být placen za to, že uchovává nějaké výrobní prostředky, aniž by je využívalo reálně. Takže pohřebnictví zřejmě chce taky být připraveno – to znamená chce si taky ukousnout z toho rozpočtu, který je dán prostě tím válečným šílenstvím.

Že lidé nejsou pošlou do správných mezí, že ta společnost na to prostě nereaguje. To mi dává určité oprávnění se domnívat, že ta společnost je, jak kdysi definoval Erich Fromm, nekrofilně zaměřená – nikoli na život, ale je v těžké dekadenci, depresi, v těžkém úpadku. A že vůbec se může vést debata takovýmto způsobem, mi prostě připadá něco šíleného.

No, já ti zkusím nastínit úhel pohledu, který zajímá mě, protože my jsme přece vstoupili do NATO s tím, že jsme v nejbezpečnější alianci a že se nám nemůže nic stát. A pojďme tady k tomu Švédsku, protože Švédsko pod tlakem toho, co se odehrávalo, nebo začalo odehrávat v roce 2022, vstoupilo do NATO. A bylo to dřív prakticky nemyslitelné.

Tak já se tě ptám, jakou důvěru mají občané Švédi vůči tomu, když se nebouří proti tomu, jak se k nim chová jejich vláda. A kdy jsou ty hranice mezi normálním civilním přístupem přípravy nějaké bezpečnosti a vyvoláváním strachu a v podstatě zpochybňováním důvěry v NATO?

Tady to zase hraje roli v podstatě obecná negramotnost, jo.

To školství v rámci Evropské unie jde opravdu do kytek. Descobroh jsem se dozvěděl, že nějaký soud rozhodl, že učitelé nemají nárok na osobní čas žáků po vyučování. To znamená, že nemají právo po nich vyžadovat psaní domácích úkolů. Můžou jim je uložit, ale nemůžou to po nich vyžadovat, protože nemají nárok na soukromou část těch žáků.

No, tak to je cesta prostě do pekla.

Tady se u nás v České republice dostáváme domů. Kdy se týče té složky vlastně obrany, myslím si, míříme asi k té civilní obraně, že jo, která se tady vlastně přesouvá pod tu armádu a měla by vlastně zůstat pod ministerstvem vnitřa. Já si myslím, že to zanedbání –

Ano, zanedbání této složky bych řekl, že svědčí o tom, protože si nemyslím, že všichni politici jsou úplně bez svědomí, takže se domnívám, že oni vědí, že jde o určitou jenom strašidelnou hru a že vlastně těm lidem nic nehrozí a že jde jenom zase prostě o to – o vysátí lidí a přiživit se na nich.

Ale ještě zpátky k tomu NATO. To Švédsko nikdy nebylo neutrální ani za druhé světové války. Prostě ti Němci by tu válku velmi brzo prohráli bez švédské rudy a bez švédských kuličkových ložisek, že jo. To je známá věc. To bylo od nich velice pokrytecké.

Oni vstupují do NATO s takovými válečnými úmysly, aniž by si vlastně přečetli tu základní, zakládající smlouvu, což je washingtonská smlouva. A tam se v prvním článku, který obsahuje jediný závazek, praví, že státy se zavazují všechny spory řešit jednáním a že se zdrží i hrozby silou. Čili oni dělají úplně všechno v tom úplně obráceně.

Takže potom vlastně ta doba, začátek 21. století, se asi vyznačuje tím, že přestávají platit prostě jakákoli pravidla a dané slovo nemá vůbec žádný význam a podpis čehokoliv už prostě vůbec ne. Takže tady v podstatě pokrytectví je nejsilnějším a nejvýznamnějším znakem této doby.

No, ano, nemusíme zůstávat u Švédska, protože správně si řekl, že NATO je obranný pakt a my sledujeme poslední dva roky stále intenzivnější útočnou snahu, snahu válečnou ze strany Evropy jako takové, protože Donald Trump přece tu válku chtěl zastavit a stojí to stále proti tomu koalice ochotných a tak dál.

Ale já bych se chtěla ještě dotknout a už míříme dál toho, co se odehrává u nás, pokud jde o tu civilní obranu.

Protože u nás se stalo to, že — a já abych to zase přečetla správně — říká se tomu pokos, je to v podstatě příprava občanů k obraně státu. Tak teďka vláda ten pokos vlastně dává pod armádu a ne pod civilní řízení ministerstva obrany. Dává to pod generální štáb armády a údajně kritici říkají, že vlastně je to špatně a jsou ve hře jakési šetřící momenty, že by se měly snižovat stavy.

Co o tom víš, nebo co by nám k tomu mohla říci? Jak se na to díváš? Seš na straně těch kritiků? Jestli by to mělo zůstat nadále pod tím civilním rezortem na obraně, nebo je ten přesun pod tu armádu jaksi efektivnější, jak oni nám říkají?