JAN MÜHLFEIT: Za 5 let bude všechno jinak. Připravte se včas! (svět už vidím jinak...)

Pojďme na to.

Tak milí diváci sledující, vítejte v tomto rozhovoru s Honzou Milfightem.

Je to rozhovor na vaše přání, protože vy nemáte ve skupině zákony bohatství. Nemáme žádný noty zprava, zleva, zezora, zezdola a podařilo se nám spojit.

My jsme teď před chvílí si s Honzou povídali, že jsme se už potkali v Praze ještě za du, když dělal eventy.

Takže za shledání po letech, Honzo, moc rád tě vidím po těch dlouhých letech.

A dneska my se s Honzou proto tykáme, protože jsme se rozpomenuli, že jsme se už potkali, tak abyste jenom věděli, diváci. A děkujeme vám přednostně za sdílení tohoto rozhovoru, protože si s Honzou budeme povídat na témata, která vás zajímají, ale také třeba i na to, co si Honza myslí o tom, co se dneska děje v dnešní době, v současnosti v naší společnosti, ve světové společnosti.

Tak pozvěte další přátelé na svých sociálních sítích. Dole máte tlačítko. Moc vám děkujeme, protože nám můžou říct své názory a to mě baví potom, když píšete. Já si to pročítám a baví mě ta rozmanitost.

Zároveň se můžete podívat dolů do odkazů. Máte tam odkazy na Honzovu práci. Vy jistě víte, že to je mentor, kouč. Řadu let byl výkonným ředitelem společnosti Microsoft nebo prezidentem pro Evropu. To byl, Honzo, ještě jednou jistě.

Je to. No, ono to bylo postupně a nakonec osm let pro Evropu.

Přesně. Jo, osm let pro Evropu, jo.

Do dneška koučuješ sportovce, významné osobnosti. Tak koukněte, kdyžtak dolů do odkazu. Máte tam Honzovi knihy. Můžete si pořídit na prázdniny, možná hezké čtení. Věřím tomu, že vás to může inspirovat.

Zároveň pokud byste chtěli někam cestovat, ptáte se mě na sociálních sítích. Já nestíhám odpovídat, protože jsem v Indii. To vy víte. Tady lezeme po Himalájích.

Tři a půl hodiny rozdíl, což mě nebere hlava. Tři a půl hodiny.

Tři a půďky.

A kdyžtak, kdybyste chtěli, diváci, koukněte, je tam odkaz, můžete se nezávazně předpřihlásit na Indii, kdybyste měli zájem, kam jezdíme se Sandrou Pogodovou. Pokud byste chtěli, tak tam je i poušť Sa. Tam budeme tři měsíce, tak když mrkněte dole v odkazech.

Honzo, tobě velké poděkování za tvůj čas a možná to rovnou otevřeme takovou otázkou.

My máme období prázdnin. Lidi teď sledují politiku, sledují další věci, jezdí na dovolenou, odpočívají, mají svůj život, práci. Co je taková věc, která tě v naší české společnosti zaráží? Co tě překvapuje? Na co nejseš úplně zvyklej? Je tam něco takovýho, co tě tak trochu řekneš si: „Hele, co se to tady děje?"

Hm.

Hele, teď jsem byl 14 dní na Wimbledonu, protože pracuju v tuhle chvíli s několika tenisty. Ta jedna s dvěma zahraničníma, který by tam měly být, jedna se ale bohužel zranila. Nicméně maďarská tenistka Ana Bondarta byla. A je fantastické, že ve finále Wimbledonu hrály dvě Češky.

Jo, začínám takhle hodně zeširoka. Proč to říkám? Protože to není náhoda. My máme v první stovce čtyři kluky a 10 žen vlastně. Jo, my jsme prostě po Francii a po Spojených státech tenisová velmoc, jo.

Takže něco se tady asi děje dobře, jo.

A teď bych řekl, co se děje dobře. Za prvé: fantastičtí rodiče, který prostě vedou ty děti svým vlastním příkladem často a tak dále. Neříkám, že všechno vždycky dělaj, každej rodič, já jsem nedělal všechno dobře. Fantastičtí trenéři, který u mě jako houba do sebe nasávají to, co prostě vidí v zahraničí a tak dále, protože umějí dobře anglicky, takže mají otevřenej mindset.

Jo, ale já si myslím, že tohle neplatí pro celou českou společnost, že my tady jsme vlastně často uzavřený v té české kotlině. Česká ekonomika je jedna z nejotevřenějších ekonomik na světě. Proto jsou tady velcí investoři a tak dále. Takže to je skvělé, jo, ale to myšlení bohužel často je myšlení české kotliny. Takový to my přece víme nejlíp, jak to budeme dělat, jo.

Já třeba dám příklad zase ze sportu, kterej není tak dobrý. Jo, to, že fotbalisti prohrajou na mistrovství světa, jo, to se samozřejmě může stát, jo, ale já jsem tam bohužel viděl velmi malou sebereflexi.

Eh, já jsem tě, Tomáši, teď ztratil na chvíli.

Teď jsme se ztratili na chvíli.

Je to dobrý, jo?

V pohodě. Vy si to uděláte.

Jo, takže tam jsem naopak viděl poměrně malou sebereflexi toho, co se dělo, ať už to bylo vlastně během toho mistrovství světa nebo i před, jo.

A že je to takový zvláštní ve srovnání s tím tenisem, jo.

Takže tohle já vidím jako specificky český tu českou kotlinu. To je jedna věc.

Druhá věc, o který jsme se bavili, než se ten rozhovor odstartoval: Já jsem vyrůstal ve společnosti, kde vlastně argumentace nás posouvala dopředu. Ono to slovo „competition" pochází z latiny a znamená tam hledat společně, hledat společně ten lepší názor, ke kterýmu můžeme dojít.

Jo, tudíž v tom Microsoftu to bylo opravdu tak. Když jsme argumentovali, tak to nebylo tak, jako: „Kdo nečůrá s náma, čurá proti nám." Pardon, že to takhle říkám, ale rozumíme si, jo. Máš jinej názor, už nejseš náš kamarád, ale bylo to opravdu v tom: hledáme tou argumentací, prostě zlepšujeme jeden druhýho.

Asi tak, jo.

A to tady nevidím a bohužel to nevidím ani v zahraničí, jo, protože podle mě se to nastartovalo už ve volbách 2000. Bush, George Bush mladší versus Algor v Americe, ale teď se to díky sociálním sítím vlastně ta polarizace tý společnosti rozšířila všude.

Měli jsme tady vakcína, nevakcína, jo, prostě jakýkoli názor. Teď jsem, když jsem byl naposledy ve státech, což je asi před půl rokem, tak vlastně tam v některých rodinách mají zakázáno se bavit o politice, protože prostě by se tam insultzovali jeden druhýho. Došlo to takhle daleko.

Jo, prostě ta politika dřív byla souborem ideologií, souborem vyhledávání nejlepších ideí. Dneska je to prostě souboj politických stran a bohužel se to hodně přenáší i do tý společnosti.

Já jsem pracoval v globální ekonomice a ano, s Googlem, s Applem jsme byli soupeřící, ale pokud někdo něco vymyslel dobrýho, tak nedělalo problém jím a nebo nám si to navzájem patent, jo, ten patent vlastně využít to, co oni udělali.

A podle mě takhle by to mělo být i v tý společnosti, ale bohužel to tak není.

Takže tohle já vidím jako tu polarizaci tý lidské společnosti jako ohromný problém. A vlastně díky těm sociálním sítím, ty živíš v nějaký bublině, tak to je ještě mikropolarizace, jo.

Takže tak.

A to se samozřejmě přenáší ze zahraničí, takže my máme jakoby to specificum tý české kotliny, ale plus ještě vlastně ze zahraničí přichází i tohle, ta polarizace.

Jo, díky za ten úvod, Honzo.

Jinak potřeba ještě, když tady kritizuju, tak já jsem velmi hrdej na to, že jsem Čech a nikdy jsem neuvažoval o tom, že bych si vzal jinej pas a tak dále.

Jo, jo. Češi třeba mají fantastické věci, v tom, jak jsou kreativní, jak jsou schopní se přizpůsobit rychle novým situacím a tak dále. Jak mají Češi smysl pro humor.

Jo, to je v některých zemích. Když jsem se pohyboval, tak ty lidi to ani nechápou, že my něco takovéhо vytvoříme.

Takže to jsou zase dobrý věci, ale to neznamená, že bysme měli usnout na vavřínech.

No, Jo, děkuju za ten úvod. Ehm, Honzo, diváci, jak to vnímáte vy? Napište nám. Děkujeme za sdílení.

Honzo, protože vím, že píšeš i s kolegyní ty knihy, některé právě o přístupu k dětem a o výchově a tak dále. Je to potažmo pro mě spojené s psychologií.

Hmm.

Co se s tím dá dělat? Tatáto polarizace společnosti, je to něco, co v nás už je a jenom se to rozvíjí na základě té politiky a toho, co sledujeme? Nebo se to opravdu učíme jako nějakej vzorec, takhle se hádat mezi sebou?

Já si myslím, že je to v podstatě vlastně konstrukt sociální. Protože musíme vyjít od toho, když se to dítě narodí. Tak když se narodil Tomáš nebo Honza, máme dvě základní lidské potřeby.

Být sami sebou, být autentický. A třeba ty talenty, to co dostaneš do vínku od předchozích generací, v té své rodině, jsou vlastně jakoby geny. Takže ano, být sami sebou, to je jedna ta potřeba.

Ale ta druhá potřeba jsou ty vztahy, to propojení s těmi ostatními lidmi. Protože my jsme sociální tvorové, proto lidé jsou tak vepředu. My jsme začali velmi brzo komunikovat, pak jsme začali kooperovat. Nebo možná jsme nejdřív začali kooperovat a pak komunikovat. Proto jsme tak vepředu.

A vlastně to dítě to má docela dobře vyvážené, když je jakoby malé dítě. A to dítě se nebojí dělat nový chyby. Proto se třeba ono udělá dva kroky, zakopne a vlastně neřekne si: "Teď už nebudu vůbec chodit. Co když mě uvidí ty ostatní? Co když dostanu špatnou známku za chození?"

Ne, to dítě vezme ty dva kroky, tohle bylo dobrý. A teď tu překážku já příště musím buď překročit nebo obejít. My se nejlépe učíme metodou pokusu a omylu a ten mozek se chová opravdu jako houba.

Jo. Ty nové synapse se vytvářej nejlíp, když se prostě ten mozek otevře k tomu učení a on se otevře opravdu tehdy, když uděláme nějakou jakoby chybku. Protože první prioritou mozku je přežití, takže vlastně ten mozek má snahu, abys tu chybu už příště neudělal.

Rozumíme si?

Jo.

A teď co se stane? Kde vlastně se to začne todlencto konstruovat?

Když to dítě my začneme porovnávat a my ho neporovnáváme tak, že bysme mu nejdřív řekli: "Hele, Tomáši, těch pět věcí umíš. To je fakt jako fajn. A tohle se můžeš naučit od Andulky a tohle od Pepíčka."

My mu řeknem: "Andulka je lepší v matematice, Pepíček je lepší v češtině a tak dále."

Takže to dítě slyší nejdřív to, co nemá, a pak třeba někde na konci zmíníme to, co má. A vlastně to dítě, které mělo poměrně vysokou sebedůvěru, tak ta sebedůvěra začne klesat.

A dojde k rozvážení tohohle vlastně moje autenticita a ten vztah s těmi ostatními. Ty vlastně si začne říkat: "Já ale nejsem tak dobrý." A začneš na ty ostatní koukat takhle. Oni jsou jako daleko lepší.

A ještě je to podporované evolučně. Vlastně něco, čemu se psycholog říká FOPO. Fear of other people's opinion. To znamená, co si o mně řeknou ostatní lidé, když mě uvidí dělat tu chybu?

Protože dřív, když ty lidi lovili a teď ten starší toho rodu by viděl někoho, že udělal nějakou chybu a vyhodil by ho z té tlupy, tak on nepřežil. Takže my si na úrovni podvědomí myslíme, že nepřežijeme.

A tudíž dojde k rozvážení těch dvou potřeb.

Tak to je jedna věc. Teď samozřejmě otázkou je, proč my jakoby dospělí ty děti hodnotíme nejdřív negativně a pak se podíváme, jestli to dítě něco má.

No, protože vlastně prioritou mozku není ani úspěch, ani vítězství, ale je přežití. Protože ta část mozku, která má na starosti přežití, ta amigdala, to jsou takové dvě fazolky tady vzadu, je několikanásobně rychlejší než neokortex.

Tudíž já vlastně vidím — tomu se říká negativ bias, negativní předpojatost mozku. Já vidím nejdřív to špatné a pak teprv to dobré. Mimochodem, takhle často fungují média. Protože špatné zprávy se prodávají daleko líp než ty dobré. Jo, prostě to tak je. My víme.

A vlastně tam dojde takhle k rozvážení toho.

No a teď ty jako dostaneš, že jo, ty sociální sítě ti dají nabídku: "Hele, pojď s náma do téhle jakoby bubliny." Je to super, takže tady začneme polarizovat. Prostě začne to: my a oni. Prostě.

A není to už takový to: "Dobře, soutěžíme spolu." Určitě.

Lindánosková, když hrála s Kájou Muchovou, já když jsem byl na olympiádě, tak jsem je tam potkával v olympijské vesničce, tak hrály spolu čtyřhru a jsou kamarádky. Na tom kurtě to samozřejmě rozdali, jak se říká anglicky: head to head. Prostě. Ale to nic nemění na jejich přátelství a tak by to mělo být i v životě.

No a tohle vede k té polarizaci.

A k té polarizaci ještě samozřejmě vede to, že my často přijmeme jakoby názor těch ostatních lidí. Že oni nám řeknou: "Hele, dítě přijde domů, řekne: 'Mě baví biologie a jsem empatická a chtěla bych být lékař.'" A ten rodič řekne: "Vždyť je to dobrá snaha, ale nebudeš lékař. Ty jsou v Čechách špatně placené. Budeš třeba právník nebo půjdeš dělat finance."

Jo, mně se to stává, když ke mně chodí ty lidi na ty semináře pro dospělé. Že v 45 letech mi paní řekne: "Ale já jsem chtěla jít studovat medicínu a dělám 20 let finance a už mě to vůbec nebaví."

Jo. Jinými slovy, ty vlastně jakoby začneš být někdo jiný, než na cos měl postavený ty geny. Jako začneš dělat. Jo, já vždycky říkám: "Buď nejlepší verzí sama sebe každej den." Jo, každej den se vlastně zlepšovat.

Buď víc tím, kýmž jsi v podstatě.

Takže my takhle vlastně ztrácíme. Tím, že se to rozváží, ztrácíme tu autenticitu. To, co my se snažíme dělat.

A já jsem to nejdřív dělal s dospělými a dělal jsem to nejdřív v Microsoftu, v tom komerčním prostředí. Pak jsem to začal dělat s těmi sportovci. Dělal jsem to s několika olympijskými vítězi. Mám jako opravdu top sportovce třeba i v ženské NBA nebo v NHL v takovejhlech ligách.

Tak vlastně jde o to jakoby nastavit to sebepoznání tak, že já poznám daleko víc, kdo jsem v tuhle chvíli a tím pádem můžu zjistit, kým být mohu.

Jo. Prostě ty se určitě zajímáš o ty východní filozofie a tak dále, o Lukáši.

A já a teď nevím, jestli to bylo do Washington Post nebo do New York Times. To jsem byl ještě v Microsoftu. Udělal jsem rozhovor, kde jsem řekl — a to už je tak 15 let — že manažeři z té východní hemisféry, to znamená Indové, Číňani, prostě z těch východních zemí, kde jsou tyhlencty prostě filozofie, které jsou jako hluboce v té historii zakořeněné a osvědčily se během vlastně té historie, tak budou daleko víc v těch vedoucích pozicích ve velkých firmách.

Proč jsem si to dovolil říct?

Protože oni umí daleko lépe pracovat se stresem a daleko lépe se umí vracet do toho přítomného okamžiku. Jo, protože teď to třeba zní od technicky vzdělaného člověka, od manažera, který měl na starosti tisíce lidí, jako strašně ezotericky, ale není to tak.

Přítomný okamžik je nejlepší místo, kde se nejlíp soustředíme. To je dneska podložené neurovědou.

Přítomný okamžik je nejlepší místo, kde se nejlíp soustředíme, protože tvůj mozek vlastně předvídá. On počítá pravděpodobnosti, že to, co se děje okolo tebe, je podobné tomu, co už jsi prožil. To je celek.

Jo, vlastně on počítá tu pravděpodobnost. Když to dítě narazí na další překážku, tak jí má překročit nebo obejít, co s ním má udělat. A dělá to nejlíp, když je 100% vlastně koncentrované, když je tady a teď.

A čím víc člověk dělá něco, co ho naplňuje, kde to je opravdu on, tím rychleji se do toho přítomného okamžiku vrací. Jo, teď se psychologii tomu říká vznešeně flow, ale není to nic jiného než to bytí tady a teď.

>> Díky, díky za tvoje sdílení, Honzo.

Diváci, napište nám svoje zkušenosti s tím, co tady Honza vypráví ze svého života. Chápeme-li to dobře?

Tak agresivita vůči komukoliv, z toho, co říkáš, může vycházet z mého pocitu nedostatku, mého pocitu ohrožení.

>> Ano. Ano.

Já jsem se ještě jednoho z mých dobrých kamarádů, který bohužel loni zemřel, Cyrila Hela, profesora Hela, ptával, proč ty ostatní lidi jsou takový. Ty se snažíš být v pohodě a nějak lidem pomáhat. Proč jsou agresivní a útočí na tebe?

A on mě to vysvětlil jednoduše. Řekl, že to je z toho důvodu, že oni mají něco, co vlastně ty nemáš, a jsou agresivní z toho důvodu, že v minulosti bylo strašně důležité. Tady byl náčelník těch lovců. A bylo důležité, v jaké roli k tomu náčelníkovi jsi byl. Čím jsi byl blíž, tím lepší jídlo měla tvoje rodina, tím lepší jeskyni jsi dostal a tak dále. Čím dál, tím to bylo horší.

Jo. A ty lidi, když se začnou porovnávat podvědomě, že ty něco máš a oni nemají, tak si myslí, že jsou sami ohrožení. Což je ale samozřejmě nesmysl v 21. století, ale bohužel to tak je.

A upřímně, já když jsem byl mladý, když mi bylo nějakých 25, 30, tak mi to tak naskočilo. Todleten má tohle a to nemám. Jo, jenže pak jsem přešel v nějakých 31 letech, kdy jsem poprvé potkal Bill Gates, na úplně jinou věc. Učím se od těch nejlepších lidí na světě. Rozumíme si?

Dvě věci, co se dějou. Ty se dostaneš k fantastickému obsahu. První věc. A druhá věc, když je sleduješ dostatečně dlouho, Tomáši, tak vlastně se stane to, že si řekneš: Ale to nejsou nadlidi. Oni dělají prostě obyčejné věci neobyčejně dlouho. Rozumíme si?

Jo. Teď čtu krásnou knihu o Kobe Bryantovi. Jo, prostě jeden z nejlepších basketbalistů na světě. No jo.

No ale on když házel na koš 90 minut každý den víc, stejně jako Michael Jordan, než ty ostatní. No, tak to je složená úroková míra. To funguje i v životě. Takže tohle je dobré si uvědomit. Když vlastně někdo po vás jde agresivně, tak to není. Tak je to. Nemá to cenu, protože mluví za něj jeho opice. Protože on v tu chvíli je v emocionálním únose, nekontroluje se v podstatě.

Vy můžete vyjet a jet proti němu s vaší opicí, a to nikam nevede. Nebo ho prostě zklidnit. On se vyklidní, dáte mu nějaké argumenty, nějaké situace a něco mu o tom řeknete.

Ale toto je hlavní důvod.

Jo. Mě třeba lidi nekritizují nebo málokdy mě kritizují za obsah, který tam dávám. Někdy mě taky kritizují.

Jo, někdy mě kritizují. Ale víš co? Za co mě kritizují? Že tam dávám vrázky s těmi sportovci. Jo, tak jsem to udělal. Bylo 10 let coachingu se sportovcem, tak jsem tam dal asi 40 obrázků. Ale to, co jsem jim vlastně přinesl, to, co oni o tom coachingu řekli, aby to pocházelo od těch sportovců. Takže tohle. Nebo já nevím s Billem Gatesem, nebo v té době to byl Prince Charles, dnes je to král Charles. S takovými lidmi. Ale já jsem s těmi lidmi nějak pracoval, často jsem i spolupracoval. No, tak tam dávám. Je to nějaká story mého života. Nedávám to tam proto, abych myslel, že to je borec. Ale dávám to tam z toho důvodu, abys si uvědomil. Já jsem kluk, který do 19 let vyrůstal na vesnici. Takže tím, kde jsem vyrůstal, byl úplně normální, v rodině střední třídy. Prostě ze vejšky mě málem vyhodili. Dělal jsem v prvním ročníku děkanát z lineární algebry.

No a první, co jsem dělal, než jsem šel na vojnu, tak jsem dělal tři měsíce na vrátnici na bloku číslo tři jako vrátný.

Takže tím to není. Je to o tvých rozhodnutích, která v životě uděláš. To, co dokážeš, tebe nedefinují názory těch ostatních lidí. Takže tak.

>> Díky, Honzo. Když jsi povídal o tom, že tě nedefinují názory druhých lidí, tak se trochu vrátím na začátek. Tam jsi povídal, že ten strach z toho třeba přijmout, aby ta společnost nebyla tak polarizovaná, přijmout třeba stanoviska nebo některé dobré body z jiného kmene.

>> Ano.

>> Že máme tak to říct, proto, že to je dobré přirovnání. Mimochodem, to je dobrý přirovnání s těmi kmeny. No, říkej.

>> Že se bojíme být vyloučeni z toho našeho kmene. Paradox je v tom, že abychom tam přišli a řekli: Hele, tohle ale může být dobré. Co oni říkají, to může být dobré prozkoumat. Takže to neuděláme, protože se bojíme, že náš kmen nás vyloučí. Říkám to dobře? Pochopil jsem?

>> Říkáš to přesně tak. Ano.

A teď čím to je? Čím to je, že ty kmeny jsou takové? Protože tam často jsou vlastně lídři, který se vyloženě zhudebněli. To jsou taková ohromná ega, že žijí v tom. Tohle je jediná pravda. Jediná prostě moje pravda.

Jo. Teď když třeba posloucháš, to určitě sleduješ diskuze o dlouhověkosti. Jo, tak jo, to je polarizovaná diskuze jak hrom. Tam jsou dobré věci, jsou věci, které jsou diskutabilní a tak dále. Ale to je stejné jako umělá inteligence. Další topic: mají se zakázat telefony ve škole nebo mají děti mít sociální sítě až od 16 let?

Jo, ale nezapomínejme. Když se bavíme o těchto zákazech, nezapomínejme na to, že to je trochu bitva, kterou jsme ztratili. Protože my jsme ty děti měli učit, kdy to používat a kdy to nepoužívat. Včetně mě. Jo, to já ne, já se z toho nevyviňuju. Ale tak to je.

Já si úplně neumím představit, že dítě zavřeš do netechnologické bubliny a teď v 16 letech ho pustíš a ono vidí: Ty vole, tady je umělá inteligence. Ještě to bude někde úplně jinde. To úplně nejde.

Takže já si myslím, že to ano, pokud se dohodneme, že děti ve vyučování a tak dál žádné telefony, dobré, to je asi v pohodě, jo.

Ale ty sociální sítě – musíme být realisti, jo. Protože pokud vlastně ty regulátoři neudělají to prostředí... je to zakázané asi tři čtyři roky už v Austrálii a stejně ty výsledky jsou jakoby diskutabilní, jo. To si musíme říct, jo. Protože jinak se ty děti k tomu dostanou nějak jinak, jo. Ta doba je jiná.

Já to vidím tak, že jedno jsou nějaká opatření a druhá věc je edukace. Protože ono to opravdu – jak kritika sociálních sítí, tak umělá inteligence, ty sociální sítě rozhazují pozornost za určitých okolností.

Ano.

A rozhazují spánek.

To tak je, protože to generuje modré světlo, které vlastně jo – jako ti hází vidle do melatoninu.

To je ten hormon, který se generuje, že jo, když už se smráká a máme takovej ten pocit, že bysme měli jít spát a tak, jo. Takže to nejsou jednoduché témata, ale měli bysme se o nich bavit a ne tak, že tohle je jeden názor a já mám takovýhle názor a nemůžeme prostě spolu vyjít, jo. Vůbec si to nemyslím.

Stejně tak třeba řeknu – v politice se furt diskutuje zadlužená země, nezadlužená země, jo. Jako jak to vlastně je. A ono závisí na tom – to už jim nikdo neřekne, ale těm lidem, jaký ten dluh je, jo. Prostě Japonsko je zadlužené, hodně zadlužené, ale prostě ten dluh není vnější – oni nedlužej nikomu, ale dlužej vlastně sami sobě, jo. To rozumíme si?

Tak to je jiný dluh, než když tím pak ztrácíš samozřejmě svoji suverenitu, pokud je ten dluh vnější. Tak to je prostě... Ale to jsou takové věci. Dostaneme se zpátky k tomu, že by se děti měly učit kritické myšlení – mimochodem řict si jako „aha, na tom něco bude, na tomhle ne" – a tak, a učit se i diskutovat.

Jo, prostě moje dcera třeba byla vlastně v nějakém britském školství a v mezinárodním, protože jsme pořád cestovali po světě. A pár věcí, které se učila už jako malá, šest, sedm let, je prezentovat, a druhá věc je diskutovat.

Jo, já jsem dokonce – když jsem odešel z Microsoftu – to si dělají studenti sami, dělají to vysokoškoláci. Vlastně modelují třeba Evropskou komisi, jo, nebo Organizaci spojených národů. A teďka vlastně modelují to a dělají to pro gymnazisty – modelují ta jednání, a tak, jo.

Já jsem je, protože ty organizace jsem měl jako prezident pro Evropu na starosti, tak jsem je jakoby ty děti koučoval vo tom, co je to jednání tam opravdu.

Ale to jsou věci, které tu mladou generaci můžou vychovávat právě k tomu hledání té lepší cesty, té společné lepší cesty.

Já když tě poslouchám, tak vidím, jakou v tom máš vášeň, jak tě to baví a setkáváš se s lidma na mnoha úrovních. Jak je Honza Milfajt, když sleduje politiku? Jsi naštvanej?

To já upřímně jsem – jo, jsem naštvanej, když to na mě někde vyskočí. Jsem naštvanej právě z tohohle důvodu, že se vlastně nehledá... že se hledá – ty politici si neuvědomují jednu věc, jo. Reprezentuju politickou stranu, ale reprezentuju i nějakou zemi, jo. To by mělo být jako u těch sportovců, jo. Reprezentuju nějaký oddíl, já nevím, v tom fotbale nebo v tenise, ale reprezentuju i tu zemi.

Jo.

Vidím tam opravdu, že jsme přešli od toho souboje. A ještě v té době, kdy tady byla železná opona, tak to byl vyloženě souboj ideologií, jo. Rozumíme si, jo. Velký souboj ideologií, ale pořád se nějak jednalo a tak dále, jo.

Dneska máme politické strany a je to spíš souboj těch politických stran, jo. Ale snažím se to jako moc nesledovat, eh. Ono to někdy úplně nejde, protože ty politici tím, jak chtějí být vidět, vstupují i do těch věcí, kde já působím, třeba do sportu. Jako to tak je, jo. Vlastně chtějí se s tím... Dřív jsem v životě neslyšel, že by nějaký politik někde na nějakém setkání nebo na nějakém turnaji byl a najednou se něco vyhraje a všichni se fotí s tím, jo.

Tak já to chápu na jednu stranu, jo, ale na druhou stranu je to o nějaké dlouhodobosti, jo, taky.

A ale myslím si, že potom ještě oni dostávají – ty politici – disproporcionální čas v médiích, prostě, jo. To, co se tam diskutuje, to, co se tam vyřeší, by se dalo – kdyby to bylo v komerčním sektoru – vyřešit za řeknu jednu pětinu času, jo. Prostě, jo.

A dal bych daleko víc prostoru lidem, které fakt něco dokázali a můžou být vzorem pro ty ostatní lidi.

Jo.

A teďka nemluvím jako manažer – dobrý manažer – ale spíš jako lidi, který rozjeli nějaký byznys prostě na zelené louce v podstatě, jo, a dostali se s tím do celého světa a tak. Takových je spousta i v Čechách, ale bohužel nevidím moc, že bysme ty lidi posouvali dopředu, aby je ty mladí viděli.

Když dneska je to vo tom, že tu práci dělá hodně YouTube. Když člověk chce, tak si najde svůj vzor nebo ten obsah, co chce, a to jsem o tom přesvědčenej.

Jo. Díky za to úvodní povídání, Honzo.

Co vy na to, diváci? Jaký máte vy pohledy na to? Napište nám a děkujeme za sdílení.

Ještě abychom to uzavřeli, dám prostor pro ty otázky, které přišly.

Honzo, myslíš si, jak to sleduješ ty roky v České republice, že už lidi trochu vidí tu hru, o které jsi tady mluvil, těch politiků? Že třeba jsou ve studiu několik hodin denně místo toho, aby třeba dělali zákony nebo to, co může být prospěšné a tak dále? Že to je o tom marketingu, o tom jako show – vidět se, vyfotit se s tím sportcem? Že už to jako ty čeští lidi, že už to vnímají víc? Že už jsou víc... vnímaj, vnímaj, jo. Vnímaj. Ale ty politici to nevnímaj jako to zrcadlo, jo.

Eh, podívej se, já ti to řeknu takhle. Ať seš jednotlivec nebo velká organizace – zpětná vazba je v podstatě zpětná vazba, která je od lidí, kteří do toho vidí, jo. Ale zpětná vazba je v podstatě snídaní šampionů. Ty dostaneš nějakou zpětnou vazbu.

Tak když si přečteš ty komentáře na sociálních sítích – často těch lidí, co tam píšou – tak je to úplně něco jiného, než to, co se píše v těch klasických médiích, jo. A tam je prostě... Já tam vidím, že se to takhle rozevírá čím dál tím víc, jo. Prostě to tak je. A často bohužel ty politici to nevidí nebo to nechtějí vidět, jo.

A myslím si, že v těch klasických médiích, v televizích a tak dále už o ty politické debaty není tak velký zájem.

Jo, pro mě to třeba byly zajímavé debaty, že jo. Já jsem spíš pravicovej volič, samozřejmě, jo, a tak. Ale byly to zajímavé debaty mezi pravicí a levicí, ale to už dneska nemáš, jo?

Jo, takže to prostě nemáš.

A ať už to bylo v Americe, nebo tady máme skvělé evropské politiky, jsme měli, a to to dneska nemáš.

Dneska je to vyloženě tak. Takhle to je. Takhle my si to myslíme v tom mým kmenu, jo? A všechno ostatní je špatně, no. Takže to je můj názor.

No a todle tam jakoby já vidím pozitivní roli těch sociálních sítí, že ukazují trošičku to zrcadlo. Samozřejmě, že to není úplně tak, že to, co tam některý lidi píšou, totálně odráží. Jo, já se vždycky dívám, kolik je tam lajků, protože když se to člověku líbí, tak podle mě dá like.

Jo, jo. Někdy tam něco napíše, když se ti to nelíbí, nebo se chceš jakoby zviditelnit, jo, tak tam prostě po něm jdeš. Takže je dobré se i dívat na todle, ale todleto jsou takový niance, který by se i ty děti měly učit ve škole, protože ty děti to často berou. Já jsem desetiletá holčička, jo, prostě, a tadleta osmiletá už má takovouhle kabelku a já ji v deseti letech nemám, jakoby na tom Instagramu, rozumíme si, jo.

Řekl jsem, ty děti, to je ještě vlastně další tlak, kterej je přidanej k tomu přirozenýmu tlaku.

Díky za tvoje povídání, diváci, taky za vaše komentáře. Souhlasíte, nesouhlasíte, jak to vidíte? Napište nám.

Honzo, je tady otázka: „Čeho bychom se měli bát více podle tebe – AI, ekonomiky nebo vlastního nevyužitého potenciálu?"

Já to propojím všechno, Tomáši, dohromady, jo. Prostě, protože to, co se vlastně nezmění, jo, ať bude jakákoli ekonomika, informační technologie, umělá inteligence, tak to, co se nezmění, je vlastně autenticita a to spojení s těma ostatníma lidma.

Jo, mimochodem já teďka se svojí britskou spoluautorkou připravujeme právě na tohlencto téma knihu. Smysl života vlastně v době AI, jo, protože AI je velkej pomocník. Samozřejmě, že má svoje negativní věci a tak dále, jo, a některý profese nahradí. Tam, kde je to hodně jakoby repetitivní, tak to nahradí.